Turecko - Istanbul 1

Večerní Istanbul nás první večer příliš nezaujal, hotel Mola sice splňoval základní požadavky kladené na tři hvězdičky (dvoulůžkové pokoje s příslušenstvím), ale jinak byl spíše ošuntělý. Večeři jsme nestihli, ale ještě jsme stejně nevytrávili jídlo z letadla, takže změna polopenze z dnešní večeře na oběd v Kappadokii se nám zdála výhodná, přestože část lidí protestovala.

Ani jsme moc nevybalovali, protože ráno jsme stejně brzy vyráželi na prohlídku Istanbulu. Snídaně v Turecku je obecně na naše zvyklosti poměrně chudá, i tady byl koš s vekovým chlebem, vařená vejce, med, marmeláda, máslo, zelené i černé olivy, ovčí sýry, zde dokonce i poloměkký salám (v dalších hotelech spíše výjimečně), občas byly k dispozici i na kukuřičné lupínky s mlékem. K pití dva druhy džusu, káva a čaj. Káva bývá rozpustná nebo již připravená v termonádobě, čaj je ze samovaru s dvěma kohoutky – z prvního teče silný koncentrát, z druhého vařící voda. Při zalévání rozpustné kávy je třeba dát pozor, aby se nezalila čajovým koncentrátem. Káva i čaj jsou dobré a chutné, přestože tak na první pohled nevypadají.

Po snídani jsme dotáhli kufry asi 50 metrů do kopce na hlavní třídu, kde čekal autobus. Dnes nás ještě překvapilo, že my jsme zde byli všichni včas, zato na řidiče bylo nutno čekat možná trochu déle než akademickou čtvrthodinku. Ale po pár dnech jsme si zvykli a pravidelné čekání na řidiče bylo spíše zdrojem vtipkování (přestože hodina na Pammukale byla dost i pro otrlé povahy).

Průvodkyně vybrala peníze na vybrané vstupy, které se povedlo díky turecké agentuře zajistit s určitou slevou, výhodou bylo i následné šetření času při hromadném nákupu vstupenek oproti individuálním frontám u pokladen.

Projeli jsme kolem břehu zálivu Zlatý roh s Galatským mostem a kolem Nové mešity s Egyptským bazarem, po necelé půlhodince jsme vystoupili a pokračovali pěšky kolem Modré mešity k jedné z nejznámějších istanbulských staveb – mešitě Aya Sofia (někdy psané Hagia Sofia).

Hagia (Aya) Sofia je neslavnější byzantská katedrála a křesťanský chrám v Istanbulu. Se svou 55 m vysokou kopulí a s plochou chrámu 7570 m2 je čtvrtým největším chrámem na světě. Současná stavba je vlastně třetím kostelem na stejném místě, první z nich postavil císař Konstantin v letech 325-360. Soudobá bazilika byla vybodována za Justiniána architekty Anthemiem a Isidorem z Milétu. 10000 dělníků a 1000 řemeslníků ji dokončilo v pouhých pěti letech.

Po dobytí města Turky vjel sultán Mehmed II. Dobyvatel do chrámu na koni a nechal zde r. 1453 konat první páteční modlitbu. Ovšem předtím zakázal svým vojákům ničení a rabování chrámu. Nyní slouží chrám jako muzeum, je tedy přístupný turistům bez jakéhokoliv omezení (kromě zaplacení vstupného). Dokonce nejsou žádné mimořádné nároky na oblečení nebo pokrytí hlavy u žen.

Hagia Sofia

Zvenku musel chrám dříve působit impozantně, nyní je jeho velikost vyvážena sousední stavbou Modré mešity. Ale po vstupu je asi každý ohromen výškou centrální kopule. Přestože jsme byli připraveni a několik podobných staveb jsme již viděli (včetně vatikánského sv. Petra), zůstali jsme stát hned za vchodem ohromeni velikostí prostoru chrámu. Až do nejvyššího bodu kopule sice stojí lešení, které zde je již několik let a několik let ještě stát bude, ale jinak chrám udržovat nejde. Obestavěný prostor je tak obrovský, že lešení se dá lehce odmyslet a prakticky jsme jej nevnímali. Celý interiér je v tmavých barvách, mihráb (výklenek směrem k Mekce, který nahrazuje křesťanský oltář) je ozdoben zlatem, na stěnách je 6 kruhů o průměru 7,5 m se jmény Alláha, proroka Mohameda a čtyř kalifů v arabštině.

