Izrael

Vstup do Izraele od Ammánu je zlý sen. Celník nahlédne do autobusu a odsoudí nás bez rozmyšlení k "palestinskému terminálu", tedy na stejnou imigrační proceduru, kterou podstupuje domorodé obyvatelstvo, většinou arabské, a tedy i muslimské. Odevzdáme nejdříve velká zavazadla s pasy sběračům pracujícím v naprosto nepřehledném chumlu, nějak se jim zázrakem daří po chvíli pasy vrátit majitelům s nalepeným čárovým kódem, jehož dvojče je nalepeno na kufr. Tlačíme se spolu se zahalenými Arabkami a jejich mnoha dětmi, nicméně vidíme, že to jde i rychleji - stačí sběrači podstrčit nějakou bankovku a kufr jde přednostně. Bohužel my čekáme. Dostáváme se s proudem lidí do haly, kde bychom měli po nějaké době projít pasovou kontrolou, pokud už ale bude v počítači informace o úspěšné kontrole zavazadel na speciálních roentgenových scannerech.

Nastává nejhorší fáze - čekání bez informací. Možné ke dvěma hodinám čekání ve vymezeném nevelkém prostoru, kolem nás se tlačí a různě předbíhají domorodci, k našemu úžasu často odbavení mnohem dříve než my, přestože musí vypadat přece mnohem podezřeleji. Každých pár minut se někdo odváží prodrat k všemocnému úředníkovi, znuděném klukovi sotva pětadvacetiletému, ale pořád nic.

Chápeme sice nutnost obrany nejstřelenějších hranic světa, ale procedura nám připadá hodně divná a zvláštní, připadáme si skoro šikanovaní, na rozdíl od mnohem méně prohlížených jordánských domorodců. Na rozdíl od přechodu v Tabě, kde prohlíželi přísně, ale důstojně, tady máme pocit opačný. Prohlídka nic moc (netušíme samozřejmě, jak důkladně byly kontrolovány kufry), zato procedura a jednání úředníků v podstatě ponižující. Jestli bylo účelem nás otrávit, tak se to povedlo.

Konečně je vše za námi a můžeme pokračovat. Projíždíme kolem biblického Jericha, dnes palestinského území, jsme kousek nad úrovní hladiny Mrtvého moře, tedy pod Středozemním mořem, ale stoupáme výš, což můžeme sledovat díky občasné nadmořské výšce napsané na svazích okolních hor. Tak v jedné zatáčce míjíme i kouzelnou výšku 0. Ale pokračujeme skoro horskou silnicí stále výš. Ukazatele směru u cesty znějí tak exoticky: doleva Jeruzalém, vpravo Jericho a Mrtvé moře. Jako za časů příběhů Starého zákona.

Kolem několika vojenských kontrol, které nás nechávají na pokoji, dojedeme až do svatého města Jeruzaléma.

Wikipedia:

Jeruzalém (hebrejsky Jerúšalajim, arabsky Al-Kuds, oficiálně v Izraeli Urusalim al-Kuds) je město na Blízkém východě, některé státy jej uznávají jako hlavní město Izraele. Všechna tři velká monoteistická náboženství (judaismus, křesťanství, islám) jej považují za "Svaté město", což je však také důvod bojů o nadvládu nad tímto městem.

Jeruzalém se rozkládá v Judských horách na hranici úmoří Středozemního a Mrtvého moře, na okraji Judské pouště. Léto je v Jeruzalémě horké a suché, zima chladná a deštivá, občas také padá sníh. Pro židy je Jeruzalém velmi posvátným místem. Toto pramení z víry, že toto místo si Bůh vyvolil, aby zde přebýval. Navíc v jeruzalémském Chrámu se po tisíc let konala bohoslužba. Bible a Halacha obsahuje několik příkazů spojených s Jeruzalémem, mezi nimi je mj. příkaz platný pro všechny muže "ukázat se třikrát v roce před Pánem Hospodinem" v Chrámu.

Křesťané mají k Jeruzalému ambivalentní vztah. Na jednu stranu je to město, ve kterém se nachází místa připomínající události Ježíšova života a smrti, např. Via Dolorosa (křížová cesta) nebo bazilika Svatého hrobu (místo, kde byl dle tradice Ježíš pohřben). Avšak na druhou stranu zničení Jeruzaléma v první židovské válce bylo chápáno jako potrestání Izraele za to, že odmítl Ježíše jako mesiáše. V období byzantské vlády byl Jeruzalém jako křesťanské město znovu vystaven, avšak Chrámová hora byla ponechána pustá jako připomínka zpustošení města. Významnost Jeruzaléma stoupla, když město padlo do rukou muslimů, obzvláště pak při křížových výpravách. Když padla Svatá země do rukou křižáků, proměnil se Jeruzalém v hlavní město křižáckého Jeruzalémského království, které však nemělo dlouhého trvání.

Křesťané na Jeruzalém zaměřují svou pozornost ve velké míře skrze metaforické zmínky v Bibli, kde je Jeruzalém vykreslován jako svaté neposkvrněné místo. Často se mluví o "nebeském Jeruzalémě" oproti Jeruzalému pozemskému. Křesťané nejsou tedy k Jeruzalému připoutáni příliš pevně - tím spíše, že brzy po vzniku křesťanství se stal nejdůležitějším centrem křesťanství Řím a Konstantinopol.

Na počátku svého působení Mohamed učil muslimy se při modlitbě obracet tváří směrem k Jeruzalému, avšak později své pokyny změnil a ustanovil, aby se modlili směrem k Mekce. Tak to bylo zapsáno i do Koránu. Toto ustanovení pramenilo zřejmě z toho, že Mekka byla obchodním centrem Arabského poloostrova, zatímco Jeruzalém hrál v tomto směru podružnou roli. Možná to bylo také kvůli rozepři, která propukla v Medíně mezi Mohamedem a židy, kteří odmítali přijmout novou nauku. Místem islámské bohoslužby se každopádně stala Ka'ba v Mekce.

V Koránu samotném není o Jeruzalému žádná zmínka, přinejmenším ne výslovná. Běžné muslimské komentáře však ztotožňují místo, odkud měl Mohamed vystoupit do sedmého nebe, navštívit ráj a peklo a hovořit s Alláhem a proroky, s Chrámovou horou. Na připomínku této události pak byla na této hoře postavena mešita Al-Aksá a z Jeruzaléma se stalo třetí nejsvětější město sunnitského islámu.

Vznik města a období prvního Chrámu

Jádro Jeruzaléma vzniklo v eneolitu na vyvýšenině, která je dnes nazývána jako Město Davidovo. Proměna z přechodného sídliště v regulérní město se udála v 19. stol. př. n. l. Ve 14. stol. př. n. l. byl již Jeruzalém opevněným a důležitým kenaánským městem.

Podle biblických zpráv bylo město přinejmenším až do 11. stol. př n. l. obýváno Jebusity a okolo roku 1000 př. n. l. Jeruzalém padl do rukou Izraelitů (pod vedením krále Davida) a následně byl ustanoven hlavním městem izraelského království. Do Jeruzaléma byla údajně přenesena Archa úmluvy, takže se Jeruzalém stal nejen správním, ale také náboženským centrem. Davidův syn Šalomoun pak podle tradice navíc v městě zbudoval Chrám, což pozici Jeruzaléma významně posílilo. Archeologický průzkum však ukázal, že v 10. století byl Jeruzalém pouhou horskou vesnicí.

Během následujících staletí se však tato vesnice rozrostla ve město. Za vlády krále Chizkijáše byl Jeruzalém (tehdy již značně větší) roku 701 př. n. l. obležen asyrským vojskem. Obléhání však Jeruzalém přestál (na rozdíl od severoizraelského Samaří, které bylo 722 př. n. l. dobyto), mimo jiné díky Šiloašskému tunelu, který přiváděl vodu z pramene Gichon nacházejícího se mimo město, do nádrže Siloe uvnitř hradeb. V roce 598 př. n. l. však byl Jeruzalém dobyt babylonským vojskem. Po pokusu o vzpouru proti babylonské nadvládě bylo město roku 586 př. n. l. dobyto znovu - babylonský král Nebukadnesar II. zničil jeruzalémský Chrám a velkou část obyvatelstva odvedl do zajetí.

Období druhého Chrámu

Poté co byla Babylonie ovládnuta Peršany a Kýros II. povolil návrat zajatců a vyhlásil náboženskou svobodu, byl zhruba po 70 letech Jeruzalém znovu vybudován jako hlavní město judské provincie. Záhy byl obnoven i Chrám, který byl tentokrát poměrně skromný. Roku 332 př. n. l. zemi obsadil Alexandr Veliký, Jeruzalém však nebyl dotčen. Začalo období helenizace, izraelská země byla zprvu pod vládou Ptolemaiovců, od roku 198 př. n. l. pak pod vládou Seleukovců. Vyšší židovské vrstvy ochotně přijímaly řecké zvyklosti. To se však nakonec proti židům obrátilo, když Antiochos IV. Epifanés vyhlásil v celé říši jediný kult a v jeruzalémském Chrámu byla na místě oltáře postavena socha Dia Olympského. Následně roku 167 př. n. l. vypuklo Makabejské povstání, které Judeu zbavilo cizí nadvlády - vlády se ujali Hasmonejci.

