Indie - Ágra a okolí

Cesta je pořád ještě slušná, docela fičíme, jen obrázek za okny je pořád skoro stejný.

Abhanérí

Až po několika hodinách odbočujeme na užší cestu a po chvilce se po pravé straně objeví celkem nenápadný chrámeček. Už se těšíme na to, co nás čeká. Městečko Abhanérí, které jsme si přečetli doma v programu, nám nic neříkalo, takže jsme zkusili najít nějaké záběry na YouTube a tam nás záběry na zdejší posvátnou studnu baórí velice překvapily. Čekali jsme nějakou díru do země, místo toho jsme se dívali na záběry „inverzní pyramidy“, zvláštní a nečekaně velké stavby tvaru dutého čtyřbokého trychtýře vestavěného pod úroveň terénu na špičku s hladinou bazénku na dně.

Studna Chand Baori se nachází v Indii nedaleko vesnice Abhaneri a byla vybudována v 9. století. Ve své době představovala elegantní řešení problémů spojených s dlouhotrvajícím suchem. Umožňovala pohodlný přístup více osob i přes kolísavou výšku hladiny vody. Studná má celkem 13 podlaží, 3500 schodů a je hluboká 30 metrů. Ve vesnici Abhaneri koluje pověst, že studnu postavili za jedinou noc duchové.

A samotná baórí nás opravdu nezklamala, ve skutečnosti působí ještě monumentálněji, než na záběrech kamery či fotkách. A vstup je kupodivu zdarma, jen se opět platí symbolická částka za focení a kameru. Hned za vchodem si nejdříve všímáme primitivních oltářů s Hanumanem a se Šivovým lingamem uprostřed joni. Lingam je sloup ve tvaru falického symbolu, v Indii obvykle vztyčen uprostřed kruhového symbolu (kruh je ovšem obvykle přerušen naznačeným výstupem) ženského lůna – joni. Tímto dvojsymbolem mužské a ženské síly je naznačeno, že spojením dvou nedokonalých energií, mužské a ženské, vzniká duální síla na řádově vyšší úrovni. Tyto primitivní oltáříky jsou v Indii skoro na každém rohu, jsou velmi oblíbené a uctívané, vždy ozdobené čerstvými květy.

Kolem samotné stavby je nádvoří s jednoduchým lapidáriem po stranách, kde jsou vystaveny detailně propracované desky s basreliéfy různých bohů a mytologických či náboženských výjevů, výborně zachované, opravdu pěkné, ale až později uvidíme neuvěřitelnou výzdobu Khadžuráha, všechny podobné památky včetně té zdejší budou najednou nezajímavé a fotky budou ke smazání.

Samotná „studna“ je vyhloubena do země, v hloubce 30 metrů pod námi je hladina dnes řasami zcela zelené posvátné vody. K té se dá pohodlně dostat po kterékoliv ze tří postupně se svažujících stran, které jsou rozděleny do třinácti úrovní, spojených nekonečnou řadou schodišť vedoucích vždy do obou směrů k nižší úrovni. Zájemci o vodu tak mají k dispozici neuvěřitelné množství kombinací, kudy se k ní dostat. Těžko si to podle popisu představit, je lepší si prohlédnout fotku, tam je najednou vše jasné. Jednoduché a účinné řešení, jak zpřístupnit relativně malou vodní plochu ve velké hloubce pod terénem velkému množství lidí, ovšem za cenu náročnější výstavby. Poslední, čtvrtá, strana je svislá a je vlastně čelní stěnou chrámu postaveného nad studnou se vším, co k chrámu patří, tedy hlavně s bohatou vnější i vnitřní sochařskou výzdobou. Uprostřed chrámu byla lázeň pro panovníka a jeho rodinu, svatá voda byla čerpána pomocí ručních přelévacích mechanismů až do kádě. Dnes jsou místnosti obývané netopýry, což trochu kazí dojem, protože stěny i podlahy jsou pokryty netopýřím trusem, který nepříjemně a až dusivě páchne. Místnůstky přímo nad studnou jsou na tom trochu lépe, jsou větrány okny a také je zde lépe vidět výzdoba, z mnoha bohů neomylně poznáváme oblíbeného Ganéšu.

Většina pater studny je volně přístupná, i chrám je průchozí, jen nejnižší tři patra jsou ohraničena plotem, za který se nesmí. Rozprchneme se po schodech a jednotlivých patrech stavby a užíváme si možností variability přesunů mezi jednotlivými úrovněmi. Celkový dojem trochu připomíná staré počítačové hry, kdy v jednoduché grafice hranaté figurky také chodily po různých schodištích sem a tam, my na rozdíl od nich nemusíme plnit žádné úkoly a ani nám nehrozí zastřelení či sežrání abstraktní obludou.

Nad studnou je ještě jeden chrám povrchový, není sám o sobě nijak zvlášť zajímavý, ale před vchodem, tam, kde se odkládají boty, sedí místní děvčátka, prodávají sáčky s půlcentimetrovými cukrovými krystaly (místní obdoba bonbónů) a za pár drobných udělají rády přírodní barvou žlutou tečku na čelo pro štěstí. A po nasednutí do autobusu nás předjíždí rodinka na výletu nebo na cestě za nákupem – oba rodiče a jejich tři děti společně na jednom motocyklu (a to sedí žena bokem ke směru jízdy, jak je v Indii zvykem).

Video z Abhanérí

Národní park Keoladeo Ghana

Abhanérí cestu příjemně rozdělilo na dvě části, takže zbytek do dnešního cíle nám uběhne jako voda. Blížíme se k městu Bharatpur, u kterého je možné navštívit jeden z nejznámějších indických národních parků Keoladeo Ghana. Proslulý je zejména mezi ornitology a zájemci o život stěhovavých ptáků, kteří zde mívají zastávku při svých migracích ze severnějších částí Asie. My jsme tady bohužel mimo správné období, snad tedy něco uvidíme i tak.

Náš hotel Sunbird stojí asi sto metrů od hlavního vstupu do parku. Využíváme toho, že jsme přijeli výjimečně trochu dříve, a přesouváme program ze zítřejšího rána na dnešní odpoledne – tím získáme čas pro zítřejší návštěvu dalšího místa nad rámec programu. Jen hodíme kufry na pokoje a hned se scházíme před hotelem, kde už napjatě čekají rikšové se svými cyklorikšami. Domlouváme s nimi sazbu a program, nasedáme a nastává problém, o kterém jsem se již dříve zmínil. Jedna rikša zůstává neobsazena, přestože podle pořadí měla být na řadě. Rikšák je střídavě smutný a vzteklý, snaží se silou zabránit kolegovi, který podle něj neférově předběhl, aby odjel se svými turisty. Situaci řeší až policista u brány parku, který poprosí o přesednutí, takže smutný a vzteklý je teď pro změnu rikšák druhý.

Vjíždíme do parku za krásného počasí a hned vidíme kolem sebe v zelených pláních plno života. Louky jsou díky monzunu nádherně zelené, porostlé skupinami keřů a osamoceně rostoucími stromy, místy se modrají hladiny jezírek, častěji než modré jsou zblízka spíše bahnitě hnědé. Pojedeme i kus tropickým lesem, ale louky převažují. Ještě ani nejsme v samotném chráněném území a už kolem poletují různobarevní ptáci, pořád máme dojem, že to musí být ledňáčci, ale rikša nás zklame, ti nejbarevnější ptáci jsou sojky, v této části Indie jeden z nejrozšířenějších ptáků (má pravdu, často je vidíme i z autobusu poletovat kolem silnic, nebo sedět na elektrických drátech).

