Tanzanie

Cesta od keňsko-tanzanských hranic do Arushi je znatelně lepší, než byla na keňské straně. Jedeme po asfaltu, vnímáme kolem sebe trochu jiný ráz krajiny, více vegetace, více akácií, ale stmívá se tak rychle, že za chvíli vidíme už jen to, co před námi osvítí kužely světel našeho autobusu. A k našemu překvapení takto potkáváme poměrně hodně Masajů, toulajících se osamoceně nebo po dvou pustou krajinou. Nechápeme, proč, kam a odkud mohou chodit.

Do Arushi přijíždíme pozdě, je po jedenácté, ani se nám nechce na večeři převlékat. Naštěstí na nás s jídlem čekají, jen výjimečně nebude bufet, ale servírované jídlo z jídelního lístku. Hotel Impala je pěkný, hlavně se nám líbí prosklené výtahy vedoucí vnějškem po plášti budovy. Jen naše restaurace se těžko hledá, ale nakonec jsme úspěšní. A protože i dnešní večeře je placená v rámci ubytování, neváháme si dát po cibulačce jako hlavní jídlo peppersteak. Výborný, jen udělaný vždy o stupeň více, než jsme chtěli. Ale s tím jsme počítali, takže jsme s tou představou už objednávali.

Ráno na nás už čekají tři landrovery v safari úpravě, pískové barvy. Vypadají stylověji, než keňské toyoty, je v nich i více místa a otevřená střecha je protažena více dozadu, takže i cestujícím na zadních sedadlech se při safari stojí pohodlněji. Našim řidičem pro další tři dny bude mohutný černoch s večerníčkovským jménem Emanuel, velmi komunikativní, vtipný a snaživý.

A vyrážíme po nové japonské cestě směrem na Serengeti. Hned za hotelem směňujeme peníze a ještě na předměstí stavíme u krámku na doplnění zásob. Cesta po výborně asfaltce ubíhá docela rychle a příjemně, většinu času volnou krajinou. V dálce se občas mihnou nějaké antilopy, vždy po pár kilometrech projíždíme vesnicí, kdy nás zpomalují retardéry před obchody. A v jedné takové vesnici i zastavujeme, řidiči tady mají vyhlédnutý krámek se speciálními cenami zásob, které povezou s sebou. Pro nás je to výhodná chvíle k pozorování a pořízení pár záběrů běžného života.

Jedeme celé dopoledne, cesta pořád dobrá, stále jedeme i odpoledne a po druhé hodině musí Emanuel najednou zpomalit, protože po cestě se promenádují paviáni. A zvířata mají vždy 100% přednost. Babooni jsou neklamnou předzvěstí blízkého národního parku, vjíždíme do oblasti Ngorongoro. Bohužel ale dvoutisícové pohoří zachycuje dešťové mraky, vjíždíme do mlhy a začíná pršet. Serpentinami do prudkého kopce vyjíždíme na hranu stejnojmenného kráteru, cesta už dávno není asfaltová, ale jen hliněná, deštěm rozmoklá do mazlavého červeného bláta, i našimi 4x4 auty se můžeme pohybovat jen pomalu. Na vyhlídce zastavujeme, do kráteru ale není vidět. Pojedeme podle programu doprava na sjezd do kráteru nebo vlevo do lodge? Řidiči po krátké poradě navrhují změnu programu – dnes odpoledne odpočinek v lodgi, safari v kráteru přidat na zítřejší ráno. Velmi neradi souhlasíme, zvláště když se po pár stech metrech cesty kopírující okraj kráteru oblačnost na chvíli protrhá a slunce nasvítí zdejší divokou a svěže zelenou vegetaci. Využíváme krátkého vylepšení počasí k nafocení velkých stromů obalených cizopasnými „fousy“, ale mlžné počasí se vrací a při příjezdu do Ngorongoro Wildlife Resortu vidíme, že cesta dolů by byla nesmyslná.

Ngorongoro je rozlehlé území rozprostírající se mezi stěnami obrovské kaldery, prastarého vyhaslého vulkánu v severní Tanzanii. Přesná poloha tohoto „osmého divu světa“ je 180 km od západně od města Arusha. Dno kaldery leží ve výšce 1 800 m. V kaldeře o rozloze 260 km2 je největší koncentrace volně žijících afrických zvířat. Žije zde přibližně 30 000 jedinců. Celá chráněná oblast má rozlohu 8 288 km2. Charakteristický je pro území Ngorongoro kráter, který je zároveň největší neporušená sopečná kaldera na světě. Kráter se vytvořil, když obrovský vulkán explodoval a zhroutil se zhruba před 2 miliony lety. Kráter je 610 m hluboký a dno má plochu je 260 km2. Oblast Ngorongoro byla vyhlášena za chráněné území v roce 1959 a v témže roce oddělena od národního parku Serengeti. Území bylo zapsáno v roce 1979 do Světového přírodního dědictví UNESCO. Země v chráněném území je víceúčelová, což je v Tanzaniii rarita. Je zde zkombinována přísná ochrana divoké zvěře skloubená se zde žijícím obyvatelstvem. Využití půdy je řízené tak, aby předešlo negativním účinkům na zvěř. Kultivace půdy je v Ngorongoro zakázána. Fauna v kráteru Ngorongoro je velmi bohatá a rozmanitá. Vzácností mezi většími zvířaty jsou nosorožec černý, jehož stavy klesly z asi 108 kusů v letech 1964 - 1966 na 11 – 14 kusů v roce 1995, a hroch, jenž je v Tanzanii velmi neobvyklý. Žije zde také mnoho kopytnatců: pakůň žíhaný (7 000 kusů v roce 1994), zebra (4 000), gazely (3 000). V kráteru je hustá populace lvů (62 kusů v roce 2001). Na okraji kráteru žijí levhart, slon (42 ks v roce 1987 a 29 ks v roce 1992), buvoli (4 000 v roce 1994). Nalezneme zde i šakaly, gepardy, hyeny.

Kráter Ngorongoro vznikl zhroucením vrcholové partie obrovské sopky před 2 miliony let. Podobně vzniklých kráterů se po světě najde více, ale tak unikátně zachovalé strany kráteru jako ty zdejší se jinde nevidí. Kráter má průměr přes 20 km, 600 metrů vysoké stěny izolují od okolního světa kalderu o ploše 260 km čtverečných (nadmořská výška kaldery je 1800 metrů). V této přírodní Noemově arše se shromažďují početná stáda býložravců, spásajících bohatou vegetaci. Následují je šelmy, které si plochu kaldery rozdělily na teritoria, jejichž hranice přísně dodržují. Náš resort je na hraně kráteru, tedy skoro ve vysokohorské výšce, ale přes den je zde příjemně. Všechny pokoje mají výhled do kráteru, před restaurací je terasa s nainstalovaným dalekohledem.

Výhled z pokoje nás omráčí. Panoramatické okno přes celou stěnu a pod námi Ztracený svět. Nemůžeme se vynadívat, kráter je opravdovým přírodním divem světa. Nakonec se musíme odtrhnout a jdeme na kafe do restaurace, respektive samozřejmě na terasu. Sice začíná pršet, ale skleněná střecha nás chrání. Dalekohled je volný, hned jej jdeme vyzkoušet. Chvíli to trvá, než najdeme stádo pakoňů, hledáme správný grif na zaaretování přístroje, abychom se mohli střídat. Vidíme i zebry a nějaké antilopy, ale to správné vzrušení nastane teprve po objevení tří slonů v lesíku uprostřed kráteru, jeden s ohromnými kly. Od toho okamžiku se nás zmocňuje lovecká vášeň a nemůžeme se odtrhnout. Naštěstí o dalekohled není moc zájemců, pro tuto chvíli jej máme zcela pro sebe. Postupně objevujeme ještě čápy marabu, stádo paviánů a nakonec dokonce párek lvů!

Nad kráterem se rozpršelo, před zadní stěnou, 20 km před námi, se klene duha, neuvěřitelné pohledy. I kdyby tu nežila ani myš, už jen tento pohled do kráteru z našeho resortu by stál za cestu sem. Až když se začíná šeřit, zjišťujeme, že jsme na terase a u dalekohledu strávili skoro 3 hodiny. Ještě že jsme nejeli na safari, ráno by na terasu už nezbyl čas a o to vše bychom byli ochuzeni.

Večeře a snídaně jsou jako obvykle výborné, při snídani nás dorazí chladící nádoba plná ledu a v ní láhev pravého šampaňského Perrier-Jouët, po dopití promptně vyměněna za novou. A to nás teď bude čekat na všech tanzanských hotelech (využíváme služeb stejného řetězce). Měli bychom mít výčitky svědomí při pohledu na bídu kolem, ale domorodci to tak nevidí. Chtějí sem dostat co nejvíce turistů a tohle je jedna z cest, jak svou zemi zpopularizovat. Protože co turista, to dolary. Proto turistům nezávidí jejich šampáňo, hlavně když tu nechají své peníze.