Vláda Hasmonejců trvala do roku 63 př. n. l., kdy Jeruzalém dobyli Římané. Roku 37 př. n. l. byl Římem jmenován judským tetrarchou Herodes Veliký, který město rozšířil a podstatně zkrášlil - nechal přebudovat Chrám, mnohé ulice nechal vydláždit mramorem, nechal postavit pevnost Antonia. Po jeho smrti roku 4. př. n. l. Judeu spravovali římští prefekti a prokurátoři, kteří s postupem času stále necitlivěji zasahovali do záležitostí Židů a uvrhovali zemi do chaos

Roku 66 nakonec vypuklo protiřímské povstání - začala První židovská válka. Roku 69 Římané oblehli Jeruzalém, a když byl roku 70 téměř vyhladověn, dobyli jej. Chrám vypálili a celé město zcela srovnali se zemí. Z Chrámu zbyla jen západní zeď - Zeď nářku.

Projíždíme periferiemi, najednou zahlédneme staré hradby a podél nich sjíždíme s kopce dolů, před námi protější svah pokrytý pravidelnými kameny starého hřbitova. Projíždíme kolem něj na vrchol kopce, mineme kostelík Pater Noster - Otčenáš, kde jsou vyryty texty nejznámější modlitby v desítkách jazyků včetně češtiny a zastavujeme na vyhlídce. Jsme na Olivetské hoře, místě kam prý chodil Kristus se svými učedníky meditovat, modlit se a odpočívat.

Nejznámější pohled na město. Před námi je starý Jeruzalém jako na dlani. Staré město je obkrouženo hradbami s osmi branami, ta Zlatá je ale zazděna, aby se zabránilo příchodu mesiáše, který měl podle židovské tradice právě touto branou do města vstoupit. Jednoznačnou dominantou je Skalní dóm na Chrámové hoře se svou zlatou kopulí, vlevo od něj mešita Al-Aksá, v pozadí šedé kopule chrámu Božího hrobu. Už mimo hradby hora Sion, mezi námi a starým městem hřbitovy, vpravo Getsemanské zahrady se sousedním pravoslavným kostelíkem se zlatými cibulovitými věžičkami, opodál kaple Dominus Flevit ve tvaru slzy, na počest slz prolitých Ježíšem ze smutku nad budoucím osudem svatého města.

Když se dostatečně pokocháme, sjedeme stejnou cestou zpět a vystupujeme z autobusu na pěší prohlídku. Chvíli pokud možno nenápadně okukujeme první ortodoxní židy v černých kaftanech, s černými klobouky a dlouhými plnovousy nebo aspoň s pejzy kolem uší, jak čekají na autobus. Pak vstupujeme do města Chlévskou branou (Dung Gate), dostáváme se tak na kraj Židovské čtvrti. A před námi se objevuje na návrší mešita Al-Aksá nad vysokou zdí, počátkem známé Zdi nářků, zde ještě nepřístupné. Ale vidíme jasně zbytky oblouku, po kterém se dříve vstupovalo do Chrámu, u paty zdi jsou v jednom kameni na rohu dva protilehlé otvory - když přiletěl Mohammed z Mekky na okřídleném koni Burakovi, právě tady ho uvázal než vstoupil na nebesa a rozmlouval tam s Bohem.

A už se řadíme do fronty, muži a ženy zvlášť. Procházíme detekčním rámem, batůžky musíme otevřít k optické kontrole. Jen tak je možné se dostat k nejposvátnějšímu místu Židů, ke Zdi nářků (Západní zdi, Western Wall).

Wikipedia:

Zeď nářků, správnější označení Západní zeď (hebrejsky ha-Kotel ha-Ma'aravi) je pozůstatkem západní části vnější hradby, která ke konci období druhého jeruzalémského Chrámu obklopovala Chrámovou horu. Dnes je to nejposvátnější místo Židů, zároveň je však Zeď nářků také místem smutku nad zničením Chrámu.

Ke Zdi přichází mnoho (nejen židovských) poutníků z celého světa, aby zde vyslovili své modlitby. To bývá mnohdy provázeno zvykem, při kterém je modlitba napsaná na papírovém lístku vsunuta mezi kameny, z nichž je Zeď vybudována. Velmi často se na tomto místě odehrává také obřad Bar micva.

Zeď nářků je pozůstatkem vnějších hradeb jeruzalémského Chrámu, které nechal rozšířit Herodes Veliký. Po zničení Jeruzaléma římským vojskem v První židovské válce (roku 70 n. l.) zůstala většina zdi pohřbena pod úrovní terénu, kromě Zdi nářků a Malé zdi. Mnohé části hradby jsou dnes také často součástí domů muslimské čtvrti, které jsou ke Zdi přistavěny.

Podle rabínů však šechina (Hospodinovo přebývání) i po zničení Chrámu zůstala na místě Zdi nářků. Židům tak toto místo zůstalo nejposvátnějším. Jelikož šechina není vázána na to, zda Chrám stojí nebo ne, není cílem většiny židů Chrám obnovit - tím spíše, že na místě, kde Chrám stál, stojí dnes muslimské mešity.

Obvyklé české pojmenování Zdi jako Zeď nářků je převzato od Arabů, kteří toto místo takto pojmenovali podle Židů, kteří se ke Zdi přicházeli modlit a oplakávat zničení Chrámu. V hebrejštině se používá správný název Západní zeď (tj. západní zeď Chrámu).

Období po Šestidenní válce

Zeď nářků přešla během Šestidenní války pod vládu Izraele a od té doby je znovu, po dvou desetiletích jordánské nadvlády, během které ke Zdi Židé nesměli, přístupna Židům i nežidům. Po válce byly zbořena čtvrť Mugrabi, která stála naproti Zdi, a na jejím místě bylo vybudováno náměstí pro modlící se a návštěvníky. Prostor náměstí u Zdi nářků je považován za "synagogu", a při vstupu na náměstí je proto požadováno pokrytí hlavy, stejně jako oddělení mužů a žen.

Rozdělujeme se podle pohlaví, ženská část Zdi je užší a méně zajímavá, židovské ženy se nemodlí tak malebně jako jejich muži. Kdo nemá čepičku, má možnost si zde půjčit papírovou (nenápadně je hlídají a pokud ji někdo "zapomene" vrátit, je mu to slušně připomenuto). Protože v Jeruzalémě se pokrývka hlavy hodí vždycky, je to přece jen i židovské město, dostali jsme všichni baseballky jako dárek místní cestovky, která se o nás stará, většina z nás ale používá vlastní.

Vysoká a dlouhá Zeď je vystavěna z velkých kamenných kvádrů různé velikosti. Není nijak speciálně udržovaná, ve spárách se drží vegetace, jen v dosahu rukou jsou spáry vyplněny modlitbami a přáníčky na kouscích papíru. U úpatí zdi odbočují Židé, kteří chtějí více soukromí, do místností a chodeb připomínajících katakomby, kde zadní stěna je prodloužením Zdi nářků. Turistům nikdo ve vstupu nebrání (s pokrytou hlavou), ale intimita těchto míst nedovoluje tak zvídavé chování jako otevřené prostranství před Zdí, takže fotit a natáčet si zde nikdo nedovoluje, aniž by bylo nutné to nějak zdůrazňovat psanými zákazy a příkazy.

Modlitba Židů je zvláštní. Z nějakého důvodu jsou při ní pořád v pohybu. Minimálně se prudce klaní, hýbají ze strany na stranu, ale mnohdy škubají celým tělem různými směry, nepřítomný výraz v očích, jejich oči nevidí a uši neslyší, co se děje kolem. Před modlitbou nebo po ní často studují tóru u modlitebních stolečků, opět je studium doprovázeno kýváním horní poloviny těla a hlavně neustálým třesením jedné nebo druhé nohy, u nejhorlivějších i obou zároveň.

Také si šáhneme, leckdo i přání zastrčí, nenápadně se vyfotíme a nakonec se shromáždíme na náměstí před Zdí. Chvilku čekání si krátíme focením různých typů Židů pádících kolem s očima upřenýma před sebe, používáme velký zoom, aby postižení netušili, že jsou zvěčnění a budou vyvěšeni na internet.

Po schodech vystupujeme nad náměstí, na plošině to stojí ohromná chanukia, sedmiramenný židovský svícen, vyvedený ve zlatém provedení. Pod námi náměstí se Zdí nářků, nad ní kopule Skalního dómu na Chrámové hoře, mešita Al-Aksá a v pozadí Olivetská hora.

Procházíme dále uličkami Židovské čtvrti, nejupravenější částí starého města. Uličky jsou úzké, ale čisté, domy vypadají všechny jako po čerstvé renovaci. Je to zde tak upravené, až se nám zdá, že to výrazně ubírá na atmosféře, kterou jsme tady očekávali. Než budeme pokračovat, před židovskou základní školou se seznamujeme s historií židovského národa, jejich tradicemi a současností. V dalších uličkách si všímáme u každých domovních dveří zazděné trubičky s modlitbami, které jsou svázány s rodinou zde bydlící tak těsně, že při případném stěhování se trubička vyseká a opět zazdí ke vchodu do nového domu.

Postupně stoupáme do nenápadného kopce, občas vyšlápneme pár schodů a najednou se ocitáme na střechách. Uličky jsou zde často ucpané lidmi, zvláště v arabské části města, kde slouží také jako súky, bazary, proto kdo spěchá, vyjde nahoru a kráčí po střechách. Ty jsou k tomu samozřejmě upravené, často dlážděné, kraje jištěné zábradlím, různé výšky domů dorovnané schůdky. Detailní pohled na jednotlivé střechy objevuje nepříliš udržovaná zákoutí, plná instalací a parabol satelitních antén, jako celek ale pohled působí efektním dojmem, navzdory parabolám dokonce docela starobylým. Nad běžné střechy trčí věže kostelů, mešit a synagog, dominantou je samozřejmě známá zlatá kopule Skalního dómu.

