Etiopie - Jižní okruh

Jižní okruh

Wikipedia:

Addis Abeba (amharsky nový květ) je hlavní město Etiopie. Místo pro výstavbu hlavního města vybrala císařovna Taytu Betul. Založeno bylo roku 1886 jejím manželem Menelikem II. a dnes počet jeho obyvatel dosahuje 3,5 milionu (2,3 milionu podle sčítání obyvatel z roku 1994). Město leží v nadmořské výšce nad 2360 m na úpatí hory Entoto. Průměrná roční teplota je 16 °C; pohybuje se mezi 15 °C (prosinec) a 18 °C (květen). Roční úhrn srážek činí 1220 mm.

Roku 1936 byla okupována italskými vojsky.

V Addis Abebě sídlí několik významných úřadů. Organizace africké jednoty, která zde byla v roce 1963 založena, měla ve městě svůj sekretariát. Dnes zde sídlí Komise Africké unie. V Addis Abebě rovněž sídlí Ekonomická komise OSN pro Afriku.

*****

Ráno vyrážíme na trochu pozdní snídani, dnes výjimečně a v Etiopii naposled si můžeme trochu přispat, abychom napravili spánkový deficit z cesty. Kromě obvyklých jídel (tousty, různé buchty a muffiny, ovoce, čaj, káva, sýr, uzenina, vařené vajíčko, atd.) máme možnost ze džbánu si nalívat džusy z čerstvě vymačkaného ovoce - to máme rádi. V ohřívacích nádobách jsou nějaké zeleninové směsi, kaše a hlavně podivná červená míchanice, ve které převládají zvláštní kousky nějakého pórovitého těsta. Později se dovídáme, že je to jedno z národních jídel, tzv. firfir, směs na kousky natrhané kyselé placky injara (té se budu věnovat později trochu podrobněji) s kořeněným pikantním máslem, paprikou, chilli a dalšími pálivými přísadami. Sám o sobě mně nijak zvlášť nechutná, ale jako ochucovadlo k zeleninové směsi ve vedlejší várnici nebo k sýrům je výborný. Aspoň trošku si dám každou snídani (protože firfir bude na snídani prakticky pokaždé, je to totiž typicky snídaňové jídlo, jí se převážně ráno).

Z okna a balkonku v 5. patře máme výhled na část města, moc patrových budov tu nestojí, ve výhledu nám tak nic nebrání. Addis (jinak městu místní neřeknou, což je podivné, protože "addis" znamená amharsky "nový", takže by člověk spíše očekával, že říkat se bude "abeba", čili "květ" - takže místo očekávaného podstatného jména se užívá jméno přídavné). Přímo pod námi je čtvrť, pro kterou by se těžko hledalo jiné označení než slam. Boudy ze dřeva, vlnitého plechu a kartonu, nalepené jedna na druhou, všude kolem bláto a louže. Přitom jsme skoro v centru hlavního města. Pozadí je hezčí, hory skryté v mlžném oparu, který milosrdně zahaluje tamní obydlí, takže obzor připomíná kopcovitou přírodní scenérii. Po ulici jezdí obstarožní auta, polovina budou modrobílé taxíky a minibusy. V plátěných stáncích podél chodníku se prodává všechno možné, se stoličkami na zákazníky čekají čističi bot (ve všudypřítomném blátě je třeba boty čistit často).

Kousek od našeho hotelu stojí nejvýznamnější městská katedrála zasvěcená sv. Jiří. Je tak blízko, že jdeme pěšky, autobus nás bude čekat až po prohlídce u kostela. První setkání s etiopskou ulicí, muži v oblečení vypadajícím většinou obnošeně, u některých by se dalo označit za roztrhané hadry, ženy naopak často čisté a oblečené v přehozech zářivých barev. V každém případě exotika.

Uhýbáme z hlavní ulice doprava do rozbahněné plochy pod kostelem, který stojí na mírné vyvýšenině (Addis leží v kopcovitém terénu a prakticky pořád se chodí do kopce s kopce). V bahně sedí prodejci cetek spolu s dalšími čističi bot, my kolem nich pod vedením Muleho přicházíme ke kamennému plotu kolem katedrály. Ač je to s podivem, masy lidí shromažďující se u kostela za účelem lelkování či prodeje křížků a dalších náboženských suvenýrů zůstávají před vchodem, přestože vstup je volný. Uvnitř areálu je najednou nezvyklé ticho a klid. Z parku obklopujícího samotný kostel pozorujeme věřící, jak obcházejí zvenku katedrálu a za neustálého křižování líbají parapety oken. Nezdá se, že by měli potřebu jít dovnitř, obejití kostela zvnějšku jim stačí. Dovnitř tak půjdeme jen my.

