Etiopie - Severní okruh

Severní okruh

Místní lety jsou v Etiopii trochu nevyzpytatelné. Jeden čas odletu je na letence, jiný potvrdí den předem informace, další je po odbavení na palubence a na displejích na letišti. A samotný let pak odstartuje kdykoliv dříve nebo později. Při našich čtyřech přeletech jsme jednou letěli skoro o dvě hodiny později (ale to bylo kvůli bouřce), jednou ale i o více než tři čtvrtě hodiny dříve - prostě všichni lidi s letenkami byli na palubě, tak se letělo. Dnes ovšem nastal zvláštní případ, že jsme letěli skoro přesně na čas.

Nejdříve jsme ale museli překonat jednu velkou komplikaci. Při odbavení nám na jeden kufr nedala obsluha nálepku s průvodkou s čarovým kódem a poslala jej na pás a do třídírny. Hned jsem začal protestovat, ovšem mladý muž za pultem trval na tom, že olepil všechny kufry. Když jsem chtěl vidět ústřižky, měl místo čtyř jen tři. A tak nás přesvědčoval, že jsme měli jen tři zavazadla! Nakonec se povedlo přimět nějakého pomocníka, aby šel do třídírny a zkontroloval nálepky. Pochopitelně se vrátil s naším kufrem (mezitím jsme měli čekat jinde, což jsem odmítl, ale stejně začalo odbavování dalších cestujících).

Následovala neochotná omluva a dostali jsme palubenky, ale opět chyba - po několika úspěšných kontrolách pasů a letenek (při východu z haly k pasové kontrole, přímo na pasové kontrole) jsme si všimli, že na Janině letence je místo jejího jména jméno Honzy (zřejmě si úředníček vybral ze dvou jmen začínajících na Jan... to špatné). Ovšem Honza měl na své letence správné jméno - máme tedy ve skupině dvě letenky na stejné jméno, ale různá místa.

Vadit to začalo až u boardingové přepážky, kde teprve porovnali jména v pase a na palubence. A prý Jana nemá letenku, takže nepoletí. A že jsou dvě palubenky na stejné jméno, to ho absolutně nezajímá, ještě hrozí, že bude mít problémy i Honza - proč si kupuje dvě letenky na jeden let? Po hádce připouští možnost, že Jana s námi poletí, ale až když zbude místo po nastoupení všech ostatních na palubu (jako že ji máme nechat samotnou v hale bez jistoty, že ji pustí na palubu). A hlavně - celou dobu se tváří, že chyba je na naší straně, my můžeme za to, že nám to blbě vystavili.

To už začínám být rozpálený do běla. Asi to je vidět, ale nakonec pomůže úplně nenápadná věta: "Chyba přece není u nás, ale mezi odbavovací přepážkou Ethiopien Airlines a nástupní přepážkou Ethiopien Airlines, tedy v každém případě na straně letecké společnosti." Jakmile zmíním chybu letecké společnosti, najednou vše začíná klapat a nejjednodušší řešení, tedy přepsání jména na palubence v systému (což navrhuji už půl hodiny), se ukazuje jako schůdné. A vše je vyřešeno do 30 vteřin.

Let do Bahir Daru trval jen chvíli (všechny naše lokální přelety trvaly do hodiny). Bahir Dar je menší městečko severně od Addisu, leží poblíž největšího etiopského jezera Tana, z kterého vytéká Modrý Nil. Právě na Modrém Nilu leží vodopády a na jezeře Tana stojí kláštery, kvůli kterým se do Bahir Daru jezdí, jinak by městečko nebylo nijak zajímavé.

Čeká nás na letišti autobus, který nás veze do naší lodge, cestou zastavujeme na dohodnutém místě, kde čeká bahirdarský průvodce a domlouvá další program - prozatím s námi nejede, v lodgi by nám nijak užitečný nebyl. Lodge je skutečně luxusní, možná nejhezčí z celé etiopské cesty. Už při vyřizování formalit na recepci obdivujeme ohromného zoborožce šedolícího, mnohem většího, než byli zoborožci na jihu. Kolem lodge a uprostřed mezi sruby je plno stromů, keřů a další zeleně, ve které se ptákům dobře daří, uvidíme později ještě další zajímavé a raritní kousky. Bohužel zoborožec už mezi nimi nebude, kdo zaváhal s fotkou, má smůlu.

Velké sruby mají vždy dvojici pokojů, jeden s manželskými postelemi, druhý s oddělenými. Ideální pro nás, dostáváme svůj srub sami pro sebe. Ale protože není sezóna, ostatní kolegové snad s jednou výjimkou dostávají vždy jeden pokoj a druhý v jejich srubu je prázdný, takže soukromí je zaručeno. Pokoje jsou nově zařízené a vrcholem je supermoderní, masážní sprchový kout. Bohužel vzhledem k místním podmínkám není větší část jeho funkcí využitelná (není zapojené světlo ani rádio). A hodně z nich je pokažených, mají různě poničené kohoutky a přepínače. Zrovna ten náš je v takovém stavu, že s ním bojuji půl hodiny, abychom se mohli aspoň normálně (klidně i bez masáže) sprchnout. Problém je nakonec v utrženém a chybně nadsazeném ovládacím kohoutku s joystickovým mechanismem, který reaguje naprosto náhodně, takže voda teče při stejném nastavené pokaždé odjinud (výsledkem je, že jsem několikrát osprchovaný už v oblečení při zkoumání mechanismu). Nakonec přicházím na problém, odtrhnu kohoutek a nasadím jej správně. Pak už sprcha jakž takž funguje alespoň v jednoduchém režimu.

To vše bude až večer, teď se jen rychle převlečeme a vracíme se k autobusu u recepce. Čeká nás cesta k vodopádům na Modrém Nilu. Projíždíme městem (cestou nabereme průvodce), překvapuje nás asi půlkilometrový úsek čočkového trhu, kdy jsou podél cesty nataženy plachty se sušící se čočkou, jsou jich tu stovky, prostě kam se oko podívá, tam se suší čočka. Práší se na ni od kol kolem jedoucích aut (i když dnes spíše odstřikuje bláto, protože je po dešti), ale nikoho to nezajímá. Kousek dál je normální tržiště, tam zase míří desítky prodejců slepic a ryb, svůj sortiment navázaný na obou koncích ráhen, které nesou přes rameno - živé slepice pověšené za pařáty, ryby v trsech za hlavy.

Vodopády Modrého Nilu

Nil, nejdůležitější řeka severní a východní Afriky, má několik zdrojnic. Jeho skutečný pramen se asi zcela jednoznačně nedá stanovit už proto, že zdrojové řeky protékají pod různými jmény několika jezery, kde jejich přítoky se mohou a nemusí považovat za prameny samotného Nilu. Přesto je zřejmé, že Modrý Nil tou nejdelší částí nebude.

Své jméno dostává Modrý Nil až po opuštění jezera Tana v Etiopii. Spokojeně si plyne asi 30 km, když najednou je nucený skočit z výše 46 metrů a vytvořit tak druhé největší africké vodopády. Místní vodopádům říkají Tis Issat, Kouřící vody. Bohužel už dnes nejsou tak vodnaté, jako dříve, protože velkou část průtoku (prý někdy i 90%) odvedla o kousek výše stojící vodní elektrárna. Ale pořád zůstávají impozantní.

Východiskem k návštěvě vodopádů je právě město Bahir Dar, odkud se dá autobusem (veřejným nebo najatým od nějaké místní CK) za hodinku dostat do městečka, spíše osady, které se jmenuje stejně jako vodopády Tis Issat. Nezpevněná, přesto dost frekventovaná cesta vede poli a osadami, takže je pořád na co se dívat. Už výjezd z Bahir Daru je malebný, protože se projíždí zmíněným Čočkovým marketem. Cesta za městem je nezpevněná a rozbahněná, je vidět, že muselo pršet opravdu hodně. Všude po obou krajích cesty proudí nepřetržité davy lidí. Zřejmě mají namířeno na trh, občas nesou zboží k prodeji (třeba právě slepice). Projíždíme několika vesničkami, asi jsme v centru oblasti, kde se pěstuje chilli, protože podobně, jako v Bahir Daru sušili čočku, tak tady v blátě na plachtách podél cesty suší chilli papričky.

Cesta trvá skoro hodinu, pořád je však venku za okny něco zajímavého, takže ani neklimbneme, přestože jsme vstávali nekřesťansky brzy. Různí naháněči a samozvaní průvodci mají snahu nás vytáhnout z autobusu už v městečku Tis Issat, my si zde jen koupíme v pokladně NP lístky (resp. místní průvodce je koupí) a pokračujeme o několik kilometrů dále, potřebujeme a chceme se totiž k vodopádům dostat z druhé strany. Cestou sice delší a namáhavější, zato mnohem hezčí.

Podruhé a naposled v Etiopii udělám hloupou chybu. Přichází ke mně chlapík v košili a tvrdí, že za kameru se platí 50 birrů (fotky zadarmo). Není to tak horentní suma, přesto se mně nechce mu ji dávat, ale v rámci uspíšení podlehnu a požadovanou částku mu dám za slib, že mně dá potvrzení a účet. Samozřejmě už ho nikdy neuvidím. Peníze strčil do kapsy a zmizel jako pára. Poslední má platba kamery, slibuji si. Jen v Lalibele zaplatím, ale přímo na pokladně a s potvrzeným paragonem (který v následujících dvou dnech budou pětkrát kontrolovat).

Loukou mezi karavanou oslů se pouštíme směrem k menšímu kopci. Pod ním teče hnědě zabarvený potůček ve skalnatém kaňonku, o kterém se s překvapením dovídáme, že to je Modrý Nil. Dnes tedy modrý určitě není, je začátek období dešťů a řeka je plná rozpuštěných sedimentů z jezera a následné cesty úrodnou hliněnou zemí. Představovali jsme si Nil troch širší, ale po dlouhém období sucha ještě není naplněný.

Řeku překonáme po prvním mostu, který byl nad ní postavený, a to už v 17. století Portugalci. Je dodnes funkční, stojí na místě, kterým zřejmě prochází nějaká obchodní stezka, protože je tu silný provoz zejména nákladních oslů, naložených plnými pytli zboží. Most je velice malebný a oslíci jeho romantickou atmosféru ještě přiživují.

Za mostem cesta stoupá do poměrně prudkého kopce, vidíme v krajině několik kulatých chatrčí, ze kterých se k nám sbíhají desítky dětí a žen se snahou nám aspoň něco prodat. Moc turistů sem nejezdí, a tak nesmí zaváhat. Víme, že nás totéž čeká i cestou zpět, takže se nám daří ze zajetí unikat příslibem, že cestou zpět si nabízené zboží aspoň prohlédneme. Je horko, ani výška 1.800 metrů nad mořem úlevu nepřináší, cesta do kopce je tak z naší strany provázena řinoucím se potem.

Jdeme asi půl hodiny, možná o chvilku déle, většinou kupodivu do kopce. A pak najednou je uvidíme. Hnědé vodopády Modrého Nilu. Známe je z fotek, víme, že nejsou hnědé pořád, jen v období dešťů, ale my už si je provždy budeme pamatovat takto. Rovinatá krajina je narušena jizvou kaňonu řeky, do které se řítí impozantní masy hnědých vod. Nádhera, hezčí, než jsme doufali.

Zbytečně vyplácáme desítky snímků, později budeme muset trochu mazat, abychom nezaplevelili kartu, ale netušíme, jestli se dostaneme na místo s lepším výhledem, takže záběry prozatím rozhodně nešetříme. Obavy jsou zbytečné. Jdeme po svahu kopce mírně dolů, celou dobu máme před sebou kaskády jako na dlani, pořád blíž a blíž.

Přímo proti vodopádům je vyhlídka, ze které jsou padající vody skoro na dosah. Přesto cesta pokračuje dále, takže pokračujeme i my. A děláme dobře. Zatímco karavanní stezka pokračuje rovně, před námi se objevuje visutý most přes údolí, zřejmě úplně nový. Neváháme a přecházíme na druhou stranu. Most se trochu houpe, skrz lamely pod nohama sledujeme propast pod námi se zurčící vodu v kamenitém řečišti, obklopeném bujnou vegetací.

V kulaté chatrči nad mostem nám nabízí mladá dívka v dlouhých modrých šatech kávu. To je v Etiopii vždy dlouhý proces, takže prozatím si jen objednáme a pít budeme při cestě zpět.

Sejdeme po příkré stráni a jsme přímo proti vodopádu. Hřmící voda padá o 46 metrů níže, jak to asi musí vypadat, když elektrárna vodu nečerpá. Opravdu působivý pohled. Čedičové podloží trochu připomíná Panskou skálu u Kamenického Šenova, jen zalitou masami kalné vody. Kocháme se výhledem na druhé největší vodopády černého kontinentu.

Při návratu už se naše káva vaří v konvičce (káva se sype přímo do vařící vody). Dívka kypící pěnu z hrdla konvičky několikrát sebere a znovu ji přidá dovnitř. My zatím sedáme na lavičku uvnitř chatrče, sice rozpálené, ale aspoň ve stínu. Stěny jsou otevřené, z našich míst obdivujeme hlavní proud vodopádu.

Káva je výborná, jak jinak. Odněkud se vynořuje mohutný černoch v uváleném šedém obleku s rozhalenkou, v ruce podivný nástroj. Massenqe je hudební nástroj s jednou strunou a ozvučnicí z kozí kůže, na kterém se kupodivu dají smyčcem zahrát jednoduché melodie. Bard se nás ptá na naše jména a už spouští improvizovanou píseň o Haně a Liborovi. Naštěstí nerozumíme slovům, jen obě naše jména vždy pochytíme. Muzikant se totiž tváří velice potměšile a při každém zazpívaném jménu na mě oplzle mrkne. Mám takový pocit, že rozumět slovům, tak se nepřestaneme červenat. Záznam kousku písně "O Haně a Liborovi" je níže ve videu z vodopádů.

Všechno jednou končí, dopijeme a zvedáme se k odchodu (káva nás stála po dvaceti korunách a dvacku jsme dali i tomu potulnému zpěvákovi). Neodolám a ještě jednou si vodopády vyfotím, protože jedna hnědobílá koza si hraje na modelku a pózuje tak dokonale, že nevyfotit ji prostě nejde. A když už jsem v tom, tak vyfotím i nejrozšířenější místní květinu (prý jedovatou). Od malých prodavaček nakoupíme v rámci charity nějaké suvenýry (pletené přehozy a ozdobené nádobky z kalebaší) a vracíme se k autobusu. V nejbližší vesnici zastavujeme u obchodu a vykoupíme jim zásoby piva z lednice, flašky musíme ale vrátit - což není problém, jen to do nás zasyčelo.

Video z vodopádů Modrého Nilu

Vracíme se stejnou cestou do Bahir Daru, kde si dávíme oběd v nenápadné restauraci, zkoušíme fish cutlet, který jsme ještě neměli a ostatní jej chválí. Oprávněně, velký kus tenkého rybího filetu obaleného v trojobalu, s rýží a oblohou. Ryba je fantastická, mnohem lepší, než místní hovězí. Stane se z toho naše nejoblíbenější místní jídlo, pokud je na jídelním lístku, tak si jej vždy dáme. Dokonce uvažujeme, zda se tu nevrátit na večeři, ale nakonec zůstaneme v hotelové restauraci, je to sem přece jen kus cesty. Ale to bude až večer. Teď máme ještě v plánu další program.

Jezero Tana

Vyrážíme k největší etiopské vodní ploše, jezeru Tana. Jezero leží v nadmořské výšce 1.830 metrů, je dlouhé 84 km a široké 66 km. Podle starších podkladů je prý až 70 metrů hluboké, což tvrdí i Wikipedia, jiné zdroje tuto informaci opravují a tvrdí, že maximální hloubka je 14 metrů (průměrná pak 9 m). Poměrně hustě zarybněné jezero je zdrojnicí Modrého Nilu. Z jezera vystupuje nad hladinu 37 ostrovů, na mnoha z nich stojí starobylé kostely a kláštery, v nichž jsou uchovávány historické poklady: staré iluminované knihy na kozí kůži (přes 500 let staré), církevní kříže, obrazy, fresky. Všechny jsou vystavěny do kruhového půdorysu s tradičními třemi zónami - nejsvětější svátostí tabotem uprostřed, vnitřní zónou a vnějším ochozem. Některé nejsou přístupné ženám.

Vyrážíme docela velkou lodí, vypadá na nějaký vysloužilý remorkér, kormidluje dredatý rastafarián, který vypadá tak trochu zhuleně. Skoro hodinu trvá cesta, vlny nejsou, takže ani horní otevřená paluba se nijak zvlášť nehoupe. Cestou vidíme rybařící domorodce na loďkách z papyru, trochu připomínajících zmenšené egyptské či peruánské papyrové lodičky.