Sestupujeme zpět do lidského mraveniště Arabské čtvrti, která zde sousedí s Židovskou. Osou čtvrti je Davidova ulice, její arabský název je ale výstižnější: Súk el-Bazar. Ulice je jedním velkým tržištěm, kde muslimští prodavači nabízejí nepřeberné množství křesťanských cetek, suvenýry se tomu zvláštnímu sortimentu snad ani říci nedá. Růžence, kříže, lahvičky se svatou zemí či svěceným olejem, sošky a figurky s motivy ukřižování, případně piety. Ale jejich výrobci museli mít až geniální cit pro kýč, neboť něco podobného by si soudný člověk nedokázal představit ani při úmyslném zadání na typického představitele kýče.

Je těžké se neztratit, ale daří se nám společně dostat se na náměstíčko Muristan s kašnou, která poslouží jako orientační bod, podobně jako panoramatická restaurace Papá Andreas na střeše sousedního domu. Rozchod využíváme k prohlídce tržiště okolních uliček, nic rozumného ke koupení ale nevidíme, dojdeme bazarem až k severním hradbám, koupíme si předražený preclík a vrháme se zpět. Zkusíme jiný směr a po chvíli se z turistického súku dostáváme na súk domorodý, sortiment je zde trochu klasičtější, občas oblečení, suroviny pro přípravu jídla, oblíbené stánky s cukrovinkami (turecký med, chalva, sypané oříšky, obrovské pistácie a mandle).

Najednou se proti nám objevuje lavina mužských těl, asi skončila modlitba a muslimové se vracejí do svých stánků a domovů, zaplní celou šířku ulice v tuto chvíli již jednosměrné (bohužel opačně, než bychom potřebovali my). Vtlačí nás do vchodu jednoho ze stánků a dlouhé minuty se nemáme šanci pohnout žádným směrem. Musely jich být snad tisíce, valí se nepřetržitě určitě přes deset minut. Když konečně dav začíná řídnout a občas se v něm objeví i zahalené ženy, daří se nám pomalu probojovávat naším směrem. Nakonec stihneme na Muristan dojít s naplánovaným předstihem, v kavárně na střeše si dáváme preso (arabské kafe s kardamonem prý nemají) a užíváme si nezapomenutelného výhledu.

Vycházíme se starého města a autobusem vyjíždíme z Jeruzaléma. Měli jsme plánovanou ještě jednu vyhlídku, ale počasí nic moc mění naše plány, zítra má být lépe a modrá obloha na fotkách vypadá lépe. Přímou cestou bez zdržování míříme k Betlému. Betlém patří mezi území s palestinskou samosprávou, od okolního židovského státu je oddělen okružní šedou zdí, nečekaně vysokou a strohou, nahoře s ostnatým drátem (minimálně, zda je i elektrifikován si netroufneme soudit - ale už jeho výška by měla být dostatečnou zárukou). Občas její obvod naruší kontrolní věž s vojáky. Nemůžeme se shodnout na účelu zdi - někdo si myslí, že má bránit židovským osadníkům v narušování palestinského vlastnictví pozemků, větší část má zato, že zeď brání teroristům a sebevražedným atentátníkům v útocích na izraelské obyvatele židovského původu. Tomu by nasvědčoval i sklon ostnaté nadstavby nad plotem, která vytváří převis nad palestinskou stranou.

Ve zdi jsou regulérní hraniční přechody, dovnitř se ale dostáváme celkem snadno (další argument pro nás), ven z města stojí před přechodem fronta, prohlídka je evidentně důkladnější. Zeď z vnitřní strany už není jen šedá, je pokrytá sgraffiti s výrazně protiizraelskými motivy. Přesto nepůsobí o nic příjemněji, atmosféra u zdi je prostě tíživá, a to z obou stran.

Naštěstí necháváme zeď brzy za sebou a vjíždíme do kopcovitého města, které se na pohled nijak neliší od ostatních jeruzalémských předměstí. Parkujeme v podzemních garážích, před kterými už čekají první prodejci balené vody a různých suvenýrů, neodoláme a za dolar koupíme dřevěnou flétničku. Přes dvě křižovatky dorážíme na náměstí na mírné vyvýšenině, jedna jeho strana je tvořená hodně nenápadným kamenným kostelíkem - kdybychom nebyli předem poučeni, jen těžko bychom v něm hledali Baziliku narození Ježíše Krista. Vstupuje se nizoučkým vchodem, každý se musí poklonit, ale to nebyl pravý účel jejích rozměrů, přestože se to samozřejmě tak traduje. Ve skutečnosti to mělo bránit vjezdu jezdců na koních.

Je pozdnější odpoledne, nečekali jsme tolik turistů, nápory bývají po ránu. Ale dnes je v pravé lodi baziliky široký zástup čekajících, prohlížíme si tedy střední loď s restaurovanými mozaikami po skleněnými deskami na podlaze, pak se rozhodneme k prohlídce dalších částí areálu. Levou lodí (opět nízkým východem) procházíme do atria či nádvoříčka před Kostelem svaté Kateřiny, odkud bývají do celého světa vysílány vánoční mše. Pod kostelem jsou Jeronýmovy jeskyně, kde se slavný svatý poustevník ukrýval před světem a jako první překládal do latiny bibli. Z jednoho zákoutí jeskynních chodeb je špehýrkou v zamčených dveřích možné nahlédnout do místa zrození na druhé straně, je tam obsazeno klečící polskou výpravou zpívající nějakou náboženskou píseň. V jednom z výklenků je Jeroným i pohřben.

Fronta se o něco zkrátila, asi nemá smysl dále otálet, řadíme se na její konec a snažíme se trochu roztáhnout, abychom ztížili nenápadné předbíhání, kterému nezabrání ani posvátný charakter místa. Část vychytralých turistů se snaží k místu zrození dostat opačným směrem, jednotlivcům se to občas i podaří, ale větší skupiny jsou nekompromisně odkázány do patřičných mezí.

Chvíli čekáme, než se dostaneme do předsíně s několika ikonami vyvedenými ve zlatě, většina z nich zobrazuje pietu, tedy Pannu Marie s malým Ježíšem v náručí. Rudé baldachýny lemují kamenný portál nad schůdky do suterénu, kde dříve stával chlév, ve kterém našla svatá rodina před více než dvěma tisíci let útočiště. Konečně se dostáváme k červenou látkou lemovanému kamennému stolu, který kryje "to" místo: do mramoru zasazenou kovovou hvězdu s otvorem uprostřed a latinským nápisem po obvodu. Každý tu chce být vyfocený s rukou ponořenou do středu hvězdy, všichni jsou netrpěliví, vše dlouho trvá. Ale zvládneme to i my. O kousek dále jsou výklenky s dalšími významnými místy, třeba tím, kde byl malý Ježíš položen do jesliček (přesněji do žlabu).

Nic nebrání návratu do autobusu, náš přechod skrz zeď je evidentně na dlouhou dobu ucpaný, řidič otáčí a opouštíme město druhou stranou, kde to jde rychleji. Najíždíme na dálnici, do Jeruzaléma se vracíme přes technologickou čtvrť, která by nedělala ostudu žádnému evropskému velkoměstu.

Jsme ubytovaní v obrovském hotelu Jerusalem Gate, před vchodem parkují desítky autobusů a je skoro problém se dostat k hlavnímu vchodu. Slunce zapadlo a začal šábes, Židé nesmí vykonávat žádnou práci ani činnost, jež by měla za následek ovlivnění fyzikálních veličin (například rozsvítit nebo zhasnout světlo, zapnout nebo vypnout vařič a podobně). Celé rodiny se stěhují do hotelů, kde je o ně postaráno méně ortodoxním personálem. Dokonce má hotel šábesový výtah, kde není třeba mačkat tlačítka - výtah jezdí automaticky sám nahoru a dolů, v každém patře na minutu-dvě zastaví. Je to zdlouhavé, ale pohodlnější než schody. I v jídelně tvoří většinu hostů židovské rodiny, je zajímavé je sledovat.

Druhý den v Jeruzalémě. Začínáme na podobném místě jako včera, jen kousek níže, pod Olivetskou horou jsou zachovány Getsemanské zahrady. Před kostelem Všech národů opouštíme na celý den autobus, přecházíme autostrádu a nejdříve vstupujeme do samotných zahrad, kde odpočíval a modlil se Ježíš o své poslední noci, kdy s ním jeho následovníci nedokázali zůstat bdít. Dodnes tu rostou stejné olivovníky, dendrologové potvrdili, že jejich kořeny mohou být staré i více než dva a půl tisíce let, přestože kmeny možná již původní nejsou. Ale kdoví, kmeny několika stromů jsou výjimečně tlusté a pro olivy tak typicky sukovité a pokroucené, že mohou Ježíše pamatovat.

Kostel Všech národů zaujme svým barevným portálem a vůbec netypickou architekturou připomínající antické chrámy. Jeho strop je tmavě hnědý a klenuté kopulky jsou vymalovány hvězdami na paměť poslední Ježíšovy noci. Právě začíná nějaká mše, chvíli posloucháme a brzy potichu odcházíme, abychom nerušili.

Opodál stojí kaple, kde prý dožila a umřela Panna Marie, a kde je prý i pohřbena, stejně jako její rodiče a svatý Josef. Schází se k ní po schodech dolů, kaple je poměrně tmavá a to jí dodává zvláštní atmosféru tajemna. Ovšem my víme, že legend o smrti Panny Marie je více, třeba nad tureckým Efesem rovněž ukazují dům, kde měla zemřít po dlouholetém pobytu.

