Anatólie je velmi suchá oblast, obvykle zde moc neprší, většina srážek spadne v zimě formou sněhu. V létě zde jsou tropická vedra, v zimě kruté mrazy. Krajina je vyprahlá a celkem jednotvárná, přestože prvních několik hodin ještě neobvyklá panoramata působí zajímavým dojmem. Asi uprostřed přejezdu je dálnice na pár kilometrů přerušená, krátkou přestávku jsme využili k nákupu pitné vody, na kávu jsme si prozatím netroufli (zbytečné obavy, později jsme si ji dávali při každé příležitosti a byla vždy dobrá a ani cenové relace nikdy nevybočily z normy 1-2 miliony lir, tedy 20-40 korun).
Do Ankary jsme dorazili už potmě, v hotelu jsme absolvovali první tureckou večeři. Součástí večeří vždy byla polívka (obvykle výborná, nejčastěji různé mixované luštěniny), servírované jídlo (pochopitelně nikdy vepřové, které je v muslimských zemích zakázané) a zákusek (nebo salát, ovoce a podobně). Porce nebyly nijak velké, ale v podstatě nám na zasycení stačily.
Ankara není nijak hezké město, hlavní město Turecka z něj udělal ve dvacátém století prezident Atatürk, teprve pak se z třicetitisícového provinčního městečka stala metropole. Oproti mnohem většímu Istanbulu s bohatou historií má Ankara dvě výhody – je více uprostřed země a okolní nehostinná Anatolská náhorní plošina mu poskytuje určitou ochranu před nepřáteli.
My jsme ráno autobusem dojeli k hlavnímu turistickému lákadlu Ankary – Muzeu anatolských civilizací, známějšímu jako Chetitské muzeum. Po tradičním čekání (akademická čtvrthodinka se v Turecku natahuje na arabskou půlhodinku, a to včetně otevírací doby některých památek) jsme vešli do sálu se sbírkami artefaktů od paleolitických nálezů přes sbírky asyrské, chetitské, frýžské až po dobu antickou.
Hned první exponát nás zaujal – na čestném místě hned u vchodu je vystavena místní obdoba naší Věstonické Venuše, velmi kyprá soška nahé sedící ženy-matky. Na stěnách jsou sejmuté kamenné desky s prehistorickými malbami, známé jsou motivy velkých býků lovených malými stylizovanými lovci, malované rudou barvou.
Ostatní exponáty jsou podobné jako v ostatních muzeích tohoto typu, s výjimkou centrální části sálu s chetitskými sbírkami, které tvoří největší světovou kolekci chetitských památek Známé jsou reliéfy chetitských bojovníků, býčí hlavy, soch lvů, ale hlavně proslulé hliněné tabulky s klínovým písmem. Přestože jsou vyfocené v každé učebnici dějepisu, byli jsme jejich vzhledem velmi překvapeni. Na fotkách obvykle chybí měřítko a tak nás udivilo, jak malé jsou destičky a jak drobné je jejich klínové písmo, které připomíná spíše ornamenty než zápis nějakého textu. Tím větší obdiv musí patřit Bedřichu Hroznému z Lysé nad Labem, který dokázal písmo z destiček v mladém věku rozluštit a zařadil se tak mezi přední vědce své doby. Překvapením bylo i to, že popsané destičky byly uloženy v rovněž hliněných obálkách, které musel příjemce opatrně rozbít, aby se dostal k textu – asi i tato informace je součástí dějepisu na základních a středních školách, ale právě tyto vědomosti se zapomínají nejrychleji.
Protože po prohlídce muzea nám zůstala chvilka volného času, koupili jsme ve stánku první suvenýry (napodobeninu antické mince a deseticentimetrový kámen z černé žuly se známým reliéfem sumerského hrdiny Gilgameše) a posadili jsme se v místním bufetu, abychom konečně ochutnali tureckou kávu.
Turecká káva se podává v malinkých šálcích a je zásadně sladká. V turisticky významných místech je sice k dostání i rozpustná káva (dražší) a na cukr se cizinců ptají, ale přestože doma bych kávu s cukrem nevypil, zde nám velice chutnala i sladká. Při její přípravě se nejdříve v džezvičce nechá vzkypět voda s kávou a cukrem, pak se lžičkou odebere pěna do hrníčku a vše se dvakrát opakuje, než se zbytek džezvy vylije i s jemným lógrem do šálků. Trvá to sice trochu déle, než naše příprava kávy, ale výsledek stojí zato. Cena byla skoro jednotná 1 milión, jen v některých lepších restauracích výjimečně více (nejdražší byla v krásné pobřežní panoramatické restauraci v Alanyi za 2,5 miliónu, což je pořád méně, než na letišti v Ruzyni).
Z muzea nás průvodkyně zavedla na nejvyšší pahorek této části Ankary, který je celý součástí Citadely, ochranné pevnosti. Citadela samotná nás až tolik nezaujala, spíše jsme se soustředili na výhledy na chudší čtvrti pod námi, které ale nejsou tak bídné jako slumy v latinskoamerických velkoměstech. Zde i chudá předměstí působí spíše malebným dojmem.
Z citadely k parkovišti se prochází bleším trhem, který je pro Evropany velmi neobvyklý zejména sortimentem nabízeného opotřebovaného zboží, kdy i prošlapané boty nebo deštník s polámanými dráty asi najdou nové majitele (protože proč by je jinak někdo prodával, kdyby nevěřil, že je prodá?). Až v poslední třetině trhu se sortiment mění ve stáncích s desítkami druhů koření a rozličných plodin, z nichž jsme u většinu vůbec netušili, jak se jmenují ani k čemu slouží.
