Kandy, Pinawella

Vyrážíme dále a urbanizace podél cesty pokračuje, až najednou vidíme, že jsme se nepozorovaně dostali do druhého největšího města ostrova, do Kandy. Přestože je to tedy na místní poměry velkoměsto, jeho ulice se nijak neliší od vesniček, kterými projíždíme kdekoliv jinde, jen zde nejsou pole a lesy oddělující vesnice od sebe. Domečky jsou stejné jako na vesnicích, nízké, vypadají provizorně a každý má do ulice otevřený obchod. Ulice jsou ještě více přehuštěny tuk-tuky, to je možná největší rozdíl. Ale přesto je Kandy jen velká a přerostlá vesnice.

Horami chráněné královské říši Kandy (200.000 obyvatel) se dařilo po 300 let vzdorovat koloniálním mocnostem, přestože pobřežní oblasti byly už dávno zabrané. Jeho zvláštní atmosféra pramení z polohy uprostřed kopců nedaleko Mléčného jezera Kiri Muhuda. Jezero je poměrně mladé, vzniklo za vlády posledního krále Kandy, Wickramy Rajasinhy. No ostrově umístil panovník svůj harém, který navštěvoval na loďce.

Nejvýznamnější buddhistický ostatek Srí Lanky, posvátný zub zakladatele náboženství, je uchováván ve svatyni Chrámu Buddhova zubu Balada Maligawa. Vidět jej ale nelze – ukrývá jej sedm zlatých schránek.

Jedeme uličkami relativně dlouho, než řidič odbočí na uzoučkou cestu vedoucí serpentinami do prudkého kopce. Přestože máme jen minibus, dvě ze zatáček jsou tak prudké, že musíme zastavit, nacouvat zádí minibusu nad propast a znovu zatočit. Na recepci dostáváme klíče a jsme zváni do restaurace na welcome drink. Jdeme svažující se otevřenou chodbou, do které se ze stran dobývá okolní vegetace, na straně ke kopci je obnažena skalní stěna se stékající vodou. Po schodech dolů a kolem bazénu přicházíme do tmavým dřevem obložené restaurace a usedáme na ratanová křesílka u otevřené stěny s výhledem na město pod námi. Dokonalý britský koloniální styl.

Na nějaký velký odpočinek nebo dokonce koupání nemáme čas. Hned vyrážíme dolů do města. Přejedeme údolí na opačnou stranu, na protějším kopci zastavujeme a prohlížíme panorama města, hlavně jezero a okolí. Za jezerem upoutává zlatá střecha Chrámu Buddhova zubu, na kopci nad městem zase velký bílý sedící Buddha. Ale jinak jen všední srílanské městečko.

Sjíždíme na břeh jezera a podél něj až k nenápadné šedivé budově, která má svá nejlepší léta dávno za sebou. Máme zde mít představení sinhálských tanců, ale díky dobré dopravní situaci jsme dorazili dříve. Rozchod chceme využít k nákupu nějakých suvenýrů, hlavně velká maska by se nám líbila, nejlépe modrá, s paví hlavou. Ale máme smůlu, žádný takový stánek tu kupodivu není. Vracíme se tedy na pobřežní promenádu, kde ve větvích stromů objevujeme velkého ptáka, o kterém myslíme, že by to mohl být nějaký druh ledňáka. Na sousední větvi pak sedí černý kormorán, tam jsme si naprosto jisti.

Dům je už otevřený, jdeme tedy do sálu s dřevěnými židlemi uspořádanými jako hlediště před stupínkem tvořícím jeviště. Usadí nás do třetí řady doprostřed, celkem dobrá místa. Sledujeme ptáky volně lítající skrz rozbitá okna vysoko na oprýskaných stěnách. Děsí nás, že podle programu (opět psaného česky!) se má začít až za 40 minut. Ale nakonec to není tak hrozné, začíná se o půl hodiny dříve. Všechny židle jsou již stejně obsazené turisty různých národností, před námi jsou Japonci, ale vidíme i Němce a v kloboucích to budou jistě Američani. Začínají tance mužské, doprovázené na bubny. Na další tanec se připojují i ženy v pestrých krojích, ale hudební doprovod zůstává stále jen bicí. Vidíme i tanec v maskách (Kobra a Pták), nejhezčí kroje mají tanečnice imitující pohyby pávů. Vrcholem je představení akrobatů – nejdříve tanečníci metají salta a přemety v gymnastických řadách přes celou šířku pódia, pak jiní roztáčejí talíře na tyčích – dva muži a dvě ženy točí každý až 6 talířů najednou.

Všichni se ale těšíme na představení fakírů s otevřeným ohněm a rozžhaveným uhlím, které následuje po skončení pódiové prezentace. Obecenstvo ze zadních řad se stěhuje na jeviště, my zůstáváme na svých strategických místech. Nastupují fakíři s pochodněmi, kterými si přejíždějí po holých pažích, pak dokonce oheň polykají a chrlí. Japonci zuřivě tleskají, ale podobná vystoupení jsou k vidění i na tuzemských estrádách, dokonce i u nás v Dlouhé Lhotě kdysi jeden takový artista vystupoval.

