Kambodža - Phnom Penh

Cesta do Phnom Penhu

Ráno nasedáme do autobusu, tentokrát už zase velkého (po Angkoru jsme jezdili menším, velký by po některých cestách a pod některými bránami neprojel). Vydáváme se na cestu téměř napříč celou zemí, čeká nás 5 hodin jízdy a k tomu přestávky. Krajina je po většinu cesty zdánlivě fádní, samá rovina od obzoru k obzoru. Ovšem ta rovina je obdělána rýžovými poli, mezi kterými rostou vysoké palmy typické pro Kambodžu, na štíhlém kmenu je nahoře koule palmových listů. A jedeme samozřejmě i vesnicemi a tam je pořád co sledovat, od různých stylů bydlení přes provoz na ulicích až po občasné trhy situované podél hlavní cesty. Takže se jede dobře a cesta nám ubíhá. Jediný problém je s klimatizací, která chladí až moc, takže prosíme řidiče o vypnutí. Pak je najednou zase nesnesitelné horko hlavně v zadní části vozu, kde se po půlhodince (možná i dřív) ocitáme na pokraji kolapsu, nemůžeme dýchat, jsme zliti potem a pokouší se o nás úžeh. Takže chceme klimatizaci aspoň na chvíli pustit. A ukazuje se, že podmínky jsou v přední části a vzadu úplně rozdílné. Vpředu je zima, vzadu horko.Častý problém autobusů s klimatizací. Jedni strádají teplem, jiní zimou.

Počasí se střídá jak na houpačce, chvílemi hezky, jindy zase mží, projíždíme i hodinovou bouřkou (až před Phnom Penhem). Naše štěstí je v tom, že o přestávkách máme hezky (s výjimkou oběda). Zastávky jsou rovnoměrně rozvrženy tak, že než začneme být cestou unaveni, můžeme se venku protáhnout a odskočit si.

Prvním takovým odpočinkem pro naše záda je historický most z doby Džajavarmana V. (968-1001 stol.). Ještě donedávna se po něm jezdilo, dnes už sem mohou jen motorky. Autobus nás vysadí na jedné straně a objížďkou se k nám vrátí na straně druhé. My zatím sledujeme z mostu rybáře, jak nahazuje svou síť a zase ji pomalu vytahuje – prázdnou. Znechuceně ji sbalí a odchází. Komu by se také chtělo ztrapňovat před civícími Evropany.

Pomalu si prohlédneme most ze stran a vydáme se přes něj na druhou stranu. Místní si nás nevšímají a drží dopolední siestu, jako děda v houpací síti uvázané ke stromu a kůlu hned za mostem. A my pomalu nasedáme a jedeme dál. Dalším zastavením je až oběd ve městě Kampong Thom.

Vystupujeme na parkovišti přímo doprostřed tržnice. A není to jen tak obyčejné tržiště, protože hlavním sortimentem jsou tady rozličné hmyzí pochoutky. Nejdříve si vše musíme důkladně prohlédnout: tady mají kobylky, jinde sušené krevety, ploché potemníky, vážky, kobylky všech možných velikostí pěkně setříděné v mísách – malé, střední, velké. Velcí smažení pavouci, kterým říkáme tarantule, můžou to být spíše sklípkani, nebo nějaký jiný druh, místní je označují jako black spiders, černé pavouky. A nejen hmyz je na prodej, mají i smažené žáby, pěkně celé, nevyvrhnuté.

Bohužel prodavači nemluví anglicky a domluva je obtížná. Lehce bychom domluvili cenu za sáček jednoho druhu. My však chceme namíchat směs, od každého trošku. A to je problém jednak s vysvětlením a jednak s tím, že tak neumí určit cenu, i když my protentokrát vůbec nemíníme smlouvat a jsme připraveni zaplatit to, co si řeknou. Nakonec jedna prodavačka rezignuje, vezme igeliťák a do něj hodí po hrsti z každé hromady hmyzu a navrch přihodí jednu žábu. Bez řečí platíme dva dolary. Necháváme si pochoutky na večer, teď jdeme do restaurace za tržištěm na normální jídlo.