Vracíme se táhlým stoupáním k hradbám starého města a vstupujeme tentokrát Lví branou (někdy též Štěpánská brána), pojmenovanou podle basreliéfů dvou lvů po stranách. Míjíme rodný dům Panny Marie (zde snad není tolik sporů jako o místě její smrti) a typickou jeruzalémskou ulicí přicházíme k prostranství vpravo od cesty, kde začíná Via Dolorosa, Křížová cesta, poslední pouť Ježíše Krista na popraviště. První dvě zastavení jsou na tomto místě, kousek od hlavní ulice. Zde dříve stával Pilátův palác (první zastavení), zde byl Ježíš odsouzen a zde mu byl nasazen na záda kříž, netradičně celý (obvykle se nosilo jen ráhno), s odhadovanou hmotností kolem 75 kg. Druhé zastavení je na místě kláštera, kdy byl Ježíš bičován. Obě zastavení jsou plná modlících se věřících, Poláci si slouží vlastní mši, vede ji františkán v hnědé kápi, na hlavě mikroport, u pasu baterii a reproduktor, v ruce průvodcovskou vlaječku. Budeme se s nimi střetávat celou cestu, přestože se snažíme být všude před nimi, pokud to nestihneme, jsme od zajímavých míst nemilosrdně odtlačeni.

Křížová cesta pokračuje po hlavní ulici nahoru (celou cestu do kopce) jednotlivá zastavení označují kovové kruhy s vytlačenou římskou číslicí zastavení. Ale ještě před trojkou procházíme pod chodbou-můstkem, ze kterého pozoroval Pilát unaveného a zmučeného Ježíše, lidskou trosku vláčící svůj kříž, a svůj pohled komentoval slovy: "Ecce, homo!", tedy: "Ejhle, člověk!".

U třetího zastavení (Ježíš poprvé klesá pod křížem) jsme upozorněni na zajímavost tohoto místa, kde stojíme před křesťanskými symboly (basreliéf Ježíše s křížem) nad vchodem do kapličky a současně vidíme nad jedním ze sousedních domů minaret islámské mešity, nad jiným pak chanukii, sedmiramenný svícen jako symbol židovské synagogy. Jeruzalém je opravdu posvátným městem všech tří hlavních monoteistických náboženství.

Via Dolorosa pokračuje dále vzhůru, na pátém zastavení (Šimon Kyréský je vybrán z davu a pomáhá nést kříž) je otisk Ježíšovy dlaně, když se opřel o skálu při pádu pod křížem, všichni si také šaháme. Via Dolorosa tu připomíná arabské tržiště, jeden stánek s kýčovitým sortimentem křesťanských suvenýrů vedle druhého, prodavači se snaží upoutat turisty i poutníky křikem i taháním za rukávy, Ježíš by se asi divil. Jedno ze zastavení (osmé) je tak vmáčknuto do nitra tržiště, že k němu ani nejdeme a pokračujeme přímo k cíli, k vrcholu bývalého jeruzalémského popravčího vrchu Golgoty.

Ve starověku bychom už dávno byli ven z města, dnes jsme samozřejmě ve středu dění. Vidíme před sebou větší z kopulí Chrámu Božího hrobu, u stěny po straně ulice stojí ledabyle opřeny odlehčené kříže, které zde nechali poutníci, kterým je na počátku Křížové cesty pronajali podnikaví obchodníci, aby si vyzkoušeli Ježíšovu cestu. A podobně nenápadnou brankou, jako u Baziliky narození, stejně nízkou a úzkou, se vstupuje na nádvoří chrámu.

Je zde plno turistů často exotického vzhledu, od obyčejných laických turistů, přes římskokatolické křesťany, ortodoxní a arménské křesťany, africké černochy v pestrých plédech přes ramena, Židy, Araby, indicky vyhlížející tlusté ženy v sárí, až po všudypřítomné Japonce.

Wikipedia:

Bazilika Svatého hrobu, rovněž zvaná bazilika Božího hrobu, ve východních církvích též kostel Vzkříšení - (řecky: Naos tis Anastaseos; arménsky: Surp Harutyun; gruzínsky: Agdgomis Tadzari) je křesťanský kostel uvnitř hradeb starého města Jeruzaléma. Kostel leží na místě, které většina křesťanů uctívá jako Golgotu neboli horu Kalvárii, kde byl podle Nového zákona ukřižován Ježíš Kristus. Tento kostel je důležitým poutním místem již od 4. století. Dnes představuje velmi důležité poutní centrum pro řadu křesťanských církví.

Původně se místo Ježíšova ukřižování (jako místo poprav) nacházelo za hradbami města Jeruzaléma. Jeruzalémské hradby byly krátce poté rozšířeny Herodem Agrippou v letech 41-44, kdy obehnaly i prostor nynější baziliky Svatého hrobu. Po roce 135 Římané na tomto místě postavili chrámový komplex bohyně Afrodíté.

Křesťanský spisovatel Origenes ve 3. století psal o židovské tradici, podle které se Adamův hrob nachází na místě Ježíšova ukřižování, tedy na Kalvárii. Biskup Eusebios z Kaisareie před rokem 327 uvádí, že se místo ukřižování ještě dnes ukazuje v Aelii (Aelia Capitolina byl římský název pro Jeruzalém po roce 135). Římský císař Constantinus I. nechal v letech 326 až 335 postavit kostel Svatého hrobu na místě Ježíšova hrobu poblíž Golgoty. Podle křesťanské legendy byly hrob Ježíše a jeho kříž objeveny v roce 325 sv. Helenou (matkou Constantina).

Z původního kostela se zachovala pouze vnitřní okrouhlá část - rotunda, zvaná Anastasis. V pozdějších dobách byla bazilika několikrát zničena, a to při nájezdu Peršanů roku 614 a opět kalifem Hakimem roku 1009. Po roce 1099, kdy Jeruzalém dobyli křižáci, probíhala rekonstrukce baziliky, která skončila roku 1141. V té době baziliku spravovali augustiniáni. Po roce 1187, kdy byl Jeruzalém dobyt sultánem Saladinem, získalo správu nad bazilikou společně několik křesťanských církví. Složitá situace panovala i za tureckého panství po roce 1517. Docházelo k mnoha sporům uvnitř baziliky.

Nakonec byla tureckým sultánem vyhlášena pravidla, tzv. "Status quo" (roku 1757 a opět potvrzená roku 1852), podle nichž se řídí vlastnictví a práva jednotlivých církví uvnitř baziliky Svatého hrobu. Na základě toho jsou vlastníky kostela řecký pravoslavný jeruzalémský patriarchát, františkánská kustodie Svaté země (ve jménu katolické církve) a jeruzalémský patriarchát arménské východní pravoslavné církve. Mimo to určitá práva přísluší i jiným menším církvím (koptské, syrské apod.). Tento stav byl potvrzen i za Britského mandátu v Palestině, jordánské i izraelské správy Jeruzaléma.

Vlastnictví celého kostela nadále zůstává společné - pravoslavné, katolické a arménské, avšak různé části mají přesně určeného vlastníka. Tak pouze kaple Ježíšova hrobu spolu s prostorem kolem něj je společná, zatímco jednotlivá společenství mají vyhrazené okolní prostory. Hlavní loď kostela z křižácké doby patří řeckým pravoslavným, zatímco oltář svaté Marie Magdaleny s okolním prostorem, jakož i kaple Zvěstování Panny Marie patří katolíkům. Kalvárie je rozdělená na dva téměř stejné díly, katolický a pravoslavný. Ze dvou krypt je jedna arménská a druhá, zasvěcená Nalezení svatého Kříže, katolická. I v prostorech, které jsou vlastnictvím jedné církve, má jiná církev právo sloužit svou liturgii. Zvláštní předpisy platí na velké svátky, zvláště půst, Velký pátek a Vzkříšení.

V samotném Chrámu Božího hrobu se samozřejmě pohybujeme individuálně. Křížová cesta pokračuje i uvnitř několika (pět posledních z celkem 14-ti) posledními zastaveními. Pokračujeme podle jejich pořadí nahoru po schodech na plošinu, kde davy lidí blokují místo ukřižování, symbolizované křížem s ukřižovaným Ježíšem a zlatým kruhem na místě, kde byl kříž zasazen do skály Golgoty (umístěným pod podobným kamenným stolcem, jako místo narození v Betlémě). Zbytečně stojíme ve frontě, po chvíli totiž zjistíme, že když se nebudeme modlit u paty kříže, tak klidně můžeme frontu předejít a místo si prohlídnout bez tlačenice.

Procházíme rozlehlou bazilikou, prohlédneme si spodní patro, najdeme kapli, ve které je za sklem vidět původní skála Golgoty, proti vchodu je místo, kdy byl Kristus sňat s kříže a zem zkropila jeho krev, čímž se tento kousek země stal provždy posvátný. Nyní jej kryje mramorová deska, na které si věřící nechávají požehnat a posvatit různé osobní předměty, mramor se leskne od leštění různými šátky a šálami, které jsou nejčastěji svěcenými předměty.

Samotný Boží hrob má svou samostatnou kapli, která je jednosměrně průchozí, stojí se do ní asi nejdelší fronta ze všech posvátných míst. Vzdáváme čekání a prohlížíme si Boží hrob z druhé strany (od východu z kaple).

