Milán 2013


Popis zajímavostí je k dispozici i v textové verzi bez fotek ve formátu MS Word.

Popis zajímavostí je k dispozici také ve verzi s fotkami ve formátu pdf (po zobrazení se musí dát z menu nebo pravým tlačítkem myši Soubor-Uložit jako).

Co navštívit v Miláně

Hlavní nádraží

Do Milána se obvykle přiletí letadlem na jedno ze tří letišť, ze kterých jezdí ve dvacetiminutových intervalech shuttle busy několika společností, které mají jedno společné – s jednou zastávkou po cestě končí právě před budovou hlavního nádraží. A první setkání s Milánem je to skutečně impozantní. Obrovská budova se sousoším na střeše, trochu jiný styl, než jsme zvyklí třeba z pražského hlavního nádraží. Milánské nádraží působí už na první pohled mohutně až monumentálně. Uvnitř se skrývají tři patra pasáží s obchůdky a butiky, spíše převládá vyšší cenová kategorie. Nechybí restaurace a fastfoody, zmrzlina a podobně, ale určitě méně, než by se u nádraží dalo očekávat. V dolním podlaží, kam se vychází přímo z metra (stanice Stazione Centralle F.S. na křížení zelené a žluté trasy), je úschovna zavazadel (5EUR první tři hodiny, každá další 0.7EUR).

Kupodivu úplně nahoře jsou nástupiště. Horní patro kryje efektní skleněná střecha a vchází se z něj na rozlehlou plochu, u které stojí vlakové soupravy, a tedy taká odsud vycházejí jednotlivá nástupiště. Samozřejmě je to nejživější část nádražní budovy.

Dříve byl ve spodním podlaží i supermarket, při naší návštěvě 2013 beznadějně zavřený, vypadá zoufale, jakoby už nikdy otevřený být neměl.

Takže určitě doporučuji si nechat půlhodinku na prohlídku budovy zevnitř i zvenku.

Castello Sforzesco

Pro nás výchozí bod při toulání městem, současně ideální orientační bod. V těsné blízkosti je několik stanic metra červené a zelené trasy, uvnitř jsou jedny z mála veřejných toalet ve městě, otevírací doba shodná s otevírací dobou pevnosti.

Původně na tomto místě stál hrad rodu Viscontiů, po skončení jejich vlády v 15. století byl ale zbourán. Francesco Sforza – nový milánský panovník si nechal postavit současný renesanční zámek s několika nádvořími. Část výzdoby zámku pochází od Leonarda da Vinciho. Nachází se zde oddělení užitného umění, archeologie a mincí, včetně jedinečné sbírky Civiche Raccolte d´Arte Antica. Ta kromě nábytku, starožitností a maleb obsahuje také rozdělané Michelangelovo sousoší nazvané Pieta Rondanini.

Neplatí se žádné vstupné, jen pro zájemce společná jedna vstupenka do všech muzeí. Kolem areálu stojí několik stánků s rychlým občerstvením, v přilehlých uličkách se dá koupit výborná zmrzlina. Za pevností je největší městský park, schází se zde a odpočívají zejména mladí lidé a pejskaři. Hodně se tu běhá a cvičí, občas vyhrává nějaká amatérská kapela, černoši prodávají šátky, pásky a kabelky.

Samotná pevnost je obehnána vysokými zdmi s cimbuřím, bohužel nepřístupným. Vchází se vysokou zdobenou věží se znakem Sforzů, v rozích stojí kulaté strážní věže. Vše z červených cihel. Park je otevřený déle, hlavně v létě až do noci. Krásný pohled na něj je z kovové rozhledny, na kterou se dá vyjet za pár Eur výtahem (ale jen na 6 minut). Z vrcholu je tak možné si prohlédnout jinak nepřístupnou arénu, hezký výhled je i na Vítězný oblouk, který nezastírá svou inspiraci pařížským vzorem. Z druhé strany je výhled na město, na mrakodrapy i na historické centrum s Duomem. Vítězný oblouk je v jedné linii s průchodem pevností a její vstupní věží, park poskytuje průhled celým areálem, který pokračuje ulicí napodobující opět pařížskou Champs Elysées, byť je znatelně užší. A na první pohled to sice není vidět, nicméně prý celá osa věž-park-oblouk-bulvár míří právě k Paříži.

