Indie - Váránasí

Váránasí

Váránasí, město známé též jako Benáres, je město ležící na západním břehu řeky Gangy v indickém státu Uttarpradéš. Je považováno za svaté město hinduistů, buddhistů a džainistů. Je jedním z nejdéle trvale osídlených měst na světě. Kashi Naresh (Maharádža z Kashi) je hlavním kulturním patronem Varanási a nedílnou součástí všech náboženských slavností. Kultura Váránasí je těsně spojena s řekou Ganga a jejím spirituálním významem. Váránasí je kulturním a náboženským centrem severní Indie již po několik staletí.Místní obyvatelé mluví většinou jazykem Kashika Bhojpuri, který je velmi podobný hindštině. Americký spisovatel Mark Twain o Váránasi napsal: „Váránasí je starší než historie, starší než tradice, starší dokonce než legendy a ještě dvakrát tak staré jako to všechno dohromady.“

Podle legendy bylo město založeno indickým bohem Šivou přibližně před 5000 lety a Šiva ihned město učinil jedním z nejdůležitějších poutních měst v zemi, Váránasí je jedním ze sedmi posvátných hinduistických měst. Obecně se soudí, že město bylo založeno asi před 3000 lety. Za časů Guatama Buddhy (narozen asi 567 př.n.l.) bylo již hlavním městem království Kashi. Slavný čínský cestovatel Süan-cang město označil jako centrum náboženství, vzdělanosti i umění a podle jeho záznamů se rozkládalo na území o rozloze asi 5km na západním břehu Gangy. Během několika úspěšných invazí do města, které začaly hordy Mahmuda z Ghazni roku 1033, následovaným Mohammedem Ghori roku 1193, muslimové vyplenili a zničili mnoho hinduistických chrámů (které byly ale průběžně obnovovány) a materiál z nich používali při stavbách mešit. Na počátku 17. století si spolu s vládou mughalského krále Akbara mohli hinduisté oddechnout, ale již na konci stejného století začala další likvidace hinduistických památek, tentokrát na příkaz dalšího mughalského krále Aurangzeba, který město také přejmenoval na Mohammadâbâd. V tomto období muslimské nadvlády uprchlo mnoho hinduistických učenců do jiných částí Indie. Obrat v dějinách města přivodili až Marathové, za jejichž vlády se Váránasí stalo nezávislým královstvím Kashi (18. století) a následně pod britskou vládou zůstalo obchodním i náboženským centrem. Roku 1910 vyhlásili Britové Váránasí za nový indický stát.

Staré centrum města Váránasí, čtvrt poblíž řeky, je poseta úzkými křivolakými uličkami, které jsou lemovány malými obchody nebo stánky a spoustou hinduistických chrámů. Místu nelze upřít jistý genius loci, stejně jako je téměř nemožné se ve změti uliček alespoň jednou neztratit. Hlavní obytné čtvrti (zvláště pro střední a vyšší třídu) ovšem leží stranou centra a všech ghátů, jsou více prostorné a také méně znečištěny.

Ghátů je ve Váránasí přibližně 100 a mnoho jich bylo vybudováno za vlády Marathů. Mnoho ghátů je soukromých, například dřívějším Kashi Naresh patří gháty Shivala nebo Kali. Většina ghátů je určeně ke koupání, několik slouží výhradně ke kremaci.

Ghát Manikarnika – hlavní kremační ghát ve Váránasí. Je spojen se dvěma legendami: Podle první je tento ghát místem, kde Višnu vykopal jámu svou čakrou a naplnil ji svým potem, zatímco prováděl různá pokání. Šiva ho během jeho počínání sledoval a do jámy měla přitom spadnout jedna z jeho náušnic ("manikarnika"). Podle druhé legendy se jednoho dne Šiva spolu se svými žáky rozhodl odejít z Váránasí. Šivova choť Parvati byla ale proti a aby ho zadržela na místě, předstírala ztrátu náušnice. Šivovi řekla, že jí ztratila na břehu řeky. Myslela si, že Šiva tak zůstane na místě a bude ztracenou náušnici hledat. Legenda neříká, jak se Šiva rozhodl, ale údajně se zeptá každé duše zpopelněné na tomto ghátu, zda onu náušnici neviděla.