Kampong Thom je jedna ze dvou možných zastávek na cestě, kde stojí všechny autobusy, místní i turistické. Restaurace na tom vydělává, může nasadit trochu vyšší ceny a přece má plno. Z nabízeného jídelního lístku nejsme úplně moudří a volíme naprostou jistotu – vietnamskou, kuřecí nudlovou polívku. Klasické Phó, jen opsané více slovy. A volíme dobře, jídlo je nejen dobré, je v misce i hezky naaranžované. Překvapuje ananas – v dobrém slova smyslu, polívku příjemně ozvláštní.

Do autobusu přebíháme v dešti, který se mezitím spustil. A za jízdy prohlížíme nákup. Bohužel při vytváření směsi vynechala naše prodavačka potemníky, naštěstí je koupili zase kolegové a posílají nám jednoho k ochutnání. Není špatný, jen s krovkami se musíme trochu popasovat, ty jsou tvrdé a křupavé. Zbytek našeho sáčku si necháme k večeři.

A po dalším úseku cesty se před námi začíná z roviny zvedat hora. On to tedy je takový větší krtičinec, tady mu říkají hora Phnom Santuk (má celých 209 metrů nadmořské výšky). Až nahoru vedou schody, je jich na 800, na každém desátém jsou čísla, která vlevo přičítají ušlý počet a vpravo odečítají zbývající schody. A ukazuje se, že ve vlhkém horku stačí k zadýchání i necelé dvousetmetrové převýšení. Cestou je podél schodiště několik stánků s ovocem, prodavačky si nás se zájmem prohlížejí a když se roztrháme na skupinky, nasměrují nás správnou cestou na vyhlídku, abychom se navzájem neztratili. Vyhlídka je kamenný útes kousek pod vrcholem, z něhož vidíme do dálky kam až oko dohlédne samou rovinu.

Na vršku kopce je významné buddhistické poutní místo. Přicházíme k tradičnímu velkému chrámu s červenou střechou a zlatými věžemi, vnitřek si necháváme nakonec. Teď si prohlížíme dvoumetrovou Buddhovu stopu v menší svatyňce, kde ji hlídá mniška s vyholenou hlavou v bílé říze. Na stěnách jsou barevně vymalovány scény z Buddhova života (tedy vlastně ze života prince Siddharthy Gautama, který se později stal Buddhou). A z čelní stěny vystupuje ve 3D strom života s košatou korunou, pod kterým se princ narodil. Úplné dioráma, jak od Marolda.

Pokračujeme v obchůzce vrcholových partií nenápadným chodníčkem mezi skály a přicházíme do oblasti jeskyní a skalních převisů proměněných ve svatyně se sochami Buddhů, někde ve formě skutečné sochy, jinde jako reliéf vytesaný přímo do skály, Takový je i největší místní Buddha vstupující do nirvány, vytesaný do převisu. A kromě jeskyní na sousedním dvoumetrovém balvanu další přírodní úkaz – viklan čtyři metry široký a přes metr vysoký v nestabilní poloze na úzké noze. Kupodivu nikoho moc nezajímá a obdivuji se mu jen já. Petr jen prohodí, že brzy uvidíme ještě větší zázrak.

Myslí tím to, co je hlavní atrakcí velkého chrámu nad schody od parkoviště. Ve skleněném akváriu tu plave kámen, prokazatelně 12 kg těžký. Místní to považují za zázrak, chodí se k němu modlit a hlavně do pokladničky házet penízky jako obětiny. Já si jen představím balík dvanácti krabic mléka a soudím, že objem balvanu je o něco větší. A pak už je to jen o Archimedovi. Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná tíze kapaliny tělesem vytlačené, to zpíval už Šimek s Grossmannem v některém z Návštěvních dnů. Má-li dvanáctikilový kámen větší objem než dvanáct kilo vody, tak prostě plave, žádný zázrak. Zřejmě je to kus pórovité horniny, snad sopečného původu. Něco jako pemza na ostrově Lipary u Itálie, tam je kolem místních pemzových dolů plné moře plovoucích kamínků.

