Turecko - Úvod

Protože letos jsme už měli jeden exotický zájezd za sebou, hledali jsme na podzimní termín něco sice levnějšího, ale přece jen ještě exotického. Jako nejpřijatelnější z dosud nenavštívených zemí se nám přímo nabízelo Turecko – asijská země se zájezdy za téměř evropské ceny. Bohužel většina cestovek se při poznávačkách v Turecku spokojí s cestou po památkách podél Egejského a Středozemního pobřeží, což se nám zdá málo, a tak jsme po delším hledání narazili na CK Mayer – Crocus, která k tradiční trase přidává Kappadokii a vůbec celou Anatólii.

A udělali jsme dobře, protože právě Kappadokie byla nejzajímavější částí celého zájezdu, přestože římské památky nebo Istanbul určitě také stojí za vidění. Zklamáním je trochu návštěva zchátralého Pammukale, které Turci nechali trestuhodně zpustnout a snaha o nápravu vypadá na první pohled hodně amatérsky. Ale i zde situaci zachraňuje možnost nezapomenutelného koupání v antickém bazénu, byť draze zaplacená (také se zde kromě několika zájezdů Rusů koupali už jen tři Češi…).

Odlet z Prahy byl v docela sympatickou dobu – kolem sedmé večerní, takže jsme ušetřili den dovolené a bez problémů jsme se stihli dopravit na letiště. Přesně podle obdržených pokynů nás čekal zástupce CK, který nám kromě letenek daroval i starší číslo časopisu Lidé a země, celé věnované právě Turecku, přičemž 90% popisovaných destinací bylo v programu našeho zájezdu.

Průvodkyně nás měla čekat až v Istanbulu, ale protože jsme toho v posledních letech nalítali poměrně dost, s letišti nemáme problém a své zkušenosti jsme zužitkovali v co nejdřívějším odbavení, které nám zaručilo místa vedle sebe a u okna. Společnou česko-tureckou linku tentokrát letěly ČSA (a při návratu také), nám se zdají české letušky obvykle příjemnější než u cizích společností.

V Istanbulu po přistání (2,5 hodiny letu, jedno teplé jídlo) skutečně čekala na letišti naše mladá průvodkyně, která nás nasměrovala k autobusu. Vozíky jsou sice na letišti za poplatek, ale naše kolečkové kufry jsme zvládli i bez nich, autobus značky Mitsubishi s výraznou zebrou na boku vypadal poměrně zachovale. Sedělo se podle připraveného zasedacího pořádku, přesto vznikly určité zmatky a řešily se první spory. Jak by to asi vypadalo, kdybychom se měli usadit náhodně, to si neumím představit.

Náhodou na nás vyšla možná nejlepší místa – druhá sedačka za řidičem (první byla občas obsazena místními tureckými průvodci), takže jsme měli dobrý výhled předním sklem, fungovala nám klimatizace včetně regulace až do úplného uzavření, a jízda se nám zdála celkem klidná (vzadu prý byla občas zima a autobus se příliš kolébal ze strany na stranu). Nevýhodou bylo, že jsme občas s obavami sledovali řidičovu únavu a poslouchali věčné slovní souboje mezi naší průvodkyní a tureckým průvodcem Tolunem, který zásadně požadoval zkrácení doby všech prohlídek kromě návštěv rukodělných dílniček, ze kterých měl asi provizi. Kromě dobrých míst v autobuse jsme byli první i na seznamu klientů (že by kvůli tomu, že jsme si sami zařizovali víza na turecké ambasádě v Praze?), takže jsme často jako první dostávali klíče při ubytování v hotelech.

Celkem se zájezdu zúčastnilo 42 klientů, většinou starších. Zpočátku jsme se obávali, jak to bude naše mladá průvodkyně zvládat, ale naprosto profesionálně si poradila i s počtem účastníků i s občasnými nepřiměřenými požadavky či stížnostmi na přílišnou náročnost programu od některých z nich. Přes drobnější výhrady jsme obdivovali i více než pětasedmdesátileté účastníky, některé dokonce bez partnerů, kteří svou kondicí předčili jiné mladší kolegy. Ale nejobdivuhodnější byl výkon dvou starších manželů, kteří před naším okruhem absolvovali ještě náročnější okruh východní, v Istanbulu na nás tři dny čekali a s námi pokračovali v okruhu západním. V Turecku tak strávili 26 dnů…

Videa z Turecka 2010