Indie - Džajpúr

Růžové město Džajpúr

Ranní logistický problém s autobusem řešíme naložením zavazadel do přistavených dvou aut a k autobusu vyrážíme opět pěšky, cestu známe a není to daleko. Chvíli trvá, než se prokličkujeme totálním chaosem dillíské dopravy, ale z okna je pořád co sledovat. Výjezd na dálnici nás skoro mrzí, zato rychlost přesunu se výrazně zvyšuje. Celou cestu až do Džajpúru jedeme po dálnici, ovšem ta nevypadá úplně stejně, jako ty naše. Snad jen rozbitým povrchem.

Dálnice v této části Indie jsou čtyřproudovky, oba směry odděluje travnatý úzký pruh, ovšem zcela bez svodidel. Projíží se i vesnicemi, po cestě se běžně pohybují rikši, cyklisté, chodci včetně malých dětí, domácí zvířata a samozřejmě krávy. Rozbitý asfalt „vylepšují“ ve vesnicích občasné retardéry, které asi mají navnadit řidiče k obědu v restauraci hned za retardérem. Když takový práh řidič uvidí včas a stihne zpomalit, tak je to jen otravné zdržení na průjezdu vesnicí stylem brzda-plyn-brzda, pokud jej ovšem nečeká, skáčeme v zadní části autobusu hlavami až ke stropu.

Vozidla se pohybují po dálnici různá. Nejvíce nás pobavily rámy připravené jako základna pro náklaďáky, na kterou v několika vesnicích podomácku vyrábějí kabiny a korby. Na takovém rámu je vpředu sedačka a volant s ovládáním, bez jakékoliv ochrany pro řidiče, oproti rámu je vše nepatrné a při nepozorném pohledu to vypadá, že po silnici jede bez řidiče traverzová konstrukce na kolech. Náklaďáky jsou nejčastěji značky TATA a jsou upraveny dle místních zvyklostí, tedy do co největší barevnosti a pestrosti, i kabiny samotné jsou z nějakého nerezového plechu. Když před Džajpúrem chytíme defekt, jeden takový náklaďák zastaví na pomoc a můžeme si tak jeho výzdobu prohlédnout pěkně zblízka.

Je zajímavé, jak se jednotlivé vesnice nebo aspoň jejich části vždy na něco specializují. Projíždíme tak vesnicemi, kde každý dům je současně i servisem nákladních vozů, před každým z nich stojí nejméně jeden s rozpracovanou opravou (častěji jsou rozdělaná i 3 – 4 další) a několik čekajících ve frontě. Jiné vesnice vyrábějí kabiny, jiné korby. V dalších vesnicích – asi střediskových – vidíme řadu do ulice otevřených krámků, za nimiž stojí zřejmě lékař či lékárník, hovoří s pacienty a rovnou jim prodá léky. Takových obchodů se zdravím je vedle sebe třeba třicet. Jinde prodávají v celé vesnici přilby na motorky, zase o kus dál jen tlumiče. Ve městech jsou ulice s prodejem železářského zboží, ulice s prodejem květin k modlitbám, holičské čtvrti, opravny bot (nejčastěji opravují utržené řemínky žabek, které mají svou životnost evidentně několikanásobně překročenou). Na jednu stranu tu má každý konkurenci po obou stranách, na druhou zákazník ví, kam se s utrženou žabkou vydat, a může si na místě vybrat, komu tu důležitou zakázku svěří.

Oprava kola nás nečekaně zdrží, dnes budeme bez oběda. Ještě, že jsme si nechali od včerejška pár banánů a máme v batohu nějaké sušenky. Příjezd do Džajpúru nám nechává na prázdný žaludek zapomenout. Už po cestě občas zahlédneme opice po stranách cesty, na příjezdu do Džajpúru potkáme sem tam velbloudy táhnoucí dřevěné vozíky a několikrát dokonce slona! Projíždíme pod pevností Ámber, která nás čeká zítra, a vjíždíme do starého města. Zmatek v ulicích nás už nepřekvapuje, ale hledíme na nádherné několikasetleté domy po obou stranách širokých bulvárů. Desítky minut projíždíme živým skanzenem, kolem nás růžové několikaposchoďové fasády se zdobenými balkonky, okny s kamennými krajkami mříží, překombinovanými arkýři a věžičkami. A všude žijí lidé. Domy často ani nemají skla v oknech, vše nad úrovní prvního patra je i bez dveří, někdy i bez stěn (otevřené prostory připomínající altánky postavené na střeše budovy a současně tvořící základnu dalších altánků o patro výše). Vše zásadně v růžové barvě. Na terase nad ulicí bez jakéhokoliv zábradlí si rodinka vytáhne matrace a židle a dělá si bez skrupulí pohodlí při siestě spočívající v pozorování cvrkotu ulice.

Džajpur (anglický přepis: Jaipur), také často nazývaný "růžové město" je hlavním městem indického státu Rádžasthán. Byl založen roku 1727 mahárádžou Saváí Džaj Singhem II, vládcem Amberu. Dnes ve městě žije více než 5 milionů obyvatel. Současným mahárádžou Džajpuru je jeho výsost Padmanabh Singhji (narozen roku 1998), který trůn dostal po svém dědovi.

Džajpur je první pečlivě naplánované město Indie. Město, které dříve bývalo hlavním městem království, je nyní hlavním městem státu Rádžasthán. Na strukturu města měl velký vliv vkus královské rodiny. V současné době je Džajpur hlavním obchodním centrem pro obyvatele Rádžasthánu a má vše, co patří ke každé moderní metropoli. Nad ostatní indická města z předmoderní éry vyniká Džajpur především šířkou a pravidelností ulic, které jsou rozloženy do šesti sektorů oddělených bulváry širokými 34 metrů. Městské části jsou dále rozděleny sítí menších uliček.