Ale pak teprve začíná to, kvůli čemu jsme se na toto vystoupení těšili. Pomocníci přinášejí plechový plát s vyvýšenými okraji (asi 2,5 metru dlouhý), plný rozžhavených uhlíků. Venku se mezitím setmělo, takže v přítmí neosvětleného sálu vidíme světélkovat žhnoucí uhlíky. Dva fakíři cvičně proběhnou bosýma nohama přes uhlí, následuje potlesk, ale to byla jen rozcvička na zahřátí. Přichází muž s lahví nějaké hořlaviny, lije ji na uhlí a to vzplane mohutným plamenem, lidé na pódiu se tlačí dozadu z dosahu žáru. Plameny sice brzy klesají, ale menší ohýnky zůstávají plápolat po celé ploše plátu. Oba fakíři s podivnými konstrukcemi v rukách, jejichž smysl nám uniká, několikrát procházejí znovu přes uhlí, ani ohýnkům se nevyhýbají. Všímáme si jen, že nechávají zvednuté prsty u nohou. Podle stylu chůze máme dojem, že je to sice pálí, ale ne natolik, aby celou proceduru včetně přilívání hořlaviny několikrát nezopakovali. To se nám líbí, to ve Lhotě nepředváděli. Tleskáme, i když ne tolik, jako Japonci před námi.

A tím večer sinhálských tanců končí. Vycházíme ven a zjišťujeme, že se rozpršelo. Jen mrholí, sice roztahujeme jeden deštník, ale možná by to šlo i bez něj. Pokračujeme pěšky kolem jezera k areálu Chrámu Buddhova zubu. Hned po pár desítkách metrů nás ale čeká první bezpečnostní kontrola. Před dvěma plátěnými průchozími stany jsou dlouhé fronty, chvíli nám trvá, než si všimneme, že jsou rozděleny podle pohlaví. Před stany je bezpečnostní rám, ale ani neodevzdáváme kovové věci, protože stejně jdeme všichni na osobní prohlídku ve stanu, domorodci i cizinci bez rozdílu. Prohlídka je důkladná, kontrolují mně batůžek i ledvinku, a to až do takových podrobností, jako je malá papírová krabička s bonbóny Alpenliebe Cofitos, s rozměry 8 x 5 x 1,5 cm – i tu musím otevřít a pár bonbónů ukázat.

Po úspěšně zvládnuté kontrole pokračujeme do areálu chrámu. Jdeme podél zdi s cimbuřím až k polici s botami. Tady i my odevzdáváme sandály a bosky pokračujeme přes další kontrolu (opět ty bonbóny) do samotné hlavní budovy, ve které je ukryta nejcennější cejlonská relikvie. Uprostřed chrámu je otevřené atrium, skoro celé vyplněné buddhistickou kaplí. Před ní stojí stráž a bubeníci, kteří střídají několik rytmů, jsou až nepříjemně hlasití. Není zde rozumět, proto nás Sena vede bokem atria do zadní budovy. Říká, že slavnostní ceremonie do dvaceti minut skončí, a pak se půjdeme podívat na schránku se zubem.

V zadní budově je oltář s pozlaceným sedícím Buddhou, domorodci se k němu modlí a přinášejí dary a obětiny, stylový je oranžový mnich, který nejdříve bije hlavou o zem, pak vytáhne digitál a ještě kleče si Buddhu fotí. Po stranách haly jsou obrazy s historií Zubu. Od Buddhova přerodu do nirvány a jeho rozžehnání s pozemským tělem příběh pokračuje hořící hranicí, z jejíhož popela na dalším obrazu vytahují nepoškozený Buddhův zub. Tato relikvie pak prožívá různá stěhování po celé jižní Asii, nejdéle se vyskytuje v Indii, ale posléze se dostává na Cejlon, kde je opět opatrována na několika místech, například v Polonnaruwě, až nakonec končí v Kandy. Zde je uložena v sedmi zlatých schránkách v tomto chrámu speciálně pro ni vybudovaném.

Mezitím, co prohlížíme komiks o zubu, bubnování se trochu zklidnilo, Sena nás svolává a vede zpět mokrým nádvořím (prší stále více) zpět ke kapli Zubu. Vystoupáme po schodech do patra, okýnko s výhledem na schránky je ještě zavřené, u příchodu se tvoří další fronta, do které se řadíme. Před oknem sedí v ohraničeném prostoru pár desítek lidí, příslušníků rodiny, která dnes ceremonii sponzoruje. Bubnování už nám skutečně začíná lézt na nervy.

Přestože zaměstnanec chrámu slibuje konec obřadu do sedmi minut, čekáme ještě skoro půl hodiny, než se otevřou dveře, sedící věřící se zvednou a jsou odvedeni do kaple k soukromé prohlídce nejsvrchnější schránky. Teprve pak se okýnko otvírá a fronta se dává do pohybu. Ochranka před okýnkem nikomu nedovolí ani zpomalit, natož se zastavit, takže si schránku prohlížíme za chodu. Na vyfocení tím pádem není čas, můžeme fotit z větší dálky, ale ono vlastně nic není vidět.