Odbočka do historie a legend

Etiopie nikdy nebyla klasicky kolonizována. Vládcové Etiopie mají zdokumentovaný svůj rodokmen od biblického krále Šalamouna a královny ze Sáby až po legendárního císaře Haile Selassieho - ano, toho, kterého známe jako habešského císaře z Obsluhoval jsem anglického krále (a hrál ho ve filmu kdo? Přece Tonya Graves z Monkey Business), toho, kterého jamajští rastafariáni uctívají jako svého boha - původně jeho titul a jméno bylo rás Tafari Makonnen, proto "rastafariáni". Korunovaný za císaře byl právě v katedrále sv. Jiří v Addis Abebě.

Král Šalamoun byl trochu na ženské, takže když k němu do Jeruzaléma přijela na státní návštěvu vyhlášená kráska, královna ze Sáby, snad nejhezčí žena tehdejší doby, nemohlo to skončit jinak, než pokusem královnu svést. Královna ovšem nebyla levné zboží a jen tak se nedala, přestože Šalamoun byl docela dobrá partie. Nakonec spolu uzavřeli dohodu: pokud se královna zachová po dobu svého pobytu v královském paláci aspoň jednou nečestně, pak králi bude po vůli.

Král Šalamoun byl ovšem známý chytrák. Nechal z paláce odnést veškeré tekutiny kromě vína ve svém pokoji, načež pozval královnu na večeři plnou ostrých a přesolených jídel. Královna v noci umírala žízní a vydala se hledat něco k pití. Až v předpokoji Šalamounových komnat našla víno a hned se napila - ovšem tím de facto ukradla králův majetek (uznejte, krást králův majetek je přece nečestné), na což Šalamoun za závěsem čekal. Skončilo to tak, že spolu strávili tři dny a tři noci v královské ložnici. Královna se pak vrátila domů a se Šalamounem se již nikdy neviděla. Výsledkem byla jednak Píseň písní, prý nejhezčí milostná báseň všech dob (erotikou nabitá, přesto součást Bible), jednak princ Menelik I., zakladatel dynastie etiopských císařů.

A když královna opouštěla Jeruzalém, jeden z jejích dvořanů doslova ukradl Archu úmluvy, do té doby uloženou ve sklepení jeruzalémského chrámu. V zájmu stability země a zachování dobrých vztahů to zřejmě Šalamoun přikázal utajit. Pravdou je, že do té doby byla pouť Archy dějinami relativně dobře dokumentována, ale najednou se z psané historie ztrácí (a tak může přijít Indiana Jones).

Etiopané mají naopak historii Archy popsanou od Menelikových dob do současnosti. A na Arše úmluvy a jejím uctívání je vlastně založena celá etiopská církev a tomu je uzpůsobena například vnitřní struktura kostelů.

*****

Nejdříve to vypadá, že budeme směřováni do muzea, pak ale přichází službu konající kněz a odvádí nás do katedrály. Osmihranný kostel byl postaven na přelomu 19. a 20. století na tradičním půdorysu. Většina kostelů má téměř stejné vnitřní členění. Etiopské kostely a kláštery se dají zhruba rozdělit na dva typy - s kulatým půdorysem a s obdélníkovým půdorysem. U kulatých, čtvercových, šesti, osmi a vícehranných chrámů (s jedinou výjimkou moderního axumského kostela sv. Marie Sionské z minulého století) je prostor členěn do tří soustředných okruhů. Vnější je běžně přístupný lidem, prostřední slouží k bohoslužbám a vnitřní ukrývá "nejsvětější svátost", tzv. tabot, a je přístupný jen určeným kněžím. Nejsvětější svátost je kopie Archy úmluvy, uložená na nosítkách a přikrytá bohatě vyšívaným přehozem. Jednou za rok je při procesí vynesena a ukázána lidem (ovšem stále přikrytá). A v kopii Archy je stejně jako v originálu kamenná deska s polovinou deseti přikázání, která obdržel Mojžíš od Boha na hoře Sinaj. Druhá deska se zbylými přikázáními je ztracena a o jejím osudu není nic známo.