Park se dá pohodlně obejít příjemnou procházkou. Když se jde po směru hodinových ručiček, tak se jde kolem rozhledny, oblouku, arény a skončí se u budovy akvária, prý vzácné svými dlaždicovými mozaikami, nicméně zpustlé okolí a zanedbaná fasáda vůbec nevypadají na to, že budova z počátku 19. století byla nedávno restaurována.

Pěší zóna a Piazza Mercanti

Od pevnosti vede k hlavnímu náměstí Plazza del Duomo pěší zóna, plná restaurací a pizzerií, místy se tu snaží vydělat nějaké drobné různí hudebníci a performeři, oživlé sochy, klauni a podobně. Ceny jsou tu sice asi nejvyšší ve městě, ale pořádná velká pizza tu stojí kolem 10EUR, což v porovnání se 7EUR jinde není zase takový rozdíl, aby si ji člověk nedal k obědu či večeři. Ono ten výhled na Duomo stojí za to.

Když už je katedrála na dohled, vyplatí se na chvíli odbočit na sousední náměstíčko Mercanti se šesti branami a stylovým renesančním podloubím, porostlým břečťanem. Vypadá kouzelně.

Duomo

Náměstí Piazza del Duomo je turistickým středem města. Uprostřed stojí jezdecká socha zakladatele a sjednotitele Itálie Vittoria Emanuela II., která ovšem neupoutá tolik pozornosti, jako by si zasloužila, protože Duomo a sousední Galerie Vittoria Emanuella II. vše zastiňují.

Duomo, jedna z největších gotických katedrál na světě, stojí přímo v centru Milána. Její výška je 157 metrů a šířka v nejširším bodě je 92 metrů. Výstavba začala ve 14. století za vévody Giana Galeazza Viscontiho, dokončena však byla až o více jak 500 let později. Dóm zdobí 135 věžiček s mnohými plastikami a chrliči. Soch a sošek je prý kolem 3.000, a ne vše jsou svatí (ono jich ani tolik není), prý je tu vidět třeba i fotbalista – ale my ho nenašli. Fasáda je zajímavou kombinací gotických, renesančních a neoklasicistických prvků. Průčelí obrácené do náměstí je hodně netypické – má totiž tvar trojúhelníku, typického spíše pro románský styl, ovšem zdobeného jednoznačně a nezpochybnitelně gotickou výzdobou, štíhlými věžemi a vysokými lomenými okny. Z náměstí hodně působivý pohled.

Na náměstí se srocují turisté, hrají tu různé kapely, za doprovodu středověké hudby tu Italové spontánně tancují středověké skupinové tance, o kus dále poskakují Hare Krišnovci.

Uvnitř je katedrála trochu zklamáním, je goticky strohá, vysoká a chladná. Za pozornost stojí tedy hlavně dvě zvláštnosti:

Téměř u východu na konci vpravo socha svatého Bartoloměje, který je stažen z kůže. Díky tomu je možné pozorovat přesnou práci sochaře a do detailu propracované svaly, cévy a kosti (socha byla vytesána v 16. století). Bartoloměj má navíc staženou kůži přehozenou přes sebe a pravděpodobně patří mezi nejhrozivěji zpracované středověké sochy.

A působivý je i obrovský krucifix pověšený vysoko nad oltářem. Bývá každý rok na den svatého Kříže (14. září) za pomocí mechanismu Leonarda da Vinciho spouštěn dolů.

