Jižní Afrika - Zimbabwe

(Viktoriiny vodopády)

6. října ráno jsme normálně odvezli děti do školy, ale my už jsme pokračovali dále na Prahu. Jižní spojka byla tradičně zacpaná, s tím se ale počítá. Horší bylo, že dnes byla zacpaná i magistrála už od sjezdu z Jižní spojky, do firemních garáží na Pankráci jsme dorazili už se zpožděním proti plánu. Na taxi jsme čekali také déle než jindy, naštěstí si řidič dokázal najít cestu uličkami, která byla sice delší než přímá cesta hlavním průtahem, ale nakonec jsme dorazili sice mírně později, než bylo v propozicích, ale s dostatečným předstihem na včasné odbavení.

Seznámili jsme se zhruba s ostatními účastníky, vyzkoušeli kelímek moravského burčáku a nechali jsme se odbavit do Paříže. Letěli jsme podle letového plánu, za hodinu a půl jsme přistáli na letišti ChdG u starší části nového terminálu. V hale nás Blanka představila i jmény, většinu ze 17-ti účastníků tvořili Brňáci, kteří se znali, takže pro nás bylo trochu horší pamatovat si všechna jména. Ale časem jsme to zvládli.

V tranzitu jsme čekali na autobus k našemu terminálu, mělo nám být hned podezřelé, že k ostatním terminálům se jezdí kyvadlově v minutových intervalech, ale nás nikdo odvézt nechtěl. Nakonec nás natlačili k nějakým Japoncům, kteří na následujícím terminálu vystoupili a my jsme už sami absolvovali půlhodinovou okružní cestu letištěm (místy asi i jeho okolím), než jsme dorazili k terminálu s odlety Jihoafrických aerolinií. Kruhová budova zvenku připomínala betonový bunkr, vevnitř to nebylo o mnoho lepší. Místa k sezení a WC jen za bezpečností kontrolou, u přepážky nikdo. A nás čekalo více než tříhodinové čekání.

Asi po půlhodině nás začali odbavovat, ještě byla volná místa, my jsme dostali místa u okna (dokonce se sedělo po dvou, takže až nečekané soukromí, pěkný výhled, prostě pohoda). Zbývající čas do odletu jsme strávili výletem podzemní chodbou do sousední hlavní budovy sloužící pro přílety několika okolních terminálů. Zde sice byly záchody, ale jinak prakticky nic zajímavého, kromě jednosměrných jezdících chodníků, které nás odvezly do příletového horního patra, odkud jsme marně hledali cestu zpět. Nakonec jsme se přes výtahy a opuštění tranzitního prostoru dopracovali až ke vstupní kontrole do našeho terminálu.

Let byl celkem klidný, dostali jsme balíček s ponožkami, klapkami na oči, zubním kartáčkem a pastou, mohli jsme si tedy dopřát pohodlí cesty bez bot. TV jsme ani moc nesledovali, letěli jsme přes noc a snažili jsme se tedy co nejvíce nudné cesty prospat. Černé letušky (včetně jedné bílé výjimky) ochotně nosily pití, večeře i ranní snídaně byly dobré, červené víno samozřejmě jihoafrické – Shiraz s Cabernetem ze Stellenbosche, ročník 2001 - výborné.

Svítat začalo těsně před Johannesburgem, let trval asi 11 hodin. Na letišti jsme si vyzvedli i naše kufry a opustili jsme tranzitní prostor, před kterým nás čekal místní průvodce – Milan Olekšák, původem ze Slovenska, nyní ale již 34 let Jihoafričan. Pomohl nám s odbavením letu do Zimbabwe (s British Airways), sám ale zůstal v JAR.

Necelé tři hodiny jsme čekali u gatu, většinu času jsme věnovali pozorování tlustých černošek v různých exotických přehozech a pestrých šatech. Letěli jsme pak asi 90 minut, prakticky celou dobu letu byly turbulence, vypití kávy byl akrobatický výkon. Vítr foukal i při přistání, ale s menšími obtížemi se pilotovi povedlo na dráhu trefit.

Ve Victoria Falls proběhlo odbavení bez problémů a nad očekávání rychle, i díky vízům získaným v Kodani. Sympatická černoška nám dělala delegátku jen pro převoz do hotelu a ubytování, jeli jsme malým autobusem (nebo velkým mikrobusem – těžko říci). Krajina je od počátku typicky africká, buš porostlá akáciemi a různými keři, občas hořící, jinde už vypálená, sem tam kulatý domeček se slaměnou střechou, podél cesty postávají černoši a černošky, občas bouda nebo tržiště se suvenýry. Při policejní kontrole nastal menší konflikt, kdy se policista domníval, že je filmovaný kamerou, ale po přehrátí posledních několika minut zjistil ke svému rozladění, že se mýlil a musel nás pustit dále. Městem jsme jen projeli a pokračovali jsme dále k řece Zambezi, až se na jejím druhém břehu objevilo zambijské městečko Livingstone, dvojče zimbabwského Victoria Falls.