Džajpur byl založen roku 1727 mahárádžou Saváí Džaj Singhem II., který vládl v letech 1699-1744. Mahárádžovým hlavním městem byl původně Amber, který leží 11 km severně od Džajpuru. Důvodem k přesunutí hlavního města byla stále rostoucí populace a s ní spojený nedostatek vody.

Po několika bojích s Maráthy si Džaj Singh začal uvědomovat důležitost obrany města. Protože sám nebyl příliš vzdělaný v matematice ani stavebních vědách, vyhledal pomoc u Vidjadhár Bhattačárji, bráhmanského učence z Bengálska a svěřil mu plánování architektury města.

Stavba města začala roku 1727 a 4 roky trvalo postavit hlavní palác, cesty a náměstí. Město bylo rozděleno do devíti bloků, z nichž se dva skládaly ze státních budov a paláců a sedm zbývajících bylo určeno pro veřejnost. Kolem města bylo postaveno masivní opevnění se sedmi branami.

Architektura města byla na svou dobu velmi pokroková a patřila k nejlepším v Indii. Roku 1853 město navštívilprinc z Walesu a na uvítanou bylo celé město natřeno na růžovou barvou, kterou je možné dodnes vidět na hlavních ulicích.

Město se v 19. století začalo razantně rozrůstat; roku 1900 činila jeho populace 160 000 obyvatel. Městské bulváry byly vydlážděny a osvětleny plynovými lampami.

Po mírných zmatcích přijíždíme k hotelu Arya Niwas, který sice leží jen asi 40 metrů od hlavního bulváru (ovšem těch pár metrů se jde bahnivou boční ulicí), ale protože má kolem sebe zahradu se vzrostlými keři a stromy, je zónou klidu a ticha. Dokonce nevadí ani vnitřní pokoje bez vnějších oken, veškerý výhled je směřován maximálně do světlíku – i to má asi přispívat k odizolování hluku ulice. Ani pořádně nevybalujeme a vydáváme se do centra. K místním bazarům je to pár kilometrů, pojedeme motorikšami – čeká nás první jízda tímto bláznivým dopravním prostředkem.

Zdejší rikšové přece jen nejsou takoví divoši, jako jejich kolegové ve Váránasí. Nechtějí nás nechat nastoupit více než tři do jednoho vozítka a i cesta je spíše jen adrenalinová, ne ještě hororová, jakou si zažijeme později. A o život ani nejde, zdejší hustota provozu neumožňuje vyvinout nějakou extrémní rychlost. Rikšové mají čas si s námi povykládat (obligátní: „Where are you from?“) a třeba nám i předvést historický taxametr na kliku, který se samozřejmě nikdy nepoužíval, cena je smluvní. U brány před vstupem do čtvrti bazarů čekáme, až se všichni sjedeme, což se po mírných komplikacích daných zbrklostí rikšů nakonec podaří. Domlouváme čas k návratu a víceméně individuálně se noříme do nitra prvního z bazarů v přilehlé ulici.

Zboží je tu spíše pro místní, především látky, textil, sárí, boty, laciná bižuterie. Ze zajímavosti si pár stánků prohlédneme, tento sortiment nás prozatím neláká, takže se vracíme k výchozímu bodu a kolem svatyňky s opičím bohem Hanumenam a jeho oltáříkem odbočujeme na bulvárek se smíšeným sortimentem. Dostáváme žízeň a kupujeme si kokosové ořechy, ze tří je dobrý jen jeden, zbylé dva se sice dají vypít, na pochutnání to však není. Ještě že nám zastávku zpříjemňuje tlupa opic na střeše krámku, kterou chvíli pozorujeme, ještě nám jsou vzácné, v Dillí nebyly. Od teď se stávají našimi stálými průvodci, budou už naprosto všude, až do Káthmándú. Za pár dní nám nebudou stát nejen za fotku, ale ani za podívání a místy je budeme i odhánět. Dnes jsou nám ještě zdrojem zábavy, jak dorostenci zlobí sebe navzájem i rodiče, maminky se starají o svá nezbedná mláďátka a statní samci vše sebejistě kontrolují s klidným nadhledem z nějakého vyššího místa.

Stejně více než obchůdky nás zajímají krásné růžové fasády. Starý Džajpůr je naprosto originální a z indických měst má zcela jistě nejzvláštnější atmosféru, s jinými městy nesrovnatelnou. Dnes nám to ještě nepřipadá, ale i ten ruch je tu takový nějaký klidnější, než jinde. Využíváme toho, že několik krav si k odpočinku vybralo právě místní obchodní třídu, čímž zablokovalo tím skoro veškerou dopravu, a daří se nám bez přímého ohrožení života přejít na druhou stranu, po které se hodláme vracet.

Opice jsou tu ještě drzejší, některé sedí přímo kolem chodníku. Nikdo se jich nebojí, ani my je tedy nijak zvláště neobcházíme a snažíme se jim nevěnovat příliš pozornosti. Pár fotek si samozřejmě neodpustíme. Ve stánku se suchými plody nakupujeme sáček volně ložených pražených kešu oříšků, jsou vynikající (bodejť by ne, když jsou čerstvé), ale cenově to nevychází o moc levněji, než u nás.

Už se blížíme k místu srazu, když zaregistrujeme v boční uličce zeleninový trh, což si nemůžeme nechat ujít. Spousta druhů ovoce a zeleniny, i když většinu kupodivu poznáváme (máme trénink z minulých cest). Jako všechna podobá tržiště i to zdejší má neuvěřitelný kolorit, zde umocněný pestrými sárí prodavaček. Jak jen to ty indické ženy dělají, že v tom hrozném bordelu kolem jsou pořád tak čisté a jejich zářivá sárí zůstávají celý den bez nejmenší poskvrnky? Když si cosi prohlížíme důkladněji a na chvíli zablokujeme uličku mezi stánky, klidně do nás někdo strčí a posune si nás stranou – není to ovšem žádný žebrák ani zákazník, ale vyhublá bílá kráva si tak vynucuje cestu k odpadkové části, kam odhazují trhovkyně zkažené zbytky, pro krávu výbornou potravu. Jen se o ni bude muset podělit se stádem dotěrných opic.