Časté jsou i vrány a straky, ty nás samozřejmě neohromí. Větší nadšení vzbuzují četní pávi, posedávající na větvích stromů. A jeden dokonce kousek od cesty tancuje na zemi s rozevřeným ocasem námluvní tanec před méně nápadnou samičkou. Zastavujeme, chci se jít podívat blíž, ale rikša mě pouští jen pár metrů od cesty a dál ani krok. Park je kromě ptáků známý i krajtami a kobrami.

Ze savců pozorujeme různé druhy skotu, od krav podobných těm našim až po hrbaté indické vychrtliny. A vzácné nejsou ani antilopy dvou různých druhů (ten jeden jsou antilopy nilgau, druh druhý nedokážu určit). Oba druhy ještě ve verzi samičí a ve verzi samčí, mohutnější a s dlouhými rohy. Někdy jsou i poměrně blízko cesty.

Pozorujeme divoká prasátka, stádečko s jednou dospělou a hodně selátky, když na cestu vyběhne divný rezavý pes s černými zády – takového už jsme přece viděli, v Africe, jen ne tak zblízka. Předběhnu rikšu, a než nám stihne představit tohoto zástupce zdejší fauny, tak hlásím šakala. Rikša je překvapený, zaprvé, že turista něco pozná i bez jeho pomoci, a za druhé, že šakal si troufnul tak blízko, prý máme obrovské štěstí. Chvíli pobíhá před námi, snad kolem deseti metrů, rikša se s úspěchem snaží ještě přiblížit, jenže když jsme asi na pěti metrech, tak hlučně přijíždí další rikša a šakal mizí v podrostu. Ještě pár šakalů zahlédneme později, ale už vždy jen z dálky, kdy je k nerozeznání od obyčejného psa.

Rikša se snaží upozorňovat nás na další a další druhy ptáků, hodně jich však zůstane ztraceno v překladu – jejich anglická jména neznáme. Rozumíme jen volavky, ibisy, párek orlů a hlavně sovu. Ta stojí za zastavení, je skryta v koruně stromu a bez pomoci rikšů bychom si jí nikdo neměli šanci všimnout. Kolem ní je takový propletenec větví, že ani vyfotit nejde. A kameru jsme schovali, protože na rozdíl od jiných míst tady za ni chtějí tak nekřesťanskou sumu, že se nám ji platit nechce.

Jedeme asi 4 kilometry, párkrát stavíme u nějakého zajímavějšího ptáka, stáda antilop (přijde ke slovu náš dalekohled, hned vidíme lépe), v lese zase u obrovských voskových pláství divokých včel (nebo vos). Začíná se zatahovat. Na křižovatce s plánem parku nám místní průvodce ukazuje naši cestu ujetou i plánovanou dále, říká detaily a zajímavosti o parku a odpovídá na dotazy – nejvíce každého zajímají tygři, kteří se tu prý občas objeví, turisté ale nemají šanci je zahlédnout. A kromě toho ti poslední tu byli před několika lety.

Ještě kousek popojíždíme a musíme nechat rikši čekat, my pokračujeme na odbočku pro pěší. Průvodce má svůj rajón zmapovaný dobře, hned po sesednutí nám ukazuje nenápadný kámen v jezírku u cesty, který se najednou začíná zvedat a hýbat. Je to totiž krunýř nečekaně velké bahenní želvy, agresivní a masožravé. Ve větším počtu si prý troufnou i na velké antilopy. Počkají, až se skloní k vodě, aby se napila, a jedna z želv se jí zakousne do krku a drží. Protože jsou želvy skutečně velké (jen krunýř je určitě dlouhý přes metr) a těžké, antilopa se nedokáže utrhnout. Ostatní želvy se jí vrhnou na nohy a postupně ji utopí a rozsápou. Dokonce se snad odváží i na malé děti, ale to považujeme spíše za legendu a vyprávění pro turisty. Těm antilopám věříme. Želva se nám předvádí v celé své kráse, připluje blíže, abychom si ji mohli pořádně prohlédnout. A bude na svém místě, když za nějakou dobu pojedeme zpět, takže to vypadá, že zdejší jezírko je její výsostné teritorium.

Když odbočujeme na pěšinu, kam rikši nemohou, první z nás zahlédnou kráčet přes cestu velkou ještěrku – prý je to leguán, já bych si spíše tipnul varana, chybí mu totiž charakteristické hřbetní štíty a výrůstky na hlavě, je úplně hladký, přesně jako varan. Bohužel začíná poprchávat a prší čím dál víc. V dešti i zvířata přestávají být aktivní. Antilopy se hloučkují pod stromy, kde nejsou tak dobře vidět, ptáci se někam schovali. Když se někdy mihne vzduchem nějaký létající drahokam, tak to pořád ještě není ledňáček, jak křičíme, ale stále jen sojky. Krávy na cestičce nemají kam uhnout, zpod stromů se jim moc nechce, ale nejsou na lidi zvyklé a zbaběle před námi prchají do okolních luk. Prší už tak neúnosně, že průvodce nás otáčí zpět k návratu k rikšám, nic nového už bychom neviděli. Až teď, když už to nečekáme, nám průvodce ukazuje v dálce na stromě ledňáčka, je ale tak daleko, že k jeho identifikaci potřebujeme dalekohled.

Nasedáme na rikšu a s rozevřenými deštníky před sebou pokračujeme hustým deštěm dál po plánované trase, nic samozřejmě není vidět, a nejen kvůli deštníkům před očima. Stejně nám jsou skoro na nic, za chvíli jsme až na kůži promočeni. Rikša nemá ani tu pomyslnou ochranu a hrdinně rozráží průtrž vlastním tělem a skloněnou hlavou. Tak se dostáváme až k cíli cesty, chrámu Keoladeo. Je to vlastně jen taková malá kaplička s jednoduchým oltáříkem, dnes obležená asi třicítkou turistů, kteří tu hledají spásu před monzunovým lijákem. Zouvat boty při vstupu na posvátnou půdu kaple opravdu nikoho ani nenapadne.

Největší odvážlivci využijí chvilkového oslabení deště k cestě na blízké hnízdiště, kde vidí další volavky, ibisy a kormorány, déšť se však brzy vrací ve snad ještě větší síle. Čekáme půlhodinku, než se průtrž změní v obyčejný liják, a nasedáme na rikšu na cestu zpět. Musíme nejdříve přebrodit nově vzniklé jezírko asi po kotníky hluboké, to nás ovšem už nemůže rozházet. Horší to mé rikša, který teď nemá šanci vybírat cestu a nevidí všechny ty díry a výmoly, zalité vrstvou vody. Drncá to nejen s námi na sedátku, ale i s ním, cyklorikši moc odpružené nejsou.

Než se dostaneme ke křižovatce na hranici parku, pršet přestává a místy vidíme modrou oblohu a vykukovat sluníčko. To jsou ale zvraty. Opět zahlédneme varana a želvu, ptáci začínají poletovat a antilopy vycházejí na pastvu, divočáci rejdí v trávě. A kdoví odkud se najednou vynořily desítky a možná i stovky pávů. Kam jen pohlédneme, tak jsou větve stromů obsypány siluetami pávů sušících si křídla. Všude samí pávi. A ještě těsně před příjezdem k hotelu vidíme na vrcholu holého stromu vzácné zoborožce. Chudák náš rikša s námi najel za tři hodiny přes deset kilometrů, z toho třetinu v dešti. Zohledníme to při placení. Některým kolegům se park zdál chudý, my jsme byli naprosto spokojeni a mile překvapeni, tolik zajímavých zvířat jsme ani nečekali.