Zde jsme odbočili ke břehu Zambezi ke stylovému hotelu „A Zambezi River Lodge“, ze kterého se vyklubal hotel sítě Mercure od Accoru. Ještě před ubytováním nás delegátka odvedla do jídelny, kde nás již čekal první typický africký oběd. Jídelna je otevřená, se slaměnou střechou na kůlech, jen pár metrů od řeky. Kromě typických jídel obvyklých švédských stolů zde zaujali sušení červi velikosti malíčku, které jsme ale jen ochutnali (nic moc), více nás zaujala nabídka syrových steaků z impaly a kudu, které přímo před námi upravil kuchař na velké hranaté pánvi. Podobná nabídka nás pak provázela celou cestu, jen občas steaky nahradily masové nudličky nebo kousky, které se daly smíchat s dalšími surovinami (papriky, cibule, houby, ...) a zálivkami (česneková, chili, kari, sojová máčka, ...) do směsi individuálně podle chuti.

Kufry nás po obědě čekaly na pokojích, hlavní budova je jednopatrová a postavená do oblouku tak, aby všechny pokoje měly romantický výhled na řeku Zambezi a okolní buš. Hned po vstupu nás zaujaly u stropu zavěšené moskytiéry, které exotický dojem ještě zdůraznily. Byli jsme varováni, abychom pořádně zavírali okna kvůli “baboonům” – paviánům, kteří prý bez problémů otevřou nezamčené dveře nebo otevřená okna a pokoj pořádně prošmejdí. Ale nakonec jsme žádného neviděli, i když některé naše kolegy nad ránem jejich řádění pod okny vzbudilo. Další varování se týkalo divoké zvěře v okolí, nebezpeční jsou prý hlavně hroši v noci. Ovšem prasat bradavičnatých si nikdo nevšímal, ani když se přišla pást na trávník přímo do areálu hotelu.

Moc času jsme na rozhlížení neměli, protože jsme ani nevybalovali a hned jsme šli k autobusu na první naše africké safari, vyjížďku lodí po Zambezi nad Viktoriinými vodopády s pozorováním zvěře při západu Slunce.

Zambezi, řeka v jižní Africe; délka 2 660 km, plocha povodí 1,3 mil. km2, průměrný průtok 16.000 m3/s. Pramení na plošině Lunda-Katanga v Zambii, teče k jihu a východu Angolou, tvoří hranice mezi Zambií a Namibií a Zambií a Zimbabwe, ústí v Mosambiku do Indického oceánu. Četné peřeje a vodopády, největší Mosioatunya (Viktoriiny vodopády, výška 128 m). Největší přítoky Kafue, Arwangwa a Shire (z jezera Malawi) zleva, Chobe zprava. Vodní nádrže Kariba a Cabora Bassa s hydroelektrárnami. Dolní tok splavný.

Autobus vyjel před bránu hotelu a už musel zastavit kvůli třem prasatům bradavičnatým. Nejdříve jsme mysleli, že jsou chromá, protože klečela na předních kolenách, ale to je jejich obvyklý způsob pastvy, který jsme měli možnost vidět v dalších dnech ještě mnohokrát. Tady v Zimbabwe byla skoro ochočená, ale v JAR později byla velice plachá, při sebemenší známce nebezpečí utíkala pryč s ocasy vztyčenými jako anténky.

Po cestě jsme daleko nedojeli, hned jsme odbočili na polňačku do buše, kterou jsme po pár stech metrech dokodrcali ke břehu Zambezi. Už jsme byli očekáváni, dva černoši a dvě černošky v tradičním oblečení za doprovodu rytmických domorodých nástrojů tancovali a zpívali turistům nastupujícím na loď po dřevěném molu.

Na lodi asi pro třicet pasažérů jsme si sedli kolem stolů podél boků, k pití jsme si objednali červené víno (jídlo a pití je v ceně výletu) a už jsme odráželi od břehu. Řeka je zde klidná a široká, břehy jsou porostlé buší a zárodky tropického pralesa. Už samotná plavba je úžasný zážitek, skoro jsme ani žádná zvířata nečekali a už jen plavba by nás na začátek naší africké anabáze uspokojila. Ale netrvalo dlouho a u ostrůvku uprostřed Zambezi jsme zahlédli několik balvanů, které jsme až při pohledu dalekohledy identifikovali jako hroší hlavy. Naše lovecké vzrušení začalo narůstat, jen jsme nechápali, proč kormidelník na plný plyn míří na opačnou stranu ostrova.

A pak ho někdo uviděl: u břehu, pár set metrů od nás, se koupal velký slon. Kamery vrčely a fotoaparáty cvakaly závěrkama, přestože na tu vzdálenost ještě nemohlo být nic vidět. Když jsme se dostali blíž, kormidelník zmírnil rychlost a nakonec jen setrvačností jsme dopluli až na nějakých 15-20 metrů od slona, který nás naprosto nebral na vědomí. Během deseti minut dokončil hygienu, majestátně vylezl na břeh (trochu měl problém s těžkým pozadím, ale zvládnul to) a odkráčel do buše. Někteří z nás stačili dofotit první filmy, případně zaplnit menší karty svých digitálů.

Až teprve teď jsme obepluli ostrůvek a dostali jsme se ke stádu hrochů, o kterých kormidelník věděl, že hned tak neutečou a nedbaje našich protestů zamířil proto před chvílí ke slonovi, kterého viděl jako jediný.

Hroši jsou prý nejnebezpečnější africká zvířata, mají na svědomí zdaleka nejvíce lidských životů. Ti zdejší se ale nenechali turistickou lodí vyvést z poklidu. Klidně dál podřimovali a nechali se oklovávat volavkou, jen čas od času zvedli hlavu a nadýchli se. Úžas v nás vzbudilo jejich zívání, při kterém dokážou otevřít tlamu tak, že horní čelist spolu se spodní čelistí tvoří skoro přímku. Jen šavlovité zuby připomínající kly trčí k obloze.

