Turecko - Egejské pobřeží

Vyjížděli jsme brzy ráno, mohli jsme tak sledovat východ slunce nad pohořím Taurus provázený efekty červené barvy podél celého obzoru. Po necelých dvou hodinách nás při první zastávce zaujal obchod na benzínové pumpě s nečekaně širokým sortimentem cukrovinek a čajů v dárkových baleních.

Cesta vysokými horami nás nenechala nudit se ani na chvíli, horská panoramata se neustále měnila, od hlubokých lesů přes vyprahlé horské louky až po skalnaté štíty. Takovou zajímavou krajinou jsme jeli několik hodin, až nás průvodkyně upozornila na poměrně nenápadný světlý flíček na svahu kopce několik desítek kilometrů vzdáleného. Nejdříve jsme si neuměli vůbec představit, že vidíme slavné Pammukale, ale čím blíže jsme přijížděli, tím více byla patrná mohutnost sněhobílého travertinového valu pammukalských kaskád. Projeli jsme městečkem pod kopcem a objeli jsme kaskády boční cestou až nad jejich horní hranu.

Termální léčivé prameny byly dříve ještě vydatnější než dnes, takže už za dob Římské říše zde byly vybudovány slavné lázně Hierapolis, do kterých se jezdili léčit majetní římští občané ze svých neduhů. Ale hodně z nich už bylo nemocných tak, že jim ani lázně nepomohly a zde v Hierapoli zemřeli. Proto se zde nachází jedna z největších nekropolí antické doby, bylo zde odkryto více než 1.200 hrobů z různých období.

Po nezbytných dohadech s Tolunem byla konečně schválena krátká vycházka antickým městem a nekropolí, kterou turecký průvodce nejdříve rozhodně zamítal, ale nakonec neodolal soustředěnému nátlaku naší průvodkyně.

V nekropoli je zřetelně vidět několik rozdílných epoch pohřbívání. K nejstarším hrobům patří starořecké kruhové hrobky s kopulovou klenbou s otvorem uprostřed, z 6. století př. n. l. O něco mladší jsou hrobky s valenou klenbou, z římské doby pak pochází výstavné sarkofágové hroby, často postavené i nad úrovní terénu.

Jednu z otevřených hrobek jsem si vyzkoušel – je docela pohodlná.

Nekropole končí Severními lázněmi, které jsou nyní v žalostném stavu a pokud velmi rychle nezačnou restaurátorské práce, brzy se zřítí. A restaurátorské práce asi nezačnou, protože antické památky nejsou u tureckých památkářů příliš v kurzu, mnohem zajímavějším tématem pro ně je prehistorie a pak až islámské období. Vše mezi tím je příliš spjato se západní kulturou.

Některé evropské státy proto financují archeologický výzkum a restauraci památek ze svých zdrojů, Italové například vykopali ze země kolonádu za lázněmi.

Kolonáda je dlouhá 1.200 metrů. Ze strany od lázní se do ní vchází dobře zachovanou trojobloukovou Domiciánovou bránou z r. 85.

Od hlavní části Hierapole jsme autobusem popojeli k hlavnímu areálu nad kaskádami. Zde jsme dostali asi hodinu a půl na prohlídku památek kolem divadla a na cestu terasami zpět k parkovišti. My jsme ještě chtěli vyzkoušet koupání v Posvátném bazénu, takže časový rozvrh jsme měli více než napjatý. K divadlu jsme proto skoro vyběhli, přesto jsme ještě stihli nakoupit pohlednicové sady (definitivně jsme se rozhodli neplatit za dvanáctipohledovou sadu více než milion a nestalo se, že bychom nakonec neuspěli), protože pohledy prodávali malí kluci, dostali ještě po hrsti bonbónů.

Divadlo i svými rozměry odpovídá důležitosti města. Je 100 metrů dlouhé a má dokonce 50 řad sedadel, uprostřed kterých byla císařská lóže. Skéna je poměrně zachovaná, zdobená třemi řadami sloupů, zdobená mramorovými reliéfy.

Přes časový pres jsme vyběhli až nahoru, ale pak už jsme pospíchali zpět.

Posvátný termální bazén je mezi archeologickým areálem a svahem s travertinovými terasami. Vstup k bazénu je zdarma, ale za koupání už se platí. Nepříjemným překvapením bylo zdražení vstupu o 50% proti minulému roku, cena 15 miliónů je hodně přemrštěná a kromě Rusů většinu turistů spolehlivě odrazuje. My jsme ovšem byli tak rozhodnutí se zde okoupat, že ani takové vstupné nás nezastavilo.