Autobus nás pak zavezl k poslednímu bodu našeho ankarského programu, k muzeu Anit Kabir, mauzoleu otce všech Turků, prezidenta Mustafy Kemala Atatürka. K mauzoleu vede 260 metrů dlouhá cesta lemovaná kopiemi chetitských lvů, na kterou se ale dostanou jen návštěvníci, kteří předtím prošli kontrolou detekčním rámem (ale po kontrole jsme opět na chvíli nastoupili do autobusu, který nikdo nekontroloval). Na konci cesty je nádvoří s mauzoleem a částečně podzemními prostorami muzea. Samotné mauzoleum je tvořeno rozlehlou vysokou místností s Atatürkovým sarkofágem.
V muzeu jsou tisíce fotografií a obrazů prvního prezidenta, jeho osobní předměty a kusy oblečení, dary od světových politiků, kopie kanceláře, jeho automobily služební i soukromé, diorámata bitev, kterých se ještě jako armádní důstojník zúčastnil (jak od Marolda, ale se zvukem). Prostě kult osobnosti až v neuvěřitelné podobě. O jeho alkoholismu a smrti na cirhózu jater nebo o popravených politických odpůrcích ani zmínka.
Na nádvoří proběhla v době naší návštěvy výměna stráží, podobná střídáním na celém světě, snad jen povely byly ještě hlasitější než obvykle, možná to ale byl jen dojem vyvolaný akustikou nádvoří a hrdelním zvukem turečtiny.
Pak už jsme nasedli do autobusu a pokračovali z Ankary dále na východ. Ještě před opuštěním města nám řidič (nerad) zastavil u supermarketu, kdy jsme nakoupili nějaké jídlo a pití, já navíc ještě pěnu na holení, kterou jsem jako obvykle zapomněl doma (mohl bych si doma udělat sbírku – už jsem takhle kupoval pěnu i v Mexiku).
Po několika hodinách jízdy podobným terénem jako minulý den přišlo zpestření ve formě solného jezera po pravé straně, podél kterého jsme pak jeli velmi dlouhou dobu. Na fotografování jsme sice krátkou pauzu dostali, ani k pásu vyschlé soli, natož pak ke slané vodě nás ale turecký průvodce Tolun nepustil s odkazem na nedostatek času. Sice jsme reptali, ale ještě jsme si mysleli, že pro to má racionální důvody. Až později jsme zjistili, že permanentní nedostatek času je jeho fixní idea, každé vystoupení z autobusu bylo soubojem o dobu prohlídky mezi českou průvodkyní a Tolunem, který by občas raději snad ani nevystupoval a nechal nás vše prohlédnout za jízdy. Přitom o dvě stě metrů dále byla cesta solným polem k vodě a stály zde autobusy s turisty, kteří měli více štěstí na pochopení domorodého průvodce.
Další zastávkou bylo tankování ve městě Aksaray (s tureckou kávou), s výhledem na sopku Hasan Dagi (3268 m n.m.). Výhled ale nebyl optimální, proto nám řidič zastavil pár kilometrů za městem v polích, abychom si udělali i lepší záběry než zpod střechy benzínové pumpy skrze dráty elektrického vedení. Sopka je jednou ze tří místních vyhaslých sopek, které svými výbuchy a následnými nánosy popela způsobily vznik kappadocké krajiny.
Kousek za Aksarayí již začínaly skalní formace a útvary, které z Kappadokie dělají světový unikát. Podél cesty začala převládat pole s melouny (převážně žlutá verze vodního melouny), občas střídaná vinnou révou. Bohužel se začalo stmívat, takže už jsme si okolní přírodu nemohli příliš vychutnávat, ale věděli jsme, že další den nám to vynahradí.
Už za velkého šera jsme zastavili u kobercové dílničky. Pár fotek okolní krajiny jsme ještě zkusili udělat, ale pak jsme už vešli do dílny na předváděčku tkaní tradičních perských koberců. Většinou starší ženy (ale jsou i výjimky) zde ručně tkají koberce a koberečky – do osnovy vážou dvojité uzlíky z barevných vláken, které stlačují co nejtěsněji k sobě, zbytek se odstřihne. Když se postupuje podle malované předlohy, vznikne tak za několik měsíců nebo let práce (podle velikosti koberce) krásný koberec. Bohužel pracnosti díla odpovídá i jeho cena.
Po předvedení tkaní nás usadili do vzorkovny, dostali jsme po skleničce výborného jablečného čaje a začalo nabízení koberců. V několika okamžicích bylo před námi na zemi rozvinuto několik desítek koberců všech barev, velikostí i způsobů provedení. I po těch nejhezčích kobercích se zde šlape v botech, dokazuje se tím jejich kvalita. Nám se hodně líbila béžovo-hnědá verze bez umělého přibarvení, kde vzory byly provedeny různobarevnou vlnou z odlišně zabarvených ovcí. Ale že bychom něco koupili nás při požadovaných cenách ani nenapadlo. Přesto se pár lidí nechalo zlákat a alespoň menší koberečky (s příslušným certifikátem) si koupili.
Do hotelu ve městě ügrüp už to byl jen kousek, na Toluna tu čekala jeho čínská přítelkyně, my jsme se ještě navečeřeli a šli jsme se vyspat na očekávaný vrchol zájezdu.
