Turecko - Istanbul 2

Ráno po snídani následovalo poučení o tramvajové dopravě v Istanbulu: jezdí zde jen jedna jediná linky z jedné konečné na druhou a zpět. Nástupiště zastávek jsou decentně oplocena průhledným plexisklem, v budce s obsluhou se musí koupit kovový žeton (za milion), který umožní projít turniketem. Z naší zastávky přímo u hotelu jsme tak dojeli na zastávku Sultán Ahmed (podle oficiálního jména Modré mešity) a parkem jsme se dostali na Hippodrom.

Zde dříve bývalo městské hřiště, ale událo se tady také mnoho událostí tragických, například při povstání Niká zahynulo na Hippodromu 30.000 povstalců, jindy tu nechal sultán Mahud II. děly rozstřílet vzdávající se příslušníky své elitní jednotky Janičářů, kteří ho svou nezávislostí začali příliš ohrožovat. Jsou zde vztyčeny tři sloupy: Egyptský obelisk z doby faraóna Tutmose III. (kolem roku 1500 př. n.l.), nejmenší Hadí sloup a Konstantinův sloup s výškou 32 m.

Hned v sousedství Hippodromu stojí mnohem zajímavější stavba. Modrá mešita (mešita Sultan Ahmet) je jednou z ikon Istanbulu a většina návštěvníků města i prostých tureckých muslimů ji považuje za nejhezčí mešitu ve městě. Postavil ji architekt Aga pro sultána Ahmeda I. v letech 1609 – 1616. Výška dómu 23 m se sice nemůže měřit s Aja Sofií, ale ve výzdobě i v estetickém působení asi svého předchůdce překonává. Navíc má šest minaretů. Stavitel prý špatně rozuměl slovům „pozlacené“ minarety, protože „pozlacený“ se řekne turecky velmi podobně jako „šest“. Tím ale způsobil problém, protože šest minaretů měla už jen nejposvátnější mešita v Mekce, kterou pak bylo potřeba udobřit financováním stavby sedmého minaretu. Přesto sultán do roka zemřel v nezvykle mladém věku na žaludeční potíže.

Modrá mešita

Prošli jsme kolem řady kohoutků na omývání nohou před modlitbami, vyfasovali jsme igelitky na boty, ženy si uvázaly šátky a vstoupili jsme do mešity. 260 vitrážovaných oken v pěti řadách s převažujícími modrými sklíčky spolu s 21.043 keramickými dlaždicemi použitými na obložení stěn, většinou také v odstínech modré, dává modlitebně magickou atmosféru. Ohromné sloupy podepírající kopuli jsou přezdívané „Sloní nohy“. Od stropu visí na řetězech skoro až k zemi ohromné železné kolo se žárovkami, které je jediným umělým zdrojem osvětlení.

Asi by se nenašel člověk, na kterého by mešita nezapůsobila. Přestože jsme měli na prohlídku relativně dost vyhrazeného času, vůbec se nám nechtělo odejít.

Tři minuty před termínem jsme rychle vyběhli na nádvoří udělat poslední snímky kopulí mešity. Už v tomto okamžiku nám docházelo, že ne úplně příznivý dojem z Istanbulu, který jsme získali první den, budeme muset změnit (ono se to vlastně začalo měnit už uvnitř Aja Sofie před deseti dny). Začínali jsme se vciťovat do atmosféry města.

Od Modré mešity jsme začali scházet dolů směrem k zátoce Zlatý roh, podél kolejí tramvaje jsme došli k milníku, kterým byl značen bod 0 v zeměměřičství osmanské říše, stojícímu prakticky na rohu budovy skrývající vchod do Yerabatanské cisterny, největší zásobárny pitné vody starého Istanbulu. Podzemní zásobárna je 141 metrů dlouhá a 73 metrů široká. 12 řad po 28 sloupech (celkem 336) podepírá strop ve výšce 8 metrů. Kapacita dosahovala až 80.000 m3.

Dnes slouží cisterna k turistickým účelům. Nad vodní hladinou jsou vybudovány lávky, prostor je velmi decentně osvětlen do intimní atmosféry, dotvořené dramatickou hudbou. Ze stropy sice občas trochu kape voda, ale nijak hrozně. Hladina je naprosto nehybná, takže se v ní vše odráží jako v zrcadle.

Prohlídka je zpestřena různými atrakcemi. Ze stropu visí v jednom místě několik průhledných válců s barevnými motivy, které po nasvětlení ze správného úhlu promítají abstraktní obrazy na kamenné stěny. Jinde jsou promítány staré týdeníky, na dalším místě obličeje náhodných chodců doprovázené absurdními zvuky.

