Autobus zůstává na Sicílii, vytahujeme tedy všechny zavazadla a vlečeme je na trajekt. Cesta je teď delší, asi 1,5 hodiny. Nejvíce nás přitahuje kouřící Stromboli, ke které se zpočátku přibližujeme, ale pak se začíná vzdalovat, protože objíždíme výběžek Sicílie a zatáčíme k západněji položenému ostrovu Vulcano.
Západ slunce nad Vulcanem a Lipari už sledují skoro všichni cestující, včetně domorodců, z nichž někteří neodbytně připomínají blízkost Sicílie svou vizáží padrů Cosa Nostry.
Po přiblížení Vulcanu poutá pozornost hlavně čoudící hrana Grand Cratere. Proplouváme kolem jeho úpatí a vyloďujeme se v přístavu páchnoucím sirovodíkovými výpary nedalekého sirného bahenního jezírka a k nim náležejícími fumarolami z barevné skály, dominanty přístavu. Bagáž nakládáme do nákladní červené dodávky, nás postupně převáží malá osobní dodávka, některé ale čekání nebaví a jdou pěšky – do kampu Vulcano Blue na poloostrově Vulcanelo to asi 20-25 minut.
Dostáváme na recepci povlečení a snažíme se dohonit pomocníka vodícího vždy skupinu turistů. Ten náš nám ovšem uteče a zůstáváme sami uprostřed kampu velikosti menšího městečka. Naprosto netušíme, kam jít, zkusíme se tedy zeptat Italů zabydlených v jednom apartmánu evidentně na delší dobu než je náš týden. A rozjíždí se monstrózní akce, které se za chvíli účastní 4 italské rodiny ze všech okolních apartmánů. Nikdo sice nemluví anglicky, ale domluvíme se (jeden se sice ptá, jestli mluvím anglicky, ale po mém přitakání zklamaně zmlkne a již nepromluví). Snažím se pátrací akci zastavit, koneckonců to na recepci není tak daleko, ale Italové nedovolí – když se nám rozhodli pomoci, tak nám pomohou, ať chceme nebo ne. Nakonec objevujeme našeho pomocníka a ten se rozzlobí, že si z něj střílíme – stojíme totiž přesně před schody do našeho apartmánu.
Nad schody je zastřešená terasa, jejíž zadní stranou je malá kuchyňská linka se sporákem na plynovou bombu a dřezem. Nejdříve nás představa vaření mimo dům trochu znepokojuje, ale apartmány jsou tak důmyslně rozmístěny, že nám do kuchyně nikdo nevidí a ve vedru zde panujícím je vaření na čerstvém vzduchu jednoznačně přínosem.
Ze vstupní předsíňky doprava je pokoj s manželským dvojlůžkem, rovně je pokoj s palandou a televizí, vlevo koupelna se sprchovým koutem, záchodem a bidetem. Nad vstupními dveřmi je klimatizace, ale bez ovládacích prvků. Protože jsme splaveni, běžím se na recepci zeptat, jak se ovládá. Je to prosté: na recepci si lze pronajmout dálkový ovladač, ovšem za takovou cenu, že se rozhodneme vydržet bez klimatizace.
Z kuchyňky je přes zelenou zahradu nádherný výhled na menší kráter Vulcanelo, po setmění nám dělají společnost gekoni, několikrát jsme svědky jejich šikovnosti a mrštnosti při lovu hmyzu.
Ráno nás naši průvodci provedli ostrovem, tedy jeho pro nás důležitou částí. Takže víme, kde jsou oba supermarkety, jak na pláž našeho kampu, na veřejnou světlou a na veřejnou černou pláž, kde jsou restaurace, zmrzlina a hlavně bahenní jezírko, kde budeme mívat občas srazy. Také by tady odsud měl zhruba co dvě hodiny jezdit mikrobus do kampu, ale není na to příliš spolehnutí, přestože nám to občas usnadní cestu například po nákupu balíku vody.
Cesta se dá jít i pěšky, není to tak daleko, jen je třeba jít do kopce, a to se někdy v tom horku nechce. Navíc ráno a večer neuvěřitelně koušou komáři. Jiné roky prý to nebývá, ale po letošním deštivém jaru zůstalo mezi plážemi rákosem zarostlé sladkovodní jezírko, kde se ty potvory líhnou. Kousance jsou extrémně velké a extrémně svědivé. Doma problémy nemáme, ale cesta pěšky z městečka do kampu bývá utrpením.