Ráno v autobuse nám dal Tolun ochutnat svůj výrobek – ekologické (přírodní) turecké cukrovinky. Jsou sice dražší než podobné bonbónky z obchodů nebo bazarů, ale chutnali nám více, takže skoro všichni jsme si pár krabiček objednali. V každé je 15 kostiček obalených v cukru, s konzistencí podobnou našim žu-žu bonbónům, ale chuťově spíše něco mezi normálním a tureckým medem, navíc s drcenými pistáciovými oříšky, to vše za 2 eura.
Kolem dříve obydleného bizarního kopce se stovkami vyhrabaných místností jsme vyjeli z města a hned po několika minutách jsme stáli u prvního ze symbolů Kappadokie – trojice skalních věží či komínů s kloboučkem na špici.
Samozřejmě se nepovedlo vyhrazenou desetiminutovku dodržet, ale takové skalní útvary jsme ještě nikdy neviděli, a tak foťáky nestačily cvakat. Možná, kdybychom tušili, co nás přes den čeká, tak bychom trochu filmem šetřili, ale takto jsme všichni chtěli mít snímky ze všech možných stran a úhlů. Kdybychom zde stáli až po cestě zpět, možná by někomu pouhé tři věže ani nestály za vystoupení z autobusu.
Autobusem jsme pokračovali dále k prvnímu skutečnému bodu dnešního programu, kterým byla návštěva podzemního města. V Istanbulu nám agentura zajišťující vstupenky tvrdila, že si můžeme vybrat jedno ze dvou největších podzemních měst v oblasti. Naše průvodkyně tedy zvolila méně známé město Kaymakli, kde předpokládala menší nápor turistů. Zaparkovali jsme náš autobus (důvěrně nazývaný Zebra podle kresby na boku) vedle konkurenčního autobusu s logem FIRO-touru a úzkou uličkou mezi stánky se všemi možnými suvenýry jsme se dostali k pokladně. Tam ale nastal problém, protože se ukázalo, že naše vstupenky zde neplatí. Takže místo abychom čas ušetřili, tak jsme pár desítek drahocenných minut ztratili.
Popojeli jsme tedy pár kilometrů k sousedům – do městečka Derinkuyu. Tady už vše proběhlo bez problémů a mohli jsme začít sestupovat do podzemí.
Podzemní města začala ve zdejší měkké půdě vznikat asi v 5. století před naším letopočtem, ovšem jejich hlavní rozmach nastal až o několik století později, kdy je začali využívat křesťané jako útočiště před arabskou invazí. Většina měst byla sice opuštěna ve století třináctém, ale z některých měst musela jejich obyvatele vystěhovat až turecká vláda r. 1924.
Města tvoří soubor podzemních obytných místností, chodeb, schodišť, náměstí, skladišť, kostelů, stájí, větracích šachet, nádrží na vodu a dokonce i hřbitovů, z kamene byl často i nábytek (stoly, lavice, postele, police). Města měla obvykle více než 10 pater, někdy i přes dvacet. Větrací šachty a vchody na povrchu byly pečlivě zamaskovány, důležitá místa bylo možno zablokovat před násilným vniknutím svrchu pomocí obrovských kulatých kamenů s otvorem uprostřed (podobných našim mlýnským kolům). Tato kola bylo možno odkulit pouze zevnitř, otvorem se dalo dokonce střílet po nepříteli. V některých městech se mohlo ukrýt až 10.000 lidí (se zásobami na 2 měsíce), 2.000 lidí zde vydrželo i více než půl roku.
V současné době je v Derinkuyu přístupných pouze 8 pater, sedm z nich jsme si prohlédli hromadně, zbytek prostor pak byl ponechán na naší iniciativě při individuální prohlídce. Chodby jsou zde místy velmi úzké, občas je nutno kvůli nízkým stropům jít hodně v předklonu. Osvětlení je místy slabší, po stěnách jsou neustále šipky se směrem k východu. Rozhodně nic příjemného pro klaustrofobiky, což naštěstí nejsme. Sestup do sedmého patra s občasným výkladem byl poměrně rychlý, takže jsme měli pocit, že čísla o počtu obyvatel jsou značně nadnesená. Až při rozchodu a individuální prohlídce jsme začali dostávat představu o skutečné rozlehlosti prostor. Z každého náměstíčka vede několik ulic, ze kterých každá končí na náměstíčku, z něhož vede několik ulic, z nichž……
Tak by bylo možno pokračovat opravdu velmi daleko a hluboko do bludiště chodeb, naštěstí odevšad nás zpět spolehlivě dovedly šipky Exit na stěnách, bez kterých bychom tam asi bloudili ještě teď. Před vstupem jsme byli upozorněni na poměrně stálou teplotu kolem 12oC, ale horké léto zřejmě udělalo své – podle našeho názoru muselo být i ve velmi hlubokých chodbách určitě přes dvacet stupňů, navíc se často musí po schodech (zajímavý jev – jakoby jich nahoru bylo nějak více), když jsme po hodině vystoupali nahoru, byla většina z nás zpocena i bez svetrů a bund.
Pár kilometrů jsme se vraceli stejnou cestou, opět jsme viděli rozeklaný vrcholek Uchisaru s horkovzdušnými balony nad krajinou v jeho okolí (je možno si za poměrně velké peníze objednat ranní let balonem nad bizarní kappadockou krajinou s pozorováním východu Slunce – asi to musí být úžasný zážitek, bohužel by to chtělo více než jeden den v Kappadokii). Celkem neočekávaně řidič najednou zpomalil a už měl plné ruce práce s otáčením volantu, aby vytočil dvě prudké serpentiny, kterými jsme sklesali na dno údolí jménem Göreme.