Dalších 10 miliónů je kauce za skříňku na věci, ta je ale naštěstí vratná. Kabinky na převlékání jsou sice pěkné, ale dveře končící ve výšce asi 150cm někdy neposkytují úplné soukromí…

Bazén je vlastně zaplavenou částí archeologického areálu. Voda má optimální teplotu kolem 35o C, břehy jsou porostlé tropickými keři a květinami (ibišky, oleandry), dno je písčité. Před vstupem se odevzdá vstupenka, a už je možné se bahnit přímo pod přitékajícími prameny čisté vody. Voda tryská z několika přítoků v okrajích bazénu, proud sice není natolik silný, aby se dal označit za přírodní masáže, ale pobyt pod zřídlem je vyloženě příjemný.

Užší část bazénu s přítokem končí můstkem obrostlým popínavou vegetací, pod kterým se proplouvá do hlavní části s antickými ruinami. Už pod můstkem se musí přešplhat vroubkovaný antický sloup ležící těsně pod hladinou přes celou šířku bazénu. Povrch ruin je místy pokryt drobnou zelenou řasou, která ale není nepříjemná na dotek. Sloupy, zbytky zdí a staveb, obrovské balvany – to vše je náhodně poházeno po dně bazénu, místy dokonce vyčnívají až nad hladinu. Plavat se zde sice nedá, ale ležet na dva tisíce let starém sloupu a nechat se ovívat vlnkami je naprosto neskutečný pocit.

Teprve po překonání ruinové části je možno podeplout provazem omezenou část s hlubokou vodou a trochu si zaplavat. Rusové tolik neplavou, tak tu ani není přelidněno. Termální voda je zde nasycena nějakým plynem, protože je plná miniaturních bublinek, které se usazují na stěnách bazénu, ale i na chloupcích lidského těla, takže mé ruce a nohy jimi byly obsypané.

Pozorně jsme sledovali hodiny nad bazénem, protože čas byl našim nepřítelem. Naposled jsme rukama obepjal oblíbený sloup a vylezl jsem o něco dříve, abych stihl udělat pár fotek a záběrů na kameru.

Pammukale znamená v překladu Bavlněný zámek, přestože nám připomínal spíše kopec šlehačky. Přírodní rarita vznikla díky nedalekému sopečnému pohoří Honaz Dagi, které geotermálními prameny rozrušuje a rozpouští horniny. Když se pak pramen dostane na povrch, začnou se ukládat travertinové usazeniny, které známe u nás ve formě krápníků (protože voda padá svrchu), zde ale voda stéká po svahu kopce, travertin se tedy usazuje v bělostných terasách. Zde vytvořená terasa byla vytvářena po dobu asi 100.000 let, takže má dnes šířku 2,5km, šířku 500 metrů a výšku 150 metrů.

Bohužel co příroda desetitisíce let tvořila, člověk dokáže za pár desetiletí zničit. Hotely odvedly termální prameny do svých bazénů, farmáři jimi začali zavlažovat pole, a tak je hlavní a nejznámější část teras prakticky vyschlá a mrtvá. Na suchých terasách se usazují rostliny, bělostná barva se ztratila pod nánosy emisí a prachu.

Turisti už do tradiční části nejsou pouštěni vůbec (naštěstí), byla pro ně vytyčena nová trasa s umělými terasami a bazény. Travertin je sice přelíván vodou, ale ta už asi není termální, protože není teplá. Kolem nové trasy s betonovými jezírky vede strouha s tekoucí vodou, podél které turisti sestupují svrchu do údolí.

Nahoře je nutné se zout, aby boty přírodu neponičily ještě více. Procházka není tak příjemná, jak by se očekávalo, travertin sice neklouže , ale kamínky nepříjemně píchají do chodidel. Ani dno umělých jezírek není hladké, ostré kamínky jsou všude. Kaskády jsou samozřejmě pořád úžasné, určitě stojí za to Pammukale navštívit, dokud to ještě jde. Za pár let už třeba nebude co navštěvovat.

Sestup trvá nejméně půl hodiny, s přestávkami na odpočinek namáhaných chodidel a na focení tohot úžasného díla přírody je třeba počítat spíše s delší dobou. Ve spodní části je už voda více stojatá, závěrečných dvacet metrů je pak přímo nebezpečných, protože se už začínají tvořit řasy a dno říčky klouže. Jen než jsme se obuli, tak jsme zaregistrovali několik pádů.