Dana má všude známé, dohodne nám různé slevy na heslo „Dana“. Bereme tedy staré plavky a zkoušíme úspěšně uplatnit heslo při vstupu do sirného bahenního jezírka. Místo 2€ na osobu platíme jen 1,5€.
Vstupujeme do ohrazeného prostoru pod bizarní skálou, kalná bublající voda u dětí nevzbuzuje důvěru a nejsou si dokonce jisté, zda se jim vůbec do takové vody chce. Navíc když nevábně páchne po zkažených vejcích. Ale nakonec jdeme všichni a jsme nadšeni. Voda je teplá místo skoro až na hranici příjemnosti, některé bublající pramínky jsou až pálivé, ale celkově je pocit z bahnění fantastický.
Ležíme v mělké vodě, necháváme se masírovat teplými bublinkami a zkoušíme se natřít lepivým blátíčkem. Doporučenou půlhodinu pobytu výrazně překračujeme.
Před opuštěním jezírka se bahno musí smýt, aby se nevynášelo ven. Samozřejmě není možné se umýt dokonale, ale naštěstí hned za jezírkem je ohraničená mořská zátoka. Na první pohled vidíme, že to není jen obyčejné moře, ale hladina je na mnoha místech zčeřena bublajícími gejzírky, fumaroly zde totiž ústí také do moře (takže možná spíše solfatáry). Moře je samozřejmě mnohem chladnější než jezírko, takže se rychle snažíme najít si každý svůj výron teplých bublinek. Musíme ale dávat pozor – některé jsou horké a mohly by až spálit.
Jezírko i mořské bubliny jsou prý léčivé. Těžko to posoudíme, neměli jsme se z čeho léčit, ale minimálně silný zážitek si odnášíme i z jezírka i z moře.
Jezírko i moře jsme hned opakujeme a kdyby nás netlačil čas, uděláme i třetí rundu. Musíme ale nakoupit, dopravit nákup do apartmánu a připravit se na večerní výstup na Vulcanelo, takže končíme. Minibus ve stanovenou dobu nejede, takže 12kg vody táhnu do kopce na rameni, řidič nahoře spokojeně klábosí s recepčním.
Odpolední žár pominul a my se hromadně vydáváme na kopec nad naším kampem. Stoupáme řídce osídlenou ulicí, velké parcely oddělují od ulice ploty, jejichž monotónnost občas naruší jihoitalská specialita – keramické květináče ve tvaru hlav, zde pěkně vybarvené.
Na Liparských ostrovech prý nežijí nebezpeční živočichové, ale hadi alespoň nejedovatí tu budou, svědčí o tom svlečená hadí kůže na drátu trčícím z jednoho plotu. Tipujeme to na větší užovku.
Odbočku nahoru bychom bez Dany jistě minuli. Najednou se z cesty musí zabočit přímo do hustého křoví a drát se vzhůru strmým svahem. Zapojují se i ruce, přitahujeme se za vše, co vypadá jen trochu pevněji přirostlé k zemi. Několik starších kolegů rozumně další cestu vzdává. My jsme ale za namáhavý počátek cesty odměněni výhledem na naše apartmány a jejich okolí.
A najednou se před námi otevírá kráter. Sice porostlý vegetací, ne tak strmý a samozřejmě ne tak velký jako na Vesuvu, ale jasně patrný. Jen se kvůli menšímu odstupu ještě hůře fotografuje. Dana nám prozrazuje, že nás tady čekají ještě dva podobné krátery, ale tento je nejmladší a největší.
Pokračujeme dále k druhému kráteru, ten je již trochu méně patrný. Opět bychom byli bez Dany a Vojty ztraceni, cesta totiž pokračuje přímo skrz místní vegetaci sahající nám zhruba po ramena. Jde se přímo za nosem k vrcholku kopce. Vrhnout se do porostu chce trochu odvahy, ale nakonec to naše odhalené nohy a ruce přežijí a zdárně se ocitáme na vrcholku. Třetí kráter už vypadá spíše jako obyčejná prohlubeň, zub času na něm zapracoval nejvíce.