Do Váránasí byl plánovaný příjezd 4:50, už na odjezdu jsme byli o dvě hodiny zpoždění, takže to vypadalo na klidnou noc s dostatkem spánku, kdybychom už zpoždění neprodloužili, tak by reálný příjezd vycházel na sedmou. Klidně tedy usínáme a takovým tím lehčím vlakovým spánkem spíme celou noc, občas vyrušeni procházejícími skrz uličku. Ani budík nenařizujeme, před sedmou budeme vzhůru určitě, okna nemají pořádné závěsy, v nejhorším nás vzbudí svítání. Cestou několikrát stojíme v různých městech na nádražích, vždy je kolem trochu frmol, který nás probere. Najednou je ale hluk nějaký intenzivnější a dokonce přímo v našem vagónu. Slyšíme, že nikdo neví, co se děje, ale výkřik: „Vystupujeme!“ nás probouzí do reality. Nechce se nám věřit, ještě není ani pět. Vykukujeme na chodbu a zahlédneme jen Jirkova záda s batohem, jak na druhé straně vozu vystupuje na nástupiště.

Házíme vše volně ležící do tašky a blahořečíme rozhodnutí spát ve špinavém povlečení raději oblečeni, nemusíme se zdržovat převlékáním. Vytahujeme zavazadla na chodbičku a jsme zmateni. Část kolegů je ve „spacím“ oblečení, Jirka se vrací zpět. Ani Ind na protějším lůžku se nechystá k odchodu. Tak jak to je? Vystupujeme? Ano, jsme ve Váránasí. Naštěstí je to konečná, hrozí jen odvoz do vozovny. Zpoždění jsme dohnali a předehnali. Jirkovi nezvonil budík, a když zjistil, že jsme na místě a stojíme tu už kdovíjak dlouho, tak vyběhl ven, přesvědčený, že už všichni venku čekáme jen na něj. Když viděl, že je venku skoro sám, vrací se pro nás ostatní.

Nakonec všichni šťastně vystupujeme. Pravda, někteří nejsou oblečení zcela dle svých představ a plánů, to je však jen drobnost. Rozbahněným okolím nádraží přecházíme k dvěma čekajícím mikrobusům. Cesta mikrobusem samozřejmě není tak pohodlná, naštěstí se ukáže, že se jedná jen o převoz do hotelu a pohyb po Váránasí, na delší cesty budeme mít zase autobus. Cestovka se snažila nabídnout zákazníkům lepší hotel, než byl v programu dříve, tentokrát se to ale nepovedlo. Na první pohled hotel Diamond vypadá docela dobře, má ale dvě nevýhody – je daleko od centra a povlečení, které máme nachystané, je neuvěřitelně flekaté a špinavé, hlavně polštářů se skvrnami od rtěnek a kdovíčeho jiného se štítíme. Druhý problém má snadné řešení, stěžujeme si na recepci a večer bude přestláno do čistého. Horší je to s tou vzdáleností, budeme odkázáni na autobus a rikši, nemůžeme jen tak vyběhnout sami do uliček starého města a na gháty kolem Gangy, jako to bylo možné v hotelu objednávaném dříve. Ten sice byl méně luxusní, ale s ideální polohou, budeme tam dnes obědvat a pro velký úspěch i večeřet a zkonstatujeme, že je docela pěkný a čistý.

Prozatím jen necháváme věci na pokoji a hned se pěšky vydáváme k posvátné řece Ganze na plavbu loďkou. Sice byla plánovaná na zítřejší ráno, ale proč nevyužít situace, když tím získáme zítra hodinku k dobru na delší spánek a následný dlouhý přejezd do Nepálu. Vede nás místní průvodce, v křivolakých uličkách bychom neměli šanci. Váránasí je snad nejindičtější ze všech indických měst. Ruch, chaos, přelidněnost (a také špína, nepořádek, smrádek), na druhé straně pestrost a barevnost uliček i lidiček, exotika, nové zážitky, to vše překonává všechno, co jsme dosud zažili. Prodíráme se davy lidí, uskakujeme před rikšami, dáváme pozor, do čeho šlapeme (ne vždy se to povede uhlídat). Najednou, z ničeho nic, se ocitáme na schodech nad řekou, kolem nás a hlavně před námi zástupy lidí tlačících se na ghát a do řeky, muži do půl těla nebo jen v místní verzi slipů, ženy v mokrých pestrobarevných sárí. Schody do vody jsou mnohem kratší, než obvykle, Ganga je monzunem rozvodněná a hladina je 14 metrů nad normálem. Tři čtvrtiny schodů, ne-li víc, jsou zatopeny a všichni se tak musí směstnat na zbývající část dosud nezalitou svatými vodami.

