Indie - Khadžuráho

Ráno vstáváme ještě dříve, než obvykle – musíme se ranní špičkou včas dostat na hlavní nádraží. Pravděpodobnost, že by vlak jel na čas, je sice mizivě nízká, ale riskovat nemůžeme. Naštěstí tady mohou autobusy až skoro k budově nádraží, ne jako v některých jiných zemích, kde jsme museli tahat zavazadla kus cesty po svých. Jen zde zase musíme rozrazit blok přesily žebráků, většina z nich je různě tělesně postižených (nepřehlédnutelný je mladý muž s chodidlem obrovských rozměrů), těch jinde tak moc nebývá.

Nástupiště vypadá přesně tak, jak jsme si jej představovali. Davy čekajících lidí, chaos, špína, hluk a vedro. Za necelé dvě hodiny, které tu strávíme, projede kromě našeho vlaku už jen jeden další, do kterého nastoupí asi desetina cestujících, do našeho snad ještě míň, na co tedy čekají ty ostatní davy? Na zpožděné vlaky? Nebo na přestup? Část budoucích pasažérů si dělá pohodlí a sedí v hloučcích na zemi kolem hromady batožin, jiní se neustále přesouvají z místa na místo, další jen tak postávají. Náš spoj přijede nakonec opožděný jen o necelou hodinu, což je na místní poměry výborné. Máme možnost sledovat příjezd a odjezd vlaku jiného, včetně naskakování do rozjíždějícího vlaku, hroznů těl visících z otevřených dveří (kupodivu máme dojem, že spíše je za tím snaha naskočit na poslední chvíli, než přeplněnost vagónů).

Vozy dlouhé soupravy sice nevypadají tak, jak je občas vidět na fotkách, mají dokonce docela moderní tvar, ale vybavení běžné třídy je minimální. Lavice a zamřížované otvory místo oken. Chodbičky a plošiny u dveří plné lidí, zavazadlové vozy nepřevážejí zavazadla, ale další desítky lidí sedících na zemi. Jezdí se skoro zásadně s otevřenými dveřmi, ze kterých vždy visí někdo, kdo si chce chvíli užít svěží přírodní klimatizace. Na střechách nevidíme nikoho, u těchto dálkových vlaků by na střechu ani nešlo vylézt a udržet se na ní. Záchody se běžně používají i ve stanici, se všemi důsledky, které to přináší nosům čekajících.

My máme místenky do speciálního vozu pro turisty, kterým ovšem jezdí i lépe situovaní domorodci, dokonce jsou v převaze oproti cizincům. Naštěstí, protože nemají tolik zavazadel, jinak bychom neměli kam naskládat své kufry a batohy. I tak to není jednoduché a sedět pod kufrem přečnívajícím skoro z poloviny z police nad hlavou vyžaduje silnější nervy. Jinak je náš vůz mnohem lepší, než jsme čekali. Pěkné sedačky po třech z každé strany středové uličky, některé dvě trojice proti sobě mají uprostřed stoleček a tvoří tak jakési otevřené kupé, jinde se sedí za sebou jako v letadle (ovšem polovina vozu proti směru jízdy.

Obsluha roznáší noviny, každý dostane balenou vodu, roznáší se zdarma čaj a dokonce nějaké bagety – nevíme, jak to přesně chodí a nebereme si je, abychom pak nezmatkovali s případným placením při vystupování. Záchody slušné, vždy dva proti sobě jako ve filmu z divokého západu, s nápisy: „Western“ a „Indian“, tedy západní styl s mísou, nebo indický se šlapkami (tedy indický = turecký).

Krajina kolem je úplně jiná, než při cestě autobusem. Skoro žádná osídlenost, namísto roviny, na kterou jsme zvyklí, všude kolem travnaté pahorky, byť nijak zvlášť vysoké. Země je rozbrázděna rýhami po těžbě červené hlíny, občas lze zahlédnout jakési milíře z cihel pokryté zeminou a zatravněné. Nejdříve myslíme na vypalovací pece, ale nakonec vyhrává názor, že jsou tak uskladněny již vypálené cihly čekající na použití. Pece jsou pod nevysokými komíny, kterých je vidět také dost, občas dokonce zahlédneme celý komínový les. A když už nejsou svahy kopečků poznamenány těžbou, tak jsou alespoň rozvrásněny erozí a toky dočasných říček, které zřejmě v době mimomonzunové zarostou trávou.

