Maroko - Sahara, Atlas

Ráno jsme vyrazili do hor. Hřbet Malého Atlasu je ještě porostlý poměrně hustou vegetací, nad kterou vyčnívají majestátné cedry. Ovšem jejich háje už nejsou zdaleka tak rozsáhlé jako dříve a hodně stromů napadených nějakou chorobou usychá. Vegetace postupně s rostoucí nadmořskou výškou ubývalo, holý hřeben Středního Atlasu jsme překonali průsmykem Titi-Abekhnanes (1769m). Zejména severní svahy a meze občas pokrýval sníh. Mezi Středním a Vysokým Atlasem je rozsáhlá nudná náhorní rovina, uprostřed která leží hornické městečko Midelt. Zde jsme ve stylové kasbě předělané na restauraci měli možnost poobědvat. Dali jsme si ražničí na jehle, které sice nebylo špatné, ale porce byla celkem malá. K jídlu nám hrál hudebník na nějaký druh mandolíny, který do rytmu melodie točil hlavou tak, aby se střapec jeho fesu neustále točil dokola, což se mu dařilo, ale měli jsme pocit, že z neustálého míhání střapce před očima začíná šilhat.

Vysoký Atlas byl pochopitelně zasněžený ještě více než Střední, cestou jsme viděli několik mobilních vesnic kočujících Berberů a jejich ovčích stád. Nejvyšším bodem dnešní cesty byl průsmyk Tizi-Talrhemt (1907m). Po přejezdu Atlasu jsme se konečně dostali do krajiny, kterou jsme znali z fotek, filmů a Pohádek tisíce a jedné noci. Krajina ve srážkovém stínu Atlasu je vyprahlá, místy ji křižují vádí – vyschlá koryta dočasných řek tekoucích jen za jarního tání. Jen výjimečně se nějaká říčka z Atlasu dostane dále do vnitrozemí. Pak je půda kolem vody nádherně zelená, do posledního místečka využitá pro pěstování různých plodin a palem, obvyklé je třístupňové pěstování nízkých, středních a vysokých rostlin na jednom místě.

Občas je voda zastoupena i formou minerálních pramenů, které dávají říčkám zvláštní barvu, u jednoho takového místa jsme měli další zastávku. Kolem těchto minerálních vod ale vegetace není tak bujná jako kolem řek „sněhových“ tekoucích z Atlasu. Kopce jsou zde tvořené usazeninami, jejich úbočí mají vodorovnou strukturu, místy jsme měli pocit, že jsme v Arizoně nebo Coloradu.

Kolem řek se zde rozkládají obrovské oázy a palmové háje oblastí El-Rachidia a dále od Altlasu Tafilalet, kolem cesty se objevují první pevnosti – kasby. Na jedné z fotozastávek obdarováváme mladé Maročany pasoucí zde kozy bonbóny a propisovacími tužkami, oni nám za to dávají velblouda upleteného z trávy... Odpoledne jsme dojeli k hliněnému městu Erfoud, kde jsme měli zajištěný hotel. Jen jsme si odnesli věci na pokoje a už na nás čekaly terénní čtyřkolky – starší Land Rovery, aby nás dovezly pouští Saharou k písečným dunám Erg-Chebby. Slovo poušť zde označuje kamenitou pustinu, písečným dunám se říká Erg.

Po chvíli komplikací (lehčí indispozice z tepla u jedné ze starších účastnic) jsme nastoupili po sedmi do roverů, pár kilometrů jsme jeli městem, ale dalších asi 50 km už vedlo skutečnou Saharou. První třetina vedla alespoň náznakem cesty, zbytek už byla jen poušť, kterou každý řidič uháněl vlastní trasou. Po chvíli byly naše rovery roztaženy do širokého vějíře, abychom se navzájem neobtěžovali zvířeným prachem.

Po hodině divoké jízdy se auta opět sjela a zastavila na menší vyvýšenině s výhledem na počátek písečného ergu. Na tomto místě už jsme byli prakticky v pohraničí, protože Sahara zde přechází po pár desítkách kilometrů do Alžírska.

Po chvíli kochání se pohledem na červené duny nás už řidiči odvezly až na kraj dunového pole. Část výpravy vyrazila na duny, my jsme se spolu s několika dalšími páry vydali objednat velbloudy na písečný trek. Zde se jezdí po dvou, což nám vyhovovalo. Vylezli jsme na našeho (samozřejmě jednohrbého) velblouda, který měl hrb pokrytá dekou, tvořící příjemné sedlo. Vpředu je madlo na držení, důležité zejména při kritických fázích treku, tedy vstávání a lehání velblouda.

Velbloud totiž z leže vstává tak, že klekne na přední kolena (trhne jezdcem dozadu), pak úplně napřímí zadní nohy (trhnutí dopředu) a teprve napřímí nohy přední (a znovu trhnutí dozadu). Při lehání naopak. Náš velbloudář nás ze země jistil, pak velblouda chytl za uzdu a sám nás opatrně vedl na vrchol duny. Jízda už tak hrozná není, jen je nepříjemné, když při výstupu na duny ujíždějí velbloudům nohy.