Hranaté kostely jsou členěny podobně. Zadní část ukrývá svátost, prostřední a veřejná část už není tak striktně oddělena. Do všech kostelů se chodí bosky, v některých jsou odděleny vchody pro muže a ženy (vevnitř se ovšem promíchají) a jsou i kostely, kam ženy nemají přístup vůbec.

Takže i osmihranný sv. Jiří zachovává standard a my vcházíme (bosky, boty zůstávají venku) do veřejného vnějšího mezikruží. Kupodivu jsme zde sami jen s knězem a malým klukem, který nám bude předvádět bubnování na tradičních bubnech. Kněz je oblečený civilně, ale pro formu si přes sebe přehodí aspoň bílý pléd. Vnější okruh není moc zajímavý, kněz nás vede do prostřední části, která by měla být přístupná jen při mších, ale to pro turisty neplatí. Nejdříve dostáváme krátký výklad, následuje předvedení tradičních hudebních nástrojů. Kněz drží obřadní hůl (symbolický kříž), chlapec rukama rozeznívá červené velké bubny potažené kůží, staré prý několik staletí. Vše má svou symboliku (dvě strany bubnu jako Starý a Nový Zákon, spojené provázky, význam má i barva a prakticky každá možná další maličkost). Speciálním nástrojem je sistrum v etiopské verzi (původně to byl nástroj egyptský), kovové U s držadlem, s oběma rameny spojenými dvěma strunami, na kterých jsou plíšky vydávající při poklepávání kovový zvuk (vše opět vysvětlované náboženskou symbolikou včetně třeba správného počtu plíšků).

Stěny kolem jsou vymalovány v typickém etiopském stylu, něco mezi naivním malířstvím a ortodoxními ikonami. I když zrovna zde jsou malby a fresky malíře Afewerka Tekleho trochu realističtější a moderně pojaté. Hned u vchodu na čestném místě nesmí chybět boj etiopského patrona sv. Jiří s drakem, povinná malba ve všech kostelech. Následují další náboženské výjevy z obou částí Bible. Něco poznáme (Poslední večeře, Poslední soud), něco nám vysvětlí kněz, něco nechápeme, protože nám chybí podrobná znalost zobrazených příběhů. Obcházíme dokola kolem nepřístupné prostřední části a sledujeme výzdobu.

Nakonec se loučíme s knězem-průvodcem a čeká nás sousední muzeum. Sice tušíme, co nás čeká, ale přesto nás průvodce muzeem dokáže překvapit, když nám rozdá dlouhé (asi 60 cm) tenké svíce, knoty obalené růžovým voskem. Jako ve většině lokálních muzeí ani tedy není zavedena elektrika (nebo nefunguje), takže si budeme svítit ručně vyrobenými svícemi, které se jinak zapalují při mších v kostelech. Vcházíme do muzea a svítíme si poblikávajícími svíčkami na exponáty. Vypadá to velmi nebezpečně, veškeré vybavení je ze starého a pořádně vyschlého dřeva, různé přehozy a slavnostní oděvy nejsou kryty ani sklem, takže odkapávající kapičky vosku občas jen náhodou při skapávání minou vzácné artefakty. Muzeum shromažďuje různé královské poklady a dary katedrále, je to taková všehochuť obřadních rouch, obrazů, starých iluminovaných knih na papíru i kozí kůži, ceremoniálních křížů a korun, fotografií a kusů nábytku. Třeba trůnní stolička legendárního Haile Selassieho, posledního císaře z rodu krále Šalamouna a královny ze Sáby, stojí úplně volně v chodbě a je možné si na ni sednout, pokud zrovna není pokapaná žhavým voskem ze svící. Náš bezpečnostní technik by z toho dostal psotník.

A to jsme ještě nebyli na zvonici. Na tu vede vnitřkem budovy uzounké schodišťátko (70 cm na šířku snad ty schody ani nemají), spirálovitě se vine vnitřním prostorem do výšky bez zábradlí nad propastí, madlo je jen na vnější stěně. Na vrcholku je pak tak malá plošinka, že se tam ani pořádně nevejdeme a složitě se cestou zpět na schodech míjíme s těmi, co teprve míří nahoru.