Odcházíme jako jedni z posledních, takže zase jako jedni z mála vidíme opice nejdříve před chrámem a pak skákat ve větvích stromů podél schodiště dolů. Chvíli se zdržíme jejich pozorováním a ten čas nám pak chybí, když z toalet do autobusu pospícháme v dešti. Nebýt opic, stihneme to za sucha.

A opět popojedeme asi hodinku, když nás čeká poslední zastávka. Ve městě Skuon je další neobvyklý trh. Dokonce tak speciální, že po návratu domů o něm uvidíme pořad v naší televizi. A je známý i ve Vietnamu a Číně, odkud speciálně do Skuonu jezdí nakupovat zákazníci. A co je tedy tím výjimečným artiklem? Právě velcí pavouci (tarantule? sklípkani?), které jsme zahlédli už na ranní zastávce. Tady jsou ovšem hlavním druhem zboží. Hned u dveří autobusu stojí několik mladých žen s mísami plnými pražených pavouků velikosti menší dlaně. A na každém stánku je nejméně jedna hromada s pavouky.

Dokonce tu mají i mísu s živými pavouky, každý si za drobný peníz může pavouka vzít a vyfotit se s ním v nějaké efektní póze, třeba jak mu leze po hlavě nebo šplhá po hrudi ke krku. Kromě pavouků prodávají samozřejmě různé druhy hmyzu, který už máme nakoupený, navíc snad jen krásně velké šváby s blanitými křídly, mají určitě přes 5 centimetrů. Ale hmyzem to tady nekončí. Další specialitou jsou různá vývojová stádia kachniček. Od nejstarších – to jsou ta čerstvě narozená a ještě neopeřená mláďátka, bez vyvrhnutí usmažená v oleji i s pařátky a hlavou, jedno si na zkoušku koupíme. Přes zárodky usmažené z rozbitých vajíček chvíli před vylíhnutím, už mají patrná křidýlka, nožičky ještě příliš ne. Až po vařená vejce s rannými stádii zárodků, vždy na hromadě vajec je jedno rozbité, aby se zákazníci mohli přesvědčit o kvalitě.

Kromě novorozeného ptáčka si kupujeme 4 tarantule a hned je vyzkoušíme – chutnají kupodivu dobře, takže ještě před odjezdem utíkám pro další čtyři. Pozoruje mě malá asi desetiletá holčička prodávající banány a nabízí mně je ke koupi, čímž navážeme lehce absurdní rozhovor:

„Pane, kup si banány“ „Děkuji, ale už mám koupené v autobuse.“ „Já vím, ty jíš jen malé ptáčky a pavouky, viď?“

A vjíždíme do Phnom Penhu.

*****

Phnompenh je hlavní a největší město Kambodže, politické, hospodářské a kulturní centrum. Díky tradiční khmerské a francouzské architektuře je lákavým turistickým cílem. Počet obyvatel činí 862 000. Město Phnompenh se nachází na soutoku řek Mekong a Tonlesap v kambodžské provincii Kandal, na hladině Mekongu leží také nejnižší bod města, který leží v nadmořské výšce 8 m, nejvyšší bod se nachází ve výšce 25 m, průměrná nadmořská výška sídla se pak pohybuje okolo 12 m. Podnebí je po většinu roku horké a vlhké.

