Indie - New Delhi

New Delhi

Je pár minut po půlnoci místního času, o tři a půl více, než u nás, nejsme tedy nijak zvláště ospalí ani unavení, máme vlastně devět večer. Odbavení bez nejmenších problémů, řidič autobusu už čeká. Hned po východu z haly poznáváme, co nás po následující skoro tři týdny čeká. Horká prádelna. I když je po půlnoci, teplota je jistě kolem třicítky a vlhkost nad 90%. Během minuty jsme propoceni. Autobusy sice běžně k halám letiště nesmějí a podle původních zpráv jsme měli jet k parkovišti nějakým shuttlem nebo taxíky, ale je noc a už se to tak přísně nebere, jdeme tedy i s bagáží asi 200 metrů a tam čekáme na autobus.

Společnost nám dělají toulaví psi, vzhledem i velikostí podobní labradorským retrieverům, ale evidentně mixovaným všemi ostatními psími druhy. Nejsou nijak vlezlí, jen čekají, zda nám něco neodpadne. Dnes ještě některým přijde správné zbavit se oplatků a sušenek, přivezených u domova jako železná pojistka na cestu, ale v dalších dnech uvidíme tolik dalších psů, že si jich všímat nebudeme. Naopak, mnoho jich bude prašivých a těm se obloukem vyhneme. Nicméně případ nějak agresivního psa neuvidíme, nervózně budou štěkat jen ti, které právě mnich nešetrně vyhodí ze stínku v chrámu nebo prodavač zpřed vchodu do svého krámku.

Autobus přijíždí, chvíli s ním budeme jezdit, vítáme proto, že míst je více, než nás, a nebude tak problém s uložením batůžků při výletech a s natažením nohou pro několik dlouhánů, kteří si mohou zabrat dvojsedačku jen pro sebe. Už cesta nocí nás překvapuje – všude po ulicích se povalují spící lidé, na cestě, na chodníku, na pultu svého chatrného stánku (často pojízdného), natažení mezi řidítky a sedačkou cyklorikši, na trávě v parku, mezi odpadky na smetišti. Všude. Někde po jednom, jinde ve skupinách. A občas někde nějaký muž čůrá, prostě na tom místě, kde právě je. Vstane a čůrá. Na vylidněných ulicích vynikne špína a odpadky, jsme ale v Indii a ví se dopředu, jak zdejší ulice vypadají, takže většina z nás není překvapena a jen to potvrzuje naše očekávání.

Trochu komplikací nám přináší stavba nové linky metra, kvůli které je omezený příjezd na hlavní dilíjské náměstí Connaught Circus, obrovský kruháč, kterému dejvický Kulaťák může jen tiše závidět jeho průměr. Právě na tomto celkem prestižním místě stojí náš hotel The Corus. Hotel pěkný, ale poměrně dobře maskovaný a touto dobou špatně přístupný. Autobus nás vysazuje asi kilometr od hotelu (ale vzdálenost dnes ještě neznáme), kde přestupujeme do hotelového auta, kam se ovšem vejdou čtyři pasažéři, kdežto nás je i s průvodcem Jirkou a „zacvičovanou“ spoluprůvodkyní Helenou celkem 17. Naštěstí po chvíli přijíždí i druhé auto, a tak celá logistická anabáze nakonec není tak hrozná, jak se zdála na počátku.

Hotel je mnohem lepší, než jsme čekali. A to bude platit i pro ostatní hotely naší cesty. Nikdy nechybí ručníky, mýdlo ani povlečení (jen několikrát musíme žádat jeho výměnu za čistější, ovšem vždy je poměrně dost seprané, takže nám jde hlavně o to, aby na něm nebyly viditelné skvrny od rtěnky či jiné). I toaletní papír je všude, přestože si z domu vezeme několik ruliček „pro jistotu“, přesně podle instrukcí.

Jen máme trochu potíže trefit správný vchod, když nás auto vyhodí na ulici a řidič máchne rukou neurčitě k řadě domů kolem náměstí. Nenápadné schůdky nahoru nevypadají jako vchod do hotelu, spíše jako vstup do herny. A cedule se jménem se ztrácí v záplavě dalších vývěsních a reklamních štítů všude kolem. Nakonec tedy trefíme a už unavenější začínáme první noc na Indickém subkontinentu. Ráno sice nebudeme vstávat brzy na místní poměry, snídaně 7:30, odjezd 8:30 (tak to bude často i v dalších dnech), ale po odečtení tří a půl hodiny časového posuvu to už tak komfortně nevypadá.

Snídaně budou po celou dobu cesty více méně stejné. Nasládlé tousty, které opečením trochu znormální svou chuť, sladké pečivo, máslo, dva druhy marmelády (červená a oranžová), místní teplé speciality z termonádob – různé omáčky, luštěniny (hlavně červené fazole v červené pálivé omáčce), rýže, nudle apod. A vaječná omeleta na přání, udělají i volská oka, ale je třeba si o ně říct. K pití dva druhy džusu, čaj a káva. Občas bude snídaně o něco chudší (právě o místní speciality), nebo naopak bohatší (třeba o lívanečky s javorovým sirupem).

K autobusu jdeme pěšky. Nemusíme se tahat s kufry, takže to není takový problém a aspoň nasákneme trochou atmosféry z ne zcela turistických míst. Zvykáme si na teplo a vlhko, hluk, chaos, troubení, neuvěřitelné masy lidí, dáváme pozor, kam šlapeme, všude jsou odpadky a výkaly lidské i zvířecí, občas bahno (jsme uprostřed monzunového období). Trochu obtěžují žebráci – zde je rozhodně nemůžeme podezřívat z vypočítavosti a zaměření na turisty, žebrají spravedlivě po nás i po místních, kteří dávají častěji, než my. Když totiž něco dá turista, tak se už nezbaví nejen nově se vynořivších dalších žebrajících, ale ani už jednou obdarovaného, který se dožaduje dalšího příspěvku. To se týká především dětí. Až na výjimky se tak vyplatí žebrající cynicky ignorovat.