Ganga je největší řeka Indie. Co se týká průtoku, tak dohromady s Brahmaputrou zaujímá 3. místo na světě po Amazonce a Kongu. Je 2.510 km dlouhá. Povodí má rozlohu 1.120.000 km2, včetně Brahmaputry pak 2.055.000 km2. Ganga přijímá velké množství přítoků, z nichž největší je Jamuna. Ta teče téměř 1.000 km paralelně s Gangou a spojuje se s ní u Ilahabadu. Území mezi těmito dvěma řekami se nazývá Doab, což znamená dvojříčí. Je to jedna z nejhustěji zabydlených oblastí Indie. Zdroj vody je smíšený. Na horním toku jsou to především tající ledovce, u města Varanasi se konají slavnosti sněhových vod. Na středním a dolním toku jsou zdrojem především monzunové deště, které přicházejí převážně od července do září. Vliv monzunů je částečně rozprostřen i na horskou oblast do výšky až 4 000 m. Vzestup vody začíná na konci dubna až na začátku května. Nejvyšší úrovně dosahuje hladina většinou ve druhé polovině srpna až v první polovině září. Průměrný vzestup hladiny je 10 m a při velkých povodních to může být až 15 m i více. V chladnou část roku má řeka sníženou vodnatost. Na úroveň hladiny v deltě mají velký vliv mořské přílivy. Přílivy zasahují až 300 km do vnitrozemí. Řeka unáší přibližně 350 Mt nánosů za rok. Tím se vysvětluje značná kalnost vody řeky a Bengálského zálivu u jejího ústí. Řeka Ganga patří mezi védská božstva. Každoročně se v jejích vodách omývají miliony lidí. Tyto rituální koupele mají očistit duši i tělo. Do Gangy se také sype popel z těl zemřelých lidí v naději, že tak budou osvobozeni ze samsáry.

Proplétáme se mezi svátečně naladěnými domorodci. Koupel v posvátné Ganze je naplňuje dobrou náladou, jsou vstřícní k sobě navzájem i k nám. Obávali jsme se, zda je turisté nebudou rušit v této sváteční atmosféře, ale opak je pravdou. S úsměvem nám uvolňují cestu, jsou milí, nevadí jim focení při tak intimní činnosti, jako je koupel, nevadí jim jejich promočené šaty a mokré vlasy, naopak ještě rádi do kamery a foťáku zamávají. Pouští nás až k hladině, kde nastupujeme do své lodičky.

Kvůli vysoké hladině je prý zákaz plavby menších lodiček poháněných jen lidskou silou, vesly. Máme tedy loď trochu větší, s motorovým pohonem. Není to žádný problém. Jen je škoda, že gháty jsou skoro úplně zatopeny a Váránasí najednou vypadá úplně jinak, než je známe z fotek. Obvykle je možno po ghátech projít podél celého pobřeží a pozorovat život na nich, také orientace ve městě je mnohem jednodušší – stačí dojít k řece a najít „svůj“ ghát. Dnes naopak sahá voda až k patám domů, které se jindy tyčí 15 metrů vysoko nad hladinou, některé domy a chrámy jsou částečně, nebo i úplně zatopeny.

Těch několik nejvyšších ghátů, které ani dnes zatopeny nejsou, tak využívají ke koupeli všichni věřící, kteří by jinak byli rozprostřeni po celé šířce pobřeží. To je asi jediná výhoda, máme je shromážděny jen na několika málo místech, což vypadá zajímavěji a barvitěji. Ganga je špinavá stoka, je plná jedů a škodlivých látek všeho možného druhu. Od pohledu je zřejmé, že takovou koupel, jako si dopřávají Indové, by si průměrný Evropan mohl dopřát jen jednou, protože by to asi nepřežil. Modlící se hinduisté vstupují do vody více než po pás, modlí se sepjatýma rukama a prokládají to ponořením do kalné vody, a to ponořením důkladným, vše včetně hlavy musí být pod vodou. Vyloženě si to užívají, voda zřejmě příjemně chladí, v neustálém vedru je to příjemné osvěžení. Občas někdo ponoření nahrazuje políváním z nádoby nad hlavou, skoro všichni na závěr vykloktají, případně se rovnou napijí. Přestože se nezdá, že by se modlili nahlas, skupinky provádějí rituály synchronně, bez zřejmého povelu se ponoří a vynoří všichni najednou. Že je z loďky pozorujeme a fotíme, to jim vůbec nevadí. Někteří i modlitbu uspíší, aby stihli včas zamávat, než odplujeme o ghát dál.

Plujeme proti proudu, míjíme moderní krematorium (nechápeme, kdo využívá jeho služeb, když jsou zde spalovací gháty zaručující výrazné vylepšení posmrtné karmy). Jen o kousek dál stojí palác maháradži z Váránasí, dnes zatopený až po práh vstupní brány, jindy stojící 15 metrů nad vodou. Z domova svatých mužů nás pozoruje vlasatá postava, z věžičky zatopeného chrámu skáčou do vody malí kluci. I jinde se děti koupají, evidentně to je jedna z jejich nejoblíbenějších kratochvílí. Je ráno, takže Indové žijící u řeky provádějí ranní hygienu, dokonce i zuby si někdo čistí, většině stačí jen vykloktat.