Vesnic je kolem nepatrně, zato občas na některém z vyšších kopců stojí pozůstatky paláce, pevnosti nebo jen nějaké neurčité ruiny. A chvíli před naší zastávkou obdivujeme na obzoru rozsáhlé bývalé město bílých paláců, věží a pagod. Pokrývá kolem dokola celý kopec od úpatí po vrchol, až na chvíli myslíme, že by to mohla být Órčha, kterou máme v plánu navštívit po opuštění vlaku. Ale není, bude to jedno z mnoha turisticky neobjevených a pro turisty bezejmenných míst, které by v jiné zemi byly opečovávanými památkami hojně navštěvovanými turisty.

Jedeme asi tři hodiny, zpoždění dokonce o pár minut stahujeme. Autobusem bychom prý jeli více než 10 hodin, a možná by to ani nešlo kvůli chybějícím cestám. Před nádražím čeká autobus, trochu menší, než jsme zvyklí, ale místa je pořád dost. Cesty jsou tu v mnohem horším stavu, od teď už žádné dálnice, jen úzké rozbité silničky s hustým provozem, plné výmolů a děr, které dají pořádně zabrat našim zádům (hlavně nám v zadní části busu). Začíná drobně pršet, současně svítí ze strany slunce, takže nás ani nepřekvapí duha nad krajem.

Órčha

Do městečka Órčha to je asi hodina cesty, ani se nenadějeme a jsme na parkovišti na náměstí, obklopeném turistickými stánky. To je docela překvapivé, protože turistů tu zase tak moc nevidíme, přece jen jsme opět kus cesty od tradičních turistických tras. Město zastávalo funkci hlavního stanu kmene Bundélů od svého založení roku 1531 až do opuštění paláců v roce 1782. Na poměrně velké rozloze tu stojí desítky opevněných paláců a snad ještě více chrámů, chrámečků, kaplí a věžiček s baldachýnovou střechou čátrí, vše v celkem dobře zachovaném stavu, menší chrámy navíc pohlceny bujnou zelení, která jim dodává obzvlášť romantický vzhled. Z vyšších pater hlavního paláce je úchvatný rozhled na zelenou krajinu rozpůlenou modrou stužkou protékající řeky Bétvy, po jejíchž obou stranách nad okolní zeleň vyčnívají hnědé a žluté věžičky v menších či větších skupinkách.

Zamíříme přes most nad řekou oživenou dočasně monzunem do větší šíře, na druhé straně vcházíme do areálu hlavního paláce na mírném návrší, které architekt dovedně využil k vytvoření ještě majestátnějšího dojmu. Po schodech a úzkou tmavou chodbou procházíme skrz jedno z křídel paláce a dostáváme se do jeho středu na pravidelně čtvercové nádvoří. Kolem sebe teď máme několikapatrový přísně symetrický palác s ochozy a průchozími římsami spojující mohutné rohové věže a kopulemi, každou věž zdobí další menší věžičky a altánky, stejně jako ochozy. Na úrovni každého patra je po vnitřním obvodu nádvoří úzká průchozí římsa s nizoučkým zábradlím, tak asi kousek nad kolena. Převládá zašlá žlutá barva, jen zábradlíčka jsou z červeného pískovce. Na to, že je palác čtvrt tisíciletí opuštěný, je ve vynikajícím stavu, přestože Indové se nějakými velkými renovacemi vůbec nezabývají.

