Kambodža - Siem Reap (Angkor)

Siem Reap

Siem Reap by bývalo naprosto bezvýznamné provinční městečko, nebýt sousedství památky nejvyššího kalibru, slavného Angkoru. Díky němu má Siem Reap naprosto jinou atmosféru, než kterýkoliv jiný kout Kambodži. Dokonce je zde z pochopitelných důvodů i mezinárodní letiště, kde právě přistáváme po krátkém letu ze Saigonu. Tím, že je město malé, nemusí být ani letiště zbytečně daleko za neexistujícími perifériemi, takže trvá jen pár desítek minut, než nám autobus zastaví před velice slušným hotelem Angkor Holiday Hotel na příjezdové cestě od letiště, což je současně směr k hlavním památkám. Od centra jsme vzdáleni necelé dva kilometry, většina kolegů chodí pěšky, my tak půjdeme jen jednou, jinak si vždy najmeme místní verzi tuk-tuku, běžnou motorku, která má místo sedla čep a na něm zavěšený zastřešený vozík pro 4 turisty (nebo až 8 domorodců), za jeden až dva dolary, podle denní doby a úspěchu při smlouvání. Zajímavé je, že cena je odvislá i od počtu lidí, to jinde nebývá.

Do dnešního dne jsme měli docela štěstí na dobré pokoje, dnes máme smůlu, dostáváme vyhřátý pokoj v nejvyšším patře (výtah jede jen do předposledního patra, pak se musí po schodišti), který podle našeho názoru není schopna klimatizace vychladit na únosnou míru, protože má stržený termostat. O tom se nám však nedaří přesvědčit ani nosiče, ani recepční, všichni tvrdí, že musíme chvíli počkat, než se rozjede naplno. Čekáme dlouho, ale nerozjede. Nakonec večer přinutíme recepci k výměně, nový pokoj je sice také až nahoře, ovšem s fungujícím termostatem a výkonným chladicím agregátem.

To vše teprve přijde, teď po příletu se jen rychle sprchneme a bez vyklízení věcí (stejně tušíme, že se budeme stěhovat) se vydáváme společně autobusem do centra. Šofér nám zastaví přímo u ústí nejznámější místní uličky, Pub Street, jméno hovoří za vše. Hned naproti jsou dvě pizzerie, nabízející Happy pizzu, tedy pizzu netradičně kořeněnou konopím. Tu si odpustíme. Marihuanu nám ostatně několikrát nabídnou i přímo na ulici, a to i když jdeme spolu jako rodina – asi vypadáme na to, že si po obědě rádi dáme společného jointa. No nic, dealery zklameme.

Pub Street je na nás až moc kosmopolitní. V Kambodži není zvykem stolovat společně jako ve Vietnamu, Petr tedy jen doporučí směr a výběr jídelny nechá na nás. My si necháme doporučit i jídlo, které si máme objednat. Skončíme v obyčejné špeluňce s vixlajvantovými ubrusy, tam si myslíme, že místní typické jídlo s úsměvným jménem amok bude nejlepší. A kromě toho tu mají happy hour na pivo – až později zjistíme, že happy hour je v Siem Reapu permanentní a pivo by si jinak nikdo nekoupil. Prostě buď je všude rovnou za polovinu (tedy obvykle 0,5 USD), nebo 2za1, tedy první za dolar, druhé zdarma.

Často nám místní speciality chutnají, tady jsme naopak trochu zklamaní. Ne že by amok nešel jíst, rozhodně není špatný, ale ani nic výjimečného. Možná, kdybychom si jej dali jinde, tak by nám chutnal víc. Tady je zřejmě opravdu autentický, což mimo jiné znamená, že se nesnaží podbízet turistům ani upravenou chutí, ani třeba efektním vzhledem. Amok jsou kousky masa, nejčastěji kuřete (to si objednáváme my) nebo ryby, v něčem jako polívce zahuštěné rýží a zeleninou, vývar je nahrazen nebo aspoň zředěn kokosovou šťávou. Naše porce asi i kari kořením, protože má jasně žlutou barvu. Zelenina nad masem jednoznačně vítězí, kousky masa musíme hledat a moc jich nenacházíme. Chuť je taková neurčitá, ani to kokosové mléko není nijak cítit, převládá listová zelenina, nejvíce ze všeho cítíme něco jako povařenou petrželovou nať. Aspoň jsme to zkusili, příště si raději dáme něco jiného. Hladoví nejsme, porce byla dostatečná.

Abychom ušetřili čas, najímáme si motorikšu. Neznáme ceny, takže si snažíme tarif dohodnout předem – to ostatně budeme dělat vždy – a snažíme se požadované dva dolary snížit na polovinu, což se nám v období siesty daří, jinak by asi řidič žádný kšeft v horkém poledni ve vylidněném městě neudělal, tak bere aspoň něco. Cestou míjíme pěší kolegy schvácené dnešní venkovní čtyřicítkou a blahořečíme rozhodnutí svézt se rikšou. Aspoň máme více času na přestěhování pokoje, ke kterému jsme konečně recepci donutili.

V Angkoru se návštěvy památek řídí jednoduchým pravidlem – ráno co nejdříve vyrazit, chodit po památkách tak maximálně do jedenácté, pak se vrátit a držet siestu asi do tří odpoledne, pak teprve následuje druhé kolo. Mezi jedenáctou a třetí je v rozpálených chrámech neúnosně, šlo by o uzdraví. Proto jsme také nevyrazili hned a čekáme na odpolední kolo prohlídek.

*****

Angkor (khmérsky: město) je jedna z nejvýznamnějších kulturních památek a jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v jihovýchodní Asii. V období 9.-15. století zde leželo hlavní sídlo Khmerské říše a z té doby se zachovalo velké množství památek. Angkor leží v provincii Siem Reap a od roku 1992 je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Samotný název Angkor je odvozen ze sanskrtského výrazu nagara, znamenající město.

Na celé ploše se vyskytuje více než 1000 památek, od jednoduše navršených kup kamenů a cihel až po majestátní chrámy, jimž vévodí Angkor Wat, který nechal vybudovat Súrjavarman II. jako svůj chrám a hrobku. Mnoho chrámů bylo restaurováno a spolu tak dnes představují nejkomplexnější a největší ukázku khmerské architektury. V roce 2007 bylo pomocí satelitních snímků a dalších technik zjištěno, že v pre-industriální době se jednalo o největší město na světě. Samotné jádro města se rozkládalo od východu k západu na cca 24 km, od severu k jihu na 8 km. Na to navázalo další osídlení kolem toho jádra, s celkovou rozlohou cca 3000 km2.

Počátky Khmerské říše můžeme datovat do roku 802, kdy se khmerský vládce Džajavarman II. prohlásil králem a vytvořil nezávislé khmerské království. Nejvíce stavebních památek pak vznikalo mezi lety 900 a 1200. Největší chrám Angkor Wat byl postaven v letech 1113-1150. Během 13.-14. století začala říše postupně upadat. Konec říše je spojen s rokem 1431, kdy byl Angkor dobyt a vypleněn Thajci.

*****

Angkor není totéž, co Angkor Wat. Angkor Wat je jméno jednoho z desítek chrámů (byť nejhezčího a nejzachovalejšího), ležících v areálu Angkoru. A areál to je skutečně obrovský, nikdo si předem neumí představit tu rozlohu, na které jsou zde rozesety stovky památek. Ani průvodci, kteří jsou zde každý rok několikrát, si netroufají říct, že navštívili většinu z nich, natož všechny. Tři dny jsou jen minimum na návštěvu těch nejznámějších a nejhezčích míst, po třech dnech si teprve člověk udělá matnou představu, co to vlastně Angkor je. Na bližší seznámení by byl potřebný nejméně týden, na kompletní poznání si netroufám odhadnout. Asi by tu člověk musel žít.