O kus výše proti proudu je zaplavená louka, která evidentně slouží i jako veřejná toaleta pro velkou potřebu. Mladíkovi v podřepu vůbec nevadíme, klidně vykonává svou činnost, láhev s vodou na opláchnutí místo toaletního papíru má před sebou. O kousek dál jeho kolega považuje láhev za zbytečný přepych. Zaujal pozici se zadní částí vystrčenou nad hladinu posvátné řeky, paty mu omývá Ganga. Omytí tu jde realizovat mnohem jednodušeji. Co na to říkají lidé pijící tutéž vodu o 50 metrů níže po proudu, to nevíme.

Otáčíme se a necháme se unášet po proudu. Mineme místo nalodění a pokračujeme dále směrem ke spalovacím ghátům. V proluce mezi domy na okamžik zahlédneme mrtvého připraveného ke spálení, asi někdo chudší, protože je přikrytý jen bílou plachtou, bohatší mají roucho zlatavé. Vidíme stoupající dým, ale samotné spalování je mimo náš pohled. Vracíme se tedy na „náš“ nástupní ghát, kormidelník nás upozorňuje na schody pokryté bílými plachtami – tohle místo je vyhrazeno pro náš hotel, sledujeme sušení našeho ložního prádla vypraného v Ganze, budeme spát na prostěradle očištěném svatou vodou.

Modlící se věřící nám dělají prostor k vylodění, opět se proplétáme uličkami a na závěrečný méně zajímavý úsek najímáme cyklorikši. Na hotelu nás čeká snídaně a prakticky bez odpočinku nastupujeme do přistavených minibusů. Projíždíme chaotickým městem až na jeho periferii, kde se chystáme navštívit dříve samostatné městečko Sárnáth, dávno pohlcené rozrůstající se třímilionovou megapolí.

Sárnáth je jedno ze čtyř posvátných buddhistických měst (pozítří uvidíme další – nepálské Lumbiní). Právě zde se vlastně z Buddhova učení stala uznávaná víra, jejíž základy ustanovil při kázání v sarnáthské Jelení oboře a roztočil tak kolo dharmačakry, buddhistické cesty k probuzení. Na počest této události v Jelení oboře vyrostlo několik chrámů a velká stupa, vyznavač Buddhova učení Ašóka tu nechal vztyčit jeden ze svých sloupů.

Nám po cestě nechává místní průvodce našich minibusů zastavit u jednoho ze zachovalých chrámů, vedle je škola a právě probíhá nástup. Děti poslouchají projev ředitele, který sám sebe dostává do transu, přidává na hlasitosti i frekvenci slov. Končí fanatickým vykřikováním úderných hesel. Škoda, že nerozumíme. Chrám jako takový nám nijak zvlášť zajímavý nepřipadá, vedle něj je ještě ohrada se stromem z odnože stromu, pod kterým se Buddha narodil – strom již dávno neexistuje, ale jediná z přímých odnoží se uchytila ve srílanském Colombu (také jsme ji viděli při cestě po Srí Lance), a právě z ní byl vypěstován i strom zdejší.

Popojedeme pár set metrů a jdeme se podívat do bývalé Jelení obory. Podle pověsti v ní jeden z rádžů lovil a masakroval jeleny nejen pro maso, ale i jen tak pro zábavu, až se jelení král rozhodl s tím něco dělat. Navštívil rádžu s prosbou o zastavení masakrů. Rádža souhlasil za podmínky, že každý den dostane jednu laň pro svou kuchyni. Tak to šlo až do doby, kdy se laní nedostávalo, a měla být obětována březí laň. Ta u krále protestovala, že zabít nenarozené mládě je proti boží vůli. Král s ní souhlasil a vydal se do paláce místo ní. Rádža ho samozřejmě poznal a tak ho to dojalo, že les prohlásil za chráněné útočiště jelenů. A právě zde kázal Buddha poprvé svým následovatelům, zde začal buddhismus jakožto náboženství. Z většiny klášterů a chrámů zůstaly jen rozvaliny, i Ašókův sloup je rozlomený na několik kusů. Areálu dominuje pozůstatek obrovské stúpy Dhamekh, 30 metrů v průměru a 46 metrů vysoký, i dnes ještě působí zachovaná část monumentálním dojmem, byť trochu nemotorným. Areál je zpočátku prázdný, až nás to překvapuje, ale postupně se začíná zaplňovat buddhisty.

