Colombo, Maledivy

Ráno vyrážíme do Colomba. Jedeme jinou cestou, s větším spádem, nahoru prý tudy řidiči neradi jezdí právě kvůli prudšímu stoupání. Opět několikrát musíme stavět kvůli výhledům. Jedeme kolem dvou vodopádů, o obou na chvíli zastavujeme, ale přímo k nim se nedá dostat, jsou na protilehlých svazích. Je to škoda, vypadají oba celkem impozantně.

U jednoho z výhledů je prodejna čaje, na kraji cesty stojí asi šestimetrový měděný čajovar jako poutač. Ceny se nám zde zdají nižší než v továrně, kde jsme nakupovali my, ale sortiment je poněkud jiný, takže se těžko srovnává. Nemáme sice v plánu už nic kupovat, docházejí nám rupie i dolary, eura máme zase v příliš velkých bankovkách a nechceme jimi platit, protože rupie už bychom nestihli udat, ale nakonec neodoláme a koupíme za $3 krabičku s několika sáčky čaje z různých oblastí Srí Lanky.

Další zastávka fotograficko-kuřácká nás zaujme kopečkem na dně údolí, na který hledíme shora a vidíme pěkně symetricky uspořádané soustředné kružnice čajových keřů, od malého kroužku na vrcholku po velká kola na úpatí.

Sjíždíme stále níže, čajová pole po hodině nebo dvou střídá prales. Celkem jedeme asi pět hodin, když dojíždíme k řece na dně údolí a dostáváme se na nějakých 50 metrů nadmořské výšky. Do Colomba zbývá hodinka jízdy podél řeky a Sena se nás ptá, zda by nás zajímalo, kde se natáčel sedmioskarový film Most přes řeku Kwai. K našemu překvapení je polovina líná a nechce se jim z klimatizovaného minibusu, ale naštěstí se dva přidávají, takže při poměru 50:50 se Sena rozhoduje pro vycházku.

Nepřekvapuje nás, že Milan s námi nejde, měl v noci těžké sny – zdálo se mu prý, že ho pronásleduje švýcarský berňák kvůli daním z pronájmu jeho bytu, naštěstí neznají jeho současnou adresu, tak se jich chce zbavit tím, že si nechá natisknout parte, které jim pošle.

Vystupujeme do parného prostředí tropické vegetace podél řeky, vlhkost je mimořádně vysoká, horko je tím nepříjemnější. Hned se k nám přidává tlustá domorodka, která nás chce provázet. Říkám jí, že máme svého místního průvodce, ale je neodbytná a jde s námi. Jdeme úzkou stezkou mezi banánovníky, procházíme kolem domku, pár domorodců se zde věnuje domácím pracím, přímo podél naší cesty je natažena šňůra s prádlem, mimo jiné i dost ženského spodního prádla, vypadajícího docela stejně jako v Evropě.

Samozvaná průvodkyně pořád něco brebentí, samé známé věci, žádné nové zásadní informace, snažíme se jí nezavdávat příčinu k budoucímu inkasu bakšiše, ale už vidíme, že se z toho nevyzujeme. Vegetací po levé straně místy prosvítá řeka, prozatím to moc povědomě nevypadá.

Příběh popisovaný v knize a ve filmu režiséra Davida Leana se stal samozřejmě v Thajsku, ale tam nebyly vhodné podmínky pro natáčení, proto byla pro filmování zvolena tato relativně lehce přístupná lokalita. Film zde byl natáčen v roce 1957 a byla tu v průběhu několika měsíců skutečně postavena maketa mostu v životní velikosti, později (v závěru filmu) vyhozená do povětří.

Světový věhlas, jež dílo Pierra Boulla Most přes řeku Kwai záhy po svém vydání v roce 1952, vzbudil, není paradoxně dán tolik svými nezpochybnitelnými literárními kvalitami, kdy jeho koncepce balancuje na hraně mezi ironií, absurdnem a žurnalistickou reportáží, ale jeho nepochopením, kdy byla Boulleho fikce vzhledem k reportážnímu stylu pokládána za ohlas autentických událostí. Druhou a doposud nevysychající vlnu zájmu pak vzbudila slavná filmová adaptace z roku 1957, jež byla oceněna 7 Oskary a patří mezi nejoceňovanější filmy všech dob.