Strávili jsme pozorováním hroší siesty dobrou půlhodinu a vydrželi bychom určitě i déle, ale kormidelník nahodil motor a pokračovali jsme dále.

Uprostřed říčného proudu je v těchto místech velký ostrov, který při pohledu z lodi vypadá jako břeh řeky. Tady jsme narazili ještě na jednoho hrocha, který se nám předvedl v celé své kráse při pokusu vydrápat se na břeh. Moc úspěšný ale nebyl, brzy to vzdal a s mohutným šplíchnutím se vrhl do rákosovitého porostu kolem břehu.

A pak někdo nejistým hlasem upozornil na nenápadnou kládu, plovoucí nezvykle rychle směrem k nám. Nebyla to samozřejmě kláda, ale asi třímetrový krokodýl nilský. Náš kormidelník ho odhadl na osm let (dožívají se běžně i více než 60-ti let, takže to bylo ještě mládě). Evidentně jsme nebyli první lidé v jeho životě. Téměř s jistotou počítal, že mu hodíme nějaké krmení, ale to se v nás přepočítal. Víme, že se to nemá, a tak se předváděl marně. Takže když se u nás za chvíli zastavila další loďka, plaval zkusit štěstí u ní.

Mezitím se obloha zbarvila do oranžova a slunce začalo zapadat nad ostrovem. Řeka se zbarvila do krvava a my jsme téměř nedýchali uchváceni barvami, které jsme dříve na fotografiích pokládali za přibarvené a kýčovité. Západ slunce na Zambezi je prostě nepopsatelný. Snad jen fotky dokážou tu úžasnou atmosféru trochu zachytit a uchovat.

Chvíli jsme se kochali pohledem na rudou oblohu a karmínovou hladinu Zambezi, pak už ale nezbylo, než se začít vracet. Rychle se stmívalo, ale vidět bylo pořád celkem dobře. Kolem sedmé jsme dorazili zpět do hotelu, u vchodu jsme ještě jednou narazili na divoká prasata, která zde nijak zvlášť divoká nejsou. Večeře se sice už začínala podávat, ale na půl devátou bylo plánované vystoupení černošských tanečníků, takže jsme volno využili k vybalení kufrů.

Už před ohlášeným termínem vystoupení obcházel areál hotelu stylový trubač, který na dlouhý roh samce antilopy kudu troubil jednoduché signály zvoucí hosty na večeři.

Večeře byla v podobném duchu jako oběd, jen místo steaků impaly byly steaky z kudu a žebírka z prasat bradavičnatých (na ty nám už skutečně nezbylo místo, museli jsme je oželet). Obsadili jsme si stoleček přímo u prostranství, na kterém se odehrávala domorodá show, výhled jsme měli výborný, záběry na kameře nám účinkující zatraktivnili divokými výhružnými gesty, naznačovanými výpady svými oštěpy a koulením očí přímo do objektivu, které ale po odložení kamery střídal široký úsměv, který nikoho nenechal na pochybách, jak je těší náš zájem a natáčení.

Střídaly se dvě skupiny, které se jen výjimečně prolnuly. První skupina měla základ vystoupení v tancích maskovaných postav, kde obrovská maska kromě hlavy často kryla celou horní polovinu těla. Zbytek byl navlečen do pletených svetrových trikotů z barevných proužků, těžko soudit, zda je to autentický folklór nebo zda to jen mělo nahradit malování bojových motivů na kůži. Hlavně zdobené masky ale vypadaly velmi opravdově. Tanec byl doprovázen rytmickým bubnováním na vydlabané kmeny pokryté napnutou kůží, zpěv byl také rytmický, až skoro k monotónnosti.

Druhou skupinou byl mužský soubor, černoši v bederních sukýnkách s chlupatými návleky na holeních a pažích, v ruce oštěpy a kožené štíty. Svůj tanec doprovázeli nádhernými vícehlasými vokály, skoro se zdálo, že každý zpívá něco jiného, nejen tónově, ale i rytmicky. Výsledným zvukem ale není kakofonie, ale opravdu neskutěčný sborový vícehlas. Tak úžasný výkon jsme pak už jinde neslyšeli. Naštěstí zde toto vystoupení zpříjemňuje každou večeři, takže jsme si mohli užít ještě následující den.

Tak se nám předvedené písničky líbily, že jsme druhý večer koupili nahrané CD-Rko, sice pouhý zvuk bez vizuálního efektu není tak efektní, ale na rozdíl od domorodé hudby z jiných zemí (kterou vždy kupujeme jako podklad pod video) se dá bez omrzení poslouchat třeba i v autě. Zimbabwské peníze jsme sice neměli vyměněné, dolarové bankovky zase byly jen ve vysokých hodnotách, takže jsme platili v JAR randech, i tak neměli nazpět, takže nám CD nechali jen za 100 randů místo původně žádaných 120.

První den v Africe překonal naše představy. Přestože jsme vlastně naši cestu z Evropy skončili až v odpoledních hodinách, stihli jsme exotickou plavbu po Zambezi, viděli jsme slona, krokodýla, hrochy a prasata bradavičnatá, jeli jsme bušem, pojedli jsme mimo jiné pražené červy nebo steaky z impaly a kudu, nadchnul nás zpěv a tanec domorodců. A ještě nás čekalo usínání v moskytiérách, které v tomto ročním období asi nejsou nutné (teď v říjnu vzpomínali místní na poslední déšť v dubnu), ale tu romantiku jsme nemohli nezkusit.