Kousek od Jelení obory je i novější moderní zahrada s olbřímí Buddhovou sochou, nedávno dokončenou. Nemůžeme ji vynechat, vydáváme se k ní pěšky, místní žebráci se snaží toho využít, ale odrazuje nás už profesionální napodobování pláče malého žebráčka, který hlad nefilmuje moc dobře a více než oplatky ho zajímají peníze. Ale zahrada s velkým Buddhou působí uklidňujícím dojmem, téměř nikdo tu není a je to po dlouhé době místo, kde je relativní ticho a klid, kterého si musíme užít, než se vrátíme zpět do městského chaosu.

Minibusy nemohou až do samotného centra starého Váránasí, protože uličky jsou na ně příliš úzké. Vysazují nás tedy na okraji bludiště uliček kolem nábřeží, ještě kousek ale potřebujeme popojet cyklorikšami. Staré město je neuvěřitelnou změtí uliček a průchodů, připomíná tak trochu medíny arabských měst. Za normálního stavu Gangy se ztráta orientace řeší tak, že se prostě sejde z kopce k řece a po ghátech se najde nějaké známé místo. Při dnešní téměř povodňové situaci je nábřeží neprůchodné, ulice končí ve vodě. Potřebujeme proto průvodce, který nás uličkami provádí. Sami bychom neměli nejmenší šanci.

Blížíme se k nejznámějšímu ghátu města, k Manikarnice. V uličkách přibývá svatých mužů – jejich svatost není daná nějakým zázračným či výjimečným skutkem, ale pouhým jejich osobním rozhodnutím vzdát se pozemských statků a marnivosti, tedy přestat si stříhat vlasy a vousy, oblékat se co nejjednodušeji, obvykle jen pásem látky kolem beder, žít z ruky do úst a bydlet na ulici. Kolem ghátu, kde je hodně nejen cizích turistů, ale i místních návštěvníků, je přežívání nejjednodušší, nejlépe se vyžebrá nějaké to sousto či peníz. Pobaví nás jakási provizorní ubytovna, kde po straně uličky jsou betonové boxy, asi jako u nás bývaly na sídlišti na popelnice, a v každém spí jeden svatý muž (asi je právě čas odpolední siesty), zatímco kolem chodí lidé, toulaví psy a krávy.

Průvodce nás dovedl až do domu smrti nad ghátem Manikarnika. Z jeho střechy je výhled na prostranství, kde se spalují mrtví. Procházíme mezi haldami dříví, z jedné strany spotřebovávaného, z druhé doplňovaného novými dodávkami. Dříví je drahé, protože je jej málo, spotřeba je obrovská. Poplatky za dříví celý pohřební obřad značně prodražují (platí se za váhu spotřebovaného dřeva). Vystupujeme po schodech domu a v každém patře procházíme mezi pasivně ležícími starými a nemocnými lidmi, kteří sem přijeli zemřít z různých koutů země. Zemřít ve Váránasí, být zpopelněn na jejím břehu a mít popel vhozen do této posvátné řeky je snem každého hinduisty, karma zaručující přiblížení konečné nirváně se tím značně zlepší. Proto se nemocní na smrt trmácejí z posledních sil do Váránasí, aby v těchto provizorních útulcích pro umírající přečkali poslední dny svého života. Jejich oči nám často připadají více mrtvé, než živé. Leží tu tiše a rezignovaně obklopeni jen nejnutnějšími životními potřebami – vodou, pár hadry na oblečení a nočníkem. Turisty snad ani nevnímají.

Vyhlídka na spalovací ghát je podle ujištění ghátového průvodce zdarma, jen fotit se nesmí. Je jedna možnost, jak to obejít – dát svůj foťák „licencovanému“ fotografovi, který za 500 Rp (!) udělá jeden snímek podle svého uvážení. Tak do tohoto obchodu opravdu nejdeme. Ze střechy domu je výhled na ghát. Na plošině tu hoří asi 10–12 hranic ve dvou či třech řadách, každá v jiné fázi spalování. Pod plošinou čekají další těla přikrytá bílými nebo zlatými plachtami, celé to trochu připomíná sériovou výrobu. Veškeré toto hromadné spalování řídí pár zaměstnanců, kteří mají eminentní zájem stihnout spálit co nejvíce těl. Ono to však není tak jednoduché, vyžaduje to hodně dřeva a slámy a stejně to trvá. Z mrtvých není moc vidět, aby hoření bylo co nejefektivnější, jsou mrtví na hranici přikryti dalším dřevem a slámou, takže z nich je jen občas vidět kus hlavy nebo nohou trčících z hranice v různých fázích spálení a zuhelnatění. Zajímavé je, že typický nasládlý pach spálených organických látek cítit není. Naopak štiplavý kouř pálených polen žene vítr přímo na nás a netrvá dlouho a zaslzenýma očima přestáváme vidět.