Společně se z Golgoty přesouváme do jeruzalémského muzea v pevnosti - Citadele vestavěné do hradeb u Davidovy věže. Nejdříve se věnujeme muzeu a historii Jeruzaléma, zaujme hlavně realistický model Šalamounova Chrámu. Muzeum nás sice troch znaví, ale procházka po hradbách s výhledy na město zase probere. Kromě pohledů ven z pevnosti stojí za podívání i její vnitřní část, nádvoří se zahradami, plné zeleně citlivě doplňující vykopávky starých zdí a jejich základů z různých dob historie města.

Náměstí před pevností známe ze včerejška, dostáváme volno se srazem opět u kašny Muristanu. Dáme si preclík, chvíli volně bloudíme uličkami uvnitř hradeb a nasáváme atmosféru, pak si zopakujeme Křížovou cestu, tentokrát v mnohem vhodnější a klidnější době. V kaplích prvního a druhého zastavení jsme úplně sami, i zbylá část Via Dolorosa je mnohem klidnější, oproti ránu k nepoznání. Jen v Chrámu Božího hrobu je kolem kaple s hrobem samotným pořád fronta.

Nakonec cíleně zamíříme do bazaru a ke stánkům s oříšky a tureckým medem, po chvíli smlouvání o množstevní rabat nakupujeme několik balení halvy, turecký med a mandle v medu jako suvenýry a dárky z Jeruzaléma, tento typ dárku se nám zamlouvá lépe než kýče s církevní tématikou. A nic jiného se tady sehnat nedá.

Těšili jsme se na kafe u Papá Andrease, ale nakonec jej ani nestihneme, máme domluvenou návštěvu arménské bohoslužby. Procházíme arménskou čtvrť, arménská církev uznává některá jiná svatá místa než katolická, tak třeba míjíme dům, kde proběhla podle arménské tradice Poslední večeře. Ke kostelíku docházíme těsně před 15-tou hodinou, mše pozvolna začíná. Je celá zpívaná sborem mužských duchovních, mají všichni kapuce, které když se nasadí, tak připomínají tajné oblečení nějaké sekty. Oblečení je většinou hnědé nebo černé, dva patriarchové jsou ve fialovém se špičatými vysokými čapkami, celebrující kněz v bílé říze, stejně jako pomocníci (ministranti?) točící nádobami s rolničkami a kadidlem.

Vydržíme celou vyhrazenou půlhodinu, pak musíme jít, čeká nás zbytek dnešního programu. Kolem hradeb z vnější strany vyšplhá autobus dlouhým obloukem k místu, kde dříve byla patrná Hora Sion. Dnes zástavba nízký pahorek zcela maskuje, slovo hora zní téměř ironicky. Největším chrámem je synagoga s hrobem krále Davida, pro Židy velmi posvátné místo. Přímo v hrobce je i prostora na místě, kde podle křesťanské tradice proběhla Poslední večeře. Dnes tu stojí stolec se zvláštní plastikou, jejíž symbolika nebo vazba k Poslední večeři nám uniká. Plastika připomíná zlatý pahýl stromu opletený v horní část jakoby olivovými větvičkami.

V suterénní části je vchod k samotnému Davidovu hrobu, na němž není nic mimořádně zajímavého, kromě modlících se Židů, čtoucích tóru, stále v nervózním pohybu. S tatínky se modlí i mladí synové, stejně jako otcové i oni s jarmulkami nebo klobouky na hlavách (pokrývku hlavy musíme samozřejmě mít i my), i oni podupávají nohama, trhají trupem vpřed a vzat a drmolí stále dokola jako mantru verše z tóry. Zřejmě je čtou stále dokola, protože podle našeho pozorování měli knihu otevřenou pořád na stejné stránce s pouze několika popsanými řádky.

Cestou na hotel stavíme ještě na včera slíbené vyhlídce, každý pohled na staré město jeruzalémské je úchvatný, ale ten z Olivetské hory byl stejně nejhezčí.

Poslední den, či lépe řečeno ráno, v Jeruzalémě. Stejně jako první den Chlévskou branou se vracíme do starého města, kolem nepřístupného okraje Západní zdi jdeme směrem k detekčním rámům ke vstupu na náměstí před Zdí nářků, někteří z nás se dokonce omylem rozřazují do mužské a ženské fronty, ale my pokračujeme krytou dřevěnou chodbou - můstkem nad úroveň náměstí na Chrámovou horu. Po levé ruce Zeď nářků s modlícími se Židy, poznáváme, že odsud pochází známé záběry Zdi, po pravé straně vykopávky.

Wikipedia:

Chrámová hora (hebrejsky: Har ha-Bajit, Chrámová hora ,arabsky:, al-haram al-qudsí aš-šaríf, Vznešená svatyně), někdy uváděná též jako hora Moria, je plošina o půdorysu nepravidelného čtyřúhelníku o rozměrech 313 m (severní strana), 470 m (východní strana), 280 m (jižní strana) a 485 m (západní strana), nacházející se ve Starém Městě Jeruzalémě. Část západní stěny Chrámové hory tvoří Zeď nářků, pozůstatek židovského Chrámu. Na vrcholu hory stojí kromě dvou největších staveb - Skalní dóm a mešita Al-Aksá - řada dalších, menších staveb.

Chrámová hora je nejposvátnějším místem judaismu, podle sunnitských muslimů je třetím nejposvátnějším místem islámu, a náboženský význam má i pro některé křesťanské, zvláště pak protestantské kruhy. Díky tomu je jedním ze nejuctívanějších míst na světě a rovněž i jedním z nejspornějších.

Chrámová hora byl původně vrcholek, který se vypínal na severní straně pevnosti Jebús, později Jeruzaléma. Samotné město (dnes známé jako "Město Davidovo") se rozkládalo na ostrohu nad údolími Šiloach a Gehinom. Na severu ostroh pokračoval výšinou Ofel, která přecházela v horu Moria. V roce 996 př. n. l. zbudoval izraelský král Šalamoun na vrcholu hory Moria, kde měl Abraham obětovat Izáka, Chrám. Dnes jsou Davidovo město i Ofel mimo hradby Starého města. Během vlády davidovců začalo prostranství kolem Chrámu získávat svůj později specifický půdorys nepravidelného čtyřúhelníku. Tato platforma se rozšiřovala spolu s Chrámem.

Po zničení Chrámu Babylóňany roku 586 př. n. l. byl Jeruzalém opuštěn, teprve po návratu z babylónkého zajetí Židé začali budovat Chrám. Stavbě se ale kladly na překážku různé obstrukce (nejzávažnější bylo pravděpodobně odmítnutí Samařanů na výstavbě Chrámu), proto byla dokončena až roku 516 př. n. l. Nový Chrám byl mnohem skromnější a menší než původní. Koncepce Chrámové hory ale byla zachována. Radikální přestavby se Chrám dočkal za vlády Heroda Velikého. Chrámové nádvoří bylo rozšířeno a budova Chrámu byla přestavěna a zvětšena. Kromě jiného byla přímo na severní straně Chrámové hory postavena obří pevnost, kde byla umístěna římská posádka. Herodes ji na počest svého přítele Marca Antonia nazval "Pevnost Antonia". Umístění hlavního sídla posádky hned vedle Chrámu mělo své opodstatnění, neboť Římané se obávali (a právem), že povstání, které by mohlo proti nim vypuknout, by mělo centrum právě v Chrámu.

Chrám byl zničen Titem v roce 70 a od té doby až do současnosti nebyl obnoven. Z Chrámu zůstaly pouze obvodové zdi, město bylo téměř celé zničeno, jeho hradby strženy a z jeho systému opevnění ponechány pouze tři věže, na jejichž místě dnes stojí Davidova citadela a Jaffská brána. Trosky Chrámu stály na Chrámové hoře pravděpodobně až do vlády císaře Hadriána, který se rozhodl přebudovat Jeruzalém, ležící v ruinách, na římské město Aelia Capitolina. Na Chrámové hoře měl stát chrám Jupitera Kapitolského. Tento krok vedl přímo k Bar Kochbovu povstání, po němž byly zbytky Chrámu definitivně srovnány se zemí, Chrámová hora zorána pluhem, a území bylo ponecháno ladem. Z celé stavby zůstala viditelná pouze Západní zeď, nazývaná někdy jako Zeď nářků. Obětní bohoslužba se od zničení Chrámu Titem konala na Chrámové hoře dvakrát - poprvé v letech 133 - 135 během Bar Kochbova povstání, podruhé na počátku 7. století, kdy se vlády nad městem nakrátko zmocnili Peršané. Poté, co Jeruzalém dobyla zpět byzantská armáda a Židy vyhnala, vládla nad městem pouze do roku 638, kdy ho dobyli Arabové.