Phnompenh byl založen v roce 1372. Statut hlavního města získalo v roce 1443, kdy sem přenesl hlavní město své říše z Angkoru král Čau Ponchea Jat. Od roku 1525 město o tuto pozici však přišlo, říši totiž ovládli Thajové. V roce 1866 vrátil Phnompenhu statut hlavního města Kambodže král Norodom. Během druhé světové války obsadili celou zemi včetně hlavního města Japonci, tím se stát vlastně dostal pod nadvládu dvou zemí-Japonska a Francie. V roce 1945 tato „dvouvláda“ skončila, v srpnu téhož roku vyhlásil princ Norodom Sihanuk nezávislost. O dva měsíce později, 5. října 1945, však Phnompenh dobyli francouzští vojáci, hlavně pak parašutisté, které vedl generál Leclerc, od ledna 1946 se Kambodža opět stala francouzským protektorátem. Pozici hlavního města nezávislé Kambodže získal Phnompenh opět až 9. 11. 1953, zasloužily se o to především neustálé partyzánské boje vlastenců. Další bouřlivý okamžik v historii města a celé země nastal v březnu 1970, když došlo ke státnímu převratu generála Lon Nola, vojenský režim byl o pět let později svržen, jenže k moci se dostal komunistický režim Rudých Khmerů, v jehož čele stanuli Pol Pot a Ieng Sary.

Během vlády Rudých Khmerů byla velká část městského obyvatelstva vystěhována na venkov, došlo však například také ke zrušení peněz, celkem byla v celé zemi vyvražděna přibližně jedna třetina veškeré populace, byly zabity 3 miliony lidí. Přítrž řádění Rudých Khmerů učinila až intervence vojsk komunistického Vietnamu, vietnamská vojska v lednu 1979 obsadila Phnompenh, stáhla se až po deseti letech, v září 1989.

V Phnompenhu se nachází velká řada zajímavých míst a historických pamětihodností. Velké množství budov je postaveno v národním stylu, jedná se například o Národní muzeum, budovu národního shromáždění, Královský palác či pomník nezávislosti ad. V současnosti zde dochází k budování výškových staveb, jejich architektura propojuje tradiční khmerské prvky s moderními. Tato výstavba pomalu vytlačuje malé domky ze dřeva, které se nacházejí na předměstích.

*****

Periférie hlavního města jsou vyloženě škaredé, jedeme průmyslovými ulicemi, místo obchůdků jako v jiných městech jsou tady samé dílny a sklady. Domy jsou zděné, což je z estetického hlediska minus, poněvadž jsou oprýskané a šedivé. Také tu jezdí motorikši, na rozdíl od těch čtyřmístných, které už dobře známe, je tady za motocyklem dlouhý přívěs s dvěma podélnými lavicemi, na každou se vejde minimálně 15 lidí, takže jedna motorka nahradí celý autobus.

A podobným prostředím jedem skoro celou cestu, až kousek před hotelem v samém centru města se vzhled města trochu lepší, dokonce projíždíme parkem. Náš hotel Cardamom stojí nenápadně zanořený v jedné z bočních uliček. Je poměrně luxusní, jen na rozdíl od všech předchozích nemá na pokojích varné konvice, přestože káva a čaj jsou přichystané. Až po prostudování instrukcí najdeme poznámku, že pro horkou vodu se má volat telefonem na nějaké číslo. Což se nám nechce. Kolegové nám druhý den potvrdí, že služba skutečně takto funguje.

Scházíme se všichni čtyři společně na našem pokoji, abychom ochutnali cestou nakoupené speciality. Rozdělím spravedlivě porci ze sáčku na čtyři talířky, jen ptáčka nechávám nakonec, protože ten rozdělit nejde. Na rozdíl od žáby, kterou jsem natrhal na čtvrtiny lehce.A dáme se do testování. Hned cítíme, že jsme udělali zásadní chybu. Několik hodin v igelitu našemu hmyzu vůbec neprospělo, olej jakoby žluknul a přehlušuje chuť všech těch kobylek a brouků. Dá se to jíst, na pochutnání to v žádném případě není. Už jsme něco podobného párkrát jedli, vždy to bylo lepší, než dnes. Zkaženě však naše jídlo nevypadá, takže vše poctivě dojíme. Máme poučení pro příště, hmyz vždy jen čerstvý.