Na cestu zpět si pro změnu najímáme cyklorikši. Je to sice o něco pomalejší, zato asi bezpečnější. Chudák rikša šlape jako o život, nestačí si utírat pot ručníkem. Přestože je skoro tma, teplota a vlhkost prozatím nepolevují a i my jsme schvácení a propoceni na kůži, natož scvrklý rikša, který nás musí rozpohybovat a vézt vlastní silu.

Večeře je formou kombinace samoobslužné restaurace s klasickou. Výborný nápad: jídla jsou vystavena ve vitríně s popisem a názvem, méně běžná pak aspoň na fotkách. K dispozici jsou objednávkové bločky s tužkou, v klidu si můžeme vybrat a sepsat vlastní objednávku. Ta se zaplatí u pokladny, vyfasuje se číslo na stojánku a pak už se jen u stolu čeká, až obsluha vše postupně donese. Někdo neriskuje a zůstává u italských těstovin, někdo zkouší místní jídla. Já si dávám tři mističky s omáčkami (dahl – rozvařené luštěniny, hlavně čočka, omáčku s panírem – sýrem typu cottage a jako třetí pakóru, zeleninu a sýr v těstíčku, vše plovoucí v omáčce), zeleninovou rýži a kynutou placku nán s příchutí česnekovou. Jako zákusek zkoušíme rýžový puding a na zapití se necháme přesvědčit na jogurtový kysaný nápoj lasí (zkoušíme slanou verzi a mangovou verzi).

Někdo ovšem omáčkám nedůvěřuje a dá si raději klasické smažené nudle Chow mein.

Omáčky nás příliš nepřesvědčují, zato česnekový nán, rýžový puding a veškeré lasí si zamilujeme a dáváme si je, kdykoliv můžeme. Dokonce si budeme vybírat restaurace podle toho, jestli nán mají, nebo ne. Vyzkoušíme i různé další variace od neochuceného nánu přes máslový, zázvorový až po kešu, ale česnekový jednoznačně vítězí. U lasí to tak jednoznačné není. Zkoušíme čisté, slané, sladké, čokoládové, kávové, mangové, banánové a mix fruit – podle toho, co kde mají v nabídce. Vítězí asi ta ovocná směs, špatný není banán nebo mango, já si občas pro zpestření dám slanou verzi (připomíná trochu turecký ayran, je ale mnohem hustší). Často vypadá v ušmudlaných skleničkách hustý bílý nápoj s hrudkami mixovaných příloh až životu nebezpečně, ale nic nám po něm není, možná dokonce napomáhá lepšímu trávení pálivých jídel. Nán a lasí každému cestovateli vřele doporučujeme (a rýžový puding jako zákusek také, obzvlášť je-li podávaný s praženými kešu oříšky a rozinkami).

Ráno pokračujeme novým autobusem, opět je pro větší skupinu, než je ta naše, takže místa máme pořád dost. Znovu projíždíme starým městem a užíváme si jeho atmosféru, tak odlišnou od Dillí. Vracíme se stejnou cestou, jakou jsme včera přijížděli, takže tušíme, že za chvíli se po levé straně objeví pevnost Ámber.

A opravdu. Pevnost je rozložena spolu s dalším opevněním na několika kopcích, řidič nám zastavuje, abychom si ji vyfotili, z větší blízkosti už to nebude možné, protože se nevejde do záběru. Toho využívá i čekající krotitel a zaklínač hadů, který otevírá víko košíku a začíná hraním na píšťalu vyvolávat brýlatou kobru. To si nemůžeme nechat ujít, Jirka nasafuje turban a druhou píšťalu a už jedou v duu. Kobra samozřejmě netančí podle hudby, je ráda, že se na chvíli může protáhnout na světle, ale vypadá to, jakoby tančila do rytmu – ve skutečnosti sleduje konec fakírovi píšťaly, zda jí nechce nějak napadnout a ublížit jí. Kobra je tmavá, ne moc velká (na pořádné uštknutí by stačila, asi by to bylo skutečně nebezpečné, možná i smrtelné kousnutí). Na roztáhlém límci, kterým se snaží nás zastrašit, má ještě tmavší brýle. Jak je ve skutečnosti nebezpečná, to můžeme odhadnout jen podle strachu místních, kteří se fakírům a jejich hadům uctivě zdaleka vyhýbají, určitě opatrněji, než nepoučení turisté. Následuje očekávané handrkování o ceně, kdy fakír žádá 10 dolarů, ale nakonec je rád za 50 rupií, tedy skoro desetkrát méně.

Město Ámber leží v indickém státu Rádžasthán asi 11km severovýchodně od Džajpuru a žije v něm přibližně 25 000 obyvatel. Z Džajpuru je snadno dosažitelné autobusem nebo autorikšou. Na kopci nad městem je stará královská pevnost. K ní je snadno možné jít buď pěšky, nebo vyjet na slonu. Amber bývalo samostatné město, nicméně nyní spadá pod džajpurskou správu.

Zprávy o existenci vzkvétající osady sahají až k roku 967 našeho letopočtu, ale pravděpodobně existovala mnohem dříve. Významný zlom v jejím rozvoji nastal roku 1037, kdy byla pevnost dobyta rádžpútským klanem Kačhváha. Původní obyvatelé města patřili k dodnes početnému kmeni Mína. Velkého významu město dosáhlo po roce 1590, za vlády významného bojovníka, generála ve službách mughalského císaře Akbara, Man Singha I. (vládl do roku 1614), který nechal vybudovat větší část dodnes zachovalé palácové pevnosti.