Ovšem vrcholem návštěvy Duomo je střecha baziliky. Buď na ni lze vystoupat po schodišti, nebo se nechat za dvojnásobek vyvést výtahem. Kratší cesta od výtahu doleva vede nad hlavní průčelí chrámu, delší a hezčí pak pod lomenými podpůrnými oblouky po celé délce chrámu až ke konci hlavní lodi, kde se po strmých schůdcích vystoupá až na samotný hřeben střechy. Procházka po střeše patří k vrcholům návštěvy Milána. Je neuvěřitelné, kolik práce museli kameníci odvést při výzdobě chrámu. Každá vzpěra, věžička, můstek, schodiště, zábradlí, podpůrný oblouk, průchod – vše je zdobeno gotickou výzdobou, na vrcholu každé ze stovek věžiček stojí socha, nad každým průchodem je další socha, kolem dokola jsou pečlivě zpracované chrliče. A mezitím vším je možné se donekonečna procházet a i rukama prozkoumat pečlivou práci starých mistrů o moderních renovátorů.

A takřka odevšad výhledy na Milán. Ale na většinou se návštěvníci více obdivují mramorové výzdobě, než výhledům. Pohledy na město z výšky už každý nějaké zažil a viděl, kdežto procházka po střeše gotické katedrály jistě patří k zážitkům, ke kterým se jen tak běžně nedostanete.

Galerie Viktora Emanuela II.

Zastřešená nákupní pasáž z 19. Století. Galleria Vittorio Emanuele II. je obchodní centrum navrženo architektem Giuseppem Mengonim v roce 1861 a stavěno od roku 1865 do 1877. Budova se skládá z velmi elegantního krytého průchodu, který spojuje Piazza della Scala, sídlo slavného operního divadla, s Dómem. V současné době se zde nachází spousta luxusních obchodů, mezinárodní sídlo módní značky Prada, různé řetězce rychlého občerstvení a drahé a luxusní restaurace. Pod hlavní kopulí je na podlaze zobrazen býk (symbol města). K tomuto symbolu se také pojí zajímavá tradice. Když si návštěvník stoupne pravou patou na genitálie býka a otočí se čelem vzad, tak bude mít prý štěstí. Spolu s dalšími zajímavými architektonickými prvky býk a na něm se točící lidé představuje skutečnou podívanou pro návštěvníky během nákupu.

Z Plazza del Duomo se do galerie vstupuje několik pater vysokým obloukem, jehož kulatou horní část kopíruje navazující skleněná střecha nad centrální ulicí. Uprostřed přechází skleněná střecha do kupole a galerie se rozbíhá i do stran, takže má půdorys velkoryse řešeného kříže. Pod klenutou střechou jsou fasády zdobené freskami, zemi zdobí mozaiky se znaky Itálie, Milána a Říma (Romulus a Remus s vlčicí). Opticky největší prodejní plochu zabírá Prada a Louis Vuitton. Ovšem ani kavárna Campariňo (jako malé campari) se hned u hlavního vchodu neztratí.

Obzvláště působivá je galerie za umělého osvětlení po setmění. Boční nasvícená ramena ústí do spletitých uliček plných drahých butiků, ústřední cesta vede na náměstí s divadlem Teatro alla Scala, kterého si ovšem běžný turista na první pohled vůbec nevšimne. To už jej více zaujme socha Leonarda da Vinciho uprostřed náměstí.

Teatro alla Scala

Neoklasicistní stavba opery postavená v roce 1778. Řadí se mezi nejprestižnější na světě, je dějištěm pompézních představení s těmi nejlepšími pěvci. Zvenku je velmi nenápadná. Dnes zabírá celou jednu stranu stejnojmenného náměstí, ovšem dříve stálo divadlo v úzké ulici a průčelí tak nebylo vidět, nebylo nijak účelné jej zdobit nebo stavět nějak velkorysým způsobem. Že se jedná o známé divadlo, se dá vlastně poznat jen podle malých vitrínek s programem na aktuální měsíc psaných archaickým patkovým písmem na stylově zažloutlém papíru.

