Sigiriya, Polonnaruwa

Už v letadle jsme si vyplnili příletové formuláře, které jsou nutné k razítku do pasu nahrazujícímu víza. Jeden z kufrů měl sice uraženou nožičku stojánku, ale reklamaci necháme až do Prahy, horší je, že si nestíháme vyměnit žádné peníze, protože když se dostaneme do příletové haly, domorodě vyhlížející muž s cedulí FIRO už mizí východem z haly a my máme co dělat, abychom ho neztratili z očí. Dostihneme ho až u menšího autobusu, kde se setkáváme s další částí naší minivýpravy, která bude (jak právě zjišťujeme u domorodého průvodce Seny) celkem dvanáctičlenná. Ale teď nás je jen osm.

V autobuse už čeká řidič a jeho pomocník na nakládání zavazadel, kteří s námi také budou celou dobu naší cesty. Sena klidně stojí venku, takže usuzujeme, že třeba budeme mít i českého průvodce, přestože jsme si chvíli nebyli zcela jisti, zda je nás dostatečný počet. A skutečně nedbalým krokem přichází starší štíhlý muž s šedým plnovousem, od pohledu vysloužilý mořský vlk, a s ním chybějící spoluturisté. Takže jsme my čtyři, další tři manželské páry a dvě ženy – jak zjišťujeme později, jejich partneři necestují, a tak si organizují dovolené samy. Pohoda, ideální počet.

Kufry nakládáme na zadní sedačky, usedáme a vyrážíme na cestu napříč ostrovem. Sena nás anglicky vítá, násilím nutí mikrofon mořskému vlkovi a my znechuceně nasloucháme v tuto chvíli ubohému slovnímu projevu Čecha Milana, který se hned prvními větami distancuje od FIRO Touru a předem nás varuje, že anglicky pořádně neumí, a proto moc překládat nebude. Nahrazuje nemocného skutečného průvodce, dověděl se to včera ve 4 hodiny ráno a vzal to jen proto, že ho moc přemlouvali a slíbili mu, že srílančan bude mluvit německy, což se ukázalo jako planý slib.

První hodiny jsou proto ve znamení několika nedorozumění, kdy Sena vše říká jen Milanovi, který ale jeho slova dál nepředává buď vůbec, nebo jen zestručněná na desetinu obsahu. Když zastavujeme u restaurace, netušíme proč, ani kdy se odjíždí. Milan je překvapený, že dnes nemáme snídani, a že s jídlem to je nejednoznačné (obědy vůbec, večeře jen někdo – my máme předplacenou polopenzi). Naštěstí hned za Senou sedí manželé hovořící výborně anglicky, kteří brzy chápou situaci a iniciativně začínají tlumočit ostatním, kteří buď neslyší Senův originální výklad, nebo neumějí anglicky.

Milan je evidentně spokojený, lepší se mu nálada a začíná se projevovat svou pravou podobou. Rozmluví se, začíná vše pohotově komentovat a brzy nás královsky baví. Sice se od něho nedozvíme příliš informací z historie, zato je ale bezednou studnicí historek a svérázných nápadů, kterými nás nezištně častuje. Sena přímo nebo prostřednictvím tlumočníků nás zásobuje informacemi, Milan se stará o dobrou náladu. Tento stav všichni brzy akceptují a na konci zájezdu budeme rádi, že nás doprovázel právě Milan.

Světoobčan Milan pochází podle vlastních slov z buržoazní rodiny. Proto se celý život živil rukama, hlavně zámečnictvím. Po roce 1989 odchází do Švýcarska, kde si nějakým způsobem pořizuje byt, který začíná pronajímat. Okamžitě přestává pracovat, neboť prací opovrhuje, na zimní měsíce Švýcarsko opouští a tráví zimu nejčastěji na Srí Lance, kde má koupený apartmán asi 100 km jižně od Colomba. Umí zařídit Čechům levné bydlení při individuálních cestách na Srí Lanku, má tisíce známých, jeho život je jeden velký mejdan. Svých pár slov v sinhálštině se nestydí kdykoliv použít, každého domorodce počastuje nějakou hláškou, která je vždy spolehlivě rozesměje. K domorodcům se chová lehce koloniálně přezíravě, vyjadřuje se o nich zásadně s hlubokým despektem, ovšem to mu nebrání v neustálém dobromyslném žertování s nimi. Když nám u stánku dohodne hromadný nákup vody, klidně si prodavači řekne o provizi (v řádu několika korun, úplně bezvýznamnou, ale neodpustí mu ji), kterou pak dá prvnímu žebrákovi – nebo nám alespoň tvrdí, že mu ji hodil do klobouku. Z jeho vyprávění se jen těžko dá soudit, co je pravda, kde si ji trochu přikrášlil a co je úplné pábení.

Ale to vše zjistíme až v dalších hodinách a dnech. Teď stojíme u restaurace v klasickém britském koloniálním stylu, můžeme si odběhnout na toalety, kuřáci se snaží dohonit manko z dlouhého letu, Sena nám dává první informace. Znovu ověřujeme nekulatý časový posun, ptáme se na antimalarika (prý nejsou nezbytná, většina komárů anopheles prý byla zlikvidována pesticidními postřiky, my ovšem reagujeme polovičatě – načnuté balení dobereme, ale čtyřtýdenní pokračování vynecháme). Po kamenném plotě běží štíhlá veverka, později zjistíme, že jsou všude, více je tady už jen opic. Podle Milana tento tvoreček patří spíše mezi plchy, ale my nadále budeme říkat veverka, ten huňatý ocas nám na plcha nesedí.

Sena nabízí, ať kdykoliv při spatření něčeho zajímavého necháme zastavit, ale nakonec většinu zajímavých věcí vidí nejdříve on, sedí totiž vpředu. Čeká nás něco kolem 200 km, což je na místní poměry 5 hodin cesty. Venku je vedro, ale klimatizace pracuje výborně, dá se dokonce regulovat.