Míříme k poloostrovu Zege, na jehož nejvyšším bodě stojí jeden z nejstarších klášterů na jezeře, klášter ze XIV. století jménem Bet Mariam (panny Marie). Musíme k němu dojít hustou vegetací, skrz kterou vede prošlapaný chodníček lemovaný stánky se suvenýry. To nechápeme, jsme dnes určitě jedinými návštěvníky, a kdo ví, jestli nejsme jedinými potenciálními kupci třeba i v celém tomto týdnu. Nicméně ženy a děti trpělivě čekají na své zákazníky, a když se objeví, tak se snaží prodat cokoliv. My spěcháme, protože jednak se klášter může v pět zavírat (ale tomu nevěřím, že když jsou na ostrově turisté, tak že by si nechali ujít možnost pochlubit se svými klášterem-kostelem třeba o půlnoci), jednak to vypadá, že se blíží pravidelná odpolední bouřka. Takže nabídky suvenýrů odmítáme s tím, že se uvidí cestou zpět, což kupodivu zabírá.

Klášter je obehnaný kruhovou zdí, vchází se majestátní dřevěnou bránou. Stavba připomíná zvětšenou domorodou chýši: na kulatém obvodu kuželovitá střecha z rákosu nebo nějakých listů či trávy. Hlavní dřevěná konstrukce je ještě obehnána plůtkem z hustě svázaných tenkých tyček, za kterým se musíme rozdělit, ženy mají vlastní vchod. Zouváme se a vstupujeme na vnější ochoz, kde už jsme zase všichni pohromadě. Vnitřní uspořádání do třech částí samozřejmě nikoho nepřekvapuje. Hned procházíme do střední zóny, kde nás čekají červené bubny, posvátné hole a hudební nástroje (sistra). Klášter Bet Mariam je zvláštní unikátními, původními barevnými obrazy na stěnách malovanými na suchou omítku, nikoliv jako fresky na vlhké stěny. Tedy styl Leonardovy Poslední večeře, na rozdíl od které jsou dobře zachované i bez složitých restaurátorských prací, zřejmě díky zdejšímu stabilnímu klimatu a nedostatku světla.

Vracíme se na nádvoří, kde už na nás čeká starý vrásčitý a zarostlý kněz ve žlutém rouchu s beranicí na hlavě a křížem na krku. Asi by se nezlobil, kdyby za každé foto dostal nějaké drobné, ale nijak je aktivně nevymáhá. Pár kolegů raději věnuje nějaké birry do pokladniček ke shromažďování prostředků na údržbu kláštera (pro mne nepříliš důvěryhodných).

Už pomaleji se individuálně vracíme k molu, tentokrát už stánkům věnujeme více pozornosti. Asi nejhezčími suvenýry jsou dřevěné maketky kostelíku s otevíracími stěnami, pod kterými jsou na všech čtyřech stranách schovány malby připomínající staroslavné ikony (ale ve skutečnosti jsou zde zřejmě jen vypodobněny motivy ze stěn kláštera). Menší a jednodušší vypadají jako obyčejné suvenýry, ale velké a propracované artefakty působí dojmem malého uměleckého díla. Na odbyt jdou i papyrové makety lodí zdejších rybářů a různé náhrdelníky z přírodních materiálů, co kus, to originál, žádná strojová výroba.

Před cestou zpět si odběhneme na přírodní toalety do křoví, což se později ukáže jako ne úplně dobrý nápad (nebo lépe řečeno ne úplně správně realizovaný nápad), protože se některým z nás do bot a pod kalhoty dostanou centimetroví lesní mravenci. Já je na lodi objevím ještě včas a stačím je naházet do otvoru s motorem v podlaze, ale Petra ošklivě pokoušou a při snaze o jejich likvidaci ještě stačí uklouznout na schodech a způsobit si menší úraz a barevné podlitiny.

Naráz se setmělo, začal foukat silný vítr a zvedly se divoké vlny. Snažím se dýchat zhluboka, protože to lodí hází nahoru dolů, což mně jako obvykle nedělá dobře, ale nakonec to zvládnu i bez kinedrilu. Po několika desítkách minut naštěstí stejně vítr utichá a s ním i vlny, bouřka nás tentokrát těsně minula. Právě kvůli těmto pravidelným bouřkám už nechtějí domorodci odpoledne na jezero jezdit, jediný, kdo se nechal umluvit, byl náš zkouřený rastafarián. Tentokrát se mu to vyplatilo.

Autobusem se vracíme do hotelu, přijíždíme potmě a do města už se nám nechce. Stavíme se u Jindřišky na panáka tulamorky a chceme jí to vrátit naší slivovicí. Bohužel se stala drobná chybička. Máme s sebou dvě půllitrové petky, kam jsem doma přelil slivovici ze dvou různých lahví, přičemž ta druhá byla darovaná z nějakého neznámého zdroje. Včera jsme dopili první, a když dnes chceme načít druhou, zjistíme, že je absolutně nepitelná. Mizí v umývadle a Jindřišce zůstaneme dlužit.

Do města se nám nechce, přece jen je to kus cesty, takže zajdeme na večeři jen do hotelové restaurace. Chceme si dát jen něco lehkého, polívku a salát. Ale na jídelním lístku nás na první pohled praští do očí specialita: prý "chicken cocotte". Raději ani nedomýšlíme, co to může být. Tedy tušíme, co si pod tím názvem představit - respektive něco si představujeme, ale chápeme, že to tak asi nebude. Až doma zjistím, že se jedná o spojení anglického "chicken in the pot" a francouzského "poulet an cocotte", tedy kotlíkové kuře.

Ráno se samozřejmě zase stěhujeme, tentokrát nás čeká jen autobusový přejezd. Než po snídani naložíme kufry na střechu autobusu (přikryté plachtou), pozorujeme nad recepcí poletovat krásného ptáčka, za kterým vlaje ocas ze dvou pírek asi třikrát delších, než celé jeho tělíčko s hlavou. Lelek vlajkovitý, opravdový krasavec a elegán, jeho ocasní brka za ním při letu povlávají s neskutečnou grácií. A aby toho nebylo málo, objevuje Honza za jídelnou na stromě velké hnízdo (skoro jako čapí) a na něm krmí schovaná mláďata párek podivných větších ptáků se zvláštně protaženou hlavou. Co nám to jen připomíná? Že by kladivo? Ano, je to kladivouš africký. A o dvě větve výše sedí na tlusté větvi barevná divoká husa. Zdejší lodge je asi pro ornitology rájem.

O cestě zelenou krajinou ani nemá ceny psát, musel bych se opakovat. Prostě ani minutu se člověk nenudí, pořád je na co se dívat. Takže se jen musím zmínit o raritě, která na nás čeká, když začneme serpentýnami šplhat výš. Mezi zalesněnými svahy okolních kopců se najednou tyčí pravidelná štíhlá skála, o které sice místní průvodce decentně tvrdí, že je to "Boží prst", ale Petr ví své, už ji dříve viděl a ví, že další (a pro nás jediný správný název) je "Boží úd".

Zrovna je čas na zastávku, takže se objevuje v pravý čas, abychom se na chvíli protáhli a pokochali. Domorodci nám tentokrát nedarují ani vteřinu, hned jsme jimi obklopeni, takže postupné odbíhání za pár vhodných keřů je docela problematické, ale nějak to zvládneme. Petr využívá situace a přes místního kolegu rezervuje místa na oběd prý ve speciální restauraci. Sice to nevypadá, že by mohlo být obsazeno, ale aspoň nám mohou připravit společnou tabuli.

Gondar

Přijíždíme do dvousettisícového bývalého hlavního města Etiopie (v letech 1636 až 1864, tedy dost dlouho), vystoupali jsme do více než 2.200 metrů nad mořem. Prakticky celý Gondar je chráněný UNESCEM, zejména jeho pevnosti, připomínající naše středověké hrady, kdo by to byl v Africe čekal. Jeden míjíme už kus před městem při příjezdu. Ale naše první cesta vede na brzký oběd do restaurace U čtyř sester.

Restaurace je samozřejmě oblíbená u turistů, ale vyhledává ji i místní honorace. Příjezd moc reprezentativní není, bahnitou cestou se sjede k fotbalovému hřiště a po neupravené ploše se přijíždí k nenápadnému plotu porostlému nějakým listím. U vchodu do areálu čeká livrejovaný dveřník, otevírá bránu a troubí na trumpetu jako vlakový průvodčí v minulém století u nás, jednak nás tím vítá, jednak hlásí: "Pozor, hosti jdou!". Sejdeme pár kroků níže a tam nás vítají dvě ze čtyř sester v bílých barevně vyšívaných šatech a hudebník s nějakým strunným nástrojem.

Restaurace je opravdu unikátní, nádherná. Velmi vkusně a stylově zařízená, prosklené stěny, dřevěné stoly a židle, ubrusy, prostírání, strop a stěny zdobené obrazy s lidovými motivy. U vchodu třetí sestra připravuje kávový obřad. Sedáme si a hned následuje přivítání popcornem. Petr objednává areku na slavnostní přípitek, tady se skutečně hodí začít aperitivem.

Dostáváme tradiční houstičky s chilli (běžný předkrm, který je v ceně hlavního jídla prakticky ve všech restauracích), tady jsou zřejmě i housky domácí. Obejde nás jedna ze sester s velkým umývadlem z tykve, z další tykve nalévá vodu, abychom si pořádně mohli umýt ruce. A dokonce zdarma dostáváme i fazolovou polívku, moc si na ní pochutnáme. Objednáváme si oblíbený fish cutlet, je snad ještě lepší, než jinde (se zeleninovou rýží, bílým a červeným zelím, limetkou a pečenou červenou řepou). Zapíjíme pivem sv. Jiřího.

Po hlavním chodu ještě každý dostává banán či víc, někdo včetně nás si dává čerstvě upraženou kávu. Prostředí opravdu velmi inspirativní. Už se těšíme, na zítřek je tu domluvená večeře s ukázkou tradičních tanců. V obchůdku u vchodu si u "mamy" objednáme CD s tradiční hudbou, zítra jej prý přiveze.

Odpoledne nás čeká prohlídka gondarských památek patřících do světového kulturního dědictví UNESCO. Začínáme nenápadným palácovým komplexem Kuskuam císařovny Menteab z 18. století. Na začátku jako obvykle projdeme místní muzeum, opět téměř neosvětlené - ono to má možná význam při ochraně vystavených předmětů, je to totiž jediná jejich ochrana, když nepočítáme směšný zámek na dveřích.

Je tu vidět, že cena předmětu se může lišit od jeho hodnoty a i hodnota je závislá na konkrétním místě jeho uložení. U nás se u starých iluminovaných rukopisů mluví o "nevyčíslitelné" hodnotě a jsou uloženy ve tmě v depozitářích se stálou teplotou a vlhkostí, tady jsou jen tak halabala naskládány v policích a jediný způsob konzervace je látkový přehoz, který nám provázející kněz vždy ochotně odhrne a knihu jen tak prolistuje (žádné rukavičky a pinzety na obracení stran).

Jsou tu i takové rarity, jako knihy psané starou amharštinou vždy jeden řádek zleva doprava, další naopak zleva doprava a tak dále. A samozřejmě vidíme další obrazy, ceremoniální kříže (hlavně gondarské, vždyť jsme v Gondaru), slavnostní oblečení a podobně. Už jsme podobné artefakty viděli v několika přechozích muzeích a ještě i další uvidíme třeba v Axumu. Tím to nechci shazovat, když už tu člověk je, tak by se do muzea měl určitě podívat, protože třeba ty barevné knihy jsou skutečně nádherné. Samotný komplex je ve stádiu těsně před rozpadem. Sice jsou vidět nějaké pokusy o renovaci, ale to bambusové lešení spíše vypadá, že ho tu kdysi dávno někdo zapomněl, než že by mělo sloužit k opravám. Nebo jen podepírá stěny, aby se nerozsypaly. Asi tu není nijak zvláštní frekvence návštěvníků, plocha paláce je zarostlá vysokou trávou, po dešti mokrou. Takže když se brodíme po kolena zarostlou cestičkou k oknu ve hradbách na druhé straně nádvoří, tak si pěkně promočíme nohavice. Výhled z hradeb na Gondar za to možná ani nestojí, protože stejný je i z oken samotných ruin císařovnina paláce, ke kterým se dá dostat pohodlněji.

Nakonec je jedním z největších zážitků strom obsypaný supy, kteří si na slunci suší svá zmoklá křídla. Vypadají impozantně, roztažená křídla je ještě opticky zvětšují. Potkáváme supy po celé Etiopii, ale takto krásně a zblízka jsme je ještě neviděli a už ani neuvidíme.

Pokračujeme dále k Fasilidově nádrži. Velký bazén vybudovaný císařem Fasilidem v první polovině sedmnáctého století slouží až do dnešní doby k oslavám svátku Timkat (známějšímu jako epifanie, svátek slavící se 19. ledna hromadnou koupelí coby upomínkou na křest Ježíše sv. Janem Křtitelem ve vodách Jordánu). Kromě oslav, ke kterým se zde scházejí desetitisíce věřících, je bazén vypuštěný.

Od okolí je areál chráněn kamenným plotem, který je kolem bazénu obrostlý stromy, takže neodbytně připomíná známý kambodžský chrám Ta Prohm. Po schůdcích se dá sejít i na suché dno a projít se pod oblouky základů obřadní budovy, která se v čase oslav vynořuje z vody jako ostrov. Brankou ve zdi pak ještě můžeme projít k mauzoleu, kde byli pohřbeni Fasilidovi hřebci (asi si jich dost vážil a měl je rád, když pro ně nechal vybudovat mauzoleum), cestou míjíme malý nový bazének, který sloužil k epifanii po dobu rekonstrukce bazénu velkého před několika lety. Upřímně řečeno si neumím představit ty desetitisíce lidí tlačících se kolem bazénku, který není o mnoho větší, než některé zahradní bazény u nás.

Popojedeme k jednomu z nejhezčích etiopských kostelů, pro mne určitě je na prvním místě. Rozlohou nepatří k největším, ale jeho vnitřní výzdoba je nádherná, stejně jako zasazení kamenného kostela do zelené zahrady. Kostel Debre Haile Selassie nechal v 17. století postavit a vyzdobit král Iyasu I. Kamenná budova kostela vypadá úplně jinak, než jsme doposud u etiopských kostelů byli zvyklí. Velice solidní stavba působí skoro moderním dojmem, střecha kryje sloupovou chodbu kolem dokola celého kostela, na střeše nadstavba s gondarským křížem. Muži vstupují středem dvěma oblouky, ženy po verandě obcházejí ke svému vchodu v pravé boční stěně.

Kolem je zelená zahrada s mnoha stromy, na větvi jednoho z nich visí starý rezatý zvon, sloužící jako gong pro svolávání. Poletují tu desítky ptáků, kteří svým švitořením navozují přírodní atmosféru, takže spolu s pohledem na kamenný chrám se sloupořadím kolem by člověk spíše hádal, že musí stát v Řecku a ne v Etiopii. Možná i solidní zdi zachránily kostel před vypálením a drancováním, které postihlo Gondar několikrát v různých dobách. Téměř celé město vždy bylo zničeno a srovnáno se zemí, jen tento kostel zůstal. Ovšem podle pověsti za to vděčí hlavně včelám, které se zde od nepaměti u kostela chovají a prý dokázaly barbarské nájezdníky odradit.

Uvnitř kostela se už muži a ženy znovu setkávají a můžeme společně obdivovat výzdobu. Každý kousek stěny je pomalován barevnými výjevy z Bible, ze Starého i z Nového zákona, kterým Etiopané přisuzují stejnou důležitost. Základní odstín je žlutohnědý a je zachovaný jednotně na všech stěnách - to právě vytváří ten úchvatný dojem, na rozdíl od ostatních kostelů, kde je výzdoba dělaná systémem každý pes jiná ves. On totiž celý kostel vymaloval jeden jediný malíř, mnich Abba Haile Meskel Wolde.

Asi nejzobrazovanějším motivem na etiopských suvenýrech všeho druhu je strop kostelíka. Nosné rámy pokrývá barevný geometrický vzor (na všech trámech stejný) a strop mezi trámy je vyzdoben hlavami andělíčků se stylizovanou svatozáří a křidélky, kteří se dívají každý jinam tak, aby v kostele nebylo ani jedno místo bez jejich dohledu. Má to samozřejmě symbolizovat to, že před jejich zraky se nikdo neschová, že oni vidí všechny naše činy. Abychom byli všichni opravdu kompletně ohlídaní, zdobí hlavičky i části stěn, rámují oblouky vstupů a vchod do vnitřní kaple s tabotem, takže jejich pátravému zraku opravdu nikdo neunikne.

Opravdová nádhera, pro mne mezi místními památkami vrchol návštěvy Gondaru, líbí se mně více, než slavný gondarský hrad, kam zamíříme vzápětí. A to patří právě hrad k největším tahákům tohoto města, protože stavbu tohoto druhu by nikdo ve střední Africe nečekal. On to sice oficiálně není hrad, správně to má být Fasil Gebi, Fasilidova královská pevnost, jenže slovo hrad napadne každého hned po spatření prvního paláce, který si nechal postavit právě Fasilidos (1632-67).