Musíme chtě-nechtě odejít, tady bychom se brzy udusili. Samozvaný průvodce chce najednou od všech příspěvek na dřevo a ještě návdavkem přivádí divnou stařenu, kterou představuje jako jeptišku – zástupkyni místního hospicu, na který prý musíme přispět 500 Rp na osobu. A na tom dost vehementně trvá a tváří se, že bez příspěvku nás nepustí. Naštěstí je nás přesila a na nic víc se ho už neptáme. Scházíme dolů a ještě se zkusíme podívat na ghát zblízka, z rampy chrámečku jej máme jako na dlani, včetně mrtvých přímo pod námi. Zřízenci právě berou nosítka s dalším v pořadí a odnášejí ho na poslední cestu k hranici. Naneštěstí si nás kouř nachází i zde a musíme prchnout s kapesníky u obličeje.

Plni zvláštních pocitů odcházíme a třídíme si své dojmy. To, co někomu přijde jako zajímavá část cizí kultury, jiní vidí jako morbidní a nepatřičné nahlížení do soukromí rodin postižených úmrtím blízkého člověka. My se řadíme k těm prvním, koneckonců máme zkušenosti z funebrální nekroturistiky po indonéském Sulawesi. To nic nemění na tom, že jsme právě prožili něco hodně zvláštního, co si budeme dlouho pamatovat.

Po cestě si Jirka všimne, že procházíme kolem známého hotelu, kde se dříve při pobytu ve Váránasí bydlelo. A protože má dobré zkušenosti s jeho kuchyní, zůstáváme tu na občerstvení, někteří si dávají lehký oběd, my jen svačíme (nán a lasí). A protože všem chutná, domlouváme si za dvě hodiny větší večeři. A rovnou si objednáme, ať pak neztrácíme čas. Kolem terasy se stoly, u kterých sedíme, jsou pokoje pro hotelové hosty, otevřenými dveřmi vidíme, že jsou docela pěkné. Možná by se nám tu bydlelo lépe. Nevýhodou by bylo, že bychom se museli pořádný kus táhnout s kufry, protože hotel je ve svahu a žádný dopravní prostředek sem nesjede (a úzkými uličkami neprojede).

Z terasy je výhled na Gangu, normálně je pod hotelem ghát, dnes utopený pod vodou sahající až k zahradě dvě patra pod terasou. Při jídle můžeme sledovat mohutný veletok, budící respekt. Zdánlivě líně tekoucí proud se při bližším pohledu mění v dravý tok plný drobných i větších vírů, unášející všechno možné, od trávy a dřevěných klád přes odpadky až po mrtvoly zvířat, od zábradlí vidíme nadmutou kozu a o chvíli později i krávu. A když jsem u zábradlí sám, přetočí se ze strany na stranu neforemná lidská mrtvola – nejsem si jistý na 100%, ale nenapadá mne nic jiného, co by to mohlo být. Podle Heleny to není příliš pravděpodobné, nahoře proti proudu spalovací gháty nejsou. Soudí, že by snad mohla povodeň spláchnout mrtvého připraveného k mytí a spálení, nebo by to mohl být příslušník rodiny chudé tak, že nemá prostředky ani k poskytnutí poslední služby – zaplacení dřeva na spálení, a proto mohl být vhozen do Gangy nespálený. Naštěstí to vše je vidět jen od zábradlí, od stolu hledíme jen na širokou řeku a neobydlený břeh v dáli na druhé straně (druhá strana řeky je prokletá a tudíž k bydlení nevhodná).

Po jídle vyrážíme znovu do ulic. Spletitými cestami se dostáváme k trochu kontroverznímu Zlatému chrámu. Ten stojí v těsné blízkosti Alamírovy mešity, v podstatě se jejich půdorysy z různých dob skoro prolínají. Zlatý chrám je asi nejposvátnější místo pro hinduisty a někteří militantní hinduisté považují sousední mešitu za znesvěcení hinduistické posvátné půdy. Muslimové přirozeně úplně naopak. To vede ke značnému napjetí mezi oběma náboženstvími a jejich fanatiky. Sváry obou skupin už mnohokrát v Indii skončily potyčkami, ve kterých nikdy nechybí lidské oběti. Proto v okolí chrámu hlídkují vojáci, a to ve značném množství a s nabitými samopaly.