U nás by podobná památka byla noční můrou památkářů a bezpečnostních techniků. Vypadá to, že každou chvíli může kterákoliv část ochozu, budovy, věžičky či zábradlí upadnout na hlavy turistům, vstup je přesto povolen naprosto všude – chodíme po půl metru širokých římsách ve výšce třetího patra se zábradlím u kolen, vyhýbáme se navzájem a překračujeme vydrolená místa, kudy občas vidíme na nádvoří 15 metrů pod námi. Místnosti jsou obydleny netopýry, neklamně je prozradí puch jejich trusu. Jen místnosti s průvanem na vnějším obvodu jsou na tom trochu lépe.

Nejdříve projdeme celým palácem na druhou stranu, kde je druhý hlavní vchod, před vstupní branou je terasa s výhledem na řeku Bétvu a zelené pláně pod námi, stráž po stranách brány drží dvojice slonů se zvonci v chobotech. Do prvního patra vede mimo několika vnitřních chodeb i vnější schodiště z nádvoří, jediná větší nesymetrie stavby. Další patra jsou přístupná různými šikmými chodbami nebo tmavými schodišti pravidelně v každém rohu a uprostřed strany nádvoří. Snažíme se projít každou chodbu, každou místnost, každý altánek, ale to je skoro nemožné, to bychom tu museli zůstat mnohem déle. Takže si aspoň nenecháme ujít okouzlující výhledy z vnějších ochozů do všech světových stran, do zeleně ukrývající desítky (možná stovky) chrámů různé velikosti.

Nejlepší výhled je pochopitelně z nejvyššího patra, kdy už jsou nad námi jen mohutné rohové věže s obrovskými baldachýny kamenných střech porostlých trávou a mechem. Místy jsou patrné poslední zbytky výzdoby modře tyrkysovými kachlovými obklady, kterých se zachovalo jen pár, takže původní nádheru si můžeme jen představovat. Věže samotné jsou asi jedinými místy, kam nemůžeme. Toho využívá párek supů, který si jednu z věží uzurpuje pro svůj polední odpočinek.

Kousek od hlavního paláce je ještě jeden palác menší, zato se zachovalými kaplemi a s kresbami či malbami na klenutých stropech podloubí kolem nádvoří. Opět nacházíme schůdky do dalších pater, i když tady jsou trochu maskované uvnitř obvodových budov. Vystoupáme tak znovu až do nejvyššího možného patra s výhledem na hlavní palác na straně jedné a na velký hinduistický chrám zasvěcený bohu Rámovi na straně druhé, nad vesnicí. Ochozy a římsy podél nich jsou v trochu horším stavu, když chceme obejít horní patro po obvodu, narážíme i na zřícená místa, která musíme složitě obcházet. A ne vždy to je úplně bezpečné, hlavně na stěnových římsách, které nemají po žádné straně budovu, takže nás chrání po obou stranách jen půlmetrová pískovcová zábradlíčka (místy pobořená), pod kterými je více než deset metrů hluboká propast. Je div, jak vlastně tak vysoká zeď bez bočních opor odolává věkům.

Kolegové povětšinou zůstávají dole (až na výjimky, jako je šéf Jirka, který také využívá výhled k focení okolních panoramat), máme tak palác skoro sami pro sebe – neskutečná atmosféra. A to ještě se smutkem hledíme na všechna ta místa v okolí, kam se nedostaneme, protože musíme pokračovat dál. Tady bychom si klidně dokázali představit celodenní volno na toulání po památkách v okolí, s přespáním v nějakém místním hotelu a další cestou až příští den. Určitě bychom se nenudili. Takto rychle spěcháme přes řeku zpět na náměstí, kde děláme menší nákup dárků (šátky, šály, látkové tašky přes rameno), ale hlavně kupujeme něco do žaludku.

Dáváme si zeleninové smažené taštičky samosa, už cestou nahoru jsme si vyhlídli stánek, kde se nám líbily. Za jednu taštičku platíme 5 Rp, dáváme si každý jen jednu a v autobusu pozdě litujeme, zvládli bychom jich určitě mnohem více, jsou vynikající, samá chuť. A miska z listů by stála také za schování jako suvenýr, jen kdyby byla trvanlivější. Neradi Órčhu opouštíme, moc se nám líbila.

