Zanzibar

Poletíme na Zanzibar nečekaně – českým (respektive moravským) turbovrtulovým letadlem L410. Doufáme, že uvidíme po levé straně Kilimandžáro, ale ukáže se, že je příliš oblačno, na chvíli jen vykoukne Mt. Meru, o něco nižší sopka poblíž Arushi, která nemá tak hezký a charakteristický tvar, jako populární Kilimandžáro. Zavazadla se nakonec vešla, část je volně naskládaná na hromadu vzadu v kabině, naše letušky by se podivily. My se zase divíme dvěma červeně svítícím kontrolkám ERR na pilotově palubní desce, které nepřestanou svítit celou dobu letu.

Piloti samozřejmě nejsou nijak odděleni, můžeme tedy z předních sedaček sledovat prostor před námi. Pilot naopak kontroluje stav v kabině. Když je let mnohem delší než avizovaná hodina, snaží se někdo vzadu marně hledat toalety, což pilota evidentně znervózňuje, na chodící pasažéry není zvyklý. Raději zahlásí, že toalety nejsou, to aby nedošlo k mýlce.

Turisté zvyklí na proudová velká letadla propadají téměř panice. Letadlo se zdánlivě jen s obtížemi odlepuje od země a namáhavě nabírá letovou hladinu. Celou dobu letu silně vibruje, hlavně na sedačkách vedle vrtulí. Nižší rychlost nezvládá nehomogenity vzduchu a pravidelně se propadáme a poskakujeme, podle toho, jak vlétáme do četných mraků. Nejsme jediní, kdo rychle sahá po kinedrilu. Ale tak zelení, jako někteří další pasažéři ještě nejsme. Dýcháme zhluboka, to pomáhá. A sledujeme krajinu pod sebou, letíme v nižší výšce, než při dlouhých letech velkými proudovými letadly, pozorujeme Arushu, jedno z největších tanzanských měst, které ale ze vzduchu vypadá jako jeden velký slum. Většina čtvrtí je tvořena chatrčemi.

Okolí Arushi nám připomíná Serengeti, pláně, občas stromy a keře. Potoky a řeky se nevyskytují, planina je protkána sítí vyježděných cest. Města a vesnice nevidíme, jen pár osad velikosti větší masajské vesnice. Uplynula skoro hodina a půl, když teprve pod sebou uvidíme úzký pás písečného pobřeží a modrý Indický oceán. Průplav mezi pevninou, bývalou Tanganikou, a Zanzibarem není moc široký a je zřejmě mělký, vidíme mnoho tyrkysových skvrn korálového porostu, občas i korálový ostrůvek. S blížícím se Ostrovem koření (jedním z několika ostrovů s tímto přívlastkem) četnost korálů roste. A u samotného zanzibarského pobřeží je už moře tyrkysové celé, zdobené tečkami rybářských člunů, část z nich i s postranními plováky na udržování stability. Stáčíme se tak, abychom přiletěli od jihu, a předním sklem sledujeme povedené přistání na krátké dráze. Mnozí si oddechli, přísahají, že tak hororový let ještě nezažili, ale přitom se nic kritického ani nebezpečného nestalo. Jen ty subjektivní pocity z drncavého vrtulového letu mnoho lidí vystrašily.

Zanzibar je souhrnný název pro 2 ostrovy při východoafrickém pobřeží – jižní ostrov Zanzibar (svahilsky Unguja) a severní ostrov Pemba. Název se případně může vztahovat pouze k ostrovu Unguja. Ostrov Unguja je velký 1 658 km2, ostrov Pemba 984km2. V roce 2002 žilo na ostrovech 981.754 lidí. Hlavní město a zároveň kulturní a ekonomické centrum je Zanzibar. Stát Zanzibar má vlastního prezidenta a sněmovnu reprezentantů, kterou tvoří 50 poslanců. Administrativně je rozdělen do pěti krajů. Dnes je Zanzibar autonomní stát tvořící spolu s Tanganikou jednotný stát Tanzanie. Dnešní oficiální název Tanzanie je Jamhuri ya Muungano wa Tanzania-Sjednocená republika Tanzanie, ale dříve byl Sjednocená republika Tanganiky a Zanzibaru. Název Tanzanie je složeninou slov Tanganika a Zanzibar. Hlavní ekonomická aktivita státu je pěstování palmy Raffia a koření (hřebíček, skořice, muškátový oříšek a pepř), v poslední době se velmi rychle rozvíjí turismus. V roce 1890 se stal zanzibarský sultanát britským protektorátem a byl zařazen do britské koloniální říše. Báječný hřebíčkový ostrov, jak se Zanzibaru říkalo, se stal totiž předmětem obchodu mezi Británií a Německem. Sultanát byl do té doby sice stále nezávislý, ale Němci zde měli silný vliv a dalo se očekávat, že se ostrovy stanou jednou z německých afrických držav. Britové vlastnili naopak ostrov Helgoland, který leží u pobřeží Německa, kde si budovali vojenskou základnu. Němci byli znepokojeni tak blízkou přítomností britské armády nedaleko od pevninského Německa, a tak s výměnou za Zanzibar souhlasili. Po dobu britského protektorátu měl Zanzibar svého sultána z dědičné vládnoucí rodiny, ale zároveň mocenského zmocněnce Británie. Mezi roky 1890 a 1913 se tomuto britskému správci říkalo vizír, od 1913 až do vyhlášení nezávislosti místodržící. 10. prosince 1963 žilo na ostrově Zanzibar 444 000 lidí, na Pembě 314 000. V tento den získal Zanzibar nezávislost na Velké Británii. Vlády se ujal opět sultán jako jediný vládce ostrovů. Ten vládl jen krátce – 12. ledna 1964 byl svržen a Zanzibar se stal lidovou republiku. Ta se 24. dubna 1964 spojila s Tanganikou v nový stát Tanzanie, jejíž součástí je dodnes.