Když chalífa Umar ibn Al-Chattáb dobyl Jeruzalém, chtěl vidět, kde se nacházel Chrám, kam měl být dle muslimské tradice zanesen prorok Mohamed během své Noční cesty. Patriarcha Sofronius jej nejprve zavedl do Chrámu Božího hrobu, ale Umar se v něm odmítl modlit. Sofronius (a podle jiné verze židovský konvertita Ka'ab al-Achbar) ho zavedl na Chrámovou horu, která byla v zanedbaném stavu. Umar tehdy přísahal, že toto posvátné místo očistí, což se stalo, a tehdy byla odkryta původní skála. Chalífa Abd Al-Málik ibn Marwán nad touto skálou postavil v letech 685 - 691 Skalní dóm, o něco později, v letech 705 - 715, postavil jeho syn Umájad al-Wálid na jižním okraji Chrámové hory mešitu Al-Aksá. Během dalších staletí přibývaly na Chrámové hoře další stavby (viz níže). Koncepci a status Chrámové hory narušilo pouze křižácké období, kdy byl Skalní dóm přejmenován na Templum Domini, a Al-Aksá na Templum Salomonis, nicméně křižáci obě stavby nechali stát. Zájem o Chrámovou horu znovu oživl až na konci 19. století, a to ze dvou důvodů:

- archeologické výzkumy prováděné Charlesem Wilsonem, Charlesem Warrenem a Edwardem Robinsonem, kdy byly objeveny důkazy biblických událostí (Chizkijášův tunel, síť tunelů pod Chrámovou horou) i zbytky Druhého Chrámu, nazvané po svých objevitelích Wilsonův oblouk, Warrenova brána a Robinsonův oblouk, což byly zbytky schodišťových ramp vedoucí na Chrámovou horu, vybudované Herodem Velikým

- vzestup sionistického hnutí a souběžně s ním vzestup náboženského sionismu, které spatřovalo možnost vybudovat Třetí Chrám

Ačkoli vláda nad Jeruzalémem náležela od konce 1. světové války Britům, na statu quo Chrámové hory se nic nezměnilo. Dokonce ani po vyhlášení Státu Izrael v roce 1948, neboť jordánská Arabská legie obsadila Staré Město a dokázala ho udržet. Jediný rozdíl byl v tom, že Skalní dóm a mešita Al-Aksá nepožívaly v muslimském světě takovou mediální váhu, jako ve chvíli, kdy se Chrámové hory 7. 6. 1967 zmocnili Izraelci a po devatenácti stoletích obnovili židovskou suverenitu nad nejposvátnějším místem judaismu. Během let 1948 až 1967 měli Židé opět, jako v éře Hadriána a Justiniána I., zakázán ke Chrámové hoře přístup.

Izrael si oficiálně nárokuje nad Chrámovou horou suverenitu a prohlásil Jeruzalém za nedělitelné hlavní město Izraele (nicméně tento krok nebyl uznán OSN) ale náboženskou správu nad Chrámovou horou předal do rukou muslimské rady Waqf, která má de facto autonomii, nicméně částečně se zodpovídá jordánskému králi. Levi Eškol se po dobytí Jeruzaléma sešel s náboženskými představiteli města a garantoval jménem Státu Izrael suverenitu všem náboženským směrům. Smlouva s Waqfem, kterému Izrael dovolil nadále spravovat Chrámovou horu, měla zaručovat všem, tedy i Židům a křesťanům, vstup a volný pohyb po Chrámové hoře. Situace se změnila po vypuknutí druhé intifády v roce 2000. Na samotné Chrámové hoře je v současnosti zakázáno nemuslimům modlit se, a to z důvodu obav před nepokoji a negativními reakcemi muslimů. Pokud nemuslim zůstane na Chrámové hoře mimo vyhrazený čas nebo se modlí, je vyveden policií. Na celý prostor také dohlížejí strážci Waqfu, kteří mohou v případě potřeby zavolat policii.

Krátce po skončení šestidenní války bylo před Západní zdí vybouráno prostranství a odstraněna čtvrť Mughrabi. Toto prostranství, nyní známé jako Western wall Plaza, je považováno za synagogu pod širým nebem. V okolí probíhají jak archeologické výzkumy, tak i stavební práce.

Tradice týkající se Chrámové hory

Chrámová hora je, jak již bylo napsáno, nejsvětějším místem judaismu. Je místem, kde se rodily jeho dějiny, je místem, ke kterému se obracejí věřící během modliteb. Skála, nad níž se nyní tyčí Skalní dóm, je rabíny nazývána even ha-štija, základní kámen celého světa.

Skála na Chrámové hoře má být místem, kde Abraham chtěl obětovat Izáka a tradice ho ztotožňuje i s místem, kde nocoval Jákob, když měl svůj sen, ve kterém viděl vystupovat a sestupovat anděly. Podle dalšího komentáře měli andělé symbolizovat oběti, které byly přinášeny v Chrámu Hospodinu, a odpuštění, které Bůh sesílal na zemi.

Chrám byl místem, kde přebývala Boží přítomnost (Šechina), kde byla uložena Archa úmluvy, Desky smlouvy, Menora, kde velekněz vcházel do Nejsvětější svatyně na Jom Kipur snímat hříchy Izraele. Z náboženského hlediska je tak Chrámová hora místem, kde se Bůh setkával s člověkem, kde se nebesa setkávala se zemí. Podle Talmudu Šechina nikdy neopustila Západní zeď.

Všeobecně přijímanou tezí mezi židy téměř všech denominací je, že Mesiáš přijde a postaví na Chrámové hoře Třetí Chrám.

Postavení Chrámové hory v islámu

Sunnitští muslimové považují Chrámovou horu za třetí nejsvětější místo islámu a místo první qibly (směru modlitby). Sunna identifikuje místo al-masdžid al-aksá (nejvzdálenější mešitu), do které byl prorok Mohamed přenesen během své Noční cesty, jako Jeruzalém a Chrámovou horu, místo, kde svou "mešitu" měli postavit i David a Šalamoun, které Islám uznává jako Boží proroky.

Na téměř rovném prostranství na vrcholku hory již vidíme známý symbol Jeruzaléma, Skalní dóm, ale blíže máme mešitu Al-Aksá.

Wikipedia:

Mešitou Al-Aksá ("Nejvzdálenější mešita") se obvykle míní jižní samostatná mešita, která je součástí náboženských budov v Jeruzalémě, známých pro Araby a muslimy jako Al-Haram al-Qudsi aš-Šarif (Vznešená svatyně), ačkoli celá oblast Vznešené svatyně je podle islámského zákona považována za mešitu Al-Aksá. Pro židy a křesťany je pak známá jako Har ha-Bajit (Chrámová hora). Nachází se ve východním Jeruzalémě, který obsadil Izrael v roce 1967, ale je stále prohlášena za hlavní město budoucího státu Palestina. Jako náboženská stavba může pojmout asi 5000 uctívajících, celá oblast Al-Aksá pak poslouží až stovkám tisíc. Vláda Izraele udělila tomuto místu vlastní samosprávu reprezentovanou muslimským koncilem Waqf. Od začátku Al-Aksá Intifáda v roce 2000 mají ne-muslimové do oblasti omezený vstup. Samotná budova mešity Al-Aksá se nazývá Džami al-Masdžid al-Aqsa nebo al-Masdžid al-Qibli. Termín al-Masdžid Al-Aqsa je hlavní a nejstarší jméno pro oblast; název al-Haram al-Qudsi aš-Šarif získala až později od Mamluků.

Jméno Mešita Al-Aksá se překládá jako "nejvzdálenější mešita" (podle některých překladů také jako "Vzdálená mešita" např. podle Muhammada Asada), nebo také jako "Konec" a je spojován s Isra a Mi'rádž, cestou, v níž muslimové věří, že ji vykonal prorok Mohamed kolem roku 621 (konkrétně 570-632) na okřídleném oři Buraqovi, kterého mu přinel archanděl Gabriel. O této cestě vypráví súra z KOránu, nazvaná "Noční cesta". Podle veršů z Koránu podnikl Mohamed cestu během jediné noci a to z "Posvátné mešity" (kterou Sunna a pozdější vykladači identifikovali jako mešitu v Mekce) do "nejvzdálenější mešity" (al-Masdžid al-Aqsa) (která byla později ztotožněna s Jeruzalémem). Ze skály vystoupal Mohamed do nebe doprovázený Gabrielem, kde před návratem na zem přijal přikázání včetně 5ti denních modliteb. Pak se vrátil zpět do Mekky, kde kázal věřícímu lidu.

Podle učení islámu, Bůh v Koránu používá slova mešita jako označení pro místa ustanovená Abrahámem a jeho potomky jako domy pro uctívání Božích staletí před odhalením Koránu. První z nich je Masdžid al-Haram v Mekce a druhá je mešita Al-Aksá v Jeruzalémě. Před Mekkou a Jeruzalémem přešlo pod muslimskou kontrolu v roce 630 až 638 místo zvané Kaaba, které bylo dle islámské tradice založeno Abrahámem (Ibráhím) a Izmaelem (Ismáíl), ale za časů Mohameda bylo používané pohany. V Jeruzalémě, kde bylo v té době nynější místo mešity Al-Aksá pod nadvládou římského impéria opuštěné, měla být původní svatyně založena Jákobem (Jákúb) 40 let po tom, co jeho dědeček Abrahám založil Kaabu a byla používána i následujícími proroky, jako byli David (Dáwúd), Šalamoun (Sulejmán) a Zachariáš (Zakaríja).

My ovšem hned pokračujeme dále až ke stavbě nejznámější - Skalnímu dómu.

Wikipedia:

Skalní dóm (arabsky: Masdžid Qubbat as-Sachra, hebrejsky: Kefat Ha-Sela, turecky: Kubbetüs Sahra) je islámská svatyně v centru Chrámové hory, kterou muslimové nazývají Vznešená a ušlechtilá svatyně (al-Haram al-Qudsí aš-Šaríf), Židé a křesťané Chrámová hora (hebrejsky: Har Ha-Bajit). Skalní dóm je asi nejznámější pamětihodností Jeruzaléma. Byl postaven mezi lety 687 až 691 9. chalífou Abd al-Malikem. Po celá staletí jej evropští cestovatelé mylně nazývali mešita Umar ibn al-Chattáb nebo Omarova mešita. S tímto označením je možné setkat se i dnes, ale Omarova mešita se nachází na jiném místě ve Starém městě, konkrétně v křesťanské čtvrti několik metrů od Chrámu Božího hrobu.