Sena nás vede ještě do chrámového minimuzea, vlezeme do několika dalších místností vyzdobených s pravou buddhistickou barevností – vše se leskne, jakoby bylo pokryto emailem a ještě návdavkem nalakováno. Tím prohlídka končí, vycházíme ven z chrámu, na chodbě k botám si prohlížíme fresku znázorňující každoroční květnové Slavnosti Zubu, kdy je schránka položena na slavnostně vyšňořeného slona a ve dlouhém průvodu, kde hlavní roli hrají nazdobení sloni, je nesena přes celé Kandy. Na tuto slavnost se sjíždějí lidé z celého Thajska.

Lije už opravdu hodně, děsíme se zítřka. V proudech vody si bereme boty a rezignovaně jdeme k východu, kde na nás čeká pomocník našeho řidiče s hromadou erárních deštníků, které s povděkem přijímáme. Je kolem půl deváté večer, ale Kandy se ponořilo do tmy. Temnotou jedeme zpět k hotelu, z oken není nic vidět, spíše máme pocit, jako bychom jeli pralesem než centrem druhého největšího města. Zde se prostě noční život nepěstuje. Najít otevřený obchod s vodou se ukazuje jako nemožné.

V hotelu jen odložíme batůžky a spěcháme na večeři, švédské stoly jsou zde ještě bohatší než v hotelu prvním, nevíme, co dřív ochutnat. Kromě tradičních jídel, kde je domorodá kuchyně uzpůsobena chutím turistů (kteří tak mají pocit, že jedí typické místní jídlo, ale přitom nejsou jejich chutě drážděny skutečnou domorodou chutí), je zde i pult, kde jsou místní jídla nekašírovaná. Nicméně je před ním prázdno. Jen občas někdo přijde ochutnat placku čapátí.

Vynikající je zde ovoce a pult se sladkostmi. Nejvíce jdou na odbyt moučníky na bázi pudingu s různými zálivkami, nám chutná suflé s ovocem, ke kterému si dáme vanilkovou zmrzlinu. A zmrzlinu pak ještě několikrát otočíme, zalitou karamelovou nebo čokoládovou polevou. Až z nás má Milan legraci a na každém dalším hotelu nám při večeřích zmrzlinu připomíná.

Ráno nás od hotelu sváží do města hotelový minibus, jehož řidič má serpentiny pevně v rukách a projede je bez couvání (později zjišťujeme, že ani mu se to vždy nepodaří). Dole přesedáme do našeho minibusu a vyjíždíme na okraj města, kde se na 60-ti hektarech velkého ohybu řeky Mahaweli River zelená botanická zahrada Peradeniya, prý jedna z nejhezčích v jižní Asii.

Hned za vchodem na nás rádoby nenápadně syčí uklízeč se slámovým koštětem, na kterém má velkého škorpióna, a tváří se, že jej právě chytl. Samozřejmě víme, že štír je jen jeho výrobní nástroj na tahání peněz z turistů, je dokonce tak pasivní, až přemýšlíme o tom, zda je skutečně živý. Ale nějaké rupie za foto obětujeme.

Sena mezitím ukazuje chlebovník jackfruit, pro některé kolegy pořád ještě exotický svými velkými plody, pokračujeme dále mezi obrovské australské velikány, ale nejvíce nás zaujmou seychelské palmy, jejichž samčí a samičí exempláře vypadají hodně rozdílně, hlavně díky plodům (samci od samic se poznají stejně lehce, jako u některých savců).

Procházíme různými částmi zahrady, která dělá čest své pověsti. Opravdu se nám líbí, hezčí jsme snad viděli jen Kirstenbosch v Kapském Městě. Prohlížíme 12 metrů vysoké bambusy na břehu jezírka, Sena nás upozorňuje, že jezírko má tvar Srí Lanky, na místě Kandy je ostrůvek a na něm na místě botanické zahrady stojí symbolicky strom.

U jedné louky nám Sena ukazuje hejno černých teček nad stromy v pozadí, mluví se o ptácích, ale já jasně rozumím „bats“, netopýři. Vzhledem ke vzdálenosti a velké velikosti teček ovšem svému sluchu nevěřím, asi se mluvilo o tom, že kromě ptáků tady žijí i netopýři.

Jsou zde i záhony s květinami, kouzlo této botanické je ale ve stromech po staletí pěstovaných do dokonalé harmonie s terénem. Na břehu řeky (druhé největší v zeni) stojí zvláštní druh araukárií, štíhlejší než obvykle bývají, možní proto se zkrouceným kmenem. Většina z nich je prohnutá do několika oblouků, zřejmě působením větrů od řeky. Říká se jim zde „opilé stromy“.