Nastupujeme do autobusu, který nás poveze dále. Addis Abeba je přece jen se svými 3,5 miliony obyvatel dost rozlehlá, takže pěšky bychom to nezvládli. Ulice jsou křivolaké, samá zatáčka, samý kopec. Jen do centra vede několik hlavních tahů, které jsou relativně přímé, víceproudé a kvalitně vyasfaltované. Základní dopravní pravidla se dodržují, ovšem s jednou zásadní výjimkou: jízdní pruhy a povinnost jezdit vpravo jsou brány jen jako doporučení. Dvojitá čára není zeď, všichni řidiči zatáčky řežou vnitřním obloukem bez ohledu na jízdní pruh nebo na to, že do zatáčky nevidí a každým okamžikem se v protisměru může objevit cokoliv - náklaďák, autobus, kráva nebo parta lidí (nejlépe otočená zády). Na hlavním průtahu městem s dvěma pruhy pro každý směr jedou vedle sebe vždy minimálně čtyři auta, vzdálenosti mezi nimi jsou několikacentimetrové, zboku i zepředu a zezadu. Většina aut tak má všemožné šrámy, ze kterých si nikdo nic nedělá, A za ty dva týdny vidíme hodně havárek, určitě přes deset z nich vážných (zdemolovaná auta obrácená na střechu a podobně).

Všechny komunikace jsou také používány lidmi místo chodníků, které podél cest nejsou (a když už jsou, tak jen jako blátivé krajnice plné děr a výmolů naplněných kalnou vodou). A chodci se chovají, jakoby měli stoprocentní přednost, aut si nevšímají a starost o to, aby je něco nepřejelo, přenechávají řidičům. A zcela zvláštní kapitolou je dobytek - hrbaté krávy zebu, ovce, kozy - to vše se ve stádech pohybuje po silnici. Mimo Addisu v houfech přes celou cestu, protože provoz není příliš hustý. Když jede auto, musí si cestu skrz stádo protroubit a probít se i za cenu občasného mírného pošťouchnutí. Když výjimečně svá zvířata doprovází nějaký pasáček, má sice formální snahu dobytek praštit klackem, ten si z toho ale nic nedělá. A samostatnou kapitolou jsou tvrdohlaví osli, na ty neplatí nic. Když se rozhodne zastavit uprostřed cesty, nezbývá, než ho jakkoliv objet.

Autobusem jedeme na nejvyšší místo Addisu, kopec Entoto, něco přes 3.000 metrů vysoký. To znamená serpentýny a zatáčky, takže hned na začátek si specifika silniční dopravy dosyta užijeme. Provoz sice není úplně hustý, občas ale něco proti nám jede, naštěstí se nikdy nepotkáme v zatáčce, kterou projíždějí oba směry stejnou optimální stopou vnitřním obloukem. A ze zalesněného Entota po čím dále tím užší silničce snášejí babky na zádech padesátikilové otepi dříví (široké přes dva metry) na prodej ve městě, jak je možné, že jsme žádnou z nich nesrazili, nechápu dodnes.

Na Entotu chtěl císař Menelik II. původně vystavět hlavní město své říše, jen nedostatek vody nahoře na kopci nakonec zapříčinil to, že město vzniklo dole pod kopcem. Na Entotu zůstal jen nejstarší kostel ve městě, na rozdíl od ostatních pěkně barevný, takže více než kostel připomíná šestihranný pouťový stan, a skromné císařovy paláce. Nás ovšem nejdříve místní organizátoři směřují do malého muzea (o jediné kulaté místnosti) pod kostelem. Místní lidé si jeho exponátů natolik váží, že je nechtějí nechat ani fotit a natáčet, takže musíme záznamovou techniku nastrkat do zamykatelných skříněk před muzeem.

Muzeum shromáždilo exponáty podobného druhu, jaké jsme už viděli u sv. Jiří a jaké ještě několikrát uvidíme. Oblečení, zbraně, nábytek, obrazy, kříže a koruny, malované staleté knihy na kozí kůži, bankovky historické i současné. Vše je uloženo víceméně bez nějakého formálního uspořádání a bez ohledu na historickou epochu nebo druh vystaveného předmětu, jediným kritériem kurátora zřejmě bylo volné místo, které využil docela náhodným způsobem. Podobně jsou organizovány sbírky v téměř všech menších muzeích (velká státní muzea jsou uspořádána logičtěji). Něco je pod sklem, na něco si klidně můžeme sáhnout. Muzeum hlídá v hadrech zavinutý správce s ušmudlaným turbanem jako z pohádky o Labakanovi. Přitom třeba knihy podobného stáří a obsahu v Evropě jsou pojišťovány na desítky milionů a muzea je mají pečlivě uloženy v depozitářích v temných schránkách s kontrolovanou teplotou a vlhkostí… To vše propůjčuje těmto malým muzeím neopakovatelnou atmosféru. A tím, že exponáty jsou nahuštěny na malém prostoru, netrvá prohlídka tak dlouho, aby začala nudit.