Kolem nás se probouzejí lidé, přímo na ulici provádějí hygienu a ranní očistu. V občasných tlačenicích pozorně chráníme své věci, peníze, doklady, foťáky a tak, ale až do konce se nikomu nic neztratí a nikdo se necítíme nijak ohroženi (pokud tedy ohrožením nemyslím každou cestu motorikšou, kdy ovšem nejde o majetek, ale přímo o život). Pod rušnou křižovatkou projdeme podchodem, což je takový čichový zážitek, že večer cestou zpět raději prokličkujeme mezi auty.

V autobuse se ujme slova Jirka. Jeho zvučný hlas je i vzadu lépe slyšet přímo, chrchlající mikrofon tak zůstává nevyužitý. Jirka je hlavní profesí učitel matematiky a fyziky na průmyslovce, což bychom do něj rozhodně neřekli. Je organizátor různých turistických a horolezeckých akcí, specialista na Jižní Ameriku (Peru, okolí Huascaránu), ale i na Nepál. Indii zná samozřejmě také výborně a v žádném případě nemáme pocit, že by někdy nevěděl nebo tápal, takže je naprosto rovnocennou náhradou stálých průvodcovských specialistů, které cestovka obvykle do tohoto koutu země posílá. Asi díky profesi je komunikativní a empatický, což u průvodců nebývá vždy pravidlem. Husarským kouskem je zavedení tykání každého s každým na první společné večeři, čímž se úžasně navodí pohoda ve vztazích naší nevelké skupiny, takže nevznikne ani náznak ponorkové nemoci nebo vzájemných antipatií, přestože složení skupiny a věkový rozptyl jsou velmi různorodé.

Na poslední chvíli byla donominovaná i druhá průvodkyně, Helena. Pro nás měla velký význam její osobní zkušenost z dvouletého pobytu v Indii a zájem o místní filozofie a náboženství. Máme tak z první ruky nejen různé zajímavosti a praktické rady, ale i hlubší informace o hinduismu, buddhismu a dalších místních *ismech. V kritických místech, kde je třeba prorážet si cestu chaotickými davy domorodců v klikatých a spletitých uličkách přelidněných velkoměst (hlavně Váránasí připomíná hučící úl plný rojících se včel) nás Helena jistí zezadu, takže nehrozí ztráta a beznadějné zabloudění ani tomu, kdo se zdrží třeba nákupem samosy nebo kokosového ořechu u stánku.

Chvíli to trvá, než se dostanu v cestopisu k navštíveným místům, v Indii totiž více než kde jinde platí, že i cesta je cíl. Nejen když jdeme pěšky, i z oken autobusu při přesunech sledujeme neuvěřitelně zajímavý život kolem nás. Ve spojení s Indií se vždy mluví o špíně a smradu. Nemá cenu to popírat. Nicméně když je člověk připravený a přidá špetku tolerance k nezvyklému prostředí, dokáže rychle kulturní šok překonat a sledovat naprosto odlišný životní styl spíše se zájmem, než s nějakým povrchním odsouzením. Nic podobného jsme jinde neviděli, ani v jiných chudých zemích afrických či jihoamerických, ani v okolních zemích stejného kulturního okruhu (Srí Lanka či později navštívený Nepál). Indie je prostě svá. Je to možná dané i větší hustotou obyvatel ve městech a teplým podnebím, které nenutí bezdomovce přesouvat se do slumů, kterými je sice Indie známá, na naší trase jimi však neprojíždíme. Mnoho chudých Indů ani ten slum nepotřebuje, žijí zde klidně volně na ulici, někdy si u zdi udělají přístřešek z igelitu vzadu kameny zatíženým na zemi, vpředu na dvou dřevěných kůlech (i v nejhorším slumu se přece spí pod kartonem nebo plechovou střechou, ne pod kusem igelitu). Tady, všem na očích, mají matrace na spaní a kotlík na vaření. To je vše, nic víc nepotřebují, Diogenes by se ve svém sudu styděl za rozmařilost.

Na ulici se opravdu žije. Prodává se zde ovoce, zelenina a místní „fast food“, obvykle smažené pochutinky. Poskytují se tu služby, holiči holí a stříhají před zrcadlem na kmeni stromu a pod jeho větvemi – střechou své provozovny, opraváři kol opravují vsedě na zemi u rušných křižovatek, mezi auty se proplétají prodavači všeho, rikšové po desítkách čekají schouleni na sedátku na rito. Děti si hrají, staří odpočívají. U hydrantů se myje. Kolem spěchají a tlačí se davy lidí, klidně překračují ležící, rukama odstrkují překážející. Tady se na soukromé zóny nehraje, lidé jsou pořád ve fyzickém kontaktu. Objímají se ale kolem ramen jen muži s muži a ženy s ženami, mezipohlavní kontakty na veřejnost nepatří.

Naopak, co se na veřejnosti volně odehrává, je mužské čůrání. Co pár desítek metrů je někde u zdi vykachlíkovaná plocha, někdy doplněná asi metr vysokou zídkou v metrové vzdálenost (ale často ta krycí zídka chybí). Někde je vše svedeno jakoby do kanalizace, jinde je jen chodník přerušen a vše se nechá vsáknout do země – ta je samozřejmě tak nasycena, že nebere, pak je kolem nevoňavá louže a bláto. V chudších čtvrtích i tyto jednoduché pisoáry chybí a jsou zde asi zvykově používána vyhrazená místa na zdech domů, každý muž ví přesně, kam nejblíže zajít. Ženy i děti klidně chodí pár decimetrů za zády konajících mužů a nikdo se nepohoršuje (ani nad veřejným konáním potřeby, ani nad znečišťováním ulic). Okolí záchodků je pochopitelně snadno poznat po čichu.

