Máme výborný čas, operativně proto Dana rozhoduje začít program výjezdem pod vrchol Vesuvu, čímž zítra ušetříme čas na přejezd a uděláme si rezervu na trajekty. Autobus se proplétá úzkými uličkami neapolských předměstí na úpatí sopky, místy je skoro problém s vytočením prudkých zatáček a křižovatek. Stoupáme výše, lidská obydlí začínají ubývat a přibývá zeleň (a žluť keřů majících v oblibě zvětralou lávu). Postupně však mizí i tato vegetace na úkor šedých lávových polí posledního výbuchu a nakonec již přijíždíme na parkoviště pustou plání sopečného štěrku. Máme štěstí, jeden z prvních ranních autobusů právě odjíždí a my tak můžeme zaparkovat přímo u pokladny.
Kolem stánků se suvenýry a Kristovými slzami – vínem pěstovaným na úrodných úbočích Vesuvu, tři sedmičky v dárkovém balení za 10€ – projdeme k pokladně a kupujeme vstupenky po 6,50€ za dospělého a 4,5€ na studenta mladšího 26 let, není třeba studentský průkaz, ale podle pasu nám kontrolují, zda jsou studenti občany Evropské unie, pro jiné země tato sleva neplatí.
A vcházíme na prašnou cestu po úbočí pravidelného kužele kráteru Vesuvu. Po levé straně svah hory, po pravé za dřevěným zábradlím sráz a výhled na Neapolský záliv a přístavní město na jeho břehu.
Snažíme se držet spíše vyšší tempo, nedostali jsme tolik času, abychom si mohli dovolit luxus větších přestávek. Chodník sice je celkem strmý, ale není problém stáhnout půlhodinu ze směrníku na nějakých 15-20 minut. Opět projdeme mezi stánky, kupujeme letecký pohled na Vesuv, protože kráter se do žádné fotky nevejde a jen letecký snímek dává představu o monumentalitě kužele s mohutnou dírou na useknutém vrcholku. A jen po koupení pohledu dostáváme od prodavačky vrcholové razítko i do našich pamětních fiktivních pasů.
A už se nám po levé straně otevírá úchvatný pohled do pravidelné jámy s nálevkovitým suťovým dnem. Protější svah je 600 metrů daleku, jsme téměř v 1300 metrech na vrcholku Vesuvu.
Ze strmých stěn místy vystupují čoudíky, nemáme představu, co nás čeká později na Vulcanu, proto nás teď tyto nepatrné známky sopečné aktivity fascinují. Snažíme se obejít co největší část kráteru, zpočátku se obáváme, že to nestihneme, ale nakonec se nám daří dojít až na konec povolené části k vyhlídce na Pompeje, které ale kvůli oparu stejně nevidíme.
Vesuv je jediná činná sopka přímo na evropském kontinentu (další jsou už jen na ostrovech), je to velkolepé dílo přírody a musí okouzlit každého, kdo je zde poprvé. My jsme zde sice už podruhé, ale naše dojmy to nijak neumenšuje.
Doufáme, že dolů nám to půjde rychleji, a užíváme si pocitů člověka stojícího na vrcholu činné sopky. Když už je čas opravdu kritický, sbíháme teprve zpět k autobusu. Sice nás zdrží ještěrka pojídající lávový prach u cesty, ale k autobusu přicházíme na minutu přesně.
Sjíždíme zpět k moři a po pár desítkách minut vystupujeme v kempu přímo proti hlavnímu vstupu do Pompejí. Ubytujeme se v pěkných bungalovech, navzdory varování Dany a Vojty o jejich jednoduchosti se nám náš srub líbí, zděná stylová budova s manželskou dvojpostelí a palandou, oddělená koupelna se záchodem a sprchovým koutem, to vše usazeno v parku s exotickým rostlinstvem, reprezentovaným hlavně palmami, ibišky a oleandry.