Celý palácový komplex je čerstvě zrekonstruovaný, areál vypadá udržovaně, kolem paláců nízká tráva a pinie (v kmenu jedné z nich, u které stojíme a prohlížíme si stavbu tak připomínající naše hrady, mají hnízdo divoké včely). Fasilidos si nechal postavit patrový palác na čtvercovém půdorysu, v každém rohu kulatou strážní věž, další věž, tentokrát vyšší a hranatá, sloužila k obývání, v nejhornějším patře měl císař ložnici. Uvnitř jsou prostory bohužel prázdné. Můžeme jimi procházet, ale není v nich nic k vidění, takže průvodci jsou vděčni za každý náznak reliéfu (celkem jsou asi tři, různé Davidovy hvězdy a kříže), na který nás mohou upozornit.

Z prvního patra se dostaneme na spojovací hradby, kterými přecházíme do dalšího z řady paláců. On totiž každý další císař pokládal za povinnost postavit si svůj nový palác, takže tu postupně byly postaveny paláce Yohannisův (Yohannis I., 1667-82), Iyasův (Iyasu I., 1682-1706), hudební síň, Bakaffova hodovní síň a stáje (Bakaffa 1721-1730) a palác regentky Mentuab (1730-69). Ono je z dat, kdy se ujali jednotliví vládcové své vlády, hezky vidět, že dělat krále bylo v Gondarské říši vysoce rizikové povolání. Prakticky všichni králové byli zavražděni svými nástupci, ať už z řad příbuzných, nebo z řad vedení armády a královské gardy. Někteří nevydrželi ani dva roky, ti svůj palác nemají, protože jej nestihli postavit. Během asi stovky let se vystřídalo na trůnu kolem dvaceti vládců, takže průměr na jednoho je tak 5 let. Nic moc. Asi bych tam dělat krále nechtěl.

Procházíme celý areál a všechny paláce. Na jednom nádvoří přesvědčíme místního průvodce, aby nám předvedl tradiční gondarský tanec. Kupodivu souhlasí, ale s podmínkou, že mu někdo z nás pomůže. Vybere si Janu s Jirkou, takže za jeho instrukcí mladší část naší rodiny předvádí ostatním, jak vypadá pravý gondarský tanec s trháním rameny a škubáním krkem do stran. Nevypadá to špatně, ale tanečnice zítra večer U čtyř sester budou přece jen o něco lepší.

Paláce jsou si navzájem podobné, trochu se liší jen pár objektů, jedním z nich je rozlehlá hodovní síň s přilehlým dvorem se stájemi a konírnami. Na stěně jsou opět zazděny kravské rohy jako háky na maso, dokonce i na syrové, které bylo a je dodnes velmi oblíbené. I když se už dnes snad nestává, že by si jej hodovníci odřezávali ze živých krav, jako v minulosti.

Na konci areálu jsou staré stáje předělány na lví klece, které nechal postavit pro své lvy poslední císař šalamounské linie Haile Selassie v půlce minulého století. Je vidět, že i on si potrpěl na císařskou tradici ukazování své velkoleposti vybudováním něčeho neobvyklého. Kousek za klecemi areál končí. Doteď nás provázel místní průvodce, který nám dával výklad, teď dostáváme prostor k individuální prohlídce.

Stačíme si všímat i okolí, takže pozorujeme pěkné ptáčky kolem nás, samozřejmě převažují snovači a leskoptve, jako jinde, ale opět vidíme i bělořity oranžovobřiché (už jsme je pozorovali na jihu) a poprvé krásného ptáka motýlka rudouchého, který se usadil v koruně stromu přímo nad námi a nijak se nás nebojí.

Před odchodem nacházíme ke svému překvapení záchody, to v Etiopii není moc časté. Ovšem jejich úroveň je docela typická, takže je i vyfotíme. Plechová bouda s nastálo otevřenými dveřmi, které snad nešly zavřít ani hned po dostavění, uprostřed prázdné betonové podlahy díra asi 20x20 cm a nic víc (když tedy nepočítáme strašný smrad). Bohužel zdejší stromy a keře jsou tak na očích, že nezbývá než toaletu opravdu použít. Ono to nakonec není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá.

A náladu si spravíme pohoupáním na přírodní houpačce z volně rostoucí liány. Tím dnešní program končí, do hotelu sice jedeme autobusem z náměstíčka za hradem (dá se tu koupit voda), ale zvládli bychom to i pěšky, je to opravdu kousek. Hotel stojí přímo v centru, autobus nás veze k hlavnímu vchodu z horní ulice, druhým vchodem se dá po schodech sejít přímo do středu města.

Trochu se vybalíme, protože tu budeme spát dvě noci. Paráda, nemusíme ráno vstávat a dobalovat kufry (stejně budeme nakonec vstávat brzy, protože potřebujeme zavčas vyjet). Jdeme se projít do města a podívat se, kde by se dalo trochu najíst, stačí něco lehkého. Kráčíme horní ulicí kolem několika stánků, vše se sortimentem pro místní. Ani pohledy se pořádně koupit nedají, za pohledy tu vydávají obyčejné vybledlé fotky hrozné kvality. Není tu téměř nic k vidění, s turisty se moc nepočítá, restaurace téměř nevidíme, a když už něco restauraci připomíná, tak podnik působí značně nedůvěryhodně. Nahlédneme otevřenými dveřmi do sportovně tanečního klubu, není poznat, zda sledujeme tanec nebo nějakou formu bojového cvičení, něco jako je brazilská capoeira. Naše nahlížení jim nevadí, mile se usmívají a tančí/cvičí s o to větším zápalem. Obejdeme náměstíčko kolem dokola a nakonec skončíme na večeři v docela ucházející hotelové restauraci. Poprvé a naposled jsme se v některých místech zdejších tmavých zákoutí necítili úplně bezpečně, ale asi to byl jen subjektivní dojem.

Simienské hory

Podle předpovědi počasí má příští den po obědě přijít bouřka nebo aspoň přeháňky. My se chystáme na kratší túru po hřebeni Simienských hor, takže bychom potřebovali dobré počasí s rozumnou viditelností, raději si tedy ráno přivstaneme. Čekají nás tři hodiny autobusem na výchozí místo.

Každý přejezd etiopskou krajinou je zajímavý, ani nemáme šanci dospat se za jízdy, musíme sledovat měnící se krajinu. Asi dvě třetiny cesty se pohybujeme nahoru dolů ve stejné nadmořské výšce, jakou má Gondar, výška osciluje mezi 2.000 a 2.500 metry, někdy povyjedeme i výše, ale zase za sedlem sklesáme. Cestou vidíme postupně dvě havarovaná nákladní auta, minimálně ta první havárka musela pro řidiče skončit špatně, obrácený náklaďák kabinu úplně slisoval. To je ten etiopský styl jízdy, kdy se zatáčky vždy jedou vnitřním obloukem bez ohledu na dojitou čáru. Nezdá se, že by to našeho řidiče nějak poučilo nebo zneklidnilo, zatáčky řeže pořád stejně.

Poslední třetinu cesty stoupáme do samotných Simienských hor. Ještě před vjezdem do chráněné oblasti stojíme u správy NP, kde se platí vstupné, musíme se dokonce zapsat do knihy. V zákaznickém centru si aspoň pořádně prohlédneme nějaká vycpaná zvířata, která v horách žijí, ale běžný turista je nemá šanci zahlédnout - třeba hlavu zde endemického kozorožce walia, jen na obrázcích tu je ještě vzácnější vlček etiopský, psovitá šelmička připomínající spíše naši lišku na psích nohách, než nějakého vlka. Přisedá k nám náš průvodce po horách a dozadu sedají tři "skauti" (tak se jim tu skutečně říká) se samopaly v rukách. Prý ne kvůli nějakému nebezpečí, ale aby vzbuzovali respekt a neustálý strach z porušování statusu parku místním obyvatelstvem. Vláda by zdejší zemědělce nejraději přesídlila, to je však mission impossible, protože tu žijí generaci za generací po staletí a ke stěhování a změně způsobu života je nikdo nedonutí. Tak se je aspoň snaží zastrašováním udržovat v nějakých kompromisních mezích.

Je zajímavé, že i ve výškách nad 3.000 metrů tu jsou obdělaná políčka. Půda je neuvěřitelně kamenitá, na čtverci 10x10 cm tu leží aspoň jeden kámen velikosti dětské pěsti, přesto jsou pole zoraná klasickou etiopskou technikou - dva páry volů zebu táhnou za sebou dřevěný hák. Každou chvíli tak vidíme někoho se lopotit. Projíždíme kolem evidentně drahé lodge, tak vysoko a daleko bychom nic podobného nečekali. To už méně překvapí hotelobus, skříňový terénní náklaďák s obytnou prosklenou nadstavbou, který v kempu parkuje. Později jej uvidíme i v akci, několikrát kolem nás projede.

Simienské hory jsou nejvyšším etiopským pohořím. Netradičně nevypadají jako ostatní hory, tedy vrcholy a hřebeny oddělené dolinami, ale jsou tvořeny náhorními plošinami prudce se svažujícími do údolí, která je oddělují. A občas se z nich zvedá nějaký vrcholek, jako třeba Ras Dašen, nejvyšší hora Etiopie (4.550 m n. m.) a desátá nejvyšší hora Afriky vůbec. Jedno z mála míst v Africe, kde pravidelně sněží.

Náhorní plošiny jsou ponejvíce ve výškách kolem 3.200 metrů. Přes drsné podmínky jsou hory poměrně hustě osídleny, především zemědělci a pastevci. Lidé tu mají drsný život, to je vidět i cestou kolem polí, kde hlína s kamením je v poměru asi 1:1.

Po náhorních plošinách se výborně a pohodlně dají podnikat túry a treky, prudké srázy nabízejí nádherné výhledy do dolin a obrovských terénních zlomů. Navíc i v těchto nadmořských výškách roste hustá a pohádkově zelená vegetace - traviny, keře i stromy, planiny jsou totiž zavlažovány mnoha bystřinami a potoky. Turistům se nabízejí pohledy na zvláštní krajinu, jakou bez nadsázky nikde jinde na světě neuvidí. A to přesto, že dopoledne jsou hory často utopeny v oparu a odpoledne v dešti.

*****

Vystupujeme v části hor nazvané Sankober nad loukou táhnoucí se dolů ke srázu s vyhlídkou. Hned se objeví několik starších dívek, které by rády něco prodaly, je jim však jasné, že před cestou nic kupovat nebudeme, takže nás jen tiše pozorují a po chvíli se zkratkou po cestě přesunou na místo, kde bude naše túra končit a kde nás bude čekat náš bus. U vyhlídky dostáváme od zaměstnance parku, který nás provází, základní informace o Simienských horách a národním parku. Je trochu opar, fotky se budou muset na počítači trochu upravit, jenže by to mohlo být i horší. A tak jsme spokojeni, slunce svítí, na 3.200 metrů je docela teplo, nefouká.

Zahlédnu v dálce pod námi mezi vegetací nějaký pohyb - až po zoomování na kameře vidím, že je to opravdu to, co jsem si myslel: zdejší opice dželada. Snažím se pořídit nějaké záběry, kdybych tušil, co nás čeká v nejbližších hodinách, tak bych šetřil místem. Opic uvidíme ještě sta a sta.

Až pohádkovou vegetací se vydáváme na cestu, tuhá svěže zelená tráva, občas zurčí potůček, menší pokřivené stromy, bílé kameny. Samozřejmě květena je nadmořskou výškou trochu omezená, květy rostlin jsou většinou drobnější, i když se najdou i výjimky. Některé keře vypadají až fantasticky, jako třeba rozložitý hustý keř, jehož listy se před spasením chrání ostrými trny rostoucími i z plochy listu.

Jdeme po kraji náhorní plošiny s výhledy do hlubokých údolí pod námi, ve kterých leží malé osady mezi obdělanými políčky a pastvinami pro dobytek. Výhled střídá výhled, cesta je docela pohodlná, občas musíme do menšího kopce a zase dolů, nic extrémního, nikdo nemá problém to zvládnout. A pak najednou vidím, že přední část našeho roztaženého hada zrychluje a míří od hrany plošiny pryč ke skupince strom, pod kterou se něco pohybuje. Ano, dželady. Endemický živočišný druh žijící jen a pouze v Simienských horách (i když prý menší tlupy jsou i v okolních pohořích, ale jinde už určite ne). Zvláštní druh opice příbuzné paviánům, jediný zástupce svého rodu Theropithecus, opice dželada. Je to zvláštní, ale na ne tak rozsáhlém území Simienských hor žije asi 50.000 jedinců dželad, tedy poměrně velký počet. Asi je to tím, že nemají přirozené nepřátele, vždyť jaká zvíře by si trouflo na dvacetikilového hrozivě vyhlížejícího samce dželady s hustou hřívou kolem krku a srstí až na zem. Statní samci skutečně vypadají majestátně a až nebezpečně.

Obecně nebezpečí člověku nehrozí. Při toulkách po Simienských horách není možné na dželady nenatrefit, jsou tady skoro všude a pokaždé v ohromujícím počtu. Snad tím, že kromě člověka nemají nepřátele a že člověk jim v chráněné oblasti také neubližuje, dželady se vůbec nebojí a nechají člověka přijít i na dva tři metry blízko. A při svých tazích stádo klidně skupinku turistů obklopí ze všech stran, což působí při jejich počtu až strašidelným dojmem.

Dželady se živí prakticky jen trávou. Ta však není zrovna výživná, takže jí musí každý jedinec spást velké množství, tráví tak pastvou většinu dne. Trhání trávy mají uzpůsobený i tvar horních končetin, kde palec je umístěn proti ostatním prstům tak, aby se jim tráva od země dobře trhala. Opičák si sedne na bobek, trhá trsy trávy, které drží v dlani, až jich má dostatečné množství, a až pak je najednou strčí do tlamy a rozžvýká. To jim zabere většinu dne, zbytek času je vyhrazen přesunům na jiná místa s čerstvou další trávou.

Charakteristickým znakem dželad je červená lysina na hrudi, výrazná zejména u samců, u kterých má tvar obráceného rudého srdce. Proto se dželadám někdy říká "Opice s krvácejícím srdcem". Samice mají obvykle skvrnu méně výraznou, zato větší, ve tvaru přesýpacích hodin.

To vše ovšem v tuto chvíli nevíme a musíme zjistit, co si můžeme vlastně dovolit. Troufáme se blíž a blíže, kritickou hranici as 10 metrů si však překročit prozatím netroufáme, přece jen mohutná opice vzbuzuje respekt. Sledujeme techniku pasení, kdy zvláštně postavený palec dželadám umožní pohodlně trhat trávu do hrsti a najednou pak větší sousto sežvýkat. Fotíme a fotíme. Průvodce a skauti nás shovívavě sledují, oni vědí, že to ještě zdaleka není vše. Nakonec nás mírně donutí k další cestě. Zanecháváme dželady, ať se v klidu pasou, a jdeme dále.

Na další vyhlídce si dáme chvíli odpočinek. Nad propastí tu vyčnívá několik kamenných výčnělků, ideální místo na vzájemné vyfocení s krásným pozadím. Ne že by byl odpočinek nutný, ale je určitě příjemné si v takovém prostředí chvíli posedět a třeba pozorovat nějakého velkého dravce, jak nad námi krouží a občas se dokonce přiblíží na nečekaně malou vzdálenost. Ve směru, kam teď půjdeme, vidíme v dálce před sebou náš autobus, mezi námi a jím je ovšem hluboká propast. Ač to na první pohled není patrné, půjde docela pohodlně obejít.

Zahlédnu kus pod námi na druhé straně cestu a kolem ní desítky, možná i stovky malých hnědých teček - ohromné stádo dželad. Jsme dost zklamaný, když naše cesta vede jinudy. Naštěstí i v našem směru narážíme na ta chlupatá stvoření. Není jich tolik, zato jsou mnohem blíže a nevypadají, že bychom jim vadili. Pořizujeme fotky z mnohem větší blízkosti, než jsme nafotili před chvílí. Dva samci sedí vedle sebe a navzájem si probírají srst, dávají při tom na obdiv svou rudou skvrnu na hrudi, pověstné typické "krvácející srdce".

A po chvíli jsme opět u autobusu, čas máme výborný, ještě něco zvládneme. Ale před tím oběd z balíčků vyzvednutých ráno na recepci. Nebyly úplně levné (kolem stovky), takže jsme zvědaví, jak se vycajchnovali. A jsme spokojeni, aspoň my, co jsme si vybrali tuňákový burgr. Houska ohromná a čerstvá, tuňákem rozhodně nešetřili, máme namazanou pěkně tlustou vrstvu. K tomu nějaká broskev, banány, brambora v alobalu (ta jako jediná není dobrá) a bábovkovitý moučník. Docela si pochutnáme a cítíme se najedeni. A drobné zbytky naházíme dvěma krkavcům s bílými skvrnami na zátylku, kteří už na ně netrpělivě čekají.

Dobrovolníci, což jsme skoro všichni, mohou jít ještě dále na další vyhlídku. Netušíme, že nedojdeme a vůbec nám to nebude vadit. Kousek sice stoupáme do kopce, ale pak předvoj zahlédne na cestě pod námi dželady. Ještě nejsme nabaženi, tak se na ně jdeme mrknout. A to, co vidíme, nás ohromí. Cesta směrem od nás stoupá a na horizontu se lomí zase dolů - a právě po cestě, vlevo i vpravo od ní pomalu migruje směrem k nám nespočetné stádo dželad, musí jich být stovky. Toutéž cestou jde skupinka domorodců a jdou vlastně středem stáda opic, aniž by to je nebo opice nějak zvlášť vzrušovalo.

