Turecko - Levantské pobřeží

Nočním městem Antalya jsme kolem velkého zábavního parku dojeli na pobřeží Středozemního moře (někdy je tato jeho část nazývána Levantským mořem) a úzkými uličkami mezi moderní zástavbou jsme prokličkovali k našemu hotelu. I přes pozdní hodinu byla nachystána večeře, kromě tradiční polívky jako hlavní jídlo byla bramborová kaše s několika malými kousky opečeného masa. Vzhledem k tomu, že jsme zde měli být tři noci, tak nás úroveň jídla docela zklamala. Naštěstí další dny byly lepší, kromě toho byl k dispozici bohatý švédský stůl se saláty, plněným lilkem, rajčaty, melouny, hrozny vína, různými omáčkami. Další bufetový stůl nabízel sladkosti, většina druhů zákusků ale chutnala stejně – hodně sladké těsto rozmočené ve sladkém tuku. Novinkou byly koule z kokosových „nudlí“, také bohatě máčené v tuku nebo oleji – vzhledově sice jiné, ale chuťově podobné ostatním zákuskům. Takže nakonec jsme ze sladkostí nejvíce ocenili klasické pudingy.

Vzhledem k poruše autobusu byl mírně zpřeházen program dalších dnů. Místo výletu na východ tedy následoval volný den na koupání a prohlídku města. Ráno jsme se probudili do slunečného dne, ale nad horama klesajícíma kousek za hotelem přímo do moře se držely tmavé mraky. Cestou k moři vzdálenému asi 150 metrů jsme přecházeli frekventovanou cestu (zpět už jsme šli objeveným podchodem), pláž je zde úzká a kamenitá. Kamínky dost píchají do nohou, ležet na ručníku se ale celkem pohodlně dá. Pohled na horizont s vysokými horami zvedajícími se přímo z moře je sice úchvatný, moře má sympaticky modrou barvu, ale celkově pláž není nic moc.

Teplota vody mohla být kolem 22o, celkem pohodová na koupání, ovšem kamínky jsou natolik nepříjemné, že je lepší pořád plavat. Kromě toho jsem někde v moři stoupl na nějakou divnou mastnou hmotu a černý flek jsem z nohy nemohl dostat několik hodin, pomohla až hodně horká voda a mýdlo. Další nesnáze nastaly při návratu z moře, kdy vlny těsně u břehu vytvořily z kamínků asi půlmetrový schod, na který se velmi špatně dostávalo, protože každý pokus o krok znamenal proboření zpět na původní místo.

Pár hodin jsme se opalovali střídavě s plaváním, ale když se mraky z hor rozšířily na celou oblohu a začalo drobně mžít, bez velké lítosti nad ztraceným dnem jsme se sbalili a vrátili se do hotelu. Ale protože jsme nevěděli, jestli se ještě letos okoupeme, neodolali jsme hotelovému bazénu a za stále prudšího deště jsme se vrhli do jeho ledové vody. Kapky se nám sice rozstřikovaly o hladinu do obličeje, ale jinak celkem romantika. Náš sportovní a otužilecký výkon dokonce vylákal diváky z pokojů na hotelové balkóny.

Bouřka trvala asi dvě hodiny, dost na to, aby se nám už nevyplatilo chodit znovu k moři. Na pátou odpolední nám průvodkyně stejně naplánovala výlet do centra Antalye. Přijel pro nás náhradní autobus, protože hotel je na periferii asi 10 km od historické části městečka. Po rušné třídě s obchůdky jsme došli asi k nejznámější místní památce, k Hadriánově bráně z roku 130.

Brána má podobu triumfálního oblouku lemovaného dvěma 14-ti metrovými věžemi. Hlavní stavba je z bílého mramoru, sloupy jsou granitové.

Za bránou začínají uličky starého města, hned na prvním rohu nás zaujal přenosný „krámek“ čističe bot. Protože majitel nebyl zdánlivě v dohledu, rychle jsem si stojánek s příslušenstvím vyfotil. To už ale čistič přibíhal a nabízel své služby. Samozřejmě jsme odmítli, ale stejně nám vnutil malý přívěšek s Alláhovým božským okem a nabídl zdarma možnost natočení procesu čistění bot.