S velkou potřebou se dělají trochu větší ciráty. Najde se kousek zeleně, nejlépe za nějakým plotem nebo zídkou, případně u vodního toku. S sebou se vezme láhev vody. Tam se vše vykoná, často také přímo na očích veřejnosti. Vynikne to hlavně ve Váránasí, kde turisté z lodiček překvapeni hledí na vystrčené půlky přímo nad posvátnou řeku Gangu, ve které se kousek níže po proudu myjí lidé, vodou kloktají a dokonce ji přímo pijí. Toaletní ani jiný papír se nepoužívá, k očistě slouží levá ruka a právě láhev s vodou. Proto Indové jedí jen pravačkou a levá ruku je nečistá a není slušné ji používat prakticky k žádnému jinému účelu.

A ženy? Ženy nečůrají. Nebo alespoň nejsou vidět. Jen opravdu výjimečně lze zahlédnout trochu diskrétně přidřeplou postavu za keřem, dlouhé sukně poslušně vše skryjí, na první pohled není často ani jasné, o jakou činnost se to právě jedná.

Další zajímavostí je pochopitelně doprava a provoz na silnicích obecně. Vozový park je trochu starší, nejčastější značkou je místní TATA, která navzdory obecnému povědomí nevyrábí jen minivozítka, ale i auta větší, řekněme tak nižší střední třídy. I náklaďáky jsou TATA, i když jsme viděli v Ágře i vojenskou kolonu vozů TATRA, ano ta naše tatrovka česká, tedy moravská. Ještě více než aut je motorek a více než motorek je motorikší ve velkých městech a cyklorikší v menších sídlech (ale jsou i v těch velkoměstech, tam asi 1:1 s motorikšami). Jezdí se obvykle vlevo, ale jako veškerá pravidla, i toto se bere spíše jako nezávazné doporučení. Semafory jsou jen něco jako barevná hudba, nikdo si jich moc nevšímá. Mezery mezi vozidly jsou maximálně centimetrové (i po stranách), snad povinné je neustálé troubení a blikání. Do křižovatek najíždějí všichni najednou, přednost se řeší až na místě možného střetu, a to právem silnějšího, rychlejšího a hlasitějšího. A všude se do toho motají chodci (přechody neexistují) a krávy, ty mají přednost absolutní. Předjíždí se z obou stran, když to nejde jinak, tak po chodníku mezi lidmi (hlavně rikši). Navzdory oblíbeným představám, že tento systém se obejde bez havárií, to není rozhodně pravda. Všichni jsou otlučení, pravidelně jsme na cestách i dálnicích viděli převrácené náklaďáky, několik nehod potkáváme každý den.

Jediné, co může všude panující chaos trochu zmírnit, jsou policisté a policistky. Požívají tu nečekané autority. Jejich základním vybavením je metrová dřevěná hůl (3 – 4 cm v průměru), kterou se nerozpakují použít. Kdo neposlechne pokyn, hned chytí jednu přes záda a vůbec ho nenapadne se nějak bránit, jen se snaží co nejrychleji dostat z dosahu. Pěknou honičku uvidíme ve Fatéhpur Síkrí, kde malý policajt bude honit většího prodejce suvenýrů (netušíme, čím se provinil) a mydlit do něj holí hlava nehlava. Možná by nebylo od věci něco podobného zavést i u nás.

Když už jsme u té dopravy: náklaďáky tu jezdí krásně vyzdobené. Každý řidič náklaďáku nebo traktoru si nechá záležet na co nejbarevnějších okrasách, včetně živých květin. Vozy mají prostorné kabiny, kromě sedačky řidiče se tam vejdou i dvě lehátka. To u levého okýnka obvykle okupuje pomocník, který hlídá levou stranu a zastává i funkci „levého blinkru“, dává rukou z okna znamení o odbočení doleva. Vozy jsou popsané nápisy, na zádi mají obvykle varování o ztlumení světel v noci a prosbu o troubení při předjíždění – to aby řidič neztrácel čas koukáním do zrcátka (které stejně často úplně chybí, nebo je aspoň utržené a jen volně visí). „Levého blinkra“ máme vždy v našem autobusu i my, když zrovna neukazuje změnu směru, tak třeba pomáhá nakládat a vykládat zavazadla, vytahuje při zastávkách schůdky a vůbec se snaží pomáhat. Pan řidič jen sedí, takové pomocné práce jsou pod jeho úroveň.

Zvláštní kastou jsou rikšové (teď nemluvím o klasickém kastovním systému).

Motorikšové jsou blázni a k získání motorikši se pravděpodobně musí prokázat papíry na hlavu, naprosto postrádají pud sebezáchovy a neznají slova typu opatrnost, či zodpovědnost. Řítí se se svými vratkými stroji neuvěřitelnou rychlostí přeplněnými ulicemi zácpa nezácpa. Brzdí jen v opravdu kritických situacích, jinak dávají přednost prudké změně směru bez jakéhokoliv varování. Pohrdají chodci a cyklorikšami, možná i pasažéry (určitě aspoň těmi ječícími Evropany). Nejraději jezdí v noci, kdy pro dálková světla protijedoucích vozidel není nic vidět. Do rikši pro 4 pasažéry naloží pasažérů 8 (i my jsme tak jednou jeli, trčíce koleny a lokty do stran, kam na ně útočili ostatní účastníci dopravního chaosu). Poznatek: řidítky se dá směr změnit mnohem rychleji, než volantem. Ceny jsou mírné, možná proto tak uhání, aby odchytili dalšího pasažéra (potenciálního sebevraha). Nepřekvapil nápis na jedné z rikši: „This is India“, „To je Indie“.