Čeká nás dlouhý, dlouhý přejezd. Jedeme asi sedm hodin, průměrná rychlost bude kolem čtyřicítky, nekvalitní cesty, hustý provoz, neprůjezdná městečka se zácpami, přeháňky od mírných po hustý monzunový déšť. Zjišťujeme, že náš autobus nemá stěrače! Neuvěřitelné, ale skutečné. Přes den to ještě jde, ale po setmění nevidí řidič vůbec nic a jede poslepu. Což neznamená, že bychom jeli pomaleji, to určitě ne. Řidič není žádná měkota, drží stálou rychlost, přestože nemůže vidět, kam jedeme. Jeho „Levý blinkr“ mu hlídá krajnici, chodci a cyklisti ve vlastním zájmu uskakují. Raději se snažíme si zdřímnout, moc se nám to nedaří, díry na cestě jsou schovány pod vodou a přes neprůhledné přední sklo nejsou vidět, takže většinu z nich spolehlivě trefujeme.

Video z Órčhy

Záznam části TV magazínu Outdoor, díl 2013/22 (Indie, Órčha)

Khadžuráho

Potmě přijíždíme do hotelu Usha-Lexus v Khadžuráhu se zvláštní mezikategorií ubytování se čtyřmi hvězdičkami, ovšem dvě vnitřní hvězdy jsou trochu menší, než ty krajní. Ale hotel to je pěkný, dokonce s bazénem, na který samozřejmě nemáme čas.

Chrámy v Khadžuráhu byly postaveny v průběhu let od konce 10. století do 12. století, celkem jich zde stálo 85, do dnešní doby zůstalo zachováno ve třech skupinách jen 25 chrámů. Všechny jsou zdobeny sochařskou výzdobou s figurálními motivy, mezi kterými jsou hojně zastoupeny skupiny se sexuální a erotickou tématikou, které Khadžuráho proslavily. Chrámy postupně upadaly do úplného zapomnění, až britští lovci v polovině 19. století je zarostlé vegetací znovuobjevili pro Evropu a svět. A trvalo dalších skoro 100 let, než byly vysvobozeny z neproniknutelných houštin a zpřístupněny archeologům. Jejich výzdoba dlouho pohoršovala, takže se o nich v prudérním 20. století ani moc nepsalo a nemluvilo, až koncem minulého století, když je mezi památky světového kulturního dědictví zahrnulo UNESCO, se dostaly do povědomí veřejnosti a do středu zájmu turistů. A ještě i v současné době brání většímu počtu návštěvníků jejich odlehlost od ostatních známých památek a špatný stav komunikací.

Erotické motivy jsou vysvětlovány několika způsoby. Například tím, že zobrazují život bohů, kteří v indické mytologii rozhodně nežili puritánským způsobem života, a tak i tato stránka jejich bytí a oslava tělesné plodivé síly byla zvěčněna vytesáním do kamene, případně že smyslné sochy měly potěšit chlípná božstva a přilákat je k vyslyšení modliteb prostých lidí. Jiná teorie zmiňuje těžký život, který je potřebné odlehčit si alespoň erotikou, a to jak u vládců, tak i u prostých lidí. Podle dalšího názoru je na zdech chrámů znázorněn obvyklý způsob života tehdejší vládnoucí vrstvy a smetánky – jak žili, tak byli i zobrazeni. A vážně je myšlena i hypotéza, že k chrámům přicházeli novomanželé, kteří do manželství vstupovali neposkvrněni poznáním manželského života, aby se zde naučili to, o čem doposud ani neslyšeli. S touto poslední teorií bych si troufal polemizovat, protože zobrazované sexuální polohy se hodí ke všemu možnému, jen ne k zahájení obyčejného manželského života, obvyklé a „nudné“ praktiky se vesměs nevyskytují, zobrazeny jsou jen výstřednosti, převažují skupinové výjevy (to se v manželství moc nevyužije), občas zoofilie (také není v manželství příliš obvyklá) a dokonce homosexuální skupiny, s manželstvím se přímo vylučující.