Zlatý chrám ve Váránasí by aspoň jednou v životě měl navštívit každý hinduista, je pro ně asi tolik, co Mekka pro muslimy. Nehinduisté do něj prakticky nikdy neměli přístup, až letos se situace z nějakého záhadného důvodu změnila. Přestože varovné cedule se zákazem vstupu na stěnách zůstávají, mohou do chrámu i příslušníci jiných náboženství. Nebo i ateisti. Chrám samotný leží uvnitř starého města, ztracen v bludišti uliček. Najít jej není úplně jednoduché a vstup do něj je tak nenápadný, že bychom jej lehce minuli, nebýt desítek vojáků v neprůstřelných vestách a se samopaly, kteří jej střeží. Víme, že s batohy a foťáky nás tam nepustí, takže se dělíme na skupiny. Jedna hlídá, druhá jde zkusit proniknout kontrolami do chrámu. Propracujeme se přes několik důkladných osobních prohlídek (včetně prosahání míst docela intimních – ženy kontrolují vojačky stejně důsledně) a bezpečnostních rámů ke vchodu, kde se dovídáme, že potřebujeme pasy. Vracíme se k batohům pro pasy a vše absolvujeme ještě jednou. Pasy musí předkládat jen cizinci, Indy už dál nikdo nekontroluje. Každý pas je důkladně zapsán do knihy – jméno (u někoho křestní, u jiných příjmení, jak zrovna zapisovatele napadne), číslo pasu, datum platnosti, číslo indického víza a datum jeho exspirace. Zapisovatel je jen jeden, takže to trvá neuvěřitelně dlouhou dobu, čekáme desítky minut, než na nás dojde řada. Nechápeme, proč ta byrokracie, když nebezpečí atentátu hrozí spíše od domácích fanatiků, než od spořádaných turistů. Uklidňujeme se tím, že pravděpodobně potřebují evidenci, kdyby v chrámu bouchla bomba a nás to roztrhalo na kusy, tak zápis v knize přispěje k identifikaci.

Konečně jsme zapsáni. Musíme se zout a boty nechat zde, dvacet metrů od vstupu. Doslova bordelem musíme po ulici bosky přejít do chrámu samotného, kam se ještě nedávno nebyla šance podívat. Zfanatizovaní hinduisté stojí frontu na nejposvátnější místo, tlačenice je nepopsatelná, všichni se hrnou co nejvíce dopředu, křičí a vůbec se chovají nepříčetně. A do toho se zapojují dotěrné opice. Přitom je možné oltář obejít a podívat se na něj z druhé strany, jako to děláme my. Jenže tady odsud se na něj nedá sáhnout a o to tady asi jde. Chrám je docela malý, mezi okolní zástavbou ztracený. Obcházíme jej asi za 3 minuty a není co dál prohlížet. Zabloudíme tedy do nenápadných vrátek na sousední nádvoří se sloupy a tady se procházíme, protože je tu mnohem klidněji. Aby ne, když jsme se dostali do mešity, kam mají povolen vstup jen muslimové. Než si nás všimnou, jsme v půlce mešity. Naštěstí nás nezastřelí, jen nás slušně odkážou do patřičných mezí, tedy zpět do Zlatého chrámu.

Součástí chrámu je několik kašniček s vodou z Gangy, zde asi ještě svatější než v řece samotné. Hodně lidí udělá hodně nepořádku, proto čas od času zřízenci touto vodou vystříkají hadicemi i celý zbytek chrámu k velké radosti hinduistů, kteří se nadšeně brodí po kotníky ve vodě. Bohužel ten čas nadešel právě teď a kromě hinduistů se nebezpečně vyhlížející vodou plnou odpadků brodíme bosky nedobrovolně i my. Raději se vracíme pro boty a špalíry vojáků mizíme.

Na večeři přicházíme později, ale objednaná večeře stejně ještě není připravená. Chvíli to trvá, až se začínáme obávat o večerní program. Pozorujeme neónově zelené gekony po stěnách, hledáme mrtvoly v Ganze (naštěstí neúspěšně), vyměňujeme si dojmy z dnešního dne (budou patřit k těm nejsilnějším z celé cesty, a to i dlouho po návratu). Naštěstí začínají nosit jídlo, asi čekali, až budou mít hotovo pro všechny najednou.

Posledním bodem programu je večerní slavnost na počest řeky Gangy nazývaná árthí. Jdeme jen kousek, původně jsme ji chtěli pozorovat z některé z okolních střech nebo z lodičky, ale v provizorním hledišti je ještě dost místa, takže zamíříme tam. Slavnost se koná na některém z větších ghátů každý den a je ryze nekomerční. Nevybírá se žádné vstupné a nic se tu po turistech nechce. Mezi návštěvníky je nejméně polovina místních, ti se zapojují svým tleskáním, zpěvem a výkřiky. Pódium je mírně vyvýšené, mohlo by ale být i vyšší. Při obřadu řada účinkujících v bílém provádí na pódiu různá oslavná gesta s nějakou formou ohně za doprovodu rytmické živé hudby, ve které dominují bubny, zvonce a táhlý zpěv. Vrcholem jsou kruhy se zlatými lampami s otevřeným ohněm. Domácí diváci jsou nadšeni, vše fotí a natáčejí na mobily, přitom vstávají a brání ve výhledu ostatním. Slavnost trvá asi tři čtvrtě hodiny.