Druhý den ráno nás čekala bohatá snídaně, dali jsme si vaječnou omeletu se směsí sýru, papriky, cibule a dalších přísad, k tomu nějaké ovoce včetně exotických druhů a džusy. U takové snídaně jsme pak zůstali celou dovolenou, jen úprava vajíček se občas lišila – ale vždy jsme si mohli vybrat, co nám kuchař na své pánvi přímo na počkání připraví.

Zde v Zimbabwe jsme si oblíbili guavu, červenorůžový plod velikosti menšího jablka, chuťově spíše k mangu, s drobnými zrníčky, která ale při jídle nevadí. Chutnala nám jak čerstvá, tak v ovocných salátech nebo vymačkaná do růžového hustého džusu.

Po snídani jsme nechali fotoaparáty doma, vzali jsme jen jednorázový vodotěsný. Na kameru jsme si připravili šnorchlovací obal. Byli jsme totiž z intenetu varováni před vodní tříští u vodopádů. Náš miniautobus (nebo makromikrobus) s námi brzy odbočil z hlavní cesty na polní (spíše bušovou) cestu. Zastávka u prasat byla nezbytná, ještě jsme nebyli nabažení, poprvé jsme v houští zahlédli impaly, nejrozšířenější africké antilopy, které nás za pár dní přestanou vzrušovat, protože jsou všude. Teď jsme ale ocenili jejich eleganci, ve které jim z antilop asi může konkurovat jen springbok.

První zastávkou s výstupem z autobusu byl mnohasetletý rozložitý baobab. Baobaby prý byly kdysi tak nespokojené se svým vzhledem, že se rouhaly bohům, až je jeden z bohů vytrhl a zasadil zpět kořeny nahoru.

Tento baobab byl tak rozložitý, že už ani nebyl patrný lahvový tvar jeho kmene. Takový typický strom stál opodál – sice menší, ale zato klasičtější. Hlídkovali zde dva policisté, mnohem vstřícnější ke kamerám, než jejich včerejší kolegové. Sami nás upozornili například na “salámový strom”, který plodí lusky velikostí i tvarem k nerozeznání od uheráku, s jehož rozlousknutým plodem ochotně pózovali. Nám se líbila i velká akácie a samotná okolní buš.

Na vyšlapané cestě jsme pod salámovým stromem narazili na velkou hromadu celkem čertsvého sloního trusu, využili jsme to k nafocení krátkého komiksu.

Kamkoliv jsme pohlédli, bylo vidět něco zajímavého. Nedalo se ale nic dělat, museli jsme pokračovat dále. Z okna jsme viděli další impaly, pozdě jsme reagovali na dvoumetrové termitiště, takže se u něj zastavíme až po cestě zpět. Na parkovišti kupujeme vodu a vcházíme do národního parku Viktoriiny vodopády.

Mosioatunya [mošijotunja], Mosi-Oa-Toenja, dříve Viktoriiny vodopády – vodopády na středním toku Zambezi na hranicích Zambie a Zimbabwe. Výška 128 m, šířka 44 – 100 m, průměrný průtok 1 240 m3/s (v lednu a únoru až 12 000 m3/s). Clona vodní tříště nad vodopády do výše 300 – 400 m. Na levém břehu tropický prales. Vodopády objevil a zmapoval v roce 1855 D. Livingstone. Národní park, součást světového přírodního dědictví.

Nejdříve nám průvodce u vstupu do oploceného areálu národního parku ukázal plánovanou trasu prohlídky, abychom si udělali představu o mohutnosti vodopádů. V nenápadné budově je i malé muzeum, zaujala nás ale jen stará marimba a pak už jen lahvičky s vodou z vodopádů, určené k prodeji jako suvenýr. Buš je zde hustší než jinde, chodit se dá jen po chodníčcích, zabloudit nelze. Po pár krocích nám průvodce ukázal obrovskou lebku, díky široké a tupé čelisti jsme si tipovali obrovského hrocha, ale byla to lebka slona (samce, slonice mají navíc “hrbolek inteligence”).

A už jsme slyšeli hukot vody, po pravé straně se ukázala mezera v husté vegetaci, kterou jsme zahlédli nejdravější a nejmladší část vodopádů – Ďábelský katarakt. Zde je také jediné místo, kterým se dá sestoupit do průrvy vymleté vodopády trochu níže pod úroveň terénu. Vodopády totiž padají po celé šířce Zambezi, zde tedy 1750 metrů, do uzoučké průrvy, místy jen 25 metrů široké, zato 100 metrů hluboké. Za průrvou pokračuje terén ve stejné výšce jako před vodopády, jen řeka najednou jakoby zmizela. Na první pohled se zdá být jasné, že zde muselo dojít k ohromnému pnutí zemských desek, jehož následkem je obří prasklina, ale geologové říkají, že celá průrva je vymletá prudkou vodou, není to tedy prasklina, ale spíše kaňon. Procházka kolem vodopádů vede po úrovni terénu, na rozdíl od jiných vodopádů není možnost prohlédnout si vodopád zdola.