Jezdí se zde vlevo, nadpoloviční množství vozidel jsou kapotované tříkolky, kterým říkáme tuk-tuky, přestože místní pro ně mají název jiný. Ale i Sena se přidává a říká také tuk-tuk. Pravidla neplatí žádná, každý jede, jak chce. Jízdní pruhy se nedodržují, předjíždí se kdekoliv, klidně v zatáčce, do které není absolutně vidět. Tento styl jízdy samozřejmě znamená střídání plného plynu s plnou brzdou, často se dvě vozidla řítí přímo proti sobě. Přesto se vždy nějak srovnají a neviděli jsme ani jednu nehodu, přestože to často vypadalo, že teď už se tomu nemůžeme vyhnout. Nejbláznivější jsou řidiči červených státních autobusů. Přes svou velikost (nebo díky ní) naprosto bez rozmyslu předjíždí v zatáčce jiný autobus, aby hned za ní dupli na brzdu a nechali vystoupit některého z pasažérů. Výjimečně jsme nezáviděli kolegům sedícím v prvních řadách před předním sklem.

Prvních několik hodin projíždíme nekonečnou vesnicí, sice plno exotické zeleně, hlavně kokosové palmy, ale podél cesty jeden krámek za druhým. Když je nějakým nedopatřením pár desítek metrů rozestupu mezi prkennými domky, je půda využita k pěstování rýže. Jedno takové pole si při krátké zastávce fotíme, rýže se sklízí srpy, mechanizace žádná. Kolem rolníků čeká na zbytky hejno bílých ptáků, něco mezi volavkou a ibisem – na volavku se nám zdají malí a krátkokrcí, na ibise naopak velcí a krk dlouhý.

Rolníci jsou našim zájmem překvapeni, ale evidentně jim nevadíme, klidně pracují dále bez ohledu na naše kamery a foťáky. Za políčkem vidíme naši první srílanskou dagobu, bílou polokouli se špičatou věžičkou na vrcholku.

Stojíme tak ještě několikrát, například sledujeme zpracování kokosových ořechů, kdy jsou ořechy zbaveny slupky naražením na ostrý železný bodec a rozloupnutím, usušená vlákna obalu jsou surovinou na výrobu provazů, rohoží a podobných produktů, vnitřní část ořechu se částečně sní a vypije, částečně zpracuje na potravinářské účely.

Ale nejzajímavější nám přijde tesání dřevěných trámků z palmových kmenů. Nepoužívají se k tomu katry, dokonce ani pily, vše se dělá sekerou. Do kmene se po celé jeho délce vyseká drážka, kmen se pootočí, vyseká se další drážka, a tak dále po celém obvodu kmene. Kmen by tak na řezu měl tvar ozubeného kola se silnými zuby a tenkými drážkami mezi nimi. A pak se jednotlivé „zuby“ po celé délce od jednoho kraje k druhému opatrně odsekají. Tím vznikne několik trámků, střed kmene je dalším trámkem, asi nejkvalitnějším. Při pohledu na hromadu trámků opřených všude kolem o ploty a stěny srubovitého přístřešku se nám nechce věřit, že všechny vznikly touto úmornou prací. Však je také tesařům pořádné horko, teplota je nad třicet stupňů, muži jsou oděni jen do tradičních „ručníků“ kolem pasu a čepiček proti úpalu.

Vidíme cestou i několik slonů, obvykle stojí před stánky s ovocem-zeleninou, to jsou divocí sloni, kteří si přicházejí z džungle na svačinku – trs banánů, majitelé stánků jsou zvyklí a počítají s tímto desátkem. Když má slon kolem krku řetěz a je veden mahutem po levé straně cesty (jako každé správné vozidlo), je to slon ochočený, který vykonává práci jako dopravní prostředek nebo svým chobotem nahrazuje těžkou techniku.

Když se potřebujeme protáhnout a odskočit si, zastavuje nám řidič na kraji cesty uprostřed krajiny, zde již ne tak hustě osídlené, připomínající hustou savanu nebo řídký nízký prales. Kuřáci vítají každé zastavení, my zkoumáme zdejší hmyz, reprezentovaný motýly a velkými lesními mravenci, neúnavně přenášejícími všechno možné po své vyšlapané cestičce.

Projíždíme přírodní rezervací Minneriya, ale zvířata zde vidět nejsou, jen občas přeběhne přes cestu veverka nebo zvíře podobné velké kuně, jehož anglickému jménu nerozumíme. A na jednom sloupu elektrického vedení sedí opice, ale než se stačíme vzpamatovat, jsme tak daleko, že se nám nevyplatí se vracet. Ale opic si ještě užijeme dost a dost.

Hranici národního parku tvoří umělé jezero, na jehož břehu stojí velká bílá socha Buddhy, zastavujeme a Milan nám za své drobné kupuje pití, nikdo ještě nemá vyměněno a trpíme žízní. Hltáme studenou vodu a fotíme Buddhu.

Jsme prakticky na místě, k hotelu zbývá 5 minut jízdy. Stojí na břehu jezera na samotě, kolem není vůbec nic, jen při příjezdu registruji koutkem oka stánek s občerstvením na poslední křižovatce. Ubytujeme se, rychle měníme 20 dolarů, víc nám průvodci nedoporučují kvůli nízkému kursu (100 rupií za dolar, na letišti bychom dostali 107). S chutí si dáme welcome drink, sklenici džusu. Rychle vybalujeme, převlékáme se do plavek a jdeme smýt prach z dlouhé cesty do hotelového bazénu na terase za verandou. Terasa je na straně svažující se k jezeru podepřena stěnou, i od hladiny bazénu máme tedy před sebou jezero s okolními zalesněnými kopci jako na dlani. Voda sice není úplně průzračná, ale je teplá a hodně příjemná, jsme zde sami, využíváme toho, že nikoho neobtěžujeme a házíme si míčem, který leží v bazénu.

Janička s Jirkou ještě chvíli zůstanou, ale já s Hankou se vracíme do pokoje, beru batoh a jdu hledat stánek s vodou. Cestou vidím neobvykle velké motýly, jsou slyšet nějací ptáci, v jednu chvíli slyším i něco se plazit podrostem podél cesty, ale nic nevidím. Ke stánku je to trochu dále, než jsem z autobusu odhadoval, ale když už myslím, že jsem měl vidiny, objevuji stezku doleva k minipláži na břehu jezera a po pravé straně cesty stojí hledaný stánek.