Večeře je zajištěna v hotelové restauraci, hotel je mimo město a jinde bychom neměli kam jít. Podle jídelního lístku vidíme, že jsme v trochu dražší restauraci, než je v Indii běžné, ale ceny jsou pořád velmi slušné. Máme připravené stoly sražené do dlouhé tabule, okolní zbývající stoly brzy zaplní místní smetánka, velmi slušně oblečení Indové. Zatímco u domorodců vidíme, že vítězí hamburgery a hranolky, my si vybíráme místní jídlo. Číšník, který nás obsluhuje, má zvláštní tik: každou objednanou položku nevěřícně zopakuje, udiveně zavrtí hlavou a usměje se a vše ještě jednou hned zopakuje, než si to zapíše do notýsku. Máme tak pocit, že si objednáváme naprosté nesmysly, ale je to jen jeho styl přijímání objednávek. Stejně se chová i dále, ať si zákazníci objednávají cokoliv. Dokonce nám poradí, že lepší a levnější bude, když si objednáme dvě celá kuřata, než čtyři půlky (které jsme vyčetli z jídelního lístku). Dáváme si totiž indickou specialitu, kuře tandori, k tomu nějaké placky nán s česnekem, samozřejmě každý jiné jogurtové lasí a jako dezert rýžový puding a smažený banán.

Kuře tandori se připravuje ve stejnojmenné peci. Půlky kuřete se nabodnou na rožeň, potřou se speciální směsí pálivého koření, čímž dostanou charakteristickou červenou barvu, a vloží se na chvíli do rozpálené pece. Pec je zděná, topí se v ní dřevem, které se přikládá spodem, nahoře je zazděný kovový kotel. Ten se nejdříve rozpálí do nejvyšší možné teploty, pak teprve se do něj vkládá připravované jídlo – buď placky, které se lepí na stěny, nebo kuře na rožni. Aby se maso nespálilo, je v kotli jen chvíli, pak se nechá odpočinout, znovu se napomáduje a vše se asi hodinu opakuje.

Pec tandori v naší restauraci je od nás oddělena skleněnou výlohou, takže přípravu večeře můžeme sledovat v přímém přenosu. Kuchař má radost z mého zájmu, zve mne přímo do kuchyně, abych vše viděl zblízka, po mně se půjdou podívat i ostatní. Výsledek je naprosto vynikající a předčil všechna očekávání (měli jsme obavy, že kuře bude žárem vysušené, ukázaly se naštěstí jako liché). Olizujeme se až za ušima. Naše nejlepší jídlo za celý zájezd. Ještě si dáme kuře tandori v Nepálu, na to dnešní zdaleka nebude mít. I vše ostatní je skvělé, po dlouhé době jsme nacpaní k prasknutí. Při placení chybí vrchnímu drobné (asi 40 rupií), nečekáme na ně a odcházíme do pokoje. Jaké je naše překvapení, když se za pět minut ozve zaklepání a vrchní přináší peníze k vrácení.

Po pokoji máme rozvěšené mokré oblečení, kromě klimatizace pouštíme naplno i vrtuli větráku za stropu, i tak ráno při balení máme pocit, že úplně suché není. Jinak se nám spí výborně.

Deeg

Do Ágry nám chybí asi 60 km, takže i s plánovanou návštěvou Fatéhpur Síkrí máme dost času na zajížďku do turisticky méně známého městečka Deeg. Chvíli se obáváme, jestli jsme se rozhodli správně, protože na výjezdu z Bharatpuru stojíme v dlouhé koloně u budovaného nadjezdu nad železniční tratí. Objížďka je řešena jednoduše – řidiči, poraďte si, jak umíte. Kolem stavby nadjezdu je skrz pole vyjetá cesta a na ní oboustranná dopravní zácpa, komplikovaná ještě spuštěnými závorami na železničním přejezdu. Nový nehotový nadjezd si oblíbili černí ptáčci s červenými líčky a žlutými zobáky, máme aspoň co sledovat při čekání na průjezd vlaku a zvednutí závor. Naštěstí hned za přejezdem se kolona rozjede a dál to celkem ujde, i když silnice je poněkud užší, než jsme doposud byli zvyklí a s náklaďáky se někdy míjíme docela obtížně. Asi po hodince cesty se dostáváme do hustěji obydlené oblasti a projíždíme periférií města Deeg směrem k paláci, který je našim cílem.

Palác a pevnost byly postaveny počátkem 18. století, kdy byl na pár let Deeg dokonce královským městem. Dnes jsou na pokraji zájmu turistů, protože jejich návštěva znamená sjet mimo hlavní trasu většiny návštěvníků Indie. Kromě nás také v areálu jsou jen místní lidé, kteří vypadají, že si tudy jen zkracují cestu. Prý je zde na 900 fontán a vodotrysků, které jsou však spouštěny jen výjimečně při významných příležitostech, za kterou naši návštěvu zřejmě nepokládají.

Podél opevnění s výhledem na zatopené obranné příkopy vcházíme do skoro prázdného areálu, z hradeb sledujeme prací gháty na břehu umělých jezer, kde místní ženy perou pestrobarevné látky, které pak suší přímo na schodech. Přicházíme k hlavnímu paláci, který má kupodivu zachované interiéry, byl totiž ještě v polovině minulého století obydlen maháradžovou rodinou. Pochopitelně se zouváme a necháme se provázet starou šišlavou průvodkyní, která si sice myslí, že umí anglicky, ale její výslovnost je tak zkomolená, že většinou jen odhadujeme, co vlastně chtěla říct.

Ve velkém hlavním sále nás kromě expozice stolování zaujme systém ventilace. Po celé ploše stropu visí řady „gobelínů“ na ráhnech, která jsou upevněna v čepech. Pomocí provazů jsou pruhy látek rozhoupány a chladí jako obrovské vějíře stolovníky v jídelně. V patře jsou ložnice a pokoje maháradži na jedné straně a maharání na straně druhé. Koupelny jsou pojaty moderně, ale nejvíc nás dostane technická místnost s ohromným fukarem, připomínajícím naše historické mlátičky. Kolem s metrovým průměrem je přes transmise roztočen válec s lopatkami, které vytvářejí silný proud vzduchu usměrněný do místností. Vše poháněno ručně, dodnes funkční, jak jsme si mohli vyzkoušet. Opravdu to funguje a vichr se z přístroje žene mnohem silnější, než produkují naše elektrické větráky.

Ve vedlejší budově je tradiční kaple s Hanumanem, zbytek areálu jsou už jen exteriéry a průchozí otevřené haly. Všechna nádvoří jsou zatravněna a mají parkovou úpravu včetně vzrostlých palem. Kontrast zeleně palem a zahrad s červení pískovce a bělostným mramorem je velmi estetický a uklidňující. Do paláců kolem zahrad je volný vstup, veškeré místnosti jsou však okupovány netopýry a v některých je i několikadecimetrová vrstva jejich trusu. A i tam, kde je trusu méně, se vejít nedá, protože trus uvolňuje nějaký dusivý plyn, který nás hned vyžene ven. Stejně by v místnostech nic k vidění nebylo. Zahrady jsou hezčí a vše korunují papoušci, kteří v hojném počtu za hlasitého štěbetání poletují mezi palmami a střechami staveb.