A do areálu Angkoru právě vyrážíme, jedeme autobusem, i když jak vidíme kolem nás, dá se to zvládnout i rikšami. Petr kupuje třídenní permanentky, musíme po jednom vystoupit a nechat se vyfotit, pak dostáváme personalizovanou kartičku s vytištěnou fotkou, kterou musíme nosit neustále u sebe a bude nám platit po celé tři dny. U pokladen se tady kontroluje vjezd do areálu a budeme tu stát každý den a ukazovat kontrolám své kartičky, kromě toho chtějí vstupenky vidět i u všech navštívených objektů, takže je máme pořád v pohotovosti.

Jako u nás všechny cesty vedou do Říma, tak nám tady připadá, že všechny cesty vedou kolem slavného Angkor Watu, každý den jej budeme několikrát z různých stran míjet, což pochopitelně nevadí a ani po třech dnech se nám pohled na jeho věže nad vodní hladinou okolních zatopených kanálů neomrzí. Takže teď projíždíme kolem a poprvé vidíme slavnou siluetu, kterou si Kambodžané dali i na státní vlajku. Dnes tu ještě stavět nebudeme, necháváme si vrchol kambodžské části zájezdu na zítřek, spolu s dalšími dvěma nejvýznamnějšími památkami, ke kterým je dnešek jen malým závdavkem.

Hned po vystoupení do venkovní výhně obdivujeme most se zábradlím, kterému se nám chce říct netypické, ovšem přesný opak je pravdou. Asi nenajdeme v Angkoru most (a i mimo Angkor jsou běžně takto stavěny), kde by zábradlí netvořil zástup bohů na jedné straně a démonů na straně druhé. A obě skupiny svírají pevně v rukách obrovskou hadí příšeru přes celou délku mostu a vlastně dvojnásobnou. Nad koncem mostu je většinou věž, která je čepem, kolem kterého je hadí tělo obtočeno. Proč se o hada přetahují? Protože se před miliony let bohové a démoni spojili za jediným účelem, umíchat ze světového oceánu nebeskou manu nesmrtelnosti. Had kupodivu souhlasil, nechal se obkroužit kolem čepu a bohové s démony kvedlají a kvedlají, aby jako máslo utloukli z moře nápoj zaručující jim věčný život. Při pozorném pohledu se dá často spočítat, že bohů bývá o jednoho či dva více, dobro přece musí mít převahu. A stejný výjev je častým motivem fresek a basreliéfů na stěnách chrámů. Kvedlající bohové s démony tak soutěží s tanečnicemi apsarami o titul nejčastějšího khmérského výjevu. Na počet postav možná apsary vyhrají, u nás vedou v oblíbenosti bohové a démoni.

A už kráčíme lesní cestou k prvnímu z mnoha chrámů následujících dní, k chrámu Preah Khan z doby vládce Džajavarmana VII. Chrám samotný je pravoúhle symetricky orientován, uprostřed téměř čtvercového půdorysu stojí buddhistická svatyně, kolem ní symetrii trochu narušují hinduistické minichrámečky. Právě smíření buddhismu s hinduismem měl stavitel chrámu na mysli.

Při vstupu hlavní branou je zřetelná symetrie areálu, už například průhledem skrz celý chrám hlavní chodbou. A zvláštností je, že při tomto průhledu jsou vidět všechny dveřní otvory až po svatyni včetně překladů, protože se od okraje ke středu postupně zmenšují (a od ústřední svatyně k zadní stěně naopak zase zvětšují). My se touto chodbou nevydáváme přímo ke svatyni. Zahneme hned za vnější zdí doleva na jedno z nádvoříček a už fotoaparáty cvakají – po zdi se pne nahoru kmen stromu, který vysokou zeď obrůstá z obou stran. A jak se potulujeme dál a dál, nacházíme podobných míst ještě mnoho, stromy tu divoce rostou všude. Stávají se tak součástí vzhledu chrámu a jejich odstranění by pravděpodobně vedlo ke zhroucení zdí narušených kořeny a kořínky. Vypadá to velmi exoticky a stromy dávají prostředí starobylý vzhled – přestože to je jen první dojem, ve skutečnosti jsou stromy mnohem mladší, než zdi. V tropickém podnebí rostou stromy rychle a vysoko, takže tyto velikány mohou být jen pár desítek let staré na rozdíl od chrámu starého několik staletí.

Bočními galeriemi projdeme až na druhou stranu a hlavní chodbou se teď budeme vracet. Už si více než stromů začínáme všímat výzdoby, které dominují reliéfy tanečnic – apsar ve stylizovaném tanci, v charakteristické póze na jedné pokrčené noze s druhou nohou také pokrčenou v koleni tak, že špička míří na lýtko stojící nohy, ruce s vyvrácenými prsty zvednuty nad hlavou. Apsary se vždy zobrazují právě v této stylizované podobě.

U oltáře v hlavní svatyni se modlí malý človíček, tak asi do 150 cm, pokud mohu soudit u sedící postavičky. Nejdříve ho mám za starce – muže, ale ve skutečnosti je to drobná stará mniška s milimetrovým šedivým porostem hlavy, která se tu modlí ke svému Buddhovi. Náš zájem jí nevadí, naopak, evidentně ji dělá dobře. Je vidět, že vítá každé vyrušení ze své monotónní činnosti.

Vracíme se k autobusu a popojedeme kousek dál k místu, které sloužilo jako léčebna a lázně – Neak Pean. Uprostřed dnes vyschlé umělé nádrže s centrálním ostrovem tu založil opět Džajavarman VII. čtyři propojené bazénky symbolizující vodu, zemi, oheň a vítr. Uprostřed na ostrůvku je zdroj vody, který právě díky vyvážené kombinaci základních živlů měl léčit nemoci. My se bohužel až k bazénům nedostaneme, kvůli dávno odeznělé záplavě je vstup za vyhrazenou linii zakázán, takže pořádně nevidíme v nádržích z vody vystupující sochy ikonických zvířat, jež mají posilovat sílu jednotlivých živlů s nimi astrálně spojených.

Další zastávkou je obrovská (také umělá) vodní nádrž Sra Srang o rozměrech 700x350 metrů z desátého století. Po ostrově se svatyní uprostřed dnes zbyla jen nenápadná mělčina. V zapadajícím slunci má umělé jezero barvu skoro temně červenou, vypadá romanticky a důstojně. My se ovšem vydáváme na druhou stranu do buddhistického mnišského komplexu Banteay Kdei. Kdy byl postaven? No přece v době Džajavarmana VII. Dnes máme tu historii zaměřenou na jednoho panovníka. Ke komplexu se přichází od Sra Srangu lesní cestou, ze které vypadá hlavní chrám uprostřed zelené džungle docela zajímavě. Uvnitř už se jen opakuje již dříve viděné.

A tím dnešní Angkor končí, ne však náš program. Po krátké zastávce na hotelu jedeme na společnou večeři organizovanou v rámci programu místní agenturou. Autobus nás zaveze do velkého sálu s dlouhými řadami stolů. Zatímco my budeme večeřet, na pódiu nám novodobé apsary předvedou tance historické i lidové. Historii reprezentují úryvky z Rámajány, na pozadí s oponou, na které je namalovaný podvečerně nasvícený Angkor Wat, vypadá Rámájana docela efektně. Lidové tance jsou pro nás méně zajímavé, takový běžný folklór. Na závěr vystoupení je možné se drobný bakšiš vyfotit s apsarami, případně s jinými tanečníky. Zásada je nedotýkat se apsar, části mužů dělá evidentně problém toto triviální pravidlo pochopit. Vždyť jsou v Kambodži a tam na ně a jejich dotyky všechny ženy přece čekají.

Součástí představení je večeře formou bufetu. Jsme trochu rozladěni, jsou tu všude stovky turistů, u pultů je tlačenice, uličky mezi stoly jsou úzké. Nakonec si nějak jídlo vybereme, situace se postupem času uklidňuje, v druhé půli večera už si jídla nikdo nevšímá a máme možnost ochutnat to, k čemu jsme se předtím nedostali. Nejlepší jsou grilované kousky masa na špejli. Já si dám za soukromý úkol ochutnat všechny polívky, což není nic jednoduchého – včetně klasického kuřecího nudlového Phó je tu dalších sedm polívek. Samozřejmě si dávám vždy jen trošku a nakonec úkol zvládám, jen abych mohl konstatovat, že Phó je prostě Phó, je nejlepší.