V tlupě jsou hodně zastoupeni i statní samci, kterým za chůze dlouhá srst spadá až k zemi a vypadají skoro jako ohřívení lvi, ze kterých čiší sebevědomí a vyzařují respekt. Některé samice mají mláďata, ta menší se pevně drží zespodu na břichu, ta větší se vezou na zádech, svůj ocásek obtočený kolem ocasu matky. A nejstarší teenageři by se rádi také svezli, jenže mají smůlu. Nesou to těžce, vrčí a cení zuby, to je však všechno, co se odváží. Nedá se nic dělat, musí po svých.

První voj k nám dorazí po louce vpravo od silnice. Cestou se průběžně pasou, jeden samec stojí na zadních a zkouší trhat listí z keře - to není obvyklá potrava dželad, tak snad mu to neučiní nějaké žaludeční potíže. Mladší samci v lesíku kousek od nás mají nějaký vzájemný problém, honí se a řvou vztekle na sebe, být blíže, tak z nich půjde strach. Prostředkem louky teče potok, vhodná příležitost k napití na posilněnou před další cestou za čerstvou pastvou.

A už je plná i silnice a louka po druhé straně. Opice jsou všude kolem, někdo poznamená, že to je jak v Planetě opic, kdyby se prý na nás domluvili, tak nemáme šanci a roztrhají nás na kousky. Naštěstí je to ani nenapadne. Ocitáme se uprostřed stáda, počet kusů musí jít do několika stovek. Jsou naprosto všude, vpravo i vlevo, vepředu i vzadu, samé chlupaté opice.

Nikam nespěchají, několik se jich usadilo přímo před námi na silnici, jedna samice kontroluje a čistí druhé vystrčenou zadnici, jinde si navzájem vybírají blechy. Samci nám předvádějí své rudé skvrny ve tvaru obráceného srdce, samičí skvrny spíše připomínají přesýpací hodiny. Statného samce škrabkání po zádech evidentně sexuálně vzrušuje, nelze to přehlédnout. Jak to asi skončí, to už nevíme, protože se rozhodujeme, že vyhlídka nám vlastně ani nestojí za námahu, raději se spolu s opicemi vrátíme k autokaru po cestě. Cítíme se skoro součástí velkého stáda, když jdeme stejným směrem a prakticky stejným tempem s novými známými (to jako dželadami).

Dželady na nás moc zapůsobily, naživo určitě více než na fotkách. V reálu vypadají mnohem upraveněji (na fotkách působí trochu rozčepýřeným dojmem) a sympatičtěji. Musím konstatovat, že pozorování dželad na nás zanechalo ještě mnohem působivější dojem, než samotné výhledy, plošiny a útesy Simienských hor, přestože jsou neoddiskutovatelně také úžasné.

U autobusu už čekají dívky se svými rukodělnými výrobky. Opět nový sortiment, který jsme ještě neviděli. Líbí se nám malé pletené nádobky a podložky pod horké hrnce - ty nakonec na poslední chvíli kupujeme, když už ostatní pomalu nasedají do autobusu. Děvčátka mají radost, od nás to je svým způsobem charita, ale podložky budeme i prakticky využívat. Vyrážíme směr Gondar. Po pár minutách projíždíme další početnou tlupou dželad, tou, kterou jsme na cestě viděli od jedné z vyhlídek, tak nám řidič chce zastavit, ale už to nepokládáme za nutné a pokračujeme v cestě.

Mírně sena chvíli od směru odchýlíme, uděláme zajížďku k jednomu z mnoha vodopádů. Musíme přes rozorané pole, pak slézt z prudké meze a další oranice. Do toho začíná pršet, jsme rádi, že jsme to nepodcenili a máme s sebou deštníky, ne všichni byli tak prozíraví. Průvodce z NP nás vede na vyhlídku na vrcholku útesu strmě padajícího dolů do hloubky. Odtud vidíme první dva stupně vodopádu, až po stoupnutí na samotný okraj útesu poznáme, že poslední, tedy třetí a nejspodnější část, je vidět jen ze samotného kraje. Skála je vlhká, další přibližování a prodlévání na hraně skály nevypadá úplně bezpečně, takže jen pár záběrů a pryč do bezpečné vzdálenosti. Do autobusu se vracíme za průtrže mračen, z pole přinášíme na botách kila hlíny, řidiče to však vůbec nevzrušuje a s úsměvem nás pouští dovnitř.

Vysadíme skauty a průvodce u správní budovy a sjíždíme z hor o kousek níž. Teď už opravdu stejnou cestou jako ráno. Jen asi dvacet kilometrů před Gondarem si uděláme delší přestávku ve Falašské vesnici. Falašové byli etiopští židé, jejich menšina tu žila po staletí v míru vedle jiných Etiopanů. Až v minulém století nastaly nějaká tahanice a problémy. Izrael se ale o své "děti" stará, v tajnosti zorganizoval letecký most a celou komunitu přestěhoval do Izraele.

Falašové byli výborní hrnčíři a tradice výroby keramiky přetrvává, i když původní řemeslníci tu již dávno nejsou. Jenže motivací pro keramickou výrobu jsou teď turisté a tomu odpovídá sortiment a kvalita výrobků. Na pultech před domy (hlavně před těmi, které stojí přímo u silnice) jsou vystaveny různé sošky s především turisticko-náboženskými motivy z typicky černé keramiky, každý kus jiný, vše ruční výroba. Jen prodávající už nemají židovský původ. A ti, kdo uvolněné židovské domy zabrali, vypadají na Etiopii poněkud netypicky - tak trochu špinavě a ušmudlaně, a když jdeme dál do nitra vesnice, vidíme všude volně poházené odpadky a nepořádek, přerostlá tráva, obydlené domy a chlévy polorozpadlé - to z jiných míst země neznáme.

Na konci vesnice stojí dokonce "synagoga" - malý kulatý domeček s dřevěnou konstrukcí oplácanou hlínou a s plechovou střechou, kdysi natřený na bílo a modro, dnes ovšem značně oprýskaný. A nahodile místy pomalovaný Davidovými hvězdami, symbolem židovství, jedna hvězda zdobí i vrcholek stavby. Vše těsně před rozpadnutím. Myslím, že kdyby se židé vrátili, že by se podivili, v jakém stavu je jejich vesnice dnes.

Vracíme se na chvíli na hotel, abychom po několika minutách společně pěšky vyrazili na večeři ke Čtyřem sestrám, čeká nás tam taneční vystoupení. Máme to jen asi 400 metrů, takže tam jsme za chvilku. Dveřník nás opět ohlašuje trumpetou, sestry se tak mohou přichystat u vchodu k uvítání. Máme připravenu opět dlouhou tabuli jako včera. Opět dostáváme různé předkrmy (polívka, houstička s chilli omáčkou), objednáváme si jako hlavní jídlo specialitu - směs národních jídel. Na velkém talíři je masová směs typu tibes, nějaké kuřecí křídlo, vařené vajíčko, zeleninová rýže, různé saláty, zelí, červená řepa a pár dokonce hranolků. Výborné.

K tomu nám přicházejí zatančit tanečnice v krojových úborech, bílých šatech barevně vyšívaných. Vypadá to, že tři jsou profesionální tanečnice, jsou v popředí a strhávají na sebe pozornost, ostatní tvoří křoví a tancují na pozadí. Základním principem tance je trhání hlavou a rameny, k tomu se občas přidá točení dlouhými vlasy a natřásáni prsou - to třesení nám přijde předvést pořádně vybavená mama, matka sester. Na svůj věk a hlavně váhu předvádí neuvěřitelný výkon a sklízí největší potlesk.

Ještě po večeři koupíme od mamy v jejím stánku se suvenýry CD s místním folklórem (samozřejmě o 40 birrů dražší než včera, protože prý je speciálně pro nás dovezené), které použiji jako podklad na sestříhané DVD, a vracíme se pomalu do hotelu. Zítra neletíme hned po ránu, takže nemusíme vstávat tak brzy, ale na nějaké ranní vyspávání to stejně nebude.

Nakonec stejně čekáme na letišti. Někde mezi Addisem a Gondarem zuří bouřka, takže naše letadlo musí neplánovaně přistát v Bahir Daru a tam čekat, až se přežene. Což trvá asi hodinu a půl. Takže do Axumu přilétáme s téměř dvouhodinovým zpožděním.

Axum

Axum (někdy i Aksúm) leží v Etiopii, v kraji Tigrai, v nadmořské výšce 2100 metrů n.m. Je nejposvátnějším místem všech etiopských křesťanů a představuje pro ně totéž, co Mekka pro muslimy nebo Jeruzalém pro Židy.

Axum má v současné době 25.000 obyvatel a jeho historie je těsně svázána s legendární královnou ze Sáby, která kolem roku 1000 př.n.l. navštívila v Jeruzalémě krále Šalomouna. Plodem jejich setkání byl syn Menelik, považovaný za zakladatele šalomounsko-etiopské dynastie, která vládla v zemi až do roku 1974. Poslední císař Haile Selassie se na ni odkazoval dokonce v ústavě.

O to, kde vlastně ležela bájná Sábská říše, se dodnes přou Jemen s Etiopií. Podstatné je, že v minulosti byl Jemen a Etiopie (tehdy ještě Habeš) kulturně jednotnou oblastí, takže se klidně mohla rozprostírat na území obou.

Prvním hlavním městem Etiopie byla Yeha, po ní následoval Axum. Axumská říše vznikla přibližně ve 3. století př.n.l. a trvala až do roku 1000 n.l. Byla to velice bohatá země, protože kontrolovala obchod v jižní části Rudého moře z obou stran, takže byla ve svou dobu dokonce označována za třetí nejmocnější impérium po Římu a Persii. Její konec byl vlastně spojen až s nájezdy Arabů.

*****

V Axumu nás na letišti netrpělivě vyhlíží místní průvodce, dnešní program je nabitý a dvě hodiny manka budou znát. A navíc je už po poledni a rádi bychom někde aspoň lehce poobědvali. Oběd nakonec vyřešíme tak, že zastavíme u nějaké špeluňky - prý vyhlášené pizzerie - a podle jídelního lístku si hromadně objednáme všichni stejné a rychlé jídlo, boloňské špagety. A zatímco je budou připravovat, tak my si zajedeme k jedné z největších atrakcí Axumu, známému obeliskovému poli.

Město je celé rozkopané, probíhá zásadní renovace komunikací a zřejmě i nějakých sítí (to ovšem nebude renovace, ale vybudování). Takže se různě proplétáme mezi haldami stavebního materiálu. Ale protože Axum není nijak velký, cesta trvá jen chvilku. A už od vjezdu na prostranství s obelisky nemůžeme přehlédnout les kamenných stél a možná deseti velkých obelisků, většinou (byť ne výhradně) monolitických.

Obelisky pochází z různých dob a liší se především úrovní a stylem vnějšího opracování, od hrubě opracovaných stěn přes vyhlazené strany až po obelisky zdobené složitými geometrickými vzory. K těm posledním patří i zřícený obelisk, který byl zde největší - tzv. " Zlomený obelisk" má do délky (dříve do výšky) 33 metrů, je rozlámaný na asi 5 velkých a mnoho menších kousků. Musel patřit svého času k největším na světě.

Mě ovšem ještě více než obelisk (kterých jsme už viděli ve světě docela dost) zaujme zřícená svatyně. Na pylonech tu byla položena kamenná deska neuvěřitelných rozměrů (já bych to odhadl tak 10 x 3 x 1 metr), ovšem zřejmě při zřícení obelisku se celá stavba zhroutila. Neumím si představit současný jeřáb, který by ji uměl znovu postavit. Stavba zřejmě probíhala tak, že vše bylo řešeno přes náspy a posuny monolitických balvanů po válcích. Pod takto nasunutou a správně umístěnou střechu byly vsunuty pilíře a následně pak náspy odstraněny. Dnes je to však už jen hromada velkých kamenů, mezi kterými se prohánějí agamy.

Pod Zlomeným obeliskem vstupujeme do podzemní hrobky, která je ovšem prázdná a nic moc zvláštního v ní vidět není, takže pokračujeme do muzea s axumskými památkami. Muzeum celkem ujde, má takovou správnou velikost, aby nezačalo nudit. Zaujmou obrazy v typickém etiopském stylu, tedy hodně barevné (ovšem každá barva právě v jednom odstínu, bez přechodů a stínování) s výraznými konturami, tak trochu pravoslavný styl. Ty zdejší obrazy jsou moderní, ovšem na první pohled hodně podobné všem těm historickým a staletým obrazům, které celou cestu potkáváme v různých kostelích a muzeích. Jsou na nich vyobrazeny výjevy z historie, včetně třeba stavebních postupů při vztyčování obelisků. A pobaví poslední obraz s autorovou adresou a telefonním číslem, takový malý product placement.

Prohlížíme poslední skupinu obelisků, tentokrát už řádně vztyčených, i když některé musí být podepřeny či zavěšeny na fixační kotvící lana. Největším stojícím obeliskem je Římský obelisk vysoký 25 metrů, který byl teprve v roce 2005 vrácen z Itálie.

Za areálem se nad vršky stromů objevuje vrcholek kopule moderního kostela sv. Marie Sionské, ten ovšem máme v plánu později, teď se vracíme do restaurace na oběd. Není to zcela prosto nečekaných komplikací, když před náměstím, kterým musíme projet, je cesta zatarasena haldou kamení, prý je uzavřena a neprůjezdná - přestože jsme jí před pár desítkami minut bez problémů projeli a těch kamenů je stejně jen pár. Nakonec několik chlapů z naší skupiny vystoupí a přes protesty předáka zdejších kameníků zátaras během pár minut rozebere a cestu uvolní. Je zajímavé sledovat pracovní a výrobní metody - dlažba se ručně pomocí obyčejného kladívka vysekává z neopracovaných kamenných kvádrů. Armáda kameníků sedí podél cesty a na místě vyrábí dlaždice. Incident s naším autobusem jim přináší vítané rozptýlení v jejich monotónní práci.

Zdrželi jsme se u obelisků déle, než jsme slíbili v pizzerii, takže na nás sice špagety čekají, ale studené jako z ledničky. Jen místní průvodce, který si předtím objednat zapomněl, dostává krásně horkou hromadu špaget, ze kterých se ještě kouří. Tiše mu závidíme. Asi by nebyly špatné, ale přece jen studené špagety chutnat ani při nejlepší vůli nemohou.

Další cesta vede kus za město, dokonce už ani nejedeme po upravené cestě, ale po rozbité pískové cestě plné kamenů. Pro obyvatele okolních chatrčí jsme atrakcí a příležitostí si přivydělat. Malá (asi desetiletá či dvanáctiletá) holčička s námi začíná závodit. Běží bosky po ostrých kamenech a místy do prudkého kopce snad dva kilometry. Tam, kde by se zdálo, že už jí musíme ujet, přeběhne po svahu kopce zkratkou a zase běží a mává. Neuvěřitelný běžecký výkon by to byl i pro zdatného dospělého sportovce v kvalitním obutí. A ona to jen tak proběhne bosky, my bychom měli nohy zničené po pár metrech a i na hladké dráze by nám brzy došel dech, kdežto holčička po zastavení ani nevypadá udýchaně a hned nabízí nějaké cetky (které od ní už z úcty k jejímu výkonu kolegyně skutečně kupují). A to jsme 2.130 metrů vysoko! Je vidět, proč je Etiopii zemí běžců na dlouhé tratě.

Samotná dvojhrobka králů Gebre Mesk´ela (tu jsme navštívili i zevnitř) a jeho otce Kaleba (oba první půle 6. stol.) nás nijak neohromuje, dokud nás však průvodce neupozorní na rozměry některých kamenů ve zdech a nepřipomene, jak se svět obdivuje umění peruánských Inků - přitom zdejší svatyně jsou podobného stáří, kameny jsou snad ještě větší a opracované dokonaleji, protože mají hladké lícové stěny. Vše samozřejmě bez malty a jiných pojiv, kameny jsou jen přitesány do správného tvary a vyskládány na sebe. Přitom se o nich ve světě vlastně ani neví.

Začíná se mračit, blíží se odpolední bouřka. Vydáváme se zpět k autobusu, který čeká pod kopcem (cestou nahoru jsme se poněkud zadýchali). Holčička běží opět, tentokrát opačným směrem. Cestou stavíme na 5 minut u stély krále Ezaua (330-356) s tesaným nápisem ve třech jazycích (sabejština, gi´iz a řečtina) dokládajícím konverzi starých Etiopanů na křesťanství a také podřízenost některých okolních říší. Stély by se nikdo neměl dotýkat, přináší to prý smůlu. Nad a kolem ní je postavena malá chatrč, uvnitř moc místa není, takže musíme být opatrní, abychom si neopatrným dotekem tu smůlu nepřivodili. Je to divné, ale tato pověra je jediným ochranným opatřením chránícím stélu před vandaly a poškozením. Holčička prodává poslední suvenýry a odbíhá domů.