Naproti tomu cyklorikšové jsou chudáci. Je jich více a panuje větší konkurence. Lidé ze Západu občas trpí pocitem viny, když vidí tu námahu, se kterou se starý sušinka snaží rozpohybovat svůj chatrný starý stroj se dvěma Čechy, z nichž každý váží o polovinu více, než on. Ale když vidíme ten boj o zákazníka, tak se rádi svezeme a výčitky nemáme. Zase dnes bude mít rikša na večeři. Jsme i svědkem zoufalství a skoro bitky, když obsadíme 6 rikší ze 7. Bohužel nemáme zažité spravedlivé postupy a neúmyslně nedodržíme pořadí příjezdu na stand. Cyklorikša, který byl neoprávněně opomenut, teď neví, zda se rozbrečet, nebo se bránit. Naštěstí volí druhou cestu, ovšem konkurent se západního turisty nehodlá vzdát. Vše řeší až policajt s palicí, který poprosí špatně sedící pár o přestup. Teď se chce brečet tomu druhému. Ach jo. Škoda, že nelze napravit všechnu nespravedlnost světa. Tady by se i lidé od nás mohli učit, jak si vážit těžké práce. A že těžká opravdu je. Rikšové mají přes rameno ručník, kterým skoro pořád utírají pot z čela, aby netekl do očí. Záda mají propocena neustále. Přesto se snaží jet ještě ohleduplně a vyhýbat se dírám, která na nepříliš odpružených kolech působí na kostrče zákazníků jako kopance.

A ke koloritu patří samozřejmě krávy. Jsou sice posvátné, to ale navzdory našim představám neznamená, že by se k nim lidé modlili, nebo je měli v nějaké zvláštní úctě. Znamená to jen to, že si jich nevšímají a nechávají je být. Občas někdo na venkově krávu chová a má ji uvázanou, většina jich žije volně a svobodně (kdo je dojí? Těžko říct, nevím). A podle toho vypadají. Vyhublé, žebra by se dala spočítat. Občas s kožní nemocí. Všechny špinavé a se zanícenou zadní částí (jak to jen napsat slušně). Obvykle netečné a rozmazlené svou svobodou, stále hloupé, jako krávy. Toulají se po ulicích, hledají něco k snědku, nepohrdnou papírem ani igelitkou, dobrovolně je nikdo nekrmí. Tak zuboženou si posvátnost nepředstavujeme. Nejsou vychované, respektive jsou vychované k tomu, že je nemusí nic zajímat. Klidně se jich několik postaví doprostřed cesty, klidně i na dvouproudé dálnici přes celou šířku obou pruhů. Řidiči je se stoickým klidem objíždějí třeba po trávě, ale rozhodně se k nim nemodlí a nejsou v posvátném vytržení z toho, že musí svou zběsilost při řízení (Indům vrozenou) Na chvíli přerušit. Nenadávají, ani nejásají. Když už nelze ani objet, pomalu se blíží ke skotu, až jej třeba „omylem“ drcnou a i kráva pochopí.

Totéž na nádraží, oblíbeném místě krav – hodně lidí, hodně papíru, je tady co žrát. Toulají se kolejištěm a přijíždějící vlak musí spustit svou sirénu, aby kráva těsně před ním na poslední chvíli přeskočila akrobaticky zábradlí do vedlejší koleje, kde zrovna náhodou nic nejede. Ale vidíme i krávu uvědomělou, která využije plošiny pro invalidy a z druhého nástupiště se vrací na první perón spolu s cestujícími po nadchodu! Mnohem hloupější je ta, která nám chce sežrat batoh, a když jí to nedovolíme, tak se dva metry od nás vyprázdní a utvoří louži o průměru snad 2 metry, která pomalu odtéká kolem nás do kolejiště. Prostě bych posvátnou krávou v Indii být nechtěl, to ty naše se mají lépe. Snad se po vzoru hinduistů v příštím životě neinkarnuji do indického telete. Kdo má špatnou karmu, narodí se jako nižší tvor. Tak doufám, že na tom nebudu tak špatně.

Asi nikoho nepřekvapí systém dvojích cen – místní platí jako vstupy do památek většinou jen pár symbolických rupií, kdežto ceny cizinců se pohybují od stovky nahoru až po hodně vysokých 750 rupií na Tádž Mahalu (z toho jde ovšem poměrně velká část přímo na údržbu Tádže a zlepšení podmínek v Ágře). Často se domorodci ani nenamáhají platit. Úplně obráceně to je pak uvnitř areálů, kde cizinci mají mnohdy WC zdarma, kdežto Indové platí, přesně v duchu pravidla, že cizinci si už zaplatili dost na to, aby měli nárok na služby na úrovni.

Toalety obecně se nezřídka neplatí vůbec, jen někdy si „správce“ tohoto zařízení vynucuje dobrovolný poplatek, opravdu výjimečně se platí pevná cena (maximálně kolem 10 rupií, naše pětikoruna, a to ještě hlavně na místech nejvíce zkažených turisty). Druhá strana mince je, že podle toho často záchody i vypadají, škoda popisovat, každý si to jistě umí představit – ovšem (stejně jako u neplacení v „drahých“ památkách) dá se celkem spolehnout na to, že záchody na místech s předpokládanou vysokou hustotou turistů bývají nesrovnatelně čistší a modernější.

Tak asi nastal čas vrátit se tam, kde jsem odbočil z časové linie, tedy do ranního autobusu kousek od hotelu, odkud vyrážíme směrem k prvnímu zastavení na naší cestě po památkách. Sledujeme projížděné ulice a prozatím nás ještě skoro vše překvapuje, než si postupně zvykneme. Před Červenou pevností ani neřešíme počasí, je pěkně, je ráno a monzumové deště přece přicházejí až v podvečer. Ó, jak se pleteme…

Dillí (New Delhi) je druhé největší město Indie po Mumbai (Bombai). Má téměř 14 milionů obyvatel (v aglomeraci 15,3 mil). Leží v severní části země na rozloze 1.483 čtverečních kilometrů v průměrné nadmořské výšce 293 m nad mořem. Na délku i na šířku má město kolem 50 km. Městem protéká řeka Jamuna, jedna z nejposvátnějších hinduistických řek.

Celkových zhruba 14 milionů obyvatelů Dillí tvoří většina příslušníky různých národů Indie, a tak je město kosmopolitní. Navíc zde pracuje mnoho lidí původem z jiných indických měst a rovněž tu žijí i pracovníci ze zahraničí. Dillí je relativně hustě osídleno – hustota zalidnění zde vychází na 9.294 lidí na km2. Vzdělanost činí 81 %, pod hranicí chudoby žije 1,4 milionu obyvatel velkoměsta. Díky vnitřní migraci a vysokému přírůstku indické populace vůbec se město neustále rozrůstá a do roku 2015 se má se svojí aglomerací stát po Tokiu a Bombaji třetím největším na světě.