Muslimové věří, že skála v centru Dómu je tatáž, po níž vystoupal Mohamed na Noční cestu do nebe roku 621 n.l., doprovázený andělem Gabrielem. Tam se radil s Mojžíšem a před návratem na zem dostal (nyní povinné) muslimské modlitby (viz Isra a Mi'rádž). Súra 17 v Koránu, nazvaná "Noční cesta", popisuje cestu Mohameda z al-Masdžid al-Haram ("posvátná mešity") do al-Masdžid al-Aksá ("nejvzdálenější mešity"). Ačkoli se v celém Koránu ani jednou neobjevuje slovo Jeruzalém (Al-Quds) a v Mohamedově době byl stále pod byzantskou nadvládou, pozdější muslimská tradice v Sunně identifikovala Masdžid al-haram jako mešitu v Mekce a Masdžid al-Aksá jako Chrámovou horu v Jeruzalémě).

V judaismu je kámen místo, kde Abrahám vykonal boží zkoušku, která měla prověřit jeho oddanost Bohu tím, že měl obětovat svého syna Izáka (Gn 22,1-19). Muslimové věří, že se tato událost týkala jiného Abrahámova syna, Izmaela, a stala se na poušti Mina, kde miliony muslimů konají každý rok pouť. Zde je spor mezi světskými učenci o rovnosti hory Mórija (kde nastala tato zkouška podle Bible), Chrámovou horou a skálou, kde Jákob snil o andělech stoupajících po žebříku do nebe (Gn 28,10-19). Ale pro ortodoxní Židy není pochyb o tom, že všechny tyto události nastaly na tomto místě.

Tato skála byla pravděpodobně tou, na které spočívala Archa úmluvy během Prvního chrámu. V období Druhého chrámu byla na tomto místě ústřední svatyně Chrámu, tzv. Kadoš ha-kodašim, Nejsvětější svatyně. Rabínská legenda také praví, že tento kámen je základním kamenem celého světa a je jeho středem, odtud také jeho jméno Even ha-štija - Základní kámen.

Křesťané věří, že na stejném místě, nad kterým byl později vybudován Dóm, nechal v období Byzantské říše Konstantin postavit malý kostel nazvaný Chrám svatého Cyrila a svatého Jana, později zvětšený a přejmenovaný na Chrám Svaté moudrosti.

Dóm je ve tvaru byzantského oktagonu, strukturou určený k obydlení a uctívání svatých pozůstatků a je skvělým příkladem středního byzantského umění. Hadž Amin Al-Husejní Brity jmenovaný Velký Muftí spolu s Jakúbem Al-Ghusejnem zrealizoval obnovení Dómu a Mešity Al-Aksá v Jeruzalémě. Původně byla kopule pozlacená.

V podstatě nezměněný po 13. století, osmihranný Dóm zůstává jedním ze světových architektonických pokladů. Kopule se klene 20m přes Skálu, soupá k vrcholu více než 30m nad ní. Průčelí je zhotoveno z porcelánu. Súry z Koránu nebo kapitoly jsou vepsány přes vrchol v dlažbě z 16. století od Sulejmana Nádherného. Během této doby byla do Dóu vepsána súra Já-Sín (36. súra), nad ní je naspána súra al-Isrá (Noční cesta).

Až do poloviny 19. století byl ne-muslimům zakázán vstup do tohoto prostoru. Od roku 1967 sice vstup povolen je, ale nesmějí zde provozovat své modlitby. Po návštěvě izraelského ministerského předsedy Ariela Šarona v roce 2000 na Chrámové hoře, což bylo posouzeno jako provokativní gesto, byl všem ne-muslimům opět zakázán vstup do celé oblasti až do roku 2006.

V roce 2006 byla oblast znovu otevřena, návštěvníci mají přístup mimo pátky a muslimské svátky vždy mezi 7-10 ráno a 12:30 - 13:30. Vstup je skrz krytý dřevěný ochoz vedle zabezpečeného vstupu k Západní zdi známého jako Ša'ar Mughrabi nebo Maimonidova brána.

Zůstáváme na prostranství kolem dómu asi 3/4 hodiny a tím de facto náš pobyt ve Svatém městě končí.

Z města se vracíme stejnou cestou, kterou jsme přijeli, tedy jedeme k Mrtvému moři, míjíme výšku 0 a teprve někde za ní odbočíme na jih. Krajina je silně nehostinná, skály a poušť, několik hodin cesty v kuse.

Ale i v této pustině žijí živočichové a není to jen hmyz a plazi. Na svazích prudkého kopce, kde není ani známky po nějaké vegetaci, za jízdy vidíme skákat z kamene na kámen nějakého kamzíka s dlouhými zahnutými rohy - později v letáku z Násady v něm poznáváme známého Ibexe.

Po levé ruce máme Mrtvé moře, místy docela pěkně zbarvené, ovšem břehy jsou zde nepřístupné. Na břehu občas vidíme bílé ohraničení krystalky soli. Pravá strana je hornatá, až po delší době hory ustupují dále a my najednou vidíme charakteristický obrys Masady, nepřístupné pevnosti na skalním ostrohu, spíše stolové hoře, kde se odehrály jedny z nejpohnutějších chvil židovské historie v tomto regionu.

Wikipedia:

Masada je starověká pevnost na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji Judské pouště, nedaleko Mrtvého moře. Pevnost byla postavena Herodem Velikým v 1. století př. n. l., během první židovské války se Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům. Roku 2001 byla lokalita zapsána jako památka světového dědictví na seznam UNESCO.

Útes, na kterém byla pevnost vybudována, je na východní straně vysoký 450 m, na západní straně 100 m; na vrcholu útesu se nachází plošina o rozměrech 600 × 300 metrů. Plošina je obklopena hradbami o celkové délce 1 400 metrů a tloušťce 4 metry a je doplněna mnoha věžemi. Pevnost byla plná zásobáren, cisteren, které se naplnily v období dešťů, paláců, kasáren a zbrojíren.

Podle Josepha Flavia vybudoval Masadu judský král Herodes Veliký v letech 37-30 př. n. l. jako útočiště v případě, že se proti němu židovský národ vzbouří či že na jeho království zaútočí Egypt. Na vrcholku byly postaveny kasematové hradby, uvnitř kterých se nacházely místnosti pro vojáky. Pevnost také skrývala obrovské zásoby zbraní a potravin.

Pevnost byla vybudována velmi promyšleně - v pouštním okolí se nenachází žádný pramen, a tak byly přehrazeny dvě říčky, které tekly jen na jaře. Během jara pak byla veškerá voda svedena do jímky vytesané ve skále. Tato cisterna měla obsah 40 000 m3. Díky tomu se z pevnosti mohl stát skutečný palác, který byl vystavěn na třech terasách. Mnohé prostorné pokoje byly zkrášleny nástěnnými malbami a mozaikami. Obrovské množství vody, které bylo v pevnosti zadrženo, dokonce dovolovalo na Masadě zřídit lázně a bazén.

Dobytí pevnosti

Roku 66, na počátku první židovské války proti Římanům, obsadila Masadu (v té doposud sídlila římská posádka) lstí skupina židovských povstalců, kteří se nazývali zelóté (či sikarioni). Roku 70 se k nim připojili další sikarioni s jejich rodinami, kteří byli vyhnáni z Jeruzaléma jinými Židy krátce před zničením Druhého chrámu. Během nadcházejících dvou let užívali zelóté Masadu jako základnu ke svým útokům.

Roku 73 přitáhl římský velitel Lucius Flavius Silva k Masadě s 10. legií. Bylo nemožné, aby vojsko k pevnosti vystupovalo po strmém úzkém chodníčku, a tak vojsko navršilo na západní straně vyvýšeniny rampu, po které by se vojáci k pevnosti dostali. Josephus Flavius neuvádí nějaké významné pokusy zelótů Římany napadnout v průběhu této činnosti, což poukazuje na vyčerpání zelótů a podlomení jejich nadějí. Rampa byla dokončena v jaře roku 74 a nakonec se Římanům podařilo prolomit hradbu Masady za pomoci beranidla. Když vtrhli na nádvoří, zjistili, že asi tisíc obránců vypálilo všechny stavby a upřednostnili masovou sebevraždu, než aby padli do zajetí nebo aby byli poraženi. Příběh o sebevraždě se Římané dozvěděli díky dvěma ženám, které se před hromadnou sebevraždou spolu s pěti dětmi ukryly v nádrži na vodu.

Doba, po kterou zelóti Masadu obývali, byla sice poměrně krátká, přesto za sebou tato radikální náboženská skupina zanechala významné stopy - zřídili v pevnosti synagogu, která je dnes nejstarší dochovanou synagogou v Izraeli. Když začínalo být jasné, že se blíží den, kdy Římané pevnost dobudou, ukryli Židé pod podlahu synagogy svitky (hebrejské, aramejské a řecké), které patří do souboru svitků od Mrtvého moře.

Následujících 40 let sídlila na Masadě římská posádka, poté byla opuštěna. V byzantském období na vrcholku sídlili křesťanští mniši, kteří však byli během arabské expanze vyhnáni a Masada byla na dlouhá staletí zapomenuta.

Vyvezeme se na pevnost lanovkou, Hadí stezka pod námi vypadá docela náročně. Na vrcholku je několik školních výletů, děti jsou zde stejně živé a hlučné jako jinde, ale učitelé mají obrovský respekt hlavně při výkladu. To všichni poslouchají a nikdo si nedovolí ani muknout.

Přes oblast skladišť se dostáváme k severní výspě s Hadriánovým trojúrovňovým palácem, spodní úrovně byly dosažitelné jen skalní chodbou, král tak měl diskrétní klid, bezpečí a pohodlí (například ve vlastních lázních).