Poslední zastávkou, už jen bez vystupování (tedy jen z okna autobusu), je nádrž královny ze Sáby, silně poznamenaná necitlivou rekonstrukcí, spočívající ve vylití dna betonem a postavením betonové hráze. Ona totiž dnes slouží k rituální koupeli věřících, kteří si zde jednou ročně připomenou křest Ježíše Janem Křtitelem v řece Jordán, takže hledisko bezpečnosti a pohodlí věřících převážilo nad zachováním historického vzhledu.

Vracíme se do centra, kolem obeliskového pole přijíždíme ke kostelu sv. Marie Sionské. Kostel nechal na místě původního kostela z Fasilidovy doby (17. století) roku 1965 postavit poslední král králů, Haile Selasie. Podle mnohých Etiopanů je prý ošklivý, nám se však docela líbí. Vychází z původních tradic, má kruhový půdorys s obloukovým průčelím zdobeným vitrážovými okny. Výškou vyčnívá nad okolím, středová kopule je vzhledem k okolním stavbám dost vysoká.

My ovšem tradičně začínáme v muzeu. A opět bez elektriky, takže jsou exponáty nasvěcovány jen skomírající baterkou hlídajícího kněze, v tuto chvíli hrajícího roli průvodce. Abychom viděli aspoň něco, pomáháme mu přisvěcovat našimi mobily. Z lokálních muzeí, která jsme navštívili, je to axumské nejbohatší, některé exponáty jsou cenné nejen svou historickou hodnotou, ale i materiálně. Třeba zlaté císařské koruny poseté drahými kameny. A jako vždy: jediné zabezpečovací zařízení je klimbající starý kněz u vchodu.

Samotný kostel je i zevnitř na místní poměry impozantní stavbou, klenutá hlavní loď zastřešená kopulí musí na místní věřící působit ohromujícím dojmem. Přestože je vnitřní část kruhová, má chrám rozdělení do tradičních tří zón podobné jako kostely s obdélníkovým půdorysem, nejsvětější svátost zakrytá závěsy není uprostřed, ale u zadní stěny. Podél stěn jsou rozestavěny velké obrazy v tradičním ikonickém stylu, to ovšem vidíme až poté, co nám z nich službu konající kněží odhrnou ochranné krycí závěsy. Jsme samozřejmě bosky, boty zůstaly venku, na měkkých kobercích to nevadí.

Klenuté prostory utvářejí typickou akustiku, i slova vyslovená šeptem se rozléhají po celém chrámu (jsme naštěstí jedinými návštěvníky). Naproti pódiu před tabotem stojí něco jako řečnický pultík a na něm položená kniha opět zabalená v hadrech, stejně jako obrazy i kniha je tak chráněna před světlem. Pochází asi z XV. století, je psána a malována na kozí kůži, ovšem obrázky mají barvy tak jasné, jakoby byly dokončeny dnes ráno.

Nejznámější místní artefakt ovšem není uložen v kostele, ale v přilehlé nenápadné kapli. Naproti vchodu stojí ty kaple vedle sebe dokonce dvě - jedna má střechu zakrytou plachtou. A právě v ní je prý přechodně uložena pravá Archa úmluvy s jednou zachovanou kamennou deskou s Desaterem (tedy de facto jen paterem) přikázání. Druhá kaple, z časů krále Fasilida, v níž bývá Archa umístěna obvykle, je právě v rekonstrukci (aspoň to tak tvrdí kněz, opticky by na opravovanou vypadala ta kaple s plachtou místo střechy, tak snad si neplete strany).

Archu stráží jediný pověřený kněz, nikdo jiný se k ní nesmí přiblížit (a snad ani ten kněz by neměl nahlížet pod přehoz, jenž ji zakrývá). Ovšem jak bude přenesena, když jí nikdo nesmí vidět, natož se jí dotknout, to nám nikdo nedokázal vysvětlit. Kněz, strážící Archu, se může pohybovat jen po hranice dané oplocením obou kaplí. Až v případě jeho úmrtí je vybírán nástupce. Takže v každém okamžiku je na celém světě jeden jediný člověk s právem vidět Archu úmluvy. A ten o ní musí mlčet. Takže kdo ví, jak to s tou Archou vlastně doopravdy je a cože to mají pod přehozem schované. Myslím, že kdybychom se rozhodli, že to zjistíme a na Archu se podíváme, tak by nám v tom strážící kněz asi těžko dokázal zabránit. Zabezpečovací zařízení nikde v Etiopii nepoužívají a jedinou zbraní kněze je jeho ceremoniální kříž.

Začíná pršet a nám ještě zbývá poslední bod programu, královský palác Dungur, známější jako Palác královny ze Sáby. Stával na okraji města, směrem ke kopcům, ze kterých byly v dolech vylámány zdejší stély a obelisky. Právě jedno takové obeliskové pole je po levě straně cesty, různých stél zde stojí či leží několik desítek. Areál prý dosud nebyl archeologicky prozkoumán.

Vystupujeme do deště a čekáme chvíli, než přijde správce - je pět odpoledne a už mu skončila pracovní doba, ovšem ochotně nám na kole v prudkém dešti přijíždí odemknout. Při čekání nacházíme krásný krystal do naší sbírky památečních kamínků z cest. Až budeme odcházet, právě takové (jenže menší) nám bude správce nabízet ke koupi. Mám podezření, že i ten náš kámen je nějaký zapomenutý či ztracený kus jeho sortimentu.

Palác byl zřejmě postaven někdy v šestém či sedmém století jako aristokratické sídlo. Nicméně zřejmě na základech staršího paláce, který by skutečně mohl být vybudován souputníky královny ze Sáby (pokud přijmeme fakt, že Sába se nacházela v Habeši, tedy v Etiopii, a nikoliv v Jemenu. Dnes jsou i z novějšího paláce jen zbytky obvodových zdí. Uprostřed areálu stojí dvoupatrová vyhlídková věž, tam se můžeme schovat před deštěm, teď už regulérní průtrží mračen. Část hrdinných kolegů se i v tomto nečase vydává na obhlídku ruin, my tolik odvahy a nadšení nemáme a vracíme se do autobusu.

Počasí se nelepší, takže i večeři necháváme na hotelovou restauraci. Místní průvodce ještě v recepci dává dohromady ranní cestu na slavnostní procesí spojené s vynášením kopie Archy úmluvy, vyžaduje to brzké vstávání (odjezd od hotelu v pět ráno) a bude to trochu komplikované (muži a ženy se procesí účastní odděleně). Když zvážíme to, že budou všude tisíce tlačících se věřících a pravděpodobně nebude nic vidět (Archa stejně zůstává pod přehozem), tak se ani nehlásíme. A podle zítřejšího vyprávění těch, kteří to vše podstoupili, nás to nijak mrzet nemusí.

Ráno se nalodíme do autobusu i se zavazadly, ale nejedeme přímo na letiště, ještě cestou zastavíme u hrobky krále Bazena. V umělé jeskyni tu byl pohřben král, který do Etiopie přinesl zprávu o narození Krista - ovšem protože se na cestách flákal celých sedm let, mají teď v Etiopii letopočet o šest a tři čtvrtě roku posunutý vůči našemu (rok tu začíná v září). Jméno Bazen nám sice nic neříká (takové jméno bychom si jistě pamatovali, kdybychom jej už slyšeli), ale kupodivu tohoto krále všichni dobře známe. Bible o něm totiž hovoří jako o králi a mudrci Baltazarovi a je to ten černý vzadu ze Tří králů.

Hrobka je pěkná, taková romantická. Kromě hlavní jeskyně jsou v malé strži další umělé výklenky s dalšími hroby, všemu vévodí tradičně obelisk, jsme přece v Axumu, městu obelisků.

A po cestě na letiště nás ještě láká jeden klášter, který vidíme na strmém vrcholku kousek od cesty. Prý je obtížné se do něj dostat, je nutné částečně lézt po provazech. Jestli nás tato informace měla odradit, tak se jí povedl pravý opak. Litujeme, že už na to není čas, spěcháme na letiště. A dobře děláme. Let je přesunut na dřívější čas a to ještě není vše. Když se u odbavovací přepážky ukáže, že jsme všichni (letíme do Lalibely jen my, nikdo jiný), tak letadlo klidně odstartuje o půl hodiny dříve před letovým plánem. Tady se to tak nebere. Let trvá jen chvíli a než se nadějeme, přistáváme v Lalibele.

Lalibela

Lalibela je město v horách na severu Etiopii, asi 350 kilometrů od hlavního města Addis Abeba. V roce 2005 Lalibelu obývalo asi 14.668 osob. Město je známé především unikátními kostely, labyrinty tunelů, chodeb a dalších budov vytesaných do skal, přičemž 13 kostelů je od roku 1978 zapsáno na seznamu UNESCO. Lalibela, původně známá pod jménem Roha, byla ve 12. století královským městem nešalamounské (přesto křesťanské) dynastie Zagwe. Kostely v současné podobě byly vybudovány ve 12. a 13. století, pravděpodobně primárně z popudu krále Lalibely.

Kamenných kostelů je v Lalibele celkem 13 a všechny se nacházejí blízko u sebe. Vizuálně nejzajímavější je kostel svatého Jiří. Cesta vede po vrcholu skály, ze které je kostel vytesán, a tak je z vrchu vidět jeho křížový tvar. Ostatní kostely mají méně impozantní a ilustrativní přístup, protože cesta vede přímo k jejich vchodům. Největší z kostelů je kostel Medhane Alem (Spasitel světa), jehož loď má rozměry 33×23 metrů. Uvnitř jsou vytesány i sloupy podpírající kamennou střechu. Tento kostel překvapivě připomíná spíše řecké než etiopské kostely.

Interiéry všech lalibelských kostelů zdobí svaté obrazy, v některých jsou také bohatě zdobené schránky připomínající oltáře. Kromě vysekaných reliéfů jsou kostely uvnitř strohé a bez výzdoby. Výjimkou je kostel Meskel s bohatě malovaným stropem. V kostele Golgotha je pochován samotný král Lalibela a budova patří mezi nejsvatější místa v Lalibele, přístup do kostela Golgotha je povolen pouze mužům.

Stavebníci si nejdříve museli vyznačit, kde kostel vznikne, poté postupně na všech čtyřech stranách vysekat ve skalách příkopy, čímž vznikl skalní monolit představující budovu kostela zvnějšku. Následně museli do monolitu prorazit dveře, a poté vysekat celý vnitřní prostor, včetně oken a nejrůznějších reliéfních ozdob. Kostely byly tesány do relativně měkkého červeného sopečného kamene, tufu, což jejich výstavbu ulehčovalo. Kdo přesně kostely stavěl, není známo. Historici odhadují, že na stavbu takových objektů bylo potřeba až 40 000 dělníků. Z architektonické rozdílnosti mezi kostely vyplývá, že musely vzniknout ve větším časovém rozpětí, než bylo období vlády krále Lalibely.

Místní legenda říká, že král Lalibela část svého života pobýval v Jeruzalémě. Ten ho prý ovlivnil natolik, že po návratu do Etiopie zde chtěl také postavit svaté město. Tak rozhodl o vybudování kostelů ve svém královském městě Roha (po jeho smrti přejmenovaném na Lalibela). Názvy místních kostelů, jako Řeka Jordán, Adamův hrob či Boží muka, tuto legendu podporují.

*****

Na letišti jsme docela překvapeni, že jsme poměrně nízko, ani ne ve dvou tisících metrech, přitom o Lalibele víme, že by měla být minimálně o 500 metrů výše. Ukazuje se, že do městečka samotného to máme ještě kus cesty autobusem, takže na vystoupání do cílové výšky zbývá tak hodinka času. Krajina kolem je úplně vyprahlá, samá hnědá, po zeleni ani památky. Až když začneme stoupat do kopců, objevují se místy trsy zelených keříků, kaktusovité rostliny připomínající aloe či yuky a občas nějaký ten strom. Přesto i tedy všude žijí lidé, zahlédneme několik osad s typickými kulatými domečky. Jak se zde dokáží uživit, to není k pochopení. Jen cesta k vodě musí být záležitostí několik hodin chůze. Přesto má krajina své kouzlo, hlavně pro nás, kteří zde nemusíme žít.

K pásu kopců se dostáváme až po více než půlhodinové cestě rovinou. Pak teprve začínáme stoupat serpentinami do kopců. Na jedné z vyhlídek zastavujeme a užíváme si výhledu do vyschlé krajiny pod námi. Hned se kolem nás začínají rojit děti, nechali teď chvíli být své kozy kozami a nabízejí nám suvenýry, hlavně černou a tmavě hnědou keramiku.

Zbytek cesty už jedeme horami, ke konci se začínají objevovat první známky blížícího se města a nakonec projíždíme Lalibelou až k našemu hotelu na hraně útesu na konci města zabírajícího kus náhorní plošiny. Z této strany ještě hotel vypadá sice hezky, ale přesto normálně, zato ze strany druhé vidíme, že opravdu stojí přesně na hraně, jeho tři či čtyři patra navazují na svah a prodlužují jeho linii. Všechny pokoje mají balkony s výhledem do krajiny hluboko pod námi a na protější horský hřeben. Úchvatné místo pro hotel. Své jméno Mountain View si skutečně zaslouží. Vypadá to, že moc hostů tu nemají, přesto nás ubytovávají v nejnižším patře, což tady znamená přesný opak toho, co jinde – tedy že se musí tři patra po schodech dolů (a při návratu do recepce totéž nahoru).

Není to tak dlouho, co jsme snídali, přesto nás ředitel hotelu osobně přemlouvá k obědu, prý navařili bufet jen a jen pro nás, když tady nepojíme, budou všechno muset vyhodit. Takové trochu vydírání. A chtějí asi 180 birrů za osobu, tak draze jsme ještě nikdy nejedli. Nakonec slevuje na 150, ale přesto jdeme jen z donucení, raději bychom někam, kde si můžeme vybrat z menu. Kromě toho se ukazuje, že z asi 5 nabízených jídel jsou jen dvě s masem – pár miniaturních kuřecích stehýneček (prý local chicken), od pohledu tuhých, a skopové, které většina nejí. Petr domlouvá, že nám tedy ještě přinesou mísu s tibes, ale skopové ať zůstane. Nakonec je stejně odnášejí a vyměňují za nevelkou porci hovězích nudliček tibes. Naštěstí jsou tu i chutné boloňské špagety, takže se nakonec najíme dobře a jsme celkem spokojeni, jen ta cena neodpovídá představám a zkušenostem.

Po obědě autobusem vyrážíme k největší etiopské atrakci – kostelům vytesaným do skály, samozřejmě součásti světového kulturního dědictví UNESCO. Dnes máme v plánu severní skupinu, celý areál se za jeden den nestihne. Významu památky (spíše památek, protože tesaných kostelů je tu opravdu hodně a nejen v těchto dvou lokalitách) odpovídá i komplikovaná vstupní procedura, kdy musíme hlásit a nechat do knihy zapsat nejen jména, ale i data narození. Procházíme bezpečnostní kontrolou včetně rámu a osobní prohlídky. Snad místním památkářům křivdím, když si myslím, že hlavním účelem je objevit kamery, za které se vybírá vysoký poplatek. 500 birrů se nechce dát každému, část kamer zůstává v úschovně, schovat je do batohu tentokrát nestačí. Na zaplacenou kameru dostávám poprvé doklad a dnes i zítra jej budu několikrát vytahovat, abych se jím prokázal, že mohu skutečně natáčet.

A už před sebou vidíme první kostel – a hned ten největší monolitický kostel na světě, Bet Medhane Alem, tedy kostel Spasitele světa (33,5 x 23,5m). Kolem obvodu střechu podepírá 34 sloupů, většina z nich je ovšem po rekonstrukci postavena z kamenných tvárnic, původní tesané jsou v menšině a spíše z druhé strany, než přicházíme my. Kostel je (stejně jako všechny ostatní) zabudován pod úroveň země, máme jej tedy nejen před sebou, ale i pod sebou. Škoda, že pohled na něj hyzdí nehezká plechová střecha – to je bohužel daň za ochranu kostela před nepříznivými vlivy okolí, především deštěm. Musíme věřit, že nic estetičtějšího použít nešlo…

Kostely byly tesány postupně shora. Byl vyhrabán příkop po obvodu plánované stavby, současně s opracováním vnějších stěn se tesal i vnitřek a interiér, ve stěnách byla ponechána okna s kamennými mřížemi a výplněmi (často tvaru kříže). Příkop byl postupně prohlubován za současných prací na „fasádě“ i vnitřních prostorách. Střecha je z původní skály, a aby se nezřítila, byly při tesání vnitřku na její podepření ponechány kamenné sloupy. Nic není dozděno, všechno je původní skála. Asi to vyžadovalo velmi důkladné a předem promyšlené plány, znalost deskriptivy, statiky a výbornou prostorovou představivost stavbyvedoucích i kameníků samotných.