Amber byl hlavním městem státu pod vládou hlavní větve Kačhváhů až do roku 1727. Tehdejší král Saváí Džaj Singh II. založil nové velkolepě naplánované město, které pojmenoval po sobě jako Džajnagara (dnes Džajpur). Po dokončení stavby města se do něj přestěhoval celý královský dvůr i všechny další důležité osoby, pouze bráhmanivázaní k chrámu bohyně Šila Deví žili v pevnosti dále. V pevnosti stále zůstávala silná vojenská posádka.

Palác se skládá z několika pozoruhodných budov, například Diwan-i-Khas a komplikovaně barevně vyzdobeného chrámu boha Ganéši, které nechal postavit proslulý válečník Mirza Rádža Džaj Singh I. (vnuk Man Singha). Původní stará pevnost, jejíž základy položili už Mínové, je dnes známá jako pevnost Džajgarh a je to v podstatě spíše vojenská obranná stavba nežli palác a s dnešní amberskou pevností je spojena řadou opevnění.

Legenda o Mirzovi

Jakmile Mirza (titul mughalských princů udělený Džaj Singhovi I.) dokončil stavbu Diwan-i-Khas, donesly se zprávy o její kráse k uším panovníka Džahángíra. Toho velmi rozčílilo, že by ho jeho vlastní vazal překonal v kráse nějaké stavby a že Mirzovo poslední dílo zastínilo všechny dosavadní divy Džahángírova impéria. Za nejpozoruhodnější byly označovány sloupy z červeného pískovce, které byly vytesány s mimořádným vkusem a citem pro detail. V záchvatu žárlivosti nařídil, že tyto mistrovsky vytesané sloupy musí být zničeny a vyslal do Amberu vykonavatele, kteří měli dohlédnout na vykonání jeho příkazu.

Ovšem Mirz, ve snaze zachránit svou krásnou stavbu nelenil a nařídil překrýt výzdobu sloupů štukem. Vykonavatelé jeho trik neodhalili a vrátili se zpět ke svému vládci do Ágry se zprávou, že nádhera, o které se tolik mluví, je pouhým výmyslem. Mirzovi nevšímavé nástupce bohužel nikdy nenapadlo, že by měli jeho nádherné dílo, které se pod omítkou zachovalo v perfektním stavu, opět odkrýt. Takže dodnes může člověk záblesk jejich tehdejší krásy obdivovat pouze v případě, že odstraní vrstvu omítky.

U vchodu do areálu nevěřícně sledujeme frontu na nejpohodlnější cestu do pevnosti. Historická sloní rampa s relativně velkým převýšením je totiž stále v provozu a sloni dnes tak jako před staletími stále obstarávají hlavní přístup do pevnosti. A právě na slony stojí dlouhá řada. Ovšem slonů je dostatek a otáčejí se v nepřetržitém proudu stále nahoru plní a dolů prázdní, bez zastavení, dokud je o jejich služby zájem. Každé zvíře má na zádech jednoduchou lavici pro dva, u vyvýšeného „nástupiště“ se řadí bez nějakých průtahů jeden po druhém, nasednutí je otázka chvilky. Nakonec tedy nečekáme nijak dlouho, tak akorát máme čas výhodně usmlouvat nákup několika Ganéšů vyřezaných prý ze santalového dřeva (což má dokazovat jejich vůně, která však může být i vůní nějakého terpentýnového mořidla). Z požadovaných asi 800 rp za jednoho Ganéšu se těsně před nasednutím dostaneme na 500 rp za 3 Ganéši a jednoho vyřezávaného slona 2v1 (má „krajkově“ vyřezané tělo a v něm menšího slona) a stejně vyvedeného velblouda. A to jsme rozhodně nic podobného nakupovat nechtěli.

Nasedáme na našeho slona, platíme mahutovi pevnou cenu 900 rp (450 Kč) za slona = za 2 dospělé. Sedí se bokem ke směru jízdy, před pádem nás chrání jen tenký drát za zády a nad koleny. Musíme sedět hodně vzadu, abychom byli vyváženi, není to úplně pohodlné, ale tu čtvrthodinovou cestu se to dá vydržet. Jízda čelem ke směru jízdy je pohodlnější, i když nohy musí být hodně rozkročeny nad širokými sloními zády, jenže tento styl se tu nepraktikuje.

Naší pozice využívá další otravný prodejce dřevěných sošek. Není kam uhnout očima, protože sedíme pořád čelem přímo k němu. Pořád přidává sošky a snižuje cenu, to, že máme už jednu sadu v batohu, ho vůbec nezajímá. Jen se ptá na cenu a samozřejmě nabízí mnohem výhodnější. Nakonec se jako nerychlejší cesta k tomu, abychom se ho zbavili, ukáže další nákup. Kupujeme stejnou sadu rozšířenou ještě o sovičku 2v1 za 200 rupií – náš první nákup už se nám tak výhodný nejeví, zase se ukazuje, že každá, i ta zdánlivě nejnesmyslnější cena, je výhodná hlavně pro prodejce. Co teď s tím vším budeme dělat? 6 Ganéšů, 2 sloni, 2 velbloudi a 1 sova…

Ganéša (složenina z gana - zástupy a íša - zkrácený tvar od Íšvara /pán, mistr, jméno Šivy/, tedy Pán Šivových zástupů) je hinduistický bůh se čtyřmi pažemi a sloní hlavou, jeden z nejznámějších a nejuctívanějších hinduistických bohů. Jeho kult je velmi silný a sahá i za hranice Indie.