Nahoře na duně (asi po půl hodině jízdy) jsme pak měli chvíli na procházku po ostré hraně duny, vyfotili jsme pár snímků a už se pomalu začalo stmívat. Ještě jsme museli odolat poměrně silnému nátlaku velbloudáře, který nám chtěl vnutit nějaké fosílie, které prý jeho otec hledá v Atlasu a on tím živí rodinu, my jsme ovšem za trek zaplatili celkem dost a fosílie byly tak předražené, že jsme se zlomit nenechali. Do té doby vstřícný velbloudář od té doby nepromluvil ani slovo a ani za bakšiš při chladním rozloučení téměř nepoděkoval.

Přesto byl výlet na Erg asi největším zážitkem z Maroka. Tak nějak si Středoevropan představuje poušť.

Začalo se rychle stmívat, nasedli jsem do svých roverů a kamenotou pustinou jsme se už řítili zpět do hotelu potmě. Hotel byl postaven ve stylu okolního města, tedy z hliněných cihel. To mu ale nijak neubralo na pohodlí, jen jsme se cítili ještě více exoticky. Pokoje byly v nízkých dvoupodlažních budovách uprostřed uměle zavlažované zahrady. Jen nás mrzelo, že jsme se zde nestihli vykoupat v bazénu. Večer jsme přijeli příliš pozdě a ráno jsme zase brzy odjížděli.

Vyprahlou krajinou jsme poodjeli do nedalekého města Tineghiru, kde jsme si prošli částí ksúru, opevněného města upláceného z hlíny, které v současnosti obývají bez placení nájmu nejchudší obyvatelé, takže připomíná gheto. Nakoupili jsme si na cestu chleby čerstvě vytažené z pece, slibovaných baget jsme se nedočkali. Ale zdejší chleba je výborný.

Krajina na další cestě vedla místy oázami, které už nebyly tak vyprahlé jako ráno. Dostali jsme se totiž do údolí řeky Dadés, kterému se říká i Údolí tisíce kasb, ale stejně tak by si díky přírodním scenériím zasloužilo i jméno Údolí pohádek tisíce a jedné noci.

Cesta začala nenápadně stoupat, blížili jsme se k největší přírodní zajímavosti Maroka – soutěsce Todra. Poslední dvě cesnice před vjezdem do soutěsky jsme museli projet krokem, protože po silnici se valily davy svátečně vystrojených lidí. Původně jsme mysleli, že se koná svatba, skutečnost byla bohužel jiná. Na dnešní den připadl svátek místní světice Todry, podle které jsou říčka a soutěska pojmenovány, a všichni lidé (ale i desítky autobusů z celého Maroka) se vydali slavit svátek na místě nejposvátnějším, tedy v soutěsce. Mimo vesnice se jelo lépe, nádherný byl kontrast svěže zelených palem s hnědými horami v okolí. Už od vjezdu do soutěsky bylo jasné, že klidnou a romantickou procházku nejznámějšími místy si příliš neužijeme. Každá volná plošinka byla obsazena davy veselících se lidí, kteří zde hráli na hudební nástroje, zpívali, tančili, odpočívali, obědvali a prostě se bavili.

Soutěsku Todra vyhloubila stejnojmenná říčka až do hloubky kolem 300 metrů, v nejužších místech je jen 10 metrů široká. Trochu připomíná slovenskou Manínskou úžinu nebo vjezd do Vrátné doliny, ovšem přenesené do exotického prostředí Severní Afriky. Ještě donedávna se v průvodcích psalo, že vjezd je možný pouze terénními vozy s pohonem všech čtyř kol, dnes je zde ovšem naprosto děsná asfaltka, kterou i nejužším místem projíždějí autobusy.

Dnes byly všude tisíce lidí, místní počtem zdaleka vítězili nad turisty, bylo zde i několik školních zájezdů, všude hrála hlasitá hudba z přenosných kazeťáků a přehrávačů, školní mládež hrála na úzké cestě fotbal, prostě po nějaké romantice ani památky. Co nejrychleji jsme prošli hlavní soutěskou a přemýšleli jsme, jak naložíme s volnými dvěma a půl hodinami do odjezdu autobusu.

Když se před námi stěny soutěsky trochu otevřeli, uviděli jsme před sebou krásné údolí sevřené pořád ještě těsnými vrcholky hor. Okolní hory už se netyčily úplně kolmo k nebi, ale od Todry se zvedaly méně příkrými svahy, pořád ovšem velmi strmými. Místní lidé už tuto část údolí neberou jako tak zajímavé místo, zůstávají raději namačkaní v hlavní části soutěsky.

Zato nám se zde líbilo a rozhodli jsme se podniknout menší výlet proti proudu téměř vyschlé říčky, samozřejmě v rámci časových možností. Prvních dvacet minut jsme šlapali po rozpálené asfaltce, ale pak se nám povedlo sejít na pěšinku vedoucí těsně kolem říčky. A teprve teď, když už jsme neviděli silnici a ani další známky civilizace, na nás začala působit krása soutěsky, která je popisovaná ve všech knihách o největších přírodních krásách a zajímavostech světa. Nádhernou exotikou vyprahlého údolí s občasnou zelení kolem zbytků vody v potůčku Todry jsme šli asi hodinovou procházku, stejnou cestou jsme se pak vraceli zpět, pouze se nám povedlo najít cestičku až k samotné průrvě, takže jsme se vyhli nezáživné asfaltce.