Do samotného kostela nejdeme, probíhá nějaká příprava na mši, takže turisty si tam nepřejí. Takže si jej jen obejdeme dokola, o nic zásadního nepřicházíme, kromě svého stáří není ničím odlišný od těch mnoha dalších kostelů, které nás v následujících dnech čekají. Za kostelem je uprostřed pole několik bílých budov s dřevěnými střechami - jednoduchý a skromný areál císařského paláce Menelika II. Spíše než královský palác připomínají hospodářská stavení nějakého statku.

Dojem posiluje i několik rolníků, kteří rozorávají pole za pomoci několika párů volů táhnoucích dřevěný hák, který nahrazuje pluh. V celé Etiopii neuvidíme jiný způsob obdělávání půdy. Opravdu zde zemědělství ustrnulo v době dřevěné, nevidíme jediný železný nástroj (snad s výjimkou jednoduchých seker přidělaných do topůrek ze silnějších větví). Voli jsou asi dost silní, nevypadá to, že by jim tahání primitivního háku dělalo nějaký problém, přestože není nijak zaostřený nebo jinak uzpůsobený. Jdou stále svým tempem, hák dělá brázdu a rolník holí nebo bičem udává dobytku směr.

Menelik II. žil hodně skromným životem. Jeho palác není nijak zdobený ani rozsáhlý. Vesměs přízemní domečky (kromě jednopatrového domu s ložnicemi královské rodiny), na bílo omítnuté. Vnitřní vybavení se nedochovalo, ale zřejmě také nebylo nijak luxusní. Kam se královský palác hrabe na obyčejné chaloupky z některých našich skanzenů. Jeho vybudováním určitě Menelik II. svou říši neuvedl do ekonomické krize, jako tomu bylo v některých dalších zemích (třeba jako když vybudování paláce Dolmabachce v Istanbulu způsobilo krach a pád Osmanské říše). Což mu slouží ke cti.

Snad trochu důstojněji působí dům s jídelnou na konání hostin pro hosty. Tomu dominuje velká jídelní hala, kolem které je několik menších místností sloužících jako sklady a jako místa pro "švédské stoly", kam si hosté chodili sami nabírat jídlo. V masovém skladu jsou zazděny ve stěně háky z volských rohů, na které byly věšeny kusy masa. K oblíbeným pochoutkám patřilo a dodnes patří syrové maso nakrájené na tenké plátky (spíše škrábané jako náš tatarák). Právě z masa na hácích si každý mohl ukrojit čerstvou porci. Dokonce nám Mule tvrdí, že nejčerstvější je maso z živé krávy, takže prý zde byl i dobytek znehybněný a fixovaný provazy, z něhož se maso vyřezávalo zaživa! My budeme mít možnost je také ochutnat (pochopitelně ne ze živých krav) na slavnostní večeři poslední den před odletem. A musím říct, že je výborné (pozn.: prozatím se u nás první měsíc po návratu neobjevily žádné příznaky nějaké nemoci související se syrovým masem).

Na infotabuli jednoho z paláců nás zaujme jedna zajímavost. Text je dvojjazyčný, v amharštině a v angličtině. Amharština slouží v Etiopii jako takové esperanto, protože v zemi se mluví stovkami řečí a dialektů, každý kmen mluví jinak a často si nerozumí ani se svými sousedy. Proto je amharština ustanovena jako národní jazyk, který by měli ovládat všichni (kromě svého základního jazyka mateřského). A právě v amharském textu je uveden rok o šest let starší, než v textu anglickém. Jak je to možné?