Mezi dvěma nádvořími se zahradami stojí mramorová sloupová síň, pravděpodobně tradiční Síň veřejných slyšení. Vše je tu z bílého mramoru, věkem vyleštěného do zvláštního nažloutlého odstínu. Kromě sloupové části je uprostřed haly i část s uzavřenějšími místnostmi, ovšem také průchozí, bez dveří, a i stěny a stropy všech těchto vnitřních pokojíků a místností jsou vyloženy mramorem. Nenápadná nádhera. Mramor přímo svádí k dotekům, které jsou samozřejmě bez problémů povoleny.

Kolem paláce sledujeme ještě rozvod vody, ústící nakonec do čtvercového labyrintu, jehož účel se nám nepovedlo odhalit, snad je jen okrasný. Kolem poletují motýli a jiný hmyz, o údržbu trávníku se stará několik domorodých žen v pestrých sárí, které srpy zkracují délku trávy na požadovanou úroveň, ovšem při rozloze zahrad to působí dojmem sysifovské práce, když skončí, mohou hned pokračovat od začátku znovu. Celkový dojem z návštěvy Deegu je velmi příjemný, mnohem lepší, než z některých mnohem známějších památek. Možná i díky klidu a absenci turistů (a k nim náležející armády prodejců a žebráků).

Video z Deegu

Fatéhpur Síkrí

Vracíme se stejnou cestou do Bharatpuru, pak pokračujeme směr Ágra, bude to už jen kousek. Ale až do města nejedeme, pár kilometrů před Ágrou vidíme na kopcích po pravé straně cesty nepřehlédnutelnou červenou hradbu (13 metrů vysokou), chránící město Fatéhpur Síkrí. Město nechal vystavět v 16. století sám velký šáh Akbar. Ten dlouho nemohl mít děti, až mu světec Salím Čístí předpověděl narození syna. A když se předpověď splnila, nechal Akbar na místě Salímový poustevny vybudovat nové hlavní město své říše, Město Vítězství, Fatéhpur Síkrí. Rozhodnutí to bylo poněkud unáhlené, jednak se odtud, vlastně z venkova, špatně spravovala říše, a jednak zde na kopci uprostřed roviny nebyl dostatek vody k zásobování tak velkého města. Město tedy zůstalo po 14 letech opuštěno.

Protože jsme kousek od Ágry, je Fatéhpur Síkrí hojně turisticky navštěvováno a doprava turistů musí být regulována. Pod kopcem, na němž město leží, bylo vybudováno rozsáhlé parkoviště (obklopené samozřejmě tržišti), odkud se musí pokračovat kyvadlovou dopravou zajištěnou minibusy po silnici se závorou, která jiná vozidla nepustí. Kromě motorikší, které projedou všude. Variantou je jít pěšky, což se ve zdejším podnebí nedoporučuje, byla by to zbytečná námaha.

Vstupujeme branou v červených hradbách, za kterými se schovávají – jaké překvapení – opět červené paláce. Indický pískovec je prostě převážně červený, a proto je červená i většina historických staveb, což může působit trable ve vzpomínkách, protože Červené paláce začínají pomalu jeden s druhým splývat, a to jsme teprve v půlce naší cesty. Když už je výjimečně nějaká část paláce žlutá (zde ve Fatéhpur Síkrí to jsou opravené štíty a části fasád), je to způsobeno neúmyslným omylem při renovaci zašlých částí, které byly čištěny tak důkladně, až byly „vyčištěny“ od původní červené. Klasická ukázka toho, že dobrý úmysl se může někdy zvrtnout a historická památka je po renovaci v horším stavu, než před ní.

Areál je nasvícen sluncem. Postupujeme na další nádvoří, podle obvyklého schématu je na prvním přístupném nádvoří Síň veřejných slyšení, na další nádvoří už plebejci přístup neměli, a proto zde mohla stát Síň soukromých slyšení. Tak, jako je tomu ve většině navštívených paláců. Právě Síň soukromých slyšení je tady hodně netradičně pojata, zdobený mohutný středový pilíř podpírá kříž čtyř umělecky pojatých plošinek v patře nad volnou plochou přízemí. Uprostřed ochozů nad centrálním sloupem měl místo šáhův trůn, na okolních ochozech seděli jeho ministři.

Ale nejen prací živ je člověk. Další části a nádvoří paláce sloužily i zábavě. Přecházíme do budovy otevřené směrem k vodní ploše pod kopcem, odkud nejčastěji fouká osvěžující větřík. Strop nesou sloupy a oblouky, vytvářející četná zákoutí, které využívaly císařovi ženy a harémové konkubíny k odpočinku a společným hrám s panovníkem – oblíbenými Akbarovými zábavami prý byla honěná a schovávaná (jak to asi končilo, když vybranou konkubínu našel a dohonil). A právě zde bez varování mizí sluneční paprsky, zatahuje se a spouští se prudký monzunový liják. Na schovávanou si teď hrajeme my, když se schováváme před deštěm a čekáme, až přejde.

Naštěstí je to jen přeháňka, byť prudká, a my můžeme pokračovat na hlavní nádvoří, pojmenované podle další hry Pachísí – šách byl asi hodně hravý. Uprostřed dlážděného nádvoří je z různých druhů dlažby vyskládáno křížové hrací pole s malým pódiem uprostřed, připomínající naše Člověče, nezlob se. Hrálo se pravděpodobně také s hrací kostkou, jen figury byly živé – po políčkách se tahalo otrokyněmi v různých úborech podle družstva, za které hrály, obvykle to ale byly dresy hodně titěrné.

Akbarovy komnaty byly úmyslně postaveny s nízkými stropy. Akbar Velký byl ve skutečnosti dost malý (mluví se o méně než 160 cm), a když tedy přijímal návštěvy, na rozdíl od něj musely chodit v uctivém předklonu. V ložnici měl Akbar vyvýšenou postel, v rozích místnosti jsou šikmé plochy, po kterých byla do ložnice nalita voda. Ta sloužila jako klimatizace a současně jako určitá ochrana šáha před nečekaným překvapením v podobě nepřátelsky naladěné návštěvy. Na nádvoří před ložnicí chladí vzduch bazén docela slušných rozměrů (29 x 29 metrů), uprostřed s plošinkou, na které Akbarovi hrával na hudební nástroj jeden z ministrů jeho vlády, prý s výjimečným nadáním.

Teprve ze těmito oficiálnějšími částmi měly své království manželky, každá vlastní palác, v zadním traktu za nimi stojí harém pro konkubíny. Tři hlavní manželky byly každá jiného vyznání – muslimského, křesťanského a hinduistického, tomu jsou přizpůsobena i jejich sídla včetně třeba kuchyní (hinduistka byla vegetariánka). Jejich paláce mají podobné architektonické řešení, jako mnoho jiných staveb – je zde část letní (otevřená průvanu) a uzavřená část zimní.

Před deseti minutami byla průtrž mračen, teď máme azurovou oblohu.

Nejzajímavější stavbou, trochu bokem od ostatních, nad vodní nádrží pod srázem, je pětipatrový Palác větrů. Nemá ani jednu stěnu, celou stavbu drží sestava 176 sloupů. Od nejširšího přízemí je každé další patro menší, až po altán nesený čtyřmi sloupy úplně nahoře. Prý v něm Akbar často po nocích osamoceně meditoval a sledoval hvězdné nebe, i když jinak palác využívalo hlavně ženské osazenstvo. Okolo paláce měly totiž ženy a dívky k dispozici další potřebné zázemí – ošetřovnu, školu a tržiště, kam za nimi přicházeli prodejci z města, ženy nesměly palácový areál opouštět a tak mohly své nákupy realizovat jen zde.