Vrcholek je místy pěkně bílý, nebýt na sopce, řekli bychom vápenec, ale tady to spíše bude něco jako pemza. Vidíme na centrum ostrova a Grand Cratere nad ním, zapadající slunce nám trochu brání ve výhledu na sousední ostrovy, s výjimkou Lipar, které jsou co by kamenem dohodil – od Vulcanela je odděluje jen 750m mořského průlivu. Skaliska u Lipar neodbytně připomínají jiné útesy téhož jména – Faragliony u ostrova Capri.
Geolog Vojta nám dává přednášku o sopkách, my se kromě poslechu kocháme opravdu nádherným výhledem. Začínáme rozumět popisu Liparských ostrovů jako přírodního skvostu v Tyrrhenském moři. Zdržíme se na vrcholku asi půl hodiny a stejnou cestou se vracíme dolů. Exponovaný závěrečný úsek je směrem dolů logicky horší, starším kolegyním musíme pomáhat přes jejich turistickou zdatnost vzhledem k věku obdivuhodnou.
Ale procházka ještě nekončí. Přejdeme celý poloostrov až na protější pobřeží, kde je místo trochu přehnaně nazvané Údolí příšer. Ne že by tam nebyly skalní útvary připomínající příšery (nebo alespoň jednu – medvěda), ale „údolí“ je značně nadnesené. Ve skutečnosti se ocitáme planince pokryté jemným černým pískem, samozřejmě sopečným, z něhož občas raší ostrá tráva a nad planinu se zvedají lávové vyvřeliny a balvany. Při troše dobré vůle jsou zde opravdu k nalezení různé podoby, ale kouzlo místa není v příšerách, hlavní je zde efektní kombinace černého písku, žluté a zelené vegetace, červených lávových kamenů a modrého moře v pozadí, kousek pod námi.
Ti poetičtější z nás se kochají klidnou atmosférou místa chvíli před západem slunce, ti hravější hledají příšery a sprosťákům připomíná jeden balvan obří lejno, se kterým se prostě musí vyfotit.
Vracíme se zpět, slunce už zapadlo, ale nám dnešní program ještě nekončí. Dana nás zavede do jedné z restaurací, kde připravují místní speciality. Náš strach ze stravování se ukazuje jako neopodstatněný, supermarket nám zařídí snídaně, obědy budeme dělat ze sáčkových jídel dovezených z domu (hlavně pro děti) a večeře asi budeme chodit do restaurací sami nebo se skupinou (to pak máme množstevní slevy). A občas prohodíme večeři s obědem – na oběd si zajdeme a večeři uděláme.
Dnes nám Dana doporučí a objedná Pane cunzatto – chléb chudých. Rozpůlená bageta se nechá vyschnout a ztvrdnout na kost, před přípravou se natře olivovým olejem s rozetřeným pestem, ozdobí pořádnou vrstvou oblohy jako na pizzu a zapeče. My máme verzi s rajčaty a mozzarelou. Chutná výborně, ale na Salině budeme mít ještě lepší.
Dostali jsme nejen rozumnou cenu, ale ještě dostáváme zadarmo zákusek. Volíme tiramisu, od vedlejších stolů občas někdo upřednostní ovocný salát.
Ráno máme první lodní výlet. Minibus nás postupně odveze do přístavu, sice bychom to lehce seběhli, ale pomyšlení na komáry nás odradí. Dopravu mezi ostrovy zajišťují trajekty (tím jsme připluli ze Sicílie), rychlolodi s přídí vyzdviženou při rychlé plavbě aerodynamickými a vztlakovými silami nad hladinu nebo motorové lodi, rychlostně něco mezi předchozími způsoby. Dana se zná s jedním majitelem takového člunu a má zamluvená místa na výlety pro následující čtyři dny.
Dnes nás čeká první výlet – na ostrovy Panarea a na sopku Stromboli. Nastupujeme a zabíráme si místa v kabině u stolu, když nám bude teplo, lehce můžeme vyjít na příď nebo vylézt po žebříkových schodech na horní otevřenou palubu.