Zřejmě je pláž využívaná domorodci ke koupání, vidím ve vodě dvě mužské hlavy, proto se asi vyplatí mít stánek na tomto jinak opuštěném místě. Prodavačka není na turisty zvyklá, nasadí milý nejistý úsměv a čeká. Ptám se na cenu vody, ta je ale na celé Srí Lance tak levná, že tyto dotazy jsou v podstatě zbytečné, litrovka nikdy nevyjde dráž než na 10 Kč, obvykle je to kolem 7 korun. Prodavačka odpovídá lámanou angličtinou, asi to s proklamovanou dvojjazyčností domorodců nebude tak úplná pravda.

Ale nastává problém. Chci platit tisícovkou, menší nemám. Odpovídá to našim 200 Kč, nemyslím, že by to byla tak velká bankovka, aby neměli mít nazpět, ale v chudém vnitrozemí zde platí jiné relace, než jsme zvyklí. Prodavačka nerozhodně obrací tisícovku v ruce, snaží se najít všechny drobné, co má, ale marně. S rozpačitým úsměvem říká, že nemá nazpět, vytahuji tedy vody zpět z batohu a chci odejít s prázdnou. To samozřejmě nedopustí, volá policistu odpočívajícího na lavici za rohem, ten ochotně bere tisícovku, nasedá na služební motorku a mizí v dálce.

Následuje typický pokus o rozhovor: Where are you from?“, ale prodavačka nezná ani Czech, ani Czechoslovakia, a dokonce ani na Europe se nechytá! Takže se na sebe jen usmíváme, vytahuji foťák a žádám o foto, její syn se běží schovat, ale volám ho zpět. Udělám snímek, hned jej ukazuji, oba jsou nadšeni a děkují, že jsem si je vyfotil. Já zase děkuji jim. Bohužel až doma na počítači vidím, že snímek je mázlý, asi to chtělo aktivovat blesk.

A už se vrací policista s rozměněnými penězi. Všem děkuji, vracím vodu do báglu a vracím se do hotelu. Hanka už mává z balkónu. Čeká nás první večeře, není úplně srílanská, je přizpůsobená turistům, ale je výborná a i ta místní jídla se dají ochutnat. Začínáme krémovou kukuřičnou polévkou, pak z bufetu zkoušíme z každé nádoby kousek, přílohou je obvykle rýže v minimálně pěti druzích, ale kdo chce, může mít i třeba hranolky, všeho je dost. Hlavně pikantní rýže mne ale maximálně uspokojuje, brambory můžu jíst doma. Na závěr tolik druhů sladkostí, že všechny ani nevyzkoušíme, zvláště, když si musíme nechat v žaludku trochu místa na čerstvý ananas, melouny a papáju. Ovoce sice není tak dobré, jako v blízkém Thajsku, ale pořád je nesrovnatelné s našimi hypermarkety.

Odcházíme najedeni do zásoby. Polopenze nám bude stačit, celý pobyt k jídlu nemusíme nic přikupovat, ono ani není kde. Fast foody zde nejsou, hamburgry, párky ani kebaby nikde nevedou. Jediná možnost stravování jsou hotely a restaurace, na které ale přes den není čas. Děti obědvají tatranky dovezené z domu, nám stačí bohaté snídaně a večeře.

Spokojeně se vracíme na pokoje, uleháme a okamžitě usínáme. Máme za sebou 36 hodin beze spánku, když nepočítáme klimbání v letadle, takže nespavost nám nehrozí.

Ráno jen v lehkém oblečení nasedáme do našeho minibusu a vyrážíme kolem jezera. Projedeme kolem vstupní brány národního parku Minneriya a po chvíli zatáčíme na nezpevněnou cestu nízkým cejlonským pralesem. Na přímých úsecích už občas před sebou mezi stromy zahlédneme náš první cíl, kamenný kvádr uprostřed roviny, skálu Sigiriyu. Překvapeně zjišťujeme, že není na pláni tak osamocena, jak vypadá na fotkách. Kousek od ní je další skála, snad ještě vyšší, ale už ne tak fotogenická, vrcholek má do špičky, na rozdíl od plošiny na vrcholu Sigiriye. Sigiriya ovšem vypadá tak dominantně, že její sesterská skála nikoho nezajímá

Projíždíme občas kolem domorodých stavení při cestě na kraji lesa. U jednoho takového domku sedí domorodec a na řetízku drží velkého dikobraza. Zastavujeme a hrneme se ven fotit. Stojí nás to sice 100 rupií, ale těch dvacet korun za několik fotek a záběrů na kameru rádi dáváme. Je to asi hlavní zdroj obživy majitele dikobraza. Asi jsme dali dost, protože kromě poděkování dostaneme i brk z dikobraza. A za hrst kyselých bonbónů (ty jsou zde podle Milana nejoblíbenější) dostáváme ještě jeden.

Dále po cestě potkáváme ještě několik obchodníků s možností dikobrazího focení, ale mají smůlu, strategická výhoda prvního na řadě je neoddiskutovatelná. Před námi je malinkatá vesnička, zastavujeme na parkovišti, v restauraci využijeme skromného WC a před ní nakoupíme studené vody. Brzy budou potřeba.

Procházíme parkem a před námi se tyčí majestátná Sigiriya. Park je obkroužen soustavou vodních příkopů, dříve zde byli chováni krokodýli jako ochrana před útočníky. V parku je několik jezírek, ze staveb zbyly již jen ruiny, ale je vidět, že areál byl ve své době asi velkolepý. Poznáváme pozůstatky systému fontán, napájených samospádem, podél chodníku je rameno umělé řeky, kde voda teče jen po prudkém dešti. Kolem nás rostou rododendrony, o poměrně velkém stromu nás vůbec nenapadne, že je to vlastně přerostlý oleandr, až když nás na to upozorní jeden ze samozvaných průvodců, kteří se na nás nalepili hned za pokladnou.

Tito průvodci se snaží vše komentovat a ukazovat. Při cestě podél nepřehlédnutelného jezírka na něj ukážou rukou a řeknou: „Lake“ (jezero), na naprosto rovné cestičce radí: „This way“ (tudy). Na každém schůdku se nás snaží tlačit do zad, aby nám pomohli překonat „převýšení“. Zato budou chtít peníze po každém, kdo nějak reaguje nebo se nechá tlačit. Je nám to jasné a pomoc odmítáme, při ukazování schválně hledíme jinam. Ne každý z naší výpravy to hned pochopil. Někteří jsou nadšeni přátelskými domorodci a na závěr výletu před autobusem se budou divit, že po nich jejich průvodci relativně drsně vymáhají bakšiš.

