Kostarika - úvod

Termín:

28.10. - 2.11.2012

(CK ESO Travel)

Kostarika podle Wikipedie (samotný cestopis začíná až za tímto souhrnem informací o Kostarice psaným kurzívou)

Kostarika

Kostarika (španělsky Costa Rica nebo plným názvem República de Costa Rica, český doslovný překlad Bohaté pobřeží) je republika ve Střední Americe. Sousedními státy jsou na severu Nikaragua (délka hranice 300 km) a na jihu Panama (363 km). Západní pobřeží Kostariky omývají vody Tichého oceánu, východní Karibské moře. Celková délka kostarického pobřeží je 1 466 km (z toho 212 km Karibiku a 1 254 km Pacifiku).

Poprvé byla prozkoumána španělskými conquistadory a objeviteli v raném 16. století, kolonizace se odehrála až v roce 1563. Po dobu španělské nadvlády byla Kostarika součástí guatemalského generálního kapitanátu. V první polovině 19. století byla Kostarika spolu s ostatními státy sjednocena v Unii středoamerických států, na které vyhlásila v roce 1821 a později v roce 1838 samostatnost.

V prostředí politické nestability a nejistoty, či vojenských vlád a občanských válek ve středoamerickém regionu během 2. poloviny 20. století je Kostarika světlá výjimka demokratické vlády. Ze zákona je v zemi dáno, že každý občan (muž či žena) starší 18 let musí jít k volbám a jejich hlas skutečně rozhoduje, která strana bude vládnout. Demokratická vláda je u moci již od roku 1902 a jediná občanská válka proběhla roku 1948. Trvala pouhé dva měsíce a jejím důsledkem bylo rozpuštění armády, následované změnou ústavy, která roku 1949 zakázala vytvořit státu armádu. Tato situace, kdy stát nemá stálou armádu, trvá dodnes.

Kostarika se stala první středoamerickou zemí, která začala vyvážet do světa banány a kávy, což dodnes táhne kostarické hospodářství. Vhodnou situaci nastartovala osvícená vláda v 19. století, která nabídla bezplatně půdu všem, kteří se zavázali pěstovat kávu na vývoz, což paradoxně ve 20. století přineslo zemi stabilitu. Není zde stejná situace jako v okolních zemích, kde většinu půdy vlastní pár nejbohatších statkářů.

*****

Do Kostariky se vracíme po dvou letech, dokonce navštívíme i některá známá místa. Tentokrát to bude na kratší dobu, než posledně. Zájezd jsme si objednali hlavně kvůli dvěma zbývajícím zemím, Panamě a Nikaragui, ale máme rádi přírodu, prales, zvířata, takže si Kostariku klidně a rádi zopakujeme. A snad uvidíme i něco nového, třeba sopku Arenal jsme posledně měli celou dobu schovanou v mracích, tak možná tentokrát budeme mít více štěstí.

Přilítáme linkou z Panamy. Středoamerické země dodržují nějakou formu volné unie, právě na imigračních formulářích to je dobře vidět, jsou totiž ve všech třech námi navštívených zemích stejné, vyplňují se vždy na vstupu i na výstupu ze země a ještě si jich tak užijeme. Paradoxně nám často zůstanou v pasech a nikdo je nepotřebuje vidět ani nikam zakládat. Na druhou stranu je zase občas vyžadují, takže je vyplňovat musíme, ať se nám to líbí, nebo ne.

Na letišti v San José, hlavním městě, na nás čeká snědý průvodce se sportovní postavou, jmenuje se Edgar. Milým, ač po minulých zkušenostech trochu očekávaným překvapením je velký a pohodlný autobus. Do hlavního města se nepodíváme, najíždíme rovno na Panamerickou dálnici a San José objíždíme po obchvatu. Je pod mrakem, sopku Poás, tyčící se nad městem, ani nezahlédneme.

Uháníme po cestě připomínající naše okresky, od kterých se liší svou délkou – celá síť vzájemně spojených dálnic od jižního Chile po Kanadu měří 48.000 km. Už jsme po ní několikrát jeli v Panamě. Víme, že idylka dlouho nepotrvá a budeme muset odbočit na silnice nižších tříd vedoucího hor. Řidič však překvapuje a pár odboček do NP Arenal bez mrknutí oka míjí. Brzy pochopíme, veze nás do turistické jídelny, kde si budeme moci dát oběd. Asi to za těch pár kilometrů zajížďky stojí.

Areál u silnice tvoří několik objektů. My nejprve míříme do jídelny. Na pultu je vystavených několik várnic s nabízenými pokrmy, vezmeme si tedy talíře a ukazujeme, co si přejeme přihodit. Pokladní na konci pultu zkušeným okem okoukne talíře a vyhodí cifru. Můžeme platit v dolarech, ty jsou v Kostarice druhou oficiální měnou. Z naší skupiny nás obědvá snad jen 4 nebo 6. My si dáváme nějaké maso, k tomu několik různých příloh, od brambor přes rýži až po černé fazole, které nemohou chybět. Docela si pochutnáme, jídlo mnohem lépe chutná, než vypadá. Porce vyjde kolem 9 USD.

Po obědě si v suvenýrech koupíme dlouhý úzký igelitový rukávek plněný praženým kešu. Oříšky jsou čerstvé a výborné, dáme si je večer jen tak na chuť. Park za restaurací nás příliš nebere, připadá nám takový trochu vyumělkovaný, raději bychom do velké prodejny suvenýrů, která je zamčená. Ale po chvíli přicházejí Míla s Ilonou, kteří se nenechali odradit naší informací o zamčených dveří a šli se přesvědčit sami. Dobře udělali, mezitím někdo otevřel. Rychle pospícháme nakouknout, protože kolegové už se řadí u autobusu. Ve spěchu nakoupíme náušnice s přívěskem ve tvaru tukanů a Jirkovi do sbírky velkého dřevěného gekona, na zdi nad postelí bude už pátý.

Záznam TV pořadu Travel Journal s Liborem Novotným, Kostarika: