Malajsie - úvod

Termín:

25.10. – 8.11. 2011

(CK ESO Travel)

Malajsie je volená federativní konstituční monarchie v jihovýchodní Asii, rozkládající se na jihuMalajského poloostrova a na severu ostrova Borneo. Jejími sousedy jsou Indonésie, Brunej, Singapura Thajsko. Od Filipín ji oddělují dva úzké průlivy a Suluské moře mezi nimi.

Nejstarší obyvatelé přišli 300 př. n. l. z jižní Číny. Do konce 1. století vytvořili prosperující obchodní společnost, která byla ve spojení s Indií i Čínou. Roku 1509 byla Malaka dobyta Portugalci, čímž začala evropská nadvláda nad zemí. Brzy se stala centrem výnosného obchodu s kořením. Roku1614 byli vystřídáni Nizozemci, kteří v zemi zůstali na 200 let. S Nizozemci začal upadat obchod s kořením. V 17. století byl poloostrov sjednocen. Roku 1795 Britové získali Malaku a roku 1819přístav Singapur. Roku 1824 převzali nad celou Malajsií správu Britové. Za druhé světové války byla okupována Japonci.

Po válce začíná malajská válka za nezávislost a sjednocení. Na poloostrově vznikla Malajská komunistická strana, která pod vedením komunistické Číny bojovala s Brity. Reakci na nástup komunistů na poloostrově vznikla antikomunistická a antikoloniální koalice, která komunisty porazila a ve volbách v roce 1955 získala většinu. Roku 1957 dosáhla nezávislosti. Roku 1963 byly připojeny ostrovní státy Sarawak a Sabah na Borneu. Roku 1965 opustil federaci ostrov Singapur a vyhlásil nezávislý městský stát, tím získala Malajsie konečné dnešní hranice. Malajsie je člen OSN a Commonwealthu.

Malajsie se člení na 13 spolkových států a 3 spolková teritoria. Devět z nich jsou monarchie (vládce Perlisu má titul rádža, vládce Negeri Sembilanu titul „Yang Di-Pertuan Besar“, ostatní jsou sultanáty), Sabah, Saravak, Malaka a Pulau Pinang jsou republikami.

Pevninská část státu je hornatá. Pohoří se směrem na jih snižují. Na jihu země převládají nížiny. Ostrovní Malajsie má bažinaté pobřeží a ve vnitrozemí vysoké hory. Podnebí je rovníkové s vysokými teplotami a vysokou vlhkostí po celý rok. Monzuny přinášejí každý rok hojné srážky. Horské oblasti jsou pokryty tropickým pralesem. Mezi nejvzácnější živočichy patří orangutan, tygr či nosorožec.

Malajsie má 27 700 000 obyvatel, které je tvořeno pestrou směsicí ras. Přibližně 50% jsou Malajci, 30% Číňané, 9% Indové a další domorodé národy. Politickou moc v zemi mají v rukou Malajci, ale Číňané ovládají hospodářství. Hlavním náboženstvím je islám (55% obyvatel). V zemi jsou četné menšiny buddhistů (17%) lidí, kteří vyznávají některé z čínských náboženství (12%), hindiuistů (7%) a křesťanů (6%). Podle neziskové organizace Privacy International mají obyvatelé Malajsie světově nejnižší tzv. index soukromí (ukazatel reflektující dodržování osobních práv, zejména práva na soukromí).

Kalimantan (také Borneo) je třetí největší ostrov světa s rozlohou 743 330 km2. Nachází se v jihovýchodní Asii mezi Indickým oceánem a Tichým oceánem. Na Borneu se rozkládají většinou pralesy, je to domov mnoha druhů živočichů i rostlin. Nejvyšší hora Bornea se jmenuje Gunung Kinabalu a dosahuje nadmořské výšky 4 095 m n. m. Na Borneu je také největší jeskynní sál na světě (Sarawacká síň).