Zahrady jsou příjemné, jde se nám prozatím dobře, ale hora před námi se zdá vyšší a vyšší. Netušíme, jak je možné se dostat po svislých stěnách nahoru. Vidíme sice drobné postavičky na různých lávkách a schodištích, ale jen ve spodní části skály a pak nám vždy nějak zmizí. Hlavní stěna je naprosto kolmá a prázdná. Začíná oranžovým pruhem, o kterém nám Sena říká, že se jmenuje Zrcadlová zeď. Kdysi prý byla tak lesklá, že odrážela sluneční světlo do okolí, zblízka pak bylo možné prohlížet se v ní jako v zrcadle.

A najednou jsou před námi schody. Čeká nás cesta vzhůru. Uhýbáme pomahačům a postupujeme v davu domorodých dětí, které jsou zde na školních výletech. Je totiž neděle a tedy den výletů, nejsou tak narušeny všední výukové dny. Kolem nás jsou ruiny staveb využívajících a doplňujících přírodní skálu, občas je do masivu vysekaná jeskyně jako kaple, jinde je ke stěně přistavěna odpočinková veranda s výhledem do okolí. Schody vedou pod oblouk ze dvou balvanů, které příroda spojila do tvaru písmene A tak šikovně, že jinudy se projít nedá. Z hlediska obrany jistě výhodné. Už začínám být trochu zadýchaní, když nás kamenné schodiště dovede k plošině obehnané zdí s výhledem do krajiny. S povděkem zastavujeme na krátkou přestávku.

Skalní pevnost Sigiryia nechal vybudovat na 200 metrů vysokém sklaním monolitu Kashyapa, levoboček krále, v 5. století. Roku 473 svrhl totiž tento syn konkubíny svého královského otce z trůnu a nechal ho zaživa zazdít. Právoplatný následník Moggallana uprchl do Indie, přesto žil od té doby Kashyapa ve strachu, že se dědic vrátí. Jako nejvhodnější opevnění mu připadala skála, na jejímž vrcholu zbudoval svou pevnost. Nádherně ji vyzdobil, kámen nechal pokrýt malbami, založil zahrady s tekoucí vodou.

Přesně za dvacet let po útoku na otce ho však osud dostihl. Maggellana se vrátil zpět s vojskem a Kashyapa, zahnaný během bitvy do bezvýchodné situace, si sám podřízl hrdlo.

Moggallana se stal králem a nastěhoval se do paláce v Anurádhapuře. Sigiriyu přenechal mnichům. Po nějakou dobu se na skálu uchylovali lidé k meditaci, později byla pevnost opuštěna, rozpadla se a zpět do povědomí vstoupila zase až poté, co ji během britského období objevilo několik archeologů.

Po krátkém odpočinku pokračujeme po úzké kovové lávce připevněné ke svislé zdi, na jejímž konci stojí kruhové, rovněž kovové schodiště obehnané plotovým pletivem. Stoupáme nahoru po schodech, jde to pomalu, před námi je nějaká zácpa. Po chvíli se dostáváme nahoru a pochopíme. Schodiště končí pod převisem, jehož strop a stěna jsou pokryty freskami známých „Nebeských panen“ (někdy se také překládají jako „Obláčkové panny“), 1500 let starých. Je až neuvěřitelné, v jaké barevnosti se zachovaly bez jakéhokoliv restaurování. Dříve jich bylo několik set, dnes zůstaly zachovány jen ty, které před rozmary počasí chrání převis. Panny jsou oděny jen do bederních zástěrek a tvary jejich postav jsou tak symetrické, až to evokuje chirurgicky zdokonalené postavy dívek z pánských časopisů.

Váháme, zda se dříve kochat nádhernými obrázky nebo fotit. Nesmí se sice požívat blesk, ale jinak je focení i natáčení dovoleno. Světla je dost, blesk ani nepotřebujeme, stačí jen pevné ruce a dostatečně dlouhý čas. Tady je důvod pomalého postupu nahoru. Stejně jako my i ostatní chtějí mít fotky a zároveň si vše důkladně prohlédnout. Hlídač nás mírně popohání, ale není na nás nijak tvrdý, i když se nemůžeme odtrhnout. Samotného ho asi těší náš obdiv neznámým autorům, jeho dávným předkům.

Sestupujeme druhým ramenem spirálového schodiště, nevracíme se na lávku, ale vycházíme druhým východem ke vstupu za Zrcadlovou zeď. Cesta po její vnější straně je naštěstí uzavřena a my jdeme chodníkem mezi oranžovorůžovou zdí a skálou. Místy jsou patná lesklejší místa (ukazují nám je samozvaní průvodci, ale my se schválně díváme nejdříve jinam, až poleví jejich ostražitost, teprve si prohlížíme zrcadélka sami), kde si lze představit, proč se zdi říkalo Zrcadlová, ale většina plochy je již dnes matná.

Stezka podél zdi nás vede kolem celé této strany hranolu skalního monolitu, až nyní vidíme, že touto stranou se nepokračuje až nahoru, pouze tudy máme přetraverzovat k místu skutečného výstupu na hlavní masiv. Ale chůzi po lávce nad propastí se stejně nevyhneme. Na konci zdi přechází chodník do lávky na skobách zatlučených do skály. Podlaha i zábradlí vypadají bytelně, žádná závrať ani obavy na nás nepadají. A kromě toho lávka po pár desítkách metrů ústí na počátek kamenného schodiště zasekaného do skalní stěny. Bez zábradlí by nám nebylo příliš lehce, ale takto opět pohoda.

Nahoře registrujeme nějaký rozruch – a hned vidíme mrštného makaka klidně jdoucího po zábradlí nad propastí. Naše první opice zde takto zblízka, nevíme, zda se taková příležitost k fotce bude ještě opakovat, tedy fotíme a točíme a fotíme a točíme… Kdybychom tušili, že takových i jiných opic uvidíme brzy ještě stovky, ne-li tisíce, šetřili bychom časem. Prozatím jsme rádi, že přibíhá druhá opice, obě klidně a bez ostychu usedají na zídku u schodů.