Ono totiž Etiopané počítají svůj kalendář podobně jako my, tedy od narození Krista. Jenže se o něm dověděli od krále Bazéna až o skoro sedm let později. Že jste o králi Bazénovi nikdy neslyšeli? Ale ano, znáte ho moc dobře, je to ten černý vzadu ze Tří králů, Baltazar (tak mu říká Bible). A cesta z Jeruzaléma mu trvala těch sedm let. Navíc etiopský nový rok začíná 12. září, aby byl zmatek s počítáním úplný. Teď už nikoho nepřekvapí, že i čas se počítá jinak - den má sice také 24 hodin, ale začíná naší šestou hodinou ranní, takže na většině hodin v Etiopii je o 6 hodin méně, než na našich hodinkách. Výjimkou jsou třeba letiště, nebo když někdo říká čas turistovi, tam se snaží přizpůsobit světovému pojetí času počítanému od půlnoci. A nakonec už raději bez dalšího vysvětlování: rok tu má 13 měsíců, z nichž ten poslední trvá jen 5-6 dní.

Cestou dolů si necháváme zastavit na vyhlídce na město, hned se kolem nás vyrojí několik prodejců suvenýrů. Addis je v oparu, takže vyhlídky si tolik neužijeme. Zato se k nám shora blíží dvě ženy z etnika Dorze (později se s Dorzy detailně seznámíme v jejich teritoriu v horách Guge v povodí řeky Omo na jihu Etiopie) s nákladem eukalyptového dřeva (eukalyptus není v Etiopii původní, ale protože rychle roste, začal se uměle vysazovat v odlesněných lokalitách, aby byl nahrazen úbytek a nedostatek dřeva). Každá nese obrovskou otep přes dva metry širokou, váha prý je kolem 50 kg, ale já bych určitě hádal více. Ve městě dřevo za pár drobných prodají, prý asi 150 birrů za otep. Za 5 i více kilometrů cesty s takovým nákladem nic moc. Jdou takto dvakrát denně, dřevo jen snášejí, otepi jim připravuje někdo jiný (často děti), takže i těch pár birrů se dále dělí. Menší bakšiš, který jim Petr dává za nás všechny za to, že se nechají vyfotit, jim přijde vhod.

Vracíme se do města a projíždíme úzkými uličkami kolem centra k městskému tržišti Merkato (prý největší tržiště střední Afriky). Cesty jsou ucpané, jedeme místy krokem. I místo na krátké zastavení na vystoupení je těžké najít, nakonec pomáhají nějací policisté, kteří dopravu v okolí tržiště usměrňují. Trh zabírá několik bloků, možná celou čtvrť. Prodává se zde úplně vše, my se však projdeme nejzajímavější částí s prodejem ovoce a zeleniny, masa, ryb, bylinek a koření. Sortiment je podobný obdobným tržištím jinde, i když pár specialit by se našlo. Třeba děti prodávající přímo na chodníku nějaké potištěné papírky svázané do menších balíčků. Vůbec nechápeme, o co se jedná, musíme se zeptat Muleho. Ten je zase překvapený, že tak jednoduchou věc nepoznáváme: děti z odpadového papíru naskládají obálky, nějakým přírodním lepidlem je slepí a prodají zákazníkům. Ti si pak do nich nechají třeba odsypat koření. Igelitové tašky a sáčky se v Etiopii nepoužívají, setkáme se s nimi jen naprosto výjimečně. Vše se balí maximálně do papíru, ale nejčastěji se běžný sortiment prodává ze stánku přímo do ruky, bez nějakého balení.

Tržiště není turisticky orientované. Prodavači nám rádi předvedou svůj sortiment, dají čichnout nebo líznout špetku koření, nicméně ani nečekají, že bychom něco koupili. Jen mladí kluci se slunečnímu brýlemi nebo pásky doufají v nějaký kšeft. Právě pásky na první pohled nevypadají za požadovanou cenu špatně, ovšem při bližším pohledu je poznat, že kvalita je špatná, opracování nestojí za nic, přezky jsou rezaté. Takže nic.

Nakonec si necháváme část tržiště vyhrazenou prodeji khatu (čatu), drogy s obsahem amfetaminu. Ono to vlastně oficiálně droga není, protože studie prozatím neprokázaly fyziologickou závislost, takže ji Etiopie vesele distribuuje jako největší exportér do celého světa včetně EU - velkým odběratel je Nizozemí, kam se droga dováží po celých nákladních letadlech. Khat lze naprosto oficiálně v Etiopii sehnat na každém tržišti. A o té neprokázané závislosti by mohly jistě vypovídat např. desetitisíce Jemenců, kteří jsou schopni nějaké aktivity maximálně do oběda, aby celý zbytek dne strávili letargickým přežvykováním listí khatu a hleděním do blba (pardon, do prázdna). Pár kolegů si balíček koupí na vyzkoušení, ono to však není tak jednoduché. Khat se musí žvýkat dlouhodobě a pravidelně, po jednom balíčku se žádné účinky nedostaví, byť by se žvýkal několik hodin.