A hned za alejí araukárií míříme přes trávu k něčemu, co zdálky vypadá jak remízek listnatých stromů. Až když přijdeme blíže, vidíme, že je to jen jeden strom, mimořádně rozlehlý. Anglicky je na ceduli psaná Javánská vrba, ale podle latinského názvu zjišťujeme, že je to jen ficus benjamina, tedy stejný druh, jako třeba dvě rostliny doma na naší verandě. S tím rozdílem, že ten zdejší má korunu poněkud rozlehlejší. V průvodci se sice píše 160 metrů čtverečných, ale to je evidentní omyl, buď v jednotce, nebo chybí nula. Přikláním se k druhé variantě, průměr koruny odhaduji přes dvacet metrů, což odpovídá těm 1.600 metrům čtverečným plochy.

Jdeme se na chvíli schovat pod deštník koruny obrovitého benjamína (domorodci mu říkají Umbrella tree, deštníkový strom). Větve se občas dotýkají země, jinak by se neunesly. Místy dokonce zapustily kvazikořeny. Ale nejhezčí pohled na strom je z druhé strany, než jsme přišli, jak se přesvědčujeme při odchodu.

Kolem stromů vysazených známými světovými osobnostmi a státními návštěvami se blížíme k důstojnému stromořadí královských palem. Sena se nabízí, že vyfotí skupinové foto, rádi souhlasíme a věšíme mu na krk své foťáky. Pak ale o totéž žádáme Milana, abychom měli i verzi se Senou. Nakonec nám ještě Sena fotí rodinné foto nás čtyř.

A přicházíme ke stromům, nad kterými se černá mrak toho, co jsme považovali za ptáky. Ale jsou to skutečně netopýři, přesněji kaloni. Na zdejších stromech spí, v noci se vydávají za potravou a k ránu se vracejí. Teď ještě před zavěšením chvíli protahují svá křídla. Zajímavé je, že přitom nadělají hluku stejně jako ptáci, ne-li více. Jestli pískají i ultrazvukem, to neposoudíme, ale jejich pískot ve slyšitelném spektru je až ohlušující.

Nakonec se dostáváme do květinové části, jsou zde upravené záhony květin a keřů, překvapuje nás bugenvílie velikosti vzrostlého stromu, prohlížíme květy podobné strelíciím (že by strelície?), úspěch mají visící květy heligonií. Japonské zahradě dominuje strom sestříhaný do pravidelného jehlanu, dalšími záhony přicházíme k orchidáriu.

Máme obavy z tepla, ale zde je i venku takové horko, že v orchidáriu žádnou změnu k horšímu nepociťujeme. Pěstují zde prý 250 druhů orchideí, asi to bude pravda, je jich zde skutečně hodně. Zvláštní je, že nejvíce voní spíše drobné a méně nápadné druhy (nejvíce žluté kvítky podobné střevíčníku pantoflíčku), velké exotické druhy vůni nemají. Hmyz si je asi najde podle zraku, kdežto ty menší musí lákat na vůni.

Ze zahrady se odchází sadem stromů, ve kterých až po upozornění a hádance Seny poznáváme hřebíček.

Botanická zahrada se nám líbila, někdy to bývá trochu nudnější, ale to v Kandy nehrozí. A to jsme ještě některé části, které mohly být zajímavé, minuli či obešli. Například sektor cykasů a kapraďorostů jsme jen zahlédli bez komentáře či upozornění průvodce.

Před branou ještě v rychlosti kupujeme dva hnědé náramky z rostlinných materiálů, které nám už dříve padly do oka na Milanově zápěstí. Nasedáme do našeho minibusu a přes kalnou řeku pokračujeme dále od města. Jedeme celkem dlouhou dobu venkovskou krajinou, místy potkáváme slony, čím dále tím častěji vidíme po stranách cesty sloní kampy, nabízející projížďky na slonech a pohled na koupající se slony. Ale my míříme do nejslavnějšího sloního kampu, do sloního sirotčince v Pinnawele. Chceme stihnout odpolední krmení slůňat – sirotků.

Sirotčinec se totiž stará o opuštěná slůňata a o poraněné slony z celého ostrova. Žije tady kolem šedesáti slonů, areál není ohrazený, takže sloni se zde zdržují víceméně dobrovolně. Slouží jako atrakce pro turisty, za odměnu se o ně personál stará, zabezpečuje jim krmení a umožňuje jim komfortní koupání, jejich nejoblíbenější zábavu. Poraněná zvířata léčí, sirotky dokonce krmí pětkrát denně z pětilitrových lahví, v pravidelných časech. Do kampu se vstupné neplatí, ale za pozorování mláďat při krmení už ano.

Přijíždíme těsně před časem krmení. Sena kupuje rychle lístky a prašnou cestou jdeme ke kryté ohradě se dvěma slůňaty přivázanými řetězem, jedno je celkem malé, i když ne úplně, druhé je značně přerostlé. Více sirotků zde momentálně není, asi proto vydržují i téměř dospělého slona na mléku, aby měli turistickou atrakci. Na schodech za našimi zády se objevuje štíhlá tmavá sinhálka v modrém sárí s tečkou na čele, bere mikrofon a kolovrátkovým hlasem představuje sirotčinec a komentuje dění.

