Nuwara Eliya, Horton Plains

Ráno už u hotelu nastupujeme do našeho minibusu, serpentiny sjíždíme s pouhým jedním couváním, projíždíme známou cestou kolem botanické zahrady a vydáváme se do hor. Tato cesta prý vede nejhezčí krajinou ostrova. Je sice pouhých 80 km dlouhá, ale překonává 1400 metrů převýšení a jede se několik hodin. Zatáčky začínají hned za Kandy, provoz brzy řídne a autobus má celou cestu co dělat, aby se důstojně popral se stoupáním. Zpočátku jedeme mezi zalesněnými kopci, lesy pomalu ustupují loukám a po hodince vidíme první čajové keříky. Na několika místech stojíme, abychom si mohli vyfotit úchvatná panoramata.

Za chvíli již kolem sebe nevidíme nic než čajové plantáže, na jedné z nich sbírají domorodé česačky čajové lístky a Sena nechá řidiče zastavit. Chvíli fotíme, část sběraček sedí u silnice a čeká na turisty, příspěvek za focení je možná vyšší než výdělek za sběr čajových lístků.

Všude kolem nás jsou čajové plantáže, čajem jsou porostlé veškeré kopce a louky, takovouto krajinou teď pojedeme mnoho kilometrů. Krajina je naprosto nepodobná místům, která jsme kde ve světě viděli. Čaj má úžasně svěží barvu, sběračské chodníčky vytvářejí zajímavé ornamenty. Nádhera.

Rostliny čaje by bez lidského zásahu vyrostly do výše asi 10 metrů, do podoby stromu. Sběračky je ale uměle udržují asi 1 metr vysoké, aby se nemusely ohýbat a dobře se jim sbíraly čerstvé lístky. Každých 5 let se keře prořezávají, po 25-ti letech se plantáž kompletně obnovuje. Jdeme se projít mezi keříčky, prohlížíme si čaj zblízka.

Nemůžeme se nabažit, ale musíme pokračovat. Neodtrháváme zrak od okolní přírody, několikrát nám ještě Sena nechá zastavit, míjíme cestou několik továren na zpracování čaje. Z nějakého důvodu jsou všechny postaveny ve stejném stylu – několikapatrová budova se sedlovou střechou, uprostřed vchod krytý vysokým vikýřem.

U jedné fabriky zastavujeme. Nejdříve se jdeme podívat do obchůdku, ale Sena doporučuje s nákupem počkat až po prohlídce provozu. Ujímá se nás průvodkyně v typickém oblečení a vede nás do velké haly se sušicí linkou. Zde se přebírají zásilky od sběračů a sypou se na pás sušený horkým vzduchem. Po točitých schodech scházíme dolů do dalších provozů.

Čaj se různě drtí, nechává se fermentovat, třídí se, znovu dosušuje. Operací je celkem sedm, poslední je balení do expedičních pytlů. Prohlídka je asi půlhodinová, na závěr je ukázka výsledných produktů – v několika miskách jsou vzorky druhů čaje, které jsou na Srí Lance vyráběny. Odcházíme zpět do budovy s firemní prodejnou, ve foyeru sedáme do nízkých fotelů ke stolečkům a dostáváme ochutnat po šálku oranžového čaje. Samozřejmě nám chutná. Dopijeme a vyrážíme na nákupy. Přivezeme odsud dárky (dárková balení sypaných čajů) pro různé spolužáky dětí a pro příbuzné, co by mohlo být ze Srí Lanky typičtějšího než cejlonský čaj. I pro sebe bereme krabici sypaného čaje.

Stále podobnou krajinou pokračujeme výš a výše, až do 1900 metrů nadmořské výšky, do horského městečka Nuwara Eliya, „královského města světla“, nejvýše položeného města na Srí Lance. Díky nadmořské výšce má městečko (spíše větší vesnice) chladnější, a tedy příjemnější klima než ostatní oblasti ostrova. Je proto oblíbeným místem místní smetánky, která si zde pořizuje letní byty a tráví zde nejteplejší období roku.

Město z téhož důvodu měli v oblibě i kolonizátoři – zejména Britové. Jejich vliv je zde stále patrný zejména v architektuře veřejných staveb, jako je například hlavní pošta z červených lícových cihel, nebo ve stylu horských hotelů. I náš hotel je výrazně koloniálního typu, obložený a hrázděný světlým dřevem. Hotel samozřejmě nemá topení, ale na nás, uvyklé z předchozích dnů vysokým teplotám, je zde přes noc trochu chladno. Ale dvě noci to vydržíme.