Ráno nás čeká další z vrcholů zájezdu, hlavní důvod návštěvy Kambodži, nejznámější a nejhezčí místa slavného Angkoru. Vyjíždíme včas, abychom se vyhnuli největšímu vedru. Opět nás čeká individuální kontrola kartiček u vjezdu na území Angkoru, do autobusu nakráčejí úředníci a porovnávají skutečně fotku s obličejem držitele vstupenky. A hned vidíme, že navážeme na včerejšek tam, kde jsme večer skončili, čili u Džajavarmana VII. Čeká nás první z ikon Angkoru, návštěva buddhistického kláštera (a univerzity) Ta Prohm, založeného počátkem 13. století právě Džajavarmanem VII. pro 12.000 mnichů a 615 chrámových tanečníků – už tato čísla mluví za vše, Džajavarman VII. nebyl žádný troškař.

Správa památkového území se snaží, aby si turisté prostředí dokonale užili, autobus či rikša se tak nedostanou až ke vstupům a turisté se k jednotlivým památkám dostávají obvykle pěšky lesní cestou obklopenou džunglí, ze které po několika stech metrech vykoukne cíl, právě tento přístup dává naději vyniknout a zaujmout na první pohled. U Ta Prohmu je příchod umocněn průchodem branou v khmérské věži zdobené čtyřmi kamennými obličeji usmívajícími se vyšpulenými rty do všech světových stran. Věž je poněkud nestabilní, musí být stažena několik lany držícími kamenné kvádry pohromadě. Ráno je nasvícena sluncem z takového směru, že si charakteristických obličejů ani pořádně nevšimneme a upoutají nás až při zpáteční cestě, kdy také půjdou lépe vyfotit. A další zajímavost, trochu dočasná a jistě neplánovaná, nás čeká na stromě o kousek dále těsně před hlavním vstupem do chrámu: obrovská, snad dvoumetrová pavučina obalená po ránu kapkami rosy. A při otočení a zpětném pohledu spatříme i jejího autora, velkého pavouka, jak si klidně uprostřed své pasti čeká na neopatrnou potravu. Asi bude muset počkat na vyschnutí rosy, v tuto chvíli je pavučina nepřehlédnutelná.

Včera jsme u Preah Khanu obdivovali pralesní velikány zakořeněné na zdech a stěnách chrámu. Dnes vidíme, že to byla jen mírná příprava a ochutnávka na dnešek. Ta Prohm je totiž právě známý tím, že při rekonstrukci nebyly stromy vůbec odstraňovány (těžko říct, zda kvůli atmosféře a začlenění chrámu do přírody, nebo proto, že pokácení stromů by nevyhnutelně vedlo ke zřícení mnoha zdejších objektů). A odtud pocházejí nejznámější pohledy na džunglí pohlcené stavby, zachycené na všech fotkách z Angkoru, právě zde se natáčelo mnoho dobrodružných filmů včetně Lary Croft s Angelinou Jolie. Angelina si při natáčení Kambodžu velmi oblíbila, několikrát se sem vrátila a dokonce zde adoptovala jedno ze svých dětí.

Stromy jsou zde naprosto všude, celé ruiny jsou jimi doslova prorostlé. Od štíhlých kmenů spouštějících svazky úzkých kořenů po zdech do země, po velikány s kořeny tlustšími než člověk, které vytvářejí i několik metrů široké pásy na zdech staveb. Celý chrám je neuvěřitelně organickým propojením starobylých památek a přírody, má nezaměnitelnou atmosféru a užasnou fotogeničnost. Člověk by se tu mohl potulovat hodiny a objevovat stále nová tajemná zákoutí. V Kambodži je povinnost mít při návštěvě památek svého místního průvodce a tady vidíme, že to má i své opodstatnění – náš průvodce Visal nás neomylně vede na ta nejzajímavější místa. Krásné jsou všechny ty vzdušné kořeny, ale nebýt Visala, zcela jistě bychom si nevšimli třeba kamenné Buddhovy hlavy vykukující mezi kořeny v zapadlém dvorku.

A možná bychom i přehlídli místo, kde Lara-Angelina proskakuje kamenným otvorem mezi banyánovými kořeny (a dopadá do vodopádu, který je někde na druhé straně světa, ty dveře jsou ve skutečnost slepé). Právě banyán nebo možná fikus se tady pne po kmeni vysokého stromu tak hustě, že strom již téměř odumřel udušený parazitem, který se mezitím tak rozrostl, že už je samonosný a svého hostitele nepotřebuje. Před dveřmi je relativně prostorný kus země, kde se chce každý návštěvník vyfotit a my kromě individuálních fotek požádáme Visala o nafocení celé skupiny. A přestože si navzájem vyměníme s ostatními kontakty a mohli bychom si jednu fotku rozeslat, každý chce mít skupinu i na svém aparátu. Visal se mění v letní vánoční stromek ověšený deseti foťáky a cvaká a cvaká.

Tak postupně pomalu dojdeme až na konec chrámu, kde vidíme, že i menší zeleň, než pralesní velikáni, může obohatit vzhled rozpadajícího se kláštera. Chrámová budova včetně klenuté verandy na několika čtyřhranných sloupech je porostlá tmavě zeleným mechem, takže vypadá až pohádkově. Vracíme se zpět trochu jinou cestou kolem vnější zdi s výhledy na areál. Visal nás chce ohromit prý mohutně hořícím úlomkem trouchnivějícího spadlého stromu, po ránu je však dřevo tak vlhké, že pokus končí fiaskem. Visalovi odpouštíme a skrz věž s obličeji (teď teprve pořádně viditelnými) procházíme zpět na parkoviště.

K nejznámějšímu chrámu Angkor Watu přicházíme od busu z netradiční strany – přesně z opačného směru, než je hlavní vstup. Jedna z věží a budova u vstupu jsou v rekonstrukci a pokryty zelenou provizorní střechou, která by na fotkách působila rušivě a odsud je možné pořídit z několika míst fotky tak, aby zelená plachta byla schovaná za ostatními věžemi. Kromě toho je tu mnohem klidněji, jsme zde skoro sami a máme klid na výklad o historii tohoto už kultovního místa.

*****

Angkor Wat je chrám nacházející se v Angkoru v Kambodži. Byl postaven počátkem 12. století pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Angkor Wat je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení – nejprve hinduistickým, poté buddhistickým. Chrám je vrcholným příkladem khmerské architektury, stal se symbolem Kambodže a je zobrazen na její státní vlajce.

Angkor Wat spojuje dva základní plány khmerské architektury, chrámový vrch a chrám s galeriemi. Má představovat mýtickou horu Méru, což je v hindské mytologii domov bohů. Uvnitř chrámového příkopu a vnější zdi dlouhé 3,6 km jsou tři pravoúhlé galerie, každá vyvýšená nad tou předchozí. Uprostřed chrámu stojí pět věží rozestavených do tvaru pětky na hrací kostce. Na rozdíl od většiny chrámů v Angkoru je Angkor Wat obrácen na západ, přičemž existují různé názory na důvod tohoto směrování. Chrám je obdivován nejen pro svou majestátnost a harmonickou architekturu, ale také pro rozsáhlé basreliéfy a zobrazení dévatů, která zdobí jeho zdi.

Novodobého jména Angkor Wat se užívá od 16. století a lze jej přeložit jako „městský chrám“: Angkor je formou slova nokor, které pochází ze sanskrtského slova nogor (hlavní), slovo „wat“ znamená v khmerském jazyce chrám. V dřívějším období byl Angkor Wat znám jako „Preah Višnulóka“,což byl posmrtný titul jeho zakladatele, Súrjavarmana II. Prvotní stavební práce na chrámu, který byl původně zasvěcen Višnuovi, započaly v první polovině 12. století během vlády Súrjavarmana II. (vládl 1113–1150). Jelikož nebyla nalezena zakládací stéla ani žádné dobové zápisy, které by o chrámu vypovídaly, představuje jeho prapůvodní jméno velkou neznámou.