Ostrov je pokrytý deštným pralesem, kde rostou endemické rostliny. Roste zde více než 15 000 druhůvyšších rostlin, z čeho je 3000 druhů stromů. Žije zde 221 suchozemských savců. Typickými představiteli místní fauny jsou slon indický bornejský (Elephas maximus borneensis), nosorožec sumaterský a orangutan bornejský (Pongo pygmaeus), kahau nosatý (Nasalis larvatus), levhart Diardův / pardál ostrovní (Neofelis diardi), několik vzácných ptačích druhů, dlouhoocasí makaci a také četné druhy motýlů.

Název Borneo je portugalským zkomolením názvu Brunej. Indonéský název zní Kalimantan. Zejména v Indonésii je ostrov označován výhradně tímto jménem. Někdy označuje pojem Kalimantan pouze část ostrova, která je pod správou Indonésie.

Jaro 2011 pro nás bylo jako začarované. Byli jsme přihlášeni na cestu po Sýrii a Libanonu, jenže „Arabské jaro“ bylo právě v nejlepším (tedy v nejhorším – hlavně v Sýrii probíhaly poměrně prudké srážky mezi demonstranty a státní správou s mnoha mrtvými, v Libanonu zase unesli místní kmeny skupinu polských turistů), takže zájezd byl pochopitelně zrušen. Na podobný termín jsme tedy zkusili Kamerun, byli jsme jistojistě ujištěni, že přihlášených je dost a že se určitě pojede. Ale nejelo se, přihlášení se prý odhlásili a my zůstali bez zájezdu. Jsme vázaní na nahlášený termín dovolené a zrovna v tomto období jsme prakticky neměli možnost termínem šoupat o několik týdnů, protože už byly rozpisy dovolených na prázdniny a ty se rušit nedají. A v květnu či červnu se stejně exotiky nejezdí. Takže jsme nakonec dovolenou zrušili úplně a začali jsme uvažovat o podzimním termínu.

Na podzim už to vypadalo lépe. Hlavně přelom října a listopadu má poměrně hodně alternativ, takže při zrušení zájezdu je obvykle čas na objednání jiné lokality. A právě v pozdním říjnovém termínu nás zaujala cesta po Borneu z malajské strany, tedy malajské federativní státy Sabah a Sarawak. Klíčové byly dva body programu – orangutani v Sepiloku a hlavně návštěva u Ibánců, Lovců lebek (s noclehy v turisticky upravené Dlouhé chýši, longhouse). Svět se stále více civilizuje a tyto domorodé kmeny či národy postupně přijímají většinový styl života, a proto se nevyplatí otálet – za pár let už může celá tato subkultura zmizet a její Dlouhé chýše se změní na skanzeny.

A tak jsme se koncem října ocitli na letišti v Ruzyni (auto necháváme v Go parkingu u Kopaniny) a potkali se tu s ostatními účastníky. Složení šestnáctičlenné skupiny je docela různorodé – nejmladší studentce je těsně nad dvacet, několik párů v plus minus našem věku a nakonec i tři starší kolegové, kteří se na zájezd dostali ne přímo omylem, ale rozhodli se pro tuto cestu narychlo po zrušení jejich původně plánovaných cest pro nedostatek účastníků. A někteří ani nevědí, co je vlastně čeká. Průvodce Viktor je druhý nejmladší, vše ale zvládá s přehledem a nadhledem. Tato trasa se moc dlouho nejezdí, Viktor ji absolvuje teprve podruhé. Nakonec se z nás stává docela dobrá parta, všichni věkově podobní si skoro hned tykáme (a samozřejmě přibíráme i Viktora), což je základ příjemné atmosféry.

Letíme s Lufthansou do Frankfurtu, tam máme čas tak právě na přestup do Jumbo Jetu Singapure Airlines a už nás čeká 12 hodin ve vzduchu. Singapurci se docela právem umísťují v anketách o nejlepší leteckou společnost na medailových pozicích, letos dokonce vyhráli. A je to vidět hned po nástupu do letadla, milé a pěkné letušky v dlouhých orientálních šatech (barva vyjadřuje služební ostavení) rozdávají cestovní balíčky (hřebeny, kartáčky na zuby s pastou, ponožky na cestu pro ty, kdo se rádi zují), sluchátka a několikastránkové menu se seznamem, co si lze objednat na občerstvení a jaká budou jídla na výběr. Sedadla zachovalá, rozestupy ucházející, osobní display s bohatou nabídkou programů – mám s sebou knížku (Králova řeč), takže na filmy se ani nedívám a budu si raději číst.