Nechali jsme na sebe chvíli působit atmosféru místa, pak jsme pomalu obešli celou baziliku po obvodu (na jednom ze sloupů jsme otočením palce o 360o ve zlatém otvoru splnili turistickou povinnost a přivolali si štěstí) a po točité poměrně strmě stoupající chodbě jsme vyšli na galerii. Zespodu se její výška zdaleka nezdá tak vysoká, jako seshora. Pod námi se otevřely nové impozantní pohledy na chrám, na stěnách jsou velmi dobře zachované mozaiky s převládající zlatou barvou. Jsou na nich postavy Ježíše, Panny Marie a křesťanských svatých, které se zachovaly přes dlouhá léta islámského využití chrámu – přestože islám přísně zakazuje zpodobňování živých tvorů a lidí.

Plni dojmů jsme opustili chrám a vydali se pěšky kolem jeho obvodu. Za chrámem je úzká ulička kde mezi chrámovou zdí a prudkým svahem (Istanbul se stejně jako Řím rozkládá na sedmi pahorcích) stojí řada renovovaných, různobarevných dřevěných domů v typickém tureckém stylu. V jednom z nich se narodil i současný turecký prezident, ale už i před tím to bylo jedno z nejdražších míst k bydlení v Turecku.

Na konci uličky stojí Imperiální brána, nyní hlavní vchod do 700.000 m2 rozsáhlého areálu paláce Topkapi. Palác byl vybudován za Mehmeda II. Dobyvatele v letech 1459 – 1465, za sultána Suleymana Nádherného se stal oficiálním sídlem sultánů, kterým byl až do roku 1853, kdy se sultánové přestěhovali do nového paláce Dolmabahce na břehu Zlatého roku.

Na prvním ze čtyř nádvoří jsme se chvíli zdrželi u směnárny, kde jsme proměnili eura na stamilióny tureckých lir (1.000.000 tureckých lir je asi 20,- Kč) a průvodkyně vyzvedla vstupenky. Teprve při vstupu na druhé nádvoří probíhá kontrola vstupného, ale i osobní prohlídka zavazadel návštěvníků včetně průchodu detekčním rámem. Přestože jsem měl na opasku kapesní nůž, kontrolou jsem víceméně bez problémů prošel, pouze jsem ledvinku s nožem poslal spolu s batohem na roentgenovou prohlídku.

Druhé nádvoří se jmenuje Nádvoří Divánu, podle budovy Divánu, za sultánů sídla městské rady. Krásně malované místnosti s klenutými stropy sloužily k jednáním rady za sultánovy přítomnosti, ovšem i když sultán nebyl přítomen osobně, měl k dispozici místnost za zamřížovaným (čili neprůhledným) okýnkem, takže rada si nikdy nemohla být jistá, zda sultán nenaslouchá.

Třetím nádvořím jsme prozatím jen proběhli, protože Audienční síň sultánů se zlatým trůnem je v rekonstrukci a není tedy přístupná. Zato na posledním čtvrtém nádvoří jsme se kochali výhledem na Zlatý roh skoro 3 hodiny. Nenápadnou brankou podél budovy s muslimskými relikviemi se projde na prostranství s jezírkem a fontánkou, ohraničené několika pavilony se stěnami obkládanými mozaikami z drobných kostiček převážně modrých odstínů, za kterým stojí Bagdádský kiosek – trochu větší altánek s výhledy do zahrad i na město pod palácem. Na terase s cimbuřím je nad svah pod hradbami vysunutý baldachýn s pozlacenou střechou, ze kterého je asi nejhezčí pohled na starý Istanbul pod palácem, záliv Zlatý roh s Galatským mostem a na novější istanbulskou čtvrť Galatea za zálivem.

Chvíli trvalo, než se všichni vynadívali a stačili nafotit exotická panoramata, postupně jsme se vystřídali i na focení v baldachýnu. Vrátili jsme se na druhé nádvoří k palácové klenotnici, kde nám před vchodem naše průvodkyně popsala, co nás čeká uvnitř, dále jsme ale šli už individuálně. Bylo něco kolem poledne a dostali jsme zde dvouhodinové volno na rozchod i po dalších muzeích a expozicích paláce Topkapi. Většině to bohatě stačilo, my jsme ale měli trochu náročnější plán, takže jsme nelenili a vyrazili na prohlídku.

V klenotnici jsou jen originály šperků jistě nevyčíslitelné ceny. Mezi nejznámější exponáty patří skvělá dýka Topkapi se smaragdy a diamanty na jílci, několik šperků s obrovskými diamanty, patřícími k největším na světě, několik nebroušených diamantů (ty jsou údajně úplně největší nalezené diamanty), zaujme i skleněná skříňka o rozměrech schránky na chleba plná nebroušených zelených diamantů různé velikosti až po kusy tvaru a velikosti jako menšího vejce – úplně jako poklady z televizních pohádek. Ohromné jsou dva svícny z ryzího zlata (49 kg každý) posázené celkem 6666 diamanty. Jsou zde i křesťanské relikvie, kus paže a lebky Jana Křtitele.