Trochu vybalujeme a kolem 1400 vyrážíme individuálně na prohlídku vykopávek. Nejdeme úplně hlavní branou – Ponta Marinou, ale uhýbáme stranou k bočnímu vchodu, kde očekáváme rychlejší vstupní proceduru. Kupujeme vstupenky, pro dospělé sice 11€, ale studenti na pas EU tentokrát úplně zdarma! Průvodce a mapa v ceně. Bohužel mapa má většinu popisů jen italsky, ale anglicky psaný průvodce pomůže s orientací.
Vstupujeme do města přes velké divadlo, které technická četa připravuje na večerní vystoupení oskarového režiséra Roberta Benigniho (Život je krásný), hned na ulici za divadlem ukazujeme dětem geniální konstrukci antických dlážděných cest: protože tudy často musely téct odpady, jsou ulice položeny asi čtvrt metru pod okolní terén, na křižovatkách jsou pak přechody z opracovaných kvádrů s přesně danými rozestupy, aby standardizované vozy s přesným rozchodem kol mohly bez problémů projíždět.
Do sousedního odeonu (malého divadla) jen nakoukneme seshora a nejdelší pompejskou ulicí Via dell‘ Abbondanza se vydáváme doleva zpět k centru města. Cestou si prohlížíme několik typických domů, ale příliš se nezdržujeme a za chvíli jsme v úplném centru, na Fóru. V pozadí se nad rozvalinami města tyčí dvojitý vrchol Vesuvu a nám připadá skoro neuvěřitelné, že i na tu velkou vzdálenost sopka roku 79 po Kristu zabíjela a pohřbila pod zem dvacetitisícové město tak důkladně, že muselo být znovu objeveno až v 17. století.
Hned za Fórem jsou zbytky Baziliky, ta však byla poškozen už při zemětřesení roku 62 a dnes si jen těžko představujeme její původní vzhled.
Levou stranu Fóra ohraničuje Apollónův chrám. Upoutala nás věta v průvodci: „Za pozornost stojí bronzová socha Apollóna s lukem (bez luku) v rohu nádvoří.“
Apollon s lukem bez luku aneb Najdi svého Japonce! (za Apollonem)
Věnujeme tedy soše s lukem bez luku patřičnou pozornost a pokračujeme dále na severní stranu Fóra s Jupiterovým chrámem a zbytky dvou triumfálních oblouků se zničenou výzdobou, takže je vidět už jen jejich vnitřní cihlová konstrukce.
Chvíli váháme, jak pokračovat, aby nám nic důležitého neuniklo, čas máme dobrý. Rozhodujeme se pro prozkoumání nejodlehlejší části a pokračujeme dále na sever, ven z města Pompejí (ale nikoliv ven z areálu současných vykopávek).
Cestou procházíme čtvrtí hostinců, většina domů zde má na straně k ulici mramorové pulty s kulatými dírami pro uložení nádob s teplým jídlem či pitím, mramor zde slouží jako izolační vrstva pro uchování tepla v těchto předchůdkyních našich termonádob. Ulice končí náměstíčkem s hvězdicovitou křižovatkou, kterou střeží „sanitka“ podobná našim multikárám, menší přední kola ale doplňují vzadu obří kola, za která by se nemusel stydět ani velký zemědělský traktor John Deere. Kabina sanitky je vzhledem k podnebí vzdušně látková.
Velký dojem v nás zanechává Chirurgův dům se zachovalými stropy, zejména vstupní hala je impozantní, ale i zahrada nyní vysázená divokým vínem vzbuzuje dojem okázalosti. Dům je zřejmě pojmenován podle menší fresky na zdi zahradního domku zachycující asi nějaký lékařský výkon.
Ven z města vedla od křižovatky Cesta hrobek, lemovaná kaplemi a altánky. Vydáváme se tedy po ní směrem dolů k městským hradbám a bráně, která nás zavede k našemu dalšímu cíli.
Villa Mysteri je nejhezčím domem v Pompejích, alespoň co se týká vnitřní výzdoby. Prohlížíme si několik zachovalých (dokonce zastřešených) místností a nádvoří s kašnami, ale dlouho nemůžeme najít hlavní lákadlo vily – iniciační místnost Dionýsovských obřadů. Po vile se sice pohybuje několik domorodých „průvodců“, kteří by nás za pár drobných rádi nasměrovali, ale mluví všichni jen italsky a nám se tedy nechce utrácet vzácné drobné (potřebujeme je na různé drobné platby a vstupy typu záchodů) za jedno máchnutí rukou. Hledáme sami.