Neodmítli jsme a navzájem jsme se natočili. Samozřejmě jsme chtěli dát čističi bakšiš, ale požadovaných 10 milionů za pět minut práce se nám zdálo příliš, takže jsme se nakonec dohodli na přijatelných dvou milionech.

Kolem Zlomeného minaretu (polozříceného při zemětřesení) a římských lázní jsme pokračovali mezi krámky a obchůdky až k jedné z hlavních tříd nad přístavem, odkud je nejhezčí výhled na dominantu města – Flétnový minaret.

Slunce pomalu zapadalo za pohoří Taurus a dalo tak siluetě minaretu magické osvětlení.

Antalya - Flétnový minaret

Flétnový minaret (Yivli Minare), 38 metrů vysoký, patřil k dnes již zaniklé mešitě. Dolní část je kamenná, horní je postavena z cihel, dekorativní prvky jsou zastoupeny modrými dlaždicemi.

Chvíli jsme se kochali výhledy na minaret a na přístav pod námi, pak jsme kolem stylových restaurací sešli do přístavu a opět úzkými uličkami vystoupali zpět do starého města. Nakoupili jsme pár pohlednic a suvenýrů (záložky do knihy ve stylu ručně tkaného koberce), těsně před autobusem jsme ještě pořídili zásobu vody na následující dny (rovnou dva balíky vod) a odjeli do hotelu na večeři.

Ráno jsme napjatě sledovali z okna, zda už přijede naše opravená zebra, ale nakonec jsme ještě museli využít místního autobusu. Cesta z města na východ vede pěknou krajinou, po pravé straně je moře, vlevo se za pásem polí zvedají vrcholy Tauru. Po několika málo desítkách kilometrů jsme odbočili z široké hlavní spojnice Antalye a Alanyí do zřícenin římského města Aspendos. Projeli jsme kolem můstku přes širší potok, který se zde zachoval z římských dob, ale je tak dokonale zrestaurovaný, že až na něm není nic k vidění, a zastavili jsme na parkovišti před nenápadnou větší budovou. Až po průchodu bránou jsme poznali, že to, co jsme považovali za budovu, je rubová strana „skény“, tedy stavby tvořící zadní stěnu jeviště římských divadel.

Místní divadlo je nejzachovalejší stavbou svého druhu na světě (sám Atatürk se zasadil o jeho kompletní renovaci). Vybudoval jej architekt Zenón za vlády Marca Aurelia v letech 161-180 n.l. Hlediště o šířce 95 metrů má 49 řad sedadel s kapacitou až 20.000 diváků.

V době naší návštěvy se pódium připravovalo pro koncert operních árií, protože akustika divadla zůstala až do dnešních dob dokonalá. Moderní aparatura sice kazila iluzi dávných dob, ale přestože jsme v následujících dnech viděli ještě nejméně desítku podobných divadel a odeonů, žádné z nich už nebylo tak zachované.

Po individuální prohlídce divadla a natočení všech záběrů zdola i zespodu, jsme vyšli ven a vydali jsme se uzounkou cestičkou přes vyprahlou louku nahoru do kopce podél jeviště (všechna starobylá divadla využívala přirozených svahů okolních kopců k vytvoření svých stupňovitých jevišť). Dostali jsme se tak nad jeviště a před námi se rozevřelo panoráma údolí sevřeného kopci a horami pohoří Taurus s majestátným divadlem pod námi.

Když jsme se otočili k divadlu zády, na protějším kopci za mělkým údolím jsme viděli zbytky rozpadajícího se římského města. Protože to byly naše první antické památky v Turecku, byly jsme z nich docela nadšeni.

Po nafocení dostatečného množství dokumentace jsme se vrhli do křovím zarostlého údolíčka a cestou mezi keři jsme vešli na agoru – náměstí zaniklého města. Jsou zde jasně patrné zbytky obchůdků po stranách hlavního prostranství, nejzachovalejší stavbou je Nymphaaeum (15 metrů na výšku, 32 metrů široké), za kterým stojí zbytky baziliky s původními rozměry 100 x 18 metrů.