Už mimo areál stojí velká modlitebna, nazvaná opět ne zrovna vynalézavě Páteční mešita. Bohužel tím, že je veřejně přístupná, jsou turisté vystaveni atakům prodejců suvenýrů a žebráků. Rozlehlému nádvoří dominuje ohromná Velká brána, vysoká 54 metrů, postavená na pódiu, které její monumentalitu ještě podtrhuje. Celá plošina před bránou je posazena na sloupech, které sice nejsou pod schodišti vidět, ale při dupnutí na dlažbu je slyšet dutý zvuk, který to potvrdí.

Brána tak trochu zastiňuje mihráb, výklenek ukazující směr k Mekce, který by měl mešitám dominovat více. V této nejdůležitější části mešity klidně a naprosto nepietně pospávají na zemi odpočívající muslimové, hned opodál mají na zemi rozloženy své stánky prodejci suvenýrů. Čím blíže k mihrábu má své prostěradlo s rozloženým sortimentem, tím je prodavač agresivnější, ti, co mají smůlu a jsou dál, už jen rezignovaně sedí a ani nepočítají, že by někdo mohl něco chtít, sortiment se totiž neliší a kdo chtěl koupit, už dávno nakoupil.

Protiváhu Velké bráně tak tvoří hlavně protilehlá nevelká hrobka Salíma Čistého, proroka, který svou předpovědí narození šáhova syna zapříčinil vznik města, z bílého mramoru. Hrobka se nesnaží vyrovnat bráně velikostí, ale chce ji předčit svou výzdobou. Už bílou barvou mezi okolní červení se jí to úspěšně daří. Pietu místa neúmyslně kazí nevybíravé vymáhání příspěvku od turistů. Nejdříve jsou turisté přivedeni za hrobku, kde vybraní prodejci prodají za celkem vysoký příspěvek šňůrku kolem ruky a štůček látky, které mají pomoci splnit přání. V hrobce samotné se má látka odevzdat, je rozprostřena na světcův sarkofág a později prý dána chudým. Zato pak pomůže šňůrka na ruce splnit to kýžené přání, nebo i více, podle velikosti příspěvku (celkem jsou tři kategorie možných přání – duchovno tu nějak vystrnadil obchodní duch). Kromě toho je další příspěvek v hotovosti požadován při obejití sarkofágu a východu z hrobky agresivním strážcem vchodu. Hrobka samotná je ale moc pěkná, mramor je prostě mramor, a když je tak nádherně zdobený, tak dojem se ještě umocňuje.

Zajímavou příhodu zažíváme před mešitou, kde se jeden z pouličních prodavačů, prodávající jen tak z ruky, bez stánku, znelíbí o hlavu menšímu policajtovi, který ho se svou metrovou dřevěnou holí pěkně prožene a mlátí ho přitom hlava-nehlava. Kdyby se zastavil a hůl policajtovi vytrhl, asi by se nestačil divit, ale respekt před uniformou mu to nedovolí, a tak je nejlepší obranou útěk.

Zrovna nevidíme žádný volný shuttlebus, využijeme tak nabídky motorikší. Ty zdejší jsou trochu větší, než džajpůrské, jsou určeny pro 4 pasažéry (dva + dva), takže se nás do ní osm v pohodě vejde (šest do kabinky a dva po stranách devátého řidiče). Cestu po parkových cestičkách zvládneme za polovinu doby, než kdybychom jeli busem po normální cestě.

Poslední nesnází je průchod tržištěm. Jednomu prodejci jsme před cestou vzhůru slíbili, že se před odjezdem stavíme v jeho stánečku číslo 76 „speciálně pro Čechy z Prahy, Ostravy, Brna a Plzně“. Bohužel si nás i po několika hodinách pamatuje a musíme slib splnit, i když nic nekupujeme, což ho trochu rozladí.

Video z Fatéhpur Síkrí

Ágra

Zbytek cesty do Ágry je otázkou chvilky. Řidič sice na pár minut zastaví kvůli nějakému soukromému nákupu, to nám však nevadí, protože pozorujeme ženy, jak si chodí pro vodu k pumpě, velké nádoby z lesklého kovu naplní až po okraj, naloží je na hlavu a s hrdě vztyčenou hlavou odcházejí. Některé zvládnou i dvě nádoby na sobě. Stojícího autobusu využije muž se cvičenou opicí k předvedení několika kousků, odměny se nemůže dočkat, protože nemáme otevírací okna. Ulice samotného města jsou tradičně plné barvitých stánků s jídlem, sbíhají se nám sliny, přestože nakonec bychom stejně nenašli dostatek odvahy k ochutnávce nebezpečně vyhlížejících omáček.

Ágra je město na břehu řeky Jamuny v severní částí indického státu Uttarpradéš v Indii. Její existence je zmíněna již v eposu Mahábhárata, kde je nazývána Agrevana . Legendy připisují založení města Rádžovi Badal Singhovi (okolo roku 1475), jehož pevnost Badalgarh stála na místě dodnes dochované pevnosti, ovšem již perský básník z 11. století Mas'ud Sa'd Salman psal o zoufalém útoku na pevnost Ágra vedenou králem Jayapalou a sultánem Mahmudem z Ghazni. Ágra si navzdory stoletím uchovala krásu a ducha někdejšího hlavního města Mughalské říše, pyšní se dokonce třemi památkami na seznamu světového dědictví UNESCO a rozhodně je jednou z nejvýznamnějších turistických destinací Indie.

Ubytujeme se v jednom z mnoha hotelů na třídě vedoucí k Tádž Mahalu (s vyzývavým jménem „V.I.P. road to Taj Mahal, Fatehabad Road“), ten náš se jmenuje Pushp Villa. Je zamračeno, přesto chceme zkusit štěstí a vidět Tádž Mahal při západu slunce, takže po krátkém odpočinku vyrážíme znovu do autobusu. Vrcholí večerní špička, jen těžko se propracováváme kupředu. Odbočku k Tádži mineme, chceme jej vidět z východní strany a musíme přejet na druhou stranu řeky Jamuny. Z naší strany nájezd na most neexistuje, musíme proto poodjet o kus dál a tam se otočit. V dopravní zácpě docela obtížný úkol. Při popojíždění nás v protisměru míjí vojenská kolona, vše naše tatrovky.

Vyhlídka na Tádž je dost oblíbená, to znamená jediné – zase stánky. Dnes kvůli počasí nejsou davy přihlížejících tak početné, což nám pochopitelně vyhovuje. Mineme přežvykujícího velblouda a scházíme písečným chodníkem ke břehu řeky. A už jej vidíme – slavný Tádž Mahal na protějším břehu. Už první dojem je ohromující. Tádž je totiž mnohem větší, než jsme si jej představovali podle obrázků. Je přitom současně jemný, přísně symetrický a harmonicky usazený na své místo.

Tádž Mahal je monumentální pomník v Ágře ve státě Uttarpradéš v Indii. Nechal ho vystavět indický mogul Šáhdžáhán na památku své předčasně zesnulé ženy. Od roku 1983 je Tádž Mahal součástí Seznam světového dědictví UNESCO. Budova se proslavila po celém světě a přitahovala neuvěřitelně mnoho návštěvníků. Stala se symbolem Indie. V různé denní době za různého osvětlení má zajímavé zbarvení. Ráno je barva narůžovělá, navečer mléčně bílá a zlatou se stává vždy, když na ni dopadnou měsíční paprsky. Zdá se, že se vznáší mezi nebem a zemí – jeho proporce, jeho symetrické členění, okolní zahrady a zrcadlení ve vodě se spojují v dojem, který vám okamžitě vyrazí dech. Pro mnoho lidí je dnes Tádž Mahal symbolem Indie a pro svou architektonickou výjimečnost je řazen k sedmi novodobým divům světa. Stavba je 73 metrů vysoká.