Když se vila odejde směrem k východu z areálu, je na jedné terase patrný základ půlkruhové niky, který nás nasměruje správným směrem. Kolem zkamenělé okenice, původně dřevěné, prolézáme nenápadnými vrátky do místnosti se stěnami zdobenými červenými freskami. Tak tuto místnost dříve obyvatelé města nechtěli mít uvnitř hradeb a vystěhovali kvůli ní vilu na periferii! Fresky kolem dokola tvoří sled různých výjevů, v centru dění je zasvěcované děvče, které prochází různými obřady a zkouškami. Provázejí je starší zasvěcené kolegyně, další výjevy zobrazují různé bůžky, polobohy, satyry a fauny.
Dva tisíce let staré fresky jsou neuvěřitelně zachovalé, barvy jsou stále živé, nejvíce typická červeň. Jestli podobná výzdoba obývacích místností byla dříve normou, pak bydlení bývalo velice luxusní i v porovnání s dneškem. Jak asi vila vypadala v časech své největší slávy, jak byla vybavena nábytkem a dalším zařízením, jak byly upraveny zahrady a fontány kolem. Škoda, že některý z domů v Pompejích není zrekonstruován do původní podoby (nebo třeba i nově postaven).
Po malém občerstvení se vracíme zpět do města. Podle mapy se snažíme nevynechat žádné zajímavé místo, zastavujeme se tedy v Domě s Faunem se soškou tančícího Fauna, prohlížíme Dům Vettiů s freskami po stěnách, procházíme zázemí, peristyly a zahrady dalších domů podél uliček.
Po straně Fóra, ke kterému jsme se vrátili, je depozitář a v něm mimo jiné i několik odlitků mrtvých těl.
Další odlitky jsou v městských lázních na druhé straně Fóra. Občané města, kteří se odmítli evakuovat, byli zaživa pohřbeni smrtící lávou a popelem, jejich těla kromě kostí a lebky následně shnila a ve ztuhlé lávě zůstala dutina ve tvaru původního těla. Při vykopávání Pompejí archeologové tytu dutiny vyplnili sádrou a získali tak odlitky obyvatel v okamžiku jejich smrti, často i s patrným utrpením ve tváři.
Opouštíme centrum a pokračujeme do přesně opačné části města. Některé uličky jsou zde docela klidné, nejsou tak turisticky atraktivní, bydleli zde „jen“ normální lidi. Zajímavější je třeba ulička pekařů, jednu pekárnu (Pistrinum) si prohlížíme. Dominuje jí velká chlebová pec a pětice ohromných žernovů – velkých kamenných vřeten posazených na kužely nepatrně menšího průměru. Shora se sypalo obilí, pomocí pák se žernovem otáčelo a dole padala umletá mouka.
A za rohem už vidíme tlačenici. Ani nemusíme moc přemýšlet, jsme ve čtvrti lupanarií, nevěstinců. Jeden z nich je čerstvě rekonstruován a po několika letech otevřen. Právě před ním je samozřejmě nejvíce lidí. Řadíme se poslušně do fronty a poprvé v životě navštěvujeme nevěstinec. Z nevlídné centrální chodby nahlížíme do miniaturních pokojíčků bez oken, s kamennými postelemi na délku tak asi 160cm dlouhými. Sociální zařízení jedno na chodbě (suchý záchod), umyvadlo či dokonce koupelnu nevidíme. Spíše pochmurnou atmosféru místa mají rozptýlit motivační obrázky nade dveřmi v tradičně červenavém odstínu. Jsou velmi názorné.