Tato oblast, spadající pod patronaci UNESCO, je jednou z největších zajímavostí Turecka. Zdejší muzeum v přírodě (Open Air Muzeum) vděčí za svůj vznik sopečným vyvřelinám, vodě a větrné erozi. Jako v podzemních městech tak i zde se křesťané ukrývali před muslimy, měkká hornina jim poskytla útočiště a lidé v jejím opracování nalezli takové zalíbení, že jen v tomto údolíčku si do skály vytesali 365 kostelů, na každý den v roce jiný.
U vchodu do areálu zaujme i současné využití asi starších umělých jeskyní – v jedné z nich sídlí zdejší policejní stanice. Samotné údolí je plné neobvyklých skalních věží a pyramid, většinou značně rozeklaných tvarů, se stovkami otvorů do větších či menších umělých jeskyní. Ale zvenku nic nenaznačuje, jak rozlehlé a řemeslně dokonale opracované jsou stovky kostelů uvnitř jednotlivých skal.
Oba naši průvodci naštěstí mají vytipovaná nejhezčí místa v údolí, takže jsme asi nejhezčí a nejzachovalejší kostely určitě nevynechali. Kdybychom je měli hledat sami, asi bychom mezi stovkami skalních otvorů měli smůlu. Kostely jsou vydlabané včetně klenutých stropů podpíraných kamennými sloupy (vytesanými, nikoliv postavenými), jejich výzdoba pochází z několika období, převažují dva typy maleb: krásně barevné fresky s křesťanskou tematikou (Ježíš, Panna Maria, svatý Jiří bojuje s drakem – hadem, i další svatí jsou zobrazení v klasických podobách) a symbolické jednobarevné (červené) motivy s ornamenty z období obrazoborectví, kdy se nesměly zobrazovat živé bytosti (stejně jako je tomu v současném islámském světě).
Nevěděli jsme chvílemi, zda více obdivovat umění starověkých umělců uvnitř skalních kostelů nebo umění přírody venku v údolí. Zde by se opravdu nevyplatilo šetřit filmy ve fotoaparátech.
A to nás ještě čekal na závěr návštěvy údolí nejhezčí kostel, který je sice mimo areál přírodního muzea, ale platí do něj stejná vstupenka. Zdejší malby na blankytně modrém pozadí vypadají jako malované před pár lety, přestože jejich stáří se počítá na staletí.
A už jsme se pomalu vraceli k autobusu kolem jedné ze skalních věží, pod kterou leželi dva velbloudi (jejich majitel je nabízel ke svezení jako taxi k autobusu), hladit se sice mohli zdarma, ale za foto zblízka by se již muselo platit.
Na poměrně rozsáhlém tržišti jsme nakoupili kappadockou specialitu – jablečný čaj, také ostatní kolegové ze zájezdu nakoupili především čaje, ale viděli jsme i jiné suvenýry.
V autobusu jsme se ani nestihli pohodlně usadit a už jsme opět vystupovali. Čekala nás několikakilometrová procházka jedním z göremských údolí, tušili jsme delší pobyt v rozpálené přírodě a vzali jsme si s sebou novou láhev vody, což se později ukázalo jako dobrý nápad. Naše průvodkyně zde byla před týdnem s jiným zájezdem a prý měli velkou zimu, ale my jsme zažili opačný extrém, při zdolávání občasných stoupání bychom uvítali teplotu o pár stupňů nižší.
Podél cesty, zpočátku pohodlné a široké, se tyčily typické kappadocké věže a hříbky, bohužel ale byla znát blízkost vesnice a fotky tak byly občas znehodnocovány elektrickým vedením nebo GSM vysílači na kopcích na obzoru. Postupně se cesta úžila, prošli jsme dvěma tunely a za chvíli už jsme byli zcela mimo civilizace a dokonce i mimo klasické turistické území.
Dřívější osídlení údolí připomínaly neopečovávané jabloně a hlavně keříky vinné révy se světle zelenými sladkými hrozny, občas se dal najít i keřík tmavě modrý. Přestože jsme obvykle na neomyté ovoce velice opatrní, zde příroda vypadala tak netknutě, že jsme to riskli a spokojeně jsme si na víně pochutnávali.
Údolí bylo stále užší a užší, skály pořád strmější a rozeklanější. Občas byla vidět okna starých obydlí vytesaných do skal, skalní útvary připomínaly různá zvířata (např. housenka) nebo objekty (kulatá skála s dvěma okny byla jasnou lebkou).
Cesta se nenápadně proměnila v úzkou stezku stoupající místy i strmě po svazích kopců, občas jsme šli po dně úzkého kaňonu, abychom jej za chvíli pozorovali z výšky okolních skalních stěn. Skály připomínaly naše skalní města v Českém ráji, aby se naráz jejich vzhled změnil na zkamenělé písečné duny nebo nepropustný kamenný les.
Po několika zákrutech dostala šedá kamenná stěna nad námi bílou střechu betonového vzhledu, včetně širokého podhledu. Bílá skalní čepice je tak dokonalá, že až vypadá, jakoby turečtí ochránci přírody ve snaze uchránit měkkou skálu před erozí její vrchní partije zašalovali a vylili čistým betonem.