Sjíždíme do kráteru ze dvou možných cest tou používanější, cesta je strmá a kamenitá, sjíždíme možná půl hodiny, máme zhruba stejnou rychlost jako lvice líně kráčející před autem jedoucím před námi. Lvice jakoby věděla, že rychleji jet nejde, vůbec se nevzrušuje. Když se dostala, kam potřebovala, klidně zahne do vysoké trávy podél cesty a hned nám mizí z očí. Dno kráteru je protkané stezkami, kterými můžeme jezdit, v dálce vidíme polovyschlé sodné jezero Magadi – před pár dny prý bylo úplně vyschlé (a až se tudy budeme za dva dny vracet, bude dvojnásobné).

Všechny ty pakoně, zebry a gazely, které se tu klidně pasou, máme dávno nafocené, můžeme se tedy jen a jen kochat. Kolem občasných stružek zásobujících vodou centrální jezero, se potulují jeřábi, ibisi a čejky.

Emanuel cíleně míří k jezírku, jakémusi slepému ramenu jezera Magadi, zastavujeme těsně nad vodou, pod asi metrovým břehem tu v hojném počtu odpočívají po noční pastvě hroši. Občas se některý zvedne, zabučí, popojde a znovu se ponoří do chladivé vody. Záda jim zatím pilně oždibuje hejno ibisů. A jako bonus pro nás se jeden z největších kusů obrátí přes záda kolem dokola, jakoby válel sudy.

Zpoza auta se k našemu jezírku hrne velké stádo buvolů, zdejší relativně čistá a čerstvá voda (oproti nasycené sodné vodě hlavního jezera) slouží asi jako napajedlo. Buvoli se tlačí v zástupu k vodě, zadní řady sunou vedoucí kusy do vody, buvoli se nebrání, ráchání ve vodě jim dělá dobře. Hroši a buvoli jsou odděleni pásem bahnité močálovité půdy, navzájem se nechávají bez povšimnutí. A ani nás si nevšímají.

Vyrážíme dál, rádi bychom nějakou šelmu, ale máme smůlu, nebo možná jen málo času. Dostali jsme se prakticky na opačný konec kaldery a začínáme se otáčet po směru hodinových ručiček k východu, jedeme vlastně po obvodu kaldery, občas uhneme do jejího středu, ale kruhový směr držíme stále. U cesty sedí velký dravec, není to obvyklý sup, ale orel stepní. Vůbec se auta nebojí, klidně sedí na svém kamenu. Až když zastavíme a chováme se hlučněji, než bychom měli, důstojně a s rozmyslem roztáhne křídla a poodletí kousek dále, kde bude mít svůj klid.

Step uprostřed kráteru je spásána stády pakoňů a zeber, občas nám vytvářejí malebné skupinky, sledovány pozorným zrakem hyen skvrnitých. Pakoně a zebry už známe, hyeny jsou pro nás nové. Jsou tak škaredé, až nás přitahují více než některá jiná zvířata, z lidského pohledu pěknější a sympatičtější. Často je zastihneme nad mrtvou antilopou nebo jiným zvířetem, těžko říci, zda našly mršinu zabitou lvy či levharty, nebo zda je to jejich vlastní úlovek. Tradice jim přisuzuje pověst čistých mrchožroutů, ale hyeny jsou výbornými smečkovými lovci, naopak lvi je často o jejich kořist okrádají a cizopasí na jejich loveckém umu.

Hyeny (Hyaeninae) tvoří podčeleď čeledi hyenovití. Jsou to středně velcí masožravci, obývající Afriku a Asii. Hyeny patří mezi kočkotvárné šelmy, jsou tedy příbuzné kočkám a promykám více než psům, kterým se podobají. Hyeny prosluly jako mrchožrouti, hyena žíhaná a hyena čabraková se živí převážně mršinami. Nejnovější výzkumy dokazují, že hyena skvrnitá je převážně lovec. Délka života činí u hyeny běžně 40 až 50 let. V některých částech Afriky lidé věřili, že se v noci proměňují v hyeny. Tito „hyenodlaci“, kterým se říkalo qora, byli dokonce postaveni mimo zákon a usvědčení qorové se trestali smrtí, otroctvím, nebo vyhnanstvím.

Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta Erxleben, 1777) je středně velký druh masožravé šelmy žijící v Africe. Za nocí se ozývá daleko slyšitelným jakoby chechtavým hlasem. Tak si zvukem označuje revír. Žije v párech nebo tlupách až o 30 zvířatech vedených dominantní samicí. Smečka uloví i velké kopytníky, jakými jsou třeba zebry. Někdy tlupa přepadne i stáda domácích zvířat. Dokonce zraní i lva, nebo jej odežene od kořisti (má se za to, že při poměru hyen ku lvicím 3:1 je rovnováha sil, při vyšším počtu hyen lvice zpravidla ustupují). Hyena většinou odežene od kořisti i levharta. Troufá si i na lov lvích a výjimečně i sloních mláďat. Rovněž sama vyhledává mršiny. Svým mohutným chrupem rozdrtí i silné kosti. Přes den obvykle přebývá v norách, které si sama vyhrabává, občas i v jeskyních. Mláďata se rodí značně vyvinutá a s otevřenýma očima. Při narození dvojčat stejného pohlaví si jdou mláďata reflexně doslova po krku. Hyena skvrnitá patří mezi úspěšné sprintery. Na kratší vzdálenosti dokáže běžet rychlostí až 65km v hodině. Je ale na rozdíl od kočkovitých šelem i velmi vytrvalým běžcem-tomu odpovídá i velikost jejího srdce, které je 2x větší, než srdce lva.

Pakoně polehávají přímo u cesty, zebry si libují v prašných plochách uprostřed savany, popelí se úplně netypicky. Válí sudy po písčité půdě, nohami hází ve vzduchu, zvláště hříbata dovádějí, hravá jako všechna mláďata. Bílé pruhy tak dostávají žlutavý až oranžový nádech.

Poznáváme místa, kde jsme včera pozorovali odpočívající lvy dalekohledem z terasy lodge. Dnes bohužel nejsou. Jen ve vysychajícím jezírku kousek od cesty se rochní osamocený párek hrochů, bůhví proč se trhnuvších od stáda. A přestože je den, vylézají z mělké vody na plochý bahnitý břeh a nechávají nás, ať si je prohlédneme v celé jejich velkoleposti. Jsou sice daleko, ale bude to jediná možnost vidět hrocha jinak, než jako pouhý ostrůvek nad vodou (i tak jsou samozřejmě impozantní).

Prozatím jsme se pohybovali v otevřené planině, teď míříme k osamocené skupince stromů, skrývající nenápadnou budku, mnohými už netrpělivě vyhlíženou. Než se vystřídáme, můžeme se potulovat po blízkém okolí, po zemi se válejí majestátně rohaté buvolí lebky, stromy a keře dávají místu romantický nádech. 600 metrů nad námi se na ostrohu hrany kráteru skví naše lodge, musíme však dávat pozor i pod nohama, abychom nezašlápli užitečné vrubouny (skarabei, hovnivály), dva koulí kuličku mnohem větší a těžší, než jsou oni sami.

Kousek odtud vjíždíme do lesa, včera jsme viděli dalekohledem slony a paviány, dnes podél cesty poskakují po stromech kočkodani zelení, hbití a rychlí, jen samička s mladičkým opičátkem, snad několikadenním, je trochu pomalejší. Nevěří svému dítěti, že se už samo udrží na jejím břichu a opatrně jej přidržuje předními končetinami. Nakonec se usadí na větvi nad námi a okouše kůru až na lýko.

Když v lese na další zvířenu nenarážíme, zamíří Emanuel k cestě, která nás vyveze zpět nahoru. Doprovází nás hejno leskoptví nádherných, pestrých ptáků velikosti asi našeho kosa, rudé bříško a kovově lesklá modrá péra na zádech a křídlech připomínají spíše ledňáčka nebo přerostlého kolibříka.

V lodgi si dáme na terase naposled šálek kávy, řidiči zatím naloží zavazadla a už se musíme rozloučit s impozantními pohledy do kráteru. Ještě nás čeká pár vyhlídek cestou, ale výhled z pokoje a terasy bude dlouho uložen v naší paměti jako jeden z největších zážitků z Afriky.