Doběhli jsme skoro schvácení na poslední chvíli před dohodnutým časem, bohužel řidič měl problémy s baterkou a nemohl nahoře na horním parkovišti nastartovat. To jsme ale v tom okamžiku ještě nevěděli, takže jsme asi hodinu čekali bez informací o příčinách zdržení. Kafe jsme si báli dát, abychom ho stihli dopít po případném příjezdu autobusu, k jídlu tu nic neprodávají (a přitom bychom si preclík tak rádi dali). Když jsme si uvědomili, že jsme se mohli o hodinu déle koupat, tak jsme byli trochu rozladěni…

V autobusu jsme vyrelaxovali nepříjemné hodinové čekání na prudkém tureckém slunci a dali jsme trochu odpočinout nohám otlačeným od kamínků z pammukalských teras. Byli jsme rádi, že jedeme, a tak nikdo Tolunovi nepřipomínal, že jsme museli brzy vstávat a že nám nechce nechat dostatečnou dobu na památky, ale čekat hodinu na autobus je pro něj normální.

Pammukale 2010

Další zastávkou byl nepříliš vzdálený areál antického města Afrodisias. Protože vstup nebyl v ceně, někteří kolegové se rozhodli nenechat si koupit vstupenky. Protože ale potřebovali např. na toalety, prošli ve skupině s námi do areálu. A když už byli vevnitř, tak se rozhodli prohlédnout si i muzeum. Samozřejmě nás hlídači spočítali a už zde byl problém.

Areál je perfektně upravený, hned za vstupem je louka se zastřiženým trávníkem, na kterém jsou vystaveny římské sarkofágy se zachovanou reliéfní výzdobou. Od cesty je loučka oddělena piniemi, na jedné z nich si nás prohlížela veverka.

Letos poprvé je vstup do muzea v ceně vstupenky – asi bylo většině návštěvníků líto platit další vstupné a muzeum zůstávalo nenavštěvované. Nejznámějším exponátem je 2,5m vysoká kultovní socha kárijské Afrodity ve zdobeném oděvu s reliéfními pásy. Socha dříve stála v Afroditině chrámu, později byla ukryta a objevena byla až v roce 1962. Známý je i reliéf z téhož chrámu.

Po prohlídce muzea jsme pokračovali podél zachovaných reliéfů s divadelními maskami a s Medúzami k divadlu na svahu akropole. Stejně jako ostatní divadla i zdejší amfiteátr je velmi působivý, ale nemá žádnou zvláštnost, kterou by se nějak výrazněji odlišil od ostatních podobných.

Z akropole jsme sestoupili na agoru s ruinami mnoha staveb, více či míně zachovanými. Nejvíce se nám líbily zdobené hlavice korintských sloupů, ale celá agora je tak rozsáhlá, že jen její prohlídka by zabrala několik hodin. Tolik času jsme neměli, a tak jsme pokračovali kolem Hadriánových lázní k mladším pozůstatkům biskupství (už budovy vyzděné z menších kamenů, dokonalostí zpracování se římským památkám zdaleka nevyrovnají). Nad biskupstvím se ale vypíná starší římská stavba – odeon ze 2. století n. l. Odeon sloužil k zasedání nejvýznamnějších představitelů města a k pořádání hudebních koncertů. Do odeonu se vchází klenutými vchody, sedadla jsou v devíti řadách a jsou zdobena zachovanými lvími tlapami. V nejvyšší řadě jsou některá místa ve tvaru pohodlných kamenných křesel, asi pro nejdůležitější účastníky jednání, kteří kromě pohodlí měli i dokonalý přehled o celém prostoru odeonu.

Na rozdíl od gigantických amfiteátrů působí zdejší odeon velmi útulným dojmem, má mnohem intimnější atmosféru, asi jako když se malé scény divadel porovnají s hlavními sály. Navíc na úrovni nejvyšší řady je výhled po celém areálu bývalého města s kouzelnou vyhlídkou na bílé sloupy sousedního Afroditina chrámu na pozadí modré oblohy.

Afroditin chrám pochází ještě z doby před změnou letopočtu, přestože z něj stojí jen par sloupů, pořád působí ohromujícím a majestátným dojmem. Zaujal nás hlavně sloup poškozený dávným zemětřesením, které způsobilo posunutí jednotlivých jeho částí proti původní ose, takže to vypadá, že těžiště leží úplně mimo osu a sloup se musí každým okamžikem zřítit. Ale stojí takhle už několik set let.

Za chrámem je louka, kterou se jde k další významné stavbě – nejzachovalejšímu antickému stadionu na světě, největšímu v Malé Asii. Posadili jsme se do horní řady a představovali jsme si starověké atletické hry. Po chvíli jsem sešel kvůli točení na kameru na plochu 262m dlouhého a 59m širokého stadionu a překvapeně jsem dále slyšel výklad poměrně vzdálené průvodkyně, díky dokonalé akustice dokonale slyšitelný téměř po celé ploše. I proto se zde kromě her a závodů mohla pořádat také divadelní představení.