Žába sice vypadá lákavě, nakonec však není o moc lepší. Také je cítit olejem a masíčko nemá prakticky žádné. To je zajímavé, protože smažené žáby (v trojobalu) jsme si dávali k jídlu docela pravidelně a vždy nám chutnaly. A nic nezachrání ani čerstvě vylíhnutá kachnička. Podobně jako žába ani ona není vyvržena, jen byla zřejmě ponořena do vařícího oleje. Na kostnatém tělíčku se prozatím nestačilo usadit téměř žádné maso. Čekal jsme něco podobného, jako byl pařátek u jezera Tonle Sap, tam však toho bylo k obírání mnohem více. Navíc když tělíčko roztrhnu, vnitřnosti ještě nejsou pořádně vyvinuté, ale při osmažení se dutina pořádně nepropekla a objevuje se krev. Takže i když vše sníme, najedeni rozhodně nejsme.

Sbalíme se proto a vyrážíme do ulic hledat nějakou restauraci. Obejdeme dva bloky a jediné, na co narazíme, jsou podniky osvětlené neony, čili je hned jasné, že tam o jídlo nepůjde. A ráno nám to kolegové potvrdí, kdykoliv zašli dovnitř, velmi rychle vycouvali. Ostatně i v našem hotelu jsou v lobby, ve výtazích i na pokojích cedule varující před hotelem nevítanými návštěvami a zejména upozorňující na potírání dětské prostituce.

Končíme zpátky v hotelu a sjedeme výtahem do restaurace. Spolu s kolegyní Danou jsme jediní hosté a obsluha si nás považuje. Kolem akvária s velkou rybou připomínající ptakopyska nás číšník uvádí ke stolu, kde ovšem nefouká klimatizace, takže si vybíráme jiný z mnoha prázdných stolů. Na jídelníčku nejsou žádné místní speciality, je vyloženě turistický, končíme tedy u steaku s hranolkama. To je pád až na samé dno. Číšník si myslí něco jiného a bere to jako skvělý výběr. Steak je vynikající, medium (bez zeptání automaticky, nám medium vyhovuje, jsme spokojeni). Přichází se na nás nenápadně podívat i kuchař – že by hosté byly až takovou atrakcí? No a když už jsme jídlo dostali, tak se kuchař loučí s číšníkem a mizí. Chceme si objednat dezert (ty jsou jako jediné kambodžské), máme smůlu, kuchař není a nikdo jiný nám jej nepřipraví. To nám náladu nezkazí. Číšník nás s hlubokými úklonami vyprovází a stejně uctivě nás bude zdravit jako staré známé i ráno u snídaně. Zřejmě se tu opravdu do hotelových restaurací moc na jídlo nechodí.

Ráno jedeme ke Královskému paláci. Než Petr s Visalem vyřídí vstupenky, stávají se Jana a Jirka objektem neuvěřitelného zájmu místních turistů. Delegace nejméně pětadvaceti seriozně vyhlížejících mužů v dlouhých kalhotách a vzorných košilích je z nich nadšena. K Jirkovi si postupně po jednom sedají na lavičku, nenápadně položí ruku kolem ramen a nechají se vyfotit. Než se všichni vystřídají, chvíli to trvá.

Královský palác z roku 1813 je jasnou kopií většího bratříčka z Bangkoku, hlavně jeho trůnní sál. Jen při pozornějším pohledu si všímáme na největší zlaté věži bílého Buddhova obličeje, hledícího do čtyř stran. Do samotného sálu nesmíme, dokonce by se nemělo ani zvenku fotit, hlídač mne naštěstí upozorní pozdě, už mám nafoceno.

Kolem několika šedivých věží, kterým bychom v Thajsku řekli chedí, a kolem litinového pavilonu darovaného Francouzi (je v rekonstrukci, takže nepřístupný) se dostáváme k nejhonosnější budově Stříbrné pagody. Ke svému jménu přišla díky dlaždicím z pravého stříbra. Samozřejmostí je oblečení s krytými rameny a koleny, do pagody je navíc nutné se zout, přesto na slavné dlaždice nešlapeme. Většina je přikryta koberci, jen pár na ukázku je odkrytých. Hlavní oltář je vystavěn pro sošku Smaragdového Buddhy, prostě inspirace Bangkokem se nezapře ani tady. Pagoda slouží současně jako muzeum a je plná turistů. To ještě zhoršuje už tak horký vzduch uvnitř, moc se tedy nezdržujeme a hned po obhlídce všeho zajímavého se vracíme ven před budovu.

