Kostarika - Arenal

Vracíme se stejnou cestou, jako jsme jeli před dvěma dny, jedeme skoro až do San José, jen pár desítek kilometrů před hlavním městem uhýbáme z trasy doprava, naštěstí tentokrát na normální asfaltovou silnici. Po poledni stavíme na oběd v restauraci u cesty, je kuře, docela chutné. K pití kromě obvyklé vody i džus ve džbáncích, které obsluha doplňuje stejně jako vodu. Po obědě se chystáme odjet, když si na poslední chvíli odskočím, objevuji ve křoví u záchodů krásnou žabičku, béžovou s hnědými skvrnami, kolem očí světle zelený pruh. Vypadá jako umělohmotná. Tak ostatně vypadají všechny kostarické žáby. Škoda, že ostatní už čekají v autobusu a já mám u sebe jen malý foťák, kterým nejde vyfotit úplně optimálně v detailu.

Začíná pršet, v autobuse nám to tak nevadí. Když po nějaké době zastavujeme u kakaové farmy v oblasti Serapiqui, v rezervaci La Trimbina, už je trochu lépe, jen trochu mokro. Moc si od farmy neslibujeme, ale nakonec se tato zastávka ukáže jako hodně zajímavá. Jdeme pár set metrů ke vstupu, kde nás ale odmítnou pustit dále, protože jsme v sandálech a to je prý velmi nebezpečné. Nejen kvůli jedovatým hadům, kterých je všude plno, ale i kvůli hmyzu, také jedovatému. Reptáme, klidně bychom podepsali revers, nakonec nás však José přesvědčí, abychom se vrátili k autobusu, nechali si otevřít zavazadlový prostor, odemkli na bahnité zemi kufry, našli v nich tenisky a přezuli se. Je to pro naše dobro a bezpečí.

Kolem správy oblasti a pokladen je hezká tropická zahrada, plno barevných květin a keřů, upravené cesty. Příjemnou procházkou dorazíme k avizované první atrakci, visutému mostu přes údolí s říčkou. Musíme dodržovat dvoumetrové rozestupy, ale omezení není tak přísné, jako bude později v Monteverde, kde na jeden most může maximálně 10 lidí najednou. Most má dno z děrovaného plechu, zábradlí do výšky pasu z pletiva. Je zavěšen na dvou věžích a dlouhých lanech, oproti očekávání se nijak zvlášť nehoupe a netřese.

Je to naše první visutá lávka, takže si ji užíváme. Zase svítí slunce (dnes už třikrát pršelo a třikrát to naopak vypadalo na krásný letní den). Jsme nad korunami většiny stromů, jen ty nejvyšší dosahují na naši úroveň. Výhledy krásné, jen zvířata a ptáci vidět nejsou, maximálně nějaký hmyz, hlavně motýli. Už začátek výletu na farmu nás plně uspokojuje.

Za mostem začíná divoký deštný prales. Most končí uprostřed prudkého svahu, po jeho vrstevnici vede cestička, po levé straně svah nahoru (porostlý deštným pralesem), po pravé zábradlíčko a prudký svah dolů (také porostlý deštným pralesem). Jdeme husím pochodem, dva bychom se vedle sebe nevešli. Teď už chápeme nutnost tenisek, zvláště když nám José ukazuje jedovaté pavouky a narazíme i na obrovské mravence, také jedovaté, přes dva centimetry dlouhé (!) – po jejich kousnutí sice člověk nezemře, ale prý je 24 hodin úplně mimo.

Jdeme asi kilometr, možná i trochu déle, když se před námi objeví mýtinka s altánem. Na jedné straně „hlediště“, dlouhá lavice do pravého úhlu a nad ní o něco výše druhá. Naproti je předváděcí stůl, pec a nějaké rekvizity. Sedáme si do lavic a začíná opět pršet, už se tomu nedivíme. Jsme rádi, že nám to tak pěkně vyšlo a že jsme schovaní pod střechou.

Následuje skoro hodinová prezentace historie výroby kakaa a čokolády za doby Mayů a Aztéků. Čekali jsme nudnou desetiminutovou přednášku o kakau a pak prodej předražených suvenýrových balení kakaa, místo toho sledujeme vynikající živou předváděčku s ochutnávkami, suvenýry žádné (kdo by je chtěl, měl a bude mít možnost nakoupit si v obchůdku u pokladny).