Angkor Wat je unikátní kombinací chrámové hory, standardního designu královských paláců a vlivů z oblastí indické Urísy a Tamilnádu. Chrám má představovat posvátnou hinduistickou horu Méru, domov bohů. Pět věží Quincunx symbolizuje posvátnou horu a okolní vrcholky, obvodové zdi a vodní příkop znázorňují pohoří a oceán. Právo přístupu do nejvyšších pater náleželo pouze vybraným osobám, přičemž prostý lid směl vstoupit pouze do nejnižšího.

Na rozdíl od ostatních khmerských staveb je Angkor Vat orientován především směrem na západ, což některé odborníky vedlo k domněnce, že byl tento chrám zamýšlen jako hrobka krále Súrjavarmana. Tomuto účelu napovídá i bližší průzkum nástěnných reliéfů, které jsou sestaveny proti směru hodinových ručiček. Bráhmanské rituály se totiž během pohřebního obřadu provádějí ve zpětném pořadí.

Vnější obvodová zeď o délce 1024 x 802 m a výšce 4,5 m je dále obehnána 190 m širokým pásmem lesnaté plochy a vodního příkopu. Přístup k chrámu je možný po lávce na jihu a po pískovém náspu na západní straně. Na každé světové straně se u vstupu do samotného chrámu nachází malá vstupní budova, tzv. gopura. Největší je západní se třemi polorozpadlými věžičkami. Vedení cest a rozměry vstupních bran jednotlivých gopur naznačují, že byly využívány jako tzv. „sloní brány“, jelikož jejich rozměry byly vybudované tak, aby jimi tato mohutná zvířata prošla. Průchody v gopurách jsou z vnější (západní) strany postaveny na čtvercových pilířích a z vnitřní (východní) spočívají na zdi. Strop mezi pilíři je zdoben motivy lotosových květů, západní zdi jsou osazeny reliéfy tančících postav, východní zdi jsou dekorovány balustrádovými okny a reliéfy mužů vzpínajících se na divokých zvířatech.

Angkor Wat se stal jednou z turisticky nejnavštěvovanějších lokalit na světě. Podle odhadů tuto památku mezi lety 2004-2005 navštívilo asi 1 238 000 turistů, což je polovina všech, kteří Kambodžu navštívili. Cestovní ruch pro Angkor Wat představuje též dodatečný zdroj příjmů, i přesto je většina záchranných prací sponzorována zahraničními organizacemi spíše než kambodžskou vládou.

*****

Vcházíme do chrámu na první galerii. Ta je celá obehnána zdí pokrytou basreliéfy, kolem níž je vedena krytá chodba. Jemně tesané reliéfy se táhnou před námi do nedozírna, rozměry chrámu jsou impozantní. Kdybychom chtěli všechny výjevy prohlédnout a pochopit, mohli bychom zde strávit celý den jen jejich studiem. Jsou zde zobrazeny mytické výjevy, samozřejmě reprezentované kvedláním vesmírného moře bohy a démony, našly by se aspary, ovšem větší část výjevů zobrazuje historické scény a zejména vítězná válečná tažení krále Súrjavarmana II. Ten je zde zobrazován vždy na největším slonovi a s největším počtem „nosičů slunečníků“ (jejich počet je vlastně obdobou vojenských výložek, čím významnější osobnost, tím více může mít nosičů slunečníků) v čele svých vojsk. A ze života vojska jsou i další scény, takže si můžeme udělat představu, jak to na takovém válečném tažení vypadalo, čím se vojáci bavili, co jedli.

Postupujeme dále směrem k centrálnímu pahorku, dostáváme instrukce k dalšímu průběhu prohlídky, dohodneme si čas a místo srazu a následuje individuální prohlídka. Nechce se nám do všeobecné tlačenice, poodejdeme kousek stranou a ve stínu si sníme fit tyčinku a napijeme se. Mezitím přejde největší nápor a my se můžeme zařadit do znatelně kratší fronty na schody vedoucí velmi strmě nahoru k hlavní svatyni. Protože vstupujeme na posvátné území, procházíme kontrolou oblečení, nutná jsou pevně zakrytá ramena a kolena (šátek ledabyle přehozený přes tílko nestačí).

Schody jsou dost strmé, asijští turisté si občas pomáhají rukama, nám to až tak hrozné nepřipadá a nebýt domorodých turistů, tak schody vyběhneme, takto se táhneme pomalu krok sun krok za nimi. Z centrální plošiny je výhled do stran a vidíme, jak chrám samotný přízračně vyrůstá ze zelené džungle kolem. Teprve odsud vyniká také výškový rozdíl mezi galeriemi, jsme mnohem výše, než lidé na druhé galerii pod námi.

Obcházíme krytou plošinu dokola, okny zamřížovanými kamennými zdobenými sloupky obhlížíme areál a jeho zelené okolí. V rozích stojí čtyři věže, spolu s nevyšší středovou věží tvoří známou siluetu, která stála Kambodžanům i za umístění na národní vlajku. Nad příchody od vstupních bran jsou čtyři chrámečky se sochami, od kterých vedou kryté náspy tvořící vyvýšený kříž nad ústředním dvorem. A v místě křížení náspů, v samém středu chrámu a vlastně i celého areálu, stojí pod nejvyšší z pěti věží centrální svatyně, nejposvátnější místo. Kdy by čekal něco ohromujícího, byl by zklamán. Khmérové dávají přednost harmonickému působení stavby jako celku a jejímu symbolickému významu (proto ten umělý pahorek symbolizující horu Méru obklopený příkopy jako posvátnými moři), samotná svatyně je nedůležitá a není tak významná, jako u jiných národů. I tato svatyňka má jen několik čtverečných metrů, tak tak se do ní vejde jedna socha stojícího Buddhy.

Sejdeme po jiném schodišti zpět na prostřední úroveň a obcházíme i tuto část dokola. Chvíli sledujeme vykladače budoucnosti, jak přikládá zájemkyním na temeno hlavy svazek karet s posvátnými texty, za mumlání a zpěvu modliteb jej náhodně otevírá a čte budoucnost. Pak požehná červená bavlnce a pro ochranu a štěstí ji váže dívkám na ruce. A nechá si zaplatit.

Podobně jako v horní části i zde je několik svatyněk, tady dokonce ozdobených barevnou výzdobou. Nad hlavní vchodovou branou je výklenek se známou sochou osmirukého božstva, také jej vídáváme na prodávaných pohledech. To už jsme ale na spodní galerii a chystáme se chrám opustit. Ještě nás zdrží několik opic, které před námi utíkají obvodovou chodbou s reliéfy a po přilehlém travnatém parku kolem, rychle však mizí a další už se neobjeví.

Vydáváme se na dlouhou dlážděnou cestu lemovanou kamenným zábradlím, která slouží obvykle jako hlavní přístup do chrámu, pro nás je to východ. Po stranách jsou nejdříve parky (a za nimi stánky se suvenýry), později vodní příkopy. Cestou se často otáčíme a sledujeme nejznámější pohledy na siluetu chrámu s pěti věžemi. A hezké pohledy jsou i po opuštění areálu právě z břehů vodních příkopů. Bohužel nemáme čas hledat místo z nejznámějším pohledem na Angkor Wat zrcadlící se v celé kráse ve vodní hladině, to by se muselo šlapat docela daleko stranou. Alespoň tedy za dolar kupujeme od malého chlapečka deset pohlednic, kde ten známý pohled se zrcadlením samozřejmě nechybí.