Dva asistenti již jsou připraveni u kotle mléka, nabírají bílý nápoj do pětilitrových lahví s černým gumovým dudlíkem a míří ke slůňatům. Ta ochotně zvedají choboty a 5 litrů tekutiny v nich díky sání mizí rychleji, než kdyby se láhev měla vylít přímo. Zástupy turistů se tlačí kolem, ale celkově jsme spíše zklamáni, kdyby mláďata byla menší a bylo jich více, asi by to vypadalo roztomile, ale takto dva už větší sloni připoutáni řetězem moc zajímaví nejsou, spíše je nám líto toho omezení, kdy kvůli turistům musí být připoutáni. Každé z mláďat dostane 5 lahví, po pár minutách show končí a turisté se rozcházejí.

Dáváme se do kupy s našimi kolegy (na focení si každý našel jiné optimální místo) a už klidněji pokračujeme stejným směrem jako ostatní turisti. Necháváme hlavní dav odejít, nás už čas netlačí, my můžeme postupovat v klidu. Procházíme lesíkem, stromy začíná probleskovat nějaká louka či mýtina, když vidíme dva pořádné slony, jeden vlevo a druhý vpravo od cesty, oba zase připoutáni řetězem. Moc se nám nelíbí, že na této farmě jsou všichni sloni připoutáni, na to nejsme z Thajska nebo z Afriky zvyklí, slon je inteligentní, samostatné a sebevědomé zvíře, přikování mu určitě nedělá dobře. Ale za chvíli se přesvědčíme, že jsme prozatím viděli výjimky potvrzující pravidlo. Sloni zde jsou volní a spokojení, jen dvě slůňata závislá na mléku a tito dva samci jsou omezováni řetězy, samci jsou asi zlí a nebezpeční lidem nebo jiným slonům, proto ty řetězy.

Jinak zde žijí sloni naprosto volně, areál není ohraničen, každé zvíře může kdykoliv odejít do pralesa. Sloni se toulají po okolí, ale vždy ve stejný čas se vydají s mahuty k řece ke společnému koupání, které si opravdu užívají. Teď se začínají shromažďovat na velké louce, vědí, že čas koupání se blíží a už se nemohou dočkat. Ještě se na ně na chvíli nahrnou turisté s kamerami, ale to se dá vydržet, alespoň je nějaká zábava. Zájem lidí je baví, zkušeně pózují jejich fotoaparátům. Mahuti jen dohlížejí na bezpečnost a vybírají dobrovolné příspěvky za focení.

Největší z místních slonů stojí na kraji mýtiny, bokem od ostatních. Má dokonce majestátné kly, zdejší sloni je obvykle nemají, narostou jen asi 10-ti procentům samců. O focení je samozřejmě zájem, slon mžourá očima a jakoby jimi turisty přímo lákal k focení. Kdo ví, jak se dělí se svým mahutem o vybrané rupie… Když zrovna u něj není nikdo, kdo by se chtěl vyfotit, je skoro nervózní, s dalšími turisty viditelně pookřeje.

Další tahákem je samice s mládětem. Matka samozřejmě dítě hlídá, ale když ji mahut uklidní, klidně dovolí, ať si jej turisté pohladí. Většina stáda ale zatím volně korzuje po mýtině plné spasené a udupané vegetace, turistů si nevšímá a pomalu se přesunuje ke komunikaci vedoucí od kampu k řece.

Zájem turistů ještě samozřejmě upoutá chromý slon s pravou přední nohou amputovanou v holeni. Šlápl kdysi na minu nastraženou Tamilskými tygry, jistě ne na něj. Zdejší veterináři zvíře zachránili, slon se se svým handicapem vyrovnal a je teď jedním ze symbolů kampu. Objeví se na záběrech většiny pořadů o Srí Lance a i po našem návratu se nás na něj ptá hodně lidí, kteří ho znají z televize, například z cestopisu Na cestě po Srí Lance, který šel zrovna týden před naším odletem.

Většina slonů už je v blízkosti průseku vedoucího k řece, my ještě chvíli pozorujeme exotickou scenérii modrého nebe, zelených palem, žlutohnědé země a šedých slonů pasoucích se v pětatřiceti stupňovém vedru. Naposled se rozhlédneme po pasece a vydáváme se k řece toutéž cestou, kterou nás budou za chvíli následovat čistotymilovní tlustokožci.

Cestu lemují obvyklé stánky se suvenýry, pitnou vodou a podobným sortimentem (k jídlu ale tradičně nic). V jedné proluce mezi stánky slyšíme hrát typickou melodii na místní flétnu – k ozvučnici z nějakého tvrdého kulatého plodu jsou přidělány tři bambusové píšťaly s dírkami z jedné strany a foukací náustek, rovněž bambusový, ze strany druhé. Ano, je zde zaklínač hadů, před sebou dva otevřené košíky s kobrami, brejlovci.