Čekání na autobus, který musel odjet zaparkovat někam dál, se protahuje a na nás se začíná projevovat to, že na záchodě jsme byli před docela dlouhou dobou. Nějaký místní pomocník Muleho, který nás měl za úkol hlídat, abychom se v bludišti tržiště neztratili, se nabízí, že nás odvede na nějakou toaletu do restaurace. Necháme se se odvést za několik rohů, úzkým temným průchodem, snad necelý metr širokým, a po rezatých kovových schodech se dostáváme do nečekaně civilizované cukrárny. Cesta sem vypadala hodně nebezpečně, ještě nejsme zvyklí a nevíme, co si můžeme dovolit, takže jsme z ní byli trochu nesví. Naprosto zbytečně, Etiopie patří k bezpečným zemím. Záchod vypadá očekávaně, tedy děsivě, ale jsme za něj rádi, situace už začínala být kritická. Zato zákusky ve vitrínách lákají k ochutnání a hosté podniku jsou oblečeni mnohem lépe, než je běžný průměr na ulici. Tím více překvapuje ten hrozný přístup bez jakékoliv informace, že se tudy chodí do nějaké cukrárny.

Posledním bodem programu je návštěva jednoho z nejdůležitějších paleontologických muzeí na světě, Národního muzea. Cesta sem chvíli trvá, mezitím se obloha zatahuje a začíná pršet. Naštěstí do muzea přeběhneme dříve, než se spustí tropický slejvák, a bouřku tak přečkáme v suchu. Muzeum má několik sekcí, protože se však blíží konec návštěvní doby, míříme hned do nejvýznamnější části, tedy do oddělení mapujícího historii lidského rodu.

Čestné místo zaujímají dvě ležaté a jedna stojící vitrína. V horizontálních skleněných boxech leží kosterní pozůstatky Lucy a Ardiho, rekonstrukce doplněného skeletu Lucy pak stojí ve vedlejší vitríně pro představu, jak kostra vypadala původně.

Etiopané se od ostatních Afričanů (i od nejbližších sousedů, třeba v Keni) vzhledově i povahově poněkud liší. Jsou asi nejpracovitějšími obyvateli černého kontinentu, jsou hrdí a pyšní na svou zemi a svůj původ. Mají k tomu důvod, vždyť z Etiopie pravděpodobně pochází lidská rasa, byly zde nalezeny nejstarší kosti prvních hominidů. Nejznámější z nich je právě zmíněná Lucy, přestože po ní byla nalezena ještě starší kostra, pojmenovaná Ardi (Lucy je stará jen 3,2 milionu let, Ardy bude slavit téměř 4,5 milionu).

Výjimečně zachovalou kostru Lucy objevili 24. listopadu 1974 archeologové Donald Johanson a Tom Gray. Hned jim bylo jasné, jak důležitý nález učinili. Večer to oslavili, trochu popili a z magneťáku pořád dokola hráli Beatles. Ano, "Lucy in the sky with diamonds". A někdo, ráno si už nepamatovali, kdo to byl jako první, začal kostřičce asi metrové pravěké dívky říkat Lucy. A už jí to zůstalo.

Lucy, Australopithecus afarensis, byla 110 cm vysoká, podobná šimpanzovi, ale už chodila vzpřímeně, zachovalo se asi 40% všech kostí kostry, zbytek se dá poměrně přesně odvodit. Ono ve vitrínách originály kostí nejsou, ty jsou uloženy v depozitáři, my vidíme jen zdařilé kopie. Jediný originál je zkamenělá lebka v další vitríně, už ne tak známá a populární jako Lucy s Ardim. Na infotabulích kolem je textově i graficky zaznamenána historie lidského rodu od nejstarších nálezů (zlomky kostí a zubů) až po současného člověka. A právě Lucy s Ardim jsou celosvětově nejstarší pozůstatky člověka v poněkud komplexnější formě.