Kromě večerních představení je možné do opery nahlédnout po zaplacení vstupného u pokladny z boční strany budovy. Schodiště vede návštěvníky do patra, stěny jsou lemovány originály plakátů z minulých staletí, zvoucích na představení Verdiho oper, na opery dirigované Toscaninim a podobně.

Opera mí dvě foyer. Jedno pro běžné návštěvníky, kteří si mohou dovolit jen balkon, druhé pro bohaté abonenty z lóží a přízemí. Právě druhé foyer je na prohlídkové trase a je možné se z něj podívat do šesti otevřených lóží, označených nade dveřmi šesti spojenými kruhy.

Pohled do sálu je impozantní, člověk by neřekl, že se do takové obyčejné budovy tak velký sál vejde. Přízemí je zaplněno řadami modrých plyšových sedaček, první čtyři výškové úrovně po stranách zabírají lóže v červeném plyši a sametu, zdobené zlatem. Tři podlaží zabírá přímo uprostřed proti jevišti královská lóže. A nad lóžemi několik dalších výškových úrovní zabírají balkony, už zdaleka ne tak luxusní. A právě na balkonech sedávají ti největší znalci. Je tu nejlépe slyšet, s výhledem na daleké a vzdálené jeviště je to horší. Milánští znalci jsou obávaní i mezi největšími světovými operními hvězdami, protože nemilosrdně bučením a křikem potrestají každou chybičku a nemálo hvězd tady bylo vypískáno.

A ceny vstupenek? Podle milánské průvodkyně na balkony kolem 50EUR, lóže až 8OO EUR a nejdražší místa v přízemí prý 2.500EUR. Jak jsem slyšel, tak předávám.

Pinacoteca di Brera

Umělecká galerie s významnou sbírkou italských obrazů. Nachází se v impozantní budově Palazza di Brera ze 17. století. Je to místo jedněch z nejúchvatnějších děl italského renesančního a barokního malířství a také nejznámějších italských maleb 20. století. Sbírka je rozmístěna celkem ve 38 místnostech. Uvnitř jsme nebyli, přišli jsme pozdě, asi 10 minut před zavíračkou, takže už to nemělo cenu. Ale i samotná budova a její nádvoří, lemované oblouky na úrovni prvního a druhého patra, stojí za nahlédnutí.

Basilica di Sant´ Ambroggio

Jedna z nejstarších sakrálních staveb v Miláně postavená v roce 379. Je významná hlavně svým stářím, proto bývá uváděna mezi hlavními turistickými atrakcemi. Ale když už by se mělo něco vynechat, pak by asi padla volba na tuto baziliku spolu se San Lorenzo Maggiore o kousek dále.

San Lorenzo Maggiore

Kostel postavený ve 4. století, ve 12. a 16. století prošel přestavbami. Své místo zde má významná sbírka raných římských fragmentů. Jinak stejně jako u Sant‘ Ambrogia.

Santa Maria delle Grazia

Renesanční kostel postavený v letech 1466 – 1490, uvnitř je k vidění da Vinciho freska Poslední večeře. A právě proto by se rozhodně neměl minout, na což je potřeba včas myslet a sehnat si lístky. Prý nejméně měsíc předem. Další možnost je koupit si výlet po Miláně od místní cestovky (v ceně je prohlídka hlavního náměstí a okolí, Teatro alla Scala, projížďka autobusem po hlavních tepnách města a právě Poslední večeře. Ovšem za 65EUR je to výlet řádně předražený, samotný lístek na Poslední večeři stojí přesně desetinu. Ale nedokážu posoudit, zda by se skutečně nedal koupit třeba den dva dopředu, byť třeba na ranní nebo večerní hodinu.