Ve stěně jámy, která ukrývá kostel, je vytesáno schodiště, jímž lze sejít dolů na dno k úpatí kostela a ke vstupním vratům. My ovšem nejprve kostel obcházíme vnějškem kolem dokola, zespodu vypadá ještě impozantněji. Teprve pak se zouváme a vcházíme do samotného kostela. Kamenná podlaha je pokryta koberci, zábst do nohou nás nebude. Oči se nejprve musí přizpůsobit šeru, velká prostora je osvětlena převážně jen světlem z několika malých oken ještě rozčleněných silnými kamennými plastikami. Jen kolem místa nejsvětější svátosti svítí zářivky.

Stěny a strop jsou opracovány poměrně hrubě, bez nějakých výraznějších ozdob, klenba stropu je podepřena několika řadami mohutných sloupů čtvercového průřezu. V osvětlenější hlavní ose chrámu můžeme spočinout na dřevěných lavicích s výhledem na protější oranžovou oponu skrývající tabot. Rituální červené bubny potažené kozí kůží, které známe z předchozích kostelů, se tu jen tak válejí po zemi, každý si je může libovolně osahat a vyzkoušet. U opony leží opřený velký portrét Krista, etiopské náboženství uznává i Starý i Nový zákon, novozákonní Kristus je tu hned vedle symbolu Starého zákona – kopie Archy úmluvy.

Jako vždy stráží svátost kněz, který ochotně zpoza plenty přináší ceremoniální kříže a vyloženě s potěšením pózuje na focení. Nechci mu bleskat do očí, jenže v tmavém prostředí neudržím aparát na potřebný dlouhý čas a fotky jsou rozmazané, takže většinou jdou hned z karty pryč. Po stranách můžeme nahlédnout do symbolických otevřených hrobů Abrahama, Izáka a Jákoba, nic zajímavého ale neskrývají.

Vycházíme na světlo a krátkým tunelovým průchodem procházíme k další trojici kostelů, monolitickému centrálnímu kostelu s dvěma postranními kaplemi polomonolitickými – tedy vytesanými do umělých jeskyní se zdobeným průčelím. V hlavním kostele jsou nějací turisté, kterých je v Lalibele přece jen více než jinde, takže my začínáme v pravé kapli Bet Meskel, kapli Svatého kříže. Kaple je proti kostelům malá a stísněná, moc času nám nezabere, takže se vracíme k již volnému hlavnímu kostelu Bet Maryam, Panny Marie, kostelu s nejhezčí vnitřní výzdobou nejen ze Severní skupiny, ale z celé Lalibely a okolí. Stěny a celý strop jsou zdobeny reliéfními motivy vymalovanými různými barvami, které ve zdejším šeru přežívají v takřka původní barevnosti od doby svého vzniku. Opravdu působivé, byť pár zářivek neosvětlí prostory tak, jak by si zasloužily – ovšem zase je ušetří a ochrání před vyblednutím. Foťák se dá různě opřít o stěny a sloupy, takže i ve tmě se povede několik fotek. Sice není nikde písemně zakázáno používat blesk, ovšem z piety a ochrany maleb si nikdo bleskat nedovolí.

Poslední z trojice chrámů v této vyhrabané jámě je druhá jeskynní kaple Bet Danaghel, kaple Umučených svatých panen. Jeskyně je jen velmi hrubě vysekána do stěn jámy, vnitřní stěny prakticky nejsou opracovány. I zde (stejně jako ve všech předchozích i následujících kostelech) stráží svátost kněz, jako vždy se chlubí svými kříži, které snáší zpoza zatažené opony.

Nás ovšem nejvíce upoutá temná díra před kaplí, vedoucí někam do neznáma, rozeznáváme jen první prudce klesající sešlapané schody. Přestože to místní průvodce nemá v plánu, chceme se dále přesunout tímto tunelem, i když povrchová cesta je prý také velmi hezká a romantická. Vyřešíme to tak, že se pak po projití tunelem kousek vrátíme a projdeme si ji zpětně. Teď se ale neohroženě noříme do tmy, po pár schodech a první zákrutě není vidět ani na špičku nosu. Naštěstí máme mobily, takže si posvěcujeme. Schody vedou ještě kus dolů, začínáme cítit netopýří trus, žádného létajícího svace ovšem v chodbě nevidíme, snad spí v některém z mnoha bočních výklenků. Ještě párkrát zatočíme do obou stran a vycházíme do umělého údolí mezi kostely.

My nejprve míříme kousek zpět a po schodech vystoupáme na úroveň okolí, možná dokonce kousek nad něj, protože skála tu tvoří mírný kopeček. Celou Severní skupinu máme před sebou jako na dlani. Vidíme střechy obou navštívených kostelů pěkně shora, můžeme si udělat představu o topologii areálu. Snažíme se nevnímat ošklivé zastřešení nad kamennými chrámy. Kousek za nejvyšším bodem na stromě sedí zoborožec (a později se proletí těsně nad námi), po kolmé stěně pobíhá čtvrtmetrová pestrá agama, když se přiblížíme, zmizí rychle v prasklině skály.

Přejdeme přes několik přírodních mostů nad umělými příkopy s cestičkami mezi kostely a po schodech scházíme zpět na dno roklinky. Začíná mírně krápat a obloha nevěstí nic dobrého. Úzkou průrvou po schodech nahoru dolů přicházíme k poslednímu dvojkostelu, musíme projít krátkým tunelem ústícím přímo na kamenný most před vchodem. Právě příkopem pod mostem vede pozemní cesta od předchozí skupiny kostelů, kterou jsme částečně obešli tunelem, kousek si ji zpět proběhnu, je také hezká a romantická, teď ovšem není čas, protože ostatní už vešli do kostela Bet Debre Sinai, kostela hory Sinaj (kromě toho už prší). Kostel je možná známější jako Bet Mikael, kostel sv. Michala, a je spojen s druhým kostelem Bet Golgota, kostelem hory Golgota, opět pozorujeme to symbolické spojení obou částí Bible (starozákonní Sinaj s novozákonní Golgotou).

V první části, věnované sv. Michalovi, nás překvapí rozhrnutá opona kolem nejsvětější svátosti, vždyť tabot bychom přece jako laici neměli zahlédnout ani přikrytý. Tady ovšem asi vítězí marnivost kněze, který cítí neodolatelné nutkání pochlubit se nádherným přehozem přes kopii Archy, na němž je v živých barvách vyveden tradiční sv. Jiří zabodávající oštěp do draka, král Lalibela, Panna Maria s malým Ježíškem a Mojžíš pod horou Sinaj.

Do druhé části, pojmenované po Golgotě, mohou jen muži, ženy zůstávají stát před průchodem a smutně nás pozorují. Přišly o pár zajímavostí, hlavně o basreliéfy všech čtyř evangelistů vyvedených v životní velikosti na stěnách kaple, na některých se zachovaly zbytky původních barev. Celá jedna stěna (mimo viditelnost nakukujících žen) je kryta červenou oponou, před ní obraz krále Lalibely neomylně označuje místo jeho posledního odpočinku.

Venku zuří regulérní tropický liják, hlídající dvojice kněží naštěstí posbírala naše boty a ukryla je do ústí protějšího tunelu. Chvíli počkáme, jestli se počasí neumoudří, před Lalibelovým posledním útočištěm si můžeme (my muži) posedat na kamennou lavici podél stěny. Jak rychle déšť přišel, tak rychle odchází, po čtvrthodince můžeme pokračovat, vypadá to, že dnešní program končí. Jdeme dál úzkými průrvami, které se posléze rozšíří do údolíčka, z něhož odbočuje kolmá rozsedlina k symbolickému Adamovu hrobu.

A pak už se jen kolem modernějších domků v tradičním kulatém půdorysu vracíme k autobusu. Pršet definitivně přestalo, je nám líto marnit čas, takže se operativně rozhodujeme podle původního plánu zaskočit k osaměle stojícímu nejznámějšímu lalibelskému kostelu Bet Giorgis, sv. Jiří, který je vytesán do tvaru vysokého kříže. Je to jen kousek, přicházíme poněkud seshora, přesto jej dlouho nevidíme. Až na vyhlídce pod několika schody se ocitáme kousek nad vyhloubenou jámou s kostelem. Máme jej pěkně pod sebou.

Nemůžeme se dočkat, musíme blíž. Je to zvláštní pohled, hledět na kostel těsně před námi směrem dolů, obvykle se hlava musí zaklánět, tady se ukláníme. Stojíme na hraně jámy a pohlížíme neobvyklou architekturu kostela. Tvar kříže na střeše je kopírován obrysy dalších dvou vnořených křížů, žlábky mezi nimi odvodňují střechu jako okapy, dešťovka odtéká žlábkem a chrličem nad hlavním vchodem.

Obcházíme kolem dokola, stále nacházíme nové a nové pohledy, každý úplně jiný (a přitom všechny samozřejmě stejné). Kostel je za nejhezčí a nejznámější považován naprosto oprávněně, je prostě zcela unikátní a neopakovatelný. Dnes se ovšem nedostaneme dovnitř, je po zavírací době, zítra si musíme návštěvu zopakovat, jen už se nemusíme zdržovat tak důkladnou prohlídkou exteriéru.

Vracíme se do autobusu, přibíráme kněze od sv. Jiří a vracíme se do města, kde kněz vystupuje a můžeme si současně z úschovny vyzvednout kamery. Oficiální program končí. Části z nás se cestou zalíbila velmi neobvyklá vyhlídková restaurace, takže se i s Petrem vydáváme pěšky prozkoumat ji blíže, případně uvažujeme o večeři.

Jdeme nepříliš vlídnými uličkami, občasné krámky se suvenýry zoufale postrádají turisty, přece jen není ta správná sezóna. Většina domů je ovšem klasicky obytná, bez turistických obchodů, tady žijí běžní obyvatelé města. Černí kluci hrají na ulici fotbal, jsme pro ně sice atrakce, ale už ne taková, jako jinde. Přece jen je Lalibela turisticky nejnavštěvovanější místo Etiopie.

Cesta k restauraci vede téměř souběžně s uličkou, kterou jdeme, jen o pár metrů níže. O kus dál se ulice sbíhají do ostrého „V“, nám se však nechce zacházet až na křižovatku, takže to vezmeme přes kamennou zídku a blátivý svah přímo dolů. A k restauraci nám tak zbývá nějakých dvě stě metrů, už ji vidíme před sebou. Stejně jako náš hotel je i restaurace postavená na hraně prudkého svahu. Náhorní plošina tu vytváří velký oblouk, začíná u restaurace a končí u našeho hotelu, takže z terasy je na restauraci hezky vidět – a naopak teď vidíme, jak je náš hotel chytře postavený, aby linie pokojů opticky prodlužovala svah, na který navazuje.

Před restaurací stojí hlouček pětadvaceti lidí, tleskají, zpívají a v kruhu tančí. Etiopská svatba, podle oblečení a zánovního terénního auta asi nějaká zámožná rodina. Nevěsta s ženichem se všeobecné zábavy neúčastní, sedí právě v tom autě a vše sledují předním oknem. Chvíli se díváme, Petr se samozřejmě přidává k hloučku a pomáhá tleskat, málem jsme všichni pozváni na oslavu. Raději pokračujeme do restaurace, než nám ji svatba obsadí (zbytečná obava, svatba je naopak na odjezdu).

Restaurace je velmi neobvyklá. Velmi těžko se popisuje, základním rysem je několik otevřených spirálovitých chodníků kolem pevného středu, z nichž různě sem tam odbočuje terasa s kulatou vyhlídkou. Takových vyhlídek je tu nejméně patnáct, v různých výškových úrovních a s různým průměrem. Na každou je možné postavit jeden či více stolů s židlemi a v relativním soukromí povečeřet s vyhlídkou do hlubokého údolí pod námi a na horský hřeben za ním. Restauraci obklopuje pečlivě udržovaná zahrada, která pomáhá utvářet duch místa. Terasy jsou odkryté, nesmí tedy pršet, to je jasné. Bohužel vidíme, že se blíží bouřka, ale prozatím ještě neprší a vše nasvětluje zapadající slunce. Je tak nízko nad obzorem, že svítí na bouřková mračna zespodu a vytváří velmi zvláštně barevnou scenérii.

Přichází nás uvítat majitelka, starší distingovaná Angličanka. Líčí nám, jak se tu přestěhovala, sama si navrhla restauraci (prý má představovat siluetu lva, nějak ji však v těch téměř surrealistických tvarech nevidíme). Veškeré použité suroviny pro nabízená jídla jsou lokální, voda z balených lahví je používána i na mytí surovin a vaření. Rovněž obsluhují místní mladí lidé. A je na nich vidět, jak si své práce váží a jsou na ni hrdi, stejně jako na celou restauraci. Později, už budeme po jídle a přichystaní na cestu domů, nás číšník překvapí otázkou: „A naše záchody jste už viděli?“ A musíme se jít podívat na toalety, stejně stylové, jako zbytek stavby. Každá mísa je uzavřena v kruhové kóji připomínající velký sprchový kout, dveře jsou otočné, vše čisté a nasvícené barevnými žárovkami. Opravdu hezké. Takže ještě zastávka v kuchyni, abychom viděli nerezové vybavení, udržované v čistotě, a můžeme se vrátit ke stolu.

Mezitím totiž začalo pršet a déšť nás vyhnal z jedné plošiny do kryté jídelny – asi jediné místnosti se stěnami, vše ostatní je otevřené čerstvému horskému vzduchu. Oproti zbytku restaurace je místnost poměrně malá, spíše se opravdu počítá s venkovním posezením. Tady si dáváme večeři, jídelníček je stručný, více než lokální jídla obsahuje mezinárodní kuchyni, takže zkoušíme třeba quiche. A k tomu vynikající džusy vymačkané přímo z ovoce, nejvíce nám chutná avokádo.

Večeře opravdu stylová a s atmosférou, džusy vynikající. Asi to vypadá, že sem skočíme na večeři i zítra. Teď tedy platíme a stejnou cestou se vracíme na hotel, jen zkratce se protentokrát vyhneme a šlapeme poctivě skoro až na křižovatku (i když asi desetimetrové zkrácení si stejně neodpustíme). Poslední dvě noci naší cesty spíme tady, zítra se ráno nemusíme balit, což je příjemné.

Ráno se chystáme na výlet za Lalibelu. Jedeme dvěma mikrobusy, autobus by místy po nezpevněných cestách v terénu neprojel. Jenže řidiči se nějak opozdili, postáváme tedy zatím na terase a kocháme se výhledem. Na kytičku u balkonu v patře pod námi přilétá strdimil obojkový, africká obdoba amerických kolibříků. Stejně jako oni se v letu téměř zastaví a dlouhým zobákem saje nektar i z úzkých květních kalichů, do nichž se ani hmyz nedostane. A je i podobně barevný, v jistém pohledu i barevnější, protože těch barev má na sobě několik a všechny jsou hezky svítivě výrazné (kolibříci většinou tolik barev najednou na sobě nemají, přesto v eleganci a celkovém dojmu na ně strdimil nemá).

Sjíždíme serpentýnami do údolí, které vidíme z oken a teras hotelu, tedy na opačnou stranu, než jsme přijeli od letiště. Cesta je dále od města místy jen vyježděná, kromě toho se na mnoha místech opravuje (hlavně mosty), takže se opravované místo objíždí volným terénem. Krajina je pořád vyprahlá a veškerá okolní půda je hnědá, jen s minimem zeleně. Přesto vidíme dost vesnic, většinou tak kolem 10-15 chatrčí (tradičně kulaté, stěny ze dřeva, střecha z listí). Často jsou docela vysoko ve svahu, to znamená pro děti a ženy dlouhou cestu do údolí k řece (temně hnědé), kde naberou do špinavých žlutých kanystrů vodu a do kopce ji zpět vlečou často na hlavě.

Asi po hodině a půl projíždíme větším městečkem, uhýbáme z "hlavní" cesty a zbývající půlhodinku jedeme do kopce po ještě přírodnější cestě. Blížíme se k horskému masívu, nad okolní hory a kopce vystupuje třetí nejvyšší hora Etiopie. Zastavíme na malém náměstíčku ve vesničce, která leží pod naším dnešním cílem, klášterem Ymrehane Kristos. K tomu ale musíme nejdříve dojít dlouhým a táhlým stoupáním, naštěstí po upraveném chodníčku (dokonce tu stojí toalety, sice tradičně vypadající, ale i tak je to na Etiopii neobvyklé).

Cesta je stále prudší, naštěstí máme hezké výhledy do okolí, takže nám to pěkně utíká. Hodně blízko k nám se odváží několik nádherných leskoptví, kovově modrých se žlutými kroužky očí. Přicházíme k cíli, vidíme prozatím jen vstup do jeskyně zastavěný stěnou z nějakých tvárnic. Ta rozhodně není originální, je evidentně postavena kvůli tomu, aby byli návštěvníci kláštera kontrolovatelní a bylo možné vybrat vstupné. U jeskyně je křižovatka chodníčků, ten náš slouží asi jen pro přístup z vesnice, zato křižující chodník vypadá na důležitou obchodní stezku s docela čilým provozem, lidé obojího pohlaví od dětí po starce a stařeny pendlují oběma směry s různými náklady. A často ženou před sebou několik plně naložených oslů.