Zde je také místnost, kdy byly nalezeny keramické střepy se zbytky jmen, pravděpodobně zde losovali v beznadějné pozici o poslední noci zélótští obránci své katy. Když už bylo jasné, že Masada padne, rozhodli se její obránci, že nepadnou do zajetí za žádnou cenu. Sebevražda je ale těžkým hříchem, proto muži pozabíjejí své ženy a děti, pak vylosují 10 mužů, kteří pobijí ostatní. Z posledních deseti se losuje poslední obránce, který zabije zbylých 9 a jen on sám páchá sebevraždu.

Prohlížíme geniální systém zásobování vodou, cisterny vidíme v originále, zásobovací stružky na funkčním modelu (z kbelíku lze nabrat vodu a nasimulovat si "srážky", pak už se jen sleduje cesta vody až k cisternám). Díky dostatku vody byly provozovány lázně, obdivujeme dvojité podlahy místností s tímto moderním způsobem vytápění skrz podlahy.

Celou dobu nás provázejí ptáčci - tmaví, jen křídla s červeným pruhem, když letí, barva ještě vynikne. A hlavně pronikavě pískají. Prý se jim říká tristram.

A nakonec se dostáváme až nad sypanou rampu vybudovanou Římany. I ta v nás vzbuzuje respekt z množství práce, které muselo stát její vybudování. Však také na ní pracovali skoro celý rok. Ale byla to jediná cesta, jak pevnost na skále dobýt.

Od pevnosti je jen kousek k turistickým letoviskům u Mrtvého moře. Nejedeme ani 15 minut, u autobusu už čekají nadháněči do obchodů s produkty z Mrtvého moře, dostáváme každý poukázku na slevu, kterou sice nevyužijeme přímo, ale přesto je pro nás výhodná: jeden z krámků (ten, co poukázky rozdává) má v zadní části relativně pohodlné převlékárny (mužské a ženské zvlášť), kartička nás opravňuje projít krámkem až k nim (úvaha je, že při procházení krámem neodoláme a nakoupíme - v našem případě je ale úvaha mylná, protože velmi brzy zjišťujeme, že i po slevě je tento krám zdaleka nejdražší v okolí).

A už jdeme širokou písečnou pláží s řídce rostoucími palmami k moři. Není sice úplné teplo, odhadujeme to tak mezi 20 až 25 stupni (spíš těch 20), ale není problém se pohybovat jen v plavkách, zvláště dokud jsou suché.

Wikipedia:

Mrtvé moře (arabsky Al Bahr al Mayyit, tedy "Mrtvé moře", hebrejsky Yam ha-Melah, což znamená "Moře soli", nebo Yam ha-Mavet, což se překládá jako "Moře smrti") je bezodtoké slané jezero, které se rozkládá v Jižním distriktu v Izraeli, na Západním břehu Jordánu v Palestině a na území governorátů Madaba a Karak v Jordánsku. Leží v jižní části tektonické propadliny Al-Ghaur, v jejím nejnižším místě. Je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu, nejníže položeným slaným jezerem a také nejslanějším jezerem na světě. Má rozlohu 1050 km? (severní část - 810 km?). Je 67 km dlouhé a maximálně 18 km široké. Dosahuje maximální hloubky 381 m. Leží 418 m pod úrovní hladiny světových oceánů (2006). Tyto údaje se v průběhu času mění.

Zdrojem vody je převážně řeka Jordán, která do moře ústí na severu. Horké a suché klima způsobuje nízké srážky (50 až 100 mm/rok) a vysoké vypařování z hladiny. V historické době značně kolísala hladina v rozmezí 12 m avšak v poslední době dochází k trvalému poklesu hladiny jezera především v důsledku umělého zadržování vody řeky Jordán v Galilejském jezeře. Pro zastavení poklesu se dokonce uvažuje o vybudování kanálu z Rudého moře přes Vádí al-Araba.

Horké klima způsobuje rovněž velmi vysokou mineralizaci vody. Slanost dosahuje 30 až 35 % (v závislosti na hloubce a teplotě) - v porovnání s mořskou vodou, která obsahuje v průměru desetkrát méně solí (35 ‰). Převládají chlorid hořečnatý (52 %), chlorid sodný (30 %), chlorid draselný a bromid hořečnatý.

Důsledkem vysokého podílu solí je vyšší hustota vody Mrtvého moře, a tedy vyšší vztlaková síla působící na plovoucí předměty. Pro udržení se nad hladinou proto není potřeba plavat - stačí do vody usednout a nechat se nadnášet.

V důsledků vysoké koncentrace soli chybí v Mrtvém moři organický život (s výjimkou některých druhů baktérií).

Moře je sice ne úplně teplé, ale přes 20 stupňů to bude, takže to s trochou přemáhání při prvním smočení celkem jde. Dno se nám nejdříve zdá hrubě písčité, ale brzy zjišťujeme, že šlapeme po krystalcích soli. Ty tvoří u břehu kuličky velikosti hrachu, čím dále od břehu tím větší, až k velikosti holubího vejce. Nebo aspoň křepelčího. Solnými kuličkami je pokryto celé dno, písek pod nimi vidět ani není, kdoví, jak je vrstva soli silná.

Varováni předem raději moc neexperimentujeme a zaujímáme standardní koupací polohu, tedy leh na zádech. Nic jiného se začátečníkům nedoporučuje. Ale leh je nepřesné, při položení na záda zůstává nad vodou celá hlava a ruce, nohy také vyletí vzhůru jak nadnášené nafukovacím kruhem, jen střed těla je ve vodě. Kdo chce skutečně ležet, musí se na to soustředit a vytlačit střed uměle nad vodu, držet tělo silou rovně natažené jako prkno. Vypadá to zajímavě, protože v tom případě je spodní polovina nataženého těla ponořena, horní je nad vodou. Jako na tenkém lehátku. Přitom lze pohodlně číst nebo dělat cokoliv jiného volnýma rukama nad vodou. V žádném případě nehrozí ponoření.

A nejen že nehrozí, ani to vlastně nejde. Ani úmyslně. Každý takový pokus sice končí s ponořenou hlavou, ale zbytek těla je stejně nad hladinou a konečným výsledkem jsou jen pálící oči. Podobně končí i pokusy o plavání na břiše nebo jakýkoliv prudší pohyb. Méně obratní lidé mají dokonce problém dostat se zpět z lehu na zádech do svislé pozice s nohama na dně. Ale všechny to ohromně baví. I starší zde dovádějí jako malé děti. Každý se chce vyfotit s prospektem v ruce, jak si v lehu na zádech pohodlně čte. Při předávání prospektu pak dochází k humorným situacím, kdy nestabilita nadnášeného těla hrozí ponořením hlavy a potupným mrskáním nohama nad vodou.

Po chvilce si jdeme odpočinout na břeh, ale chlad odpařující se vody z našich těl nás brzy zahání zpátky. Ještě jednou tedy zakoušíme ten zvláštní pocit, pak se pod sprchami se sladkou vodou zbavíme solného povlaku, v převlékárně se hodíme do suchého oblečení a vyrážíme na nákupy.

Pobřeží je lemováno obchůdky s kosmetikou, také si chceme nakoupit. Projdeme všechny, abychom zjistili relace, nejvýhodněji vyjdou balíčky s několika produkty, také si jich několik koupíme (krémy, koupelová sůl). Krémy jsou příjemně parfémované, vypadají mastně, ale brzy po natření schnou a výsledkem je nakonec pocit spíše suché pokožky. Takže se asi více hodí na mastnou pleť, což nás překvapuje vzhledem k pověstnému léčivému vlivu Mrtvého moře na nemoci typu psoriasis - lupénky, se suchou šupinatou kůží.

A tím program dovolené končí. Projíždíme krajem biblické Sodomy a Gomory, skalní blok táhnoucí se stovky metrů podél silnice do značné výšky je prý celý z chloridu sodného, tedy kuchyňské soli. Na svazích i na vrchní části je plný solných sloupů, jeden z největších má jasně patrné ženské rysy, s dlouhými vlasy a ženskou postavou - zde se otočila zvědavá Lotova žena při odchodu ze Sodomy, na kterou právě dštil Bůh oheň a síru, a okamžitě se proměnila v solný sloup a stojí tu dodnes.

Hraniční přechod překonáváme hladce, Egyptem jedeme ještě hodinku do našeho hotelu v Tabě, kde jen povečeříme a přespíme. Ráno vstáváme nekřesťansky brzo, na recepci se moc nebavíme u humorné scénky, kdy spoluturistce někam založili pas a nemůžou ho více než půl hodiny najít. Nakonec se najde a již lehce hysterická kolegyně (což se jí nedivíme a rozhodně jí nemáme za zlé) může nastoupit.

Odbavení na letišti je fascinující: vejdeme do haly, stoupneme si do jediné řady na odbavení, která se pohybuje kupředu tempem rychlé chůze. Odbavení velkého letadla, které několika přepážkám jinde trvá přes hodinu, zde zvládnou za dvacet minut u přepážky jediné díky jednoduché fintě. Mají palubní vstupenky vytištěny předem, bez konkrétního jména, kufry se nijak neváží, jen se bleskově oblepí čárovým kódem, vrazí se cestujícím připravená palubenka a jde na řadu další. Zato v čekárně u gatu pak sedíme dvě a půl hodiny.

Let proběhne v pořádku, zreklamujeme poškozený kufr (za dva dny dostaneme nový), zavoláme si odvoz k autu a v deseti minutách odjíždíme domů.

´

Video: Izrael