Nejdříve představení kakaových lusků, velkých plodů kakaovníku (20 až 30 cm dlouhých), po jejich rozbití se objeví do bílé dřeně usazené hnědé kakaové boby velikosti velké fazole. Dostáváme ochutnat – boby jsou obaleny vrstvou sladké dřeně, samotné ale jedlé nejsou, vyplivujeme je do speciální nádoby. Tím jsme položili základ pro výrobu kakaa dalším skupinám v následujících dnech. Slinami fermentované boby se nechávají šest dnů postupně kvasit (vidíme ukázku stavu po jednotlivých dnech, tak jak nám je předzpracovaly předcházející výpravy). Pak se suší ve speciálním velkém „šuplíku“, který umožňuje rychlé schování před deštěm, který, jak se máme možnost stále přesvědčovat, přichází skutečně nenadále.

Následuje drcení a zalití vařící vodou. Po uležení vzniká tekutá čokoláda, kterou Mayové ochucovali cukrem, skořicí, kukuřičnou moukou, pepřem a drceným muškátovým oříškem. Dostáváme každý svůj šáleček a do něj trochu čokoládového kakaa, které si sami dochutíme přísadami podle své chuti. Ne každý si dokáže pochutnat na čokoládě, jejíž základ tvoří sliny předešlých skupin, nám otrlejším tak zbývá k ochutnání více. Dávám si několik šálků, protože mně skutečně chutná. Jen bych si přidal trochu chili, kterou jsem považoval za typickou mayskou přísadu, ale tady nám ji nenabízejí.

Druhým bodem je čokoláda tuhá. Její příprava se moc neliší, jen kousky rozdrcené v hmoždíři nejsou dostatečně jemné a je nutné je rozemlít na opravdu jemný prášek. Zalije se trochou horké vody, povaří se v kotlíku a lije se do připravených formiček, kde rychle tuhne. Opět dostáváme ochutnat (zase ne všichni si berou svůj podíl a na ostatní tak zbývá i pět šest kousků výborné hořké 100% čokolády). Chutná podobně, jako kupované drahé kvalitní čokolády s vysokým podílem kakaa. Asi dnes nebudu večeřet, jak jsem plný výborné čokolády.

Protože kakaové boby dlouho sloužily jako platidlo (dokonce ještě za Španělů, kteří pro nedostatek hotovosti přešli ve Střední Americe na tradiční způsob placení boby), máme možnost si takový obchod vyzkoušet. Dostáváme každý jutový pytlíček s 15 boby a možnost koupit si pohled z Kostariky za 10 bobů. Teoreticky by si tak každá dvojice mohla koupit tři pohledy, ale každý si chce nechat nějaké boby jako upomínku, takže za 10 si koupíme každý pohled a zbytek ukládáme. Vybíráme pohlednici s bazilišky a leguány, druhou zase s kolibříky.

Poslední částí prezentace je prohlídka kakaovníků za altánem, protože opět po krátkém vyjasnění poprchá, necháváme prostor těm, co kakaovníky ještě neznají a vracíme se pod střechu – my už je viděli tolikrát (Mexiko, Dominikánská republika, Indonésie, Brazílie, Srí Lanka, Zanzibar), že nám to nijak vzácné nepřijde. Na rozdíl od předváděčky, kterou jsme v takové podobě ještě neabsolvovali.

Než ostatní oblékli a zase svlékli pláštěnky (protože zase déšť ustal), my jsme si detailně prohlídli suroviny k výrobě čokolády v altánu. Zpět už se vydáváme za pěkného počasí, a to už nám vydrží až do večera. Jdeme stejnou cestou, po cestě pralesem, pak visutý most a nakonec zahrada. V restauraci u vchodu do areálu využijeme sociální zařízení a osvěžíme se studenou vodou ze zásobníku s barelem a jednorázovými kelímky. Přestože dnešní den je primárně přejezdový, tato zastávka se nám dost líbila a přejezd příjemně zpestřila. Pesimistické odhady, že nám nepříliš hygienicky připravovaná čokoláda způsobí problémy, se naštěstí nevyplnily.