S rostoucí vzdáleností ubývalo vody v naší láhvi a stezka se vyšplhala na úroveň horní hrany údolí. Skalnaté podloží vystřídaly louky horského typu s trnovníkovými keři s občasnými bludnými balvany, rovněž vyhlazenými povětrnostními vlivy. Charakteristické skály tvarů zkamenělých písečných dun najednou změnily barvu z bílé na růžovou, na obzoru se začal vynořovat temný obrys trojité kamenné věže Uchisaru provrtané stovkami umělých jeskyní.
Před námi vyrostlo několik strmých pyramidovitých útvarů, uvnitř dutých, s vysekanými místnostmi dříve obytnými, dnes přeměnnými na obchůdky s koberci a jinými tradičními výrobky. Krátce jsme do nich nahlédli a už jsme se rádi spěchali do klimatizovaného autobusu stojícího opodál.
Projeli jsme městečkem Uchisar těsně pod úpatím stejnojmenné skály, ale ještě jsme zde nezastavovali, jen jsme úzkými uličkami prokličkovali k nedaleké restauraci, kde nás čekal oběd jako náhrada za nestihnutou večeři z úvodního dne v Istanbulu. Velká turistická restaurace měla uprostřed dlouhý pult se saláty a předkrmy, za ním pak stála část s hlavními jídly a polívkami. Zejména u polívek jsme chvíli tápali, než jsme přišli na princip jejich kombinování s různými přílohami a kořením do jedné jídelní misky. Ale jako jinde v Turecku i zde byly polívky výborné.
Hlavní jídla byla s kuchařskou obsluhou, nejlepší bylo sekané maso osmažené do tvaru karbanátků nebo čevabčičí, špatný nebyl ani kuřecí kebab, ale měl více zeleniny (na úkor masa) než mají kebaby na stáncích a kromě toho kuchař při nandávání příliš šetřil. Kousek od našeho stolu byl pult se zákusky a ovocem (melouny, mango), zákusky jsou sice různých tvarů a barev, ale velmi podobné chuti. Obvykle jsou z přeslazeného těsta rozmočeného v oleji, obsahují hodně cukru, medu a kokosu.
Po obědě jsme se s plnými žaludky vydali k nejvyššímu bodu Kappadokie, skále Uchisar s výškou 1.250 m n.m. Prošli jsme tradičně tržištěm k obchodu vytesanému ve skále, který slouží jako vchod k výstupu na skálu. Po zakoupení vstupenek jsem prošli několika místnostmi mezi regály do zadní části obchodu, kde se prostor zúžil do chodby, končící na opačné straně skály na počátku schodiště k vrcholu. Po nepříliš náročném výstupu (sice strmém, ale poměrně krátkém) s nádhernými panoramaty jsme vystoupali až na vrcholek Uchisaru.
Výhled byl sice dobrý, ale sopka Erciyes Dagi (3.917 m) v dálce byla přece jenom v oparu. Zato bližší okolí jsme měli pod sebou jak na dlani. Tisíce sloupů, věží, hříbků, pyramid, skalních formací a erozí zbrázděných stěn, úzká údolí i rozsáhlá skalní města pod námi, to vše kam až oko dohlédne.
Chvíli jsme se kochali, fotili a natáčeli jsme na všechny světové strany. Krajina je zde tak neuvěřitelná, že by se zde mohly natáčet sci-fi filmy z prostředí jiných planet. Strávili jsme na vrcholku asi půl hodiny, přinutit se k sestupu opravdu nebylo jednoduché.
Tentokrát jsme strávili v autobuse o něco delší dobu, přejížděli jsme totiž na opačnou stranu Kappadokie. Už z dálky jsme viděli první hříbeček, kterým začíná pohádková část místní krajiny jménem Pashabagh, plná skalních hřibů. Bohužel jeden den na celou Kappadokii je málo, takže jsme dostali na fotografování jen velmi krátkou zastávku. Vyběhli jsme na sněhobílou skálu nad údolím s hříbky a nevěřícně zírali, co dokáže příroda. Světlé nohy s tmavými klobouky na vrcholcích, někdy stojící izolovaně, jindy ve skupinkách, někdy připomínající smrže, jindy hříbky a ještě jindy domečky skalních skřítků na kamenných stopkách.
Na druhou stranu podobný výhled, dokonce je zde i skalní hřib pravák. Naše skála je krásně bílá, holý tupý vrcholek navozuje dojem písečného přesypu, kolegové ze zájezdu se navzájem fotí „jako“ na poušti. Doba odjezdu se neúprosně blíží, vyhrazený čas zde nestačí. Sbíháme ještě rychle strmou stezkou mezi hříbky, na focení a točení už téměř nezbývá čas, přestože zespodu poskytují hříbky další překrásné pohledy. Strmá úzká chodba do skalního kostela je ucpaná neobratnou německou turistkou, která nemůže ani dopředu, ani dozadu, takže kostel vynecháváme a mezi stánky utíkáme k autobusu. Ještě po nás naštěstí dobíhá jeden manželský pár, takže opět nejsme poslední.
Asi po dvou kilometrech je parkoviště u poslední delší zastávky, trojice slepých údolí Zelve. Po jednom z údolí zde obsadily komunity muslimská, židovská a křesťanská, každá si zde vybudovala svá městečka, kostely a kláštery. Protože bylo už dost hodin, bez dlouhého rozmýšlení jsme se individuálně vydali do pravého údolí, podle skalní mešity muslimského. Rozeklané skály, spousty skalních oken a dveří do umělých jeskyní, někde se vstupuje z úrovně dna údolí, jinde se musí po kamenných schodech do různých výšek, do jednoho rozsáhlého komplexu se musí vytesaným stoupavým tunelem a rozvrzaným, rezavým železným schodištěm.