Celé místo je naprosto opuštěné, v divadle se ještě občas nějaká výprava zastaví (s námi si je prohlíželi nějací Poláci), ale sem nahoru už nejde téměř nikdo. V Řecku nebo jinde v Evropě by se určitě na podobném místě mezi tisíci turistů nedalo ani projít, tady nebyl kromě nás nikdo.

Dalším křovím jsme došli na opačnou stranu hřebenu a v rovině pod námi nás zaujaly zbytky akvaduktu, který zásoboval Aspendos vodou z několika desítek kilometrů vzdálených tauroských pramenů. Většina vodovodu byla za tisíciletí rozebrána na stavební kámen, ale i z toho, co se dochovalo, je vidět jeho původní monumentalita.

Po dalších několika desítkách minut jsme vystoupili ve městě Side, které je na rozdíl od Aspendosu stále živé. Parkoviště autobusů je prakticky hned na kraji archeologické zóny, kolem mramorových sloupů se jde až k oplocenému areálu vykopávek obchodní agory. Protože tato část města je nepřístupná, prošli jsme Vespasiánovou bránou (kterou vede i hlavní cesta městečkem) k divadlu.

Zdejší divadlo již není tak dokonale zachované, jako divadlo aspendoské, ale působí přesto velice slavnostním a majestátním dojmem. Za skénou je totiž několik překladů s dobře zachovanými reliéfy divadelních masek.

Divadlo pochází z 2. století našeho letopočtu, ve 49-ti řadách mohlo sedět 16.000 diváků a sledovat divadelní představení nebo gladiátorské hry. Orchestra zde totiž byla od jeviště oddělena zdí na ochranu diváků před divou zvěří.

Od divadla jsme sešli k moři obchodní ulicí lemovanou krámky i většími obchody. Koupili jsme si vodu a preclíky, které jsme hned spořádali. Už od příchodu k pobřeží jsme viděli vlevo nad sebou majestátné sněhobílé sloupy Apollónova chrámu. Vyšli jsme na nevysoký útes a měli jsme před sebou asi nejznámější panoráma města Side – mezi polem trosek a úlomků antických sloupů se nad mořem tyčí 5 restaurovaných korintských sloupů, které nesou část tympanonu se zachovalými reliéfy. Mořský vítr je pěkně vybělil a proti modré obloze a modrozelenému moři tvoří silueta bílých sloupů opravdu zajímavý kontrast.

Sice jsme neměli v plánu se příliš zdržovat, protože nás lákalo koupání na nedaleké pláži, ale odtrhnout se od Apollónova chrámu nebylo jednoduché, stačilo ujít pár kroků a výhled na ruiny se změnil a bylo nutné točit nové a nové záběry, po moři se plavily repliky starých plachetnic, které když se dostaly do průhledu za chrámové sloupy, tak se také musely zdokumentovat, nakonec jsme zde zůstali skoro půl hodiny. A to kvůli pěti sloupům… Ale kam se hrabou řecké antické památky – to jsme si zde řekli už podruhé (po Aspendosu) a pak jsme to opakovali skoro u všech místních antických památek.

Kolem kavárniček s velice lidovými cenami vedla cesta dále na druhou, státní agoru. Ta není tak dobře restaurovaná jako agora obchodní, ale zase je přístupná turistům. Na jednu stranu písečné návěje a nálety křovin a stromů dávají agoře zanedbaný (a nepříliš fotogenický) vzhled, na druhou stranu jsou pocity sepjetí s historií více autentické než u trochu sterilních restaurovaných zbytků obchodní agory, pečlivě schovaných za drátěným plotem.

Za císařskou síní uprostřed agory již začínají písečné duny prorostlé trsy tuhé trávy, které se svažují k písečné mořské pláži. Ještě před pláží nás nachytal prodavač oříšků – protože jsme je chtěli zkusit, tak jsme neodmítli ochutnávku zdarma a z nabídnutých několika druhů jsme si vybrali ty, které nám nejvíce chutnaly. Pak ale nastal problém, protože prodavač najednou zapomněl angličtinu a nechtěl pochopit, že nám stačí 100 gramů. Dostali jsme půlkilový pytel za hroznou cenu, kterou jsme odmítli zaplatit a nastalo odsypávání a licitování o ceně, až jsme se dobrali ke kompromisu – asi 300 g za tři miliony (60 Kč). Oříšky jsme dojídali ještě dva dny.