Proplujeme kolem ostrova Lipari, kde přistoupí několik hlučných Italů, kapitán z kabiny na horní palubě italsky komentuje průběh plavby přes mikrofon a reproduktory, Dana po něm vše překládá. Děláme si pohodlí, nejlépe je nám na přídi.
Blížíme se k ostrovu Panarea, vplouváme do krásné zátoky, je zde ale již několik lodí, plánované koupání tedy odkládáme. Vyplujeme a zkusíme zátoku jinou, ne sice tak fotogenickou, ale zato zde máme více klidu a soukromí. Posádka spouští žebříky na zádi do vody a hází do moře pro jistotu i záchranné kruhy. Plavky máme na sobě, takže jsme v moři mezi prvními.
Koupeme se asi dvacet minut, než nás siréna svolá zpět na palubu.
Po pár minutách přirážíme ke břehu v přístavu a dělíme se na dvě skupiny. Vojta s několika turisty-sportovci vyráží na zdolání vrcholu sopky na Panarei, my ostatní (rozumní) vyrážíme na prohlídku ostrova podél pobřeží. Panarea je takové liparské Capri, ostrov milionářů. Procházíme nádherným městečkem, plným pěkných zákoutí lákajících k vyfocení.
Půlhodinovou procházkou s panoramatickými výhledy na pobřeží mezi bílými vilkami a exotickými rostlinami se dostáváme na pláž, kde většina zůstává a věnuje se slunění a koupání. My ovšem cítíme dluh za přihlášení na poznávací zájezd a pokračujeme tedy sami dále do kopce ve směru k neolitickému sídlišti. Ke kruhovým základům pravěkých chýší se dostáváme za další půlhodinu chůze, více než trochu uměle působící základy se nám líbí útesy za osadou – poznáváme v nich místo, kdy jsme se původně chtěli koupat z lodi, ale bylo zde plno.
Úzkým hřebínkem přejdeme na poloostrov za zálivem a kocháme se tyrkysovým mořem. Ke kamenité pláži by se dalo i sejít po strmých schůdcích, ale jsme opět v časové tísni, takže to vzdáváme a vracíme se na veřejnou pláž a jen s minimálním odpočinkem pokračujeme zpět k přístavu.
Naposledy si užíváme klid a pohodu na Panarei a k lodi dorazíme ve stejnou dobu jako turistická skupinka, která se vrací úplně zničená a vyčerpaná, asi oproti nám neviděli téměř nic – neměli čas se moc rozhlížet, zato podali hodnotný sportovní výkon. Zklamaní určitě nejsou a na lodi si teď odpočinou.
Proplouváme kolem skalnatých ostrůvků rozhozených po hladině moře kolem Panarei, na jednom útesu nás kapitán upozorňuje na údajně nejmenší druh palem.
Kousek dále zase vidíme v hlubokém moři solfatáru o průměru několika metrů, z hlubiny stoupá jako světlejší sloup bublinek, nahoře trochu bublá. Když ale na nejbližším možném místě zakotvíme a jdeme se z lodi koupat, už ji nedokážeme najít.
A už je před námi bájná sopka Stromboli, symetrický kužel trčící z moře do výšky přes 900 metrů. Pravidelně již několik tisíc let každých 10 až 20 minut vyvrhne svou erupci, čímž se řadí mezi nejaktivnější světové sopky. Erupce mají obvykle podobu žhavé lávové fontány, ale od dubna letošního roku (tedy necelé tři měsíce) se začala chovat jinak, tedy podezřele.
Vyvrhla tehdy mohutný lávový proud a přestala s fontánovitými žhavými erupcemi. Od té doby jen vyfukuje dým. Obyvatele zachvátila panika, většina z nich se rychle přestěhovala na pevninu a čeká, co se bude dít dál. Turistům je nyní zakázán oblíbený výstup na vrchol, sopka se pozoruje jen z lodi a jen přes den, aby byla vidět alespoň vyvrhovaná oblaka kouře.
I my pozorujeme pravidelné čtvrthodinové pšouky, ale žhavou lávu nevidíme. Přirážíme ke břehu a vyrážíme do města, kde turisté hrají přesilovku. V cukrárně s výhledem na malý útes Strombolicchio si dáme po zmrzlině, v marketu koupíme nějaké jídlo a pití, na černočerné veřejné pláži u přístavu se pohodlně stíháme vykoupat.