Odpoledne máme volné, jdeme se podívat do „centra“, dá-li se tomu tak říci. Krámky a obchůdky pro místní, nic zajímavého k vidění. Máme rozchod, jdeme individuálně do marketu – samoobsluhy, kromě vody kupujeme i nějaké oplatky a kešu v čokoládě se sezamem. Ceny sladkostí jsou možná poloviční než u nás. Nechce se nám čekat na minibus a do hotelu se vracíme asi dvacetiminutovou procházkou pěšky. Bohužel musíme jít podél hlavní cesty, ve zdejším horském vzduchu se nám tuk-tuky zdají obzvláště smradlavé.

Chvíle volna na pokoji trávíme čtením, večeře tentokrát není bufetová, ale Sena nás obvolává s výběrem menu ze dvou jídel. Vybíráme kuře v místní úpravě, je to dobrá volba, druhá varianta (špagety) vypadá od pohledu méně chutně. Máme společnou polívku, jídlo dle předchozí objednávky, dezert buď ovocný pohár nebo puding, na závěr samozřejmě čaj. Číšník se ptá, zda sladíme, necháme si doporučit oslazení standardního šálku jednou kostkou cukru a čaj nám chutná více než v továrně. Dáváme si každý třikrát. Spát jdeme brzy, jednak není co dělat, jednak ráno budeme brzy vstávat.

Ráno vstáváme velmi brzy. Chystáme se na Horton Plains a na vyhlídku známou jako Konec světa, která se pravidelně během dopoledne noří do neproniknutelné mlhy. Sena by vyjel dříve, ale my jsme jako nejdřívější čas připadající do úvahy stanovili šestou hodinu. Jedeme tentokrát džípy, náš minibus by úzké silničky s prudkým stoupáním nezvládl.

Vyjet z města netrvá dlouho, čaj už kolem prakticky nevidíme, jsme na něj moc vysoko. Projíždíme mezi kopci porostlými loukami, v jedné osadě tvořené asi pěti domy si kupujeme vodu (kuřáci kouří). Po půl hodině vjíždíme do pralesa, stromy jsou porostlé nějakými parazitickými rostlinami, často to vypadá na nějaký druh lišejníku, z větví visí tzv. dědovy vousy (v Jižní a Střední Americe jsme slyšeli častěji strýcovy vousy). Les je asi poměrně vlhký, časté jsou kapraďorosty, které by v suchu nevydržely.

Po hodině cesty zastavujeme u brány do národního parku. Zatímco Sena kupuje vstupenky, my navštěvujeme zdejší vzorně udržované toalety. Tak se nám líbí, že si zde necháme zastavit později cestou zpět, abychom si je vyfotili. Jednotlivé kabinky totiž mají jen dveře a boční stěny, zadní stěnu tvoří jen symbolické zábradlí z latěk. Tímto směrem je jen neporušená nádherná příroda, bez možnosti jednoduchého přístupu (toalety jsou nad celkem prudkým srázem porostlým neprostupnou vegetací). Sedící člověk tak má fantastický výhled a dostatek čerstvého vzduchu. Podobně pánské mušle a společná umyvadla. Po každém použití kabinky přispěchá hajzldědek s hadicí a kabinku pro jistotu propláchne proudem vody. Člověk by šel nejraději dvakrát, aby si to pořádně užil :-) !

Než kuřáci dokouří, stačíme objevit blízké jezírko s hladinou jako modré zrcadlo. Tušíme, že se nám na Hortonových pláních bude líbit… K začátku našeho treku zbývá ještě popojet pár kilometrů, les už ustoupil zvláštnímu porostu stromových rododendronů, které zde divoce rostou jako nejrozšířenější druh vegetace. Projíždíme rozlehlými žlutými loukami, máme chvílemi pocit, že jsme se octli mezi šumavskými Kvildami.

Konečnou je parkoviště, kde rychle posnídáme z balíčků přichystaných hotelem (ráno jsme dostali jen čaj a kafe, na víc nebyl čas). Asi to tak dělají všichni, protože už na nás čeká malinká srnečka, poskakující od jednoho k druhému a loudící nějaký pamlsek. Jejím hnědým očkům nelze odolat, každý z nás kousek své snídaně obětuje. Když je srnečka najezená, přestáváme pro ni být zajímaví, a tak odhopká pryč.

Pomalu vyrážíme po cestičce kolem muzea národního parku (exponáty očekávané – pár naučných panelů, nějaké kosti a vycpaniny). Dojem horské vegetace umocňují větrem ošlehané jehličnany převyšující sousední rododendrony a pár uschlých pahýlů, projdeme kolem nich a ocitáme se na louce porostlé žlutou suchou trávou. Podél vyšlapaného chodníku teče potůček, kolem něj je přece jen trochu zeleněji, roste zde nějaká ostřice nebo podobná tráva.