Budova stojí v zahradách a vchází se do ní velkou, překrásnou vstupní bránou. Brána symbolizuje vstup do ráje. Převyšují ji pavilóny završené kupolemi a původně měla vrata ze stříbra, dodatečně pobitá stovkami stříbrných hřebíků. Od vstupních dveří se schází dolů do malé krypty se skutečnými hroby; nahoře stojí pouze kenotafy – symbolické sarkofágy. Na reliéfech ochozu kolem horní krypty lze spatřit opět květy – zde výlučné bílé přízračné květy smrti. Denní světlo prosakuje mřížovím čtyř oblouků klenoucích se nad sarkofágy. Kenotafy jsou orámovány osmibokým ažurovitým hrazením z bílého mramoru, udivujícím filigránovými květinovými motivy – je to skutečné arcidílo orientálního dekorativního umění. V samém středu se nachází malý sarkofág Mumtáz Mahal a hned vedle, téměř brutálně přiražený k mramorovému hrazení, stojí větší kenotaf Šáhdžáhána, ozdobený malou soškou, symbolem muže. Toto umístění jeho rakve sem vnáší moment neklidu – je to nepříjemná disonance v jinak dokonalé harmonii mauzolea; znamení, že v minulosti došlo k něčemu tragickému. Původně si chtěl císař pro sebe postavit samostatné mauzoleum z černého mramoru, ale když jej jeho syn Aurangzéb sesadil z trůnu, nalezl místo svého posledního odpočinku vedle své manželky v Tádž Mahalu. Obraz dokonalé harmonie celé stavby dotváří také odraz stavby na nehybné hladině uměle vytvořeného kanálu. Mauzoleum stojí v zahradách na konci vodního kanálu, který je zapuštěn do centrální tery, do níž se vchází velkou, překrásnou vstupní bránou. Brána symbolizuje vstup do ráje. Převyšují ji pavilóny završené kupolemi a původně měla vrata ze stříbra, dodatečně pobitá stovkami stříbrných hřebíků. Tádž Mahal se stavěl 22 let a na jeho stavbě se podílelo 20 000 dělníků. Stavělo se prý podle návrhů jednoho francouzského a jednoho benátského architekta. Žádné konkrétní jméno není však známé. Pomník je postaven z mramoru, který byl na stavbu dopravován z 300 km vzdáleného lomu. Celý povrch je zdoben polodrahokamy drahokamy a kaligrafická výzdoba je provedena černým mramorem. Celý komplex zaujímá plochu 567 x 305 metrů (cca 17,5 ha) a samotné mauzoleum stojí na čtvercovém podstavci, jehož rohy zdobí čtyři čtyřicetimetrové minarety. Hlavní budova má čtvercový půdorys (o straně 56,7 metrů), v rozích je zešikmená, měří 72 metrů a návštěvníky ohromuje svými obrovskými rozměry. Uvnitř gigantického základního vzklenutí je mramorová klenba vybroušená do kosočtverců a súry z koránu, napsané černým stylizovaným kaligrafickým arabským písmem, se vinou kolem vstupních dveří jako obrovský rébus. Tato stavba se vyznačuje nepřeberným bohatstvím vlysů a kazet s reliéfy a inkrustacemi z drahých kamenů (tato technika se nazývá pietra dura a pochází z Itálie) – k jejich zhotovení bylo použito kolem 60 druhů polodrahokamů. Stejné květinové motivy se opakují s geometrickou přesností po tisíckrát. V reliéfech z bílého mramoru převládá kosatec, oddenková rostlina typická pro hřbitovy, jež roste jen ve stínu a nesnáší indický žár.

Přesvědčujeme se o pravdivosti dvou pověstí: 4 minarety kolem samotné kopule jsou mírně odkloněny a vyoseny, aby v případě zřícení nepoškodily mauzoleum, a celá hlavní stavba je tak chytře postavena na umělé plošině, že ze všech stran, při jakémkoliv pohledu, Tádž stojí vždy na pozadí čisté oblohy, nerušené žádným konkrétním pozadím. A také vidíme pověstné změny barvy. Přestože slunce je v mracích, za tu necelou hodinku, kterou tu strávíme, Tádž změní s postupujícím stmíváním barvu od jasně bílé po temně modrou. A na zajímavosti mu neubírá ani sousedství spalovacích hnátů, kde se pomalu rozhořívají ohně s mrtvými těly, od nás však tak vzdálené, že podrobnosti nevidíme.

Fotíme desítky fotek, různé barevné odstíny, různé zoomy, samotný Tádž i sebe navzájem před úchvatným pozadím. Požádáme náhodného turistu o skupinovou fotku, a když nešťastník souhlasí, navěšíme na něj všechny naše fotoaparáty a zaměstnáme ho neméně na 15 minut. Až když tma postoupí natolik, že focení ztrácí smysl, vracíme se k autobusu.

Opět jsme dnes nestihli oběd, což části kolegů vadí, protože jim docházejí sušenky z domova. Stavíme proto u prvního (a posledního) supermarketu, který v Indii potkáme. Nakoupíme různé sušenky, většinou máslové (nejlepší jsou s kešu, ale výborné jsou všechny), neodoláme ani stylovým čajům v krabičkách různých velikostí s Tádž Mahalem na přebalu. Ceny jsou velmi mírné, až nečekaně. Část kolegů odjíždí busem do hotelu, zbytek včetně nás se pěšky vydává do blízké restaurace na večeři. Z ní se vracíme také pěšky, je to asi 20 minut, aspoň se trochu projdeme, když jsme půl dne seděli v autobusu.

Ráno nás čeká vrchol zájezdu, prohlídka Tádž Mahalu. K hlavní bráně jdeme kus pěšky, ke vstupence dostáváme každý láhev vody, protože svou si vzít nesmíme. Normálně se prý čeká na lístky i přes hodinu, v době monzunů jsou pokladny bez front. Vstupné je nehorázně drahé, v porovnání s jinými indickými památkami, snad je pravda, že jeho velká část jde na údržbu Tádže. Prohlídka je poměrně přísná, zvláštní řadu mají muži a jinou zase ženy, aby bylo možné i ohmatem zjistit, zda nechceme slavnou stavbu nějak něčím ohrozit. Domlouváme místo a čas srazu a individuálně vcházíme do areálu.

S kamerou se může za poplatek vstoupit do vstupní brány a na plošinu před ní s panoramatickým výhledem na slavnou stavbu, pak se musí uložit do úschovny. Focení je bez omezení. Výhled z plošiny každého ohromí, přestože jsme mimo sezónu, je zde nával, protože každého ten výhled přinutí zastavit a obdivovat se tomu kouzelnému pohledu.