Prošli jsme se po ploše s tribunami pro 50.000 diváků, dnes porostlé trávou, u východu do tunelu pro příchody a odchody atletů leží poházené kameny z nějakého zříceného stupně hlediště. A na těch se vyhřívaly ohromné ještěrky s barevnou kresbou na zádech, připomínající thajské gekony, ale bez přísavek na nohách. Pravděpodobně se jednalo o agamy, s obdivem jsme pozorovali jejich schopnost otočit hlavu o 180o a hledět přímo dozadu za sebe.

Ale nejhezčí část Afrodisias jsme měli teprve před sebou. K východu z archeologického areálu se jde přes Propylaje, slavnostní monumentální bránu, kterou se vcházelo na cestu k Afroditinu chrámu při slavnostních procesích. Uprostřed vzorně sestřižené zelené louky stojí stavba se čtyřmi skupinami korintských sloupů nesoucích tympanon se zachovalou reliéfní výzdobou.

Usazení stavby do okolního prostředí je tak dokonalé, že jsme se od ní nemohli odtrhnout, fotili a natáčeli jsme ze všech stran, takže do autobusu jsme se dostali skoro jako poslední.

Na parkovišti jsme zastihli řidiče s otevřeným motorem, tradičně se zase čekalo, tentokrát přes půl hodiny. Pak teprve se povedlo za pomoci policisty a jeho nářadí napojit drátem baterii ke startéru a nastartovat. Čekání ovšem bylo příjemnější než v Pammukale, protože zde se dalo sednout do stínu na lavičky. Jen jsme se báli, že z čekání se stává tradice, která se bere jako normální stav a ne jen jako výjimečný problém.

Do hotelu na Egejském pobřeží (nedaleko města Kusadasi) jsme dojeli pochopitelně až potmě, ale hotel Faustina (podle manželky římského císaře Marca Aurelia) nás potěšil – byl to nejhezčí hotel našeho zájezdu. Nový, moderní, pěkně zařízený. Přímo na pobřeží Egejského moře, do kterého se ale musí z dřevěného mola po schůdcích, na trávě mezi hotelem a mořem stojí slunečníky a křesílka se sklopnými opěradly, k dispozici je samozřejmě bazén. Všechny pokoje jsou klimatizované a mají výhled na moře prosklenou stěnou s dveřmi na balkón.

Večeře nám docela chutnala, ale na koupání již bylo pozdě. Vyrazili jsme tedy alespoň do města, ale nic tu není k vidění, takže jsme se po půlhodince vrátili.

Ráno jsme vyjeli v trochu rozumnější dobu než minulý den, protože nás nečekal žádný přejezd, ale „jen“ návštěva čtyř antických areálů na egejském pobřeží. Prvním z nich byla věštírna ve městě Didyma, která svým význam kdysi konkurovala i řeckým Delfám, ovšem jejich věhlas nikdy nepřekonala. Přesto zůstala druhým nejvýznamnějším antickým místem, kde se dalo sehnat proroctví o věcech budoucích.

Místo, na kterém chrám stojí, asi má nějaké genius loci, protože zde stál chrám už v dobách archaických, předhelénských. Současný chrám postavili tři sta let před naším letopočtem Paionius z Efesu a Daphnius z Milétu na 3,5m vysoké terase, na kterou se vystupuje po sedmi schodech.109m dlouhý a 51m široký chrám měl celkem 122 sloupů vysokých 20 metrů s průměrem 2 metry, takže spolu s terasou se tyčil do výše bezmála třicetimetrové.

Z těchto obrovských sloupů dnes stojí jen tři, dva vedle sebe jsou dokonce spojené překladem. O mohutnosti sloupu se lze nejlépe přesvědčit po obejití chrámu, kde leží jeden ze sloupů spadlých při zemětřesení tak šikovně, že se neroztříštil na kusy, ale zůstal ležet v celé své délce rozpadlý na jednotlivé kruhové segmenty.

Celý chrám, včetně centrálního schodiště širokého 15m na věšteckou plošinu ve výšce 20m, působí gigantickým dojmem, ovšem velikost je zde místy na úkor jemné umělecké práce, takže na nás zase nezapůsobil tak silně, jako třeba afrodisiaské Propylaje minulý den. Ale asi je to jen subjektivní dojem, protože podle průvodkyně je zdejší věštírna pro část turistů vrcholem zájezdu.

U vchodu do areálu jsme si ještě jednou prohlédli plastický reliéf býčí hlavy a kámen s hlavami Medúz, nám se více líbila ta pravá, ovšem známější je levá hlava, přelomená trhlinou na dvě části, s jemnějšími rysy v obličeji.