Protože pláž je poměrně úzká (slézá se na ni po schůdcích), nechtělo se nám převlékat do plavek přímo na ní a vydali jsme se ke křoví v dunách. Zbytečně jsme tím ztratili drahocenné minuty, po písku se šlo špatně a křoví je stejně tak řídké, že jako clona nestojí za nic.

Moře v Side bylo teplejší než v Antalyi, na písku se leží lépe než na kamínkách a vstup do moře (a hlavně výstup z moře) tu také je mnohem příjemnější. Z vody jsme skoro nevylezli, až když jsem se šel podívat na hodinky, kolik máme času, tak jsem se zděsil, že se nestihneme vrátit včas. Převlékli jsme se jen na pláži a vydali se rychle k parkovišti.

Side leží na poloostrově, takže k parkovišti se dalo dojít mnohem kratší cestou napříč poloostrovem, nebylo nutné obcházet po obvodu. Problém byl jen s rozhodnutím, zda použít úplně nejkratší cestu/necestu písečnými dunami nebo trochu delší pohodlný chodník před dunami, kolem divadla. Po zkušenostech s dunami jsme zvolili druhou variantu. Vyšli jsme současně s lidmi, kteří šli dunami, a dorazili jsme k autobusu prakticky také současně, ovšem my asi méně unaveni.

Cesta pokračovala podél pobřeží moře, které pozvolna začalo měnit barvu z temně modré (jako mělo v Antalyi) až do krásně modrozelených odstínů před dnešním nejvzdálenějším bodem naší cesty – turistickým střediskem Alanya.

V Alanyi žije asi 60.000 obyvatel podél pláží rozdělených vysokým ostrohem skalnatého poloostrova vysokým 230 metrů. Kolem původního římského opevnění jsme autobusem začali šplhat po serpentinách uzoučké cesty na vrchol poloostrova. Cesta často nebyla o mnoho širší než rozvor kol autobusu, po pravé straně skála, po levé prudký spád. Na vzácných širších místech jsme se míjeli s protijedoucími vozidly, před tunelem řidič skoro zastavil, aby se se zrcátky vtěsnal mezi jeho stěny.

Pevnost na vrcholu z let 1225 – 1230 je obehnána hradbami, za kterými je kousek úplně jiného světa. Na rozdíl od ruchu arabských měst je zde naprostý klid a pohoda, posekaná tráva a pinie svou zelení kontrastují s bílými zdmi staveb a hradeb, všude kolem modrozelené moře a sytě modrá obloha. Z korun pinií jsou slyšet cikády (jinde jsme je slyšeli spíše výjimečně, zde ale všude).

Došli jsme až na nejsevernější konec pevnosti, kde útes pod hradbami se zvedá přímo z moře až k hradbám do výšky 230 metrů. Z plošiny zde byli shazováni odsouzenci k smrti. Asi neměli moc šancí k přežití.

Volno a rozchod jsme strávili příjemnou procházkou podél hradeb s výhledy na pláže Alanye i na širé moře. Navštívili jsme i zdejší toalety s upovídaným aktivním „hajzldědkem“, který každému po použití bez milosti nastříkal na ruce citrónovou vůni, která první tři minuty příjemně voní, aby se pak změnila spíše na zápach.

Stejnou cestou jsme sjeli dolů a chtěli zaparkovat u Červené věže, ovšem havárie na kanalizaci nedovolila vjezd autobusům na příjezdovou komunikaci, takže jsme nakonec k věži došli pěšky, kličkujíce mezi otevřenými poklopy a hromadami nevábného vzhledu (a zápachu) kolem otevřených kanalizačních šachet.

Třípatrová Červená věž postavená současně s pevností stejným architektem Abu Alim z Aleppa na příkaz sultána Alaettina Keykobata je vysoká 46 metrů. Barvu jí dává použitý stavební materiál – pálené cihly. Protože výhled na město jsme si užili z vrcholu pevnosti, nahoru na věž jsme už nešli, raději jsme pokračovali ke Starému přístavu. Hala starých suchých doků je vtesána do pobřežního skaliska až do hloubky 42 metrů. Uvnitř je pět klenutých galerií, které sloužily k ochraně lodí, k jejich vykládce a nakládce, k opravám starých i stavbě nových lodí.