Vcházíme do jeskyně. Ocitáme se v šeru obrovského skalního převisu, do kterého nechal ve XII. století král Ymrehane Kristos, předchůdce krále Lalibely, vestavět nejprve klášter a později i královský palác, ze kterého vládl říší a kde i v ústraní dožil svůj život. A je zde za klášterem i pohřben. Klášter samotný byl vybudován v levé části ze dřeva a mramoru (z toho jsou hlavně ozdobné mříže v oknech s motivy křížů). Naproti němu je o něco skromnější Ymrehanův palác, také v kombinaci bílé a hnědé, jako klášter.

Starými dřevěnými dveřmi vstupujeme nejprve do kláštera, uvnitř se mnoho vybavení nezachovalo, interiér se příliš neliší od ostatních kostelů, ovšem s několika výjimkami. Tou první je odhalená nejsvětější svátost - tedy ne úplně odhalená, ale je rozhrnutá opona, která kopii Archy úmluvy má krýt před pohledy všech kromě pověřeného kněze, správce kostela. Asi se to zde tak přísně nebere. Samotná Archa je samozřejmě zakryta červeným kytičkovaným přehozem, který se prakticky nikdy nesundává, ani tehdy, když se jednou ročně při slavnostním procesí vynáší z kostela a ukazuje věřícím. Zde je celý artefakt poměrně dost vysoký, stojí přímo pod kopulí, jež je nejvyšším místem kostela.

Stěny, zejména jejich kamenná část, jsou pestře vymalovány geometrickými vzory, opět často na témata s variacemi kříže. A malované jsou i oblouky, rozdělující klášter na menší sekce a podepírající strop. Kupodivu jsou barvy docela zachované. Asi nejhezčí částí kostela je trámový strop, velmi dekorativní a zdobný, samozřejmě také malovaný. Řezbáři si dali s výzdobou dost práce, ale stále to zato.

Kněz nám předvádí uschované památky, hlavně velký ceremoniální kříž. Opodál leží starý buben, snad ještě starší, než ostatní posvátné bubny, které jsme doposud viděli. Zvláštní je, že se od nich poněkud liší - je jen jednostranný a není červený (možná proto, že byl po stranách potažen nějakou kůží, která se prakticky nezachovala, zůstávají jen vybledlé cáry místy zachycené pod provazy svazujícími buben dohromady).

Protější palác krále Ymrehane Kristose už tak zajímavý není, snad proto ani není osvětlen, moc se nepočítá s návštěvami, slouží hlavně jako depozitář pro uložení různých památek na dobu, kdy sloužil jako sídlo vlády nad celou zemí. Válí se tu jen tak na hromadách stará malovaná almara, polorozpadlé židle a další haraburdí, navíc zde přespávají kněží, takže na zemi se povalují různé matrace, hadry a odpadky.

Raději se nezdržujeme a vracíme se ven do jeskyně, obcházíme klášter z druhé strany a prohlížíme se hroby krále Ymrehany Kristose a stavitele kláštera, kterému se dostalo té cti být zde pohřben po boku krále. Oba hroby připomínají muslimské hrobky tureckých sultánů a učenců, nadzemní rovy kopírující tvar rakve, přehozené červenými přehozy s ozdobnými uzly na obou koncích. Králův hrob samozřejmě o něco větší a zdobnější, stavitelův o kus dál, blíže ke stěně a s méně ozdobami, prakticky jen přehozený žlutočerveným přehozem.

Nejmorbidnější část jeskyně se skrývá v pozadí, tam, kde se strop snižuje a blíží podlaze (převis tu končí). Za zídkou skrývá kostnice pozůstatky 6-7 tisíc věřících, kterým bylo splněno jejich přání spočinout po boku svého krále. Jenže těm už se výsady ozdobeného hrobu nedostalo, jejich kosti jsou na jedné velké hromadě poházeny bez ladu a skladu. Výška vrstvy se odhaduje těžko, jednotlivé pozůstatky se časem spojily do jednolité hmoty, na níž leží nejmladší kosti a kostry, některé částečně mumifikované. Část těl byla pohřbena v rakvích, jejichž zbytky se někde dochovaly, další mrtví byli jen omotaní v rohoži, z níž teď trčí jen kosti nohou. Pulvis es et in pulverem reverteris - prach jsi a v prach se navrátíš.

Cestou zpět se stavíme ještě u jednoho polomonolitického kostela. Bilbila Giorgis je obtesaný kostel údajně z V. století, tedy z doby axumského krále Kaleba. Už od jeho doby až do současnosti zde chovají posvátné včely. Přístup ke kostelu od hlavní cesty je docela krkolomný, naše mikrobusy mají co dělat, aby vytočily prudké zatáčky serpentýn, občas musí couvnout a najet si nadvakrát. Cesta je vysekaná do úbočí prudkého kopce a její písečný povrch vypadá od pohledu nesjízdně. Kola se občas protočí a podklouznou, ani na jedničku se autům moc nahoru nechce. Vše nad prudkým svahem kopce. A to se obáváme, že dolů se pojede hůř, bude to více klouzat.

Před kostelem musíme počkat na dědka, který hraje roli pokladního. O nějaké skupinové slevě nechce ani slyšet. Vyhrožujeme, že za těch 200 birrů na osobu se mu na to vykašleme a odjedeme, ale je mu to úplně jedno. Raději nic, než slevit. Pro hodně z nás to je problém, ne kvůli těm dvěma stovkám jako takovým, ale je poslední den a máme rozpočítané výdaje tak, aby nám moc hotovosti nezbylo. Takže toto nečekané vydání může znamenat, že budeme zítra bez jídla. Nakonec se dělíme na dvě skupiny, menší jde dovnitř, my ostatní na ně počkáme a porozhlédneme se zatím po okolí.

Stojíme na vršku kopce, pod námi městečko, uprostřed trh a kolem něj srocení lidstva. Nad námi létá nějaký dravec, my si s Hankou vylezeme na úplný vršek kopce a podíváme se na střechu kostela seshora. Pak se obrátíme na druhou stranu a jdeme kus do sedla, za nímž na protilehlém kopci stojí malá tradiční osada (kulaté proutěné domy, střecha tráva) hlídaná zuřivými psy. Zůstáváme tedy raději v uctivé vzdálenosti. Ale nejvíce se nám líbí dva staří muži v otrhaných šatech, živě diskutující na vyvrácených kmenech o tajemstvích života (aspoň se tak tváří). Úplní mudrci z Pohádek tisíce a jedné noci, jen ty svítivě zelené sandály jednoho z nich, toho ve špinavém turbanu na hlavě, se do pohádky nějak nehodí. Je z toho jedna z mých nejoblíbenějších fotek z Etiopie.

Někteří kolegové se na cestu zpět necítí a raději jdou s předstihem pěšky. Doufám, že je dostihneme dříve, než pod kopcem dojdou k osadě, u které nás pronásledovali agresivní hlídací psi, kteří by nás nejraději sežrali i s minibusy. Nakonec se to povede a sežraný není nikdo, my jsme sešup s minibusy také zvládli, takže se můžeme vrátit do Lalibely.

Tam zajíždíme do centra do stylové restaurace na oběd. Hospůdka stojí uprostřed zelené zahrady, samotná budova je sice tradičně na kruhovém půdorysu, ale mnohonásobně zvětšeném oproti běžným domům, stěny zděné, střecha ze svazků rákosu. Jídlo docela dobré, i když my jsme dnes raději dali přednost mezinárodním špagetám před místními specialitami. Ale i ty byly dobré. A káva na závěr výborná.

Dále pojedeme autobusem, který ovšem ještě nepřijel. Získaný čas strávíme prohlídkou několika krámků se suvenýry pod restaurací, už je čas na nákup drobných dárků, takže kupujeme do práce malé keramické domečky, s množstevní slevou asi po dvacce. Začíná mžít a konečně přijíždí autobus.

Dnes je vstup ke kostelům mnohem jednodušší, už není třeba nic vyplňovat ani procházet scannerem. Jižní skupina je od severní oddělena čúrkem potůčku s honosným jménem Jordán (on ani ten pravý izraelský Jordán není žádný veletok), králi Lalibelovi se v Jeruzalémě zalíbilo natolik, že si jej chtěl připomenout aspoň biblickými názvy a motivy, proto všechny ty Jordány, Golgoty, Betlémy.

Hned první jižní kostel vlastně snad původně ani kostelem nebyl, byl postaven a používán jako palác samotného Lalibely, až později byl přeměněn na kostely Bet Gabriel a Bet Rafael. Cestou k němu míjíme úzkou vytesanou stěnu s plochou horní stranou, která se zvedá z úrovně země do docela slušné výšky – prý měla symbolizovat těžkou cestu do nebe. Do samotného paláce/kostela se pak vchází přes kamenný most – že by ochranný prvek před královským palácem? Interiéry kostelů nám postupně začínají splývat, přece jen v průběhu dvou dnů jich navštívíme i s okolím Lalibely kolem patnácti. Takže už vnímáme spíše vnější rozdíly, kterými se kostely od sebe liší přece jen více.

V Jižní skupině v průběhu odpoledne ještě navštívíme: Bethlem (Betlém, symbolická síň znázorňující rodiště Ježíše), Bet Mercorios (sv. Marek, s malbami na bavlně), Bet Ammanuel (sv. Manuel, vnější i vnitřní zdi zdobí typické aksumské vzory vytesané do kamene) a Bet Aba Libanos (kostel sv. Otce Libana, obtesaný kostel pod skalním převisem, který jej zastřešuje). Ovšem pro nás je největším kouzlem celé Jižní skupiny rafinované spojení kostelů stezkami, příkopy a tunely. Právě kvůli těmto romantickým a dobrodružným přechodům mezi chrámy se nám jih líbí snad ještě více než sever.

Cestu nám sice komplikuje déšť, naštěstí to není nic hrozného, co by se nedalo vydržet. Největším problémem je trochu klouzající země, zvláště různé ošlapané schody jsou po namoknutí kluzké a hrozí nebezpečí uklouznutí. Ke kostelu Bet Mercorios se dostáváme suchou nohou dlouhým a klikatým tunelem, bez mobilů bychom šli v naprosté tmě, tak asi chodí či chodili mniši a kněží – zřejmě tápali rukama po stěnách, žádné odbočky tu nejsou, stačí jít pořád rovně (lépe řečeno podél stěn tunelu, protože rovně to rozhodně není). Do kostela se pak doslova musíme vyškrábat po příkré stěně s náznakem schodů, která ústí přímo do předsálí kostela, vstupní/výstupní otvor kryjí padací dveře, teď naštěstí odklopené. Velmi neobvyklý zážitek.

Další přechody sice už neabsolvujeme skrz tunely, ale úzké rokle, skalní trhliny a průrvy, jež musíme použít, jsou zajímavé jen o nepatrnou trošku méně. Sejít některými schody vyžaduje použít skoro horolezecké zkušenosti, zvláště za deště. Takže z Jižní skupiny si budeme nejvíce pamatovat právě ty průchody a tunely. Ke konci už však musíme přidat na tempu a i náročnější úseky se snažíme procházet co nejrychleji, aby nenastala stejná situace jako včera, kdy nám zavřeli nejznámější lalibelský kostel sv. Jiří kvůli pozdní večerní době. Raději vysíláme místního průvodce, ať kněze-správce pohlídá, aby nám neutekl.

Dnes si Bet Giorgis prohlížíme více zezdola a hlavně zevnitř. Je to skutečně impozantní stavba (je to vůbec stavba, když není postavená, ale vytesaná?), vysoká 13 metrů, se dva až tři metry širokými stěnami a stropem tlustým čtyři metry. Raději míříme pro jistotu hned dovnitř. Interiér je trochu zklamáním, je úplně strohý a docela malý – to je ta šíře stěn a stropu. Kněz nám tradičně předvádí všechny své poklady, ale tím to nezachrání. Kostel je prostě nádherný hlavně zvenku, a to jak zespodu, tak svrchu.

Obcházíme jej kolem dokola, v jedné boční stěně jámy objevujeme niku zakrytou nějakou provizorní síťovinou v dřevěném rámu, za kterou se rýsují nohy. Že by tam někdo odpočíval? Ano, odpočívá, ale navěky. Za odchlipující se síťovanou clonou tam leží mumie kdovíjak dlouho mrtvého člověka. Bez jakéhokoliv vysvětlení, nikde žádné cedulka, kněz ani místní průvodce nám k tomu nic neřeknou. Kněz správce má na odpočinek k dispozici podobný výčnělek v druhé stěně, skoro to vypadá, že až jednou přijde jeho čas, tak ho tam také nechají a jen uzavřou vchod kusem pytle.

Nahoru vycházíme úzkými strmými schody ve stěně jámy, které jsme včera úplně přehlédli, on totiž vstup na ně vede krátkým tunelem s padacími dveřmi, které když jsou zavřené, tak si jich nikdo ani nevšimne. Kněz jde s námi, stejně jako včera ho zavezeme nahoru do města.

Petr nechává autobus zastavit u poslední křižovatky před hotelem. Kdo chce, tak si ten kousek už dojde sám, ostatní můžou s Petrem jít na kávový obřad do vedlejší „kavárny“. Petr totiž včera večer obětavě obešel celé město, aby pro nás vytipoval to nejlepší místo pro absolvování kompletního kávového obřadu, který jsme jinde ještě celý nikdy nestihli – a to nás pořádně mrzí, to je jako kdyby si cizí turista u nás nedal aspoň jednou plzeňské. A právě tady narazil na nový podnik, otevřený asi před měsícem. Byl včera úplně prázdný a nudící se dívky si čas krátily tradičními tanci, což Petra zaujalo natolik, že podnik vyhrál nevyhlášený konkurz na naši návštěvu.

Asi půlka nás jde s Petrem, vůbec nechápeme, jak to tu mohl objevit, zvenčí prakticky nic nenapovídá tomu, že by tu mohla být nějaká restaurace. Vcházíme do typické kruhové stavby, vevnitř velmi hezky a příjemně zařízené. Stěny kryté nějakými rohožemi, barevné obrázky, typicky malé kávové stolečky a křesílka, místy jen taburetky. Dvě dívky v krojových zelených šatech s kytičkami, přepásané bílými šálami s barevnými konci, třetí v civilu – džíny a halenku ovšem hned běží vyměnit za stejný úbor, jako mají kolegyně.

Podstatou kávového obřadu je zklidnění a navození příjemné atmosféry. Většinou mladá žena či dívka na nizoučké stoličce sedí a čeká, komu by mohla obřadem udělat radost. Před sebou má stoleček s rámem chránicím několik desítek malých hrnečků bez oušek. Ve speciální nádobě vepředu doutná dřevěné uhlí a na něm se pálí kadidlo, další z produktů, jejichž domovem je Etiopie. Před hosty se automaticky na miniaturních stolečcích objevují opražená semínka či modernější popcorn (ale zde vyráběný tradičně v domácích podmínkách).

Připravenou vodou z konvičky se vymyjí hrnečky a opláchnou usušená, zelená kávová zrna. Ta se pak dají pražit na pánvičku nad otevřeným ohněm poháněným vějířkem v rukách hostitelky. Zhruba uprostřed procesu pražení, v době nejsilnějšího aroma, nabídne ceremoniářka pánvičku všem hostům k očichání, po uspokojení jejich čichových buněk pak pokračuje v pražení.

Upražená kávová zrna se ručně drtí v kamenném či dřevěném hmoždíři, což je dlouhý a namáhavý proces. Uběhla půlhodina a káva pořád nikde.

Mezitím na ohni začala vařit voda ve speciálně tvarované konvičce. Rozdrcená káva se vsype do vařící vody a nechá se vzkypět, pěna a část kávy se odleje do hrnečku a po opadnutí pěny se vlije zpět do konvičky. To celé se několikrát opakuje. Konečně přichází první šálek kávy, silný jako čert. Asi proto Etiopané hodně sladí, často přímo do konvičky.

Po dopití a krátkém odpočinku se stejná káva zalije podruhé, nicméně druhák je pořád ještě dobrý. Zato po třetím zalití už je v hrnečcích jen hnědě obarvená voda, snad na zapití hořkosti prvních dvou kol. Pozor, při třetím šálku by se nikdo neměl ke společnosti připojovat, přináší to smůlu.

Etiopané dokonce mají pro každý ze tří šálků jiný název, v amharštině (společném jazyku, kterým se domluví všichni Etiopané, ať už primárně mluví kterýmkoliv jiným jazykem či dialektem) je nejsilnější první šálek abol, druhý thona a třetí bereka.

Náš obřad probíhá přesně podle tradičních pravidel, dostáváme na začátku na pojídání semínka, postupně čicháme kadidlo a praženou kávu, kterou jedna z dívek nadrtí. Samotný obřad je trochu zdlouhavý, což evidentně naše od přírody živé a temperamentní hostitelky nudí, takže odbíhají a zesilují hudbu z přístroje za plentou. Až jim Petr řekne, ať se tak neupejpají a něco zatančí. Hlavně jednu, se kterou šijí všichni čerti, dlouho přemlouvat nemusí. Vyskakuje a začíná se vrtět v typicky etiopských tanečních variacích, mezi kterými vede škubání rameny (tak to vypadá u štíhlejších tanečnic), případně prsama (u tanečnic silnějších) a robotické lámání hlavy v krku zleva doprava a naopak. Dlouhá hříva vlasů naší tanečnice nestíhá kopírovat rychlé pohyby hlavy. Jsme nadšeni a dáváme to znát potleskem, na který reaguje poněkud stydlivě, není moc zvyklá na obecenstvo.