Snažíme se smluvit předem poplatek za focení, ale prý se dohodneme. To jsem zvědavý. Ale neprotestuji a zaklínač ochotně nechává pózovat hady s rozevřenými širokými límci, na kterých jsou kresby dvou brýlatých očí. Hadi sledují konec jeho píšťaly a podle něj jakoby do rytmu tančí, s občasným výpadem po ruce s píšťalou, která vždy bleskově ucukne.

A než se naději, mám za krkem asi dvoumetrového hroznýše. Postupně si ho převezme Jirka a nakonec i Hanka, ale to už se mu přestává líbit a začne slintat, slintá víc a více, až to přechází skoro ve zvracení. Abychom ochránili své oblečení, vracíme plaza majiteli, který si teď říká o $100. To nás pobaví, my nabízíme standardní cejlonskou sazbu 100 rupií, tedy 100x méně, nicméně on stále trvá na stovce amerických dolarů. Opravdu nás dobře pobavil, necháváme mu na stoličce storupiovku a pokračujeme svažující se cestou k řece.

Chvíli postáváme na nábřeží, vybíráme si místa na sezení na skalnatém břehu, ale prodavač banánů (pro slony) nás vykazuje na terasu pod restaurací (jedno z mála míst, kde by se dalo najíst – a Japonci to rádi využívají). Turistů je tady sice dost, ale břeh je široký, terasa také není malá, pocit přelidnění tedy nemáme, na rozdíl od krmení mláďat.

A už se ozývá zvláštní chvění až dunění. Nad písčitou cestou se zvedá prach a už se ženou první nedočkavá zvířata. Zdánlivě se derou vpřed nezadržitelně a bezohledně jako tsunami, ale při pozornějším pohledu vidíme malá mláďata pod dohledem matek, i velcí samci jsou k nim velmi ohleduplní. Když sloníci mají problém se sejitím se schůdku, klidně za nimi počkají, až seberou odvahu k dlouhému kroku do prázdna za schodem.

A první kusy už dosahují břehu řeky a s gustem se do ní vrhají. Ti nejvíce nedočkaví mají evidentně svůj cíl, bez zpomalení pokračují přes řeku, drápou se na protější břeh a mizí v palmovém hájku. Další skupina také nemá zájem přímo o koupání, ale řekou míří doprava k záplavové loučce plné šťavnaté trávy, kde se začínají pást. Jen třetí skupina zůstává v mělké vodě před námi a dovádí.

Teprve po nějaké době se přískoky po třech nohách dobelhává slon s amputovanou nohou, zbylou levou přední nohu přitom klade šikovně doprostřed, i ze schodu má nacvičený postup slézání. Všichni mu fandí, má naše sympatie, Japonci křičí své nadšení už nahlas. Bohužel právě přichází tropická bouřka, utíkáme se schovat pod střechu restaurace, ale sloni zůstávají v klidu.

Mladá slůňata využívají dobré nálady svých matek k pití mléka, část stáda jen tak zevluje, jeden ze samců zkouší projevit své sympatie sousední slonici, když ta neprojevuje zájem, má větší úspěch u jiné, zvláštně černé slonice. Stojí tak vedle sebe a proplétají si choboty, hlava u hlavy. Nepřístupná první samice zatím nabírá chobotem vodu a věnuje se hygieně svých rozložitých zad, na rozdíl od jiných kusů, které dávají pozor, aby si nesmyly zřejmě dlouhodobě udržovanou kůru zaschlého bláta chránící jim celou horní část těla.

Slejvák trvá necelou půlhodinku, současně s koncem deště nastal i čas ukončit koupání. Jeden z mahutů se vydává svolat slony skryté v lese na protějším břehu, druhý zase jde ke stádu na louce. Netrvá dlouho, a už se z lesa vynořují první navrátilci, ovšem místo naším směrem se vydávají ke stádu na louce. Naopak část doposud klidně se ráchajících slonů dostala chuť na procházku lesem. Stejným směrem se vydává i část pasoucího se stáda. Mahuti běhají sem a tam, vypadá to na nekonečný příběh, odhadujeme, že by jich muselo být alespoň deset, aby slony usměrnili. Nakonec to ale nečekaně rychle zvládají i ve dvou. Sloni naráz dostanou rozum a spořádaně se vydávají zpět směrem ke své louce za kampem.

Koupání slonů v Chiang Mai v Thajsku nám přišlo akčnější, mahuti tam své svěřence drhli kartáči a dováděli s nimi, zde to zase je mnohem přírodnější a opravdovější. Sloni tu jsou samostatnější, nejsou jako thajská ochočená domácí zvířata. Každý přístup je zajímavý jinak. Líbilo se nám v Thajsku i zde.

Hledáme Senu a prosíme ho o zprostředkování projížďky na slonech, přidávají se k nám i dvě kolegyně, takže je nás vlastně polovina výpravy, ostatní tvrdí, že rádi počkají. Nejdříve to chce zkusit přímo zde, ale když vidí davy turistů, raději nás posadí do autobusu a vracíme se směrem na Kandy. Cestou sice mineme dvě Elephant Safari, nabízející projížďky, ale Sena ví, kam míří, necháváme to tedy na něm.