Pouze zde u Ďábelského kataraktu (někdy se mu říká i Ďáblův chřtán) je možné sejít po kluzkých kamenných stupních trochu blíže k vodopádu. Vzduch je zde velmi vlhký, nasycený drobnými kapičkami vodní tříště. Předem varovaní literaturou a internetem jsme nechali na hotelu naše fotoaparáty a vzali jsme jen jednorázový vodovzdorný Kodak, kameru jsem vložil do obalu, který používám při šnorchlování. Kvalita obrazu a hlavně zvuku je samozřejmě horší, ale nechtěli jsme o kameru přijít jako před několika lety v mexickému extrémním klimatu yucatánského pralesa. A dobře jsme udělali.

Za pár okamžiků jsme byli docela obstojně promočení, ale ve zdejších podmínkách oblečení schne rychle. Vodopád se tu řítí do hloubky “jen” 93 metrů, zato ale je zde proud zdaleka nejdivočejší. Po chvilce kochání nedočkavě lezeme zpět nahoru a pokračujeme dále k pravému břehu řeky Zambezi nad vodopády. Na širokém a klidném toku řeky při pohledu proti proudu nic nenasvědčuje tomu, že po pár metrech voda zmizí ve stometrové hloubce, snad jen neobvyklý hukot a mrak vodní tříště. Koryto je velmi mělké, stovky zelených ostrůvků různé velikosti dávají řece velmi romantický vzhled. Místu nad vodopádem u našeho zimbabwského břehu se sice říká hroší bazén, teď však zrovna žádného nevidíme. Obří hromady lejna ale dokazují, že se v bazénu občas koupají i sloni. Skoro se nám nechce od fascinující scenérie odtrhnout, zvláště když nám pózují vážky a barevní motýli. Zaujal nás i menší strom s kmenem posetým pravidelnými kuželovitými trny, vidíme i nějaké menší baobaby. Na plošině, kterou zde začíná průrva vodopádů, stojí socha jejich objevitele – cestovatele Livingstona, s hrdě vztyčenou hlavou hledícího na vodopády. Asi netuší, že vodopády se budou rozšiřovat právě tímto směrem. Ale tato geologicky krátká doba bude z pohledu sochy určitě dostatečně dlouhá…

Trhlina s vodopády se velmi mírně točí do pravého oblouku, sice téměř neznatelně, ale přesto odsud kromě Ďábelského kataraktu dál vidět není. Snažíme se přes hustou vegetaci najít vyhlídkovou plošinku, z níž jsme před chvílí pozorovali vodopád z mírného podhledu, trochu je vidět, ale více nás zaujma zřejmě stálá duha, která zde na zeleném pozadí vypadá velmi dekorativně.

Zjišťujeme, že se začínáme mírně opožďovat, takže vyrážíme pár metrů stejnou cestou zpět, mineme sestup k plošince a zabočujeme doleva na vyhlídkový chodníček po opačné straně průrvy. Ještě z několika vyhlídek obdivujeme divoký Ďábelský katarakt, ale před námi už se vynořuje Hlavní vodopád, nejširší zavodněná část vodopádů, oddělená od Ďábelského kataraktu druhým největším ostrovem uprostřed řečiště Zambezi. V tomto období sucha je Hlavní vodopád nejpůsobivější částí vodopádů. Voda přepadá přes hranu průrvy v široce rozevřené podkově, průtok je docela velký, ale ještě nedokáže vyrobit tolik tříště, aby zahalil panoráma do neprůhledné mlhy, jako je tomu v obdobích více vodnatých. Přesto je vzestupný proud tříště jasně viditelný a je snadné uvěřit, že dokáže strhnout a vynést do výšky čepice a jiné drobné přeměty.

Jsme samozřejmě uchváceni vodopády, ale stíháme registrovat i krásného snovače, který se nás vůbec nebojí, průvodce nás zase upozorňuje na vosy v dutině stromu, které sice vypadají neškodně jako naši křídlatí samečci komárů, ale jinak jsou prý velice nebezpečné a agresivní. Mezi vyhlídkami vede cesta pralesem, stromy jsou opletené liánami, při troše pozornosti lze zahlédnout krásné motýly. Ze stromů jsou nejhezčí asi divoké fíky hustě obsypané plody.

Za Hlavním vodopádem je řeka přerušena největším ostrovem pojmenovaným po Livingstonovi, který se před objevením vodopádů plavil po klidné Zambezi, když se vzrůstajícím znepokojením začal sledovat divný mrak a temné dunění. Přirazil proto u tohoto ostrova, opatrně šel směrem k mlžnému mraku, když si najednou uvědomil, že voda prostě dále neteče. Po břiše se doplazil k ostré hraně a hleděl do stometrové hloubky. Vodopády nepojmenoval svým jménem, ale jménem své královny, jak bylo v té době obvyklé.

Za Livingstonovým ostrovem vodopády obvykle pokračují Podkovou a Duhovým vodopádem s permanentní duhou, ale letošní sucho rozdrobilo proud řeky do množství tenčích vodopádů, místy byla přepadová hrana úplně vyschlá. V pralese jsme narazili na první naše africké paviány, vůbec si nás nevšímali – ani se nebáli, ale ani nejevili snahu o nějaké žebrání pamlsků. Brali nás jako součást svého všedního života u vodopádů. Dva seděli v trávě asi metr od cesty, další nás okázale ignoroval ze své větve asi 5 metrů nad zemí, jen si spokojeně pohupoval visícím ocasem.