Přijíždíme do oblasti Arenalu, měli bychom vidět kostarickou nejproslulejší aktivní sopku po naší levici, vidíme však jenom mraky. Nezbývá než věřit, že za nimi opravdu je. Ve městě La Fortuna se zastavíme na nákup v hypermarketu – k nerozeznání podobnému všem evropským nákupním střediskům. Přijíždíme do evidentně turistické oblasti, za městem míjíme jeden hotel za druhým. Pozdě odpoledne dorazíme do našeho hotelu, pěkného a moderního. Pokoje se jsou v řadovkových bungalovech, všechny mají prosklenou stěnu s vyhlídkou na vulkán. Prý. My vidíme jen jeho úpatí a zbytek zahalený mraky. Hotel je asi nejluxusnější z celého našeho zájezdu.

Sopka Arenal. Arenal je stratovulkán, který se nachází na jihovýchodním břehu jezera Arenal ve střední Kostarice přibližně 90 km od San José. Nad hladinu moře se vypíná do výšky 1657 metrů. Erupce jsou zaznamenávány neustále, významnější erupce s oběťmi i mezi turisty byla 23. srpna 2000. Stratovulkán se dostal do obecnějšího podvědomí 29. července 1968, kdy došlo k velké erupci po téměř 400 letech relativní nečinnosti. V první fázi erupce sopka vyvrhovala do okolí velké sopečné pumy, které se dostávaly až do vzdálenosti 5 km, a následně vytvořila i pyroklastické proudy. Jedním z nich bylo zasaženo městečko Tabacon, ve kterém bylo následně usmrceno 87 lidí. V poslední fázi erupce se ze svrchního sopouchu a západní části svahu sopky začala valit viskózní láva.

Vrchol sopky je po většinu času zahalen mraky a spatření celého tělesa sopky je považováno za velké štěstí. V okolí sopky se nachází množství teplých pramenů, které jsou častým cílem turistů. Okolí sopky je s přilehlým stejnojmenným jezerem vyhlášeno jako Arenal Volcano National Park. Díky časté sopečné aktivitě strombolského typu se stává oblast častým cílem turistů, kteří chtějí na vlastní oči spatřit sopečnou aktivitu, a to převážně v noci. Díky typu erupcí je oblast v době zvýšené sopečné aktivity poměrně nebezpečná.

Probouzíme se do slunečného dne, všude kolem je modrá obloha, jen vulkán samotný je ukrytý pod čepicí mraků. Jdeme na snídani, máme to asi 300 metrů. Než se stačíme najíst, tak se rozprší. Zaváhali jsme a nechali si rozebrat velké hotelové deštníky, naštěstí už s sebou neustále nosíme aspoň jeden deštník náš, takže se na pokoj dostáváme když už ne úplně suší, tak aspoň s hlavami uchráněnými před deštěm. Za mrholení vyjíždíme přes městečko La Fortuna k vyhlídce na vodopád, pojmenovaný stejně – La Fortuna. Vyhlídka, mirador, je zbudována na protilehlém svahu, 75 metrů vysoký vodopád máme před sebou jak na dlani. Nezdržujeme se příliš, protože se chystáme sejít dolů pod vodopád, což nebudou absolvovat všichni, tak abychom nezdržovali. I když kolibříkovi na stromě přímo před námi nějakou tu vteřinu věnujeme.

Po poměrně strmých schodech scházíme dolů, pořád protivně mrholí. Trochu cítíme stehna a kolena. Pod samotným dopadem vodopádu je lagunka plná velkých kamenů, podobné jsou všude kolem i na břehu. Vše je permanentně vlhké od vodní tříště, skoro se bojíme vytahovat foťáky. Scházíme ještě kousek níže, kde se voda z laguny přes přírodní kamennou hráz propadá trochu níže a rozlévá se do klidnější zátočiny. Pár nás jde do plavek a zkoušíme vodu. Může mít tak kolem 23 stupňů, je příjemně osvěžující. Plaveme pod hráz a testujeme, zda by nešlo se dostat blíže k padající vodě, proud je však tak prudký, že nás nahoru nepustí.