V Didymě je hned u chrámu výborná pekárna, koupili jsme si čerstvý chleba (chuťově připomínal samozřejmě spíše veku) a preclíky, v dalším obchodu levnou vodu a v suvenýrovém obchůdku pohledy s místy z dnešního programu.

Cestou z Didymy jsme jeli kolem bavlníkových polí, právě zde vrcholí sklizeň. Celé rodiny česáčů žijí po celou dobu sklizně v provizorních stanech přímo na polích; všude se píše a říká, že bavlnu sklízejí více ženy, ale naše pozorování tomu neodpovídá. Při jedné ze zastávek jsme si utrhli pár chomáčků na památku.

O kus dále jsme už začali potkávat nákladní auta, ale hlavně traktory s vleky plnými žoků s bavlnou. Ta je tak lehká, že nosnost vleku není vůbec důležitá, a tak jsou žoky svázané do fůr neuvěřitelně širokých a vysokých, že je občas problém se s podobnými vozidly vyhnout. Všechna auta a traktory míří do zpracovatelských center a meziskladů, před kterými se tak tvoří dlouhé fronty čekajících vozidel, které bývá problém předjet.

Jediným antickým místem z helénské doby (řecká říše) na našem zájezdu bylo ruiny města Priéne (ostatní památky pocházejí z dob římských). Většina zakladatelů antických měst v Malé Asii využívala krásy okolní přírody k usazení města do okolí. Ale tak dokonale jako v Priéne se jim to povedlo málokde. Priéne leží na vrcholku kopce s výhledem do krajiny, na plošině v borovicovém háji, nad kterým se ještě pne holé skalní bradlo. Takže i pohled z okolí na město musel být impozantní, zvláště když na nejvyšším místě kopce přímo na úpatí ještě vyššího útesu stál sloupový chrám zasvěcený bohyni Athéně.

Na kopec k městu (které ale zřejmě nikdy nemělo více než několik tisíc obyvatel) nevede řádná cesta, takže autobus nás vysadil na parkovišti kousek pod vrcholem. K památkám vede několik přístupových cest, nejpohodlnější je přímá cesta vzhůru dlážděná kameny, ale je možno jít i po serpentině hliněné cesty využívaná džípy archeologů a hlídačů areálu. Podél této cesty je několik čerstvých jam s vykopávkami budov, které se po staletích opuštění dostaly až pod úroveň zvedajícího se terénu. Také nevýrazné kopečky a mohyly mezi piniemi pravděpodobně skrývají další stavby.

Většina přístupových cest se setkává na křižovatce pod samotným areálem, tento bod (nejnižší bod areálu) byl vstupem do města a zaujala nás zde odkrytá kruhová součást místní kanalizace vytesaná z kamene, která sloužila jako sběrač několika větví kanalizace s vyústěním mimo hradby města.

Město bylo vystavěno podle plánů s pravoúhlým křížením ulic, většina staveb je ovšem rozbořených až na kameny, takže nelze rozeznat jejich účel, mnohdy ani není vidět půdorys základů. Výjimkou je malé divadlo (s císařskou lóží) a ještě menší odeon. A samozřejmě zbytky Athénina chrámu ne nejhezčím místě areálu. Z chrámu zůstal, kromě mnoha kamenných kruhových segmentů z rozbořených antických sloupů na plošině nad srázem, jen zbytek jedné řady sloupů, ovšem právě tyto sloupy s pozadím skalního výběžku nad nimi tvoří známé místní panoráma.

Bohužel právě okolí těchto sloupů okupovala skupina bláznivých, asi amerických turistů, evidentně příslušníků nějaké sekty. Jejich guru s pomocníkem vykřikoval nějaké slogany, s přehnanými afektovanými gesty obcházel kruh a nutil své ovečky ke sborovému skandování hesel či recitování nějakých manter. Takže kdo chtěl mít foto z tohoto nejfotogeničtějšího místa bez lidí, měl smůlu. Vyfotili jsme tedy zbytky chrámu i s praštěnými Američany a vrátili se pomalu piniovými háji k autobusu.

U parkoviště se volně procházel a popásal oslík, k velkému nadšení fotografů. Protože turistů tady zase až tolik nebývá, byly zavřené toalety, takže nezbylo než využít okolní přírodu. To pobouřilo veverku, která vyrušena ze své činnosti tryskem přiběhla ke mně, odrazila se mi od boty a skokem plavmo přeskočila na sousední zeď, po které odběhla do lesa.

Další zastávkou dnešního programu byl Milétos, kdysi přístavní město, rodiště matematika Thaleta. Dnes jen rozpadající se areál bojující se záplavami, zatopený v nejnižších místech bažinami.