Červená pevnost je název pevnosti v Indii v Novém Dillí, která byla postavena v první polovině 17. století. Své přízvisko červená získala díky červenému pískovci, ze kterého byla postavena. Dnes je pevnost jednou z hojně navštěvovaných památek a patří k důležitým památkám mughalské architektury. Od roku 1993 je součástí světového dědictví UNESCO.

Vchod do Červené pevnosti vede impozantní bránou v impozantních hradbách z červeného pískovce. Zatímco čekáme na vstupenky, sledujeme dovádějící zemní veverky burunduky, příbuzné amerických čipmantů. Jsme z jejich hravosti nadšeni a obdivujeme je ještě více než mohutnou bránu. Ještě netušíme, jak rozšířeni v Indii jsou, a že je budeme potkávat úplně všude, na zemi i na stromech po celé naší cestě. Procházíme branou, za ní je ulice lemovaná krámky – Míná bazar, dříve nákupní místo dvorních dam. A tradiční součásti všech indických mogulských paláců, síně veřejných slyšení a soukromých slyšení. Zde dával panovník audience a zasedal soudní dvůr. Teplé podnebí umožňuje využití zvláštní architektury paláců, kde před stěnami dostávají přednost systémy otevřených podloubí a zdobených sloupů, klasických místností je málo, coby na prstech spočítal. Takže „palác“ a „síň“ jsou nejčastěji jen různě velké altány podpírané sloupy a do všech stran otevřené. Soukromé prostory vládnoucí rodiny jsou situovány až na druhu stranu areálu od vstupu, nad řeku Jamunu, která pomáhá tropické klima trochu ochladit a zpříjemnit. Stěny jsou zdobeny intarzovaným mramorem, kdy do mramoru je vlepen a do roviny zaleštěn vzor z polodrahokamů, časté jsou motivy rostlin.

Od okolní červené se liší Perlová mešita, která je z bílého mramoru a mezi zdejší červení působí téměř cizorodým dojmem. Mramor je velmi zdobný, basreliéfně z něj vystupují popínavé květiny věkem vyleštěné do dokonalého lesku. Intarzovaný mramor i vystouplé reliéfy jsou ozdobou prakticky všech nejznámějších indických památek, uvidíme je ještě mnohokrát. U intarzií navštívíme později i dílničku, kde nám technologii výroby přímo předvedou.

Už když se vracíme k východu, tušíme, že je zle. Nebe se černě zatáhlo a začínají z něj vypadávat první kapky monzumového lijáku. Odevšad se vynoří prodavači deštníků a neodejdou s prázdnou, i my si jeden koupíme, ale stejně to před prudkými přívaly deště moc nepomáhá. Ženy přesto věří v alespoň částečnou ochranu, muži většinou rezignovali. Schovávám foťák a kameru do nepromokavého batůžku (skvělý vynález) a vystavuji hrdě tělo dešti. Jen na brýle bych potřeboval rychloběžné stěrače.

Pěšky se přesouváme k nedaleké Páteční mešitě (Džámi Masdžíd). Bohužel nemůžeme příliš fotit, náměstím pro 25.000 věřících se brodíme po kotníky ve vodě. Ještě že jsme boty museli nechat u vchodu, kde také fasujeme látkové sukně přes naše tříčtvrťáky a trička. Krytých míst je málo a jsou vesměs přelidněna, vydáváme se proto hledat vstup do minaretu (jsou dva mají na výšku 40 metrů). Kupujeme vstupenky a kolem překvapeného trhače lístků pokračujeme na hradby a odhadem míříme k věžičce v rohu. Trochu se obáváme, zda tím nápisem „tower“ nebyla myšlena právě jen tato věžička, to by pak byly vyhozené peníze. Ale ne. Ve věžičce jsou jen schovaní samozvaní průvodci, kteří nás doprovodí nahoru. Šlo by to i bez nich, ale nijak se nebráníme, jednak aspoň víme, kam jít, jednak se třeba dozvíme, co je co při pohledu svrchu.

Opravdu se dostáváme k patě minaretu a malými dvířky vstupujeme na úzké a prudké točité schody. Nahoře nikdo není, nemusíme se nikomu vyhýbat. V půlce veřeje výklenek s okýnkem a už teď vidíme, že se dostaneme opravdu vysoko. Vršek minaretu končí trochu překvapivě. Ocitáme se na horní plošince asi 2 metry v průměru, kterou minaret končí a na kterou je postavena jakási kamenná klícka s kopulí, zábradlí prakticky žádné, ani kolem výstupního otvoru schodiště žádná ochrana. Dokud je nás nahoře jen pár, tak to není žádný problém, náš průvodce se nám snaží ukazovat významná místa v okolí, hustou clonou deště ale spíše tušíme, než abychom skutečně viděli. Postupně přicházejí další návštěvníci a na plošince začíná být trochu těsno a nebezpečno. Raději scházíme zpět dolů, teď už se ovšem musíme několikrát vyhýbat s kolegy stoupajícími vzhůru, což je místy docela problematické.

Schody jsou v dolní části navlhlé a ošlapané dohladka, ruce máme plná batůžků, pití a deštníků, pohyb omezují zamotané místní suknice, takže když Hance na posledních deseti schodech ujíždějí bosé nohy, dopadá přímo na kostrč, po které dojede zbytek schodů, a do konce zájezdu bude sedět jen na jedné půlce, druhou má pěkně zmalovanou do černomodra. Ošetříme rozraženou ruku, mokré náplasti nechtějí držet a krev pořád kape, a vrháme se dál do deště.

Protože máme boty u hlavního vchodu, kdežto sraz u autobusu u vchodu jiného, snažíme se přesvědčit „strážce botů“, že je přeneseme v rukách. Má tendenci nás vydírat požadavkem bakšiše, za který nám ty boty přenese on s pomocníky, to však odmítáme a obcházíme mešitu vnějškem, což je jistě zajímavější cesta, můžeme sledovat běžný život rodin bydlících pod igelitovými přístřešky nalepenými na zeď mešity, ve kterých chovají mimo jiné i domácí zvířata (kozy).