Zastavujeme na parkovišti před budovou s vystavenými fotkami turistů na slonech a dohadujeme spolu program. Je možné jet hodinový trek džunglí, půlhodinový na kraj lesa nebo jen 15 minut po vesnici. Ceny jsou spíše světové než srílanské, začíná nás trochu tlačit čas, volíme tedy nejkratší variantu, stejně jde jen o ten pocit, že jsme seděli na největším suchozemském zvířeti.

Zbylí členové výpravy se jdou zdarma k řece podívat na koupání zdejších slonů, my odevzdáváme batohy do úschovy jednomu ze zaměstnanců, kamery a foťáky dáváme druhému a z rampy vysoké jako hřbet slona nasedáme na slony, kteří se právě vrátili z projížďky. Žádné z dětí nechce sedět vzadu, dělíme se tedy na muže a ženy, Jirka sedá na deku za krk prvního slona, chytá se řetězu kolem jeho krku, za něj nasedám já. Totéž na druhém slonovi Janička (vpředu) a Hanka (vzadu). Třetí slon poveze kolegyně.

A už se nás ujímá mahut a vyvádí nás na hlavní cestu spojující obě největší srílanská města. Naštěstí tudy nejdeme moc dlouho, z troubících tuk-tuků bychom se asi brzy zbláznili, ale odbočujeme doprava na cestu oddělující vesničku od polí.

Sedí se nám nečekaně dobře. Deka tlumí pohyby kůže, nekloužeme a cítíme se i v té výšce stabilně. Jen nás do holých nohou píchají sloní ostré chlupy, či spíše štětiny, kterých si zběžně člověk nevšimne (jen u mláďat je nelze přehlédnout). Hlavy máme možná ve čtyřmetrové výšce, snad i trochu výše, máme pěkný výhled i do zahrad okolních domů. Sloni postupují rozvážně, naši váhu naprosto nevnímají. Mahuti je usměrňují ústními povely nebo je jemně klepnou tyčí s bodcem na konci.

Každý slon má svého vůdce, mahuta, oděného do suknice uvázané na uzel kolem pasu. Kromě těchto mahutů s námi jde i šéf, se kterým jsme celou transakci domlouvali, ten je ověšen našimi foťáky a kamerami, střídavě nás točí a fotí. Nedělá to poprvé, při následném prohlížení jsme příjemně překvapeni kvalitou jeho záběrů.

Jdeme na konec vesnice, tam se otáčíme a pomalu se vracíme. Na jednom z míst s efektním pozadím palmového pralesa mně podává mahut svůj bodec, ať prý na fotce vypadám, že slona řídím sám. Je mně jasné, že to bude vypadat aranžovaně, ale nebráním se a beru tyč. Slon mne samozřejmě neposlouchá a vrhá se k nejbližšímu trsu šťavnaté trávy u cesty. Účelu s focením však bylo dosaženo.

Čvtrhodinku nakonec o dost přetáhneme, vracíme se zpět a snažíme se na mahutech ušetřit – nabízíme jim každému 60 rupií, což je uráží a raději nechtějí nic. Po domluvě jejich šéfa zvedáme nabídku na tradiční stovku, to už si nepříliš ochotně a bez poděkování vezmou (třetí stovka je za focení pro šéfa). Na jednu stranu cítíme, že jsme zaplatili drahé „jízdné“ a tyto bakšiše by měly být v ceně (ostatně jsme si to tak předem u šéfa ústně dojednali), na druhou stranu člověk nějak přestává vnímat, že zdejší stovka je vlastně jen naše dvacetikoruna.

Procházíme muzeem se sloní lebkou a ukázkou gigantických kostí a jdeme před areál, kde čeká zbytek výpravy, jak si aspoň myslíme. Ovšem na parkovišti čeká jen Milan se dvěma manžely, ostatní se ještě nevrátili od řeky. Milan bleskurychle improvizuje, jde na stanoviště tuk-tuků na druhé straně cesty a domlouvá nám krátkou, asi pětikilometrovou projížďku. I s Milanem je nás 9, rozdělujeme se na trojice a vyrážíme na divokou a zběsilou jízdu. Tuk-tukáři vidí, že chceme trochu rozvířit adrenalin, snaží se tedy ze svých strojů vymáčknout maximum (tedy asi čtyřicítku :-) ), nezdá se to moc, ale vzhledem ke kvalitě cesty a zdejšímu provozu máme dojem, že jsme kousek za hranicí rozumného rizika. Jedeme 2 km zpět k úzkému most, za ním se otáčíme a vracíme se stejnou cestou. Navzájem se předjíždíme, nejlépe v protisměru v co nejméně přehledné zatáčce. Občas se tuk-tuk tak tak vmáčkne mezi předjížděného kolegu a protijedoucí autobus. Ale vše přežijeme, platíme po stovce za vozidlo a nasedáme plni dojmů z jízdy na slonech i v tuk-tucích do našeho bezpečného autobusu.