Blíží se poledne, čas, kdy se památky stávají díky vedru až nebezpečnými. Vracíme se autobusem do města a necháváme se vysadit v centru. Na oběd se vracíme do uličky, kterou známe ze včerejška. Restauraci, kde jsme si dávali amok, mineme a zkusíme jinou o kousek dál. Pár stolečků, proutěná křesílka, vypadá to tu dobře. Jídlo celkem jde. Přesto příště zkusíme jít do protější restaurace, která má podobné ceny, je trochu obyčejnější, zato nabízí různé výhody typu popcorn a ovoce zdarma – původně jsme si jí nevšimli, až při čekání na jídlo máme čas studovat okolí.

Kolegové nám večer vyprávěli o levných masážích a hlavně o rybičkové masáži nohou. To si nemůžeme nechat ujít. Na hlavní třídě je několik takových masážních míst, vždy skleněný bazének asi 2x3x0,75 metru, naplněný vodou do 25 cm, na hranách dřevěné lavičky. Ceny mezi jedním a dvěma dolary za 15 minut. Jen jedna provozovna se liší tím, že za dolar je v ceně kromě patnáctiminutové masáže i plechovka piva nebo coly. Není divu, že mají nejvíce zákazníků. I my míříme právě sem.

Sedáme na lavičky a spouštíme nohy do vody, sahá nám asi do půl lýtek. Ještě před ponořením nám obsluha nohy otře ručníkem, máme podezření, že více než o hygienu jde o to, že ručník je napuštěn něčím, co přitahuje dravé rybičky. Hned se totiž kolem našich nohou shromažďují hejna až patnácticentimetrových ryb s ostrými zoubky, kterými se do nás bez milosti pouštějí. Zpočátku je nám to poměrně nepříjemné, i když ne bolestivé. Je to takové soustředěné a koncentrované silové šimrání a lechtání. Trochu to tahá, trochu štípe. Už po jedné dvou minutách to však přestává vadit a začínají převažovat pocity vyloženě příjemné. Buď si nohy zvyknou, nebo si rybičky odkoušou vrchní vrstvu a poleví v usilovnosti. Dáváme si inzerované gratis pití a užíváme si příjemného relaxačního šimrání. Jsme nadšeni, určitě tu ještě párkrát zajdeme. Po čtvrt hodině nám opět utřou nohy, zaplatíme a sháníme levnou motorikšu do hotelu. Tentokrát se pod 1,5 USD nedostaneme. Platíme v dolarech, jako všude v Kambodži, ten půldolar samozřejmě dostáváme zpět v místní měně – utratíme jej příště také za rikšu.

Odpoledne nás čeká druhá část dnešního špičkového programu. Vracíme se do Angkoru a zastavujeme na parkovišti, kolem kterého právě kráčí majestátný slon, hřbet přehozený rudou pokrývkou a na ní zlatě pomalované vyřezávané sedátko – mahut však sedí přímo na slonově hřbetu před sedátkem. Na projížďku nemáme čas, pokračujeme pěšky na most (bohové a démoni opět kvedlají) k věži na opačné straně s úzkým průjezdem, kterým auto projede jen těsně a mikrobus už vůbec. Až zblízka si všímáme na věži obrovského obličeje, ještě hezčího, než jsme viděli ráno. Obličeje jsou nakonec zase čtyři, každý na jedné straně, z druhé strany věž hlídají z obou stran průchodu tři sloni, zachyceni starými sochaři jako hlavy s dlouhými choboty vystupující ze stěny věže. Vcházíme do areálu města Angkor Thomu.

*****

Angkor Thom je městský komplex vybudovaný za vlády Džajavarmana VII. (vládl 1181-1220), nejvýznamnějšího panovníka Angkorské říše. Tento khmerský panovník se rozhodl vystavět nové hlavní město po té, co byl Angkor v r. 1177 vypleněn při vpádu čamských vojsk. Angkor Thom se nachází asi 7 km na sever od kambodžského města Siem Reap a 1,7 km od Angkor Watu. Na západ od něj se prostírá monumentální nádrž zvaná Západní baraj. Název Angkor Thom znamená "velké město" (sanskrtsky Mahánagara).

Vnější zdi města jsou postavené na čtvercovém půdorysu se stranami odpovídajícími světovým stranám. Délka těchto zdí činí zhruba 13 km, výška 8 m. Kolem nich je 100 m široký obranný vodní příkop. V této obvodní hradbě jsou čtyři brány uprostřed stran a navíc jedna královská (zvaná Vítězná) na východní straně, jíž vedla cesta přímo ke královskému paláci. Brány mají shodnou výzdobu a výšku zhruba 20 m. Nad samotným průchodem jsou vytesané obří hlavy do všech čtyř stran, které nejspíše představují tvář Avalókitéšvary, neboť Džajavarmanova éra byla ve znamení mahájánového buddhismu. Motiv těchto hlav se pak opakuje i na ústředním chrámu Angkor Thomu, Bayonu.

Mezi zachovanými stavbami vyniká nejvíce právě centrální Bayon s bohatou reliéfní výzdobou a původně 49 věžemi, shodně zdobenými obřími tvářemi ze čtyř stran (zachovala se většina z věží). Největší stavbou Angkor Thomu je však Baphuon, postavený již v 11. století, zřejmě však nedokončený. Impozantní jsou i dvě spojené terasy, nazývané Terasa malomocného krále (kde se zřejmě odehrávaly královské kremace) a Sloní terasa, přes niž vedla cesta od Vítězné brány do královského paláce. Z paláce ani jiných obydlí se nezachovalo nic, neboť byly stavěny z netrvanlivého materiálu (hlavně ze dřeva). V roce 1992 byl Angkor Thom spolu s dalšími angkorskými památkami zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO.

*****

Z města samotného se zachovaly právě jen chrámy. Stavby denní potřeby byly většinou postaveny ze dřeva a nedochovaly se, stejně jako královský palác. Zůstaly jen stavby z věčného materiálu, kamene. A k jedné takové míříme, k té nejhezčí ve městě, buddhistickému chrámu jménem Bayon.

*****

Bayon je starý kamenný chrám na území současné Kambodže, jeden z nejslavnějších chrámů zachovaných z doby Angkorské říše. Byl postaven na přelomu 12. a 13. století, v době vlády Džajavarmana VII., jakožto ústřední chrám hlavního města - Angkor Thomu. Je umístěn přesně uprostřed tohoto čtvercového městského komplexu, na místě střetu severo-jižní a východo-západní osy. Chrám navazuje na typ pyramidovitých chrámů symbolizujících posvátnou hinduistickou horu Méru, ale odlišuje se od těch předcházejících množstvím věží (původně snad v počtu 49, většina z nich se zachovala dodnes), které jsou ze všech čtyř stran zdobeny obřími tvářemi. Vzhledem k tomu, že Bayon a téměř celý Angkor Thom vznikly v mahájánové éře khmerské říše, obvykle se předpokládá, že tyto tváře zřejmě mají představovat bódhisattvu Avalókitéšvaru. Existují však i jiné hypotézy, mj. že jde o tvář samotného Džajavarmana VII. Ústřední a nejvyšší věž Bayonu má kruhový půdorys, což rovněž představuje inovaci v angkorské architektuře.

Bayon vyniká i množstvím basreliéfů v dolních ochozech, na nichž lze vidět řadu realistických scén z dobového života starých Khmerů; nejznámější z nich je výjev bitvy Khmerů s Čamy, kteří dobyli Angkor krátce před vznikem Angkor Thomu. Další basreliéfy ukazují detaily z každodenního života (kohoutí zápasy, hostiny, kejklíře atd.), v této míře vůbec prvně a naposledy v angkorské architektuře. Kuriózní jsou i některé vtipné detaily, které autoři do scén zapojili. V roce 1992 byl Bayon a celý Angkor Thom spolu s dalšími angkorskými památkami zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO.