Jedeme okruh po hraně kráteru, míjíme polní letiště napravo a masajskou vesnici nalevo. Naposled se dnes podíváme do kráteru a už sjíždíme k rovině, kde se svahy Ngorongora postupně prolnou do nekonečných rovin Serengeti. Zeleň horských svahů střídá žluť vyschlé savany, dokonce i akácie jsou žluté. Mávají nám masajští pastevečci, malí nebojácní kluci. Kdo z nás by měl odvahu pohybovat se ve zdejší divočině plné lvů, slonů a buvolů jen tak nalehko, s holí v ruce jako jedinou zbraní.

Emanuel sjíždí z kamenité cesty do prašné roviny a sleduje nezmenšenou rychlostí neznatelné stopy kol mezi porostem. Jedeme mimo naprosto jakoukoliv cestu, přímo místní divokou přírodou. Míjíme další vesnici, cestou zpět tu zastavíme a navštívíme Masaje. Teď ale pokračujeme dále, abychom po pár desítkách minut zastavili u domečku s několika altány na hraně strmého svahu. Africká rovina je zde protržena další hlubokou jizvou – 50 km dlouhou Olduvaiskou roklí, správněji Oldupai Gorge. Vytahujeme obědové krabice a obědváme s pohledem na skalní útvary vystupující z dna rokle. Zvrásněné skalní suky jsou kalendářem historie, geolog by z jednotlivých vrstev vyčetl dějiny tohoto kousku země. A že to nebyly dějiny ledajaké.

Rokle byla známá archeologům již déle, když se o ní dověděli manželé Louis a Mary Leakeyovi (v padesátých letech minulého století). Vydali se zde zkoumat vykopávky a našli zde nejstarší dochované pozůstatky hominidů, nejstarších předchůdců člověka. Zdejší rokle je vlastně kolébkou lidstva, člověka jako živočišného druhu – kromě mnoha jiných nálezů fosilií a nástrojů pravěkých lidí z mnoha různých období je nejznámější spodní čelist homo habilis, prvního hominda označovaného za předchůdce člověka, skoro 2 miliony let stará. A známé nálezy fosilií mladšího druhu homo erectus, prvního člověka. A ještě známější jsou stopy otisklé v chladnoucí lávě (ne přímo na místě, kde obědváme, ale o pár kilometrů dále). Po výbuchu sopky (který také pomohl s datací nálezu) je před třemi miliony let do ještě měkké lávy vtiskl tvor chodící po dvou, žádná starší podobná památka na Zemi není. Jdou tu vedle sebe dvě řady stop, větší (samec) a menší (asi samice), v obou druzích stop jsou střídavě vytlačeny důlky zřejmě po patách mláděte. Už asi můžeme říci, že stopy zanechal muž a žena, v jejich stopách pak dovádělo dítě, které skákalo po stopách mámy a táty stejně, jako dnešní děti ve sněhu napodobují krok rodičů. Po vychladnutí stopy pokryl popel a zakonzervoval je až do dnešní doby. A i nyní jsou zakonzervované, byly jen pořízeny sádrové odlitky a původní stopy jsou po prozkoumání opět překryty vrstvou izolační zeminy. Ne nadarmo do Olduvaiské rokle umísti Arthur C. Clarke první monolit své „2001: Vesmírné odysei“, který naučil jeden z kmenů zdejších primátů používat nástroje a zbraně, čímž urychlil a nastartoval vývoj inteligence na Zemi.

Ve zdejším skromném muzeu o dvou místnostech si můžeme (zdarma) prohlédnout expozici s kopiemi všeho podstatného ze zdejšího naleziště. Vidíme prastaré nástroje, lebky a čelisti včetně té nejstarší (originály jsou v národních muzeích v Keni, Tanzanii a Etiopii), diorámata a časové osy dávají představu o dobách jednotlivých nálezů. Protější stěna ukazuje fotky z vykopávek a manžele Leakeyovi. Vrchol je v druhé místnosti, věnované odlitkům slavných stop – přes dva metry dlouhému pásu sádry s otisky. Hledíme na nejstarší památku z historie člověka, jsme v Kolébce lidstva. Odsud jsme zřejmě zalidnili celou Zemi.

Muzeum je miniaturní, jeho prohlídka nám moc času nezabere. Stihneme se ještě podívat po blízkém okolí a hledat nejzajímavější pohledy do rokle. Vyplašíme nějaké agamy, ze stromu nás pozorují dva ťuhýci se svými dlouhými ocasy. Zbytky od oběda, hlavně kuřecí kosti, potěší pár hladových divokých psů, kteří na nás trpělivě a vděčně hledí psíma očima a čekají, co na ně zbude. Drobky zase uklízejí menší ptáčci, mezi kterými vynikají nezaměnitelní citrónově žlutí snovači.

Ještě pod vlivem atmosféry místa nasedáme znovu do džípů a míříme dále na severozápad. Přejíždíme nějakou říčku, dost prudkou na to, aby strhla primitivní most na vyjeté cestě, Emanuel se neohroženě vrhá se svým autem do proudu a říčku přebrodíme. Kolem je příroda trochu zelenější, hyeny signalizují blízkost jiné zvěře a opravdu – cestu křižuje zástup pakoňů, první předvoj velké migrace.

U lesíka zase spokojeně odpočívají žirafy, mladší kusy netradičně a troufale odpočívají vsedě. To by si starší zkušená žirafa nikdy nedovolila. My jsme ale rádi, sedící žirafy ještě nafocené nemáme.

Brána do Serengeti je ryze formální. Z pár kulatin udělaná brána jak do skautského tábora, jen závora chybí. Na štítu je nápis vítající nás v Serengeti, je jen naší dobrou vůlí, že bránou opravdu projedeme, stojí uprostřed roviny nad polní cestou bez krajnic, žádné ploty, žádné překážky.

Národní park Serengeti leží v severní Tanzanii východně od Viktoriina jezera a jedná se o jedno z nejslavnějších a nejrozsáhlejších chráněných území Afriky. Od roku 1981 nechybí na seznamu UNESCO. Jeho rozloha je 14 763 km2. Zdejší krajině dominuje velký počet zvířat, mezi nimiž nechybí pakoně, zebry, žirafy, lvi, gepardi, levharti, hyeny, sloni nebo nosorožci. Krajinu tvoří lávové plató, z kterého vystupují reliéfy sopek, pokryté travnatými savanami. V západní části parku se nachází též galeriové lesy, malá jezera a zřídla s hojností vody. V parku jsou chladné noci a horké dny, rozdíly jsou často více než 15°C. Průměrné denní teploty vzduchu se v parku pohybují mezi 17 a 21°C. Vlhkost vzduchu je 40%, průměrné roční srážky se pohybují kolem 800 mm.

Serengetské pláně vznikly rozlitím řídké lávy, která ztuhla a byla zalita vodami rozlehlého bezodtokového jezera. Tisíce let se usazovaly soli na jeho dně, než je nový výbuch sopky opět zalil lávou. Ta ale byla poréznější a časem se změnila v úrodnou půdu, ovšem o mocnosti jen kolem jednoho metru. Takže stromy se v mělké půdě neudrží, kořeny neprorostou sodnou vrstvou. Klasická Serengeti je tedy jen travnatá, bez stromů. Jen na okrajích jsou oblasti porostlé i vyšší vegetací, keři a stromy.

Faktický vstup do národního parku je až na mírném kopečku o pár kilometrů dále. Zde je teprve parkoviště, toalety, stánek se suvenýry a hlavně kasa. Než Emanuel vyřídí vstupné, vystoupáme na vyhlídku, skalnaté plotny nahoře okupují tři tmavé agamy, jedna bez ocasu. A svrchu pohled do dáli na pláně s migrujícími pakoni. Jedna tečka vedle druhé, kam až oko dohlédne.

Vracíme se k parkovišti, když se najednou něco mihne vzduchem – rogalo tady, v rovinatém Serengeti? Ne, žádné rogalo, jen velký čáp marabu přiletěl zkontrolovat místní odpadkové barely. Přistál na kraji parkoviště a teď čeká, až protivní turisti vypadnou od barelů. Když tu tak stojí, není o moc nižší, než my. Vypadá docela mírně a neškodně, zkoušíme se s ním skamarádit a přibližujeme se opatrně na tři-čtyři metry. Marabu znervózní, trochu se nás bojí, ani my nechceme riskovat potyčku s jeho obrovským zobanem, kterým drtí kosti mršin, takže blíž už nejdeme. Když mu dáme příležitost, probere zobákem obsah košů, ale další turisti ho za chvíli opět nechtěně odeženou, když se potřebují dostat do svého auta.