Formality se příliš nekonají, nosiči jsou trochu dotěrnější, zato prodavači kešu jsou docela fajn, hned si balíček koupíme. Menší autobus, tak právě pro naši výpravu, už čeká, cesta na sever bude trvat přes hodinu. Asfaltová cesta s občasnými retardéry vede nejdříve hlavním městem Zanzibarem, které plynule přechází do navazujících periférií. Obě strany lemují neustále krámky se vším možným, zboží je vystaveno na ulici, třeba včetně několika desítek lednic. Obyvatelstvo je převážně muslimské a je to vidět na oblečení, hlavně na zahalených ženách. Dokonce se vidí i kompletní burky s mezerami jen na oči. Asi skončilo vyučování, hodně dětí je ve školních uniformách.

Provoz je hustý, velkou část obstarávají náklaďáčky s korbou upravenou na převážení lidí – podél postranic lavice, látková střecha. Tak tady vypadá hromadná doprava, náklaďáky zastupují autobusy, které jsou jinak vyhrazeny hlavně turistům. A na korbě se nejen sedí, když místa nestačí, zbytek stojí mezi lavicemi, a když nestačí ani to, tak všelijak visí kolem auta držíce se všeho možného.

Projíždíme městečkem Bububu, prý podle tří retardérů, které udělají s autem „bu“ – „bu“ – „bu“. A za ním už osídlení řídne, občas projíždíme lesem, palmovým hájem, banánovou plantáží nebo jen loukou či polem. Zděných domů, kterých zde bylo více než na pevnině, postupně ubývá, přibývá srubů ze dřeva a domů uplácených z hlíny. Před domy sedí lidé a vypadají spokojeně. Nic jim nechybí. Na úrodném ostrově roste jídlo všude kolem, dům si uplácali z hlíny (když spadne, postaví si za pár týdnů nijak vyčerpávající práce nový), nic jiného k životu nepotřebují. Ale stejně jako na kontinentu, moc starých lidí nevidíme, průměrná délka života nebude dlouhá.

Čím jsme severněji, tím méně civilizace. Po levé straně občas vykoukne moře. Posledních pár kilometrů už jedeme jen přírodou, až na samém severním pobřeží, v části ostrova zvané Nungwi, je pár domků tvořících řídkou vesničku. Zatáčíme doleva na rozbitou místní cestu, jedeme nepříliš hezkou ulicí až k nenápadné bráně do resortu Sunset Bay. Pořád ještě nepříliš vábné místo. Bránu střeží kromě portýra i velký baobab, po jejím projetí se teprve prostředí jakoby zázrakem mění, jedeme cestou vysypanou jemným pískem, kolem nás vilky tradičního domorodého stylu – dvoupatrové, s vysokou střechou z palmových listů. Zastavujeme před recepcí, vítá nás špalír Masajů, které bychom zde nečekali. A všichni tleskají, pohupují se do rytmu a zpívají: „Jumbo, jumbo sana!“, největší hit, který zní pořád celou Tanzanií. Přidává se i ostatní personál včetně uklízeček v bílých zástěrách, do špalíru se dokonce řadí i italští turisté a vítají nás také. Resort je do našeho příjezdu téměř prázdný, asi mají radost, že se něco děje a že už tu nebudou sami.

Hotel patří italskému majiteli, personál kromě angličtiny plynule komunikuje i italsky, také strava je občas přizpůsobena italským návštěvníkům. Nám to nevadí, těstoviny i pizza nám chutnají. Centrální prostor resortu je otevřená hala s vysokou střechou deštníkového tvaru (palmová krytina), po straně bar, před ním lavice, křesla a stolečky. Za halou je na útesu nad mořem restaurace, také volně otevřená, před případným větrem nebo večerním chladem od moře chrání plátěné obdélníky natažené v dřevěné konstrukci.