Ganéša bývá vyobrazován v rozličných podobách s různými atributy, avšak ve většině případů jsou jeho ikonografická zobrazení stejná či dost podobná. Klasické zobrazení Ganéši je v podobě se sloní hlavou. Sloní hlava má představovat věrnost, inteligenci a sílu. Z té většinou vyčnívá jen jeden kel, který odkazuje na schopnost překonat veškeré formy dualismu. Jeho velké uši symbolizují moudrost a schopnost naslouchat zejména těm lidem, kteří vyžadují pomoc. Ganéšův záměrně zakřivený chobot má představovat jeho schopnost odlišit skutečnost od iluze, naproti tomu symbol na čele symbolizuje jeho umění měřit minulost a budoucnost. Sloní břicho podle tradice obsahuje vesmíry a symbolizuje štědrost přírody a vyrovnanost. Každá noha Ganéši je obvykle v jiné poloze - jedna je zvednutá a druhá na zemi a naznačují tak důležitost jednak žití a jednak samotného bytí. Čtyři paže představují mysl, intelekt, ego a svědomí. V jedné ruce třímá obyčejně sekeru, která má za úkol ničit překážky a vést muže ke spravedlnosti. V druhé ruce má obvykle bič jako symbol síly. Třetí ruka symbolizuje požehnání, ochranu a úkryt. Čtvrtá ruka je v pozici lotosového květu.

Ganéša se po celém světě přepravuje pomocí myši. Myš je váhana (vozidlo) duchovní a reprezentuje moudrost. Vede utajovaný život pod zemí, což reprezentuje symbol neznalosti a strachu z neznámého. Ganéšova myš je velká asi jako kůň a snadno Ganéšu unese, díky víře, kterou v ní má. Myš je vyobrazována sedící u misky s bonbóny vedle Ganéši. Má obdivný výraz, který symbolizuje víru ve vyšší moc. Slouží Ganéšovi dobrovolně a ten se k ní nechová jako k otroku.

Ganéša patří spolu s opičím králem Hanumanem k nejoblíbenějším hinduistickým bohům (kterých je prý celkem asi 300 milionů). Jeho rodiči jsou Šiva, bůh ničitel (ale v dobrém slova smyslu, ničitel starého, nepotřebného, bránícího novému a lepšímu) a jeho manželka Párvatí. O Ganéšově sloní hlavě hovoří několik vysvětlujících legend, nejznámější jsou tři:

1. Šiva s Párvatí sledovali párek kopulujících slonů, což se jim tak zalíbilo, že se sami proměnili ve slony a vyzkoušeli to také tak. Následkem toho se jim narodil Ganéša se sloní hlavou.

2. Párvatí si šla dát lázeň a Ganéša hlídal u dveří, aby ji nikdo neobtěžoval. Šiva přišel za manželkou v jednom ze svých převtělení, Ganéša ho nepoznal a nechtěl ho pustit. Šiva se rozvzteklil a usekl mu hlavu. Když si uvědomil, že zabil syna, nasadil mu hlavu prvního zvířete, které šlo kolem – tedy slůněte.

3. Ganéša je patronem překonávání překážek, aby sám věděl, jaké to je žít s překážkami, nosí sloní hlavu.

Tolik náboženská vsuvka. Mezitím stále sedíme na slonech a stoupáme k pevnosti Ámber sloní rampou s několika serpentinami. Hledíme většinou do kraje, na kopcovitý hřeben s opevněním za řekou, na rajské zahrady pod námi. Jen při několika kratších úsecích máme výhled nad sebe na pevnost, z podhledu toho stejně moc vidět není. Slon šlape klidně a vytrvale, procházíme nějakými bránami, zřejmě ochrannými. Poslední z nich nás vpustí na velké nádvoří, které po pravé straně obejdeme a vystoupíme na plošinu určenou k vysedání ze slonů. Odoláme mahutově žádosti o spropitné s poukazem na několik cedulí u nasedání a i na ceduli zde u výstupu, kde se píše, že tipy se zásadně dávat nemají. Ostatně cenu za slona inkasoval na ruku přímo on, nikoliv žádný zprostředkovatel.

Pevnost je skutečně obrovská. První nádvoří (se záchody zdarma) je asi nejzdobenější, je nově rekonstruované. Zaujme především sloupová hala Síně veřejných slyšení a zdobená monumentální brána do samotného areálu pevnosti, zde spíše paláce. Vstup branou je poslední jednoznačné místo, kudy musí projít všichni. Dál už je jen bludiště chodeb, schodů, teras, průchozích hradeb, rohových věžiček a nádvoří v několika úrovních.

Následuje několik různých nádvoří, kolem každého paláce a hradby s nejméně třemi patry. Vstup není nijak omezován, lze chodit naprosto všude. Projít vše není v lidských silách. Jen náhodou objevujeme prostory lázní – hamam – s mramorovým bazénkem, který ostatní minou, my zase určitě netrefíme na jiná zajímavá místa. Někde závidíme ostatním, že se na nás dívají svrchu z pěkné vyhlídky, za chvíli zase stojíme my v některé věžičce na rohu nádvoří vysoko nad ostatními, kteří obdivují drobné ornamenty na stěnách, nám příliš vzdálené. Chodíme v hrozném vedru a dusnu nahoru-dolů, sem a tam, z jednoho nádvoří na druhé a zase zpátky, celkem dvě a půl hodiny a ještě je to málo.