Připomínáme si historii jedné velké lásky, jak ji popisuje česká Wikipedia:

„Jde o historii islámského mughalského vladaře Šáhdžáhána a jeho milované ženy Mumtáz Mahal (perla paláce). Mocný Mughal byl ještě princem, když se v roce 1612 oženil s půvabnou čtrnáctiletou dcerou vysokého úředníka. Panovník Šáhdžáhán ji sice přidal ke svému harému, ale brzy poznal, že si Mumtáz zaslouží veškerou jeho pozornost. Při oficiálních příležitostech sedávala po jeho boku, doprovázela ho na dobyvačných výpravách a probírala s ním státní záležitosti. Milovaná žena porodila svému obdivovateli osm synů a šest dcer, avšak v roce 1629 zemřela ve věku 36 let při porodu 14. dítěte (tedy za 18 let společného života měli 14 dětí). Císařovi prý náhle přes noc u smrtelné postele jeho ženy zešedivěly vlasy. Po její smrti vyhlásil vdovec dvouletý státní smutek, během kterého bylo zakázáno slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy. Jeho žal byl tak veliký, že pro ni truchlil celé dva roky a učinil slib, že postaví pomník hodný její památky. Něco, čemu by se nevyrovnalo nic na světě. Na důkaz hlubokého zármutku slíbil truchlící manžel postavit mrtvé ženě mauzoleum Tádž Mahal.“

A pak legendu konfrontujeme s historií, která se už nikde přímo nepíše a je nutné si ji zjistit a dát dohromady z dalších zdrojů:

Legenda o Mumtáz je jen první část příběhu, ta romantická. Skutečnost je trochu přízemnější a pokračování ještě smutnější, než je příběh o mrtvé lásce samotný. Mauzoleum stavělo asi 20.000 dělníků po dobu 22 let. Panovník byl představou stavby úplně umanutý, začal přehlížet problémy země zahraniční (ohrožení okolními národy) i vnitropolitické, především ekonomické. Taková stavba totiž dokázala ekonomicky ruinovat i tak silnou říši. A to neměl být všem dnům konec, Šáhdžáhán totiž kromě své manželky Mumtáz zřejmě miloval i sám sebe, protože chtěl postavit ještě jedno mauzoleum podobné, pro sebe. Co podobné, dokonce stejné, jen v inverzních barvách. Na protější straně řeky Jamuny už nechal vybudovat základy pro druhý Mahal, tentokrát z mramoru černého.

To už ve zbídačené říši působilo natolik megalomansky, že jeden ze Šáhdžáhánových synů, Aurangzeb, využil jeho nemoci a slabosti svých bratří k převratu a chopil se moci. Šáhdžáhána nechal uvěznit v luxusní zlaté kleci, v oktagonální věži (dnes zvané „Zajatcova“) v Červené pevnosti v Ágře. Ponechal mu veškerý luxus, na který byl zvyklý, dokonce i výhled na Tádž Mahal. A ženskou společnost. Ve věži žil Šáhdžáhán asi 8 let, než zemřel a byl tajně dopraven po řece do Tádž Mahalu, u něhož byl zpopelněn a uložen ke své manželce Mumtáz.

Takže jak to byl s tou láskou Mumtáz Mahal (1)? Už jsme zjistili, že kromě ní miloval Šáhdžáhán i sebe(2). Ale také miloval Mumtázinu sestru (3), se kterou měl „aféru“ (jak se píše v kronikách), jejímž důsledkem bylo narození syna. Mumtáz měla i bratra – toho sice asi Šáhdžáhán nemiloval, zato znásilnil jeho ženu (4). A po smrti Mumtáz si vzal další dvě ženy Akbarabadi (5) a Kandaháru (6). A také udržoval incestní vztah s nejstarší dcerou, kterou měl s Mumtáz, s Jahanarou (7). Jahanara spolu s Akbaradi se o něj dobrovolně staraly po celou dobu jeho uvěznění a Jahanara mu chtěla vystrojit velkolepý pohřeb, což šetrný Aurangzeb nedovolil.

A pak ještě stovky konkubín, otrokyň a společnic, to se ani nepočítá, kdyby se nešeptalo, že ve svém požehnaném věku 74 let zemřel na záchvat při hrátkách s několika otrokyněmi současně (hlavně, že viděl z okna na Mumtázino mauzoleum). To však může být pomluva, oficiálně se píše, že zemřel při předčítání veršů z Koránu na „bolestivé močení“ a úplavici – nebo že by to byla kapavka?

To vše na atraktivitě nejkrásnější hrobky světa nic neubírá. Abychom měli klid na prohlídku, odskočíme si na toalety, kde nás překvapí informace, že pro cizince jsou zdarma, kdežto místní platí (protože měli zlevněný hlavní vstup). Velmi osobitý přístup.

Hrobka stojí uprostřed symetricky uspořádaných zahrad, mělkých bazénků a fontán s vodotrysky. V hladině vodních ploch se kopule mauzolea zrcadlí a dává tak pohledům další rozměr. Od vstupní brány začíná dlouhá úzká nádrž na vodu, na jejím konci stojí vyvýšená plošina s výhledem a lavičkami, po stranách trochu širší bazénky. A mezi plošinou a Tádžem další úzký bazének s řadou vodotrysků uprostřed. Je však natolik úzký, že blízký Tádž se už v něm nezrcadlí v celé své šířce. Známý pohled na Tádž Mahal se symetrickým odrazem na vodní hladině tak může vzniknout jen z jednoho místa – od bočního bazénku, ovšem co nejblíže hladině, tak kolem 10-15 cm, tedy v hodně skloněné poloze, víceméně naslepo, pokud není fotograf ochotný ulehnout na zem. A musí se to stihnout dříve, než zapnou vodotrysky, které hladinu zčeří natolik, že odraz fotit nejde. Škoda, že se v hladině odráží i tmavá zamračená obloha.

Postupně se blížíme k hlavní budově, s přestávkami na focení každých 20 metrů, protože pokaždé se nám zdá, že tak úžasný záběr ještě nemáme. A hrobka je pořád vyšší a mohutnější, přece jen 73 metrů je pořádná výška. A vysoký je i samotný podstavec, který zaručuje, že Tádž nemá odnikud žádné pozadí, kromě oblohy. I tato plošina se zvedá několik metrů nad okolím. Vedou na ní z každé strany jedny schůdky (zase ta symetrie), pod nimi se musí buď zout (převážně domorodci s levným vstupným) nebo navléct igelitové jednorázové návleky, které jsme dostali se vstupenkami. Odtud začíná mramor a boty by jej zbytečně poničily. Návleky však moc nevydrží a hlavně jejich spodní část je stejně brzy rozedrána. Kdybychom se chtěli později na plošinu vrátit, už by se je nasadit nepodařilo.

Mramorové stupně schodů jsou ještě kryty prkennými deskami, nahoře se ale už definitivně ocitáme na mramorové dlažbě. A na kopuli musíme pořádně zaklánět hlavu. Ohromným hlavním vstupem vcházíme do samotné krypty se sarkofágy Šáhdžáhána (větším a po straně) a Mumtáz (menší uprostřed) uvnitř mramorové ohrádky nádherně vysochané do kamenné krajky. Fotit se vevnitř nesmí, na jednu stranu škoda, na druhou interiér není na Tádž Mahalu to nejhezčí a nejdůležitější. Zase tolik k vidění tu není, vracíme se ven a obdivujeme jemnou cizelérskou práci starých kameníků. Jejich šikovnost vynikne zejména v porovnání s dnešními restaurátory, kteří opravují praskliny a poničené ornamenty vyloženě fušérským způsobem za pomoci sádry a špachtle. Celá stavba je lemována mramorovou bordurou s basreliéfy kosatců, kterých jsou tisíce a jeden jako druhý. Orámovány jsou mramorem intarzovaným zabroušenými polodrahokamy, techniku vykládání uvidíme hned po skončení prohlídky v nedaleké manufaktuře.