Před halou bazén s příjemně teplou vodou, od kraje útesu oddělený pískem s lehátky a slunečníky. K pláži se schází po dřevěném schodišti, pláž je bílá a písečná, ne moc velká, rozhodně ne dost velká k ležení, je to vlastně jen vstup do moře. Až s odlivem se rozšíří a prodlouží, dál od břehu jsou ve vodě kameny s ježky, takže se při odlivu raději nekoupeme, i když by to asi v botách šlo.

Bazén obklopuje zahrada s písečnými cestičkami, říkáme si, jak to asi vypadá, když zaprší. Zítra nám to počasí předvede – voda se vsákne do písku, písek se nečekaně zpevní a chodí se po něm stejně dobře, jako za sucha. A za bazénem je šest čtyřpokojových vil, každá s dvěma pokoji dole a dvěma v patře, nahoře opět vysoká střecha. Po druhé straně příjezdové cesty jsou další čtyři vily s apartmány a rodinnými pokoji. A to je vše, hotýlek je skutečně rodinný.

Máme zde all inclusive, bez alkoholu s výjimkou místního piva, na baru i v resturačce ochotně dají kdykoliv jakékoliv dostupné pití, žízeň stejně nejlépe zažene voda. Vše se může brát samozřejmě na pokoj. Jen jednou se stane, že na půlden dojde cola, jinak je vše OK. Čaj a káva jako samoobsluha před restaurací. Dokonce si občas dáváme nealkoholické koktejly, zpočátku krásně esteticky propracované a chutné, později, když už bude více hostů, už si personál takovou práci nedává a koktejly sice zůstávají chutné, ale s tou estetikou už to bude horší, stane se z toho spíše takový míchaný džus, než koktejl.

Teď, po příjezdu, dostaneme klíče, naše dvacetikilové kufry popadnou na hlavy křehké uklízečky (tak 160 cm na 50 kg) a bez problémů je vynesou až do pokoje v patře jedné z vilek. Pokoje jsou ohromné. Velká hlavní místnost s dominující obří postelí, na vysokých nohách, s konstrukcí, která jako nebesa podpírá síť moskytiéry. Když je zatažena, připadáme si na rozlehlé posteli jako v menším hotelovém pokojíku. Máme i stoleček se stylovými židlemi, polici s televizí, nad oknem klimatizace a větrák na stropě. Za hlavní místností je jen o něco menší šatna s otevřenou skříní, toaletní stolek se zrcadlem a stoličkou. A samozřejmě velká koupelna.

Popadneme kartičky na ručníky a spěcháme k moři. Dostáváme ručníky od plavčíka – Masaje (skoro bychom se vsadili, že neumí plavat) a po schůdcích sbíháme do tyrkysového moře. Voda je příjemná, plave se nádherně, krásný je výhled do stran na pohupující se rybářské loďky, ale hlavně zpět na pobřeží, nad úzkým pásem písku vodou opracované zvrásněné útesy a nad nimi stylové stavby hotelů. Chvíli plaveme, voda krásně nadnáší, po dvou týdnech prašného safari přijde taková koupel vhod. Když se nabažíme, skáčeme na chvíli do bazénu a máme pocit, že nás voda opaří, musí mít aspoň 35 stupňů.

Původně jsme na každý den plánovali nějaký výlet, po konzultaci s Petrem si to rozmyslíme, budou stačit dva. Ráno se tedy probouzíme do volného dne. Je nádherně, slunce svítí jako o život, celý den strávíme vleže pod slunečníkem na pláži, za odlivu se koupeme v bazénu (kolegové, kteří to bez moře nemohli vydržet, mají bodliny od ježků v nohách, rukách i tělech), za přílivu v moři. Užíváme si pohody, když se kousek od břehu objeví asi desítka skotačících delfínů, je to scéna skoro kýčovitá.

Zato další den, zrovna na naplánovaný výlet, se probouzíme do deště. Nedá se nic dělat, výlet je zamluvený. Naštěstí když sjedeme jižněji ke středu ostrova, déšť ustává, i když obloha nic moc extra není. Jedeme známou cestou, jiná tu totiž ani není, až před Bububu odbočíme od pobřeží do centrální části. Tam po chvíli zastavujeme u farmy na tzv. Spice tour, výpravu za kořením. Ujímá se nás menší kulatý černoch v růžové košili s několika mladými pomocníky.

Začínáme s nejtradičnějším kořením ostrova, hřebíčkem. Pomocníci šplhají po stromech jako veverky a trhají hrsti červených a žlutých kvítků známého tvaru, které po usušení ztvrdnou a zhnědnou na nám známé koření. A pokračujeme k pepři, popínavé rostlině se zelenými hrozny drobných zelených kuliček. Po dozrání zčervenají (červený pepř), po usušení jsou známé jako pepř černý, když se oloupou, je pepř bílý. Pořád stejná plodina. Podobně cizopasně se pne i vanilka, ta ještě není zralá.