Na jednom z nádvoří procházíme symetrickou zelenou zahradou, jinde nás zaujmou stěny vykládané stříbrem a střípky zrcadel (Zrcadlový sál, oficiálně Síň soukromých audiencí, právě jej místní restaurátoři opravují). Až na úplném konci stojí uprostřed posledního nádvoří altánek, kde si ve stínu na chvíli odpočineme. Cestou zpět kupujeme 3 fotky 13x18, které pořídil z naší cesty na slonech místní fotograf, vyvolal je a neomylně nás po několika hodinách našel. Dáváme mu rozumných 100 rupií, ovšem po dalších pěti minutách nás odchytne jeho kolega, který nás má na dokonce 12 fotkách. Drží se nás zuby nehty jako klíště, dokud nekoupíme i jeho fotky, aspoň za 50 rupií. Takže teď máme 15 fotek, jak sedíme na slonovi…

Dolů z pevnosti scházíme po schodech (nahoru by se nám tudy určitě nechtělo, i tak jsme zlití potem až na kůži). Procházíme altánky nad jezírky pod zahradami a přes řeku, odpočívající opice raději míjíme obloukem. Čeká nás asi 300 metrů po rozpálené cestě k parkovišti, horko je nesnesitelné. Pozorujeme dobytek – krávy s hrbem, že by zebu (?), jak se chladí v řece, stejně se u břehu rochní i stádo divokých prasat s malými selátky. Na zádech krav odpočívají bílé volavky s oranžovým krkem, hlavou a zobákem. Trojice žen v pestrých sárí žne srpy nekonečný lán nějaké zelené trávy, hádáme na len, ale kdoví. Po cestě nás míjí slon s nádherně pomalovaným chobotem. Ti naši sice také byli malovaní, ale mnohem méně výrazně, možná už jim barvy při jejich službě na rampě vybledly. Autobus je příjemně vychlazený, řidič včas pustil klimatizaci, výborný nápad. Konečně trochu odpočinku od toho vlhkého vedra venku.

Sotva jsme se sešli (část výpravy se zdržela, protože se jim povedlo proniknout až do pevnosti nad palácem, nám cestu tam trhači lístků zatajili – prý je pevnost nepřístupná kvůli rekonstrukci – a pustili nás jen do nevýznamného sklepení pod palácem), vracíme se známou cestou do města. Kolem Palác větrů (Havá Mahal) jsme už jeli, jenže teď budeme mít možnost prohlídnout si jej zblízka a zevnitř. Zastavujeme a vystupujeme přímo na živou třídu, u níž palác stojí. Na fotkách to někdy vypadá, že Palác větrů byl vybudován na větším prostranství nebo náměstí, ve skutečnosti to je jen jeden z mnoha domů s krásnou přední fasádou podél chodníku, jen ještě mnohonásobně hezčí.

Přímo z chodníku se tu zvedá pětipatrová přední stěna paláce z roku 1799, zboku trochu jako kulisa potěmkinovské vesnice, protože není čelní stranou nějaké větší stavby, jak by se čekalo. Naopak, samotný palác je poměrně malý a úzký, vlastně jen řada komůrek přilepených k čelní růžové fasádě, ze kterých mohly ženy z vládcova harému nerušeně a hlavně nepozorovaně sledovat dění na živé ulici pod sebou. Přední strana, zbarvená skoro do červena, je tvořena čtyřmi stejně širokými řadami prolamovaných balkónků s okny krytými kamenným krajkovým mřížovím, páté (nejvyšší) patro je o něco užší a dává lícní straně paláce známý charakteristický tvar. Celkem je různých balkónků a krytých oken v čelní stěně kolem 600.

Tím, že palác stojí v řadě domů podél ulice, je trochu problematické focení, chtělo by to více širokoúhlý objektiv, aby se stavba do něj vešla. Snažíme se všichni najít si svůj správný úhel pro fotku, čehož využívají všudypřítomní žebráci ke své práci, zde hlavně mladé maminky s dětmi a s výmluvně nataženou rukou k turistům. Ovšem když se objeví policista, jako když střelí – úprkem mizí v některém z okolních průchodů, aby se po pár minutách, po vyčištění vzduchu, rychle vrátily. Raději pokračujeme do uličky mezi sousedními domy, kudy se dá projít za řadu domů po straně Principal Street.

Vcházíme zadním vchodem na čtvercové nádvoří lemované patrovou terasou s okouzlujícím výhledem na rubovou stranu čelní fasády, která je z této strany vymalována do žluta, jen pár balkónů uprostřed zůstává červenohnědých, se zlatým zdobením. I samotné nádvoří a terasy jsou orientálně zdobné, samý altánek, věžička, kopule, průchod, výklenek či aspoň okrasný plůtek, vše opět v trochu zašlé okrové barvě. A jako všude jinde – je možné jít kamkoliv, nikde není vstup zakázán. Obcházíme si tedy terasu a boční věží po schodech stoupáme do jednotlivých pater hlavního paláce, širokého vždy právě na šířku komůrky za oknem s vyhlídkou.

K samotným oknům v nižších patrech by se chodit nemělo, jak naznačuje formální přehrazením provazem, zejména na domorodce to ovšem žádný dojem nedělá a klidně chodí až k oknu. Ve vyšších patrech už přístup není omezován ani formálním ohraničením a můžeme okny sledovat ulici hluboko pod námi, případně střechy domů na protější straně ulice, sami nepozorováni. Stěny zde prakticky neexistují, místnosti od sebe navzájem i od nádvoří oddělují jen sloupy, případně mřížovaná bezesklá okna, s vyššími patry se objevuje příjemný průvan, prostá a jednoduchá přírodní klimatizace. Občas se někde píše, že tím, že palác je de facto jen přední fasádou, může být jeho prohlídka pro někoho zklamáním. Pro nás tedy určitě ne, i tak je to jedna z nejpozoruhodnějších staveb, jaké lze spatřit, a to nejen v rámci Indie. A to je ještě navíc svrchu výborný výhled na druhou stranu, na astronomickou observatoř Džantar Mantar, kam se teprve chystáme hned po prohlídce Paláce větrů.

Od Paláce větrů vycházíme zadní stranou, vracíme se na chvíli na ulici Principal Street, tentokrát však žebračkám nedáváme moc času a hned zase z ulice mizíme první odbočkou směrem k Městskému paláci. Prozatím jej jen mineme a skrz plácek s několika stánky míříme ke vchodu do slavné kamenné observatoře Džantar Mantar maháradži Džej Singha II. Protože většina „přístrojů“ je velmi složitá, najímáme dokonce místního průvodce, aby nám vše pokud možno vysvětlil. Jsme úspěšní jen částečně – průvodce detailně popíše, jak všechny ty divné stavby fungují, ale nějak z toho často nevyplývá, co a proč se jimi měřilo. Samozřejmě kromě tak jasných věcí, jako jsou sluneční hodiny.