Boulle se nechal inspirovat skutečnými válečnými událostmi z roku 1942, kdy při stavbě východoasijské železnice zahynulo na 16.000 Britů a dalších Evropanů, ale i na 100.000 Tamilců, a je proto nazývána Železnicí smrti. A konkrétně stavbu úseku s mostem přes řeku Mae Klong (Boullem přejmenovaná na Kwai), na které pracoval britský zajatecký oddíl pod velením plukovníka Tooseyho (předloha plukovníka Nicholsona), Boulle použil pro kulisy svého absurdního románu.

Plukovník Nicholson sice není v žádném směru nijak výjimečná osobnost, nicméně má výcvik ze staré britské koloniální školy a tudíž nejsou proň vítězní Japonci nic víc, než „žluté opice“, jež sice dovedou zdárně napodobovat civilizovanější národy, tedy Brity, ale nejsou schopni si osvojit hlubší dovednosti. Stavbu mostu přes řeku Kwai pod vedením japonského inženýra tedy od počátku odsuzoval k neúspěchu a svou stávkou, kdy se nechal po několik týdnů střídavě bít a hladovět, si na japonském plukovníkovi vynutil, aby se nádenické práce netýkaly britských důstojníků, ba dokonce, aby se vedení stavby ujali sami Britové, jenž brali stavbu jako důkaz své svrchovanosti i nadřazenosti. Avšak most byl Britskou tajnou službou jako nejdůležitější strategický bod železnice určen ke zničení, ale připravovaný atentát Nicholson, zaslepený mostem jako symbolem dosavadní britské civilizační nadvlády, překazil.

Kromě známých herců ve filmu hráli i místní domorodci. Jeden z nich, v té době devítiletý představitel role ve scénáři vedené jako jungle boy, dodnes bydlí v domku, který jsme před chvílí minuli. Teď se k nám připojil a vzpomíná na natáčení. Kromě představitele jedné z hlavních rolí Williama Holdena ho nejvíce zaujala scéna ne úplně zdařeného vyhození mostu do povětří i s projíždějícím vlakem. Ve vlaku prý při natáčení seděl jen strojvůdce, ostatní tváře v oknech patřily gumovým figurínám nalíčeným do podoby Japonců.

Svá slova potvrzuje ukázkou ohmataných časopisů se svou tehdejší fotografií, ale v některých průvodcích prý píšou, že tato role účastníka filmování je zde dědičná a hraje ji pokaždé jiný domorodec :-( . Nicméně na uživení mu to asi stačí, vybral jen od naší výpravy pár set rupií. Je to celkem pohodové zaměstnání – v 9-ti letech pár dnů být u filmování a do důchodu z toho vyžít :-) !

Ale místo, na které nás zavedla tlustá domorodka je zcela jasně k poznání. Na skalnatých výběžcích stály patky mostu, kousek po proudu řeky jsou vidět kamenné prahy, za kterými se schovávali angličtí důstojníci při odpalování nálože a přestřelce s Japonskými vězniteli.

Tato zastávka se nám hodně líbila, dokonce myslíme, že i těm, co původně moc nechtěli. Do hlavního města to už je jen kousek, jen nás trápí, zda se stihneme dostat k moři tak zavčas, abychom se stihli vykoupat v Indickém oceánu. A zda nám to dovolí počasí, které se náhle začíná kazit (ještě u řeky byla modrá obloha a výheň).

Colombo je přece jen trochu modernější než třeba Kandy. Jsou zde vyšší budovy, i ulice jsou takové více civilizované, což neplatí o provozu na nich. Sena nám dělá krátkou prohlídku centra, několikrát projíždíme pod hotelem Hilton, oblíbeným u Milana. Projíždíme obchodní čtvrtí a bazarem, který nás ale nijak zvlášť nezaujme, máme zastávku na náměstí Nezávislosti s Halou Nezávislosti, podobnou otevřeným antickým chrámům, ale nemající jejich eleganci. Radnice Colomba je několikrát zmenšenou kopií washingtonského Capitolu, naproti ní je městský park se sochou Buddhy, kterou musíme kvůli Senovi fotit, přestože podobných fotek již máme dost z minulých míst.