Dva ze sloupů úplně na konci haly stojí potupně na starých kamenech s reliéfy hlav Medúz, což mělo v křesťanské době symbolizovat pokoření pohanských tradic. Na vedlejší stěně se neustále bez přestání vlní abstraktní stromy s drobnými větvičkami připomínajícími drobné hady ve vlasech Medúz.

Půlce zájezdu se desetimilionový vstup zdál drahý, ale určitě prohloupili. Po návratu na povrch jsme pokračovali pěšky rušnou třídou až na nábřeží. Galatským mostem těsně nad hladinou Zlatého rohu jsme přešli na protější břeh do čtvrti Galatea. Celá čtvrť je postaveny na pahorku, takže nás čekalo prudké stoupání rušnými úzkými uličkami k dominantě této části města, kterou je Galatská věž.

Původně jsem myslel, že věž (61 m výška, průměr 9 m) vypustíme a raději poobědváme, dostali jsme ale dostatek času na obojí, kromě toho na věž lze vyjet výtahem, takže nebylo co řešit. A dobře jsme udělali, je odsud nejhezčí výhled na historickou (evropskou) část Istanbulu, jsou odsud pořizovány asi nejznámější pohledy s panorámatem města.

Pod námi byla chudá čtvrť Galatea s dvorky a uličkami, sledovali jsme normální život Turků včetně třeba věšení prádla na střechách. Galatea spadá do vod Zlatého rohu, přes zátoku vedou tři mosty (přes nejznámější jsme šli), na poloostrově na druhé straně je zleva od strany Marmarského moře vidět palác Topkapi, čtyři mešity s kopulí Aja Sofie, Modrá mešita, vodárenská věž, dole u zálivu Nová mešita s Egyptským bazarem, trochu výše nejrozsáhlejší areál Sulejmánovy mešity s Islámskou univerzitou, zbytky akvaduktu a mnoho dalších mešit menších a méně významných. Minarety se ježí samozřejmě téměř všude.

Z opačné strany věže je výhled i do Asie a na dva kilometrové mosty přes Bospor (ale pořádně je vidět jen část jednoho z nich). Mezi Evropu a Asií je Marmarské moře se siluetou Princových ostrovů v dálce za palácem Topkapi.

Uprostřed věže je prosklená restaurace, nad ní noční klub. My jsme sjeli zpět dolů a v blízké restauraci jsme si k obědu koupili kebab, který jsme pak na lavičce pod věží s chutí spořádali.

Prakticky stejnou cestou jsme se vrátili na naši stranu zátoky, jen z mostu jsme pokračovali do prý nepříliš bezpečného podchodu pod hlavní třídou. Protože v Nové mešitě probíhala modlitba, strážce nás dovnitř nepustil, a tak jsme dostali chvíli rozchod na prohlídku sousedního Egyptského bazaru. Ten tvoří historická budova tvaru „L“ s obchůdky po obou stranách. Sortiment tvoří většinou potraviny, hlavně ale koření a sladkosti (které lze prakticky u každého stánku ochutnat, ale pak je problém se slušně zbavit dotěrných prodavačů).

Egyptský bazar

Celý bazar je velkou pastvou pro oči, uši a nos, všechno hýří pestrými barvami, prodavači i místní zákazníci pokřikují, vše krásně voní. Věděli jsme, že ještě další den budeme mít možnost zde doutratit poslední peníze, takže jsme prozatím hlavně fotili, přestože nějaké dárky (koření a ovocné čaje v dárkových baleních, koření s mlýnkem, čaje s typickými tulipánovitými skleničkami s podšálky a lžičkami) jsme koupili už dnes.

Před Egyptským bazarem jsme ještě rychle doprohlédli Novou mešitu s muslimy dokončujícími modlitby a kolem venkovních obchodů jsme se odvážně vrhli do úzkých uliček mezi Egyptským a Velkým bazarem.

Nová mešita - interiér

Do neuvěřitelně úzkých uliček se ze všech stran tlačí neuvěřitelné množství lidí, do toho na vozících zásobují prodavači své krámky a dokonce se tu pletou i osobní auta a dodávky. Naprosto nepochopitelným způsobem se nám nakonec všem 42 lidem povedlo dostat skrz obchodní čtvrť až k naší poslední mešitě, Sulejmánově.

Sulejmánova mešita pochází z let 1550 – 1557, kdy ji postavil architekt Sinan na příkaz Sulejmána I. Nádherného. Celý komplex mešity zabírá 4,5 km2, samozřejmě včetně všech doplňujících částí typu lázním karavanserajů, knihoven, medresy, hřbitova a podobně. Mešita je pěkná zvenku i zevnitř, přestože Modré mešitě se asi nevyrovná. Na tradičním kovovém kruhovém lustru tu visí i vařená, černá pštrosí vejce, prý proti dotěrnému hmyzu.