Celkem nechal maháradža Džej Singh II. vybudovat pět observatoří v pěti městech, tu džajpurskou, ze všech nejlépe dochovanou, v letech 1727 až 1734, v době, kdy byl Džajpúr hlavním městem říše. Džantar znamená v hindštině „nástroj“, Mantar zase „výpočet“, jedná se tedy o obrovskou kalkulačku. Ovšem s poněkud omezeným druhem výpočtů, a to pouze na astronomické a kartografické výpočty. Celkem je zde 14 skupin staveb, přičemž některé skupiny zahrnují více zařízení, třeba skupina na sledování průchodu Slunce znameními zvěrokruhu má pro každé znamení vlastní stavbu se stupnicí, tedy celkem 12 staveb různě orientovaných.

Průvodce nám přesně a detailně popisuje funkce různých zděných přístrojů, mramorových stupnic a měděných konstrukcí, takže časem třeba i rozumíme, jak se na přístroji dala odečíst určitá veličina (a fyzikálně nám zdůvodní, proč je přístroj postavený, kalibrovaný a orientovaný tak, jak jej maháradža navrhl), ale nějak z toho není jasné, k čemu ten výsledek potřeboval. Skutečností je, že se ve zdejší observatoři dal relativně velmi přesně měřit čas, předpovídat zatmění Slunce a Měsíce, zjišťovat polohy hvězd a deklinace planet (hlavně jako pomůcka pro přesné nastavení polohy dalekohledu), bylo možné stanovit i zeměpisnou délku a šířku Džajpúru (to mně přijde jako poněkud jednorázová záležitost, která přece nevyžaduje postavení ohromné stavby s několikametrovou prohnutou mramorovou stupnicí rozdělenou na milimetrové dílky – vždyť to je konstantní údaj, který stačí změřit jednou, nebo se pletu?).

Nejvyšší stavbou jsou sluneční hodiny Samrat jantra, s rampou vystavěnou pod úhlem 27 stupňů (zeměpisná šířka Džajpúru) celkem vysokou 27 metrů. A nahoře ještě s altánkem na vyhlašování zatmění a příchodu monzunových dešťů. Monumentálnost rozměrů umožňuje promítnout stín rampy na obloukové mramorové stupnice tak, že každou sekundu se stín posune o 1 mm, tedy 6 cm za minutu. To už lze sledovat a prý je to úžasný pohled, to ovšem nesmí být zrovna zataženo s mírným deštíkem, jako máme my. Přesnost hodin prý je asi 2 vteřiny, otázkou je, jaký to ve své době mělo praktický význam.

Je možná příjemnější projít si v klidu celý areál bez průvodce a místo snahy o pochopení funkčnosti se jen tak kochat futuristickým vzhledem staveb, jejich monumentálností a současně jemností stupnic a výpočetních sítí vyrytých do bílého mramoru. Člověk si tady připadá, jako by se ocitl v nějakém sci-fi filmu, nechce se věřit, že vše je téměř 300 let staré. A že vše navrhl a na stavbu dohlížel jeden muž, který se kromě toho musel věnovat i řízení jedné z největších říší své doby (a to nemluvím o starostech s několikasethlavým harémem) – ano, Džej Singh II. opravdu vše navrhnul a kontroloval přesnost výstavby osobně.

Návštěva observatoře je pro technicky zaměřeného člověka jistě zajímavější, než sousední Městský palác. Celý komplex je opět postavený z červeného pískovce, kromě samotného maháradžova paláce, který se zvedá za návštěvnicky přístupnou částí, od které se odlišuje jednak žlutou barvou fasády, jednak mnohem větší výškou. Maháradžova rodina zde stále žije, a tak se do jejich paláce turisté nedostanou. Celý komplex je zachovaný a rekonstruovaný tak, že bylo možné v jeho budovách umístit několik muzeí, jako třeba sbírku maharádžského oblečení a textilu, portréty nepřetržité několikasetleté řady maharádžů až po toho současného (jeho rodinné fotky jsou i na jiných místech areálu), zbrojnice včetně raritních zbraní (střílející halapartny doplněné nenápadnou hlavní, samostříly kombinované s pistolemi, dýkopistole a šavlopistole, různá ochranná brnění a jiné). Na jednom z nádvoří je sbírka kočárů, uprostřed jiného stojí tradiční Síň soukromých slyšení, jako obvykle jen sloupová hala beze stěn. Její zajímavostí jsou dvě vystavené stříbrné kádě na vodu ohromných rozměrů, každá vysoká 160 cm (hmotnost 340 kg a obsah 4000 litrů!). V těchto nádobách si maháradža Sawai Madho Singh II. vezl roku 1901 do Londýna vodu z Gangy. Podle pověsti nedůvěřoval kvalitě londýnské vody, pravda bude ale asi trochu prozaičtější, jeho víra mu nepřipouštěla pít jinou vodu, než indickou.