Lodí se vydáváme na okružní plavbu kolem ostrova. Už jsme viděli nejmenší palmy, teď nám kapitán ukazuje nejmenší námořní přístav, do kterého vlastně ani nelze vplout, přesto je to jediná přístupová cesta do vesnice nad ním.
A pokračujeme dále k Strombolicchiu, malému bráškovi Stromboli, bývalému čedičovému sopouchu, jehož ne tak pevný obal dávno zerodoval a nechal bizarní skalisko trčet z moře. Nahoře je postavený maják, donedávna obydlený a obsluhovaný strážcem, dnes už jen automatický.
Blížíme se přímo k hlavnímu kráteru. Vidíme stoupat dým, ale žhavá láva dnes opravdu nepoteče.
Pod hlavním vrcholem je několik set metrů dlouhý lávový svah Sciara del Fuoco, kterým odtéká láva ze Stromboli do moře. Svah vypadá naprosto bezútěšně a depresivně, místy i z něj vystupuje dým. Asi ve dvou třetinách své výšky na levé straně se letos v dubnu svah otevřel a vyvrhl dlouhý a mohutný lávový splaz do moře, jeho temná barva se odráží od červenohnědého zbytku svahu. Tady si uvědomujeme, jak těžké musí být přinutit lávu, aby změnila směr svého řečiště. Na Stromboli by to asi nebylo možné vůbec.
Tímto místem dokončujeme obeplutí ostrova a posádka nám servíruje objednané jídlo – těstoviny s tuňákem. Porce sice nejsou největší, ale každý dostane přidáno podle libosti, najíme se tedy do sytosti, na ochutnání dostaneme odlivku liparského vína Malvazia připomínajícího výrobou i chutí portské, na každý stůl připadne i láhev vody, coly a místního bílého vína. Víno je docela dobré a na rozdíl od nealka posádka po dopití přinese další láhev. Příjemný závěr výletu. A k tomu se objeví skupinka delfínů, kteří vysokými skoky jak v delfináriu doženou naši loď, udělají nám myšku před přídí a než stihneme připravit foťáky a kamery, tak zmizí. Nádherné představení.
Jen ti komáři cestou do kampu. Vracíme se tak poštípaní, že slívající se pupence ani nedokážeme spočítat.
Ráno nás čeká nepříjemně brzké vstávání, už v 530 máme sraz na výšlap ke kráteru naší domácí sopky na ostrově Vulcano, na Grand Cratere. Chceme se tak vyhnout nepříjemnému dennímu žáru, který je na holých svazích sopky ještě horší než jinde. Projdeme přístavem a nejdříve šlapeme kus po asfaltu, pod svahem sopky odbočíme a začneme stoupat vzhůru. Cesta stoupá nejdříve chvíli doleva, projdeme kolem dosud prázdného přístřešku na vybírání vstupného, cesta se obrací do protisměru a chvíli se jakoby od kráteru vzdalujeme, aby nás poslední zákruta nasměrovala již definitivně k cíli. Stoupáme celou dobu vzhůru, neúprosně a vytrvale. Vegetace nejdříve připomíná výškou zakrslou kleč našich hor, nad určitou hranici je již svah holý. Místy jej tvoří zatuhlá láva, jinde spíše lávový štěrk. Zhruba uprostřed cesty najednou stezku přetíná prasklina táhnoucí se svisle po svahu shora až dolů, vypadá spíše původu tektonického než erozivního.
A po hodince cesty z města konečně docházíme k vrcholu. Nejdříve hledíme směrem k Vulcanelu a hledáme náš kamp, pak teprve vyjdeme poslední úsek a ohromeně hledíme do kráteru, jehož rozměry nám připadají podobné jako na Vesuvu, jen aktivita je zde nesrovnatelně znatelnější.
Stojíme na nižší hraně, skutečný vrchol kopce je za kráterem před námi. Stezka končí na betonové plošině s několika měřicími přístroji, na kterou nás teď Vojta svolává a dává nám přednášku o sopkách obecně a Vulcanu zvláště.