Marabu africký je nepříliš vzhledný a masivní pták, který běžně dosahuje výšky nad 150 cm, hmotnosti kolem 9 kg a rozpětí křídel přinejmenším 3,2 m, což ho činí jedním z největších brodivých ptáků na světě. Na rozdíl od většiny zástupců čápovitých dokáže marabu africký téměř celou hlavu i s krkem zatáhnout a skrýt pod peřím podobně jako volavky. Je nezaměnitelný díky své velikosti, holé hlavě a krku, černým zádům a bílému břichu. Má narůžovělý až světle červeně purpurový vak, který se s nacpanou potravou dokáže zvětšit až na délku větší jak 30 cm od základu zobáku. Nápadný je i veliký růžovočerný lalok na hrdle. Pohlaví jsou si velice podobná, mladší pták má snědější peří a menší lalok. Létá i ve velkých výškách a teplé vzdušné proudy ho vynáší do výšky přes 4000 m. I přesto, že je marabu čáp, při hledání mršin se chová spíše jako sup. Vznáší se ve velké výšce a svůj velký zobák používá k roztrhávání zahnívajícího masa zdechlin. Podobně jako sup má také holou hlavu a krk, což je adaptace, která mu brání, aby si znečistil peří při konzumaci své oblíbené potravy. Marabu africký se však živí i živými živočichy, většinou drobnými, ale často i většími savci, plazi, ptáky, i obojživelníky, zvláště pak termity, rybami, sarančemi, kobylkami, housenkami, žábami, hlodavci, holuby, dokáže ulovit i dospělého plameňáka. Rád si pochutná i na vejcích krokodýlů, plameňáků a jiných druhů ptáků, která rozbíjí díky svému silnému a špičatému zobáku.

Pokračujeme dále rovinatou savanou, dostali jsme se už za čelo velké migrace, jedeme neuvěřitelným stádem pakoňů. Na obě strany cesty vidíme ve zdejší ploché krajině desítky kilometrů a celá pastvina je hustě pokryta černými tečkami, čím blíže k nám, tím zřetelnějšími těly pakoňů. Různě hustým nepřetržitým stádem tak jedeme několik hodin. Mezi pakoni jsou i zebry, je jich ale mnohem méně. Pakoně se pokojně pasou, 95% z nich otočených stejným směrem, občas popojdou pár kroků a tím nezadržitelně přesouvají celou tuto živou masu ve směru migrace, tedy v tomto období od Masai Mary do serengetských pastvin.

Cesta stádo dělí úzkým pruhem, který bojácným pakoňům připadá nepříliš bezpečný, když potřebují přejít, čekají na odvážlivce, který skočí na cestu první a své lokální stádo za sebou v úzkém zástupu převede. My zatím trpělivě čekáme.

Velká migrace. Serengeti NP je známé svým mimořádně velkým počtem různých druhů zvířat a ptáků. Mezi pozoruhodné divy přírody patří migrace zvířat, ke které dochází v Serengeti každoročně mezi prosincem a červnem. Obrovská množství zvířat putují za dešti a potravou v kruhu z 300km vzdálené keňské Masai Mary a pokračují přes Serengeti zpět do Keni, kde se kruh uzavírá a koloběh tak pokračuje pořád dokola už tisíce let. Stáda pakoní jsou odhadována na 1,5 milionu kusů zvířat, zeber je odhadováno přes 200.000ks a přes 300.000ks je gazel Thomsonových. Stádo může být i přes 40km dlouhé. Samozřejmě že takhle velká stáda neujdou pozornosti šelem, kterých je v Serengeti dostatek. Součástí migrace je synchronizované rození mláďat, kdy se rodí až 50.000 mláďat denně, v průběhu tří týdnů se narodí 400.000 mláďat pakoňů, zeber a antilop. S tím si neporadí ani všechny shromážděné šelmy a příroda si tak zajistila přežití dostatečného množství mláďat, která nahradí zhruba stejný počet kusů zvířat, jež nebezpečnou migraci nepřežijí.

Po Ngorongoru další div přírody, tentokrát živé. Nikde jinde na světě není možné vidět najednou a pohromadě tolik savců. Kam až očí dohlédnou, černá se savana pakoni. Oživlou krajinou jedeme skoro až k naší lodgi. Až když je holá pláň vystřídána krajinou s občasnými akáciemi a salámovými stromy, stáda zřídnou. Už jsme tak navyklí na pakoně, že jiná zvířata přestáváme vnímat a nebýt Emanuela, nechali bychom si uniknout lví rodinku odpočívající na salámovníku u cesty.

Migrující zvěř následují predátoři, kteří mají uprostřed obrovských stád zlaté časy. Po zbytek roku již tak plná břicha mít nebudou. Ale teď si užívají časů hojnosti a tráví dny odpočinkem před večerním či ranním lovem. A kde by se odpočívalo lépe než v koruně stromu, s dobrým výhledem, kde příjemně ochlazuje mírný vánek (na rozdíl od rozpálené země), a kde neotravují protivné mouchy (a nejen ty obyčejné, ale i nebezpečné tse-tse). Spokojeně tedy pospávají na silných větvích a náš džíp je jim úplně putna.

Je pozdní odpoledně, slunce začíná klesat k vrškům na obzoru, mračna a zpoza nich prosvítající sluneční paprsky občas vykouzlí nečekané obrazce. Stromovitá vegetace houstne.

Emanuel zamíří ke skupince stojících aut, zastavujeme a snažíme se zjistit, co pozorují. Nevidíme chvíli nic, až dalekohledy a zoomy kamer nám přiblíží rozsochu na serengetské poměry vysokého stromu a v ní posledního chybějícího zástupce Velké pětky – levharta. Je si asi dobře vědom, že blíže za ním nemůžeme, strom je od cesty natolik daleko, že ani plachá šelma z nás nemá obavy a zůstává odpočívat na svém místě.

Levhart je české označení pro několik kočkovitých šelem z podčeledi velkých koček. Levhart skvrnitý (Panthera pardus) žije v Africe a Asii, jeho původní oblast výskytu byla podstatně větší, ale díky lidem se stejně jako u většiny ostatních zvířat neustále zmenšuje. Jako jedna z mála velkých kočkovitých šelem se zdržuje často v korunách stromů, kam si vynáší kořist a ukrývá si ji zde před dalšími predátory, např. lvy a hyenami. Má velkou sílu a podle některých údajů je schopný vytáhnout na strom kořist i 3× těžší, než je jeho hmotnost. Jeho kořistí jsou různá zvířata od hlodavců po antilopy a gazely. Na kořist útočí ze země a ze zálohy, někdy i velkým skokem z koruny stromu. Nikdy kořist nepronásleduje na větší vzdálenost jako např. lev nebo gepard. Levhart, dříve také nazývaný panter, leopard nebo pardál, patří v rámci rodu Pantera spíše k menším druhům. Dosahuje hmotnosti 30–90 kilogramů, délky těla 110–190 centimetrů, ocas měří 60–100 cm a výška v kohoutku bývá v rozmezí 45–75 cm. Samci jsou obvykle mohutnější než samice. Základní zbarvení je žlutavé, okrové, žlutošedé až žlutooranžové, břicho a spodina těla je světlá až téměř bílá. Černá kresba má podobu od drobných okrouhlých a oválných skvrn až po tmavé rozety bez vnitřní skvrny. Skvrny se nachází na hlavě spodních částech nohou a ocase. Na hřbetě, bocích těla a stehnech se vyskytují prázdné rozety.

Moc se nezdržujeme, levhart je tak daleko, že to stejně nemá význam. Pokračujeme dále, na stromech se začínají objevovat podivné plachty, vypadají jako vlajky nějaké země, temně modrý pruh látky s užším černým okrajem spodním a dolním. Emanuel vysvětluje, že to jsou lapače na mouchy tse-tse. Ty mají tento modrý odstín v oblibě a sedají na látku napuštěnou repelentem, který je zabíjí. Dnes ještě ne, ale zítra už někteří z nás budou pokousaní. Moucha je podobná našemu ovádu a podobně prý i bolí její kousnutí, možná i více – postižení kolegové to přirovnávají k bodnutí špendlíkem. Kvůli těmto mouchám nežijí v Serengeti Masajové, ti jsou totiž závislí na svém dobytku, který by jim tse-tse během pár let vyhubily.

Spavá nemoc (resp. africká trypanosomiáza) je onemocnění člověka zapříčiňované prvokem Trypanosoma brucei a přenášené mouchou, respektive bodalkou tse-tse. Nemoc je „endemická“ v rozsáhlé oblasti Subsaharské Afriky (zasahující do 36 zemí a osídlené cca 60 milióny lidmi). Každý rok jí onemocnění zhruba 500 000 lidí a 40 000 z nich zemře. První příznaky připomínají chřipku (horečka, zduření mízních uzlin…). Následuje anémie a různé další potíže s krevním oběhem a vylučovací soustavou. V závěrečném stádiu dochází k halucinacím a výbuchům zuřivosti a totálnímu rozhození spánkového cyklu. V závislosti na formě nemoci ústí tento stav buďto do relativně rychlé smrti, nebo v postupnou prohlubující se letargii. Nemoc existuje ve dvou formách: západní (Trypanosoma brucei gambiense) a (Trypanosoma brucei rhodesiense), přičemž poddruh uvedený jako druhý je mnohem agresivnější a rychleji působící. Ten první pak vyvolává chronická onemocnění, pro která je v pozdějších fázích typická letargie, která dala spavé nemoci její jméno.