Na další tanec si bere kolegyni, ta se ochotně připojuje, ale přes velkou snahu jí chybí ten talent a šikovnost, kterých má první tanečnice na rozdávání. Před další písničkou si něco špitají a méně zdatná kolegyně jde za Petrem, že tanec bude pokračovat jen tehdy, pokud se přidá k neúnavné tanečnici, která se styděla vyzvat Petra přímo sama. Petr se tedy na naše naléhání přidává (popravdě jsme moc naléhat nemuseli). Je sice dobrý, ale vedle toho živého stříbra by asi každý z nás vypadal jako tančící slon, takže Petrův výkon zaslouží obdiv a uznání. Škoda, že zakázal své vystoupení natáčet, nechce prý být hvězdou facebooku.

Čekání na první šálek kávy nám tak velice hezky uteklo. Káva je vynikající, i ta druhá, třetí je jen o trochu horší. Bohužel právě při třetím šálku přichází Jindřiška – teoreticky by nám tím měla přinést smůlu, ale nic špatného nás nepotká, takže jsme rádi, že se k nám přidala. Jen tu káva už nestíhá. Nakonec v kavárně strávíme asi 90 minut. A cena za ten velice příjemný zážitek? 25 birrů (tedy i 25 korun) na jednoho!

Jdeme spolu s několika dalšími účastníky kávového obřadu přímo na večeři opět do vyhlídkové "lví" restaurace (na hotel se nevracíme, neseme tedy s sebou batůžky a další vybavení). Už od poslední křižovatky musíme rukama doslova rozhrnovat hustá oblaka poletujících osmicentimetrových můr (při bližším pohledu vypadají spíše jako okřídlení mravenci - kdo ví, co to vlastně je za potvory), nejhorší situace je pod lampami. Ani restaurace samotná není ušetřena. Veškeré otevřené prostory jsou zamořeny rojícím se hmyzem a ten se cpe škvírami i do kryté jídelny. Majitelka je zoufalá, prý se to tu občas po dešti stává. Je to docela nepříjemné, můry jsou všude, tisíce a tisíce příšerek, cesta na toalety je utrpením, jsou jich plné i kabinky a dokonce mísy, hlavně ženy mají tedy docela problém.

Kupodivu asi po hodince se nečekaně situace výrazně zlepší, hmyz najednou bez zřejmého důvody umírá a všude po zemi se válí okřídlené mrtvolky. Opět velmi zvláštní zážitek.

Stejně jako včera si dáváme jen lehčí večeři, bohužel dnes došel avokádový džus, ale i ostatní čerstvě vymačkané ovocné šťávy jsou výborné, takže to tolik nevadí. Jen kdyby nám občas na talíři do jídla nepřistála můra. Není to však tak hrozné, i v těchto podmínkách se najíme dobře. Když se po večeři vracíme do hotelu, všechen hmyz už leží pochcípaný na zemi, ve vzduchu je klid a čisto. Čeká nás velké balení a poslední etiopská noc.

Takže ráno balíme kufry a opouštíme hotel, ale ještě ne famózní Lalibelu. Cestou na letiště se stavíme už opravdu v posledním kostele, opět jeskynního typu, podobně jako včera ráno. Musíme si kousek zajet, ale klášter Naakuto Laab z 12. století (pojmenovaný po králi zakladateli) je od hlavní silnice jen kousek. Autobus staví na konci polní cesty asi v posledním možném místě, kde se může otočit. Vystupujeme na hraně téměř svislého útesu, který končí v hloubce daleko pod námi. Hrana několik set metrů dlouhého zlomu se stáčí do mírného oblouku, na jehož protilehlém konci už vidíme náš cíl, ke kterému musíme dojít. Cesta vede po schodech a umělými serpentinami o kus níž, klášter je totiž vestavěn pod obrovský skalní převis v prudkém svahu. Naštěstí je před převisem trochu širší plošinka, takže návštěva kláštera je bezpečná.

Vstup pod převis je stejně jako včera chráněn nově postavenou zdí. Protože je významným poutním místem, které navštěvují pravidelně tisíce lidí i z poměrně vzdálených míst, i nyní mimo dobu mší je zde několik poutníků. Posedávají všude kolem a modlí se podle modlitebních knížek. My hned vstupujeme dovnitř starobylými dveřmi, vedle kterých stojí dřevěná hrazda s kamennými svolávacími gongy.

Budova kláštera není tak důkladně propracovaná, jako Ymrehane Kristos, vlastně nebýt toho, že je vestavěna z červených, pravidelně opracovaných kamenných bloků do vnitřní části jeskyně, tak by ani nebyla nijak zvláštní. Nicméně způsob zapracování pod převis, který tvoří strop svatyně, je poměrně originální a zajímavý. Klášter uvnitř dělí zeď s průchodem na dvě poloviny: v jedné je klasická svatyně, v druhé leží na zemi řada kamenných mís ohlazených vodou kapající ze stropu. Právě tato voda má mít zázračné léčivé účinky a kvůli ní je klášter tak oblíbený a navštěvovaný, dokonce se zde prý konají každý týden poutě, ze kterých si lidé odnášejí svatou a ještě navíc knězem posvěcenou vodu.

Na nádvoří před kostelem si sedáme na lavice podél zdi, pokryté koberci. Zásadní chyba. Minimálně já, Hanka a Jana si odnášíme kromě zážitků i blechy, které nám pořádně ztrpčí zbytek dne a předlouhou cestu letadlem, zbavíme se jich až doma. Teď ovšem ještě sledujeme, kterak kněz sahá do otevřené skříně (samozřejmě snad dokonce bez části dveří, tedy naprosto nezabezpečené) a předvádí nám klášterní poklady, zde obzvláště vydařené a hezké. Různé ceremoniální a procesní kříže ze zlata a stříbra, kadidelnice, koruny, bubny a malované zástěny, Vrcholem je iluminovaný Mirákl p. Marie (stránky z vyčiněné kozí kůže) z bůhví kterého století, určitě hodně starý, ale nádherně zdobený a malovaný. Opravdu paráda.

Venku ještě vyzkoušíme funkčnost kamenných desek suplujících gongy, různá velikost dává různé tóny, takže zvukem se odliší oznamovaná událost, třeba svolávání k obědu od hlášení požáru. Ale to už je vše, vracíme se do autobusu, u kterého mezitím stačilo vyrůst docela slušně velké tržiště. Už drobné nemusíme šetřit, takže i zde s námi místní ženy udělají několik oboustranně výhodných obchodů. A pak už jen autobusem na letiště, kde stihneme při čekání na náš let skoro celý kávový obřad. Odbavujeme se jen do Addisu, na celkové odbavení do Prahy je letiště příliš malé.

Video z Lalibely

Zpět v Addis Abebě

A v Addis Abebě na letišti už na nás opět čeká starý známý Mule, s kterým jsme cestovali po jihu. Dnes nám bude dělat průvodce po hlavním městě. Autobusem projíždíme centrem, jedeme známou cestou, místy už bychom snad i trefili. Kolem českého velvyslanectví se dostáváme na hlavní třídu, projíždíme kolem nenápadného Národního divadla a přes další známá místa. Skoro všichni si chceme koupit pravou etiopskou kávu a potřebujeme i nějaké jídlo, takže nám nejdříve nechává Mule zastavit u nějakého malého supermarketu – jediného, který za celou dobu pobytu vidíme. Krámek je velikostí a sortimentem podobný našim vietnamským večerkám.

To zajímavější je speciální obchod s kávou v přízemí nějakého většího (na místní poměry) obchodního střediska, do kterého se prochází přes kontrolní rám. Obchůdek nádherně voní a kupujeme tu hezky zabalenou kávu, kterou se nebudeme stydět dát doma někomu jako dárek a suvenýr z Etiopie. Mají jak mletou, tak zrnkovou, takže si vezmeme i několik balíčků pro sebe domů do presovače.

Kolem Národního muzea s restaurací Lucy, kde jsme poprvé v Etiopii obědvali, jedeme k dalšímu muzeu, tentokrát Etnologickému. Etnologické muzeum zabírá velký palác v komplexu addisabebské univerzity – a je to skutečně palác, dokonce zde žil a odtud vládl poslední etiopský císař Haile Selassie. Uvidíme i jeho apartmány, ale až později. Teď vcházíme do budovy mezi davy čerstvých abiturientů, kteří právě dnes mají promoci a je to velká sláva. Všichni mladí absolventi jsou oblečeni do černých talárů a barevnými límci, na hlavách barety s plochým čtvercem nahoře. Hlavně dívky se předvádí nalíčené a pečlivě upravené. Najednou jako bychom ani nebyli v Etiopii. Pro studenty z venkova i jejich rodiny je to možná jedna z mála příležitostí k prohlídce hlavního města a muzea.

První část expozice je věnována převážně jižním kmenům, vidíme exponáty, které důvěrně známe z naší cesty (zemědělské nářadí, dlabané lodě, včelí úly), ale i takové, na které jsme nenarazili (třeba dřevěné kroužky vkládané ženami kmene Mursí do spodního rtu a do uší). K těm neviděným patří i pohřební sochy waka kmene Konso, které jsme těsně minuli. Celkově je expozice docela hezká a zajímavá, nebýt koster Lucy a Ardyho, tak by asi Národní muzeum v atraktivnosti prohlídky prohrálo.

A zajímavá je i část věnovaná Haile Selassiemu v jeho apartmánech. Největší úspěch má císařova postel s nebesy a hlavně koupelna ponechaná v původním stavu – ta vypadá velice moderně, třebaže malinko kýčovitě.

Po skončení prohlídky nás autobus odváží do jednoho z hotelů na hlavní třídě, kde prý je ucházející kavárna, kde si můžeme odpočinout a počkat do večera, než odjedeme na vystoupení s etiopskými tanci, které máme slíbené od prvního dne. Jen Honza s Dášou s námi nejedou a troufají si trefit pěšky, což se jim daří, mají tedy můj obdiv, protože mně ta cesta moc jednoduchá nepřipadá.

Restaurace nic moc, takový průchoďák. Kdysi asi byla lepší restaurace na patře hotelu, ta je však zavřená, místo ní je celé loby plné stolů a slouží jako jídelna a v zadní části jako pivnice. Kolem chodí hoteloví hosté (podle jejich složení bych hádal spíše na hostel než hotel), někteří mladí kluci (asi Němci) kouří přímo vedle nás pod nápisem Zákaz kouření, místní sem přicházejí do internetové kavárny a copy centra. Obsluha amatérská, anglicky skoro neumí. Dáváme si jen polévku, ale na účtu bude i nějaký sprite a káva. To odmítáme zaplatit a číšnice tvrdí, že to je útrata našich přátel, kteří prý seděli s námi a pak odešli, což samozřejmě není pravda, jsme tu od začátku u stolu sami. Nakonec se musíme probít až nějaké manažerce, která uzná, že máme zaplatit jen to, co jsme si objednali a sami snědli. Nicméně asi to je tu takovým zvykem a chytákem na turisty, protože obdobný problém řeší i stůl kolegyň v jiné části restaurace. Konec cesty je z tohoto pohledu poněkud netypický, s tím jsme se jinde nesetkali.

Petr se tu potkává s majitelem místní cestovky, asi restauraci používá jako přijímací kancelář, běžný provoz řídí z kanceláře v patře, tam ale Petra nezve. Potvrzujeme, že se nám zájezd moc líbí, to mu asi dělá radost.

Po páté odpolední odjíždíme na poslední večeři s ukázkami tanců do místního špičkového podniku Yod Abyssinia, ve kterém se schází místní honorace. Jedeme skoro přes celé město až na periferii, kde vcházíme do velké haly s pódiem. Restaurace už je plná, musí zde být několik set lidí. Stoly a židle stojí velmi hustě vedle sebe, skoro je problém se s koleny vtlačit na vyhrazené místo, obsluha by nás nejraději posadila zády k pódiu, to samozřejmě nikdo nechce.

Téměř současně se začátkem programu dostáváme i večeři, dva velké proutěné koše s poklicemi, po jejichž odklopení se objeví velké nerezové talíře plné všeho možného. Na několika injarách (a s dalšími injarami srolovanými uprostřed – ty vypadají na fotkách jako obvazy) leží hromady různých druhů masa "na nudličky", k tomu vajíčka míchaná, vajíčka vařená natvrdo, tvaroh, sýr nivového typu, pálivé omáčky, zelenina a specialita: syrové hovězí maso, něco jako tatarák jak vzhledem, tak chutí. Velmi příjemné překvapení.

Nejdříve netušíme, oč se jedná, protože nám je Mule představuje jako "rómit", až později v tom rozpoznáváme "raw meat" a konečně chápeme. Jí se v této úpravě již několik staletí, v zachovaných palácích, např. v Gondaru, jsou doposud v jídelnách zazděny háky z kravských rohů, kde syrové maso viselo, a hodovníci si sami tenké proužky odřezávali. A mluví se dokonce i o živých kravách, které byly znehybněné přineseny do jídelny, aby si hosté mohli odřezat opravdu čerstvou porci, doslova ze živého.

Jídlo je výborné, skutečně si pochutnáme. Všeho je dost, ani vše nedojíme a něco necháváme („rómit“ samozřejmě ne, ten je snězený). Mezitím sledujeme na pódiu vystoupení. Střídá se starší zpěvák se zpěvačkou, doprovází je pětičlenná kapela s domorodými nástroji. A bloky zpěvu se střídají s tanečním vystoupením tří tanečnic a tří tanečníků. Musíme uznat, že jsou dobří, přestože tance na nás až tak autenticky nepůsobí. Spíše nám to přijde jako varieté, než soubor lidových tanců. To však neznamená, že by jejich výkony byly chabé, naopak, na místní tance jsou ty předváděné až moc dokonalé.

Každý blok tančí účinkující v jiných úborech, prý mají reprezentovat různé části Etiopie. Vrcholem představení je sólo nejstarší tanečnice, která roztočí hlavu se svými dlouhými vlasy do naprosto neuvěřitelných obrátek, až to vypadá, že se jí hlava na krku otáčí o 360 stupňů. Sklízí zasloužený aplaus.

S postupujícím časem ale úroveň trochu upadá a poslední hodina před naším odchodem je pro mne utrpením. Vystoupení se dostalo do fáze generování hluku, který mně skoro fyzicky ubližuje. Asi to má být nějaká improvizovaná scénka: malý domorodec drží mikrofon a místní řečí do něj něco vykřikuje, až praskají bubínky. My samozřejmě nerozumíme ani slovo, moderátor běhá za stálého řevu mezi publikem, dokonce se snaží komunikovat s naším Jirkou, což všechny strašně baví, jen my nevíme, co to vlastně na něj křičí.

Takže odchod beru jako vysvobození. A ještě mám trochu strach, jak se stihneme odbavit, protože je hodně hodin. Naštěstí se ukazuje, že jsme hned vedle letiště, nejedeme snad ani pět minut a jsme tam. Loučíme se s Mulem (etiopsky pravé rameno na pravé rameno, ale i evropsky zalomené palce). Určitě přispěl ke zdárnému průběhu.

Odbavení trochu s problémy, zase chytíme nějakého začátečníka, takže trváme nejdéle ze všech a přes slíbená místa 2+2 dostáváme nakonec bez vysvětlení na oba lety 3+1 přes uličku. Takto rozdělená cesta na 5,5 a 3,5 hodiny se dá vydržet, oproti 10-12 hodinám při letech z Asie to je pohoda. Zastávku v Istanbulu si zpestříme nákupem oblíbených locumů, kombinace tureckého medu a želé s různými příchutěmi a oříšky. Už cestou tam jsme si vyhlédli obchod, kde se při nákupu může ochutnávat a my ochutnáváme opravdu důkladně a pozorně. Ale nakonec uděláme i nákup, takže obchod škodný nezůstane.

A to už je konec. V Praze si zavoláme odvoz na parkoviště a se zastávkou na nákup jedeme domů. Pes Sam, o kterého se starala babička, se může radostí zbláznit.

Etiopie je nádherné a možná trochu nedoceněná země. Přestože zde není žádná „bomba“ typu Machu Picchu, Halongu nebo Tádž Mahalu (tomu všemu se Lalibela přece jen nevyrovná), jako celek byla etiopská cesta naprosto špičkovým zážitkem. Přestože nám ji všichni, co zde už byli, velice chválili, přece jen jsme si nebyli jisti, jak se nám bude líbit. A musíme dát zapravdu těm, co nám ji doporučili. Opravdu je to zážitek na celý život. A otázka je, nakolik zůstane zachována ta typická atmosféra i do budoucna. Vždyť už při naší cestě nám řidič Berhániu vykládal, jak na tržišti, kde teď prodávají Ronaldovy a Messiho dresy, ještě před pouhými deseti lety chodili lidé nazí. Takže pokud máte Etiopii na seznamu potencionálních cílů, tak neváhejte.