Vegetace je stejně jako pod Vesuvem nejdříve bujná, pak řidší a nakonec jedeme jen lávovými poli, na kterých občas vyrážejí první chomáčky travin. Tak dojedeme až na nové parkoviště, ležící na několikametrové vrstvě lávy, která před několika málo lety zalila parkoviště původní.
Kupujeme si velmi drahé lístky (děti tentokrát plnou cenu) na lanovku a teréňáky na vrchol, část kolegů platí jen jednosměrnou lanovku a zbytek chce podniknout pěšky. Jako forma vstupného slouží povinný lístek na asistenci místních horských vůdců, kterou stejně nevyužijeme, protože ten náš bude mluvit jen italsky a francouzsky, takže budeme chodit po vrcholové partii sami. Celkem nás Etna každého vyjde na 50€, ale určitě to stojí zato a není třeba váhat.
Lanovkové kabinky jsou sice pro 6 osob, ale v té naší jedeme sami. Je vidět zbytky lanovky staré, zničené nedávným výlevem lávy, terén ještě není prorostlý vegetací, ale první polštářky trávy a květin jsou velmi malebné.
Pod námi je parazitický kráter Silvestri, jeden z 250 bočních kráterů Etny. Plánujeme, že jej později obejdeme, ale nakonec nebudeme mít čas.
Na horní stanici lanovky se nezdržujeme a hned nasedáme do terénního nákladního auta-autobusu, které nás doveze až na nejvyšší sjízdné místo hory. Jedeme celou cestu pláněmi sopečného popela, každých pár set metrů čeká buldozer, aby cestu upravil, jinak by byla brzy nesjízdná. Mnoha zatáčkami nás auto s túrujícím motorem vyveze až pod hlavní vrchol (3.350 m.n.m.), zhruba do 3.000 nadmořských metrů.
Kolem nás všude je vrstva popela, lávy a strusky, ale při pozorném pohledu na některé balvany vidíme, že na mnoha místech tato vrstva jen kryje ještě silnější vrstvu věčného sněhu. Jsme sice dost vysoko, přesto nás to zde na jihu uprostřed horkého léta překvapuje. Italský horský vůdce v červené větrovce nás svolává k sobě, nabízí jako jazyk sicilštinu, italštinu, francouzštinu a … A to je vše. Z výkladu rozumíme pochopitelně velmi málo, většinu si musíme domýšlet. Francouzská turistka se snaží překládat do angličtiny, ale průvodce se obvykle nenamáhá s překladem ani do avizované francouzštiny, takže se brzy rozhodujeme chodit sami. O nic podstatného stejně asi nepřicházíme.
Zamíříme tedy k nejbližšímu parazitickému kráteru. Z jeho dna stoupají sloupečky dýmu, ale po Grand Cratere nás už jen tak něco neohromí, zato ostatní turisti jsou nadšeni.
Obcházíme kráter po naší straně, která je nižší než strana protilehlá, stoupáme tedy po obvodu do kopce, před námi se najednou otevírá další kráter, na rozdíl od hnědého prvního je tento druhý krásně vybarvený, převládají odstíny červené a žluté.
Jdeme po hraně společné oběma kráterům a čelíme velmi prudkému větru, navlékáme na sebe mikiny s kapucemi a bundy.
Dokončujeme okruh kolem kráteru, jsme na vyšší a návětrné straně, máme téměř strach, aby nás vítr nesmetl rovnou do kráteru. Ani se příliš nezastavujeme a zpomalíme až dole pod kráterem.
Směřujeme pozornost na hlavní vrchol. Ještě před třiceti lety měla Etna jasný vrchol, ale při erupci v sedmdesátých letech se zvedl za hlavním vrcholem druhý vrchol, možná o něco nižší, zato ale širší a rozsáhlejší. Z obou vrcholů se mohutně kouří a dým se ihned mění v mraky.
Vydáváme se směrem za stanoviště teréňáků, musíme dokonce podlézt výstražnou pásku na kůlech ohraničující nějakou oblast, ale nikdo nás nezastavuje, asi to není zakázané. Jdeme po vyjeté cestě, kudy asi dříve pokračovala auta. A za chvíli je nám jasné, proč už tudy dnes nejezdí. Kolmo přes cestu se vine několik metrů vysoký pruh čerstvé ztuhlé lávy, v dubnu (před třemi měsíci) se otevřel nenápadný kráter na úbočí hlavního vrcholu a vylil zde tento splaz, který z cesty normální udělal cestu dokonale slepou. Jdeme k valu a zjišťujeme, že není problém na val vylézt či jej přelézt na druhou stranu, což hned děláme. Chvíli se procházíme za valem, chvíli lezeme po něm a sbíráme stříbrné struskové kamínky na památku.
Celkem strávíme v této vrcholové partii Etny několik hodin, při cestě dolů vidíme kolegy brodit se namáhavě popelem, vůbec jim to nezávidíme. Ke kráterům, kde jsme se pohybovali my, se dostalo jen několik z nich a to ještě jen na pár minut.
Na parkovišti se povede prodavači medu ulovit nás na ochutnávku a samozřejmě neodoláme a nakupujeme různé druhy sicilského medu (etnového). Nejvíce nám chutná med oříškový, pistáciový a eukalyptový. Než vše ochutnáme a vybereme, přichází zbytek výpravy, ometeme koštětem prach z bot a pak nás teprve řidiči pouštějí do autobusu.
Plni dojmů pokračujeme dále autobusem a po necelých dvou hodinách zastavujeme na úplně nenápadném parkovišti u rezervace Alcantára. Alcantára je divoká horská říčka, která si zde vyhloubila úzký dlouhý kaňon v sopečných čedičových horninách, strukturou trochu připomínajících kamenné varhany Panské skály u Kamenického Šenova, zde ovšem krystalizovaných nejen do svislých pruhů, ale i do pruhů vodorovných a dokonce zakřivených.