Chlebovník jackfruit je asi největší plod, je tak velký, že neroste z větví, které by jej neunesly, ale na krátké stopce přímo z kmene. Je sladký a chutný, však nám nakonec dají i ochutnat (my jej známe už z dřívějších cest). Následuje passionflower, mučenka, dobrá na džusy, které máme každý den k snídani. Další druh chlebovníku je menší a za syrova se nejí, musí se z něj vyrobit „mouka“ – to je ten chlebovník, který dovezl Marco Polo a pro který jela loď Bounty. Vidíme kávu robustu, kousek vedle rostou velké tobolky kakaa, zelené palice obsahující bílou dužinu a v ní skryté hnědé kakaové boby. A ještě jedna plodina, tentokrát užitečná jinak, než k jídlu – přírodní rtěnka a líčidlo, předvedené za všeobecného veselí na domorodém figurantovi. Zapózuje nám pak poblíž banánovníku s velkým červeným květem pod banánovým trsem

Každá dáma dostala na začátku trychtýř z palmového listu, tam si postupně ukládáme vzorky. A pomocníci průvodce se snaží, pletou různé ozdoby z trávy a obdarovávají ženy. Každá už dostala prstýnek a náramek, muži zase mají na památku fešnou přírodní kravatu. A pro zábavu ještě dostaneme brýle z listu aloe a pletený košíček. Škoda, že je tak velký, nakonec jej necháváme na Zanzibaru, ale část kolegů jej doveze až domů. Na oplátku tu musíme nechat pár dolarů bakšišů.

Nakoupíme i nějaké výrobky z přírodních produktů jako dárky, hlavně voňavá mýdla. Kousek dál nás průvodce posadí do altánku a následuje ochutnávka ovoce, z těch méně obvyklých dostáváme právě jackfruit, karambolu („hvězdu“) a pomelo (i když to už snad dnes ani není exotika).

Zpovzdálí nás sleduji děti z povozu taženého místním dobytkem. Poslední zastávkou je, jak jinak, krámek s kořením. Můžeme si nakoupit různá balení koření a čajů. My volíme čaje s příchutěmi (skořice, vanilka, káva), nakupují všichni, tržba je asi uspokojivá, protože domorodci mají dobrou náladu a baví nás pitvořením a nasazením vlastních výrobků na své hlavy – tedy aloebrýlí a trávočepic.

Loučíme se a nasedáme do autobusu. Měli bychom pokračovat do Stone Townu, starého města, ale Petr se snaží dohodnout protažení výletu do místního původního pralesa Jazani s mahagonovými stromy a endemickými guerézami. Řidič si říká o nesmyslnou sumu (podle Petra, který má přehled o cenách), už to vypadá, že se nedohodnou, jedeme asi kilometr zpět, než si to řidič rozmyslí, na lesní cestě autobus otočí a pokračujeme na Jazani-tour. Zajíždíme si asi 10 – 15 kilometrů, blízkost cíle signalizuje značka „pozor, zpomalte, přecházející guerézy“ (gueréza – anglicky colobus), široký práh přes cestu a provazový žebřík mezi korunami stromů z jedné strany cesty na druhou – most pro opičky.

Objednáváme si v bufáči zeleninovou polévku, bude se chvíli vařit, my zatím jdeme s průvodcem do pralesa. Petr zůstává v recepci dohlížet na přípravu polévky, snažím se tedy trochu překládat výklad pro ty, kteří méně vládnou angličtinou. Jdeme 3/4 hodiny původním pralesem, kolem nás jsou hlavně mahagony, poměrně nenápadné flekaté stromy. Spodní rostlinné patro zastupují hlavně kapradiny a pozemní palmy. Les je vlhký, prosakuje zde korálovou půdou voda z 5 km vzdáleného moře, žijí tu pozemní krabi a velcí plži s kroucenou špičatou ulitou.

Další částí programu je hlavní lákadlo rezervace, guerézy červené zanzibarské (Piliocolobus kirkii), endemický druh opiček, které nikde jinde na světě nežijí. Jdeme kousek po silnici a narážíme na strom obsypaný tlupou gueréz. Na rozdíl od kočkodanů nebo paviánů jsou tyto opičky s dlouhatánským ocasem, velkýma očima a rozčepýřenou hlavou velmi mírné, lidí si nevšímají, pamlsky neloudí. Od svých rozšířenějších kolegyň gueréz černých se liší barvou hřbetu, černé jsou černé a červené jsou červené. Přesně podle očekávání.