Měli jsme za sebou asi kilometr vodopádů, které tu už padají do 108 metrů, před námi se otevřelo travnaté prostranství kolem nejzaššího bodu vodopádů přístupného ze zimbabwské strany, takzvaného Nebezpečného bodu (Danger Point). Zde je okolní rovina přerušena odtokovým kaňonem, za kterým ještě vodopády nějaký kus pokačují dále, ale už na zambijské straně. Jsou už ale mnohem méně výrazné, určitě lepší je vypravit se k vodopádům ze strany Zimbabwe, zvláště je-li doba pobytu omezena.

Nebezpečný bod je ostrá kamenitá výspa v místě, kde se průrva vodopádů stáčí ostrým obloukem do odtokového kaňonu. Není zde žádné zábradlí, kameny jsou neustále vlhké, takže každý rok nějaký turista neopatrně skončí o sto metrů níže. Šance na přežití je nulová. Ale na druhou stranu je to jediné místo, kde lze alespoň trochu nahlédnout na dno průrvy.

Naše vedoucí Blanka udělala skupinové foto naší výpravy, pár minut jsme ještě přemýšleli, jak se asi v období dešťů, kdy má Zambezi patnáctinásobný průtok proti současnému stavu, může skoro dvoukilometrová řeka vtěsnat do padesátimetrového odtokového kaňonu, ale naše představivost nestačila.

Chodník pokračuje směrem od vodpádů ke známému “Knife Edge”, Ostří nože, mostu spojujícímu Zimbabwe se Zambií. Asi by nebyl problém přejít na druhou stranu, ale neměli jsme dostatek času a byli jsme i varováni, že občas mohou celníci při cestě zpět dělat problémy se vstupními vízi a očkováním proti žluté zimnici. Domorodci ale takové problémy určitě nemají, korzují po mostě jakoby nic, ženy s neskutečnými taškami na hlavách a s miminky na zádech, chlapi buď pěšky nebo s taxi-koly, kde za cyklistou je boudička se sedátkem pro pasažéra. Uprostřed mostu je malá budka asi pro celníky nebo pro obsluhu bungee-jampu, kterým je most vyhlášený. Lano visí přesně uprostřed mostu připravené pro turisty, ale žádné návaly dobrodruhů toužících po adrenalinových zážitcích se zde nekonají.

Pomalu jsme se začali vracet k parkovišti, cesta už nevede podél vodopádů, ale přímějším směrem přes prales. Ještě než jsme zašli do lesa, zaujal nás výjev až kýčovitý: po horní hraně vodopádů se mezi jednotlivými proudy padající vody procházelo stádečko slonů. Možná jich bylo více, ale my jsme viděli čtyři. Sloni dobře plavou a klidný tok Zambezi pro ně není překázkou. Ostrovy mezi vodopády jsou krásně zelené, listí stromů je zde určitě chutnější než na vyprahlém břehu. Přesto panorama Viktoriiných vodopádů s pasoucími se slony vypadá jak nápad šíleného malíře na nejlíbivější obrázek pro americké nebo německé turisty.

Na foto s obyčejným čtyřnásobným optickým zoomem to bylo daleko, ale kamera to zvládla v pohodě. Mezi slony se dokonce objevila skupinka turistů ze zambijské strany, nejdříve o sobě se slony asi vzájemně nevěděli, později se ale museli uvidět, nicméně se nechali oboustraně na pokoji.

Opět jsme se opozdili, takže jsme přidali do kroku a ostatní jsme dohonili u pařezu, za kterým nehnutě číhal na nějakou kořist varan nilský, dlouhý hodně přes metr. Ani naše fotografování z maximální blízkosti ho neznervózňovalo.

A neušli jsme ani deset metrů, když nad námi přeletěl velký pták a sedl si na strom nad cestou. Podle zahnutého výrazného zobáku jsme ho identifikovali jako tukana, kterého náš zájem natolik potěšil, že začal na větvi pózovat s roztaženými křídly.

Další zážitky už bychom asi neunesli, k autobusu jsme tedy došli sice krásným, ale už ne tak divokým pralesem. Po cestě zpět k hotelu nás náš místní průvodce bavil líčením svého domova v buši, přes kterou chodí za světla pěšky, ale potmě si raději bere taxi, protože kromě slonů zde žijí i nebezpeční nosorožci a buvoli. Jednou v noci k němu přišel slon až na zahradu a spásl mu jeho jediný strom.

My jsme ale nezapomněli na slíbené termitiště, řidič nám ochotně zastavil a my jsme si potvrdili, že původní odhad dvoumetrové výšky byl správný. Termiti byli schovaní, ale viděli jsme ještěrku – scinka, jak u paty termitiště tiše číhá na mravenčí potravu. Svou přítomností jsme vyplašili stádo antilop stepních, kterých bychom si jinak nevšimli, přestože se pásly přímo u cesty. Opět jsme se přesvědčili, že v zimbabwské buši každé zastavení znamená nečekané setkání se zdejší divokou faunou.

Prasata u hotelu jsme sice znali už důvěrně, ale to neznamená, že by kamery a foťáky zahálely. Na oběd nás velmi mile překvapily steaky z krokodýlího ocasu, strukturou masa něco mezi kuřetem a rybím filé, chuťově ale nepřirovnatelné k žádnímu jinému masu, asi nejlepší maso, jaké jsme zde jedli (a že konkurence byla opravdu silná!). Někdo skočil po obědě do bazénu, my jsme ale zhodnotili časové možnosti a raději jsme si jen uvařili na pokoji kávu. Rychlovarná konvice a káva s čajem jsou v jižní Africe vždy na pokoji k dispozici.