Najednou vykoukne slunce a Tádž se celý rozsvítí zářivě bílými odlesky. Rychle se toho snažíme využít k opakovanému nafocení záběrů, které doteď byly devalvovány právě šedivou oblohou. Spěch se vyplatí, protože modrá obloha vydrží asi čtvrt hodiny a pak se vrátí k šedému standardu. Dokonce se nám povede ukořistit na pár okamžiků kamennou lavičku na středovém ostrůvku, odkud jsou nejhezčí fotky osob s Tádžem na pozadí.

A povede se i nejlepší dnešní fotka, s kanálem s vodotrysky vedoucím k Tádž Mahalu před modrou oblohou. Škoda, že žádná fotka nemůže zprostředkovat skutečnou velikost památníku, což je důležitou součástí dojmu, který v každém návštěvníkovi musí zanechat.

Pomalu se vracíme ke vchodu, ještě se kocháme různými výhledy ze zahrady a nakonec od vstupní brány. Tady nás odchytí indická rodinka, která by se s námi ráda vyfotila. Souhlasíme a fotíme si je také. Neradi se naposled otáčíme a už musíme jít k autobusu (kolem řady čekajících velbloudů s drožkami).

Popojedeme jen kousek, prakticky za rohem je manufaktura na výrobu intarzovaného mramoru. Tři brusiči sedí na bobku každý před svým ručním brusem, v prstech levé ruky miniaturní polodrahokam, v levé luk s povolenou tětivou, kterou se roztáčí brusné kolo, asi jako když indiáni rozdělávali oheň třením dřevěné hůlky. Nahrubo opracovaný kámen se přiloží na mramorovou desku a obkreslí, jeho obrys se musí z mramoru opatrně vysekat a kámen se vlepí do připraveného otvoru. Pak už se jen zabrousí a je hotovo. A můžeme do prezentační místnosti, kde vidíme ukázky opravdu filigránská práce. Některé miniatury se musí prohlížet pod lupou.

Hlavním zájmem prodavačů je prodat některý z drahých výrobků, ale ve skutečnosti s tím ani tolik nepočítají, spíše spoléhají na prodej kamenných suvenýrů, různých sošek a váziček. Dnes budou překvapeni, kolegové kupují velkou mramorovou desku na stůl a k ní velké šachy. Poslat domů se musí přes zásilkovou službu.

Se Šáhdžáhánem je spojeno další místo v Ágře, Červená pevnost, přece jak jinak než červená, z 16. století. Dva a půl kilometru dlouhé hradby vysoké 21 metrů obkroužily tak trochu bludiště, opět několik nádvoří, různé paláce, věže, terasy, Perlová mešita. Nejvíce se nám líbí oktagonální Zajatcova věž, kde věznil Aurangzéb svého svrženého otce Šáhdžáhána. Byla to svým způsobem zlatá klec, mramorový luxus s výhledem na Tádž Mahal (2,5 km vzdálený) a klimatizovaný řekou Jamunou. Ale ne moc rozlehlá, a svržený šáh ji prakticky nesměl opustit. A nakonec zde i zemřel.

Kromě nejvíce turisty obležených míst objevujeme na kraji i část poměrně špatně zachovanou, spíše jen ruiny, ovšem zdi nad řekou Jamunou zůstaly časem poznamenány nejméně a orientálně zdobenými obloukovými okny je hezký výhled na řeku a Tádž v pozadí. Není zde ani noha (nepočítám v okně spícího policistu, který po našem příchodu provinile vstává a mizí) a místo tak má zvláštní klidnou atmosféru, která na nás docela silně působí.

A poslední památkou v Ágře je mauzoleum Itimád-ud-daula, někdy taky Malý Tádž Mahal nebo Baby [bejby] Tádž Mahal. Krásná symetrická stavba z bílého mramoru uprostřed zahrad, ovšem po návštěvě jejího většího bratra nás nemůže ohromit. Máme až dost času na prohlídku, nakonec končíme pozorováním stáda opic v zahradě. Když už začínají být oprsklé, raději mizíme.

Je jasno, dali bychom přednost sledování západu slunce nad Tádžem, někteří kolegové už jsou ale památek přesyceni a prosazují návštěvu suvenýrového obchodu a pak „typické“ večeře. Obchod by docela šel, kupujeme konečně masku Ganéši, kterou jsme si vyhlídli už v Dillí, ale pak už jsme ji neviděli. Bohužel nakupování části kolegů se trochu zvrhne tím nejhorším možným způsobem – všichni sledují posledního nakupujícího, a když se chystá platit, někdo další se začne zajímat o novou věc. A to se několikrát opakuje, vždy, když jsme na odchodu, začne někdo nové kolo prohlížení a smlouvání. Ztrácíme tak asi hodinu, hlavně muži už začínají být nervózní.

Na večeři jedeme do rodinné restaurace v hotelu majitele místní cestovky a našeho autobusu. Vede nás po schodech nahoru asi pěti hotelovými patry až na střechu, která je evidentně připravená na další stavbu, všude je plno stavebního materiálu a nepořádku. A mezitím pár stolů, které teď personál sráží dohromady a přináší odněkud židle. Nakonec se všichni usadíme a doufáme, že ze zamračené oblohy nezačne pršet, v dálce se nám zdá, že vidíme blesky. Setmělo se a zjišťujeme, že provizorní žárovky osvětlují jen první čtvrtinu tabule, my ostatní budeme jíst potmě. Špatně se nám už čte jídelní lístek. Nakonec všichni máme vybráno a začíná čekání na jídlo. A čekat budeme hodinu a půl, prý proto, aby vše bylo zaručeně čerstvé, majitel nechce riskovat nějaké nevolnosti ze zkaženého jídla.

Na záchod chodíme do jednoho z hotelových pokojů v nejvyšším patře. Jsme docela rádi, že naše hotely jsou ve vyšší kategorii. Manželka majitele prodává oblečení, jsme tedy pozvaní do jejich bytu ve vedlejším přístavku, kde bude otevřen provizorní obchod, což je pro nás příležitost prohlédnout si bydlení vyšší stření třídy. V třípokojovém bytě bydlí rodiče s dvěma dětmi a babičkou, v obýváku stojí stůl s letitými židlemi a stolek s televizí, v ložnici manželská postel. Kde spí ostatní, to netušíme. Jiný nábytek, třeba skříně nebo sedačka, není vidět, pokud tedy není někde nějaká tajná místnost. Vše je věkovité a oprýskané, jiný nábytek prakticky není. Celkový dojem spíše tristní. U nás podobně bydlí nepřizpůsobiví spoluobčané, tady je to luxus.

Jídlo je normální, měli jsme horší i lepší. Jako překvapení a pozornost podniku dostáváme na závěr typický dezert, v mističce z banánových listů dvě smažené koule. Uvnitř je nějaká hmota, připomínající sunar nebo sušené mléko, vše osmažené v oleji a hodně tím olejem nacucané, poměrně dost sladké. Připomíná to turecké nebo egyptské cukrovinky plovoucí v oleji. Jsme rádi, že jsme to měli možnost zkusit, ale našim oblíbeným jídlem se tento zákusek nestane. Mnohé zůstávají nedojedené, ale objektivně i proto, že jídla bylo dost a jsme plní. Nakonec byla večeře přes všechny komplikace docela příjemná, hlavně, že nezačalo pršet.

Video z Ágry a Tádž Mahalu