*****

Přestože se všichni těšíme na slavné hlavy známé z fotografií, nejdříve nás vede Visal k reliéfům podél chrámového areálu. Už jsme dnes reliéfů viděli dost, přesto nás tyto začínají bavit, nejsou tu totiž typické vojenské scény (i když také nechybí). Hlavním námětem je tady život, takže vidíme i lovecké scény, vaření a kuchaření, nakupování, zemědělské i řemeslnické práce. A také vtípky schované nenápadně mezi ostatními výjevy. Třeba ve scéně z vojenské výpravy kráčí mezi vojáky v bederních rouškách najednou bába v zástěře a s drdolem, která v ruce drží želvu a nechává ji kousnout před ní jdoucího vojáka do obnažené zadní části těla. Vojákovi se to nelíbí, otáčí se na bábu a co jí říká naštěstí nevíme, asi by to stejně muselo být vytečkované. Celkem prý je na reliéfech přes 11.000 postav.

A už se konečně dostáváme mezi 49 věží samotného Bayonu. Když každá z nich nese čtyři obličeje, dostáváme se k necelým dvou stovkám obrovských obličejů, z nichž se většina v různém stavu zachovala dodnes. Obličeje s mírně rozplácnutým nosem a odulými rty na nás hledí ze všech stran. Je to něco naprosto úžasného. Máme volno a běháme po terasách chrámu a objevujeme další a další hlavy, jedna hezčí než druhá. Jsme doslova u vytržení. Všechny bychom je chtěli vyfotit. Do hlavního chrámu v kruhové centrální věži jen nakoukneme (a to se kvůli tomu opět paříme v kalhotách pod kolena a v tričkách s ukrytými rameny) a vracíme se mezi všudypřítomné obličeje. Až je máme snad opravdu všechny prohlédnuté, vycházíme zadní stranou ven a prohlížíme si Bayon v celé jeho kráse z větší dálky, kdy už hlavy nejsou tak patrné a můžeme vnímat i další krásy chrámu. Pro nás asi Ta Prohm s jeho stromy a Bayon s obličeji jsou větším zážitkem, než samotný Angkor Wat.

Pěšky se pomalu přesouváme k největší stavbě města Angkor Thomu, chrámu Baphuon. Bohužel přicházíme tři minuty poté, co byl chrám uzavřen, blíží se večer. Rozsáhlý a vysoký chrám alespoň obcházíme podél hraniční zdi a z druhé strany hledáme největšího místního Buddhu, který by tu měl v ležící pozici vstupovat do nirvány. Dlouho ho nevidíme, na místě, kde by měl ležet, je jen zvlněná a částečně rozpadlá zeď z kamenných kvádrů. Až když oči přestanou hledat klasickou sochu a přivyknou realitě vlnité zdi, najednou se zeď promění v postavu ležící podél celé šířky chrámu. Co jsme pokládali za zvlnění a posuny vyvolané stářím, jsou ve skutečnosti tvary Buddhova těla, nyní už zřetelně viditelného, jen vědět, jak se koukat. To, co vidíme, není žádná zeď, nýbrž stěnu chrámu tvoří samotný usínající Buddha. Byl na chrám přitesán až pět století po jeho stavbě, v 16. století.

Náš průvodce ví, že jsme Češi, proto nás vede kolem méně nápadného chrámu, dnes již také zavřeného. Pyramidovitý chrám Phimeanakas totiž opravují a renovují české restaurátorské týmy. To je asi na chrámu pro nás to nejzajímavější, jinak patří k těm méně významným stavbám ve městě. Restaurátorské práce pod záštitou UNESCO jsou prezentovány na velkých tabulích v okolí chrámu s výraznou českou vlajkou v levém horním rohu, dobrá reklama pro Česko.

A na závěr prohlídky Angkor Thomu míříme k podivnému cihlovému labyrintu, který nás úzkou spirálou mezi vysokými zdmi (šířka na upažení, výška zpočátku několik metrů) vyvádí na vrchol Terasy malomocného krále. Jméno dostala plošina podle sochy, která z určitých úhlů působí dojmem nemocného člověka, jemuž lepra nechala upadnout části končetin, jiná verze mluví o špatném překladu. Ve skutečnosti je zobrazený král úplně zdravý. Terasa sloužila ke kremačním účelům, proto i ta spirálová chodba, kterou chodilo procesí s nebožtíkem.

A hned vedle je další terasa, tentokrát Sloní terasa. Její zeď otevřenou směrem do planiny zdobí reliéfy slonů, většinou boční pohledy, někdy zase ze stěny vystupují tradiční sloní hlavy s dlouhými visícími choboty. Zřejmě se na terasu dalo vystoupit přímo ze sloního hřbetu. A z terasy se konaly vojenské přehlídky mužstva shromážděného na planině. Právě dnes vpodvečer se tu děje něco podobného. Přijíždí kolona limuzín a SUVéček s majáčky, ostraha v uniformách i v civilu s vysílačkami. Na Sloní terasu vystupuje drobný obrýlený chlápek v hnědobéžovém obleku s rozhalenkou. Přijel si to tu obhlídnout kambodžský ministr vnitra.

Tím končí program dnešního famózního dne, tušili jsme, že dnešek bude zážitek a tušení se vyplnilo. Opravdu Angkor patří k místům, u kterých by měl mít každý cestovatel poznámku „must see“, musí se vidět.

Opět se necháme vysadit ve městě a míříme do naší jídelní uličky. Od oběda máme vybranou restauraci a do ní míříme. Netradičně mají spoustu jídel a nápojů vypsaných na cedulích před vchodem, další na cárech papíru, vývěskách a přímo po zdech uvnitř, na stole leží jídelní lístek s fotografiemi jídel a minimálně tři s různými nápoji – skoro všechny v akci happy hour (jak už jsme si řekli, šťastná hodina je tu permanentní). Úroveň stolování a prostředí nic moc, obsluha příjemná. A mají plno, sedáme za poslední volný stůl, to je dobré znamení, snad tu vaří dobře.

Hned na úvod dostáváme inzerovaný talíř popcornu zdarma. Vybereme a objednáme si jídlo a pití, mezitím dobereme popcorn a hned je na stole další. Vypadá to, že dokud není na stole jídlo, můžeme jíst popcorn (nakonec to tak možná není, protože stihneme jen tři talíře a ten čtvrtý nám donesou po jídle). Jídlo je výborné, nejlepší je „grilované vepřové“, což jsou klasická žebírka, kdo by to byl řekl (ceny kolem 3 USD na porci, rýže ke každé porci je v ceně). Pivo vždy dvě za dolar (čepovaná trojdecka), na závěr každý dostává talíř ovoce také zdarma (pitaya, ananas, meloun). Kolem 15 dolarů za jídlo a pití pro čtyřčlennou rodinu, to je slušné. A spropitné se nedává, přesto se s námi obsluha loučí, jakoby obsluhovala anglického krále. Mimochodem, zítra nás poznají, což je při tom množství hostů úžasné.

Jdeme znovu k rybičkám, teď si ještě před okusováním nohou necháme udělat celkovou půlhodinovou masáž (3 dolary). V klimatizované místnosti jsme usazeni do speciálních křesel, každý dostaneme maséra či masérku a ti nás synchronně zpracovávají. Nejvíce času věnují nohám, pokračují hlavou, zátylkem a rameny, končí rukama. Vše je přes oblečení, pracují důkladně a neflákají to. Tahy a tlaky tak akorát, vždy, když už myslím, že to začne bolet, tak pohyb skončí. Jedna masérka horlivě konverzuje a vykládá o dceři (ukazuje i obrázek), která šetří na kolo, aby mohla jezdit do vzdálenější školy. Škoda, že už nám to kolegové vyprávěli, takže to vnímáme jako naučenou zkazku pro turisty (byť může být pravdivá). Více nás baví občasné jazykové nedorozumění – a Kambodžany zase náš smích. Když se rozesmějeme (normálně, žádné hýkání), tak se mohou potrhat smíchy a snaží se opakovat náš smích. Což zase rozesměje nás.