Konečně se déšť trochu zmírňuje, až nakonec ustane. Ještě několikrát takto zmokneme, ale už budeme připravenější. Kupujeme v přilehlých uličkách vodu za peníze vyměněné na letišti a nastupujeme do autobusu. Přesouváme se dál, po cestě míjíme téměř bez povšimnutí astronomickou observatoř Džantar Mantar mahárádži Džaj Singha II. z roku 1725, jednu z pěti, my si prohlídneme později detailně tu džajpurskou, ta je větší a impozantnější.

Zastavujeme na místě pro moderní Indy velice památném, u Rádž ghátu, místě zpopelnění Máhátmy Gándhího. Nedaleko řeky Jamuny tu stojí areál obehnaný vyhlídkovým ochozem, ze kterého je panoramatický pohled na zatravněný park s památníkem uprostřed. Obejdeme si ochoz a po sundání bot míříme k prosté černé plotně z leštěného černého mramoru. Věčný oheň plápolá v lucerně nad plošinkou symbolizující místo spálení, samádhi, její přední stranu zdobí zlatý prostý nápis v hindském písmu „Hé Rám!“, „Ó, Bože!“, poslední slova Máhátmy, kterými žehnal svému vrahovi. Pietně obejdeme místo Indům velice posvátné, určitě působící důstojněji, než kýčovitá mauzolea jiných „otců vlasti“, jaká byla postavena Mao Ce Tungovi v Pekingu nebo Atatürkovi v Ankaře. V areálu byly zpopelněni i jiní indičtí velikáni, Indra Gándhíová, Džaváharlál Néhrú, Rádživ a Sandžak Gándhíovi.

Opět busem popojedeme k prvnímu z našich mauzoleí, k Hamajúnově hrobce.

V této majestátní stavbě, která se svou rozlohou a velikostí podobá pozdějšímu Taj Mahalu, je pochován druhý mughalský císař Humájún. Humajúnova hrobka je zařazena na seznam UNESCO. Nechala ji postavit v 16. století (1562-1571) manželka zesnulého císaře Hadži Begum narozená v Persii. Jedná se o první velké mauzoleum mughalské architektury s výraznou zahradou. Dnes patří Humajánova hrobka mezi oblíbené cíle indických novomanželských párů. Na rozdíl od slavného Taj Mahalu se zde mohou s impozantní stavbou v pozadí nerušeně vyfotografovat.

Obrovská hrobka je vystavěna v komplexu rozsáhlých zahrad se stranami dlouhými 357 a 350 m. Celá plocha zabírá přes 30 akrů. Humajánova hrobka je umístěna v těsné blízkosti hrobu svatého Hazrata Nizamuddina Auliya, jednoho z největších muslimských svatých Indie. Celý areál obklopuje vysoká zeď ze S, J a Z strany. Na východní straně je zahrada lemována řekou Jamunou.

Podle našeho názoru je přirovnání k Tádž Mahalu značně nadnesené. Inspirace tam zřejmě nějaká bude, ale monumentalitě stavby ani jemnosti detailů Tádž Mahalu se neblíží ani náhodou. I když za návštěvu samozřejmě stojí, zvláště když samotný Tádž jsme ještě neviděli a nemůžeme srovnávat.

Podobně jako většina hrobek stejného, tedy zahradního, typu i Hamajúnova hrobka je obklopena rozsáhlým parkem, kde stojí i několik dalších budov, většinou v nepříliš dobrém stavu, některé jsou už ve stádiu ruiny a prohánějí se v nich burunduci, nám ještě neokoukaní a tedy vděčné cíle k pozorování i focení.

A zatímco se věnujeme burundukům, málem nám ušel ještě exotičtější zástupce zdejší fauny – na polozřícené stěně jedné z budov se ekvilibristicky přidržuje spáry v omítce neonově zelený drobný papoušek druhu alexandr. A po chvíli si všimneme i několika dalších na střeše. Na další cestě uvidíme, že alexandři podobně jako burunduci jsou všude, dokonce ve městech více než v přírodě, kdo by to byl řekl. Alexandři jsou v Indii rozšířeni asi jako u nás kosi, jsou zajímavým a exotickým zpestřením prohlídek většiny navštívených míst.

Už kolem areálu hrobky se snažíme najít nějaké rychlé občerstvení, ale vůbec se nám nedaří. Kolem třetí odpoledne by někteří z nás už rádi doplnili energii nějakou lehčí stravou. Raději tedy pokračujeme co nejdříve dále, přece jen areál mešity Kuvvatul Islám s minaretem Kutub Mínár jsou navštěvovanější a snad se poblíž něco najde. A taky že jo. Sice se musíme poradit s policistou (hůl má za pasem), ale místní domorodá jídelna je na dohled.

Po přiblížení jsme trochu zaskočeni – opravdu si hned první den můžeme troufnout na něco podobného? Neřešíme oprýskané stoly a lavice, to je normální, ale hygiena „kuchyně“ nás děsí. Ještě nejsme zvyklí, že se jídlo připravuje přímo na rušné ulici ve snad nikdy nemytých hrncích, otlučených a deformovaných, zčernalých od občasného používání nad otevřeným ohněm. Suroviny (ale i hotová jídla „do zásoby“) jsou volně položené na pospas pouličnímu zvířenému prachu, hmyzu i dalším drobným živočichům. Hygiena personálu odpovídá celkovému dojmu z jejich provozovny. Nakonec se utěšujeme tím, že vše prošlo varem, a tak snad nebude nejhůř a aspoň někteří přežijí.

Dáváme si jednotně nejčastější místní jídlo táhlí, ono ani nic jiného asi nebude, když nepočítáme samotné placky, které jsou součástí táhlí, a pár kousků něčeho pečeného do ruky.