Do Kandy se vracíme v pozdním odpoledni. Sena nechá zastavit u Artcentra, kamenného obchodu se suvenýry. Víme ze zkušenosti, že ceny v takových obchodech bývají vyšší než na trhu, ale zase se zde dají zjistit cenové relace. Prohlížíme magické skříňky, které se nám líbily v Polonnaruwě, ale zdají se nám odbyté. Hezčí jsou masky, také plánujeme jednu koupit, ale věříme, že ještě budou i jinde, jenom si ověřujeme cenu. Nakonec neodoláme a kupujeme z koše s nejlevnějšími suvenýry velmi autenticky vypadající hadí píšťaly, které používají zaklínači při vystoupeních. Musíme všechny vyzkoušet, většina jich nepíská (nebo to neumíme), ty pískající zase mají kýčovité kresby na ozvučnici. Nakonec se nám po delším přehrabování v koši daří najít dvě pěkné i pískající. Platíme jejich směšnou cenu a máme radost z výhodné koupě i v kamenném obchodě.

Pokračujeme dále do centra, projevili jsme přání navštívit místní bazar. Řidič nás vysazuje u Queen’s hotelu z roku 1815, typické koloniální stavby na nábřeží řeky Mahaweli River. Milan ožívá a vrhá se do ruchu uliček, aby nás dovedl na místa, kde domorodci pořizují své nákupy. Jdeme asi deset minut, možná trochu déle, mineme trh s oblečením a vcházíme do areálu potravinového tržiště. Je to něco trochu jiného, než jsme očekávali, my jsme tu chtěli nakoupit suvenýry, to ale tady nepůjde. Jsme na skutečném domorodém tržišti, plném masy, ryb, ovoce a zeleniny, čajů a podobného sortimentu. Milan je ve svém živlu, u každého trhovce se zastaví a prohodí pár svahilských slov, čímž je pokaždé spolehlivě rozesměje.

Trh má svou atmosféru, my jsme trochu nesví z toho, kde nakoupíme naši vyhlédnutou masku, asi jsme zaváhali na předešlé zastávce v Artcentru. Abychom si trochu udělali radost, nakoupíme aspoň dvousetgramový sáček BOPF čaje (silný místní čaj, doporučuje se pro svou sílu podávat s mlékem). U dalšího stánku se kupuje voda, Milan polo vážně, polo z legrace žádá od prodavače provizi a skutečně ji dostává. Neví, jak se zachovat a nakonec říká, že ji věnuje prvnímu žebrákovi, kterých je na Srí Lance dost (často tělesně postiženi, obvykle chybí nějaká končetina, občas je deformovaná – například ruka místo z ramene roste uprostřed zad). Nekontrolujeme ho.

Chceme se pomalu vrátit k autobusu, nějaký nadháněč nás ale prosí, ať se jdeme podívat do patra na výrobky světových značek prodávané za ceny našich vietnamských tržišť. Moc se nám nechce, ale neumíme být dostatečně asertivní, takže podléháme. A opravdu jsou zde trička, košile, kalhoty, tašky, batohy, čepice a další výrobky renomovaných značek (nejvíce Camel a Polo), vypadají kvalitně (rovné švy, žádné trčící nitě). Podle Milana to jsou originály, které se na Srí Lance skutečně vyrábějí, část produkce ale (asi bez vědomí zadavatele) zůstává na místním trhu.

Hodně dobře vypadají hlavně výrobky turistické kategorie, typu camelovské elegantní khaki košile se síťovinovými odvětranými rameny krytými nenápadnou klopou, po přepočtu za necelých 300 Kč, kalhoty kolem 500 Kč a podobně. Chvíli váháme, ale nakonec rozumně konstatujeme, že vlastně podobné oblečení máme a kupovali bychom jen kvůli značce.

Ale v tu chvíli si všímám, že mezi tričky na jednom stánku visí modrá maska, přesně ta, která se nám nejvíce líbí a na kterou celou dobu myslíme. Jiné suvenýry tu nejsou, nejsme si jisti, zda je tu jen na ozdobu nebo je to pozůstatek minulého sortimentu, ale zkouším se zeptat prodavače. Ten ji ochotně sundává z háčku a předvádí. Z hlavy říká cenu jen o málo vyšší, než byla v Artcentru, dobré východisko k dalšímu jednání. Prozrazuji mu cenu v kamenném obchodě, on ubere na tuto úroveň, oba ale víme, že na stánku musí jít aspoň o stovku (rupií) níž. Nakonec se domlouváme na 400 rupiích (80 korun), nechci více tlačit na pilu, nechali jsme si předtím zbytečně předvést několik košil, oba jsme tedy spokojeni.

Doháníme zbytek, spěcháme ke Queen’s hotelu, protože autobus tam nesmí stát a čas srazu se kvapem blíží. Před Queen’s hotelem je alej plná vran, rána prý jsou pro hotelové hosty krutá jejich krákoráním.

Pod naším hotelem přesedáme na místní minibus. Večeře je opět skvělá, stejně jako včera je zlatým hřebem zmrzlina. Zítra pokračujeme dále, musíme tedy ještě sbalit kufry, dlouho se nezdržujeme a vracíme se na pokoj.