Chvíli jen poklidně sedí na stromě a krmí se, pak se trochu rozpohybují, pomáhají si při skocích z větve na větev chápavým ocasem. Jen maminky s drobečky přisátými k bradavkám jsou v klidu. Část tlupy se rozhodne přejít cestu na druhou stranu. Spustí se jako blesk ze stromu na zem, proběhnou nám pod nohama a na kraji cesty vychovaně zastaví. Projíždí náklaďák naložený dřevem, raději tedy počkají, a až když je volno, rychle přeběhnou.

Později ještě zahlédneme ve větvích i guerézy černé, ty však tak vzácné nejsou. Teď ale nasedneme do autobusu, který nám vyjel naproti, a necháváme se odvézt asi 3 kilometry k druhé části rezervace, mangrovovým porostům. Mangrove, vzdušné kořeny, rostou v brakické vodě, tedy ve smíšené vodě sladké a mořské, s proměnlivou salinitou.

Mangrovy (též mangrove) jsou azonální společenstva vyskytující se v brakických vodách (tedy v deltách řek, kde se mísí sladkovodní voda se slanou (mořskou). Dále je pro ně typická pravidelná kulminace výšky vodní hladiny a výskyt v tropických oblastech. Z rostlinstva se zde vyskytují dřeviny s opěrnými a dýchacími kořeny. Je zde častá viviparie. Setkáváme se s hospodářsky využitelnými rody jako Rhizophora – dřevo, Avicennia – ovoce. V poslední době jsou tato rostlinná společenstva ohrožována hlavně nadměrnou těžbou cenných dřev a dále hromaděním PET lahví a jiných odpadů, které jsou splachovány při pravidelných záplavách z krajiny. Významným problémem může být i usazování kalů a sedimentů, jako následek městských odpadů (tam kde chybí čistírny odpadních vod) a splachy především dusíkatých a fosforečných látek z polí.

Zdejším porostem mangrove vede okruh po dřevěném haťovém chodníku. V porostu je příjemný chládek, temně hnědá barva vody je způsobena usazeninami na dně. Efektní jsou zejména průhledy do občasných říček vytvořených proudy v jinak stojaté hladině. Na kořenech, v blátě a v občasných dírách na kouscích pevniny žijí krabi, kolem poletuje hmyz, hlavně nepříjemné mouchy.

Po dokončení okruhu nás autobus veze zpět k recepci, my však víme o zdejší záchranné stanici s mořskými želvami karetami, domlouvám tedy s průvodcem, že nám několika zájemcům zastaví u odbočky ke stanici, autobus s ostatními pojede dál a on nás doprovodí za želvami. Jde nás jen pár, jsme z toho překvapeni, ale asi horko venku udělalo své. Kdeže je ranní déšť, tady slunce pálí pořádně, je asi 33 stupňů.

Ke stanici to máme pár set metrů, jde se příjemnou cestou mezi křovinatým porostem, horší je, že v pokladně stanice nikdo není, okýnko je zamčené. Vchodová vrátka se dají otevřít, průvodce s tím ale má značný morální problém. Víceméně oznamovacím tónem mu sdělím, že my jdeme rozhodně dále, cestou zpět třeba na pokladníka narazíme a zaplatíme mu. Nezbývá mu, než to akceptovat a jít s námi dál. Tam už jeho zábrany mizí, podává nám připravený salát ke krmení a naučené želvy na sebe nenechají čekat.

Chovají zde želvy vykoupené od rybářů. Když se jim dříve zamotaly do sítě, skončily v polévce a valem jich ubývalo. Teď je ale stanice vykupuje za takovou cenu, že se rybářům vyplatí je prodat. Zde se trochu aklimatizují a po nějaké době je odvezou do cílové stanice na ostrově Pemza. My vidíme asi šest nebo sedm kusů, ty největší mohou mít něco pod metr délky. Salát jim moc chutná, trhají nám jej z ruky tak vehementně, až se zalekneme jejich ostrých zoubků a raději je nepokoušíme a házíme jim krmení do vody. A občas si některou pohladíme, po krunýři, po noze, po pevné hlavě. Je dobře, že nejsme všichni, můžeme si to tak lépe užít.

Cestou zpět na nikoho nenarazíme, vracíme se zpět ke křižovatce, zbývá nám ještě více než kilometr rozpálené cesty. Na zemi leží placatý (= přejetý) chameleón zelený, tak kolem 15 cm. A kousek dál nasedají muslimští domorodci do autobusu do BUBUBU (podle těch bu-bu-bu retardérů). Platíme nakonec za návštěvu stanice s karetami prodavači suvenýrů, podle průvodce „správci stanice“, my však nepochybujeme, že se o peníze hned po našem odjezdu rozdělí sami. No a co.