Mrholení přechází do deště. Zůstávám proto v plavkách a vracíme se nahoru k miradoru. Ve zdejším vlhku se brzy potíme, cesta stoupá prudce vzhůru po nepravidelných schodech. Nahoru to samozřejmě trvá trochu déle, než předchozí sestup, stihneme se ale vrátit včas. Převlékáme se do suchého, proběhneme obchůdky se suvenýry a vracíme se do městečka, kde máme volno na oběd. Kupujeme vodu v supermarketu a jdeme na oběd do nenápadné jídelny – vidíme, že tam sedí José+José, takže by nemusela být špatná.

Nemáme moc času. Vybíráme rychle z jídelního lístku, chci zkusit syrovou rybu ceviche, protože nevíme, jak bude chutnat, jako druhé jídlo volíme zdánlivou jistotu – něco, co se jmenuje biftec (do angličtiny přepsáno jako beefsteak) s oblohou. Obojí po asi 5 dolarech, na místní poměry velmi levné jídlo, což u toho steaku překvapuje. Ceviche je vynikající. Podává se v nádobě podobné našemu omáčníku, bílé kostičky rybího masa v nálevu, jehož hlavní složkou bude asi ocet, hodně cibule a nějaké další zeleniny, k tomu suchary. Porce velká, chuť skvělá. Biftek je skutečně hovězí, na plochu odpovídá naší představě, na výšku je tenčí – jen necelého půl centimetru. Opečený tak akorát, k tomu kopeček rýže, kopeček fazolí, kopeček kysaného zelí, kopeček zeleniny a pár sucharů. Taky výborné, takže ani velikost masa není takovým zklamáním, příště budeme vědět, co od toho čekat. Dáme si biftek v dalších dnech ještě několikrát, pokaždé vypadá podobně, jen přílohy se mírně liší. Je to vždy jistota, když nevíme, co si dát k jídlu. Zato na ceviche za rozumnou cenu už nenarazíme. U hotelového jezírka ještě objevíme dvě želvy, což nás trochu zdrží.

Po obědě máme chvíli volno na hotelu, po odpočinku vyrážíme do sousedního hotelu a jeho termálních pramenů Ecotermales. Ptáme se Josého, co když bude pršet? Nechápe: vždyť nám přece říkal, že ta voda je teplá. Převlékáme se v moderních šatnách, jen skříňky by mohly být trochu větší, mám problém do nich nacpat batůžek. Scházíme kousek po svahu dolů, zahrada se postupně mění na trochu umělý prales. Termály samotné jsou vybudovány na přírodním potůčku, začínají dvoumetrovým vodopádem s přepadem z kamenů, od tohoto místa je celý tok upraven právě kameny – dno i břehy. Následuje několik menších splavů, kterými se potok dostane do malého bazénku s kamennými lavicemi a tří velkých bazénů. U jednoho z nich je stěnou oddělen bazének s vodou vyloženě horkou, kde se nedá vydržet, od jiného zase část s vodou ledovou.

My přicházíme proti proudu, tedy ze strany bazénů. Obsazujeme lehátka vyfasovanými ručníky a vrháme se do vody, která má kolem 35 – 40 stupňů, čím výše, tím teplejší. Nejprve si jen užíváme pololehu v bazéncích, pak zkoušíme i přírodnější část v tůňkách mezi splavy a pod vodopádem (kde je voda nejteplejší, takže nad hladinou vede roura s dírkami, ze kterých stříká studená voda a ochlazuje jednak vodu v tůňce, jednak rozpálené plavce). Za proudem vody z vodopádu je výklenek, takže se dá projít vodní clonou a užít si vlhkého vzduchu, rovnocenné náhrady páry v parních saunách. Podobně jako v sauně, ani tady se nedá vydržet příliš dlouho, protože horká pára v plících začíná pálit.

V baru si objednáváme koktejly, nejlepší je Piňa-colada, já jsem spokojený se svou Bloody Mary. Placení je založeno na důvěře, budeme platit až nahoře, každý podle toho, co si sám nahlásí. Koktejly mají jednotnou cenu 6 dolarů, což jde. Nápoje jsou velké, pěkně naaranžované, ve stabilních plastových sklenicích, aby se daly vzít do vody. Ležíme v horké vodě, kolem nás prales a my popíjíme své koktejly. Tak si užíváme asi dvě nebo tři hodiny. Mezitím se setmělo a celý areál je nasvícený různobarevnými světly, takže vypadá přímo pohádkově. Nádhera, pohoda, klídek.