Prohlídku jsme zahájili v největším anatolském divadle (a jedním z největších vůbec) pro 25.000 diváků, dnes ovšem poměrně poničeném, horní část je dokonce úplně rozebrána na stavební materiál pro byzantskou pevnost postavenou nad divadlem, dnes ovšem také poničenou. Při krátkém rozchodu jsme si vyšli až nad divadlo mezi polorozpadlé zdi pevnosti (výborně se odtud fotilo), vrchem jsme pak divadlo obešli až k tunelu z hlediště, kterým mezitím vycházela pomalejší část našich kolegů k vyhlídkovému bodu nad vykopávkami města ve Lví zátoce.

Název bývalé zátoky pochází od soch lvů, mezi kterými se na noc natahoval řetěz, aby se pirátské lodi nedostaly do městského přístavu. Dnes je ovšem moře v nedohlednu, desítky kilometrů vzdálené.

Do bažin kolem centra města se zbytky kolonády, dříve kryté, jsme ani nešli. Prohlédli jsme si vše svrchu (hodně zde foukalo), a pak jsme se vydali do Faustiných termálních lázní pod mešitou Ilyas Bey. Průvodkyně nám zde ukázala všechny klasické části římských lázní, chvíli jsme obdivovali dokonalost římského systému péče o tělo. K autobusu jsme se vraceli olivovým hájem, který pravděpodobně stojí na dalších památkách ukrytých pod zemí, ale olivy jsou pro Turky v tuto chvíli důležitější než západní památky.

Posledním a nejdůležitějším bodem programu byla návštěva Efesu. Podle původních plánů jsme se ještě po ní měli zastavit na nedaleké pláži na krátkou koupací zastávku, ovšem vzpoura důchodců s následným hlasováním (22:20 pro důchodce) rozhodla, že nám koupáníchtivým stačí moře u hotelu. Stejně pohořel i Tolun s nabídkou návštěvy řemeslné dílničky na zpracování kůží.

Ještě před městem Efes stával jeden ze sedmi divů světa – Artemidin chrám. Bohužel dnes jsou z něj k vidění jen monumentální základy na nenápadné loučce, na kterých byl vztyčen jeden jediný sloup, nadto složený z dílů, které k sobě evidentně nepatří. Na jeho vrcholu mají čápi své hnízdo. Vyhrazených asi deset minut na prohlídku stačí. Horší to bylo s hledáním vhodného kamínku na památku – na louce kolem sloupu skoro žádné nebyly, ale nakonec jsme uspěli.

Artemidin chrám v Efesu

Efes patří spolu s Pammukale k nejnavštěvovanějším místům Turecka (a určitě právem). U pokladen se proto čeká trochu déle než jinde, ale není to nijak velký problém, řádově se jedná o minuty. Areál je průchozí a jednosměrný, davy turistů je totiž třeba trochu regulovat, proto se do areálu vchází na jeho vrchu a pokračuje se dolů hlavní třídou (Ulice kurátu) až k divadlu, odkud se cestou k bývalému přístavu vychází k autobusům, které místo mezitím objely a tady zaparkovaly.

Hned za pokladnami je postaven odeon, který zde má ovšem rozměry menšího divadla. Od něj se jde kolem prvních restaurovaných pozůstatků zdí a staveb (Poliova fontána, Domiciánův chrám, Memmiův památník) až k počátku hlavní třídy – Cesty kurátu, pojmenované podle kněží, kteří pečovali o posvátný oheň.

Cesta kurátu vede od státní agory k Celsově knihovně a je dlážděna mramorem. Podél cesty lemované sloupy se sochami stály nejdůležitější stavby města. Nás zaujal reliéf bohyně vítězství Niké nebo třeba mramorové Heraklovy sloupy, mezi kterými se prochází tak, že se pro štěstí současně rozpaženýma pažema dotkne obou sloupů po stranách nepříliš širokého průchodu.

Nejhezčí stavbou Cesty kurátu (když se nepočítá Celsova knihovna na jejím konci) je Hadriánův chrám, přestože jeho rozměry jsou pouhých 7 x 5 metrů. Na polokruhovém panelu v zadní části je reliéf s Medúzou, tympanon podepírají korintské sloupy.

Kousek za chrámem stojí zase nejzajímavější stavba – veřejné latríny. Čtvercová atriová stavba s mramorovou lavicí s otvory kolem všech stěn, pod lavicí tekla proudící voda. Dříve se zde scházeli zejména majetnější muži, aby při vykonávání tělesné potřeby prodebatovali záležitosti spojené s životem města. Uprostřed stála fontánka a na plošince dotvářeli atmosféru vyhrávající muzikanti.