Samotný kostel je celkem nezajímavý, byť se na plánech a výstavbě podílel sám Bramante. Za druhé světové války byl bombardován a prakticky zničen, jen Poslední večeře se jako zázrakem zachovala. Částí kostela býval i klášter Dominikánů, v jejichž jídelně (večerní, jen na večeře) právě Leonardo na čelní stěně vymaloval svůj famózní obraz.

Wikipedie:

Poslední večeře je nástěnná malba z 15. století, jejímž autorem je Leonardo da Vinci. Nachází se v milánském kostele Santa Maria delle Grazie. Da Vinci malbu vytvořil pro své patrony Ludovica Sforza a Beatrici d'Este. Malba zachycuje Ježíše a dvanáct apoštolů při poslední večeři. V obraze je použita trojúhelníková kompozice (konkrétně v pozadí za Kristem a uspořádání skupinek). Z hlediska techniky malby se jedná o fresku, která byla v renesanci častou používána. Na díle můžeme vidět čtyři skupinky po třech apoštolech, kteří jsou nahnuti k sobě a debatují o zprávě, kterou jim právě Kristus pověděl, že ho jeden z nich zradil. Jediný Jidáš je v záklonu a couvá, protože mu je jasné, že se Ježíš dozvěděl o jeho zradě.

Obraz Poslední večeře byl také použit v dobrodružně-fantastickém románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Obraz je v dílu brán jako šifra, vedoucí k odhalení stovky let hledaného objektu, nebo osoby, Svatého Grálu. V dílu se poukazuje na to, že da Vinci chtěl poukázat na vztah mezi Ježíšem Nazaretským a Máří Magdalenou. Konkrétně se jedná například o to, že na celém vyobrazení Poslední Večeře se nikde neobjevuje kalich (nejčastější podoba Svatého Grálu v jiných pramenech), přičemž jsou po bližším prozkoumání vidět na stole rozmístěné sklenice s vínem.

Nejzajímavějším faktem je, že osoba po Ježíšově pravici, tedy nejblíže pána, by mohla být žena. Po důkladném prozkoumání si můžeme povšimnout náznaku ňader, ženských rysů ve tváři, ženských vlasů, dále pak to, že osoba po Ježíšově pravici je téměř v identickém oblečení jako sám Ježíš. Pokud bychom tuto osobu vystřihli a položili ji na Ježíšovu pravici, bude velmi záhadně, možná až milenecky, ležet na Ježíšově levém rameni. To vše v dílu od Dana Browna vede k tomu, že by osoba po Ježíšově pravici nemusel být jeden z apoštolů, ale Máří Magdaléna. Mezi údajnou Máří a Ježíšem je volný prostor ve znaku V což může být tvar stejně tak kalichu, ale i starý znak pro ženu, nebo také vyobrazení ženského lůna.

Do místnosti s Poslední večeří není tak jednoduché se dostat. Jde se přes dvě turniketové místnosti s automaticky ovládanými dveřmi nastavenými tak, že vnitřní dveře se otevřou až po uzavření vchodových vnějších. Samotné prohlídce obrazu je vyhrazeno 15 minut pro skupinku o 25 lidech.

Naproti poslední večeři je klasická freska znázorňující snímání Ježíše z kříže, větší, zachovalejší, barevnější. Přesto si í nikdo ani nevšimne, nemá v sobě totiž ten záblesk geniality. Leonardo se nepovažoval za malíře, on byl především vynálezce, autor válečných i jiných strojů, filozof, spisovatel a kdoví co ještě, malířství kladl až na asi desáté místo svých aktivit. Proto se mu do fresky moc nechtělo – klasická freska se totiž maluje do čerstvé a vlhké omítky, musí se pracovat rychle a na díle nejsou možné žádné opravy. To Leonardovi nevyhovovalo, proto zvolil suchou cestu, na zaschlou omítku maloval temperovými barvami. To je důvodem špatného stavu obrazu, který začal blednout už pár let po dokončení.