Některé jeskyně jsou polozřícené, část údolí je pro závaly a kamenné laviny uzavřena, další útvary hrozí zřícením každým okamžikem. Úplně na vrcholku strmé stěny je okno a v něm se objevuje kolega ze zájezdu, naprosto nechápeme, jak se tam dostal, protože námi objevené skalní místnosti končí nejméně deset metrů pod oknem. Na protější straně údolí je půlka velké jeskyně se zřícenou přední stěnou. Krátkým, téměř svislým tunelem s vytesanými stupy se lze dostat do úrovně prvního či druhého patra, další komíny jsou asi také přístupné, ale s kamerou v ruce si už výše netroufám.
První údolí končí, musíme se kousek vrátit a přejít do židovské části. Po schodišti se dostáváme do menšího tmavého sálu, který se směrem dozadu zužuje do černé chodby. Pro tyto případy máme s sebou malou akumulátorovou baterku, takže v jejím blikavém světélku opatrně v předklonu procházíme zákrutou do nitra skály. Za rohem se začíná rozjasňovat, opatrně se blížíme ke světlu a už chápeme, jak se náš kolega před chvílí dostal do okna nad muslimským údolím. Pod námi je několik desítek metrů vysoká svislá stěna. Raději se moc nepřibližujeme ke zvětralým okrajům a po krátkém natáčení neobvyklých záběrů se plížíme zpět.
Krajina má podobný ráz jako předchozí údolí, rychlými kroky pokračujem po obvodu údolí na druhou stranu k obrovskému skalnímu oknu, o kterém si myslíme, že by mohlo být průchodem do posledního údolí. Chvíli musíme počkat, než ostatní turisté vyfotí své partnery samotné v otvoru okna, pak se do něj šplháme po šikmé skalce také, ale okno opět končí nad srázem, do posledního údolí se tudy slézt nedá. Ale panoramata nasvícená pomalu zapadajícím sluncem do oranžového tónu jsou úchvatná.
Poslední údolí je křesťanské, zachovalo se zde několik kostelů v různých stádiích rozpadu, někde jsou patrné zbytky fresek a nápisů. Údolí už skoro probíháme, abychom úderem šesté hodiny večerní skoro na vteřinu přesně stihli sraz u autobusu. Na řidiče se tentokrát čekat nemusí, asi proto, že zde není kam odejít.
Po cestě zpět jsme na deset minut zastavili u posledního známého útvaru – skalního velblouda. Slunce už téměř zapadlo, ale fotit se ještě dá.
Většina zájezdu, hlavně starší lidé, už se nemohla dočkat hotelu, den byl opravdu velmi náročný a i fyzicky namáhavý. Tolun ale měl ještě další plán, zavezl nás do malé vesničky s keramickou dílnou. Pohodlně jsme se usadili na lavici, welcome drink tentokrát nebyl tradiční čaj, ale bílé kappadocké víno, celkem příjemné chuti. Starý řemeslník s koženou zástěrou nohama roztočil kámen pod hrnčířským kruhem a za malou chvilku vykroužil z tvárné kappadocké hlíny krásný pravidelný džbán úplně pravidelného tvaru. Za potlesku jej strunou odříznul a nastalo hledání dobrovolníka, který ho měl zkusit napodobit. Kupodivu se jeden našel, přestože tvrdil, že u kruhu sedí poprvé, celkem se mu dařilo.
Ještě dopoledne průvodkyně zjišťovala zájem o Turecký večer. Přihlásilo se 15 lidí, někteří toho ale teď po náročném dnu možná litovali. Rychle jsme se navečeřeli, umyli a převlékli, abychom stihli začátek. Autobusem jsme přejeli zpět do Uchisaru, kde v jednom z okolních kopců je vytesaná kruhová diskotéková hala s dalšími prostorami. Posadili jsme se na kamenné lavice za kamenný stůl, povedlo se nám vybrat místo vzadu, abychom se nemuseli příliš aktivně účastnit programu.
Na stolech byly misky s oříškovými směsmi, turecký sýr, okurky, zelné saláty a podobné rychlé občerstvení. V ceně kromě toho bylo veškeré pití nealkoholické, ale na stole stály džbány s červeným i bílým vínem a obsluha donesla i pár poloplných lahví turecké rakije, která ale s balkánskou rakijí nemá nic společného. Zdejší rakije je anýzovka (kontušovka), dá se ředit vodou, který ji mléčně zakalí, podobně jako francouzský pastis.
Kupodivu obsluha byla vzorná, jakmile se nějaký talířek nebo miska vyprázdnily, hned jsme dostali novou porci. A stejně tak i alkohol, což bylo ještě větší překvapení.
Po krátkém úvodu obstaraném malou kapelou s tureckými nástroji přišlo první zajímavé číslo – vystoupení tančících dervišů. V sále zhasla světla, zůstalo jen velmi decentní osvětlení, v němž jsme spíše tušili než viděli tři vysoké muže s čepicemi, zahalené do černých plášťů. Důstojnými pohyby zahájili rituál, při kterém se na všechny světové strany uklonili, obřadně sundali černé pláště a zůstali v bílých zvonovitých hábitech. Po opětné úkloně se začali stále vyšší rychlostí otáčet kolem své osy.
Tančící dervišové jsou náboženskou sektou založenou ve třináctém století dervišem Mevlanou v oblasti dnešní Konye. Při svých obřadech se snaží vířením a otáčením kolem své osy napodobit pohyb vesmírných těles a sebe přivést do transu.