Po hodince dostáváme oběd. Naprostou bombou je předkrm – uzený losos s pórkovým salátem. Něco delikatesního. I ti, kdy obvykle ryby nejedí, si pochutnají, natož my, kteří vše z moře milujeme. Hlavní jídlo si tradičně půlíme, abychom mohli zkusit obě varianty. Dnes jsou však na výběr bohužel tři, takže thajské curry s oříšky neochutnáme. Testujeme jen hovězí roládu v hořčičné omáčce se zeleninou a máslovými špetzlemi (zde něco jako strouhané a opečené bramborové proužky), roláda je de facto jako náš ptáček, a jako druhé jídlo pečené kuřátko s kešu, zeleninou a vaječnými nudlemi. Obojí docela dobré, ptáček je lepší. A samozřejmě houstička s máslem a sýrem (snad nějaká gouda), crackery, káva čaj, obvyklé nápoje.

K pití si dávám Bloody Mary, inzerovanou v menu, dostávám ale jen rajčatový džus s vodkou a ledem, sůl a pepř od oběda použiji na jednu porci, ty ostatní už mám naplano. Tady by Austrain Airlines vyhrály, tam se dává BM skoro regulérní. Několik dalších hodin sice dělá personál umělou noc, my máme brzké odpoledne, takže na hru nepřistupujeme a čteme si s rozsvícenými lampičkami. Tím nezaspíme občasné občerstvení, kromě pití i různé laskominy typu Snickers, chipsy, cereální tyčinky (ty schováváme na horší časy), jablíčka a slané oříšky.

Jako druhé hlavní jídlo dostáváme předkrm ve formě ovocného salátu a ovocného jogurtu, výběr hlavního chodu tentokrát jen ze dvou možností, zkoušíme tedy i asijské smažené nudle s kuřetem, houbami a čínskou zeleninou, i tomatovo-sýrové souffle se slaninou, špenátem a opečený brambor. Obojí dobré.

S knížkou a častým jídlem i těch dvanáct hodin docela uteklo, pomohlo i to, že na prostřední čtyřsedačce sedíme jen tři, takže je dost místa na opření rukou i na odkládání přebytečných věcí na volnou sedačku. V Singapuru máme trochu více času, ale ne zase tolik, abychom stihli využít bezplatnou okružní jízdu po městě pro transferové cestující, škoda. Aspoň skočíme na free internet a necháme si namasírovat nateklé nohy v geniálních masírovacích strojích, kterých je všude dost a jsou také zdarma, to jsou služby! Stačí se posadit, zout, vložit nohy do štěrbin a spustit. Dá se navolit i rychlost, kterou nějaké válce masírují jednak lýtka, jednak chodidla (ze spodu i z boku). Zpočátku se to nijak komfortní ani příjemné nezdá, po pár vteřinách si však nohy na nezvyklý tlak zvyknou a dělá jim to moc dobře. Za těch 10 minut snad dokonce opravdu nateklé nárty a kotníky splaskávají.

Poslední část cesty je s místním SilkAirem, letíme přímo k Borneu a pak podél pobřeží nahoru. Ze Singapuru toho moc nevidíme, jen stovky lodí mířící do přístavu. Mrakodrapy spíše jen tušíme v dálce, ale nevíme, zda to je opravdu centrum, těžko říct. Borneo je shora celé zelené, protkané stužkami meandrujících řek a jejich přítoků, pěkný pohled, cesta rychle utíká a v poledne (my máme ovšem teprve šest ráno) přistáváme v hlavním městě státu Sabah, v Kota Kinabalu.