A přijíždíme do oblasti Seronery, k jedné z nejznámějších serengetských lodgí, do Seronera Wildlife lodge. Vítají nás drobná pruhovaná zvířátka – mangusty, známí lovci hadů. Ty zdejší obývají staré termitiště přímo před recepcí, na turisty jsou zvyklé podobně jako jejich menší příbuzné, se zády hnědými namísto pruhů, které budou rejdit pod naším balkonem. Hrneme se ven z aut a máme štěstí, že jsme v džípu nic nezapomněli, protože už se do něj otevřenou střechou vkrádá drzý kočkodan.

Kolem recepce se kromě mangust potulují i damani, ty známe z keňského Lake Nakuru. Ti zdejší jsou ochočení a předvádějí nám bez obav i svá malinkatá mláďata. Lodge si zabrala kamenitý vrcholek menšího kopce, obří kameny jsou zakomponovány do všech prostor kempu i do staveb, které je využívají jako organickou součást svých stěn a podlah. Pro drobné živočichy typu damanů a mangust optimální prostředí.

Kočkodan alespoň zavřeným oknem sleduje, jak vybalujeme, až ho přestaneme bavit, respektive když pochopí, že z nás nic nevyloudí, odejde zkusit štěstí jinam a na parapet nám přistane nějaký druh vlaštovky.

Na večeři míříme už potmě, takže areál si pořádně prohlédneme až před snídaní následující ráno. Jdeme mezi velkými balvany vysekanými schody do restaurace, chodba je vedena skálami zastřešenými dřevěnými trámy a pomalovanými obrazy místní fauny, hlavně antilopami. Malby sice napodobují jeskynní kresby pravěkých lidí nebo primitivních kmenů, ale ne natolik, aby to někdo vzal vážně. Výsledek je celkem sympatický, na cestu chodbou se vždy těšíme.

Jídelna je pochopitelně prosklená a nad sklenkou snídaňového šampaňského můžeme pozorovat supy na okolních stromech, možná čekají na odpadky z kuchyně.

Vzadu za restaurací je bar a ještě dál za ním bazének využívající skálu k přítoku čerstvé vody jako zurčícího vodopádu. Bohužel jej právě opravují, koupat se sice může, ale když vidíme domorodce, jak elektrickou svářečkou připevňuje úchyty asi 5 cm nad hladinou bazénu, necháváme si zajít chuť. Najdou se ale tací, co to risknou. Mají vděčné obecenstvo v dělnících drhnoucích palubky na břehu.

Na balvanech kolem se vyhřívají agamy, černé jsou ještě černější, než jinde, pestré ještě pestřejší, než jsme kdy viděli. Po skalkách skáčou a dovádějí kočkodani, také udiveně sledují koupající se turisty.

Dnes nás čeká celodenní Serengeti. Čím nás asi může překvapit, když už jsme skoro vše viděli? Uvidíme. Hned za kempem míjíme bůvolce tobi, gazel Thomsonových si ani nevšímáme, žirafy se nám ještě tak neomrzely, tak si na ně necháváme zastavit. Nejsme moc daleko, když přejíždíme můstek u jezírka, včera jsme zahlédli nějaké hrochy a dnes tam jsou také, navíc u protějšího břehu prospává docela slušný krokodýl.

Naši včerejší stromoví lvi se asi přesunuli o kousek dál, dnes okupují starý uschlý strom bez listí, kde je vidíme ještě lépe. Březí lvice s naducaným břichem skáče z levé poloviny suché koruny na pravou, tam se usazuje a těžce dýchá s otevřenou tlamou. Připadá nám nervózní, ale Emanuel nás uklidňuje, že se jen chladí v dnešním žáru. Hned se nám zdá mírnější, jen si ji pohladit po plyšově hebké hlavě.

Samozřejmě narážíme i na migrující stáda, zejména kolem vody. Pakoně a zebry tu odpočívají a pijí před další cestou, sledují je hyeny, a kdyby něco zbylo, postarají se o to šakali. Občas projíždíme zamušeným úsekem, mušky otravují neuvěřitelným způsobem, jsou jich celá mračna. Když zastavíme, nejsme schopni ani fotit, protože jejich ataky nevydržíme v klidu a pořád se musíme ošívat, nevydržíme ani ten zlomek vteřiny na stisknutí spouště. Jedinou obranou je co nejrychleji ujet jinam. Celkem projedeme nejméně šesti nebo sedmi podobnými úseky, trvá to vždy kolem pěti předlouhých minut. A na jednom úseku obtěžují i tse-tse mouchy, hlásí se pár poštípaných kolegů, my zůstáváme naštěstí ušetřeni.

Kousek od jezírka, pro býložravce v dostatečně bezpečné vzdálenosti, je uprostřed louky mokřina a k ní míříme. Emanuel něco objevil dalekohledem a vypadá natěšeně, asi něco zajímavého. Co jsme ještě neviděli zblízka a v klidu? Gepardy! Tady jsou, a hned čtyři. I když se to nesmí, sveze nás Emanuel až přímo k nim, sice je trochu znervózňujeme, ale nakonec nás vyhodnotí jako neškodné a nenechají se rušit, jen po očku sledují, zda na ně nevymýšlíme nějakou léčku.

Gepard štíhlý (anglicky cheetah, čita) je kočkovitá šelma, proslulá jako nejrychlejší suchozemské zvíře. Na krátké vzdálenosti může běžet rychlostí přes 120 km/h. Hmotnost: 38–43 kg, délka: 110–150 cm + 65 – 90 ocas, výška: 79 cm. Gepard se v mnoha ohledech liší od typického tělesného schématu kočkovité šelmy, některými znaky připomíná spíše psovité. Má poměrně malou, kulatou hlavu a dlouhé končetiny i ocas. Stavbou těla se podobá chrtům. Známým faktem je, že na rozdíl od většiny kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy. Samci jsou větší než samice. Srst je zlatohnědá, tváře a břicho bílé. Gepardí kresba sestává z černých skvrn, čímž se liší od levharta, jehož kresba je tvořena černými rozetami. Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě – proto je někdy zoology nazýván „kočka, která pláče.“ Koťata jsou zbarvena nenápadně, zato mají dlouhou světlou hřívu, kterou během dospívání ztrácí.

Gepardi jsou stvořeni pro rychlý běh. Mají neobyčejně ohebnou páteř, která při běhu slouží jako pružina. Gepard se při běhu prakticky nedotýká země, pohybuje se až 7 m dlouhými skoky. Drápy mu slouží jako hřeby treter, společně s hrubými chlupy na chodidlech mu umožňují co nejlepší odraz. Ocas při běhu slouží jako kormidlo a umožňuje manévrování i při vysoké rychlosti. Kořist vyhledávají zrakem. Potom se snaží se připlížit co nejblíže, teprve pak rychle vyrazí. Běh je totiž velice vyčerpávající, gepard se přehřívá a rychle se unavuje. Dokáže běžet rychlostí až 120 km/h, ale asi jen 200 m. Pokud kořist do 10–20 sekund nedostihne, lov vzdává. Přesto je gepard nejúspěšnější samotářský lovec, až 70% jeho loveckých pokusů končí úspěchem.

Gepard loví převážně malé kopytníky, jako je gazela Thomsonova, gazela Grantova nebo impala. Příležitostně uloví i zajíce. Po zabití kořisti dlouho odpočívá, teprve pak se snaží zkonzumovat najednou co nejvíce masa. O kořist často přichází, lvi nebo hyeny ho snadno odeženou. Proto se gepard ke své kořisti nikdy nevrací, nikdy také nepojídá mršiny.

Gepardi se mohou pářit celoročně, k námluvám ale dochází především v období dešťů. Samice je březí 90–98 dní, poté v hnízdě z trávy vrhne 1 až 3 koťata. Mortalita je velmi vysoká, hlavně protože lvi, hyeny nebo paviáni je zabíjejí, pokud je najdou. Matka proto koťata často přenáší z místa na místo. Přesto ale do jednoho roku věku přežije jen 5% mláďat. Matka je odstaví ve 4 měsících věku, mláďata s matkou zůstávají až do roku a půl věku a učí se lovit. Pohlavně dospívají ve třech letech, v přírodě se dožívají stáří až 12 let, v zajetí až 20 let.