Schody vedou na planinu pod bokem hlavního masívu. Planinka je ze tří stran ohraničena prudkými srázy, poslední strana obdélníkového prostranství je naopak tvořena kolmou skalní stěnou hlavního masívu Sigiriye. Před propastmi po stranách chrání turisty kamenné zídky vysoké asi do pasu.

A na jedné takové zídce čeká opička na bonbón. Dáváme jí bon-pari, opička (mladá samička makaka) zručně za pomoci obou rukou, obou nohu a zubů strhává obal, když tu přibíhá po zábradlí schodiště starší dominantní samec. Samička ale neváhá, utíká nahoru na schody a tam si v klidu vychutnává cukrátko. Zjišťujeme, že samičky se od samečků odliší snadno. Je to prostě obdobné, jako u lidí.

Necháváme opice, ať si hrají samy, my se obracíme ke skále, kde na sebe strhávají pozornost obrovské lví tlapy vytesané z masívu. Mezi nimi je schodiště ohraničené cihlovou zdí, kterým budeme pokračovat nahoru. Přestože lví tlama se nezachovala (pokud zde někdy byla), vypadá to, že turisté mizí ve lvím chřtánu. Jen drápy jsou přes metr vysoké, celé tlapy (tedy jakoby nárty chodidel) mohou být možná šestimetrové.

Neohroženě se vydáváme do útrob šelmy, kamenné schody po pár výškových metrech přecházejí do kovového schodiště, které nahrazuje původní cestu po dolících vysekaných ve skále místo žebříku. Chce to mít trochu fyzickou kondici a hlavně nemít závratě. Především v druhé půlce výstupu, kdy jsou schody vystřídány kovovými pláty se zábradlím, které již nebudí tolik důvěry, jako ta dřívější. Vzpomínáme na TV pořad Na cestě po Srí Lance, kde Donutil s Bartoškou tvrdí, že každý turista dostane dole cihlu nebo pytlík písku k vynesení nahoru. Nahoře pak skutečně uvidíme hromadu cihel a pytlíků, stejně jako v reportáži. Jsme rádi, že dnes se nedělá.

Na náhorní plošině na vrcholu poznáváme, že i cesta je někdy cíl. Výstup na Sigiriyu je větším zážitkem než samotný vrcholek. Jsou zde sice zbytky pevnosti, ale nepříliš zachované, hezčí jsou výhledy do ploché krajiny kolem. Fotíme se na nejvyšším místě bývalé pevnosti a u kamenného trůnu se zákazem sedání, ke kterému jsme došli kolem leknínového jezírka, z ptačí perspektivy si prohlížíme zahrady, kterými jsme šli ke skále, a obrovského Buddhu v dálce. Až sem doléhá komentář kriketového zápasu někde v okolí.

Sestupujeme stejnou cestou, na plošině před lvími tlapami dáváme bonbón staré opici se zlomenou rukou, ostatní k ní asi mají úctu a nesnaží se jí bonbón vzít, přestože by to nebyl při jejím postižení problém.

Před Zrcadlovou zdí se odpojuje sestupová cesta od cesty výstupové, procházíme skalním bludištěm, kde nejvíce zaujme skála tvaru vytčené kobry s roztaženým límcem. A kousek od kobry skalní je zaklínač hadů s kobrou živou, můžeme si ji vyfotit, stejně jako hroznýše neúspěšně se snažícího majiteli utéci. Stojí nás to pár rupií, fotí všichni, ale ne každý drobné dá. My obětujeme tradiční storupiovku, už víme, že je máme šetřit pro tyto účely, jako jinde máme v zásobě jednodolarovky.

Na parkovišti nás tak dlouho obtěžuje prodavač ebenových slonů, až neodoláme a za cenu méně než třetinovou (400 rupií), než byla původní žádaná (1500 rupií), kupujeme pěkného vyřezávaného slona, asi 20 cm dlouhého a 15 cm vysokého.

Zpátky jedeme stejnou cestou skoro až k hotelu, teprve na poslední křižovatce odbočujeme doleva na druhé hlavní město historie Srí Lanky, Polonnaruwu.

Již během rozkvětu Anurádhapury na sklonku prvního tisíciletí se vládci, pravděpodobně ze strachu před nájezdy Tamilů (už tehdy!), uchylovali stále častěji do asi 70 km vzdálené Polonnaruwy. Z postavení „náhradního“ hlavního města se po zničení Anurádhapury jihoindickými Čóly (= Tamily!) v roce 1070 vyvinulo jediné mocenské centrum.

Největší stavební rozmach prožívalo město za krále Parakramy Bahu I (1153 – 1186)., který mj. založil vodní nádrže o rozloze 2400 ha (u jedné z nich stojí náš hotel). Jeho nástupce Nissanka Malla (1187 – 1196) přivedl ovšem královskou říši k bankrotu, zřejmě proto, že chtěl svého předchůdce trumfnout.

Město bylo posléze zpustošeno vojsky krále Maghy (1215 – 1236). Na konci 13. století bylo ponecháno osudu a jeho rozvaliny pohltila džungle. Znovu objeveny byly až v r. 1820.

Je právě doba největšího poledního žáru, Sena rozumně navrhuje strávit nejhorší výheň v klimatizované budově muzea. Je zde model nejdůležitějších místních staveb v původní podobě, při pohledu na rozvaliny později si budeme moci udělat lepší obrázek o jejich dávném vzhledu. Jinak jen pár hinduistických soch (nejčastěji Šivu a Višnu, k našemu zklamání žádná pořádná bohyně Kálí). Největším zážitkem se tak stává pohled na kanál vytékající z jedné z Parakramových nádrží, kde v relativně čisté vodě provádějí celé rodiny hygienickou očistu.

Náš zájem jim nevadí, ani kamerování a focení, ba právě naopak, ještě nám mávají a přidají zdarma milé úsměvy. V domácnostech asi rozumnou vodu nemají, koupání tak probíhá obvykle u nejbližšího vodního toku, samozřejmě v nezbytném oblečení. Hinduisté jsou velmi čistotní, bohužel jejich snědá pleť a styl obléhání vzbuzuje mylný dojem určité ušmudlanosti.