Na samém konci areálu je aréna amfiteátru, vedle škola a hřiště gladiátorů. Začíná se připozdívat a trochu jsme již po více než 4 hodinách v 35oC zmořeni a znaveni, takže se moc nezdržujeme. Osvěží nás fontánka s pitnou vodou, všechny ostatní byly vyschlé, takže jsme mile překvapeni, doplňujeme tekutiny do sebe i do lahví. Nacházíme podle mapy Zahradu uprchlíků, pěknou vinici, v jejímž rohu je za sklem děsivý výjev. Přímo na těchto místech zahynulo několik osob, včetně matek s dětmi. Asi to byli otroci zde zanechaní na pospas živlu. Po objevení byly vytvořeny sádrové odlitky jejich těl a byly ponechány na místě nálezu.
Část areálu je kvůli večerní akci uzavřena, po necelých 5-ti hodinách tedy vycházíme hlavní branou Ponta Marina. Obdivujeme kilové cedráty na stáncích a vracíme se do blízkého kampu.
Asi kilometr od kampu je supermarket, děláme tedy nákup a nakupujeme potraviny na večeři, snídani a na zbytek cesty.
Ráno vyrážíme brzy, přestože nám včerejší výstup na Vesuv šetří dost času. Ani ráno nesnídáme, prý bude brzy zastávka na vyhlídce na sorrentsko-amalfské pobřeží. Opravdu zde zastavujeme, ale na snídani tu není prostředí, najíme se tak v až autobuse. Pobřeží mezi Sorrentem a Amalfi je velmi členité a romantické, městečka starobylá, ale obzor je stále v oparu, takže třeba na Capri nedohlédneme. Kocháme se tedy alespoň pohledem na bližší část pobřeží.
Zbytek dopoledne a větší část odpoledne projíždíme Kalábrií, jižní částí italské boty. Krajina je hornatá, neustále nás překvapují městečka na vrcholcích kopců, namísto u nás běžnějšího osídlení kolem vodních toků. Asi vliv antické válečné minulosti, kdy obrana byla ještě důležitější než voda.
Cesta ubíhá příjemně, Dana s Vojtou nás průběžně zásobují užitečnými informacemi (Dana více). Občas to někoho uspí, aspoň cesta ubíhá tím rychleji.
Kolem třetí odpolední konečně zase vidíme moře. Jsme na samém jihu Itálie, před námi pomalu rozeznáváme obrys sicilského pobřeží s velkými stožáry na obou březích nejužšího místa průlivu. Elektrické vedení tudy sice nevede, ale stožáry zůstaly. Messinská úžina mezi Itálií a Sicílií je sice jen 3km široká, ale moře je zde plné nebezpečných proudů, plavbu stěžují i časté vichry, takže ve starořecké mytologii zde přebývaly nestvůry Skyla a Charibda, potápějící lodě mořeplavců.
Moderní trajekty s nestvůrami problémy nemají, bez obav jsme se nalodili i s autobusem do nitra lodi, autobus zůstal na spodní palubě a my si vychutnáváme krásné počasí na některé z palub horních.
Po zhruba půlhodince proplujeme kolem sloupu se zlatou postavou patrona námořníků na vrcholku a vyrážíme autobusem na cestu Sicílií. Chvíli trvá, než se vymotáme z Messíny, pak ale najedeme na dálnici a soustavou mostů a tunelů míříme na severní pobřeží do přístavního města Milazzo. Už cestou vidíme v Tyrrhenském moři náš cíl – Liparské ostrovy. Nejdříve se vynoří paradoxně nejvzdálenější Stromboli – a aby nikdo nebyl na pochybách, že se jedná o činnou sopku, spokojeně vypouští svá oblaka dýmu. Teprve za chvíli se vynoří i Panarea, Salina, Lipari a nakonec nejbližší Vulcano.
V Milazzu máme chvíli čas, jdeme do nejbližší cukrárny a kupujeme naši první italskou zmrzlinu. Platí se předem u pokladny, v základní ceně jsou dvě příchuti. Snažím se nepříliš úspěšně o italskou výslovnost názvů, nicméně můj výkon cukrář oceňuje vztyčeným palcem a slovem: „Bravo!“ Zmrzlina je skvělá a bude skvělá i později, kdykoliv a kdekoliv v Itálii! A ani cena kolem 0,6€ není v porovnání s mladoboleslavskou Olympií (15-20Kč za malý kopeček) nijak závratná, zvláště když se porce do kornoutu ani nechce vejít.