Kombinovaný pokrm zvaný táhlí je naprostým základem indické stravy. Podává se na zvláštních táccích s přihrádkami, případně na tácu s mističkami. Obvykle obsahuje tři druhy hustých pálivých omáček, misku rýže, placku z kynutého těsta nan nebo nekynutou placku chapátí, trochu čerstvé zeleniny a misku sladkého rýžového pudingu kher jako zákusek. Placka a rýže se rukou namáčí v omáčkách a vkládá do úst, cizinec dostane automaticky vidličku se lžičkou. Placky, rýže i omáčky jsou někdy v rámci ceny doplňovány až do nasycení. A cena? Od 50 rupií, cca 25 Kč, na ulici, tedy v této naší jídelně, po 150 – 200 rupií v nejlepších turistických restauracích (75-100 Kč).

Poctivě si hlídáme levou ruku, která má občas tendence pomáhat pravačce, nechceme být za nezdvořáky, ovšem oni Indové sami to tak vážně neberou a klidně si podají placku levou. Chutná nám různě, omáčky jsou pořádně pikantní a většina je nedojí, stejně jako hromadu rýže. Placky snědí naopak skoro všichni a někteří si i přidají. Ze zeleniny máme obavy, čímže to byla umytá (byla-li umyta vůbec) a také často zůstane na tácku netknuta. Jsou ale i tací, kteří nechají tácek prázdný, kompletně dojedený (včetně mne). Celkově konstatujeme, že velkými příznivci indické kuchyně se asi nestaneme. Na zasycení dobré, ale na pořádném fláku masu si pochutnáme víc. Nejlépe nám chutnaly obyčejné nany.

Kutub Mínár je nejvyšší cihlový minaret na světě (vysoký 72,8 m, průměr u základny činí 14,3 m, u vrcholu pak pouhých 2,75 m). Nachází se v indickém Dillí, je součástí komplexu Kutub a jednou z památek města; rovněž byl zapsán i na seznam světového dědictví UNESCO. Minaret byl budován mezi lety 1193 (postaveny pouze základy) a 1368 během vlády několika králů. Na jeho výstavbu se použil materiál i ze zničených hindustických svatyní. Jako materiál byl použit rudý pískovec. Minaret obklopuje mnoho dalších budov, které jsou dochovanou ukázkou indické architektury 12. století. Původně byla plánována ještě druhá věž, která by byla ještě vyšší, než Kutub Mínár sám, její výstavba však skončila poté, co bylo vystavěno prvních 12 metrů.

Minaret nás opravdu překvapuje a shodujeme se, že zdejší areál je nejhezčí z celého Dillí. Věž je skutečně majestátně mohutná a vysoká, zejména při pohledu od jejího úpatí vzhůru. K monumentalitě v kontrastu působivě vypadá i jemné zdobení celého minaretu a jeho ochozů piplavou kamenickou prací. Škoda, že po sérii sebevražd se teď už nesmí vystoupat nahoru.

Pěkná není jen samotná věž, ale po ruchu velkoměsta uklidňujícím dojmem působí celý zdejší areál usazený do rozlehlé zahrady s parkovou úpravou. Dá se tudy procházet různými pozůstatky dávných časů v různých stádiích zachování původního vzhledu. Větší část je samozřejmě jen ve stavu zakonzervovaných ruin, ale i ty v okolní zeleni vypadají překvapivě elegantně. Součástí areálu je mešita Kuvvatul Islám, Moc islámu, postavená ve 12. století na troskách 27 hinduistických a džinistických chrámů. Bohužel známé mauzoleum sultána Iltutmiše je zrovna pod lešením.

Na nádvoří mešity stojí opravdová chuťovka a rarita: nerezavějící železný sloup z 5. století.

Byť to zní trochu nevěřícně, nerezavějící železný sloup opravdu existuje. Jak všichni víme rez je velkým nepřítelem všech železných konstrukcí po celém světě, na železný sloup v Dillí však nemá žádný vliv, a to už více jak 1600 let. Kolem sloupu se omílá spousta bájných legend, ba až nesmyslných pověstí. Na nekorodující více jak sedmi a půl tunový slou, prý působí bohové, jež ho chrání před všemi špatnostmi včetně již zmiňované rzi. Sloup byl původně vyroben na počest válečných vítězství krále Chandragupty II., jež vládl v letech 400 až 410 n.l. Původně se nacházel v chrámu boha Višnua ve městě Udayagiri ve střední Indii, teprve na přelomu 12. a 13. století byl přesunut do Dillí.

Podle Danikena dílo mimozemských civilizací. Prý bychom ještě dnes nedokázali nic podobného vyrobit. Nevím, nejsem v metalurgii příliš kovaný, ale na mne tedy sloup mimozemsky nepůsobí. Ale určitě je to velmi zajímavý artefakt a stojí zato vidět jej na vlastní oči. Spolu s minaretem vrchol prohlídky města.

Po šesté hodině je už většina památek zavřená, ale Jirka s Helenou nám chtějí aspoň zvenku ukázat i jednu památku novodobou, lotosový chrám náboženství Baháí. Překvapivě je chrám stále otevřen i pro veřejnost a přes pokročilou dobu můžeme dovnitř. Chrám je postaven z bílého mramoru do podoby posvátného květu lotosu, symbolu čistoty. Stojí uprostřed upravených symetrických zahrad, obklopen soustavou čistých modrých bazénků nepravidelných tvarů, které mají působit jako přírodní klimatizace a současně dávají odrazy na hladině vyniknout pravidelným tvarům samotného templu. Bazénky jsou mírně pod úrovní terénu, ke vstupu je naopak zapotřebí vystoupat po schodech vzhůru, pochopitelně bosky.

Víra Bahá'í je nezávislé světové monoteistické náboženství. Jejím zakladatelem je Bahá'u'lláh (1817-1892), který je Bahá'í věřícími považován za posledního z řady Božích Poslů, jako byli Abrahám, Mojžíš, Buddha, Kršna, Zarathuštra, Kristus, Mohamed.