Gepardy naše dopolední safari prakticky končí. Slunce je vysoko, v poledním žánru všechna zvířata odpočívají schovaná. Jen orel na svém hnízdě se nemá kam schovat. Emanuel sice objíždí tzv. kopje, skupiny balvanů tvořící malé pahorky, jejichž stín občas přitahuje zvěř, nic už nenalézáme, přestože krajina nám silně připomíná scenérie z Volání divočiny a kraj lvice Elsy. Nakonec bereme zavděk velkým samcem paviána a agamou na jedné z kopjí. To už jsme ale skoro na dohled od lodge a oběda.

Odpoledne, či spíše k večeru, vyrážíme znovu do přírody. Teď opravdu nečekáme, že by nás mohlo něco překvapit, chceme si užívat projížďky přírodou a nezatěžovat se focením a natáčením. Člověk míní a Afrika mění – projíždíme okrajem národního parku, kde už mohou růst stromy a keře, krajina tím získává na zajímavosti, tak nějak si každý podvědomě představuje pravou Afriku. Večerní osvětlení k focení přímo vybízí.

A pak najednou přijíždíme ke skalnatému pahorku, velikostí už vyrostlého z kategorie nízkých kopjí, Emanuel dalekohledem z dálky kontroluje situaci a ukazuje nám hemžení na svahu pahorku. Na plošince pod vrcholem spíše tušíme než skutečně vidíme několik žlutavých skvrn, které se se zkracující vzdáleností mění ve štíhlá těla lvů. Najednou vetší lvi mizí, a když se dostaneme dostatečně blízko, hledí na nás z plošinky párek lvíčat, skoro se nechce věřit, že jsou živá, připomínají spíše plyšáky z hračkářství.

Dospělí lvi se zatím přesunuli na vrcholek útesu a tam se vyhřívají v posledních paprscích slunce mířícího nezadržitelně k západnímu obzoru. Jen jedna samice zůstává ve střehu stát na hraně a sleduje situaci pod sebou, má nádherný výhled. Silueta sluncem nasvícené lvice nad šeřící se krajinou vypadá až neskutečně. Celá scéna vypadá jako naaranžovaná. Takto namalovaný obraz by se nebezpečně blížil klasické představě kýče. A to jsme už měli schované aparáty.

Dlouho se nemůžeme odtrhnout, musíme se však vrátit do setmění. Emanuel otáčí auto a spěchá přímou cestou zpět do kempu. Zapadající slunce vytváří ve zdejší krajině neuvěřitelné obrazy.

Ráno vstáváme velmi brzy, ještě před snídaní nás naši řidiči odvezou na místo poblíž lodge, kde budeme pozorovat východ slunce nad savanou. Emanuel tu není poprvé, ví, kam zajet, aby umělecký dojem byl nejvyšší. A nejúžasněji přece působí východ slunce mezi deštníkovými akáciemi. Přijíždíme právě včas, abychom stihli začátek představení. Obzor přechází postupně z temně fialové do jemnějších odstínů až po růžovou, naráz se nečekaně zabarví do oranžova a už se začíná zvedat nad travnatými pláněmi na obzoru obrovská oranžová koule ranního slunce.

Nevíme, zda jásat nebo jen dojatě mlčet. Tak chvíli výskáme a chvíli mlčíme. Úžasné divadlo přírody.

Když se po nějaké půlhodince probereme z transu, vracíme se pomalu na snídani. Nijak nespěcháme, pozorujeme nad krajinou horkovzdušné balony tanzanské vzduchoplavby, balonové safari by nás také lákalo, ale $450 za 90 minut letu nám přijde jako přehnaná částka. A ještě bychom neměli ty úžasné záběry z východu slunce nad Serengeti.

Po cestě před námi si klidně vykračují tři lvi, nedají se rušit a my je ani rušit nechceme. Po chvíli z cesty odbočí do trávy a letícímu balonu věnují přesně stejnou pozornost jako našemu autu. Tedy žádnou.

Na pokoji rychle balíme poslední věci, mrkneme na pasoucí se párek buvolů pod okny pokoje, nasnídáme se, popijeme šampaňského a velmi neradi Seroneru opouštíme. Za místní faunu se s námi symbolicky rozloučí bůvolec tobi, čeká nás stejná cesta jako předvčerejšky, jen opačným směrem.

Opět sledujeme nekonečná stáda migrujících pakoňů a zeber, na hranici národního parku prosíme Emanuela o zastavení: jedna z hyen u cesty se dusí, asi jí v krku uvízla kost a nemůže ji vydávit. Buď je březí, nebo přežraná, břicho má pořádně zakulacené. Necháváme ji jejímu osudu a míříme k masajské vesnici za Olduvaií, kde máme slíbenou návštěvu.

Masajská vesnice (kraal)

Vzpomínáme na knihu o Bílé Masajce Corinně Hofmannové, Švýcarce, která se při dovolené v Mombase zamiluje do Masaje a odchází s ním žít do keňského vnitrozemí. Nechápou ženy, my muži nechápeme tím více. To přece není možné, to musí být jinak. Třeba ti Masajové chodí v krojích kvůli turistům, doma vaří na plynu, mají splachovací záchody, moskytiéry a satelitní TV v ložnicích. A nebo nic z toho, ale pak se Corinna zbláznila. Chceme se přesvědčit na vlastní oči. Pro Emanuela nic není nemožné, hakuma matata. Zastavuje u kraalu někde u Oldupai gorge, hned přichází náčelník v červené dece a brzy známe výsledek – za 30 USD nás pustí do vesnice a budeme přátelé. V landroveru je nás 6, to znamená 5 doláčů na osobu, no neberte to…

Jen jestli má náčelník svou vesnici pod kontrolou. Ti bojovníci s tenkým kopím se netváří moc přátelsky. Ale co, Masajové nejsou kanibalští, v nejhorším vezmou prachy a pak nás vyrazí. Jdeme ven. Celá vesnice mimo starců (tedy osob nad 50 let) je hned na nohou. Nečekané množství domorodých Masajů se shromáždí před kraalem, zvlášť muži a zvlášť ženy s dětmi. Dolar je tu mocnější než Bůh, takže se rozhodnou bílé mzungy uvítat velkým vítacím tancem a zpěvem. Přičemž zpěvem myslí jednoduchý nápěv doprovázený temným až výhružným brumendem, mručí muži, mručí ženy, mručet se snaží děti. K tomu se podivně klátí (každý jinak) dopředu dozadu, nohama podupávají do rytmu. Sem tam se projdou špalírem kolem nás, registrujeme jejich typickou obuv – kristusky z pneumatik. Jen jeden má sandály jak od Bati. Asi jsou od Bati, Bata má kousek od Nairobi velkou fabriku, která zásobuje půl Afriky. Později zjišťujeme, že sandálový podnáčelník mluví anglicky a je tedy váženou postavou.

A začíná typická část Masajských slavností, sounožné výskoky z místa, čím výše, tím lépe, čím víckrát, tím lépe. Skáče vždy jeden předstoupený tanečník, občas se k němu přidá druhý, jednou dokonce netrpělivý třetí mladík. Pár veleskoků, tvrdý poslední dopad gumových podrážek a nastupuje další. Ženy zatím mručí stranou hlavního dění. Ověšeny korálkovou bižuterií, s děravýma ušima s navěšenými těžkými ozdobami, některé obtěžkány dětmi v náručí. Mručení je tak nebaví, když chlapi nekoukají, tajně si také poskočí. Ale jen z nudy, to rozhodně v masajských tradicích není.

Když už jsme dostatečně uvítáni, otvorem v trnovém plotu vcházíme do kraalu. Vesnice je kruhová, význam ohrady z trnových keřů kolem chatrčí plně chápeme, v minulých dnech jsme viděli zblízka dostatek slonů, lvů, gepardů, hyen a podobné havěti, která by si ráda přilepšila. Uprostřed druhá známka civilizace (po sandálech podšéfa) – čtyři černé cisterny na pitnou vodu. Ostatně jinou než pitnou vodu neznají. Mytí se zde nekoná, ani u lidí, ani u nádobí či šatů. V písečném prachu serengetských plání by to ostatně bylo zbytečné.

Rozdělí nás na dvojice, nás zve k sobě domů Sandálový Masaj. Ono to vlastně není přímo k němu. Maňaty patří ženám (které je samy staví), on jako správný Masaj jich má několik (každá ho stála 16 krav), domy musí pravidelně střídat, na to je masajský zákon. Před maňatou, kterou navštívíme, sedí stará mama, o kterou se stará nejstarší vnučka. Kolem se batolí nějaké děti, ale v domě není v tuto chvíli nikdo. Maňata je postavena ze silnějších dřevěných větví, stěny jsou spleteny z prutů a utěsněny naplácaným kravským lejnem. Suché už nesmrdí.