Vrátili jsme se tedy do mumraje soutěsky. Po určitých problémech s vyjetím autobusu (nové autobusy chtěly dovnitř, jiné zase ven, ale vyhnout se nebylo kde) jsme celkem spokojeni pokračovali dále. Pěkně jsme se prošli exotickou krajinou a ještě jsme se přitom opálili (lépe řečeno spálili). V jednom blízkém městečku nás zaujal trh – súk, těžko říci, zda pravidelný nebo na počest patronky Todry.

Naše cesta pokračovala dále údolím Dadés, palmovými oázami, přes hliněná města a vesnice, kolem desítek kasb, většinou opuštěných, ale občas i zrekonstruovaných a přestavěných na hotely. Na zvláště pěkných vyhlídkách nám vždy řidič zastavil, měli jsme i zastávky na kávu a mátový čaj. V oázách Kelaa a Skoura byla možnost nákupu růžového oleje ze zdejších růžových zahrad, my jsme ale koupili velmi levně (po 10 dirhamech bez smlouvání) přívěsky – leštěné černé kamínky s fosíliemi pravěkých škeblí a zavinutek.

Večer jsme dojeli do města Ouarzazate, východiska výprav a zájezdů do Atlasu a na Saharu. Prohlédli jsme si ještě rekonstrovanou kasbu uprostřed města, před kterou se právě chystal koncert některé z místních hvězd a ubytovali jsme se ve **** hotelu, jednom z nejlepších na naší cestě (i když všechny hotely byly nad očekávání dobré). I jídlo kvalitou a výběrem (večeře ve všech hotelech vždy formou švédských stolů) odpovídalo úrovni hotelu.

Hned za městem stojí další rekonstruovaná kasba, pevnost Tiffoultoute. Protože stojí na kopečku, tvoří výraznou dominantu okolí. Vnitřní prostory jsou sice upraveny zhruba do původní podoby, ale současně slouží jako kulisa pro turistické Marocké večery, podobné, jako jsme my absolvovali ve Fésu. Zařízení kasb bylo asi pohodlné a praktické, ale výzdoba městských paláců je mnohem propracovanější a zdobnější, takže si myslíme, že naše folklórní večeře byla pěknější než se asi pořádají zde. Více než prostory kasby nás zaujala terasa na střeše s výhledy do okolí. A zdaleka největší pozornost budilo čapí hnízdo na terase, s velkým čápem a dvěma mláďaty, kteří se nenechali rušit turisty ani fotoaparáty cvakajícími jen pár desítek centimetrů od nich. Další cesta vedla méně zajímavou krajinou, po včerejší cestě údolím Dadés by ale každá krajina musela působit fádnějším dojmem.

Brzy se ale v dálce začaly objevovat vrcholky Vysokého Atlasu a my jsme začali stoupat do nejvyšších hor Severní Afriky. Občas jsme měli možnost pořídit pár záběrů z odpočívadel, na jednom z nich jsme koupili další suvenýry – po 40 dirhamech černý rozpůlený kámen s růžovofialovými krystaly uvnitř a hlavně také rozpůlený nenápadný kámen s 500 milionů let starým zkamenělým trilobitem, asi 8 cm dlouhým. Cesta stoupala výše a výše, z občasných zatáček se staly serpentýny, vegetace ubývalo, zato přibylo sněhových polí. Dojeli jsme až do výšky 2260 m nad mořem v průsmyku Tizi n’Tichka, další cesta vedla pořád velmi vysoko těsně pod hřebenem Atlasu dlouhými serpentýnami, kde jsme dole pod sebou viděli autobusy jedoucí proti nám, vzdálené vzdušnou čarou pár set metrů, se kterými jsme se pak ale míjeli až po velmi dlouhé době, kdy se povedlo překonat mnohakilometrovou vzdálenost.

Svodidla místy chyběla, místy byla postavena jen formální nízká zídka dělící cestu od propasti. Takovou cestou jsme jeli několik hodin, ani zastavit nebylo kde, protože cesta je tak úzká a točitá, že objíždění stojícího autobusu by bylo riskantní a na vybudování odpočivadel nebylo místo. Po několika dlouhých hodinách zatáček jsme postopně sklesali do podhůří, opět se začalo oteplovat a krajina nabyla opět pouštního charakteru. Na jedné z vyhlídek nám řidič zastavil kvůli okolní scenérii, ale nás zaujaly nějaké zemní veverky nebo podobná zvířátka, skotačící mezi kameny nedaleko od nás, bohužel s tak rychlými pohyby, že je nebylo možné vyfotit. Zato varana, kterého držel místní kluk, jsme si za pár drobných, propisku a bonbóny vyfotit mohli. A nejen vyfotit, i pohlazení a potřesení tlapkou vydržel.