Počátky Bahá'í víry jsou spojeny s rokem 1844, kdy mladý kupec z perského města Šírázu začal lidstvo připravovat na příchod Božího Projevu, kterého očekávala všechna světová náboženství a Jehož zjevení bylo přislíbeno ve všech Písmech minulosti. Tento mladý Peršan se symbolicky nazval titulem Báb, značícím bránu, kterou pomyslně vstoupí Ten, jehož příchod ohlašoval. Za Svoje učení byl Báb nejprve vězněn a pak brutálně popraven perskými úřady v roce 1850 v městě Tabrízu.

Bahá’í věří, že tento svět byl stvořen vědomou a myslící Příčinou, která se v náboženské tradici zpravidla nazývá Bohem. Tato Božská Podstata je pro lidskou mysl zcela nepoznatelná a naprosto nepopsatelná, takže ji můžeme nazývat nejrůznějšími jmény, přesto však na těchto jménech a přídomcích zůstává naprosto nezávislá. Jména jako Bůh, Pán, Hospodin apod. jsou pouze pomocnými nástroji vyjadřování, jejichž prostřednictvím odkazujeme k oné věčné Příčině. Jelikož tato Příčina stvořila svět vědomě a zároveň představuje inteligentní entitu, toto stvoření bylo provedeno se specifickým účelem a záměrem. Aby lidstvo mohlo tento smysl stvoření pochopit, jsou v průběhu věků sesíláni Božští učitelé, které Bahá’í terminologie nazývá Božími Projevy. Díky těmto dokonalým Projevům Boha, které lze připodobnit k čistému zrcadlu, věrně odrážejícímu přesnou podobu, myšlenky a záměry Stvořitele a prostřednictvím Jejich učení jsou lidé schopni pochopit Boží plán a uskutečňovat Jeho vůli na Zemi. Náboženskou zvěst, kterou tyto Boží Projevy pravidelně přinášejí, lze tedy považovat za přímé Boží poselství vyjádřené jazykem a stylem srozumitelným pro lidstvo v dané fázi svého pozemského vývoje.

Praktickým důsledkem víry Báháí je určitý ekumenismus rozšířený i na nekřesťanská náboženství. Tato víra umožňuje svým příznivcům uznávat své vlastní bohy a řídit se principy svých náboženství, nedělá rozdíl mezi křesťanstvím, buddhismem, hinduismem, islámem, ani žádnou jinou vírou. Lotosový chrám v Dillí postrádá proto jakékoliv viditelné atributy některého ze světových náboženských hnutí. Umožňuje tak návštěvníkům využít své atmosféry k zamyšlení a modlitbě k tomu svému Bohu, ať už jím je kdokoliv, nebrání se dokonce ani ateistům.

Přívrženci víry pomáhají formou jakýchsi brigád udržovat pořádek a z návštěvy chrámu dělají tak trochu turistickou pásovou výrobu, což možná ve výsledku filozofii náboženství vybízející k zamyšlení příliš neprospívá. Turisté jsou přísně nakomandování do jednostupu, kterým vystoupají po schodech na plošinu před chrámem. Zde jsou vojensky komandováni do čtyřřadu, bez odmluv a výjimek. Na povel se otočí všichni doleva, kde jim hosteska hlasem automatického čtecího zařízení předříká pravidla chování v chrámu, kterým věnuje více času, než seznámení s náboženstvím baháí jako takovým. Zakázány jsou zvonící mobily (stejně někomu zazvoní), hlasitý hovor, rušení klidu, pobíhání a zbytečné chození. Povinné je naopak usednutí a zamyšlení.

Po odříkání poučení se najednou otevřou dveře a čtyřstup se organizovaně po jednotlivých řadách postupně vydává do chrámu, kde již organizovanost končí. Obrovská prostora chrámu je prosta jakékoliv výzdoby, která by v souladu s filozofií rušila návštěvníky v rozjímání. Bohužel tím chrámový prostor dostává vzhled jakési auly nebo posluchárny. Dlouhé řady sedadel vybízejí k posezení, ovšem ta předchozí organizovanost spolu s nedodržováním pravidel většinou návštěvníků zapříčiňuje, že ke kýženému zamyšlení nakonec není dostatek klidu a prostoru. Skoro by se dalo říct, že v rušných chrámech, katedrálách a mešitách se člověk dokáže od okolního ruchu vnitřně odizolovat a do sebe uzavřít lépe, než ve zdejším trochu sterilním prostředí. Ale ne každý má podobné pocity. Možná nám jen nesedly do nálady čas a místo. Někteří kolegové jsou místem nadšeni, a tak je asi chyba spíše v nás. Nám se lotosový chrám také líbí, ale více zvenku, svým vzhledem a umístěním. Jsme hodně rádi, že se povedlo tuto zajížďku zorganizovat, i za cenu pozdějšího příjezdu do hotelu.

Cestou zpět míjíme i další novodobou památku – 42 metrů vysoký vítězný oblouk, Bránu Indie, památník 90.000 indických vojáků padlých v první světové válce. Pro mnohé Indy možná významnější památka, než ty navštěvované cizími turisty, aspoň podle množství místních návštěvníků, kteří zde tráví podvečer. Ale třeba to je jen oblíbené místo ke korzování a večernímu odpočinku. Kolem stojí plno stánků s občerstvením, všude se motají prodejci suvenýrů, hitem je vystřelovací vrtulka, která se po katapultování do výšky za pomalého rotování snáší k zemi a svítí barevnými diodami. Deset vrtulek a prak za sto rupií.

Vracíme se do středu města potmě, pěší cesty k hotelu využijeme k výměně peněz v jedné z mnoha směnáren. Jen trochu ruší žebrající děti i dospělí, prozatím nejsme zvyklí a dostatečně otrlí, rozhází nás zejména žena trpící zřejmě leprou, která se přispění domáhá přidržením za naše rukávy a následnými doteky na našich holých pažích. Individuálně se vracíme do hotelu, ještě odskočím koupit banány, nejméně kilový trs za 50 rp (25 Kč). Jsou menší a chuťově lepší, než ty naše dovozové. Po pozdním obědě nám to dnes bude na večeři stačit.

Video z New Delhi (Dillí)