Nejdříve nic nevidíme, Masaj nás poslepu usazuje na nějaké prkno, později zjistíme, že sedíme na manželském loži. Maňata má totiž několik částí – předsíň, kde se vaří na otevřeném ohni (kouř se snaží uniknout škvírami ve stropě, ale většinou nepříliš úspěšně), a která současně slouží jako sklad, špajz a chlív po mladá kůzlata, v druhé části je pak manželská postel, formálně oddělená od dětské postele. Stejně musí děti na noc vypadnout k příbuzným, když je táta doma. V našem domě jich prý spává osm. Nechce se nám to věřit, ale děti starší sedmi let jsou po většinu roku na internátě v civilizaci.

Masaj chvíli hovoří o praktickém životě, o dobytku a nedostatku vody, o manželkách a jejich střídání, o hlavní potravě – hovězí krvi upuštěné z krku živého zvířete smíchané s mlékem, často několik dnů jediném jídle. Ale dlouho to nevydržíme. Tma, dusné vedro, tečou z nás čůrky potu, chatrč sama o sobě nevoní, zbytky jídla a pach potu také zrovna nepřispívají k libému ovzduší. Rádi se vracíme do žáru afrického dne.

Odoláme naléhání ke koupi suvenýrů, které nepotřebujeme, a jdeme za vesnici ke škole, stavbě připomínající klasické prkenné sruby se štítovou střechou. Uvnitř je plno malých dětí, předvádí (se), jak umějí anglicky a jak čtou. Výsledkem je vřava a virvál, prostě jako mezi dětmi. Připadá nám to trochu neautentické, spíše takový folklór pro turisty. Raději odcházíme a prohlížíme si ještě jednou celý kraal.

Dvě mladé Masajky, jedna s asi ročním dítětem, využívají chvíle menší pozornosti okolí a jdou si také prohlédnout bílé mzungy. Dítě si hraje s odhaleným prsem, žena si je cudně zakryje a učí dítě mávat cizincům za bonbóny. Ale už se řítí rozlícený manžel (asi obou žen) a zahání je zpět do maňaty. Nemůžeme nevzpomenout na nesmyslnou žárlivost Lketingy na Corinnu, která ji teprve přiměla utéci po několika letech zpět do Evropy. Jak zde mohla tak dlouho vydržet, prožít několik malárií, porodit dceru…

A náš závěr z celé návštěvy kraalu? Ta Corinna musí být regulérní blázen!!!

Cesta ze Serengeti do Arushi je v oblasti Serengeti klasicky polní, postupně začíná šplhat do pohoří Ngorongoro kolem stejnojmenného kráteru, kde začíná červená hlína, a po sjezdu zpět do náhorní plošiny nad Velkou příkopovou propadlinou je zbytek cesty zbudovaný Japonci velmi dobrý, s kvalitním asfaltem. Pohoří Ngorongoro je možné zdolat jen cestou po hraně kráteru, dnes máme krásné počasí, dostáváme tedy možnost zopakování zastávky na vyhlídce, kterou nám posledně halila mlha a mraky. Naposled si užíváme pohled do kaldery a na protější hranu ve dvacetikilometrové dálce. Neuvěřitelná scenérie.

Po asi hodince jízdy od kráteru opouštíme asfaltovou cestu a standardní polní cestou zajíždíme k lodgi na hraně Velké příkopové propadliny, s výhledem přímo na jezero Lake Manyara. Velký hotel zdaleka není obsazen, přesto máme pokoje až na opačné straně od recepce, v docela slušné vzdálenosti. Zato všichni mají výhled do propadliny. Od bazénu dokonce i pouhým okem vidíme tři žirafy pasoucí se nedaleko od břehu vysychajícího jezera.

Na odpoledne je plánovaný odpočinek, cesta nás neunavila, a tak přijímáme návrh na přidané večerní safari. My budeme mít větší šanci zahlédnout zdejší vyhlášená sloní stáda a řidiči si přivydělají. Zavřeme pořádně balkónové dveře, stádo baboonů (paviánů) pochodující zrovna kolem je dostatečným varováním, nasedáme a přes blízkou vesnici sjíždíme po svahu Great Rift Valley ke vstupu do národního parku Lake Manyara.

Park Lake Manyara je součástí Masajské stepi a obklopuje mělké jezero Manyara, které leží v jedné z větví velké příkopové propadliny Great Rift Valley. Park je malý svou rozlohou (336 km2), ale velký pohledem na stěnu Rift Valley a nekonečné břehy jezera Manyara. Okolí jezera přechází od zalesněného území skrze zelené pastviny k přírodním jezírkům. Tato kombinace ve smyslu vyrovnání poměru lesů, pastvin, vodstva, zvěře, atd. vyvolává pocit jedinečnosti až dokonalosti. Jezero poskytuje domov pro vodní ptáky, a to zejména pro velká hejna plameňáků. Kromě slonů, opic, divokých psů, gazel, hrochů, krokodýlů, atd. jsou zde pozorováni i pověstní stromoví lvi! Park Lake Manyara je situován 144 km západně od města Arusha.

Cestou míjíme krásně zelené baobaby, některé jsou opravdu majestátné. Střechu máme otevřenou, jízda nás příjemně osvěžuje. Vyděsí nás rána do předního skla, něco po ní zůstává ležet na kapotě džípu. Emanuel zastavuje a přihlížející černoušek ochotně přibíhá a podává nám oknem hnědého skarabea úctyhodných rozměrů. Jen tělo má nejméně 4 cm na délku a ne o moc méně na šířku.

U recepce chvíli čekáme, kolem nás svěží tropický prales, husté temně zelené stromy, po nich se pnoucí liány a na nich kočkodani po očku sledují, zda by z nás nebyl nějaký užitek, třeba ve formě pamlsku. Nebyl. Noříme se do přítmí pralesa, kolem nás je živo, kočkodani asi míří na nějaký opičí sněm, je jich kolem několik desítek a všichni někam stejným směrem spěchají. Kočkodany jsme už viděli mnohokrát, nikdy však v takovém počtu pohromadě. Stejně nás ale více zajímá zoborožec černobílý sedící v koruně stromu nad námi. Zobák a roh nad ním má špinavě bílý, tím se liší od jiného druhu s červeným zoborohem (zoborožec kaferský), který chodí po savanách a kterého jsme viděli dříve v Serengeti.

Cesta stále klesá, oblast lesa přechází do křovinaté krajiny, zahlédneme nějaké slony, nejsou ani nijak daleko, přes hustý porost je ale pořádně nevidíme. Nijak nás to netíží, i slonů už jsme viděli dost. Bavíme se tím, že učíme Emanuela česky. Vysvětlovali jsme mu v Serengeti, že voduška má slovní základ ve slovu voda, stejně jako v angličtině (waterbuck). Slovo voda zná, používáme je při často. Nezná ale české přechylování, proto když nyní spatří vodušku, použije vodu v prvním pádě a volá: „Voda-čka, voda-čka!“. Chvíli trvá, než pochopíme, co máme v keřích hledat.

Už dříve jej zajímalo, jak označujeme trus, slovo „hovno“ si zapamatoval velmi rychle. „Slona“ pochytil sám od sebe, dnes si obojí spojil a upozorňuje nás: „Slon hovno!“. Musíme ho poučit o přídavných jménech a učíme jej správně říci „sloní hovno“. K naší velké radosti je pilným žákem a vesele nás upozorňuje na každý spatřený trus, kterého je zde požehnaně. Vše si zapisuje na papír, chce ještě vědět, jak říct: „Tam je několik slonů.“, rádi mu diktujeme, píše si vše foneticky. Sám následně tvořivě domyslí a správně použije větu: „Tam je sloní hovno.“ Musíme ho pochválit. Příští české turisty jistě mile překvapí svou jazykovou výbavou. Snad nebudou příliš útlocitní.

U širokého břehu odvodněného jezera Manyara můžeme na chvíli vystoupit, není tu moc co dělat, jediným výsledkem je pár pokousaných od tse-tse much. Raději popojedeme. A nemusíme daleko, chodili jsme tu volně jen pár set metrů od sloního stáda, na které narážíme hned po ujetí několika minut, možná jen desítek vteřin. Stádo se prozradí hlukem lámaných větví, po chvíli se z trnových keřů vynoří kolem deseti slonů i s několika mláďaty, jedno máme docela směšně schované za maminku tak, že jej celé vidíme v okně mezi předníma a zadníma nohama slonice a jejím břichem.