Nevydržím ho ale poslouchat a utíkám fotit sirné fumaroly vypouštějící mohutná oblaka dýmu, než se sem nahrnou ostatní.
Vítr vane ven z kráteru, můžu tedy zajít i kus pod jeho hranu a zblízka fotit kameny porostlé citrónově žlutými krystaly síry. Pod každým takovým kamenem je obvykle díra do země, ze které vychází hustý bílý dým provázený bubláním a syčením. Nelze si však na krystaly sáhnout, jejich teplota je tak vysoká, že by se opařila ruka. Krystaly jsou beztak tak křehké, že je nelze uchopit, ihned by se rozpadly na žlutý prach.
Najednou se vítr obrací a najednou mám co dělat, abych bez nadechnutí proběhl bílým dýmem do bezpečí. Dým sice není přímo jedovatý, ale neobsahuje kyslík a je tudíž nedýchatelný.
Vracím se zpět k plošince, kde Vojta právě končí výklad a kolegové se vrhají k fumarolám. Pořídit fotku je najednou mnohem těžší, navíc vítr už vane stabilně jen směrem do kráteru a místa, kde jsem před chvílí stál, jsou teď už nadobro nepřístupná.
To ale neznamená, že by nebylo co fotit. Obcházíme hranu kráteru z vnější strany a zkoumáme fumaroly pouštějící dým snad ještě aktivněji než v okamžiku našeho příchodu.
Kromě naší výpravy zkoumá páry na vrcholu ještě někdo – vypadá jako vulkanolog, přes ústa si dává roušku a tyčí s háčkem na konci odebírá z fumarol vzorky, které ukládá do aktovky. V dýmu občas mizí na dlouhé minuty, až o něj máme strach, ale vždy se v pořádku vynoří.
Sami cítíme, jak se okolím fumarol šíří sirný pach, kam se hrabe zápach sirného jezírka.
Strávíme na Grand Cratere asi hodinku, obejít jej nemůžeme, protože fumaroly se projít dnes rozhodně nedají, vyrážíme proto po hraně kráteru až na místo, kde se jeho hrana setkává s hranou kráteru staršího, ještě mnohem širšího, nicméně dobou vyhlazeného do mírné podoby, takže kdyby nás na něj Vojta neupozornil, možná bychom o něm ani nevěděli. Po hraně starého kráteru se vracíme zpět, napojíme se na původní cestu a scházíme dolů.
U přístřešku nasadíme netečný výraz a s pohledem upřeným před sebe projdeme kolem výběrčího, který zviklán našim výrazem ani nežádá zaplacení vstupu.
Rychle uděláme nákup a stihneme akorát minibus do kampu. Máme právě čas na převlečení, za chvíli nás čeká lodní výlet kolem ostrova.
Opět stejnou lodí jako včera vyrážíme na krátký lodní výlet kolem ostrova Vulcano. I dnes proplouváme kolem pláže u našich apartmánů a obeplouváme poloostrov Vulcanelo. Vidíme, že Vulcano je stejně členité jako ostatní ostrovy souostroví, pobřeží je tvořeno útesy a lemováno skalnatými ostrůvky. Moře v březích vymlelo spoustu převisů, jeskyní a skalních oken. Jedním z nejhezčích míst je Venušino jezírko – skoro pravidelný kruh o průměru kolem 30m, ohraničený z poloviny strmým břehem ostrova, zbytek je rozeklaný útes, na několika místech klesající těsně pod hladinu moře. Voda je zde mělčí než v okolním moři (má hezčí nazelenalou barvu) a je i teplejší, útesy brání většímu a rychlejšímu mísení vody.
Kotvíme přímo u jezírka a hned se snažíme vyzkoušet koupání v něm. Opatrně proplaveme jedním z mělkých průplavů v bariéře, útesy jsou ostré, musíme si dát pozor na kolena a ruce.
Chvíli se koupeme, siréna nás pak svolává k další cestě. Hned za jezírkem je Koňská jeskyně, kam se snaží kapitán s lodí zajet co nejhlouběji, abychom si užili namodralého osvětlení způsobeného odrazy světla od hladiny moře. O kus dále je ještě Muší jeskyně, prý jsou obě propojené, ale to s naší velkou lodí neotestujeme. Ještě několikrát se koupeme, obeplutí ostrova včetně koupání nám trvá dvě hodiny, pak se vracíme do hlavního přístavu.