Rychle pojíme polívku, ostatní už čekají, u záchodu narazíme na černou guerézu, nasedáme do autobusu a vyrážíme do Stone Townu. Jedem asi 20 minut a parkujeme v centru historického města, asi sto metrů od poštovního úřadu, který stojí na místě, kde byl před pár lety zbořen rodný dům Farrokha Bulsary, známějšího pod jménem Freddie Mercury, skladatele a zpěváka skupiny Queen. Úzká ulička vedle pošty jistě pamatuje časy jeho dětství, dnes na něj upomíná jen zasklená nástěnka s plakátem a zažloutlými novinovými výstřižky. Z nostalgie si uličku projdeme, nakonec se necháme ukecat i k nějakým nákupům. Další nákupy přidáme na hlavní ulici. Místo má sice zvláštní atmosféru, ale asi se nedá označit jako „pěkné“, spíše je autenticky zanzibarské, trochu nepořádné, trochu špinavé. Ale svého času, v koloniálních dobách, bylo jistě výstavní, to je vidět ještě dnes.

Pak už do srazu skupiny jen lelkujeme, pokecáme s prodavačem z Mercuryho uličky, který nás pozná dříve než my jeho („Koupili jste už u mě zebru a žirafu, kupte si ještě další tři zvířata, ať máte kompletní velkou pětku.“ – „Ale zebra a žirafa nepatří do velké pětky.“ – „Cha, cha, cha, máš pravdu. Ale koupit bys mohl, ne?“ – „Dík, už mám všechno, co jsem chtěl a ještě k tomu i to, co jsem vlastně vůbec nechtěl.“ „Tak jo, ale udělali jsme spolu dobrý business, že jo, tak ahoj.“). Koupíme ještě paklík kešu a CD s místní hudbou (jasně, „Jumbo, jumbo sana“ je hned první písnička) a už se potkáváme s ostatními u autobusu.

Nečekaně stavíme u restaurace pro cizince na oběd, nikomu se nechce, ale od místního průvodce nedostáváme na výběr. Asi je to daň za nižší cenu přidaného výletu do Jazani. Dáváme si pizzu, nakonec si pochutnáme. Chvíli musíme čekat na řidiče, protože se začalo stmívat a řidič poslechl muezína a odešel se do blízké mešity pomodlit. A už jedeme domů, na severu nás opět přivítá déšť.

Předposlední den pobytu zase lelkujeme u moře – počasí se umoudřilo a je zase pěkně, přečteme konečně časopisy z domu, ke knížkám se ani nedostaneme. Půjčujeme si šnorchl, když se poodplave dál od břehu, jsou ve vodě skupiny kamenů a kolem nich pár rybiček, oproti korálovým útesům nic moc, na chvilkové zabavení ale dobré. Večer nás mile překvapí večeře – je vyhlášen plážový večer, všechny stoly a židle z restaurace jsou přeneseny do písku na pláž, na stolech svíčky. Maximální romantika. K jídlu různá barbecue a mořské plody, výborné pizzy (sea-food je skvělá), jako vrchol velké grilované langusty. Zpočátku dávají jen po jednom kusu, hodně lidí ale nemá v podobný pokrm důvěru, takže si nakonec můžeme dát, kolik chceme. Já si dal tři.

A den poslední (když nepočítáme cestu). Chtěli jsme se podívat na lodi kolem ostrova a taky zkusit šnorchlovat. Na pláži by se výlet dal sehnat i levněji, my však dáváme na Petrovo doporučení a zamlouváme si výlet u ověřené firmy. Snad děláme dobře, nikoho jiného vyplouvat nevidíme, naše loď je maximálně obsazena, je dokonce problém s místy. My jsme tu byli včas, sedíme na výborném místě pod střechou, chráněni před sluncem.

Vyplouváme na oceán kolmo ke břehu, tedy směrem na sever, přestože chceme na jih. Je totiž odliv a my se musíme dostat za bariéru korálových útesů, které poznáváme podle zpěněných vln v moři. Až na širém moři se stáčíme kolem ostrova, břeh kopírujeme v relativně velké vzdálenosti. Zpočátku vidíme kolem našeho resortu několik dalších podobných hotelů s plážemi, u břehu v různé vzdálenosti kotví rybáři se svými loděmi, ty menší s plováky po stranách, ty větší se šikmými plachtami. Postupem času osídlení na břehu i loděk na moři ubývá, až plujeme kolem pustého pobřeží, odlivem obnažené písečné břehy se táhnou daleko od čáry přílivu, desítky metrů a někde snad i stovky. Hlavní břeh je porostlý hustou, nepříliš vysokou vegetací.

Výlet nám zpestří skupinka delfínů, kterou zahlédneme mezi námi a pobřežím. Hned k nim zamíříme, delfíni nad naší přítomností nijak nejásají, ale ani jim evidentně nevadíme, jsme jim prostě úplně volní, jsme pro ně vzduch. Skáčou si klidně po hladině a ani se nesnaží nám nijak zmizet. Chvíli je sledujeme, dostaneme se k nim na nějakých deset metrů, pak se ale naše cesty rozdělí. My se vracíme na náš okruh kolem ostrova, delfíni si hrají blíže u břehu a po chvíli zmizí pod hladinu úplně. O kousek dál vysadíme na mělčině kuchaře se zásobami a my pokračujeme dále za šnorchlováním.