Slon africký (Loxodonta africana) je savec z řádu chobotnatců. Je to největší suchozemský savec, který dorůstá výšky až 4 m. Slon africký se vyskytuje roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu, ale v dřívějších dobách se prokazatelně vyskytoval v mnohem hojnějším počtu na celém kontinentu, i v severní Africe. Obývá poměrně rozmanité prostředí. Slony můžeme najít v deštných lesích, na savanách a vystupují až do horských oblastí do 5000 m.n.m. Sloni jsou poměrně přizpůsobiví – důležitý je pro ně jen dostatek potravy, vody a stínu. Slon africký má silnou, ale pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky, které jsou více koncentrované na chobotu. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé „prstíky“ na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí kterých si chladí tělo jako vějířem. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Samec i samice mají kly, které rostou celý život. Největší kly, jaké byly u slona zjištěny, měřily přes 3 metry a vážily přes 100 kg.

Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5–24 Hz), jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku. Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle, upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem totiž při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují jen na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé „chodidlo“ a slouží jako tlumič.

Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy tlupy. Tyto skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky. Dospívají ve věku 25-ti let. V době páření přicházejí samci na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi. Sloni mají i velmi vyvinuté sociální cítění. Když někdo ze stáda zemře, ostatní sloni ho „pochovají“ pod hromadu dříví a několik hodin truchlí.

Stádo slonů dovede překonávat značné vzdálenosti, ale drží se při tom v blízkosti vody, protože každý slon potřebuje denně pít až 130–190 litrů vody a rád se koupe. Když je voda dost hluboká, ponoří se až na dno a dýchá jen chobotem, který slouží jako periskop. Při koupání na své tělo chobotem nastříká bahno z břehu a chrání se tak nejen před obtížným hmyzem, ale i proti přehřátí organismu v horkých dnech. Sloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí přímo na to, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy. Takto velké množství potravy musí požírat 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbudou jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 3540%, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40–60 litrů moči.

Potravu si slon podává chobotem až do jícnu. Má málo zubů, navíc stoličky důležité pro drcení rostlinné potravy má jen čtyři. Potravu tak může jen rozžvýkat, proto má slon tak malou účinnost trávení. Když ztratí všechny zuby, nemá už v tlamě moc možností potravu rozžvýkat a slon umírá hlady, protože žaludek nerozžvýkanou potravu nerozloží. To se stává zhruba v 70 letech sloního věku.

Výška v kohoutku: 3–4 m

Délka těla: 7–9 m (samice 6,5-8,5m)

Hmotnost: 6–7 tun (samice 4 tuny)

Rychlost chůze/běhu: 6 km/h – 40 km/h

Délka života: 60–80 let

Největší dosud popsaný jedinec tohoto druhu slona, který byl v roce 1955 zastřelen v Angole, vážil neuvěřitelných 12,24 tuny a v kohoutku měřil 4,2 metry.

Sloni se popelí ve žlutém písku, chobotem hloubí jámy a čerstvý písek z nich si házejí na záda, asi na ochranu před dotěrnými mouchami. Chvíli je sledujeme, přicházejí ještě další, přecházejí před i za naším džípem. Když procesí skončí, slyšíme sice ještě další šramocení v keřích, na další už čekat nechceme, takže: „Sava, sava!“, popojedeme.

Ale ne moc daleko. Hned za první zatáčkou stojí slon, ten největší, co jsme kdy viděli. Stojí na kraji cesty a spásá už nejen keře, nýbrž celé stromky. A co je nejdivnější, má na první pohled 5 nohou. Ta vzadu uprostřed samozřejmě není noha, ale jeho rozmnožovací ústrojí, dlouhé až po zem, široké skoro jako noha. Slon je po chvíli zatáhne dovnitř jako námořnický dalekohled a tváří se dál jakoby nic.

Stojíme tak blízko, až to některým kolegům přestává být milé. Kdyby chtěl, dosáhne chobotem snad až k nám do auta. Za námi už se řadí další džípy, necháváme tedy slona slonem a pokračujeme. Slyšíme ještě další slony, ale skrz hustý porost již nevidíme nic. Čas se chýlí k večeru, otáčíme zvolna směr zpět k hlavní bráně a stejnou cestou se vracíme do lodge.

Ráno nás čeká poslední safari. Včera jsme byli při průjezdu zaujati běžným životem černošské vesnice, kterou musíme projíždět. Výmoly na cestě brání focení, požádali jsme proto Emanuela o krátkou zastávku. Nevíme sice, jak na to budou domorodci reagovat, ale nikomu to nevadí, vesele se na nás smějí a na požádání by i zapózovali. Život se odehrává hlavně před barevnými dřevěnými boudami s plechovými střechami, kde se jen přespává. Na ulici se vaří, postává a debatuje, opravuje, pere, suší prádlo a hlavně obchoduje. Skoro před každou chatrčí je dřevěný pult, kde někdo něco nabízí. Stojíme zrovna před second handem s oblečením. My jim tržbu rozhodně neuděláme.

Známou cestou dojedeme do parku, opice jsou na svých místech, ani zoborožec nezklame. Jen slonů je dnes méně, možná proto, že jedeme jinou cestou. Emanuel nás veze přímo k Hippo poolu, k hrošímu bazénku. Zde můžeme vystoupit z džípu, je zde jednoduchým zábradlím vyznačena bezpečná oblast, od zábradlí můžeme v klidu a pohodě pozorovat hrochy. Většina sice klidně podřimuje a vypadá tak jako skupina balvanů, někteří jsou ale aktivnější a dva samci nám dokonce předvádějí souboj s výskoky a napadáním soupeře dlouhými špičáky, které jim trčí z tlam otevřených skoro do přímky.

Kromě hrochů sledujeme i koordinovaný lov pelikánů, kteří v sevřené formaci nahánějí rybky nebo nějaké jiné živočichy do houfu, pak na nějaký neviditelný pokyn najednou synchronně ponoří hlavy do vody a již méně synchronizovaně se postupně vynořují. Poodplují kousek dále a stejný kousek zopakují. Zpovzdálí je sledují plameňáci, na protějším břehu se k vodě přicházejí napít zebry.

Cestou zpět ještě naposled potkáme slona, snad je ještě blíže, než včera, skoro mu přejedeme chobot šmejdící po krajnici. Ale je trochu menší, než včerejší obr. Na hotelu se sbalíme a vyrážíme na cestu. Po asfaltce cesta rychle ubíhá, obědváme hotelové balíčky na odpočívadle známém z cesty opačným směrem, tanzanity od Inda s krámkem v turistickém shopu už dnes nikdo nekupuje, jsme proto mnohem rychleji hotovi.

Letiště je kus před Arushou, čas máme dobrý, ale řidiči chtějí mít rezervu, prý kdyby píchli. Je nám to divné, když jsme neměli defekt na safari, proč se bát asfaltu, ale asi mají své zkušenosti, protože opravdu druhý džíp musí vyměňovat kolo. Když zastavíme u kraje cesty, z asi 100 metrů vzdáleného nenápadného domku se vyhrnou děti ve školních uniformách a utíkají se podívat na mzungy v autech. Tužky a bonbónky jsou dávno rozdané, vybalujeme aspoň oplatky, sušenky a čokolády (ty jsou z obědového balíčku). Propuká boj o kořist, až musí zasahovat Emanuel. Srovná děti do latě, zabaví veškeré laskominy a začíná je spravedlivě rozdávat po jedné. A kdo se tlačí nebo předbíhá, musí na konec řady. Petr pomáhá dohlížet, jestli někdo Emanuela nepodvádí.

Výchova má pozitivní účinek, všichni jsou spravedlivě poděleni, dokonce když doběhnou opozdilci, upozorní ostatní, že by i oni měli něco dostat. To jsme dříve nikdy neviděli, děti se vždy řídily filozofií „urvi, co můžeš, a rychle pryč, ať ti to ostatní neukradou“. Podělit se, to nepřipadalo do úvahy.

Na letiště je jen kousek, dorážíme s předstihem. Chvíli to vypadá, že se naše zavazadla nevejdou do letadla a přiletí za námi později, z čehož skutečně nemáme moc velkou radost. Loučíme se s kolegou, který letí domů a na Zanzibar nepokračuje, nás čeká odbavení. Musíme každý všechna zavazadla včetně příručních naskládat na váhu a co je nad 15 kg na osobu, to se platí po 5 USD za kilo. Rychle vytahujeme svetry a bundy, vážeme je kolem pasu, láhve s vodou ležérně do ruky. Tak překračujeme limit jen o 2 kg, což ještě jde. Letišťátko nemá halu ani čekárnu, odbavení je jen pod otevřenou stříškou, sedíme na stoličkách před přistávací dráhou a čekáme na naše letadlo.

Video: Tanzanie - Ngorongoro

Video: Tanzanie - Serengeti

Video: Tanzanie - Lake Manyra

Video: Tanzanie - Masajská vesnice