Po skončení se musíme dostat na hotel. Motorikšové na nábřeží si jsou vědomi ceny svých služeb a chtějí víc, než jsme ochotni dát. Až dál od turisticky exponovaných míst nacházíme skupinu motorikšů, s kterými se domluvíme. Čeká nás poslední zážitek dnešního dne, který se intenzitou vyrovná těm předchozím. Obsadíme několik motorikší, část sedí na sedačkách vzadu, další dva po stranách řidiče. A rikša se neohroženě vrhá do proudu aut a ostatních dopravních prostředků. Nastává ďábelská jízda, musíme se držet ze všech sil, abychom nevypadli, z některých rikší se ozývá zděšený jekot. Kličkujeme mezi auty, občas v protisměru, občas mezi lidmi po chodníku. Před protijedoucími auty strhne rikša řidítka vždy na poslední možnou chvíli těsně před srážkou do mezírky mezi auty, která tam ještě před půl vteřinou určitě nebyla. Když to vypadá na zácpu, rikša bez váhání skoro smykem otáčí a žene se v protisměru k nejbližšímu průchodu pro pěší, do kterého zatáčí a nutí chodce uskakovat a schovávat se do výklenků. Po každé straně máme jen pár centimetrů, my vpředu schováváme kolena vystrčená ven zpět do rikši. Je naprostá tma, světlo při chaotickém trhání řidítek osvětluje vše kolem kromě cesty před námi, jedeme místy poslepu. Řítíme se neuvěřitelnou rychlostí, cestu do hotelu zvládáme v rekordní době. Rikša je tak rozjetý, až si myslíme, že nás doveze rovnou do našeho druhého patra. Smykem nám ale zastavuje přesně před vchodem. Vystupujeme a třesou se nám kolena. Ostatní jsou na tom obdobně, řidiči asi dělali řidičák u stejného učitele.

Ráno nás čeká nejdelší přejezd. A také nejúmornější. Raději nevzpomínat. Za zmínku stojí jen dva páry hezkých jeřábů, které zahlédneme v podmáčených rýžových polích podél silnice. Když jsme je neviděli v Keoladeu, tak už jsme s tím nepočítali. Na zastávkách utrácíme zbytky indických rupií za různé oplatky, sušenky, chipsy a oříškové směsi.

K nepálským hranicím se blížíme před půlnocí, asi kilometr před čárou se ozve z autobusu podezřelý zvuk a zastavujeme u kraje. Vrhají se na nás čekající rikšové se svými cyklorikšami. Vyrvou naše kufry ze zavazadlového prostoru a nakládají je bez ptaní a za našich hlasitých protestů do košů svých strojů. Ztrácíme přehled a nevíme o jednom z našich kufrů. Už se děsíme toho, že jsme o něj v nastalém chaosu přišli, naštěstí se objevuje naložený na jednom zadním kole schovaný za jinými.

Chaos prohloubí muž, který se velmi věrohodně vydává z našeho nepálského průvodce z autobusu, který čeká za hranicí. Ukáže, kde se vyřizují víza, popíše proceduru a pak nás všechny nažene do směnárny, prý jediné, kde je teď možno vyměnit peníze. Vyměňujeme dolary i zbylé indické bankovky, trochu nás znervózní, že bez vyvěšeného kurzu a bez dokladů, jen podle kalkulačky. Obsluha vyřizuje několik lidí současně, občas někomu (třeba mně) zapomene vydat částku za indické rupie a dá jen sumu za dolary. Když se ozvu, sáhne jeden z pomocníků do kapsy a dá mně nějakou bankovku, že je to prý dobré. A ještě více znervózníme, když náš nový „průvodce“ beze stopy zmizí. Ve skutečnosti to byl jen nahaněč směnárny, žádný průvodce a už vůbec ne z Nepálu. Nejpodivnější na všem je, že se ukáže, že opravdu asi jiná směnárna otevřená není a že kurz byl dobrý a všichni jsme dostali nepálské peníze správně a dokonce že byly pravé…

Video z Váránasí

Záznam části TV magazínu Outdoor, díl 2013/21 (Indie, Váránasí)