Horko je sice pořád, ale musíme popojet. Parkem se tedy vracíme k minibusu (Jirka objevuje rýžové koště a zkouší zametat), přejíždíme jen pár minut k jinému parku, kde nás u kraje cesty vítá delegace krásně stříbrných makaků s černými obličeji, sedících ve vyloženě lidských pózách. Pozorují nás skoro se stejným zájmem jako my je. Jen my k tomu navíc fotíme. Nejvíce nás upoutají dvě nejblíže cestě sedící opice s pokrčenýma nohama, ruce familiérně podepřené koleny. A kousek za nimi na kamenném podstavci další dvě, jedna drží liánu, jako když zvoník v kostele se chystá rozhoupat zvon.

Kousek dál vystupujeme a rázem jsme obklopeni dalšími opicemi, už klasicky vybarvenými tak, jak je známe ze Sigiriye. Toulá se kolem i několik psů, ale jsou v jasné menšině. Procházíme kolem různých ruin, posloucháme výklad, ale opice nás asi stále zajímají více.

Zajímá nás, proč je většina staveb zde cihlová, jen královský palác má velký podíl kamene. Odpověď je prostá, vyrobit cihlu je levnější než vysekat použitelný kamenný kvádr.

Stovky opic skotačí po ruinách, hodně z nich má mláďata různého stáří. Ta starší se obvykle vezou na zádech matky, mladší visí na jejím břiše.

Doprovázejí nás celou dobu prodejci suvenýrů, nemáme na ně ale moc času, kromě toho jsme zde teprve druhý den, spíše tedy jen mapujeme sortiment. Zaujmou nás dva druhy suvenýrů: magické krabičky tvaru knihy vyřezávané ze dřeva (dají se otevřít jen zvláštní kombinací tlaku a tahu na hřbet a titulní horní stranu knihy v určitém směru) a krásné barevné masky různého provedení a velikosti. Nakonec za pakatel kupujeme pětici malých, asi deseticentimetrových masek (centrální část je skutečně vyřezaná ze dřeva, ale boční části jsou malované na překližce).

Bohužel magické krabičky později vidíme jen mnohem horší kvality, takže nakonec nepřivezeme žádnou. Velkou masku nakonec koupíme, ale na poslední chvíli a vlastně jen náhodou. Opět se ukazuje, že váhat a čekat se někdy nevyplácí.

Opět popojedeme, další část parku bude trochu rozlehlejší. Prohlížíme si zbytky různých dagob, bosky nahlížíme do aktivního buddhistického chrámu (nesmí se fotit s Buddhou, ke kterému by někdo byl otočen zády). Na kamenné knize prohlížíme text psaný do spirály od krajů ke středu, vedle jsou dva chrámy hatadage postupně sloužící jako úložiště relikvie Buddhova zubu, než byl převezen do Kandy. Za nimi další kamenná kniha Gal Pota se zákony a pravidly (25 tun těžká). Za ní se tyčí Satmahal Prasada, Věž sedmi paláců, v khmérském stylu nám známém z Thajska.

Nejvíce se nám ale líbí kulatý relikviář z 12. století vatadage, s působivou výzdobou a čtyřmi sochami Buddhy kolem centrální dagoby. Dětem se nechce, ostatní již jsou také znaveni žárem, ale my s Hankou zouváme boty a přískoky po kouscích stínu se vydáváme rozpálenou dlažbou do středu kruhové stavby. Tam si najdeme zastíněný kout, kde se dá i bosky chvíli vydržet a sledujeme stejný výhled na areál, kterým hledí již skoro tisíc let nejbližší ze čtyř Buddhů sedících v pozici lotosového květu.

Pak už opět nasedáme do autobusu a kolem stáda posvátných jelenů míříme k poslední části areálu. Odpoledne pokročilo, začíná být trochu příjemněji, ale teplo je pořád. Jdeme se podívat na nejstarší zachovanou dagobu, pokračujeme ke komplexu kláštera, ale více než trosky nás zaujme stádo hovězího dobytka s hrbem za hlavou (nejspíše nějaký druh zebu), největšímu kusu přímo na hrbu sedí pták a obírá z něj parazity.

Úplně poslední památkou Polonnaruwy je Gil Vihara, přírodní chrám se čtyřmi žulovými sochami Buddhy vytesanými z jednoho kusu skály. Zejména pohled na čtrnáctimetrového ležícího Buddhu přecházejícího do stadia nirvány (má posunutá chodidla a přivřené oči) je skoro symbolem Srí Lanky a je ve všech průvodcích a knížkách o této ostrovní republice.

Opět se musíme zout a směšně poskakujeme po rozpáleném písku. Nejdříve spěcháme k Buddhovi ležícímu, vedle něj stojí pětimetrový stojící Buddha a dva sedící jsou jen o kousek dál, ten menší ve výklenku pod skalním převisem. Buddhové jsou malebně rozmístěni, zvláštní vzhled jim propůjčuje barva a struktura jejich povrchu identická se skalním pozadím.

Začínáme být příjemně unaveni po celodenním programu, neustále v horku a s poměrně značnou vzdáleností nachozenou pěšky. Usedáme do autobusu a vracíme se k našemu jezeru. Na poslední křižovatce (dá se říci, že uprostřed pustiny) zastavujeme u stánků a kupujeme vodu, já nevěřícně objevuji domeček připomínající kapličku s nezaměnitelnými písmeny ATM. Odbíhám tedy do bankomatu a vybírám 15.000 rupií, doma pak na výpisu vidím částku cca 3.050,- Kč + 95,- Kč poplatek – zdaleka nejvýhodnější způsob výměny.

Čeká nás opět výborná večeře, pak se balíme, protože ráno hotel opouštíme a pokračujeme dále.

Po snídani nakládáme zavazadla a dáváme se na cestu. Po hodině jízdy přijíždíme do většího městečka (na místní poměry), Dambully. Zastavujeme u Zlatého chrámu, barevné budovy, které dominuje velikánský pozlacený Buddha sedící na střeše, přímo nad hlavním vchodem do budovy, který tvoří rozevřená ústa nějakého démona s vyvalenýma očima a zářivě bílým chrupem horní čelisti (= stříška nad vchodem).