My jsme už před odjezdem začali narušovat plánovaný program zájezdu tím, že jsme si chtěli fakultativně přikoupit let vrtulníkem nad vodopády. Našli jsme si volno poslední den pobytu v Zimbabwe, ale průvodkyně Blanka se obávala, že se nestiheme včas vrátit před odjezdem na letiště. Naši debatu ale zaslechli ostatní účastníci a většina se přidala, že by letěla s námi. Blanka proto dohodla s místním průvodcem změnu programu, návštěvu místního tržiště přesunula na zítřek a na odpoledne jsme si zamluvili vrtulník.

Dvěma mikrobusy jsme odjeli na helioport, ze kterého co čtvrthodinu startuje vrtulník se čtyřmi pasažéry a pilotem. Samotný let sice trvá krátkých 13 minut, ale zážitek je to na celý život. Ještě před námi letělo několik turistů objednaných na dřívější dobu, ale čekání celkem uběhlo. Každý nástup a přistání totiž natáčí personál letiště na kameru, k tomu přikopíruje předtočené záběry z letu a výslednou kazetu za celkem vysokou sumu prodává turistům. Aby byli povolnější, jsou usazeni do křesílek před videem a asi desetiminutový záznam si mohou prohlédnout. Takže sledováním toho, co nás čeká ve vzduchu, nám čekání uběhlo velice rychle.

Češi se samozřejmě dohodnou, že si kazetu koupí dohromady a doma ji nakopírují, ale i tak se vyplatí udělat si záběry vlastní.

A už jsme byli připraveni pro náš let. Každý byl zvážený a mechanik na kalkulačce spočítal asi plánovanou spotřebu paliva. Nastoupili jsme ve dvoustupu před ohradu kolem přistávacího Há-čka, předchozí pasažéři vystoupili a my jsme zase nasedli. Na nás vyšla místa vzadu (vpředu je pilot s jedním cestujícím, vzadu sedí tři). Nedali jsme na doporučení pozemního personálu evidentně motivavané snahou o získání bakšiše a sedli jsme si vlevo po směru letu a doprostřed. Správná volba! Náš černý spolucestující sedící vpravo měl výhled jen přes nás a jeho fotky nemohou stát za nic.

Vrtulník letí v porovnání s malým letadlem naprosto klidně (přestože byl celkem silný vítr, až jsme měli strach, že nepoletíme), nehrozí ani žádná kinematóza nebo jiná nepříjemnost. Nad vyprahlou savanou jsme se rychle dostali k řece, kde jsme nabrali kurz ve směru jejího toku. Zambezi z výšky působí velmi majestátným dojmem, zelené ostrůvky jsou romanticky malebné, takže jsme si skoro nevšimli mraku vodní tříště nad blížícími se vodopády.

A pak to přišlo: až ze vzduchu je teprve pořádně vidět to, co člověk ze země jen tuší. Krajina s línou řekou je náhle dramaticky porušena hlubokou vráskou, ze vzduchu ještě tenčí než při pohledu ze žabí perspektivy. Voda bez varování mizí v hlubokém zářezu, kterým odtéká do meandrovitého kaňonu vlnícího se rovinou do nedohledna. Nad odtokem je rozkročený most mezi Zimbabwe a Zambií a kousek za ním pěnící výpusť vodní elektrárny, napájené celkem nepatrným množstvím vody z kanálu kolem vodopádů.

Kamera běžela prakticky celou dobu letu, druhou rukou jsem cvakal digitální fotky. Hanka z místa uprostřed ještě celkem dobře viděla a fotila na film zrcadlovkou, ale domorodec sedící vpravo měl celkem smůlu. Možná jsme mohli být trochu více ohleduplní, ale to, co jsme viděli pod námi, nám to nedovolilo.

Dvakrát jsme obkroužili vodopády, což stačilo k zachycení toho nejdůležitějšího a k pokochání nad divem africké přírody. Samozřejmě bychom vydrželi i několik dalších obletů, ale prohlídka skončila a vraceli jsme se proti proudu řeky zpět. Poznávali jsme místa, kde jsme včera pozorovali slona a hrochy při říčním safari po Zambezi, dokonce jsme viděli i náš hotel. Kousek od letiště se pod námi páslo stádo nějakých velkých zvířat, ale v záři už nízkoležícího slunce jsme nepoznali, co vlastně vidíme.

Naprosto nadšeni jsme vystoupili a snažili se čekajícím kolegům vylíčit nepopsatelné, ale zážitek byl ještě natolik čerstvý, že náš projev byl zmatený asi podobně jako u ostatních, kteří přistávali před námi a po nás. Někteří naši kolegové se zděšeně pozorovali na videu, jak do vrtulníku nastupují coby seriozní lidé, ale vysedají jako rozdováděné děti s očima navrch hlavy.

Let vrtulníkem nad Viktoriiny vodopády by neměl vynechat žádný návštěvník Afriky, který se dostane jižně od rovníku!

Při večeři v hotelu jsme opět vydrželi až do konce nádherného vystoupení, které kromě hotelových hostů přišli obdivovat i domorodci, kteří se rozložili na trávě kolem pódia. Za 100 jihoafrických randů jsme si koupili CD (stálo 120 randů, ale neměli zpátky z 200, takže nám je nechali k naší radosti i tak). I druhou noc jsme si roztáhli moskytiéry a spali jsme nezvykle tvrdě až do rána.