Rybičky samozřejmě neopomeneme, včetně piva. S drožkou je večer docela problém, nikdo nechce jít pod dva dolary, až nakonec jeden sleví na tradičních 1,5. Když přijíždíme k hotelu, zjišťuji, že jsme zapomněli u masáží batoh. Zbytek rodiny vystupuje a já se s rikšákem vracím zpět a navrhuji naivně stejnou sazbu, tedy celkem další 3 dolary, řidič (který dlouho nechtěl jet za jeden a půl) nemůže pochopit, jaké štěstí ho potkalo. Ono se totiž sazba skutečně odvíjí od počtu osob, asi kvůli spotřebě. Takže čtyři za 1,5 je z naší strany vydřidušství, kdežto jeden za stejnou cenu je charita. Batoh je na místě, kam jsme jej odložili, u hotelu platím a řidič se klaní až po zem a dokola děkuje. To jsou tedy věci, pořád nás něco překvapuje.

Ráno je jasné, že včerejší den se nemůže opakovat. Přesto je toho v Angkoru pořád dost zajímavého k vidění. Takže ráno vyrážíme stejným směrem. Cestou předjíždíme klasickou nákladní motorku, řidič nám nechává chvíli času na vyfocení mopedu, který není vůbec vidět pod neuvěřitelnou haldou proutěných košů. Tady není podobný náklad vůbec neobvyklý.

Prvním cílem je Bantey Srei, Pevnost krásek, stavba starší než samotný Angkor Wat či Angkor Thom. Hned na první pohled je jasné, že vidíme zase úplně jiný styl, než jsme dosud byli zvyklí v Angkoru vídat. Přicházíme otevřeným prostranstvím kolem jezírka s jediným kvetoucím lotosem k malému chrámečku, jehož hlavní věž nedosahuje ani deseti metrů. Hlavním tahákem chrámu není mohutnost, právě naopak láká turisty jemností. A to jak určitou miniaturností celého chrámu, tak především jeho výzdobou. Na rozdíl od víceméně realistických basreliéfů pozdějších staveb je Bantey Srei zdoben ornamentálními motivy, velice precizními a výborně zachovalými. Do růžového kamene jsou zručně do hloubky vytesány především geometrické a rostlinné vzory, i když figurální motivy se také dají najít.

Chrám je tradičně obehnán vnější zdí, kterou od něj dělí ještě vodní příkop, nejspíš jen s okrasnou funkcí. Teď po ránu se v šikmém slunečním světle v hladině odráží zrcadlový obraz pevnosti s modrým nebem a zelenými stromy, čímž vznikají vynikající fotografické podmínky, stačí jen zmáčknout spoušť a nechat kompozici snímku na starosti dávným architektům.

Vnitřek chrámu se dá projít za pár desítek minut. Už po ránu je horko, z čehož má největší radost teplomilná ještěrka dovádějící mezi hlubokými reliéfy. A už po ránu je u východu na opačné straně připravena skupina hráčů na místní nástroje, která neúnavně hraje a hraje v očekávání toho, že si turisté koupí jejich CD. Podobné skupiny hrají často u různých památek ve Vietnamu i Kambodži a často je několik hráčů (a někdy i všichni) různě tělesně postižených, třeba typické jsou amputované nebo nevyvinuté nohy (ve Vietnamu to bývají následky války a u mladší generace postižení následkem bojových chemických látek způsobujících deformace plodu).

Zpátky jdeme obchůzkou, nejsou zde kromě nás žádní turisté, jen se zde klidně pase dobytek. Vracíme se do autobusu a popojíždíme kousek dál k jiné zvláštní stavbě.

Prasat Kravan je jako jediný chrám v Angkoru postaven celý z cihel, nikoliv z kamene. Momentálně je v rekonstrukci, takže do vnitřků žádné z pěti věží se nedostaneme, jen do jedné můžeme nahlédnout skrz lešení. Jinak nás nijak zvlášť neupoutává, a protože je i rozlohou malý, máme jej prohlídnutý za deset minut a můžeme pokračovat dále. Nabýváme dojmu, že ta nejpodstatnější místa Angkoru jsme viděli a neprotestujeme proti návratu do Siem Reapu.

Cestou zastavujeme v dílničkách Artisans d´Angkor, kde nejdříve v několika zastaveních vidíme výrobu různých druhů suvenýrů a uměleckých předmětů (tkaní, sochání do kamene i výrobu dřevěných soch, malbu lakovaných obrazů, …), pak samozřejmě následuje nákupní volno. Prodejna je docela zajímavá, asi zajímavější, než většina podobných jinde. A ceny také docela rozumné. I my podlehneme a kupujeme tygří masti v kamenných a dřevěných dózách, před pokladnou nějaké pražené oříšky v karamelu (moc dobré) a různé netypické čaje – třeba s lotosovou příchutí.

Video Angkor

Výlet na jezero Tonle Sap

Na poledne se nám v tom vedru ani nechce nikam vycházet, jen tedy skočíme do protějšího supermarketu, nemáme to ani pět minut chůze. Jsme překvapeni moderním obchodem, moc se nelišícím od našich nákupních středisek, obstojně klimatizovaným – to je důležité. Kambodža byla dříve francouzskou kolonií, a tak se tu v oddělení pečiva prodávají typické francouzské bagety i jiné druhy pečiva, s tím se v exotičtější cizině většinou nesetkáváme, za pečivo se obvykle považuje jen sladký toustový chleba. Neodoláme a házíme do košíku pár baget a nějaké sladké taštičky. K obědu přidáme grilovaná kuřecí křidýlka a stehýnka (zabalí nám je do alobalu, aby vydržela teplá). Ještě pád dobrůtek jen tak na chuť, zaplatit (dolary) a vracíme se do hotelového pokoje, kde se dnes naobědváme z nakoupených surovin.

Odpoledne nás čeká trochu delší cesta autobusem k jezeru Tonle Sap. Jezero je napájeno řekou Sap, která je celosvětovou raritou. Běžně je přítokem Mekongu, do kterého se vlévá v centru hlavního města Phnom Penhu, ale v době záplav (což je právě touto roční dobou) zvedne Mekong svou hladinu tak, že v rovinaté zemi se dostane nad úroveň hladiny několik set kilometrů vzdáleného jezera a řeka Sap tak začne téct opačným směrem a plyne od Mekongu zpět do jezera. Osm měsíců tak Sap teče od severu k jihu, čtyři měsíce naopak.

Projíždíme nejdříve okrajovou částí Siem Reapu, kde už město není tak turistické a lidé tu žijí tradičním způsobem. Zástavba je koncentrovaná v zeleni kolem říčky, většina dřevěných domů stojí na kůlech, aby při záplavách zůstaly nad hladinou. Postupem času osídlení řídne a omezuje se na občasnou vesnici mezi poli, ráz domů zůstává zpočátku stejný. Jen čím se více blížíme jezeru, tím jsou kůly vyšší a vyšší. Dřevo jako hlavní stavební materiál už je použito jen na kůly a hlavní konstrukci staveb, stěny jsou vypleteny nějakým druhem rákosu či palmy. Vesnice vypadají velmi svérázně.

Řidič na naše naléhání zastavuje náhodně v jedné takové malé vesnici, kde asi cizinci nejsou běžnými hosty. Vydáváme se mezi překvapené obyvatele do uliček stranou od hlavní silnice, kolem nás se okamžitě nahrnou děti, které jen tak s cizinci do styku nepřijdou a chtějí si na naše bílá těla aspoň sáhnout. Jejich rodiče jsou zdrženlivější, dělají, že si nás nevšímají, ale vidíme, že nás po očku bedlivě sledují. Pokračují v obvyklých činnostech. Ženy cestou z nákupu klábosí ve skupinkách, část nákupu v míse na hlavě, starý děda přivazuje uvolněný příčný trám k nosnému kůlu svého domu, na verandě se myje v barelu nádobí a jinde zase připravuje pozdní oběd. V umělohmotném umyvadle před domem myje žena sebe i děti, je zahalena v pruhu zelené látky, který posunuje tak, aby se kousek po kousku mohla umýt, momentálně je zahalena jen do pasu a k nám zůstává otočena nahými namydlenými zády.