Jde se nám výborně, mírně stoupáme, není nám ani teplo ani zima. Byli jsme varováni, že teplota nevystoupí nad 15 stupňů, ale už teď je kolem dvaceti, mikiny vážeme kolem pasu, odepínáme nohavice kalhot. Nikde ani živáčka, na konci louky stojí rozcestník s mapou, vydáváme se doleva na Konec světa, po několika hodinách a 12-ti kilometrech se vrátíme druhou stranou od Bakerových vodopádů.

Jdeme krásnou panenskou přírodou, vyšlapaná cesta vede loukami i rododendronovými lesy, obloha je blankytně modrá, příroda voní sluncem. Mírně, takřka neznatelně stoupáme. Najednou se houština vysokých rododendronů rozestoupí, před námi je umělé plató z betonových pražců nad prudkým srázem do údolí vlevo pod námi. Mini World’s End, Malý konec světa. Už teď, na „malém“ konci, je výhled dolů impozantní, chybný krok by znamenal pád o 700 metrů níž. Údolí se táhne do nedohledna, jeho konec je utopen v mracích na obzoru.

Chvíli se zde zastavujeme, odpočíváme před dalším pokračováním treku. Milan je rád, že došel až sem, a zvažuje návrat, po chvilkové regeneraci se ale rozhoduje vytrvat až do konce. Do Konce světa.

Přichází dvojice anglicky mluvících turistů s domorodým průvodcem, nezdrží se tak dlouho jako my a pokračují dále. My čekáme, až kuřáci dobafají (dali si minimálně po dvou), pak se neochotně zvedáme na další cestu – je tu takový klid a pohoda, že bychom zůstali i déle, kdo ví, zda to tak bude i na další vyhlídce.

Cesta stoupá trochu strměji, ale pořád to jde. Nejdeme příliš dlouho, po pár desítkách minut jako déja vu opět stejná scenérie – rododendrony se rozestupují, pod malým vrškem vyhlídková plošina, vlevo svah do údolí a neskutečný výhled do dálky. Jen převýšení je ještě vyšší. Jsme na Konci světa. Při dobré viditelnosti je prý vidět 80 km vzdálený oceán, ten dnes neuvidíme, ale i tak to stojí zato.

Kocháme se, kvůli tomuhle se vyplatilo ráno si přivstat. Nebe má neskutečně modrou barvu, asi díky čistému vzduchu, viditelnost by byla dobrá, ale jen po hradbu mraků v dálce, která, zdá se, je hnána větrem směrem k nám. Sena měl pravdu, za pár desítek minut nebo pár hodin nebude vidět ani na krok.

Sena nás protáhne houštím na svahu nad plošinou, abychom si užili i pohled na opačnou stranu vyhlídkové plošinky, pak už jen relaxujeme a pozorujeme okolí. Milan se definitivně rozhoduje k návratu, nějaké vodopády ho nezajímají, podle něj to je jen čůrek proti skutečným vodopádům, které jsou k vidění v jiných částech světa (my samozřejmě také neočekáváme, že bychom viděli obdobu Viktoriiných vodopádů nebo Iguazú, ale budeme pokračovat).

Odpočíváme trochu déle, v tuto chvíli přestáváme honit čas, mlha už by nám tak fatálně nevadila. Jsme na nejvyšším místě cesty, přes 2000 metrů nad mořem. Pokračujeme tedy z mírného kopce, křovinaté lesy mizí a jdeme dlouhými táhlými loukami. Opět nám to evokuje pocit Šumavy, až na ty rododendrony.

Místy brodíme přes potůčky, naštěstí je jde přeskákat po kamenech. Po asi hodince cesty přicházíme ke kraji skutečného lesa z normálních stromů, doteď jsme dlouho klesali a teď následuje trest – škrábeme se do prudkého kopce, musíme si pomáhat rukama opírajíce se o okolní stromy. Ale netrvá to dlouho, přestože nás stihne dohnat a předehnat čtyřčlenná výprava v lepší kondici, než je ta naše.

Průzory mezi stromy vidíme a slyšíme hučet horskou bystřinu, přicházíme ne neznačenou křižovatku, my budeme pokračovat rovně, ale až po prohlídce Bakerových vodopádů, ke kterým musíme sejít ještě prudší stezkou doleva. Část výpravy to vzdává a pomalu pokračuje i bez vodopádů, my ale šplháme po umělých stupních z větví, kořenů a udusaného terénu dolů k říčce. Svah není tak hrozný, jak vypadal na první pohled, za chvíli jsme dole na umělé plošině pod vodopády.