Individuálně se procházíme po rozlehlém areálu, vyjdeme si na umělý pahorek se svatyní pro Buddhu, další sochy jsou na vrcholové plošince kolem dokola. Všímáme si zajímavé zadní části areálu za pagodou – uprostřed jezírka imitujícího vodní příkopy je postavený dokonalý model nejznámější kambodžské stavby, Angkor Watu. Ve vodních kanálech jej hlídají ryby a dravé želvy.

Vycházíme z areálu kolem různých stálých i dočasných výstav v paviloncích lemující cestu k východu. Je tady například maketa typického venkovského domu na kůlech v životní velikosti včetně vnitřního vybavení, v dalším podobném domku hraje folklórní skupina na lidové nástroje. Procházíme výstavu královských nosítek a výstavu královských oděvů. Trochu stranou je model korunovace krále Sihanouka s figurkami všech důležitých postav včetně královské rodiny, po stěnách visí fotografie ze skutečné korunovace.

Již od začátku zájezdu připravujeme Petra na to, že bychom chtěli vidět i chmurnou památku na vládu Rudých Khmérů, neblaze proslulé vězení a mučírnu Tuol Sleng, známější jako S-21. Ne všichni se na to cítí, dovnitř bývalé školy tak jdeme jen někteří. A není to moc optimistická prohlídka. V letech 1975 až 1979 tady bylo vězněno a mučeno 16.000 lidí podezíraných z nedostatečné loajality k Rudým Khmérům, přežilo 12 (ano, jen 12 lidí, ne 12 tisíců). Dva šedivé tříposchoďové bloky, už svým oprýskaným vzhledem depresivní a hrozivé, jsou ponechány v původním stavu. Na nádvoří je několik mohyl vězňů, nalezených umučených v celách při osvobození věznice. Dokumentární fotky jsou ve velkém formátu rozvěšeny v příslušných celách vybavených původním nábytkem, který je na fotografiích k poznání.

Nábytkem je většinou kovová postel s drátěnou matračkou a s řetězy či jinými poutacími prostředky. Někdy za postelí stojí stůl s židlí, určitě ně pro vězně, zde sedával vyslýchající. Skvrny na zemi a zdech zůstaly po zaschlé krvi umučených. Mezi prvním a druhým blokem stojí šibenice, na kterou byli vězni vytahováni za ruce svázané za zády, u ní nádoby na topení vězňů spouštěných do nich hlavou dolů. Vše zachytil na svých obrazech vězeň-malíř spolupracující se svými vězniteli.

Ve druhém bloku jsou rozvěšeny tisíce fotek mužů, žen a dětí, včetně několika cizinců, ředitel věznice Kang Kek Ieu měl pedantickou zálibu v dokumentární fotografii a všechny vězně nechal vyfotit. Jako jeden z mála členů nejvyššího vedení Rudých Khmérů měl vyšší vzdělání a inteligenci. K práci ředitele se dostal krutou hrou osudu a ve svém chytrém ale chorém mozku se snažil ji vykonávat jak nejlépe uměl. Nakonec ze všech tří set zaměstnanců byl jako jediný (a jako jeden z velmi mála čelných představitelů Rudých Khmérů) odsouzen k trestu vězení, dostal 35 let. Vrchní velitel Pol Pot zatím zemřel v klidu stářím ve svém domě obklopen svými nejbližšími.

Návštěva věznice nepatří k příjemným zážitkům, ale podobně jako tunely Vietcongu v Cu Chi patří neodmyslitelně k historii své země. Jako by každý návštěvník Polska měl navštívit Osvětim, tak každý návštěvník Kambodži by měl vidět S-21. Aby se nezapomnělo na těch 16.000 tady umučených a další tři miliony mrtvých Kambodžanů v (socialistickém) experimentu Polpotovců.