Děti se fotí u sochy dvou slonů – dospělého s mládětem, jsou velmi realističtí, včetně skvrnitého chobotu a uší, jen kly jsou nějak navíc, protože zde jsou u slonů výjimečné, u mláděte samozřejmě úplně nesmyslné.

Ještě pár minut popojedeme autobusem na skutečné parkoviště pod jeskynním chrámem, nahoru musíme pěšky. Ze dvou možných cest volíme tu delší, ale pohodlnější. Míjíme žebráky, většinou s nějakým postižením, které střídají prodavači sarongů (suknic) a triček, do chrámu se totiž musí se zakrytými koleny a rameny (v praxi u žen projdou i krátké bermudy ke kolenům, u mužů nemusí stačit ani tříčtvrťáky do půli lýtek, občas jsou po nich žádány skutečně dlouhé kalhoty). Cestou je několik pěkných vyhlídek na okolní barevné kopce.

Před vstupem do chrámu se potřebujeme vydýchat, bavíme se chvíli pozorováním opic (rozdáváme další bonbóny) v korunách „chrámových“ stromů (temple tree). Zde jsou makaci zbarveni téměř do červena a jsou divočejší. Když Milan naznačí pokus o uzmutí bonbónu, opice na něj vystartují skoro agresivně a dokonce neváhají seskočit ze stromu a hnát se útočně za Milanem po zemi, třebaže mu nesahají ani po kolena.

Před areálem se musíme zout, natahujeme připínací nohavice na kalhoty, které do této doby byly jen v kraťasové variantě. Už nádvoří chrámu je pěkné – skála je zde přírodou zformovaná do mohutné kamenné vlny, tvořící dlouhý rovnoměrný převis, pod nímž je vestavěna zeď s mnoha okny. Prostor mezi zdí a skálou samotnou pak připomíná lázeňské kolonády.

Chrámová jeskyně v Dambulle se ukrývá 150 metrů vysoko ve skalnatém masivu. Dějiny chrámu sahají až do 1. století před naším letopočtem, kdy král Valagam Bahu byl vyhnán z Anurádhapury a v jeskyni našel úkryt. Když o 14 let později znovu získal svou moc, dodal tomuto místu patřičný lesk. Také pozdější panovníci chrám vyzdobili, mezi nimi i známý král Nissanka Malla, který nechal pozlatit vnitřní stěny.

Pět samostatných jeskyní ukrývá více než 150 soch Buddhy v různých velikostech a z různých epoch. Nejdelší socha, znázorňující ležícího Buddhu, měří 15 metrů.

První jeskyně je spíše menší a je celá vyplněna ležícím Budhou, na místě vysekaným ze žulové skály. Před sochou jsou na přírodním pódiu položeny květiny, dary a obětiny, na kterých hoduje zcela neeticky makak, dokonce k Buddhovi otočený zády! Po svačince se proběhne po ležícím těle a uvelebí se na hraně chodidla, odkud má nejhezčí rozhled po turistech.

Tento Buddha je jen spící, ještě se nedostává do nirvány, to by měl posunutá chodidla. Buddha je ale má vzorně srovnané, oči má zavřené, takže jen spí. Ve stavu blaženosti mu již nebude na přesné poloze nohou tak záležet a dovolí si pohodlí nohou posunutých. To uvidíme v jedné z následujících jeskyní. Ale jen zde je Buddha vytesán z kamene, v ostatních jeskyních budou již sochy „postavené“ a uplácané.

Hned další jeskyně je největší z celé pětice. Celý její vnitřní prostor je vydlážděn, strop je vymalován pestrými motivy Buddhů, všechny stěny jsou lemovány jedním výklenkem vedle druhého a v každém z výklenků je jeden Buddha, obvykle sedící nebo stojící. Několik soch je i v prostoru jeskyně jako sólové skulptury. Celkový dojem je impozantní.

Podobná, přestože trochu menší, je i jeskyně třetí. Také hodně soch, podobně malovaný strop, i když ten se trochu liší – místo spousty Buddhů tvořících vzor téměř geometrický je zde dominantní jeden velký Buddhův obličej. Řady Buddhů zde doplňuje jedna socha netypická – má jiné rysy, nápadný je plnovous. Janička se ptá Seny a dozvídáme se, že je to socha krále – donátora z doby, kdy se jeskyně plnila ostatními sochami. Nechal se tak také na věčnou památku zvěčnit.

Přestože nebyla žádná kulatá hodina, do další jeskyně jsme se hned nedostali, protože následovala čtvrthodinová modlicí přestávka. Do každé z jeskyní postupně vešel oranžově oděný mnich, provedl asi nějaké náboženské úkony a pokračoval dále. Celou dobu modliteb do jeskyní kromě něj nikdo nesmí.

Poslední dvě jeskyně jsou menší. V poslední je Buddha v nirváně, Sena nám vysvětluje jemné nuance poloh spícího a mrtvého Buddhy, cestou zpět se proto znovu zastavujeme v jeskyni první a kontrolujeme rozdíl.

A pak už vyzvedáváme boty v úložišti před chrámem, nikdo nemáme drobné, platí za nás tedy ochotně Sena. Scházíme stejnou cestou dolů k autobusu, sledujeme ještě další makaky dovádějící na plotu za autobusem a vyrážíme na další cestu.

Tentokrát jedeme trochu déle. Krajina kolem cesty je pořád neuvěřitelně zelená, lesy, palmy, rýžová pole. Občas vesnička, co domeček to krám prodávající všechno možné i nemožné. Párkrát zahlédneme i slona loudícího banánový trs. Řidiči jezdí jako blázni, nejhorší jsou opět státní červené autobusy, předjíždějí zásadně do zatáčky, kam řidič nemůže vidět. Párkrát jdeme na brzdy my, párkrát předjíždějící autobus, vždy protijedoucí vozidlo (zpravidla tuk-tuk), ale vždy to dopadne dobře.