U silnice vidím přenosný stánek s rychlým občerstvením pro místní, hlavně nějaká grilovaná masa na špejlích. Prodavačka je velice překvapena, že u ní chci nakoupit a že se zajímám zrovna o kuřecí pařátek. Za pár drobných (v přepočtu asi 5 Kč) je můj. Je zřejmě marinován v nějakém koření a ogrilován nad ohněm a je fantastický. Ne jako jídlo, na to je na něm příliš málo masa, ale jako pochoutka. Musí se okousávat asi jako kuřecí křidýlka nebo žabí stehýnka, chutná výborně a všem doporučuji.

Přijíždíme k přístavišti u jezera a přesedáme do loďky se zastřešenou kabinou. My zůstáváme v pohodlí na sedačkách, část kolegů leze na střechu, odkud mají o něco lepší výhled. Vyrážíme na jezero a po vyplutí z přístavního zálivu chráněného poloostrovem se ocitáme na jezeře tak velkém, že nevidíme ostatní břehy, jsme jako na moři. Proplouváme kolem malých ostrůvků a plovoucích vesnic, to už nejsou jen domy na kůlech, tady domy skutečně plují postaveny na dřevěných pontonech jako hausbóty. Dopravu obstarávají loďky.

Jedna lodička s nám srovnává rychlost a přiráží k nám, asi desetiletý kluk přeskakuje a nejdříve nabízí pití, pak za pár drobných v dobrovolné výši zájemcům masíruje zezadu krk. Snaží se přirazit i další loďka s tříčlennou rodinou, malé dítě zvedá ve slabých ručičkách velkou krajtu a chce, abychom si ji za dolar vyfotili. Kolem nás začíná být živo. Projíždíme plovoucí vesnicí, míjíme největší stavbu, kterou je škola pro jezerní děti, právě jim končí vyučování. Děti nasedají do loděk a plují domů. Pro ty menší připlouvají rodiče.

Všichni někam plují, občas někdo rybaří. Vidíme i na verandy domů a občas i dovnitř do místností, úplně normálně tu lidé vaří, uklízí, odpočívají v houpacích sítích. Jeden člověk se stěhuje – celý dům má zapojený za svou loďkou poháněnou motorem na tyči a vleče jej za sebou i se psem na verandě. Děti si hrají a baví se, u kluků je oblíbené dovádění na vodě v plechových nebo umělohmotných lavórech, odrážejí se tyčemi nebo jen tak pomocí rukou.

Dostáváme se až za vesnici na širou hladinu, kde otáčíme a vracíme se k lodnímu domu pro turisty. Přirážíme a vystupujeme na palubu z kmenů krytých deskami. Ve skutečnosti to vypadá, že se jedná o tři spojené pontony či vory, na kterých stojí dům s dvoupatrovou vyhlídkovou věží. Na části nejdále od břehu jsou ve dnu dva bazénky, jeden s asi metrovými sumci, ve druhém leží několik krokodýlů s otevřenými tlamami, kterými vidíme jejich žluté dolní patro s řadou ostrých zubů. Proč krokodýly chovají, to vidíme vzápětí v turistickém obchůdku, kde visí vypreparované krokodýlí kůže a kde podstatnou částí sortimentu jsou kabelky, peněženky a pásky právě také z krokodýlí kůže.

Vylézáme na věž a pozorujeme panoráma jezera i zvláštní vesnici kolem nás. Voda je plná odpadků, to se zde neřeší a vůbec si neděláme iluze, kam odtéká toaleta v zadní části lodi – ostatně i u okolních domů je toaletou jen rákosová zástěna v zadní části za příbytkemi. Což nebrání místním v tom, aby se v jezeře myli, vodu používali na vaření a dokonce ji i pili.

Kolem se postupně shromažďují loďky – prodejny. Nabízejí všechno možné, dokonce se tu v kovových kotlících i vaří. Sortiment kupodivu nijak turistický není, vždyť kdo z nás by právě potřeboval vajíčka nebo olej. Samotným prodavačkám je jasné, že moc toho neprodají, možná nějakou plechovku s pivem. Asi tu jsou spíše za zábavou, než za obchodem. Vždyť turisté jsou asi vytržením z běžné odpolední nudy. Jedno malé dítě má hlad, maminka ho tedy hned nakojí.

Kluci v lavórech si přitáhli své krajty a nevzdávají se naděje na dolar za fotku. Mají konkurenta ve vystříhaném kolegovi s copánkem, který se se svou krajtou dere až k nám na loď. Vítězí ale batole sotva chodící, které rodiče vysadí na naši loď i s krajtou, která evidentně přesahuje jeho možnosti. Všelijak mu padá, dítě po ní šlape a necitlivě ji tahá a hází, had musí mít svatou trpělivost, když si to vše nechá líbit.

V obchůdku zahlédnu dřevěné masky, které sbíráme a tady jsme jich prozatím moc neviděli. Po chvilce smlouvání kupuji jednu Buddhovu hlavu z tmavého těžkého dřeva, ruční práce (každá vystavená hlava je při detailním pohledu trochu jiná). Začíná se stmívat a my se chystáme k odjezdu. Ještě pár záběrů ze západu slunce cestou zpět do autobusu a frčíme zpátky do města na večeři. Výlet na Tonle Sap se vydařil, snad nám to trochu nahradilo to, že vynecháváme vietnamskou deltu Mekongu, která prý je podobná. I když nutno podotknout, že na úspěchu dnešního odpoledního programu má velký podíl i neplánovaná zastávka v kambodžské vesnici.

Na večeři se vracíme do naší oblíbené hospůdky. A protože přicházíme z druhé strany, nečekaně narazíme na obchod s maskami – do dneška jsme nepotkali téměř žádné, dnes už druhý obchod, i když jen skládací stůl na ulici. Vybírám červeno-žlutou karnevalovou masku (později v Národním muzeu uvidíme, že je skutečně autentického vzhledu) a překvapeně zjišťuji, že je vyrobena z novinového papíru zpevněného nějakým lepidlem a namalovaná barvičkami, a tomu odpovídá i velmi rozumná cena. Prodejce vypadá jak asimilovaný přestárlý hipík odněkud z Holandska, asi šedesátník v tílku, bicepsy tetované, bílé vlasy pod ramena na čele stažené čelenkou.

Ještě ani nesedíme a už nás personál poznává. Dnes nic nevymýšlíme a vybíráme si podle bílého papíru nenápadně nalepeného izolepou na jednom ze sloupů, kde je červeným fixem vypsaný barbecue mix: krevety, kalamáry, vepřové, hovězí, kuře, had, žába a krokodýl. Za $5. No neberte to, zvláště když v ceně je talíř popcornu, dušená rýže, talíř exotického ovoce (ananas, meloun, papája a pitaya – to je to ovoce, co vevnitř vypadá jako bílé kiwi), asi tří- nebo čtyřdecka místního čepovaného piva je v rámci happy hour za půl dolaru, přičemž ta šťastná hodinka začíná otevřením restaurace a končí závěrečnou.

Skutečnost na talíři se od nabídky mírně liší, žáby a kalamáry asi došly, nevadí, obojího už jsme měli dost v předchozích dnech, takže vítáme výměnu za škeble srdcovky v množství větším než malém. Krokodýl a had trochu zklamou, maso na špejli je poměrně tuhé, chuť nevýrazná, prostě obyčejné maso. Škeble jsou dobré, jen se špatně otevírají, málem si zlámu nehty. Když servírka vidí, jak s nimi zápasím, přichází na pomoc a ukazuje správnou cestu. A nejlepší je zbytek – kuře, vepřové a krevetky, to je vše na jedničku. Při poslední večeři v Siem Reapu jsme se tedy rozšoupli, pětidolarové jídlo patří k těm nejdražším, ale stálo to zato. Jsme tak nacpaní, že vynecháváme rybičkovou masáž, i když víme, že hned tak už takovou příležitost mít nebudeme. Ani s rikšou moc nesmlouváme a první nabídku za 1,5 dolaru bereme, ať jsme co nejdříve v posteli.

Video z jezera Tonle Sap

Záznam části TV magazínu Outdoor, díl 2013/17 (Kambodža, jezero Tonle Sap)