Naši dervišové se točili několik minut, jejich bílé oblečení nafialověle zářilo ve skromném osvětlení, focení bylo zakázáno. Fotografové pak dostali příležitost při lepším osvětlení, kdy už se ale dervišové točili mnohem menší rychlostí (což na fotce tolik nevadí). Po skončení rituálu se dervišové opět uklonili, přehodili přes sebe černé kápě a bez sebemenšího náznaku točení hlavy jistým krokem odešli.
Představení pokračovalo tureckým folklórním tancem, který představoval stylizované námluvy, kdy dívka odmítá chlapce, který si ji chce naklonit předváděním své síly nebo drahými dárky, a přijme až vyznání s darovaným srdcem. Zejména chlapecká půlka šestičlenného souboru tancovala opravdu výborně.
Následovalo číslo s břišní tanečnicí, která sice netancovala břichem, ale její pohyby byly dostatečně orientální. A hlavně dokázala navodit při svém vystoupení exotickou atmosféru, což zejména německé turisty dostalo do varu. Za chvíli už neměli kam tanečnici strkat další bankovky, přestože si jeden z nich do středu pódia přinesl i stoličku, aby na to měl dostatek času a pohodlí.
Po chvíli tance si tanečnice vybrala od každého stolu jednoho muže, aby jí dělali křoví, muži museli sundat košile a napodobovat její tanec. Protože většina vybraných nebyla nejštíhlejších, patřilo toto číslo k nejzábavnějším v celém programu.
Taneční soubor předvedl několik dalších čísel, muži opět předčili své partnerky. Program trval celkem 3 hodiny, kromě obvyklých tanečků jsme viděli i tanec s tureckými šavlemi nebo s pochodněmi, jedním z posledních čísel bylo vrhání nožů ústy do terče položeného na zemi. Ke konci už začalo přibývat čísel s účastí publika, zejména Němci se rádi zapojovali do různých hadů a dalších čísel. Po posledním čísle začala diskotéka na tureckou hudbu, rytmicky ale upravenou na diskotékový zvuk. Ostatní turisté se aktivně účastnili, ale naše česká minivýprava zvolila raději cestu zpět do hotelu, ráno nás čekalo vstávání a cesta na jih.
Prakticky každý den vedl turecký průvodce diskuse s českou průvodkyní o hodině odjezdu. Z nějakého záhadného důvodu měl pocit, že bychom měli vstávat co nejdříve. Zvolený čas byl vždy kompromis, který Tolun oznámil řidičovi, ten ale měl zase pocit, že takto nesmyslně brzy musí vstávat kvůli nám, takže nakonec nebyl spokojený téměř nikdo. Nám naštěstí vstávání tak nevadí, takže jsme s tím problém neměli.
Následující den byl jeden z nejdelších přejezdů, takže brzké vstávání mělo své opodstatnění. Naposled jsme viděli balóny nad Uchisarem, ale pak následovalo několik hodin nepříliš zajímavé jízdy. Až do Akseraye jsme se vraceli známou cestou, u stejné benzínky jako předvčerejšky jsme si dali tureckou kávu, až pak se naše cesta stočila více k jihu.
Po nějaké době jsme projížděli kolem města Sultanhani, kde stojí jeden z nejzachovalejších tureckých karavanserayů – „motorestů“ z dob velbloudích karavan, u kterého jsme si udělali delší přestávku. Karavanseray s rozlohou 5000m2 byl postaven v letech 1232 až 1236 za sultána Alaetina Kaykobatta I. a patří k předním ukázkám seldžuckého stavitelství.. Nádvoří je lemovány obchody, lázněmi a pokoji na ubytování karavan, uprostřed stojí malá mešita bez minaretu. Po strmých schodech jsme vylezli do patra, bohužel až po sešplhání zpět dolů jsme zjistili, že malým otvorem ve zdi lze po polozříceném schodišti vystoupat až na vrcholek obvodových zdí mešity nad úroveň zdí karavanseraye s výhledem na okolí. Takže jsme lezli znovu.
V zadní části karavanseraye jsou rozlehlé stáje s vysokými klenutými stropy, kdy bývali ustájení velbloudi.
Před karavenserayí bylo otevřeno několik obchůdků a kaváren, kde jsme si dali další kávu a zbavili se části bonbónů, kterými jsme obdarovali zdejší děti, které z nějakého divného důvodu nebyly ve škole, ale potulovaly se po okolí.
Další zastávkou na dlouhém přejezdu bylo hlavní město tureckých muslimů – Konya. Město ležící ve středu Turecka je zdejším nejvíce muslimským městem, je tady možno vidět nejvíce zahalených žen a i ostatní muslimské tradice a zvyky jsou poměrně přísně dodržovány. Autobus nás vysadil ve středu města a řidič si odjel na parkoviště odpočinout.
Kolem pozůstatků seldžuckého Alaettinova paláce na nevysokém návrší, zakrytých moderní betonovou střechou, jsme vystoupali k Alaettinově mešitě z počátku našeho letopočtu. Ženy si poprvé musely zakrýt hlavy šátkem, všichni se zuli a s botama v rukách jsme vstoupili do mešity. Tato mešita je známá svým krásným, zelenkavým mramorovým mihrábem (výklenek ukazující směr k Mekce nahrazuje v mešitách oltář z křesťanských kostelů) a svými 42 starými sloupy, která zde byly svezeny z různých míst, aby podepíraly střechu a klenby mešity.