Veřejné latríny

Minuli jsme po pravé nenápadnou odbočku k nevěstinci (byl blízko knihovny, aby muži mohli doma říkat, že jdou studovat) a už jsme stáli na náměstí s nejhezčí stavbou města – Celsovou knihovnou. Původně ji postavil Julius Aquila jako hrobku pro svého otce Celsa, římského senátora a místodržitele provincie Asia. Až později byla přestavěna na knihovnu s papyrovými svitky (až 12.000 svitků). Knihovna má dvoupatrovou fasádu zdobenou sloupy a sochami, síň knihovny byla vysoká 15 m.

Celsova knihovna

Celá fasáda je bohatě zdobená a působí ohromujícím dojmem. Bohužel na fotkách je vidět buď monumentalita stavby nebo detail jemnosti zdobení, bohužel nelze na jedné fotce zachytit oboje současně. V okolí knihovny jsme strávili nejdelší dobu z prohlídky Efesu, doslova jsme se nemohli odtrhnout.

Celsova knihovna - detail

Klenutou branou jsme prošli do závěrečného úseku. V místnosti se zachovalým stropem je (za mřížemi) vystavena socha jedné z patronek města, bohyně Afrodity. Protože je mimo jiné i bohyní plodnosti a hojnosti, bývá zobrazována s mnoha řadami prsů podél celé horní poloviny těla.

Žádný turista nemine bez povšimnutí zdejší raritu, poutač do nevěstince na cestě od bývalého přístavu do centra města. Do mramorové desky na cestě je vyryt otisk nohy („tudy běžte“), dívčí kudrnaté hlavy („jsou zde mladé dívky“), proděravělého srdce („prodejná láska“), mincí („jen za peníze“) a obdélník (podle průvodců znamená „bereme i šeky a kreditní karty“, ale kdo ví…).

U východu z města (ale ve starověku u vchodu ze strany přístavu) stojí obrovské divadlo pro 25.000 diváků. Je dobře zachované, ale nejhezčí pohled na něj je od přístavní cesty. Usazení do okolní přírody je prostě dokonalé.

Na kopci kousek od Efesu je bývalé vězení, kde byl vězněn svatý Pavel, jeli jsme kolem. Někde zde stojí i chatrč, kde prý žila v posledních letech svého života (a snad zde i zemřela a je pochovaná) Panna Maria, ale tu jsme neviděli.

V autobuse se odehrála dříve zmíněná revoluce proti koupání, takže jsme se vrátili do hotelu ještě za světla. Převlékli jsme se do plavek a šli se podívat na moře, to nás ale nepřesvědčilo – zdálo se studené a hlavně špinavé, vlny naráželi na žebříkové schůdky z mola, takže jsme koupání v Egejském moři pro letošek vzdali.

Vyzkoušeli jsme raději čistý bazén (studený, ale lepší než v Antalyi). V pohodlných lehátkách jsme pak trochu oschli a pozorovali bleskurychlý západ slunce (spíše vteřiny než minuty trvalo mizení slunečního kotouče za kopečky nad blízkým řeckým ostrovem Lesbos). Pak už zbývala jen večeře a sbalit se na zítřejší poslední přejezd.

Vstávali jsme velmi brzo, protože před námi byl poslední přejezd zájezdu, a to dokonce přejezd zdaleka nejdelší. Krajina za okny byla celkem zajímavá, projížděli jsme horami i po pobřeží Egejského moře. Po několika hodinách jízdy jsme dojeli do Bergamy, jak se nyní jmenuje město pod zbytky starověkého Pergamonu.

Autobus nás úzkými serpentinami vyvezl na vrchol kopce, kde stávalo centrum Pergamonu. Jako první část prohlídky jsme navštívili poslední amfiteátr na tomto zájezdu. Většina divadel má nějaké „nej“, to zdejší se pyšní přívlastkem nejstrmější. A je to na první pohled vidět. Hlediště má dokonce 78 řad, ta nejvyšší je 37 výškových metrů nad orchestrou. Protože v podstatě jevištěm vede přístupová cesta ke chrámu za divadlem, nebylo možné zde postavit tradiční skénu, proto se zde stavěla dřevěná, která byla vždy po představení rozebrána a uložena.

Někteří nadšenci s fotoaparáty dokonce sklusali dolů pod hlediště, my línější jsme ale pokračovali přímo nahoru na plošinu nad divadlem, kde stál dříve velký oltář zasvěcený Diovi a Athéně Vítězné. Za touto plošinou stála slavná pergamonská knihovna, kde byl poprvé nahrazen nedostatkový papyrus pergamenem.