My začínáme západní skupinou chrámů, musíme od parkoviště projít skrz tradiční tržiště, naštěstí brzy ráno ještě ospalé a nepřipravené. I když polonahý svatý muž s dredy svázanými do drdolu a ověšen korálky před vchodem netrpělivě čeká, kdo by si ho vyfotil. Za 10 Rp budu dnes první.

Naproti prvnímu chrámu po levě straně stojí kaple s nadživotním kancem, samotný chrám ještě nevypadá na nějakou přemíru erotiky, z této vzdálenosti zaujmou spíše charakteristické věže. Ani zblízka není na výzdobě na první pohled nic nápadného. Figurální výzdoba (postavy na výšku asi metrové) je celkem nevinná, jen lepé tvary dívek a žen připomínají tak trochu moderní silikonové krásky, zejména neobvykle klenutým dmoucím se poprsím. Jednotlivá patra jsou oddělena užší bordurou s postavami asi třiceticentimetrovými a tady při pozorném pohledu začíná přihořívat. Zvláštní je, že zpočátku nenápadně a jakoby cudně ty „nejzajímavější“ výjevy jakou skryty v rozích a na krajích. A až na dalších stranách chrámu, za rohem, se občas objeví už i výjev mezi postavami obvyklé velikosti. A na detailech se rozhodně nešetří, vše je vyvedeno v maximální možné realitě, obvykle přehnané. Některé dobře viditelné detaily dívek a žen tak vyvolávají dohady, zda se už tehdy pěstovala depilace, nebo zda se indické ženy tehdy (nebo i dnes?) depilovat nemusely, protože nebylo co.

Nejdříve obcházíme chrám po terase na úrovni paty schodiště do svatyně uvnitř chrámu. Když už myslíme, že jsme vše viděli, obejdeme ještě na závěr celou dolní plošinu, na které je chrám vyvýšen nad terénem. A tady, na zadní straně, zřejmě nejstarší, protože časem nejvíce poznamenané (tvary jsou tu trochu hrubší a jemné detaily zvětralé), teprve přijdou ty pravé čuňačinky. I v průvodcích je zmiňována slavná zoofilní scéna s koněm, tedy spíše s poníkem nebo oslem. Že i tehdy se jednalo o věc neobvyklou a pravděpodobně odsuzovanou, naznačuje žena v pozadí, která si schovává tvář do dlaní, aby tu hrůzu neviděla. Ale kdoví, jedno oko má nenápadně otevřené mezi prsty a vše sleduje, jakoby trochu vzrušeně.

A následují další scény podobného ražení, dnes bychom je označili spíše za pornografické, než erotické. A možná tady někoho napadla teorie o učebnici pro novomanžele, protože jeden výjev znázorňuje tři dvojice a jednu lichou dívku, která jen pozoruje (nebo čeká, protože také není oblečená) – každá z dvojic představuje jednu metodu uspokojení, jeden styk je pohlavní (byť ve stoje, v předklonu a zezadu), jeden orální a jeden „manuální“. A tak dále, a tak dále. Ani není možné vše slušně opsat. Asi není překvapivé, že před částí s vyobrazenou řadou slonů, vojáků nebo tanečnic není zdaleka tolik lidí, jako u částí s choulostivou tématikou.

Raději popojděme k dalšímu chrámu. Ten by se dal označit za prototyp khadžuráského chrámu. Má klasický půdorys, vysoké zdobené věže a sta a tisíce postav zdobících každý volný decimetr chrámových zdí. Sochy jsou vždy ve vodorovných pásech kolem celého chrámu, asi něco přes metr vysoké, pásů je několik nad sebou s obdobným rozložením skupinových výjevů. Většina postav je zachycena při „běžných“ činnostech typu tanec, česání, líčení, rozhovory. Vše se děje v neustálém pohybu, vše je dynamické, muži i ženy jsou prohnutí v bocích, často jedna noha pokrčená. Oblečení na sobě spíše méně, než více, hlavně přehnaně přírodou obdařené dívky. Ale na čestných a zdůrazněných místech, vždy uprostřed každé stěny, jsou nad sebou nejpočetnější skupiny s výjevy přímo kámasutrickými. Čtyři hlavní postavy jsou součástí děje, dalších několik kolem jen přihlíží. Pozice jsou to vyloženě artistické a kaskadérské, ústřední pár potřebuje pomoc další dvojice, která pomáhá, přidržuje, zvedá a udržuje rovnováhu. Zajímavé je i sledování takových detailů, jako třeba kde jsou položeny dlaně jednotlivých postav, jak se tváří a podobně. Vše samozřejmě vyvedené do nejmenších anatomických podrobností.