Na nádvoří mešity jsou hrobky několika sultánů, když jsme si je prohlíželi, vyšel na nádvoří i Turek v civilním oblečení s čepičkou na hlavě, přichystal si mikrofon, zakryl si rukou pravé ucho a začal procítěně táhle zpívat – svolávat muslimy k modlitbě. Od mikrofonu vedou dráty k amplionům na minaretu a muezínovo svolávání tak je slyšet do dalekého okolí.
Od mešity jsme pěšky pokračovali ulicemi města. Muzeum Mevlana je vzdáleno pár desítek minut, takže jsme měli možnost vidět normální život i v bočních uličkách. Starší paní z našeho zájezdu spadla a zranila si nohu, takže jsme chvíli čekali před lékárnou, další zdržení bylo u směnárny a u pošty. Tolun si koupil od pouličního prodavače sladký kulatý preclík sypaný sezamem, když viděl naše zvědavé pohledy, rozkrájel ho na kousky a podělil nás. Byli jsme chutí příjemně překvapeni a hned jsme si také každý jeden preclík koupili (250.000 lir = 5,- Kč). Později jsme si je koupili ještě mockrát, je to rychlá, levná a celkem sytá varianta pouličního občerstvení, podle Toluna si je často kupují pro jejich výživnou hodnotu i chudší lidé.
Při neplánovaných zastávkách jsme bohužel ztratili poměrně hodně času, Hanka k tomu na tureckém záchodě ztratila i své sluneční brýle, takže jsme doufali, že nám zbude nějaký čas na drobný nákup. Naštěstí následná prohlídka muzea nezabrala příliš času. Muzeum je vlastně bývalý dervišský klášter založený zakladatelem řádu Mevlanou. Ten je zde pohřben v sarkofágu krytém rouchem červené, zlaté a bílé barvy, na kterém leží jeho turban.
V další budově muzea jsou figuríny dervišů v klasických pózách od tichého rozjímání v sedě, přes různé klášterní práce až po figuríny znázorňující vířivý dervišský rituál. Hlavní budova muzea má tvar mešity s mnoha kopulemi, kterým vévodí zelená věžička. Do muzea se musí zouvat, stejně jako do všech mešit. Na boty se fasují igelitové tašky.
V sousedství muzea stojí Selimova mešita. Přestože už v našem programu její návštěva nebyla, využili jsme individuálního volna a podívali se dovnitř. Strážce mešity nás přivítal skoro radostně, většina turistů se asi spokojí s návštěvou muzea a sousední mešitu vynechá. Proto mešita není příliš turistikou poznamenaná, spíše se jedná o živou mešitu určenou ke každodennímu modlení místních muslimů. I v době naší návštěvy se tu několik muslimů modlilo.
Pak už jsme pospíchali do města, kde jsme po cestě zahlédli krámek se slunečními brýlemi. Po chvilce smlouvání se nám povedlo koupit pěkné brýle za velice příznivou cenu. U dalšího krámku jsme koupili kebab (drahý, po dvou milionech, jinde je všude levnější). Rychle jsme ještě skočili do turistických informací, kde jsme dostali brožurku a mapu Konye, a šli jsme si sednout na lavičku před muzeem, abychom snědli naše kebaby. Bohužel byly skopové, takže jsem oba snědl já.
Kolem chodili malí kluci s tácy, na kterých roznášeli skleničky s čajem, proti nám byla veřejná umývárna, kde si Turci omývají ruce, nohy a obličej před modlitbou. Protože se blížila doba odpolední modlitby, bylo zde plno.
Cesta za Konyou již byla zajímavější, protože jsme už začali šplhat do pohoří Taurus. Přesto většinu z nás po chvíli přemohl spánek, ze kterého nás vytrhla rána a následné škubnutí, po kterém řidič stačil jen silou vůle dotlačit autobus co nejvíce ke krajnici, kdy jsme zastavili. Ihned bylo jasné, že pro dnešek jsme dojeli, protože převodovka se uprostřed hor opravit nedá.
Stáli jsme uprostřed prudkého stoupání těsně za 180o zatáčkou, tři hodiny před cílovou Antalyou, v horách bez telefonního signálu. Naštěstí po několika málo minutách zastavil snad první kolem jedoucí autobus. Jeho řidič měl kdysi podobný problém, proto měl pro naši situaci pochopení. Protože byl poloprázdný, povedlo se nás všech 42 účastníků a Toluna naložit i s příručními zavazadly, jen česká průvodkyně zůstala hlídat s řidičem naše kufry.
V autobuse cestovala nepočetná výprava Mexičanů, takže vzhledem k loňskému zájezdu do Mexika jsme si měli i o čem povídat, nehledě na to, že část Mexičanů se z Turecka chystala letět do Prahy. Cesta k nejbližší pumpě, asi 25 km, tedy uběhla rychle a příjemně.
Benzínka, kde nás naši zachránci vyložili, byla asi nejhezčí, jakou jsme v Turecku viděli. Krásný rybníček s rybama, umělé vodopády a vodotrysky, pavilónky s čajovnama, obchod, restaurace vnitřní i venkovní. Dali jsme si kafe, po hodince zase čaj, prošli jsme se po okolí. Mezitím Tolun vytelefonoval pomoc – naštěstí zařídil autobus z nejbližšího města, ne až z Antalye, takže jsme čekali jen asi necelé dvě hodiny a mohli jsme pokračovat náhradním autobusem (už potmě) do dnešního cíle u Středozemního moře.
Kappadokie 2010