Před námi se postupně zvětšuje mys poloostrova Pingwe, v těchto místech neobydlený. Až ke krásné pískové pláži, lemované zeleným porostem, se nedostaneme kvůli korálovým útesům pod hladinou, kotvíme u dalších dvou lodiček, nasazujeme šnorchly (své, ale máme možnost využít i půjčené) a vrháme se do teploučké vody. Kousek hlubší vody k prvnímu útesu je vcelku nezajímavý, jen pár nebarevných ryb, ale blízký korál už je zajímavější. Pěkně barevný a obydlený charakteristickým společenstvím korálových rybiček. Není jich tady tolik jako ve známějších lokalitách typu Rudé moře, Thajsko nebo Karibik, k příjemnému hodinovému zašnorchlování to stačí. A třeba papouščí ryby se nám tu zdají pestřeji zbarvené, než jinde. Jehly, asi půlmetrové (voda zkresluje a špatně se nám velikost odhaduje), zase nejsou tak bojácné a klidně postojí na místě. Ani oblíbený klaun u své sasanky není nijak vystrašený.

Zůstáváme na místě nejdéle ze všech tří lodí, nakonec po žebříku vylezeme na palubu a vrátíme se kousek zpět k severu. Odliv se začíná zmenšovat, dostaneme se blíže ke břehu, takže už u lodi dostaneme na dno a můžeme se přebrodit dlouhou mělčinou na pobřeží, kde už je přichystaný piknik v několika provizorních altáncích, je šílené horko, stínek přijde vhod. Samozřejmě máme k obědu rybu, je upečena v alobalu a prozatím jen porce na příděl. Příloha je rýže, zelenina a ovoce (hlavně ananas je skvělý), tady už příděly nejsou tak přísné. Jsme příjemně najedeni, ale chuť by ještě byla. Jdeme testovat možnost nášupu, bez problémů nám přidají. A nakonec celý piknik končí tím, že nás kuchaři (i z dalších dvou výprav, které se zde sešly) obcházejí a přemlouvají, ať si dáme ještě. Necháme se přemluvit asi třikrát, pak už fakt nemůžeme. Snad nás loď uveze.

Jdeme se na chvíli zchladit do moře, mělčina je tak vyhřátá, že o nějakém ochlazení se moc mluvit nedá. Snažíme se šnorchlovat, v písku jsou místy traviny a řasy, kde by mohl být nějaký život, moc ryb tu ale není, brzy to vzdáváme, nemá to cenu. Stejně už se všichni brodí k lodi, nalodíme se a začíná cesta zpět. Můžeme se díky přílivu držet blíže břehu, cesta je tak zajímavější a rychlejší. Po hodince plavby se dostáváme k obydleným místům a proplétáme se mezi čluny rybářů, právě teď v době přílivu vyrážejících na lov. Některé loďky jsou velmi malebné.

Do hotelu se vracíme pozdě odpoledne, ještě naposled za soumraku skáčeme do moře a poté do bazénu, v nastávající tmě pěkně nasvíceného podvodními světly, měnícími efektně po pár vteřinách barvu. Nad námi se odehrává zvláštní astronomický jev: srpek měsíce leží jako lodička s cípy vzhůru, po levé i pravé straně má ve stejné vzdálenosti hvězdu (i když asi minimálně jeden ten svítící bod nebude hvězda, ale planeta, nejspíš Venuše). Vypadá to jako široký úsměv rozzářeného obličeje. O něčem podobném píše Karen Blixenová ve Vzpomínkách na Afriku, také to viděla. Běžné to nebude, protože úkaz zahlédneme večer na obrazovce v baru ve zprávách CNN, zvuk je stažený, podrobnosti tedy neslyšíme.

Ráno zaplatíme účet za pití nad rámec all inclusive (nějaké to daiquiry v teple přišlo vhod), křehké černošky nám opět na hlavách snesou na hromadu kufry, autobus je mírně opožděn, na letiště to stejně stihneme po známé cestě včas. Letištní procedury jsou na rozdíl od příletu děsné. Pod pražícím sluncem musíme stát ve venkovní frontě na odbavení, spadne počítačová síť, máme obavy z úžehu. Po skoro hodinovém strádání se nám povede přesvědčit úředníky, že by nás mohli odbavit hromadně, dáváme pasy na hromádku a utíkáme do stínu. Následuje kontrola zavazadel, odbavených i příručních. Náhodně vytipovaní kolegové musí platit pokuty a poplatky za všechno možné, vše je jen v řádech drobných dolarů, takže je rychlejší pustit chlup, než něco řešit. Často si o úplatek (mnohdy naturální) a jeho výši přímo řeknou („Jé, ty vaše oplatky vypadají moc dobře!“), jindy se snaží o oficialitu, když žádají pokutu 1 dolar za sáček s mušličkami (víme, že by se vozit neměly, ale věděli jsme předem, že tento zákaz slouží jen k tomu, aby si celníci mohli přilepšit jednodolarovou „pokutou“ bez stvrzenky).