Klenutými chodbami s výhledy na hlediště divadla jsme prošli až do nejvyššího místa areálu k Trajánovu chrámu. Krásně vybělené sloupy kontrastují s modrou oblohou a zelenými kopci, až nás průvodkyně varovala, ať tolik nefotíme, protože výsledné fotky musí zákonitě být až kýčovité.

Pergamon - Trajánův chrám

Po krátké fotopauze jsme obešli vrcholek kopce na druhou stranu, odkud je výhled na Pergamonskou přehradu, vrátili jsme se do areálu a šli pomalu k východu. Kolem zásobárny na vodu se shlukl dav turistů, uprostřed široké studny totiž stojí sloup končící těsně pod úrovní terénu, na který se turisté snaží hodit kamínek tak, aby zůstal a nespadnul na dno studny. Na první pokus prakticky nemožné.

Pak už jsme sjeli autobusem k další významné stavbě Bergamy – Červené bazilice. Bohužel díky netrpělivému Tolunovi jsme dostali jen půl hodiny času. Protože jsme měli hlad a potřebovali jsme vodu, vyhodnotili jsme situaci jen na prohlídku baziliky přes plot. Pak jsme se dali dolů uličkou (přes rozprostřené koberce před prodejnou suvenýrů) a brzy jsme narazili na pekařství, kde jsme nakoupili vekový chleba a preclíky, když kolem nás projel autobus s řidičem a Tolunem. Postupně jsme zjistili, že polovina lidí má stejnou informaci jako my, tedy že sraz je nahoře u baziliky, kdežto druhé půlce Tolun řekl, že pro ušetření času nás autobus počká dole u marketu.

Nakonec jsme pokračovali s většinou směrem dolů, u stánku jsme si koupili výborné kuřecí kebaby po milionu lir a asi 5 minut před limitem jsme došli k autobusu. Protože část kolegů si nebyla jista místem srazu, museli jsme pro jistotu čekat asi čtvrt hodiny na opozdilce, nakonec se nás sešlo asi dvě třetiny, zbytek čekal nahoře. Řidič měl obrovské problémy s otočením autobusu v úzkých uličkách, couval a popojížděl snad třicetkrát, než se mu povedlo otočit se.

Nahoře jsme nabrali zbytek osazenstva a zhodnotili Tolunovu přílišnou aktivitu jako ztrátu minimálně 45 minut. Místo půl hodiny jsme zde strávili hodinu a čtvrt, z toho ovšem většinu při zmatcích v autobusu.

Po odjezdu z Bergamy nás průvodkyně docela potěšila. My vpředu jsme již několik dnů sledovali její neúspěšné přemlouvání Toluna, abychom si poslední úsek cesty zkrátili trajektem přes Marmarské moře. Mysleli jsme, že to padlo (za trajekt se musí platit), ale teď jsme se dověděli, že přece jenom poplujeme (trajekt šetří několik hodin cesty autobusem při objíždění Marmarského moře až k mostu přes Bospor).

K přístavišti trajektů jsme dorazili s počínajícím stmíváním. Naštěstí zde nečekalo nijak hodně aut, takže jsme se nalodili za maximálně dvacet minut po příjezdu. Mezitím jsme pozorovali prodavače všeho možného proplétající se se svými vozíky a s tácy na hlavách mezi čekajícími vozidly. Zdejší trajekty nedosahují velikosti trajektů např. skandinávských, přesto pojmou celkem dost aut a autobusů. Čekala nás asi půlhodinová plavba, takže jsme si vystoupili z autobusu a vyšli jsme na třetí palubu do prostorné kavárny, kde jsme si dali tureckou kávu (předraženou, 1,5 milionu, ale na trajektu nešlo nic jiného čekat). Plavba moc lodí nehoupala, přestože vlny se zdály docela vysoké. Trajekty plují jeden za druhým, noční moře s osvětlenými loděmi a břehem v dálce vypadalo romanticky, jen na přídi mimo kabinu byla docela zima.

Vylodili jsme se přímo na periférii Istanbulu, Tolun zde má někde rodiče, takže jeho cesta s námi zde končila (možná proto nakonec svolil s trajektem). Naposled nám zamával z autobusové zastávky a my jsme dorazili do stejného hotelu, jako při první noci našeho zájezdu. Náš pokoj v prvním patře nás patřičně vyděsil, protože přímo za oknem nesnesitelně hučel kompresor, naštěstí to nebyla klimatizace, ale jen digestoř kuchyně, kterou po večeři vypnuli.

Naposled jsme viděli i náš autobus – zebru, poslední dva dny po Istanbulu jsme se měli pohybovat městskou dopravou, až na letiště nás pak odvezl najatý autobus.