A podobné je to i u následujících chrámů. Návštěvu s malými dětmi nelze doporučit. Naopak je dobré přidat se třeba na chvíli k nějaké skupině s místním průvodcem, který upozorní i na místa, která by pozornosti unikla (ne že by to bylo tak důležité). Třeba na homosexuální muže, umístěné mimo hlavní pozornost, vystrčené trochu na roh v jednom z vyšších pater. Dvě a půl hodiny nám stačily tak právě na jednoduchou prohlídku všech šesti hlavních chrámů této západní skupiny, jistě by se tady dalo strávit i více času a nechat si průvodci předvést další zajímavosti.

Nás čeká ještě skupina východní s džinistickými chrámy, kam popojedeme autobusem, i když by se to dalo zvládnout i pěšky. Džinisté žijí natolik skromným způsobem života, že nepotřebují vůbec žádný majetek, dokonce ani šaty. Chodí prostě nazí. A tak se i zobrazují, sochy stylizované, obrazy velmi naturalistické. V současnosti se běžně na ulici na džinistu samozřejmě nenarazí, zdejší muzeum je však plné soch a obrazů zcela nahých mužů. Nad muzeem stojí tři džinistické chrámy, které by měly teoreticky být v zobrazování erotiky umírněnější a zejména ženskou nahotu by zobrazovat neměly, ale sochaři zřejmě podlehli prostředí a i stěny džinistických chrámů jsou zdobeny nepříliš oblečenými či zcela nahými dívkami ve velmi vyzývavých pózách. Ovšem pravdou je, že tak implicitní sexuální výjevy, jako jsou ve skupině východní, zde nenajdeme. Zato jsou stěny chrámů ještě členitější, skupiny postav mají mnohem větší prostorovou hloubku a působí tak ještě propracovanějším dojmem, což se při prohlídce předchozích chrámů zdálo být nemožné. Ani východní skupina by se neměla vynechat!

Ještě před obědem nás řidič autobusu zaveze na povinnou návštěvu turistického suvenýrového shopu, nejásáme, ale podřizujeme se. Nakonec jsme celkem spokojeni, nakoupíme dárková balení čajů (dárdžilingský, zázvorový, asam, masalu). Masala čaj dokonce dostaneme ochutnat a na osvěžení (krmě tradiční Coca-coly a balené vody), ve verzi bez mléka a cukru nám moc chutná, i když Ind by se zhrozil, protože právě mléko a cukr jsou pro něj nezbytnou součástí. Masala čaj obsahuje kromě kvalitního černého čaje i zázvor, hřebíček, badyán a další voňavá koření, čímž získává zajímavou kořeněnou chuť. Jsme spokojeni s nákupem, domluvíme si s prodavačkou množstevní slevu, přestože jsme v obchodu s pevnými cenami a cenovkami na zboží. Nakonec se k oboustranné spokojenosti společně vyfotíme.