Po snídani jsme se sami vydali pěšky po prý bezpečné silnici k blízké krokodýlí farmě. Dostali jsme vlastního průvodce Lawrence, který nám začal předvádět krokodýlí miminka, když se k nám přidali ještě další manželé z našeho zájezdu, takže jsme prohlídku absolvovali ve čtyřech. Upozornili jsme Lawrence, že máme kvůli odjezdu na prohlídku jen 11/2 hodiny, ale on nás ubezpečil, že to bohatě stačí, že to stihneme dříve. Ale nakonec jsme měli co dělat, abychom se vrátili včas, vydrželi bychom určitě i o hodinu déle.

Na osmiměsíčním mláděti jsme mohli vidět různé zajímavosti, které se na dospělém kusu předvádějí hůře, například otevřenou krční záklopku, kterou je krokodýlovi vidět až skoro do tělní dutiny. Ale jen tak může krokodýl polykat potravu, kterou svými ostrými zuby nedokáže rozžvýkat (na to jsou potřeba stoličky a ty krokodýl nemá). Překvapilo nás i to, že se krokodýl líhne z vajíček už zubatý. Nakonec zastávky v jeslích jsme si mohli miminko i opatrně pochovat, jeho tělo a kůže jsou na dotek překvapivě příjemné.

Následovaly bazénky se staršími a staršími krokodýly. Zdejší farma je komerční a chová krokodýly na kůži a maso, kůže se dá ale použít jen do stáří pěti let. Starší kusy jsou tedy chovány jen výjimečně na chov. Z těch větších nás zaujal pěkný albín, později jsme viděli ještě jednoho, ale ten měl deformovanou čelist.

Po krokodýlech následoval výběh se pštrosem, kousek dál ležel ve své kleci leopard, nalezený jako sirotek, který po výchově v zajetí není schopný přežití v přírodě. U pštrosa se pásly i malé impaly a nehnutě seděl na pařezu sup. V dalším výběhu žije varan, pro kterého zde mají dost potravy – živí se totiž krokodýlími vejci.

V přírodněji vypadajícím jezírku mezi keři se snovaččími hnízdy žije izolovaně i zdejší stařešina, šedesátiletý pětimetrový krokodýl. Netušili jsme, že o pár dní později uvidíme ve volné přírodě i mnohem větší kusy.

A to už jsme se blížili k závěru prohlídky. Ve velkém výběhu tu žije párek lvů. Celkem mírumilovně oba leželi pod plošinkou pro návštěvníky, když na ně Lawrence hodil svrchu větvičku. V tu chvíli se roztomilé kočky proměnily v divoké šelmy a my byli rádi, že kromě výšky naší plošiny nás chrání i elektrický ohradník. Od té chvíle máme ke lvům mnohem větší respekt.

Samec po chvíli jako moudřejší ustoupil a stáhl se do bezpečné vzdálenosti, kde ho Lawrence už rušit nemohl, lvice ale vytrvale dorážela na narušitele její dopolední siesty.

Poděkovali jsme našemu průvodci, zasloužil si i bakšiš. V hotelu jsme se co nejrychleji sbalili a právě včas jsme stihli dobu srazu u autobusu. Po cestě jsme viděli opět prasata bradavičnatá a impaly, zaujaly nás i značky “Pozor, antilopy!” a “Pozor, sloni!”.

Cestou jsme zastavili ve Victoria Falls na tržišti, kde jsme měli hodinku na nákupy. Trochu jsme litovali, že máme vlastně zájezd před sebou, protože suvenýry by se tu nakupovaly skvěle. I sortiment byl relativně vkusný a asi by se zde nakupovalo nejlépe z celého zájezdu. Převládaly sošky dřevěné i kamenné, masky, ale i mnoho dalších typicky domorodých výrobků. Vše ruční práce, nic umělého nebo strojového. Většina věcí vzniká dokonce přímo na místě v zadní části krámků. Při vidině dalšího balení kufrů jsme ale nakonec zůstali jen u dvou velkých masek pro nás a pěti menších jako dárky.

Poznali jsme i zajímavou fintu místních prodavačů, jak navázat kontakt s neochotným zákazníkem. Skoro všichni nám nabízeli výměnu sošek nebo jiných suvenýrů za propisku. Až když došlo k výměně, ukázalo se, že soška je za tužku, ale dřevo je třeba zaplatit…

I zde platí to, co všude jinde. Nakupovat se sice má těsně před odjezdem, sortiment se často opakuje, ale když se něco skutečně líbí, je třeba to koupit hned, protože už to jinde zaručeně nebude. S maskama jsme nezaváhali, byly sice i později, dokonce i levnější, ale zdaleka ne tak pěkné a autentické. Naopak dřevěného hrocha jsme nevzali, protože budou i jinde, ale tak pěkné a pečlivě opracované jako tady jsme už neviděli.

A po tržišti už jsme odjeli na letiště a mnohem klidnějším letem než sem jsme se vrátili do Johannesburgu, oběd v letadle byl na tak krátký let nečekaně dobrý. Zimbabwe nás rozhodně nezklamalo. Oproti JAR je mnohem méně civilizované a zturistikované. Příroda a zvířana jsou naproto opravdové. Odlétalo se nám velice těžce, zůstali bychom i déle.