Z klenotnice jsme už sami vyrazili do pavilonu s islámskými relikviemi. Atmosféra je zde vytvářena za pomoci muezína sedícího v prosklené kukani v rohu místnosti, který neúnavně zpívá z rozevřené knihy arabské posvátné texty. Exponáty by jistě potěšily Karla Maye – každý muslim dokáže dlouhé minuty meditovat nad pláštěm Prorokovým, na nemuslimy skoro směšně působí několik skleněných ampulek, každá s jedním vousem Prorokovým (Karel May, Divokým Kurdistánem: „U vousu Prorokova!“, zvolal Hadži Halef Omar ben Hadži Ábul Abbás Íbn Hadži Dáwud al Gossarah). Jsou zde i jiné posvátné předměty typu pantu vrat ze svatyně Kába v Mekce. Určitě jedna z nejexotičtějších expozic v paláci.

Další výstavy ukazují sbírku portrétů a miniatur všech vládnoucích sultánů, sbírku osmanského oblečení, stříbrné a bronzové kuchyňské nádobí, porcelán v bývalých kuchyních (více nás zaujala architektura kuchyní s mnoha kupolemi, z nichž každá na svém vrcholku pokračuje svisle vzhůru vysokým komínem) a další expozice.

My jsme si (tlačeni časem) většinu expozic prohlédli pouze velmi zběžně, protože jsme chtěli stihnout prohlídku harému, což se nám jako jediným ze zájezdu nakonec se štěstím povedlo. Prohlídky jsou zde pouze ve skupinách s průvodcem, a to každou celou půlhodinu. Protože ale zájemců je hodně, zrovna při naší prohlídce přestali prodávat vstupenky více než 5 minut před začátkem, takže kdybychom se o pár minut opozdili, tak máme smůlu. Většina prohlídek je v turečtině, také náš průvodce varoval turisty, že bude mluvit hlavně turecky, ale nakonec anglicky mluvil mnohem více než turecky.

Harém je složitý komplex 300 místností spojených labyrintem průchodů, schodišť, nádvoříček a chodeb. Kromě sultána zde žila vždy jeho matka, několik hlavních manželek (kolem 4), několik hlavních tzv. favoritek (asi 15) a i několik desítek nebo stovek dalších žen, čekajících na příležitostné povýšení do vyšší kategorie. Muži zde nesměli, dohled zajišťovali eunuchové.

Harém

Většina žen žila v místnostech pod úrovní terénu, jen favoritky měli své ložnice nad nádvořím s výhledem na město (ovšem pohled z města do těchto prostor byl velmi omezen), přes den trávily volné chvíle ve společných místnostech. Manželky a matka pak měly své nádherné komnaty v sousedství sultánových pokojů.

Většina místností je zde obložena keramickými mozaikami, vše je pěkně barevné a pozlacené, v Evropě by podobná výzdoba působila až nevkusně, ale zde je vše prodchnuto duchem orientu. Ve zdech jsou otvory na lampy a vonné oleje, nábytek je obvykle nízký, určený k tureckému posezení na zkřížených nohách. Zaujala nás sultánova koupelna vyvedená v mramoru se zlatými kohoutky, toaleta byla nad kanálkem s proudící vodou, přímo z koupelny se překvapivě vchází do hlavního audienčního sálu.

Po 3 hodině jsme začali být trochu nervózní, protože jsme se začali obávat, aby na nás autobus nemusel čekat, ale prohlídka skončila právě včas, abychom stihli dorazit na parkoviště prakticky na minutu přesně (stejně se čekalo na řidiče). Nechat si ujít prohlídku harému by určitě byla škoda, všechny jeho prostory působí velmi exotickým a orientálním dojmem.

Prokličkovali jsme ucpanými istanbulskými ulicemi, největší zácpa byla samozřejmě před mostem přes Bospor. Na více než kilometrovém visutém mostě spojujícím Evropu s Asií se už situace zlepšila a do Asie jsme vjeli docela v pohodě. Po dálnici jsme pokračovali několik dlouhých hodin směrem na hlavní město Turecka Ankaru. Celkem nenápadným stoupáním se autobus dostal až do kilometrové výšky na náhorní plošinu Anatólie, kterou jsme pak opustili až o několik dní později, když jsme po překonání pohoří Taurus sjeli na středozemní pobřeží.