Na hřbitově za mešitou jsou mauzolea sultánů a jejich manželek, nejhezčí je mauzoleum Sulejmana Nádherného, také od Sinana. Z nádvoří s historickými toaletami (náležitě drahými) je výhled na město, zátoku Zlatý roh a Galateu na protějším břehu.

Opět úzkými uličkami jsme se dostali do obchodní části Istanbulu. Prakticky celá část města je zde jedním velkým trhem se vším možným, samozřejmě že ne s turistickými suvenýry, ale s předměty denní potřeby. A uprostřed tohoto lidského mraveniště zabírá plochu několika domovních bloků komplex budov, náměstí, uliček a dvorků pod společnou střechou s názvem Velký bazar. V tomto městě ve městě je na 4000 obchůdků (z toho prý polovina se zlatem), ve kterých je zaměstnáno 20.000 lidí a který každodenně navštíví půl milionu návštěvníků/zákazníků.

Zde jsme pochopitelně dostali definitivní rozchod. Většina obchůdků zde je na rozdíl od obchodů mimo komplex orientována turisticky. Bez výraznějších pocitů únavy jsme zde strávili možná přes tři hodiny, pořád je co sledovat, ani není třeba nic nakupovat (ale pár drobností jsme koupili, mne potěšila bronzová perská lampa, přesně jako z pohádek o džinovi z 1000 a 1 noci, bohužel v té naší asi džin není, protože na tření nereaguje).

Ve chvílích, kdy se trochu začínaly ozývat nohy, jsme si vždy na chvíli sedli do restaurace na kafe. Hned ta první hospůdka se nám zalíbila tak, že jsme ji schválně vyhledali ještě jednou později, měla krásně klenuté žluté stropy s freskami, na stěnách byly obrázky ze staleté historie Velkého bazaru. Okna jsou otevřena na malou křižovatku několika bazarových uliček, je tak možno při pití kávy v klidu sledovat mravenčení davu lidí v bazaru.

Před zavíračkou v sedm večer jsme si ještě dali vynikající kebab u typického Turka s fezem, kterému jen jazyková bariéra bránila k přisednutí (chtěli jsme kebab sníst za chůze, ale nedokázali jsme odmítnout pozvání k provizornímu stolečku) a k popovídání, což ho evidentně velice mrzelo.

Celý komplex Velkého bazaru stojí ve svahu, což je výhodné pro orientaci, která by jinak byla ve spleti uliček velmi obtížná. Stačilo jít do kopce a došli jsme ke kolejím tramvaje. Podle pokynů průvodkyně jsme se dali dolů kopcem a mysleli jsme, že dojdeme k Modré mešitě, přestože mně to přišlo jako opačný směr. A když jsem po 100 metrech uviděl v průhledu vodárenskou věž, věděl jsem, že asi jdeme špatně. Chtěl jsem si to ověřit dotazem na Modrou mešitu, ale tázaný Turek o ní nikdy neslyšel, reagoval až na Aja Sofiu. Teprve později jsem si vzpomněl, že Modrá mešita se vlastně jmenuje Sultan Ahmet Camii, modrá je pouze turistické označení.

Vrátili jsme se a pokračovali už správně. Asi po dvou tramvajových zastávkách jsme se konečně dostali na známá místa před Modrou mešitou, kde stojí lavičky přichystané na představení Světlo a stín, které se zde každodenně koná. Zrovna v pondělí, kdy jsme tu byli my, je anglická verze, která je sice lepší než turecká, ale zase ne o tolik, vzhledem k příliš dokonalé výslovnosti a rychlosti mluvy aktérů.

Představení začíná v osm večer, už dlouho před tím nabízejí prodavači turistům čaje a kávy ze svých kulatých podnosů, nedá se jim samozřejmě odolat. Pro změnu jsme zvolili ovocný čaj. Představení je kombinací mluvených komentářů a dialogů z heroické historie Byzance / Cařihradu / Konstantinopolu / Istanbulu a Modrá mešity samotné.

Vše je podloženo dramatickou hudbou, mešita i s minarety jsou postupně nasvěcovány různými světly, ovšem hlavně žlutým a modrým, ostatní barvy jsou chvilkama zastoupeny jen červenou na nízké zídce před mešitou. Celkem se nám představení líbilo, i když jsme si hlavně nasvícení mešity představovali více efektní, asi jako je různobarevné nasvícení protější Aja Sofie (které je ovšem statické).