Sena je buddhista a nutí nás k návštěvě buddhistického chrámu. Nečekáme od ní nic zvláštního, jsme ale velmi mile překvapeni. Zvenku nenápadný chrám je vevnitř skvěle nazdobený barevnými sochami a malbami, vše je velmi pestré a lesklé, sochy jsou jakoby emailové. Sena shání Milana, aby přeložil jeho výklad, Milan ale tradičně zůstal venku. Jeho průvodcovství je velmi zvláštně pojaté, nicméně jeho neustálé vtipkování vynahrazuje průvodcovskou neschopnost. Výklad si přeložíme sami, Ti, co rozumějí, překládají ostatním. Před chrámem si ještě prohlédneme dagobu a posvátný strom v symbolické ohrádce, dohromady s chrámem vrcholy svatého buddhistického trojúhelníku.

Už to vypadá, že míříme ven z města, máme strach, že se zapomnělo na hinduistický chrám. To by nás ale velmi mrzelo, kolem jednoho jsme jeli v Kandy, velmi se nám líbil, ale nesmělo se u něj zastavit. Díky nepokojům panují obavy z atentátů, proto je u významných budov zákaz i zpomalení, natož zastavení. Proto jsme v Kandy rychle cvakli pár nekvalitních snímků téměř za jízdy přes mřížovaná vrata chrámu. Teď máme obavu, zda-li nás buddhista Sena nechce ochudit o svatostánek konkurenčního hinduistického náboženství. Ale křivdíme mu, opravdu už vidíme typickou střechu chrámu v areálu po levé straně ulice, který musíme složitě objíždět, abychom se dostali k parkovišti.

Povedlo se, zastavujeme před chrámem, ale Sena s námi dovnitř nejde. Nevaruje nás ani, že za focení a točení se uvnitř platí, možná to ani neví. Pro nás je to nečekaný zásah do rezervy na vodu pro zpáteční cestu. Naštěstí na hotelu dostaneme vodu zdarma i na dnešní večer i na zítřejší ráno.

Buddhistické chrámy jsou charakteristické vysokými štíhlými střechami plnými soch, které jsou po celém povrchu střechy, jedna vedle druhé. Zdejší chrám je má barevné (v Kandy byly přírodní), celek je podobně jako chrám buddhistický skoro kýčovitý, ale to ke zdejší kultuře patří. Vůbec si neumíme představit, jak byl chrám stavěný a kolik muselo dát práce sochy vytvořit a umístit je na svá místa.

Jdeme dovnitř, výzdoba je v podobném duchu jako vnější podoba. Několik praktikujících věřících se hlasitě modlí, probíhají zde dokonce nějaké rituály spojené s hraním na flétnu, hlasitým bubnováním a poléváním vodou zvláštní barvy. Vycházíme na dvůr a obcházíme chrám dokola, podél zdi stojí menší „kapličky“ se stejně konstruovanými střechami. Za třetím rohem objevujeme rouru s vytékající posvátnou tekutinou citrónově žluté barvy.

O kus dál je přivázáno k zábradlí hinduistického sousoší (připomíná křesťanské vánoční jesličky uprostřed bazénku tvaru rozvitého lotosového květu) posvátné tele. Chvíli je pozorujeme a vidíme, jak z něj začíná vytékat tekutina velmi podobné barvy jako ze sousední roury :-( , nikoho to však nepohoršuje. Nenápadně si fotíme domorodé ženy v typickém sárí, s tečkami na čelech. Ale už nás svolávají, že máme jet, Senu už asi nebavilo na nás čekat.

Bohužel venku začíná hustě pršet, s koupání to vypadá bledě.