Na oběd či večeři (čas je někde mezi tím, ale pořád ještě spíše k obědu) se vracíme zpět k východním chrámům, procházíme bočními uličkami, abychom se vyhnuli všem možným prodejcům kámasuter a klíčenek s pohyblivou dvojicí zabývající se nejčastější činností zobrazovanou na zdejších chrámech. Tím se dostaneme do méně turisty navštěvovaných částí, takže nás tak moc nepřekvapí ani divoké prase rochnící si v bahně uprostřed smetiště. Zato nás překvapí restaurace. Je přímo naproti areálu s výhledem na chrámy. Míříme tradičně na střechu, odkud bude výhled nejlepší. Ještě lepší by byl z altánku v koruně stromu vedle restaurace, kam vede úzká visutá lávka a provaz se zvonečkem v kuchyni na přivolání obsluhy. Tam jsou ale jen čtyři místa, takže abychom si nezáviděli, zůstáváme společně na střešní terase a přenecháváme altán mladé dvojici, která si soukromí husté koruny stromu lépe užije. My zase lépe uvidíme svrchu do kuchyně s pecí tandori na přípravu našich placek nán.

A vyrážíme na dlouhou a otravnou cestu na nádraží, odkud nás čeká noční vlak do Váránasí. Dnes snad poprvé jedeme podle časových předpokladů, na nádraží jsme včas a čekáme na noční rychlík. Informační systém tu není žádný, takže zpoždění se dozvídáme postupně z různých neověřených zdrojů. Čas si krátíme pozorováním krav hledajících něco k snědku (třeba papír nebo igelitky) přímo v kolejišti. Když projíždí souprava, spustí zdálky strojvedoucí sirénu jako ze záoceánského parníku a krávy na poslední chvíli akrobaticky přeskakuji přes zábradlí do sousední koleje. Překvapí nás jedna inteligentní kráva, která se z druhého perónu vrací na první spolu s cestujícími lidmi přes nadchod pro pěší!

Setmělo se, projelo několik vlaků, vždy s našimi nervy, zda to náhodou není ten náš. Žádné informace, hlášení jen v místním jazyce. Nejrizikovější je vlak z Váránasí, který má stejnou informační ceduli na vagónech, dokonce se stejným číslem. Část turistů dokonce podlehne panice a utíká k němu zpět na první nástupiště, my zůstáváme v klidu a děláme dobře.

Oblíbila si nás bohužel bílá kráva, která se přišla podrbat o naše zavazadla, aby hned po odehnání udělala obrovskou louži, pomalu odtékající přes perón do kolejiště, těsně vedle nás. Náš vlak nakonec přijíždí o dvě hodiny později oproti jízdnímu řádu, spací vagón je hned za lokomotivou, čeká nás dlouhý běh s bágly podél nejméně půlky předlouhého vlaku.

Uspořádání vozu je zajímavé. Po jedné straně vždy dvě palandy, tedy 4 lůžka, tvoří provizorní kupátko bez stěny do uličky, tu nahrazuje jen závěs. A na druhé straně uličky je další palanda ve směru jízdy, také přikrytá závěsem, takže spáč je na posteli jako v kobce. Nám vychází právě kupátko, díky tomu, že jsme rodina. Jinak kolegové spí různě promíchaně. Problém je jen v tom, že naše místa má zalehlá nějaký rozespalý domorodec s rozčepýřenými vlasy. Sice vše ochotně uvolňuje, ale použil snad všechna čtyři naše povlečení. Musíme odchytit průvodčího, aby nám dal čisté. Povlečení spočívá ve dvou prostěradlech jakž takž vypraných a nechutné deky, na polštář plný zaschlých skvrn se povlečení nedává. Řešíme to tak, že jedno prostěradlo roztahujeme na postel a polštář, druhým se přikryjeme. Deka není potřeba, i když jde klimatizace, je nám akorát, dokonce si na chvíli pustíme i vrtuli na stropě. Záchody nic moc, na umytí prakticky nic. Jdeme raději rychle spát, i když to není jednoduché, protože jsme u dveří vagonu a každý, kdo jde na záchod, nám dveřmi rozhrne závěs a pustí nám do kupé naplno světlo z chodby. Tak, jak se nám líbil denní osobní vlak, tak s nočním moc spokojení nejsme. Zlatá Čína a její lůžkové vozy. Ono to je snad tím, že tato trať není turisty tak užívaná. Na hlavnějších tratích existuje ještě jedna vyšší třída, náš vlak ale takový vůz nemá zařazen.

Video z Khadžuráha