Na představení se nás sešlo více, takže už více-méně hromadně jsme odešli na tramvaj a dojeli do hotelu na poslední noc tohoto zájezdu. Ráno jsme se sice už definitivně sbalili, ale kufry jsme ještě nechali na hotelu. Tramvají jsme dojeli na konečnou u Nové mešity, kde už na nás čekala naše vyhlídková loď na plavbu po Zlatém rohu a Bosporu. Nalodili jsme se, vylezli jsme na horní palubu a za mohutného kymácení vysoké lodi v divokých vlnách zálivu jsme odrazili.

Naštěstí po vyplutí ze zálivu Zlatý roh se moře trochu uklidnilo, takže houpání už nebylo tak hrozné. Propluli jsme kolem paláce Dolnabahce do vod úžiny Bospor, kde už jsme začali potkávat i větší lodě, nejen menší trajekty sloužící jako MHD po Zlatém rohu a okolí. Jeli jsme podél evropského břehu až k prvnímu z obou kilometrových mostů přes Bospor.

Zespodu vypadají mosty snad ještě mohutněji, než z pahorků ve městě nebo z autobusu při přejíždění mezi Evropou a Asií.

Břehy Bosporu patří k nejatraktivnějším lokalitám ve městě, vily na břehu i okolních svazích jsou většinou luxusní, dokonce jsou místy vidět na zahradách i cedry, které jsme neviděli v pohoří Taurus, když jsme pro poruchu autobusu nejhezčí místa projížděli potmě. Když se začal za zákrutou úžiny objevovat druhý most, uviděli jsme i starou pevnost u jeho ústí na evropské straně. Zde jsme měli první půlhodinovou přestávku, ovšem vstup do pevnosti na necelou půlhodinu nemá význam, navíc se oproti loňsku platí vstupné už před prvním nádvořím, takže jsme raději zvolili tradičně kavárnu, tentokrát na terase s výhledem na Bospor. Opravdu kouzelné místo pro tureckou kávu…

Zaujala nás formace vojenských lodí, která se vysokou rychlostí přehnala úžinou z Černého do Marmarského moře, ale to už se většina našich kolegů vracela na loď. Rychle jsme zaplatili a na poslední chvíli jsme stihli nastoupit. Přestože nás evidentně nejméně třetina chyběla (chybělo asi 5 minut do domluveného času), kapitán klidně odrazil od břehu. Začali jsme hlasitě protestovat, zbytek kolegů na břehu také pochopil, co se stalo a začal na sebe upozorňovat máváním, takže nakonec i flegmatický kapitán pochopil, že se bude muset vrátit.

Mezitím, co zbytek výpravy nastupoval, my jsme pozorovali nádherné, více než půlmetrové (možná i metrové) medúzy různých barev, nejhezčí byly ty s modrým lemováním. Nejlépe se pozorovaly se spodní paluby, když jsme pak opět odrazili od břehu, s překvapením jsme zjistili, že celkově je výhled z úrovně hladiny lepší než svrchu. Zůstali jsme tedy dole, kromě hezčího výhledu tu byly lepší možnosti k focení i větší klid.

Přepluli jsme ke druhému, asijskému břehu, kde nás přivítali kormoráni, kteří se protahovali nebo odpočívali na bójích a střechách staveb na blízkém břehu. Podél něj jsme pod prvním mostem dopluli až téměř k ústí Marmarského moře, kdy jsme na asijském břehu měli druhou přestávku.

Podél kavárny a rybářů s vystavenými úlovky jsme došli do malé mešitky, kde nás zaujal tradičně oblečený muž v tureckém sedu před mihrábem, který si do mikrofonu prozpěvoval posvátné texty z velké knihy. Většinu volna jsme strávili posloucháním jeho zpěvu, pak jsme se vrátili zpět k lodi. Právě projížděl kolem obrovský tanker.

Kolem ústí Marmarského moře se siluetou Princových ostrovů v dálce jsme se pomalu vraceli ke Galatskému mostu, na rozdíl od rána jsme tentokrát extrémně nízký most podepluli a zakotvili až za ním. Podchodem jsme se vrátili k přístavním budovám, kde jsme poobědvali nejlevnější, ale dobré kebaby (750.000). Na Egyptském bazaru jsme doutratili poslední liry (kromě několika památečních), požádali jsme v jednom stánku prodavače o namíchání směsi cukrovinek do zbytku peněz. Kromě košíčku se sušeným ovocem (včetně „Turecké viagry“ – sušených fíků s vlašským ořechem) jsme dostali malovanou krabici snad s dvanácti druhy bonbónů na bázi měkkého tureckého medu s kokosem a oříšky (nejčastěji pistáciovými).

Tramvají jsme se vrátili pro kufry do hotelu, autobus už čekal. Na letiště jsme dojeli během dvaceti minut, bez komplikací jsme se odbavili a po zhruba dvouhodinovém letu jsme přistáli na Ruzyni.