Obraz (880cm x 460cm) de facto navazuje na zdi jídelny a opticky ji prodlužuje, na znázorněné zadní stěně vidíme okny do lombardské krajiny kolem Milána. Přes celou šířku obrazu se táhne široký stůl se skupinami apoštolů a Ježíšem v čele. Jak málo si mnichové mistrova díla vážili, je vidět na tom, že prorazili dveře přímo uprostřed zdi pod Ježíšem.

A mimochodem – apoštol Jan, po Ježíšově pravé ruce, je prý mladý chlapec, proto vypadá tak zženštile. Ovšem při pohledu na obraz se tomu nechce věřit. Vidíme naprosto jasnou ženu…

Muzeum vědy a techniky Leonarda da Vinciho

Tak tady jsme se nedostali, respektive jsme přišli až k pokladně, abychom se dověděli, že je v pondělí zavřeno. Škoda. Jsou zde rozsáhlé sbírky návrhů Leonarda da Vinciho spolu s funkčními modely. Expozice věnované komunikaci, videu, klenotům, hodinkám, hudbě nebo také rozsáhlá část věnovaná dopravě. Od návštěvy ponorky, přes průzkum parníku či plachetnice se dostanete až ke stíhačkám nebo vrtulníkům.

San Siro

Není zcela jednoduché se k moderní mohutné stavbě dostat. Od stanice metra Lotto se pěšky šlape skoro tři čtvrtě hodiny, lepší je jet autobusem č. 49, ale to jsme zjistili až podle letáku u pokladny. Mimo dobu utkání je možné navštívit muzeum stadionu a podívat se na plochu, ovšem za cenu hrozných 14EUR a jen s průvodcem. Nečekaně dlouhá cesta a minimálně hodina času komentované prohlídky by nám způsobily problémy při stíhání letadla, takže jsme si jen stadion obešli kolem dokola a vrátili se do centra.

Wikipedia:

San Siro, známý také pod jménem Stadio Giuseppe Meazza, je fotbalový stadion v italském Milánu. Je to domácí stadion dvou velkých fotbalových velkoklubů: AC Milán a Inter Milán a zároveň jedno z nejproslulejších fotbalových hřišť. Stadion má kapacitu 85 000 diváků, což z něj dělá osmý největší stadion v Evropě. Zároveň je jedním z 23 evropských pětihvězdičkových stadionů. Své první a originální a oficiální jméno nese, protože se nachází v okrese San Siro. Druhé jméno nese na počest slavného milánského fotbalisty 30. let Giuseppe Meazzy.

San Siro je, jako skoro každý fotbalový stadion jedinečný svou konstrukcí. Jeho dominantou jsou čtyři sloupy v každém rohu, na nichž je střecha, která zakrývá pouze tribuny a nikoliv trávník.

Doprava po Miláně

Ze všech letišť jezdí do Milána shuttle busy, na hlavní nádraží stojí jízdné 10EUR a koupí se buď přímo v příletové hale, nebo u některých společností při nástupu do autobusu. Je možné koupit rovnou zpáteční lístek za 16EUR, platnost je neomezená, takže se 4EUR ušetří. Cesta trvá podle provozu kolem hodiny. Při návštěvě na víkend se vyplatí určitě si koupit 48 hodinový lístek na veřejnou dopravu. Nám jej prodali přímo na recepci hotelu za běžnou cenu (8,25EUR). Vyplatí se při více než 6 cestách, takže skoro určitě vždy, pokud nestojí hotel přímo naproti Duomo. Při první cestě autobusem nebo tramvají se označí, v metru se pokaždé strčí do turniketu, druhou stranou vyjede. Někdy i při výstupu, ale obvykle to není nutné. Metro má hustou síť několika barevných linek, vše je dobře značeno, jen ve starších soupravách někdy chybí info o aktuální stanici a musí se hlídat podle jmen stanic na nástupištích. Mapa je pak skoro nezbytná (už kvůli směru linky). Červená linka se větví, musí se dávat pozor, kam jede konkrétní souprava (při cestě na stanici Lotto u San Sira).