Fotíme na naše foťáky, natáčíme kamerou a máme za úkol udělat pár snímků i kolegům, kteří zůstali nahoře. Ti fotí ještě na film, nemůžeme tedy zkontrolovat výsledek, zda budou spokojeni. Když se začínáme vracet, ještě jsme už z téměř půlky cesty voláni zpět, někdo totiž objevil ukrytou cestu až k hladině potoka. Škrábeme se tedy blátivou a klouzavou cestičkou dolů, musíme ale konstatovat, že jsme udělali dobře. Teprve z tohoto místa od hladiny vypadají vodopády nejlépe. Mácháme se ve studené vodě, jdeme kousek po proudu až k místu, kde říčka opět padá prudkou soutěskou o několik metrů níže. Nahoru se drápeme s obtížemi, když dorazíme k ostatním, musíme se pět minut vydýchávat.

Les končí a my se ocitáme opět na planině. Začíná se jakoby zatahovat, procházíme kolem jezírka, když tu nečekaně svah nad námi zahalí hustá mlha, která se neuvěřitelnou rychlostí valí směrem k nám. Připadáme si jako v horroru, valící se bílá stěna vypadá strašidelně. S úlevou vidíme, že zůstává jen v určité výšce, pod kterou jsme se my již dostali, takže můžeme pokračovat bez obav ze ztráty směru.

V dálce vidíme siluetu lesa, před ní by měl být rozcestník, kde jsme ráno zahajovali svou cestu. To motivuje i unavené jedince, my unaveni nejsme, ale jsme tu asi nejmladší, takže to není tak moc divné. Vidíme nádherně zbarvenou ploštici, vypadá až jedovatě, zejména některé ženy se jí skoro bojí. U rozcestníku nám Sena dělá rodinné foto (osvědčil se již dříve), k parkovišti už je to jen kousek. Celkem jsme ušli okolo patnácti kilometrů v lehkém terénu, na čistém vzduchu, naše těla zlenivělá sezením v minibusu to potřebovala. Chvíli trvá, než se všichni sejdeme, pak nasedáme do džípů a vyrážíme na cestu zpět do hotelu.

Ale hned při výjezdu od parkoviště musíme zastavit. Čeká tu na nás statný jelen, který podobně jako srnečka ráno chce turisty obrat o nějaké ty pamlsky. Strká hlavu až do okýnka, my ale nemáme nic připravené. Olízne mně alespoň zpocený loket, asi má nedostatek soli. Nakonec nalézáme cucavý bonbón, na rozdíl od opiček mu jej musíme rozbalit. Bere jej jemně na jazyk a asi mu chutná… Tím jsme ho uspokojili a propouští nás dál.

Cestou ještě jednou obdivujeme otevřené záchody, nakoupíme další vodu a brzy po poledni se vracíme na hotel. Milan brumlá: „Co teď tady v té prdeli budeme dělat, měli jsme raději jet do Colomba!“ Ale co naděláme. Hotel je zaplacený zde, musíme do večera nějak vydržet.

V hotelu probíhá svatební hostina, jistě personálu přišlo vhod, že nás ráno mohli odbýt snídaňovým balíčkem. Svatebčané jsou oblečeni různě, od stylu téměř evropského (hlavně obleky mužů), přes pestrý styl bollywoodských filmových plakátů až po tradiční barevná sárí. Jeden z modelů by i u nás mohl být klidně označen za velmi odvážný. Na ženách téměř bez výjimky upoutají podpatky. Pod 10 cm mají jen výjimečně, tvar a barva jsou většinou přinejmenším překvapivé. Třeba u dvou mladých družiček, jejichž jehlové podpatky jsou průhledné, jakoby z nějakého polykarbonátu.

Svatba pokračuje do odpoledne, slyšíme svatební ruch otevřenými okny našeho pokoje, najednou si však uvědomujeme uklidnění a ticho. Svatba nenápadně skončila, aniž jsme si toho všimli. Při večeři už není po svatbě ani památky. Sedíme u jiného stolu než včera, skladba večeře je podobná, lisí se jen hlavní chod. Většina si vybrala rybu na cejlonský způsob s hranolky. Ryba byla upravena ve stejném duchu jako včerejší kuře, takže všem chutná. Někteří z nás včetně mne si ale objednali rizoto na indický způsob, které není nic moc, rýže je nějaká suchá, přílohy málo a hlavně podle očekávání je vše strašně pálivé. Čaj si dává více lidí než včera (včera se báli, že je za peníze, dnes zjistili, že je v ceně), takže už na nás vyjde jen po dvou šálcích.