Odpoledne máme konečně čas vyzkoušet i malou soukromou pláž patřící našem kampu. Naivně si myslíme, že se sem dostaneme vícekrát a kupujeme na recepci týdenní pernamentky na lehátka a slunečníky. Nakonec se tu dostaneme už jen jednou (ale i pro dvě návštěvy je pernamentka levnější než dvojí denní sazba), žádný doklad od nás stejně nikdo nechce a na prázdné pláži si můžeme vybrat a zabrat nejlepší místa.
Za recepcí se projde kousek lesem – na Liparských ostrovech je les celkem výjimečnou záležitostí, dostáváme se k plošince pokryté uměle navezeným černým pískem, na něm několik lehátek a slunečníků, sráz k moři chrání dřevěné zábradlí. Dřevěnými schůdky scházíme ještě o úroveň níže, opět černý písek, lehátka a slunečníky, ale méně než na plošince horní. A poslední dřevěné schůdky vedou na malinkatou plážičku u moře. Výhled máme přes záliv přímo na Grand Cratere. Vypadá to vše velmi romanticky.
Dno moře je kamenité a porostlé nějakou mořskou vegetací, snad by to šlo i bosky, ale s vodními botami je to určitě příjemnější.
Zkoušíme šnorchlovat, dno vypadá zajímavě, určitě lépe, než jsme čekali. Ryby jsou pěkně vybarvené, i když nejsou v takových hejnech, jako v tropických mořích. A kromě ryb a ježků jsou blízko břehu také medúzy, vzhledově sice pěkné, ale nepříjemně žahající.
Na kamenech u břehu hodují na zbytcích řas černí krabi různé velikosti, občas se přes ně převalí vlny, to jim ale vůbec nevadí. A na místech pravidelně vlnami přelévaných drží na kamenech přilepené podivné rosolovité kopečky tmavě červené barvy. Naprosto netušíme, co ukrývají, na mysl se nám derou vzpomínky na Vetřelce.
Předposlední den pobytu na Vulcanu nás čeká poslední lodní výlet, zastavíme se u pemzových dolů na Liparech a hlavním cílem je obeplutí ostrova Salína, na kterém již od včerejška turistikuje sportovní část výpravy (včetně bivaku).
Pemzové doly na Liparech jsou k nepřehlédnutí, bílé kopce vypadají jako sníh, továrny na zpracování jsou členité jako městečka ve fantasy filmech. Přirážíme k molu, hned vidíme, že doly vypadají lépe z moře než teď zblízka, hlavním cílem zastávky je ale nasbírat si co nejvíce lehoučkých pemzových kamenů, které poslouží jako netradiční suvenýry. Kromě pemzy sbíráme i menší kamínky obsidiánu – sopečného skla, většina je s ostrými hranami a černá jako uhel, ale jsou k nalezení i různé odstíny zelené a červené, ty ovšem hrany nemají a připomínají sklo z rozbitých lahví. Ještě zkoušíme, zda pemza opravdu plave, a můžeme pokračovat dále.
Salínu tvoří dva téměř identické sopečné kopce, ostrov je díky nim snadno rozeznatelný od ostatních. Pozvolna jej obeplouváme, uchvátí nás na první pohled obrovská skalní brána, mnohem větší, než všechna předchozí skalní okna.
Za mysem s bránou se nám otevře výhled na zvláštně rýhovanou skalní stěnu, pozůstatek kráteru, jehož druhou půlku pohltilo moře. Na počest boha ostrovů se tomuto místu říká Aeolův trůn. Na kraji stěny stojí několik skalních staveb, kde si rybáři ukrývají své loďky, k romantické plážičce u moře vede z blízkého hřebene strmá stezka vyspravená betonovými schody.
Zastavujeme na koupání z lodi, místo je to skvělé až na medúzu, která udělá Hance velice bolestivý šlinc na paži, viditelný ještě skoro po dvou měsících. Červené jizvy kopírují tvar medúzy – zřetelně je vidět hlava i čtyři chapadla.