Dostali jsme na prohlídku docela dost času, možná více, než bylo nutné. Chvíli tedy odpočíváme po celkem namáhavém dni (je hodně pozdní odpoledne a my jsme dnes nějak nestihli ani oběd), pak se jdeme mrknout po nějakých banánech na tržiště před palácovým komplexem. Je to divné, stánků je zde plno, ale banány ani v jednom. Pokračujeme branou v opevnění dál od turisty navštěvovaných míst a dostáváme se do podivných uliček plných pospávajících domorodců povětšinou nevábného vzhledu. Všichni si nás zvědavě prohlížejí, není nám to úplně příjemné, hlavně v těsnějších místech, kde se nám kontaktní Indové přibližují až na skutečný fyzický kontakt. Necítíme sice žádné nepřátelství nebo přímé ohrožení, jsme ale rádi, když se nám konečně povede najít stařenu sedící na kusu hadru, která má před sebou pár nahnilých trsů banánů. Když vidí naše váhavé přebírání, odkryje kbelík přikrytý hnusnou páchnoucí hadrou, kde schovává banány mnohem lepší. Kupujeme velký trs a mizíme zpátky k autobusu, kde mezitím vypukla zajímavá šachová partie. Prodejci suvenýrů nabízejí kapesní dřevěné šachy a kolega od nás si s místním velmistrem dává mezikontinentální partičku Evropa-Asie (nejdříve se zeptá, zda se nejmenuje Višvanáthan Ánand, ale není to on). Bohužel musíme odjet v nerozhodnutém postavení, prodejce šachové krabičky vehementně protestuje, čekal, že po partii ji někdo z nás koupí. Ale smůla.

Denní program je oficiálně vyčerpaný, jenže šéf Jirka má ještě další plán. Kousek za městem, asi 15 km, jsou méně známé skalní chrámy Galtai. Otevírací doba je víceméně neomezená, dostaneme se dovnitř ještě i teď, kdy už ve městě jsou památky zavřeny. Jedeme starou známou cestou kolem Ámberu, brzy uhýbáme do hor a s námahou se škrábeme výš a výše stále užší cestou. Pozorujeme kolem typický indický venkov, nepřizpůsobený turistům. Přibývá zeleně, jedeme už tropickými lesy, občas projedeme nějakou osadou a jednou i větší vesnicí s velkou školou v nějakém historickém paláci s opevněným nádvořím. Celá vesnice má asi starší dějiny, než by se tady čekalo, projíždíme po dlážděné cestě dvěma starobylými branami, do kterých se i náš nevelký autobus tak-tak vejde. Z oken pozorujeme různé ptáky, občas zahlédneme divoké prase, opice, ale nejvíc nás překvapí, když na opuštěné ruině zahlédneme sedět velkého páva. První, ale zdaleka ne poslední setkání s tímto exotickým ptákem, kterého sice my občas považujeme za domácího, ale v Indii žije naprosto divoce a volně.

Silnička už je tak úzká, že i motocyklisté jedoucí proti nám musí zastavit a své motorky odtáhnout z cesty, abychom projeli. Zastavujeme před areálem skalních chrámů, kde sice nechtějí vstupné, ale za focení a kamery se platí (ne moc). Opice kolem se radují, zbytečně, nic k jídlu pro ně připravené nemáme (u vstupu by se dalo nějaké krmení koupit). Jsme překvapeni nečekanou krásou – po levé i pravé straně několikapatrový chrám, oba obývané mnichy v sukních, od pasu nahoru nahými (kromě turbanu, samozřejmě). Necháváme si oba chrámy na později a stoupáme vzhůru po schodech kolem spodního bazénu (ten je vyhrazený zdejším opicím, považovaným za posvátné). Do skály je zasazen další chrám, který plní i funkci hráze horního bazénku, určeného k rituálním koupelím věřících. Kolem běhají opice všeho věku a loudí.

Nad částí vyhrazenou koupelím je další chrámeček s kaplí, kde jsou sošky a portréty různých božstev, převažuje Šiva, Ganéša a Hanuman. Místní mnich nám ochotně a s radostí dává základní lekci z náboženských symbolů, které vidíme. A areál pokračuje dále místem, kde mniši krmí opice, úplně nahoře vše svým klidem jistí svatý muž v bederní roušce s dredy ve vlasech až pod pás. Cesta pokračuje k dalším chrámům zasvěceným Slunci, jenže ty jsou už pro nás příliš daleko, za světla bychom je nestihli. Proto se pomalu vracíme, musíme jen počkat, až nám schody uvolní spokojeně přežvykující kráva.

Opice už pochopily, že z nás nic nevypadne, už neloudí a jen se pletou pod nohama. Se západem slunce začíná několik věřících očistné koupele, muži i ženy nečekaně pohromadě, postarší dáma klidně od pasu nahá, muži v nějaké místní verzi slipů. Na zábradlí sedí opičí samec nového druhu, namísto jinde obvyklých hnědých langurů je mohutnější, stříbrošedý, s černým obličejem a končetinami (jakoby v černých ponožkách a rukavicích).

Za provolávání hesel se zvedne parta mladíků v oranžových kalhotách, na ramenou tyče a na jejich koncích oranžové zdobené nádoby. Roznášejí věřícím pěšky po celé Indii posvátnou vodu z Gangy, teď míří do horního chrámu. Podobná procesí budeme potkávat často, ve městech i mimo ně, na dálnicích, větší i menší skupiny, občas doprovázené i ženami, někdy v čele s nazdobeným traktorem vezoucím vše potřebné k dlouhé cestě.

Zastavíme se na chvíli ve spodních chrámech, mimo mnichů a oltářů nás zaujme výzdoba jedné kaple, kdy na zemi je vytvořen z čerstvých okvětních lístků různých barev geometrický vzor připomínající koberec. Mniši toho nemají tolik na práci, tak se mohou věnovat v rámci duševních cvičení i takovýmto nimravým činnostem s vytvářením pomíjivých obrazců, které zřejmě musí být denně obnovovány.

Při čekání na autobus zaslechneme divné skřeky, brzy nám dojde, že to budou pávi. A skutečně na kopečku u cesty, přímo na vrcholku, rozeznáváme asi čtyři ptáky loučící se neladným zpěvem se zapadajícím sluncem.

Do hotelu se vracíme potmě, na večeři zkoušíme nové kombinace vystavených jídel. V krámku kupujeme pohledy se známkami, hned je i napíšeme a necháme k poslání na recepci, ani měsíc po návratu domů ještě nedošly. Ráno se sbalíme a čeká nás další několikasetkilometrový přesun.

Video z Džajpúru