Na hotel přijíždíme pozdě odpoledne, spíše k večeru. Hotel je na pláži, jen pár kilometrů od hlavního města. Je docela pěkný, uměli bychom si zde představit i kratší pobyt u moře. Přestalo pršet a tenkou vrstvou mraků se dere večerní slunce. Rychle se převlékáme do plavek a francouzskými okny vycházíme k bazénu a kolem něj na písčitou pláž. Já se koupat nehodlám, budu hlídat šaty a dokumentovat koupání v Indickém oceánu.

Moře je příjemně teplé, zapadající slunce jej zbarvuje do oranžova. Po pláži se toulají krabi. Dává se se mnou do řeči domorodec, majitel zahrady s kořením. Neodradí ho ani to, že již máme nakoupeno a nemáme volné peníze, alespoň si můžeme povykládat nezatíženi businessem. Jako všichni domorodci stáčí brzy řeč na tsunami, ukazuje mně, kam až sahala záplavová vlna, která mu zabila sestru a rodiče.

Slunce zapadlo, zbytek rodiny pospíchá do bazénu smýt mořskou sůl.

Při večeři se dovídáme, že jeden z kolegů plaval dál než ostatní a při pokusu vydrápat se na kamenné molo šlápnul na ježka. Zranění je poměrně hluboké, musí do nemocnice, ale hlavní léčení ho čeká stejně až doma.

Ráno brzy vstáváme, Sena nám pomůže se odbavit, loučíme se s ním, řidičem i pomocníkem (doufáme, že mu Milan předá vybrané peníze) a přesně podle letového řádu odlétáme. Máme opět dobrá místa, na prostřední trojce zase nikdo s námi nesedí. Necháváme děti prozatím uprostřed a užíváme si nádherných mraků a fantaskních útvarů jimi vytvořených.

Po trochu více než hodině letu následuje atraktivní mezipřistání na Maledivách, v hlavním městě Male. Maledivy shora jsou úchvatné. Tyrkysová barva ostrůvků a atolů, jejich pravidelné tvary, rozeznatelné turistické hotely a pláže. Moc se nám přílet na ostrovy líbí, tentokrát nám prodloužení letu o mezipřistání vůbec nevadí.

Letiště v Male má přistávací dráhu na uměle vytvořené pevnině, jinak by se zde nenašel dostatečně dlouhý rovný kus půdy. Když vidíme plochost ostrovů, nechápeme, jak mohly přežít několikametrové tsunami. Asi se voda jen přelila přes ostrovy a neroztříštila se o pobřeží jako jinde.

Z letadla ani nevystupujeme, prohodíme se s dětmi, aby si také užily krásy ostrovů při vzletu, který je plánován asi za hodinu. A skutečně, čas odletu je dodržen, vyrážíme na jedenáctihodinový let do Amsterodamu. Je téměř celou dobu dobrá viditelnost, letíme nad mořem, které střídá ománská poušť. Ta je posléze zakončena prudkým horským hřebenem, který si pamatujeme z mezipřistání v Muscatu při cestě do Thajska. A pěkný je i přelet zasněženého pohoří, zřejmě někde na iránsko-tureckém pomezí, těžko říci, kde přesně. Informační systém letu je při promítání filmu vypnutý. Letušky jsou tentokrát celkem neochotné, pití téměř nenosí, na rozdíl od letu tam si ani nesmíme nalít sami vodu, prý to není žádný self-service.

V Amsterodamu čekáme něco přes 4 hodiny, čteme a klimbáme, dá se to vydržet. Skok do Prahy už je pak zanedbatelný. Taxíkem se necháme zavézt na Balabenku a autem pokračujeme domů.

Jsme s dovolenou spokojeni, přesně se splnila naše očekávání. Škoda, že nevyšlo třídenní prodloužení, to bychom brali. Týden je přece jen málo. Ale z poznávačky jsme asi viděli vše důležité, možná by se mohl přidat nějaký národní park, ale nikdy nejde vidět vše. Nejvíce nás zaujala Sigiriya, sloni v Pinnawele, čajové plantáže mezi Kandy a Nuwara Eliyí, trek na Horton Plains, nakonec ani falešná řeka Kwai a chrámy v Colombu nebyly špatné.