Polední přestávka je stanovena na hodinu a půl v místním přístavu. Dana nás láká do své oblíbené restaurace Da Alfredo na granitu, prý nejlepší na světě. Necháme se zlákat a jdeme s ní. Granitu – ledovou tříšť – si můžeme vybrat (jako u zmrzliny dvě chutě) asi z 15 příchutí, někdo si dává spíše ovocné (kromě tradičních jahodových, citronových a jiných je nabízena třeba i morušová), někdo zase oříškové (z těch vede pistácie). Navrch kopeček šlehačky a už se olizujeme. Dana měla pravdu, něco takového jsme ještě nejedli, kam se hrabe zmrzlina. Na rozdíl od jiných granit ta zdejší není jen z ochucených, zmrzlých ledových krystalů, ale spíše připomíná zmrzlinový krém ve zvláštní úpravě.
A i když jsme to neplánovali, zůstáváme i na oběd a dáváme si zdejší Pane cunzatto, ještě mnohem lepší, než bylo u nás na Vulcanu. Celá obrovská porce je zasypaná strouhaným parmazánem (takže vypadá jako špagety), obdivujeme kapari velké jako mužský palec. Pod sýrem jsou samozřejmě cherry rajčátka a smažený lilek, to vše na chlebu se speciálním pestem a olivovým olejem. Naštěstí nás Dana varovala před velikostí porcí a my jsme si objednali jen dvě porce (automaticky donesené se čtyřmi talíři a příbory). I tak máme co dělat, abychom snědli každý svou půlku.
Po jídle je nám těžko, potřebujeme nějak uklidnit žaludek a dáváme si ještě jednu zázračnou granitu.
Celou přestávku na Salíně jsme tedy projedli, výčitky z toho ale nemáme.
Po obědě nás kapitán nechává trochu vydechnout, dokončíme okruh kolem Salíny a vracíme se pomalu zpět, tentokrát ale druhou stranou ostrova Lipari, kterou neznáme. Není zde sice vidět hlavní město s kostelíkem, ale pobřeží je mnohem divočejší a rozeklanější, útesy, skalní ostrůvky a jeskyně ani nepočítáme.
Dostáváme se až na dohled Vulcana a na těchto místech je pobřeží asi nejhezčí. Úchvatný je průhled mohutným skalním oknem na Grand Cratere. Kapitán loď šikovně kormidluje, každý si může udělat záběr na kameru nebo foťák přesně podle svých představ.
Naposled se vykoupeme pod skalními útvary připomínajícími sarkofág mumie a siluetu papeže Jana Pavla II. a vracíme se domů.
Poslední den pobytu jsme si dali odpočinkový. Ráno v klidu posnídáme a ještě naposled strávíme celé dopoledne v sirném bahenním jezírku a bublajícím moři. Dnes je asi nejchladnější den, fouká trochu vítr, horké jezírko je o to příjemnější, zato moře se nám zdá studené.
Nakupujeme nějaké suvenýry a potkáváme Danu na kole. Pamatuje si, že bychom chtěli zkusit pravou pizzu, bez váhání otáčí kolo a jede nám zjistit, kde bychom si ji mohli dát. Pizza se totiž obvykle dělá až k večeru a ne každá restaurace má vykynuté těsto již kolem oběda. Obvykle jsme v cizině zvyklí starat se o sebe sami, na takovou starostlivost ze strany průvodců nejsme zvyklí, ale samozřejmě neprotestujeme. Daniny rady se vždy osvědčily.
V doporučené pizzerii jsme nejdříve sami, později ještě přijdou další hosté, podle chování personálu asi pravidelní štamgasti. Dáváme si každý jinou pizzu, ceny jsou od 6€ do asi 10€ za skutečně velké pizzy, které sníme jen tak tak. Moc nám chutná, jsme spokojeni.
Odpoledne se vítr tiší a tak strávíme pozdní odpoledne na kampové pláži. Večer balíme a velmi brzy ráno spolu s Vojtou a dalšími osmi účastníky poznávačky nasedáme na trajekt na Sicílii. Autobus na nás čeká v Milazzu, nakládáme zavazadla a prázdným autobusem vyrážíme směr Etna.