U dalšího okýnka se platí odletová taxa, tím teprve úřad končí a můžeme konečně do haly čekat na boarding. Letíme už velkým letadlem, my máme štěstí a sedíme vedle sebe, ne všem se to podařilo. A máme levobok, což je výhoda pro výhled na Kilimandžáro, poletíme dnes přímo nad ním. Když se k nejvyšší africké hoře blížíme, pilot nás včas upozorňuje, abychom něco neprošvihli. Kilimandžáro se vynoří z oblačné peřiny jako tmavá koruna na bílém baldachýnu. Na vrcholu pravidelného kužele je znatelný kruhový kráter, patrný patrně jen z letadla, na fotkách z vrcholu jsme jej tak jasně nikdy neviděli. Letíme kolem snad 20 minut, pořizujeme jedny z posledních fotek africké dovolené.

Kilimandžáro (Uhuru, česky svoboda) je horský masiv téměř na rovníku v Tanzanii a částečně v Keni. Jde o stále ještě činný vulkán, který má tři zaledněné vrcholy. Je na něm nejvyšší hora Tanzanie a zároveň celého afrického kontinentu. Nejvyšší bod se jmenuje Uhuru Peak na vulkánu Kibo a jeho výška je 5 895 m. Vrchol přitahuje denně v průměru 58 turistů. Kilimandžáro se nachází tři stupně jižně od rovníku, poblíž města Moshi, ve kterém je zároveň mezinárodní letiště. Leží ve Velké příkopové propadlině, což je zlom táhnoucí se v délce asi 5 000 km. Před půl milionem let zde probíhala intenzivní sopečná činnost, jejímž důsledkem byl mimo jiné vznik masivu Kilimandžára. Vrcholový kráter vypouští plyn přímo na straně vrcholu Kibo. Kibo má vrcholový kráter o průměru 2,4 km s hloubkou až 300 metrů. Nejvyšší bod na okraji kráteru se nazývá Uhuru peak. Vědci zjistili, že v roce 2003 byla tekutá láva jenom 400 metrů pod špičkou kráteru. I když se žádná nová vulkanická činnost neočekává, přece jenom jsou na místě obavy z toho, že se části hory můžou zřítit. Místní legendy hovoří o činné aktivitě před 170 lety. Dva další zaniklé vulkány jsou Mawenzi (5 149 m), třetí nejvyšší vrchol Afriky (po Mount Kenya), a Shira (3 962 m). Ve výšce 3 300 – 4 000 m rostou senecie, lobélie, protei a další rostliny. Senecie dosahují výšky až pěti metrů, což je světový unikát. Takto obrovské exempláře se vyskytují právě jen u afrických pětitisícovek.

Blížíme se k Nairobi, je zřetelně vidět poloha města uprostřed divoké přírody, město začíná ostrým přechodem, kdy mrakodrapy vyrůstají přímo na okraji přírodní rezervace. Známé jsou fotky pasoucích se žiraf s pozadím nairobských mrakodrapů. I my nalétáváme tak nízko, že žirafy zahlédneme. V Nairobi máme 6 hodin přestávku na přestup. Velkou část volného času strávíme touláním po obchůdcích se zajímavým sortimentem, nakoupíme spoustu vyhlášených keňských čajů, koupíme i nějaké bonboniéry s výbornými makadamovými oříšky v tmavé čokoládě. Posvačíme ze svých zásob, čas nakonec oproti původnímu očekávání uběhne jako voda.

Cesta do Amsterodamu je opět pohodlně klidná, jídlo dobré, snažíme se poklimbávat, je noc. Po osmi hodinách letu přistaneme v hlavním holandském městě, rovnou se pomalu přesuneme na náš gate a rovněž s KLM letíme domů. Nečekaně naše kufry přežily všechny cesty bez poškození, odpadá obvyklá reklamační procedura, loučíme se všemi kolegy a měníme si adresy. Jsme zvědaví, jak pořídíme u výjezdu z parkoviště v Marriottu, přešvihli jsme kartu o 30 hodin, automatu je to ale jedno a bez problémů se nám závora otevírá a pouští nás ven.

Dovolená se nám připomene ještě před blížícími se Vánocemi, když dostaneme od Petra balíček s objednanými třemi výtisky jeho knihy Petr Hejtmánek – Volání Afriky.

Video: Tanzanie - Zanzibar