Svlékáme se do plavek, obouváme boty do vody, dávám foťák do podvodního pouzdra a scházíme panoramatickým schodištěm k říčce.
Prozatím netušíme, co nás čeká. Vše vypadá klidně, pokojná říčka protéká pokojně mezi kamenitými břehy údolí, po jehož svahu sestupujeme, říčkou se brodí skupinky lidí, voda jim sahá sotva po kotníky. Podle informací z pokladny má voda teplotu něco mezi deseti a čtrnácti stupni.
Vcházíme do říčky a opatrně našlapujeme, abychom se nepocákali ledovou vodou. Pouštíme se do úzké rozsedliny mezi vysoké skály. Vody začíná přibývat, už jí máme nad kolena, a je čím dále tím více prudká a zpěněná, nicméně pořád to nic není. V písečné zátočině odkládáme poslední věci, které by měly zůstat suché, nevodomilná část výpravy dál nepůjde a bude hlídat.
A hned za další zákrutou začíná jít do tuhého. Voda zběsile pádí, už ji máme nad pás, ale chlad nestačíme vnímat. Probíjíme se proti proudu, jak to jen jde. Vody už je tolik, že zkoušíme šplhat po břehu, chvíli úspěšně, ale brzy musíme zpět do vody. Přidržujeme se stěn, ale při pokusu obejít kámen mne voda strhává a už jsem pod vodou i s foťákem a brýlemi. Po pár metrech se zachytávám a zkouším to znovu, ovšem výsledek je stejný, daří se až na počtvrté. Ostatní na tom nejsou o moc lépe, i když mají ruku navíc (tou s foťákem se přidržovat nemohu).
Nejméně desetkrát myslíme, že už to dál nepůjde, ale před sebou vidíme Vojtu, takže by to nějak jít mělo. Chlad necítíme, není na to čas. Zkoušíme místy plavat, ale rychlost proudu je rychlejší, takže nás voda táhne zpět. Vzájemnou pomocí se daří překonat několik kritických míst, přicházíme na novou fintu: místy se musíme odrazit od břehu, skočit do prudkého proudu peřejí a snažit se zachytit balvanu uprostřed nebo dokonce protějšího břehu, kde možná budeme moci pokračovat dále.
Nadprodukce adrenalinu nás stále chrání před prochladnutím, dereme se tedy dále, až po skoro hodině docházíme na místo, že už se opravdu dále nedostaneme. Stojíme na výstupku u břehu po kolena ve vodě a kolem nás se valí prudká peřej, totéž vidíme před sebou. Rozhodujeme se pro návrat, vrháme se do vody, nastavujeme nohy balvanům a břehům, rukama kormidlujeme a proud nás zanese až k našim věcem na počátku soutěsky. Co jsme šli skoro hodinu, proud zvládl za necelých 10 minut. Teď se teprve dostavuje chlad. Vracíme se do autobusu, darovaná štamprlka fernetu zahřeje. Pro děti jsme právě absolvovali největší zážitek celé dovolené.
Unaveni a spokojeni jedeme opět několik hodin, než se dostaneme do kampu na severním pobřeží. Ubytování je trochu komplikované, místo apartmánu pro čtyři musíme bydlet po šesti, ale jednu noc vydržíme. Dokonce se vyrovnáváme i s tím, že zde není plynová bomba a nemůžeme si tedy ohřát jídlo, když se ozve zazvonění a bombu nám přinesou a namontují.
Ráno se projdeme po areálu, nakoupíme potraviny a pití na dvoudenní cestu domů, dáme si oběd a zmrzlinu. Po obědě vyrážíme do Milazza, kde si stihneme dát tak právě po další zmrzlině, než přistane trajekt s pobytovou částí výpravy. Společně jedeme známou cestou přes Messinu do Taorminy, prý nejhezčího sicilského města.
Taormina se rozkládá na svazích kopců, od pobřežní silnice do centra musíme pozemní lanovkou. Městečko je skutečně nádherné, dýchá specifickou atmosférou historického města okupovaného přesilou turistů. Domy jsou zdobené keramikou, většinu oken a balkonů zdobí květiny, palmy a jiné rostliny.
Městem nás ještě provází Dana, na konci prohlídky nám ukáže cestu k antickému divadlu a rozloučí se, protože se vrací na Vulcano. Ještě si s ní dáme granitu, ale není zdaleka tak dobrá, jako na Salíně. V kostelíčku si prohlédneme model staré Taorminy připomínající vánoční jesličky a vydáváme se zpět. U kašny s Kentaurkou doplňujeme zásoby vody a míříme k divadlu.
Antické divadlo v Taormině geniálně využívá přírodní dispozice. Hlediště je zbudováno na svahu kopce nad plošinou se scénou orientovanou tak, že nad zadní stěnou jeviště ohromuje masiv kouřící Etny. My sice nemáme ideální podmínky, ale Etna je nepřehlédnutelná, i když se snaží skrýt v oparu. Přestože divadlo není velké a část je dokonce uzavřena kvůli přípravě koncertu Enriqua Iglesiase, zůstaneme zde skoro hodinu a k místu srazu dorazíme poslední možnou lanovkou (s fastfoodovou pizzou v ruce).
Vracíme se stejnou cestou do Messiny, více než hodinu ale stojíme v koloně před placením mýtného. V přístavu trajektů jsou zmatky, nikdo neví, kdy pojedeme. Už to vypadá, že to dnes ani nevyjde, odplouvá sice několik trajektů, ale všechny jen s osobáky. Nakonec se dostáváme na menší trajekt a plujeme do Itálie, která nás vítá ohňostrojem nad přístavištěm.