V zátoce před přístavem kotví desítky stylových plachetnic, ze kterých skákají turisti se šnorchly do vody, těžko říci, zda je pod hladinou něco k vidění. Barva vody se místy mění na tmavě zelenou, takže možná zde jsou skutečně nějaké útesy s podmořským životem.

Více než hodinový rozchod jsme využili k procházce po obchodní třídě (koupili jsme nějaké oříškové směsi jako dárky, ale i pro sebe, v jiném stánku jsme nakoupili jako suvenýr hrst Alláhových očí na zavíracích špendlících). Zaujala nás místní vegetace (např. granátová jablka nebo obrovský fíkus vodorovně rostoucí se svahu, se vzdušnými kořeny spuštěnými z kmene dolů).

Na poslední půlhodinku jsme si sedli v přístavní venkovní restauraci na molu vybíhajícím do moře, kde jsme si dali turecké kafe s výhledem do zátoky s galeriemi starého přístavu a s turistickými plachetnicemi.

Stejnou cestou jsme se vraceli podél pobřeží Středozemního/Levantského moře zpět ke 120 km vzdálenému hotelu. Podél pobřeží je několik turistických středisek i osamocených hotelů, většinou vypadajících poměrně luxusně, zřejmě písečné pláže z autobusu také vypadaly lépe než naše hotelová kamenitá pláž v Antalyi.

Slunce už bylo velmi nízko, když jsme projeli kolem odbočky k Aspendosu, abychom o kousek dále odbočili do podhůří Tauru k přírodní rezervaci Kursunlu. Velmi uklidňujícím borovicovými lesem jsme prošli ke vstupu do areálu, známého jako turecká zmenšená kopie chorvatských Plitvických jezer. Udržovanou stezkou jsme sestoupili k tyrkysovému jezeru napájenému snad desítkou vodopádů různé výšky i průtoku. Skála za většinou vodopádů je porostlá zelenou vegetací, travinami a mechem, takže i padající voda má půvabně zelený odstín. Cestička vede až do samotné blízkosti padající vody, občas dokonce až pod některé vodopády.

Kolem jezírka jsou stezky, cestičky, můstky a vyhlídkové plošiny, po klidné zelené hladině plavou kachny i jiní vodní ptáci, na mělkém dnu jsou vidět rostoucí chomáče jezerních řas. Většina fotek a pohlednic z Kursunlu je pořízena právě z okolí centrálního jezera a jeho vodopádů. Z jezírka odtéká potok, který se valí přes kameny soustavou dalších peřejí a vodopádů, ovšem mnohem menších než na začátku prohlídkové trasy.

Podél prudkého toku potoka s občasnými klidnějšími tůněmi vede cesta s mnoha vyhlídkami a odbočkami k hladině nebo i na můstky nad hladinou. Hustá vegetace tvoří místy až neprůsvitné tunely, spolu s počínajícím soumrakem tak podmínky k focení začínaly být horší a horší.

Došli jsme až roubené budově u rozlehlejší tůně na konci prohlídkové trasy, tady se cesta vrací zpět na druhý břeh a proti toku říčky se jde zpět na počátek. Cesta vede trochu výše nad proudem říčky, výhledy už nejsou tak atraktivní, až zase na konci cesty málokdo odolal a skoro všichni jsme se ještě jednou vrátili k nejhezčímu prvnímu jezeru.

Po návratu do hotelu jsme po večeři rychle skočili do hotelového bazénu, ale asi v něm byla napuštěna nová voda, protože byla neuvěřitelně studená. Rychlými tempy jsme se snažili zahřát, ale po pár uplavaných délkách jsme se vrátili na pokoj, abychom se sbalili na další cestu.

Ráno se nám už konečně vrátil náš autobus. Nám velice vyhovoval, protože nad našimi místy fungovalo individuální ovládání klimatizace, která šla pustit buď naplno nebo ji bylo možno postupně tlumit až do úplně uzavřeného stavu. Naši kolegové vzadu už tak spokojeni nebyli, protože i při vypnuté klimatizaci jim byla často zima a navíc se prý zadní část autobusu hodně házela, asi díky horšímu stavu tlumičů.