Nečekaně zastavujeme v jedné vesničce u naprosto nenápadného domečku. Vcházíme brankou dovnitř a všímáme si cedule „Spice garden“, zahrada s kořením. Ujímá se nás mladý menší sympatický kluk s nagelovanými vlasy a vede nás k prvnímu stromu, po kterém se vzhůru pne hustá liána. Objektem našeho zájmu má být právě ta liána – je to pepřovník, plný drobných hroznů zeleného pepře, přestože cedulka tvrdí, že se jedná o pepř černý. Průvodce vše vysvětluje: známe čtyři druhy koření jménem pepř, všechny tyto druhy ale pocházejí z jedné rostliny. Nezralý pepř je zelený, po dozrání zčervená, ale oloupaný je bílý. Až vyschne, jsou z něj kuličky známého pepře černého, který dává jméno celé rostlině.

Pokračujeme dále, opět vidíme liánu, tentokrát ale bez plodů. Jdeme v nevhodnou dobu, vanilka ještě ani nekvete, ale máme zde připravenou alespoň ukázku usušeného lusku. Takto pokračujeme krok za krokem celou zahradou. Vidíme hodně různých druhů koření, jako například kávu robustu a kávu arabiku, kardamon, skořici, nadzemní část zázvoru. Vidíme, že hřebíček je část květu nenápadného stromu, muškát zase vypadá jako mekl+ruňka, jen pecka – muškátový oříšek – je kulatější, z dužniny obklopující ořech po vysušení vznikne strouháním muškátový květ. Pro nás není nový plod jackfruitu (chlebovníku), známe jej z Thajska nebo z Brazílie, kde jsme jej i jedli. Stejně tak kakaové boby, jenže zde ještě nebyly vůbec zralé, takže nám ani nepředvádějí jejich zvláštní vnitřní uspořádání.

Přicházíme k vysoké palmě s královskými kokosovými ořechy (jsou žluté na rozdíl od obvyklých zelených). Pod ní ještě roste záhon s aloe verou, nás ale zaujme starý domorodec, který si mezi nohy váže provaz a s jeho pomocí šplhá do vysoké koruny palmy. Provaz přitom palmu neobtáčí, jen poskytuje oporu nohám ze strany těla šplhače. Koruna je nejméně 12 metrů vysoko, při vzpomínce na opravu plechů na střeše našeho domu ve výšce necelých 9-ti metrů mu vůbec nezávidím. Ale nezdá se, že by trpěl závratí. Utrhne ořech a hází jej dolů, sám sjede po kmenu dolů jako veverka. Ořech rozsekává mačetou a dostáváme napít skvělého, chladného a osvěžujícího kokosového mléka. Dřeň ještě není úplně zralá, ale jíst se už dá, dostáváme také ochutnat.

Mezitím pozorujeme nenápadný přístřešek v sousedství palmy. Je v něm stůl s několika slaměnými ošatkami, vzadu je připraven velký dřevěný hmoždíř s palicí, v rohu hoří oheň a na něm se ohřívá prázdný kotlík. Na stole z kokosového ořechu vyřezaný párek opic – matka s mládětem.

Uvidíme zde přípravu kari koření (curry powder). Slovo „curry“ je totiž v asijských státech používáno hlavně jako označení druhu jídla, samozřejmě s chutí kari koření, které je právě od jídla odlišeno přívlastkem powder – prášek. Sedm ingrediencí se smíchá (mimo jiné kardamon, hřebíček, skořice, chilli papričky, muškátový květ – zbytek si nepamatuji), mírně rozdrtí palicí v hmoždíři a osmahne se v kotli na ohni. Na závěr se vše rozdrtí válcem na vále na drobný prášek – kari koření.

A už nás průvodce usazuje do altánku s lavicemi po stranách a stolem uprostřed. Lahvičky na něm nás nenechávají na pochybách, co bude následovat – předváděčka zázračné přírodní medicíny. Opravdu se dozvídáme o kouzelném účinku kokosového oleje na vlasy (proto je mají domorodci až do vysokého věku tak husté a černé), mastičky z aloe jsou výborné na pleť (docela věříme).

Poctivě a uctivě posloucháme, šokuje nás ale štos česky psaných letáků s popisem jednotlivých produktů a jejich doporučeného užívání, ze kterého každý dostaneme svůj list. Nahoře je kontakt, přídavkem si můžeme prohlédnout tisíce děkovných dopisů z celého světa. Potěší nás sklenička s kořeněným nápojem, na dně zůstává vylouhovaná skořice s hřebíčkem, ale cítíme i jiné suroviny.

Pak se ke mně vrhá průvodce s mastičkou na dřevěné tyčince, že mně depiluje lýtko – tomu se bráním a nabízím svůj chlupatý nárt. Asi to není úplně slušné, ale je to přijato a opravdu za chvíli mám nárt bílý a mám deset minut čekat. Mezitím jsme všichni pomazáni na tvářích a čelech mastí s vůní kafru, ke každému z nás přichází osobní masér a začíná příjemná masáž. Muži rádi svlékají trička a košile, ženy mají smůlu, nastavují alespoň paže, krky a ramena. Máme si sice vybrat, co chceme namasírovat, ale nakonec stejně jsme namasírováni všude, kde je to možné. Tedy muži záda a břicho, všichni pak ruce, krk, ramena a celou hlavu, od tváří přes čelo až po vlasovou část. Ženy sice zděšeně sledují mastné ruce od kafrové masti zajíždějící bez ptaní do načesaných vlasů, ale neprotestuje nikdo. Masáž trvá asi 15 minut a je velmi příjemná, přestože s thajskou masáží se srovnat nedá.

Nakonec je mně otřena noha a opravdu chlupy se naprosto bezbolestně stírají jako obyčejná špína. Nějakým přírodním after shavem je nárt zklidněn. Je úplně holý a zůstává holý ještě více než měsíc po návratu domů.

Nakonec samozřejmě prodejna. Docela velká část naší výpravy kupuje kouzelné masti a emulze, my jen pár dárkových krabiček koření, pár dekorativních sáčků s kořením opět v dárkové úpravě a větší balení chilli. Přesto dostáváme slevu. Není ovšem zadarmo, jak zjistíme později. Uvedený sortiment se dá sehnat levněji v každém marketu a na tržištích. Ale určitě by nebyl tak kvalitní, přestože vypadá navlas stejně :-). Ceny nejsou nijak závratné, samozřejmě jsme s tím počítali, bereme to jako určité vstupné, které se do zahrady neplatí. Jinak vládne spokojenost, mysleli jsme, že již téměř vše z této oblasti známe z předchozích cest, přesto jsme viděli pár novinek.