Na zmátoření po trochu depresivním zážitku má sloužit návštěva Národního muzea. Už samotná jeho červená budova má připomínat historii země a napodobuje historický styl, i když je postavená v moderní době. Uvnitř jsou shromážděny exponáty a originály z celé země, hlavně samozřejmě z Angkoru, například tu vidíme originál sochy Malomocného krále, jejíž kopii jsme viděli na stejnojmenné terase v Angkoru.

A posledním bodem cesty je na přání někoho z kolegů soutok veletoků Mekongu a Sapu skoro přímo před Královským palácem. Obě řeky jsou rozlity do velké šířky a plynou tak líně, že ani nepoznáme, zda skutečně Sap teče od soutoku zpět do jezera Tonle Sap.

Vracíme se k hotelu a vydáváme se hned hledat něco k snědku, Okolí vypadá lépe než večer, pořád to však není žádná sláva. Nakonec nacházíme větší nákupní středisko, většina obchodů je přes poledne zavřená, ale dvě restaurace fungují. Ta na první pohled serioznější se prezentuje jako švýcarská sportovka. Scházíme se tu náhodně skoro všichni, je to jediný podnik v okolí, kde se dá najíst. Od vedlejší restaurace nás odrazují holky v minisukních znuděně hrající billiard, které správně tipujeme jako příslušnice nejstaršího povolání. Ovšem ani u nás to po chvíli nevypadá lépe. I náš podnik má své holky, které na sebe nenechají dlouho čekat. Nás nechávají na pokoji, je jim jasné, že naše skupina tam je jen kvůli jídlu (mimochodem docela ušlo, byť si hrálo na evropské).

Ale každý jiný cizinec je rázem jejich obětí – i když je jasné, že obětí úmyslnou, se svými partnerkami se většinou znají. A chování navzájem je velice důvěrné. Největší pozornost u holek způsobí dva asi noví zákazníci, pupkatí šedesátníci v džínách a košilích jen stěží zakrývajících břicha, kteří se usazují za barovým pultem. Mladé holky, štíhlé a drobné (tělesné váhy asi čtvrtinové proti svým novým zákazníkům), se hned seznamují a vyloženě se k dědkům lísají. Jak to končí nevíme, situace se v době našeho placení účtu nikam neposunula, spíše to vypadá na počátek dlouhého večerního tahu.

Už s věcmi sbalenými na dlouhou cestu čekáme v recepci na autobus. Mezitím se loučíme s pětičlennou skupinou pokračující mikrobusem na prodloužení do pět hodin vzdáleného Sihanoukville a tiše jim závidíme. Nás čeká cesta na letiště, přelet do Saigonu a znovu s Vietnam Airlines přes Amsterdam do Prahy. Na přestupy máme času tak akorát, v Saigonu ještě stihneme i nakoupit přehoz na stůl a skvělé durianovo-oříškové bonbóny. Jsou inteligentně zabaleny nejdříve do jedlého a pak teprve do normálního papíru – ten se lehce odbalí a přilepený jedlý papír se v ústech příjemně rozpustí.

Dlouhý let je kupodivu příjemnější, než let do Vietnamu před dvěma týdny. Sedíme u uličky a kromě toho letíme na noc, takže většinu letu klidně proklimbáme. V Praze se navzájem se všemi rozloučíme, Iva se ujala sepisování mailových adres a hned první den po návratu rozesílá všem navzájem kontakty. Asi není nikdo, komu by se tato dovolená nelíbila. Obě země jsou nádherné a prakticky nebylo hluchého místa, pořád bylo co dělat, co vidět a objevovat. V tomto je na China Tour a jeho průvodce stoprocentní spolehnutí. I Petr se zařadil k těm, kteří se úspěšně zasloužili o naši spokojenost na asijských zájezdech.

Video z hmyzího tržiště (tarantule a jiný hmyz)