Vymezený čas úplně stačil. Nahoře nás čeká večeře, pak máme v plánu se jet podívat na žhavou lávu stékající po svazích sopky. Jenže opět prší (jak jinak), spadla mlha a není vidět vůbec nic. Přesto jedeme na obě známé vyhlídky, abychom si nemohli vyčítat, že jsme něco zanedbali (kromě toho už jsme zažili i prudkou změnu počasí během deseti minut). Dnes máme definitivně smůlu, vyhlídky jsou ponořeny do ještě hustší mlhy, viditelnost je kolem 10 metrů.

Ráno v dešti na snídani, už si zvykáme. Nakládáme bagáž do autobusu a jedeme nejdříve stejnou cestou jako večer kolem vyhlídek, i když víme, že za světla láva vidět není. A stejně je kužel vulkánu v mracích. My ale dnes půjdeme pěšky aspoň na staré lávové pole. U vjezdu do areálu stojíme na WC (pršet přestalo), tady by se to v přírodě rozhodně nemuselo vyplatit. A vystraší nás cedule s pokyny, co dělat při nenadálém výbuchu sopky, volně asi tolik: „Mějte vždy vyhlídnutou ústupovou cestu. Utíkejte, nedýchejte, a když už dýchat musíte, tak přes mokrý hadr. Nechoďte přes žhavou lávu. Pozor na létající šutry.“ Nebo něco v tom smyslu. Asi 10 základních bodů.

A za parkovištěm, u vstupu na pěšinu znovu: „Oblast vysokého vulkanického rizika. Vstup jen na vlastní nebezpečí.“ Nejprve jdeme bambusovým houštím, pak vyšlapanou cestou mezi vysokou trávou. Míjíme pěkné fialové a bílé orchideje, podle Josého jednodenní. Kolem nás trávu začínají postupně vytlačovat keře.

A právě u jednoho z nich José něco prohlíží. Když v tom to uvidím – na větvi spí zelený had. Jsem rád, že ho vidím dříve, než José, ale to se pletu. Když mu ho ukazuji, říká, že o něm ví, ale nechce, abychom se kolem nahrnuli dříve, než prohlédne okolí, zda je tu bezpečno. Je to totiž prudce jedovatá zmije. Sama od sebe nezaútočí, ale kdyby do keře někdo strčil ruku, mohlo by být zle. Do nemocnice bychom prý asi dojet nestihli. Takže raději kontroluje, zda tu poblíž nemá kamarádku. Už chápeme, proč musíme mít plné boty a nemáme šahat do křoví, jak nás už mockrát varoval.

Křoviny se postupně mění v hustý les. Pozorujeme malé mravence, jak si přes stezku vybudovali dálnici, po které přenášejí listy mnohem větší a těžší, než jsou sami. V mraveništi je nechají nahnít a pak na nich pěstují houby, kterými se živí. Slyšíme skřeky z lesa, ale jejich původce, divoké krocany, uvidíme jen zdálky, vždy se jen tak mihnou mezi větvemi. Takže největší atrakcí je opuštěné kolibří hnízdečko, malé, jakoby nadýchané. A také zahřmění, které považujeme za letadlo, ale José tvrdí, že to prý sopka.

Po 3 km konečně přicházíme k lávovému poli. Zdejší láva ztuhla do půlmetrových a větších balvanů, dost špatně se po ní chodí. Sice jsme přímo na svahu pod vulkánem, chvílemi to vypadá, že vykoukne, ale zdání klame. Arenal nevidíme a už ani neuvidíme. Aspoň tedy vulkán Arenal. Naproti tomu jezero Arenal pod námi vidíme krásně.

Zůstáváme asi 10 minut, když vidíme, že už nic víc neuvidíme a neuslyšíme, vracíme se stejnou cestou zpět, zmije pořád spí. Objíždíme s několika zastávkami jezero, v jednom městečku poobědváme (tradičně slabý biftek, opět chuťově docela ujde, příloha se trochu liší, bohatá je ale stejně). A na druhé straně jezera najednou asfalt končí. Tušíme, co nás čeká.