Další části muzea představují další historické exponáty z různých epoch až po dvacáté století. A de facto po současnost, protože hodně předmětů zde vystavených později uvidíme v reálu jako stále používané (stoličky a hole jižních kmenů, lodě, oštěpy, háky na orání a další). Z těch modernějších zaujme trůn Heile Sellasieho. Ono se spíše jedná o dřevěnou vyřezávanou lavici s baldachýnem, která musí stát v atriu muzea, protože je dost rozměrná.

Mezitím přestalo pršet, vyšlo nám to ideálně. Součástí areálu kolem muzea je restaurace, pojmenovaná samozřejmě Lucy, jak jinak. Na první večeři, vlastně první pořádné jídlo, to vypadá na správné místo. Před vchodem ze strany od muzea je rybníček, ve kterém spí dvě velké želvy. Marně čekáme, že se probudí a předvedou se nám v celé své kráse. Restaurace vypadá velmi elegantně, celá v dřevěném provedení, od stolů po obložení stěn a stropu.

Personál nám spojil stoly do tabule, kam se všichni vejdeme. Poroučíme si k pití půllitrové pivo sv. Jiří, nejvíce rozšířené v celé zemi. Příště zkusíme i jiná lokální piva, ale celkově v počtu vypitých piv sv. Jiří s přehledem vyhraje. Je celkem pitelné, k jídlu ideální. Chutná i nám nepivařům. K jídlu bychom rádi něco typického a nejlépe s injarou. Petr nám doporučuje nějakou hovězí masovou směs, ke které je právě injara.

Dostáváme před sebe misku s masem v červené směsi, trochu pikantní, nudličky hovězího jsou tužší, nicméně jíst se dají a nechutná to špatně. Jako příloha je talíř se zvláštními srolovanými měkkými plackami. Tak to je ta injara.

Injara je tu zásadním a vpravdě národním jídlem. Ze semen trávy miličky habešské se vypracuje hodně řídké těsto, které se spirálově od vnějšího okraje ke středu nalije na rozžhavený kulatý plát nad ohněm. Tekuté těsto se spojí do porézní placky, která se po chvíli pečení smotá do ruličky. Vypadá pak trochu jako obvaz nebo hadr na nádobí s houbovitou strukturou.

Injara je nejčastější přílohou ke všem etiopským jídlům. Etiopana by asi ani nenapadlo přikusovat k jídlu něco jiného. Její chuť je mírně řečeno zvláštní a nezvyklá. Je totiž nakyslá, ba přímo kyselá. Na první pokus může být i problém nezvykle chutnající pórovitou placku polknout. Ale dá se na ni docela úspěšně zvyknout, sice to nikdy nebude pochoutka, kterou by si člověk dal, protože na ni má zrovna chuť, ale jako příloha k jídlu je výživná, zasytí a celkem příhodně chuťově doplní zejména masitá jídla.

K etiopským jídlům se nepodává příbor, placka tedy slouží i jako nástroj k nabírání masa a omáček (bez výjimky pálivých). Kousek se odtrhne a použije k nabrání, asi jako když u nás bereme nějakou nečistotu do ubrousku, tak přesně tak se nabírá jídlo do injary. Barva se může různě lišit, od světlé po hnědou či zelenou, chuť zůstává stejná (aspoň pro naše nezkušené jazyky).

Z restaurace už míříme přímo zpět do hotelu. Je večer, nic už nemá význam podnikat. Připravíme se na zítřejší cestu a půjdeme si lehnout.

Cesta na jih

Ráno vstáváme brzy, to už bude náš úděl až do konce cesty. Hodně času strávíme přesuny, nedá se nic dělat. Po snídani nás za hotelem čekají čtyři pětimístné bílé džípy Toyota Landcruiser 4x4. Jsou i vzadu dost prostorné, aby při plném obsazení všichni měli dost místa. Hned se k nám hrne nejstarší z řidičů a naviguje nás do svého džípu. Nakládáme zavazadla do kufru, místa je dost. Řidič se jmenuje Berhaniu, je z kmene Gurare a budeme s ním jezdit následující týden. Máme štěstí, Berhaniu je velmi komunikativní a přátelský, mluví srozumitelnou angličtinou. Celou cestu nám bude komentovat a upozorňovat nás na zajímavosti, pustí nám etiopskou muziku současnou i starší (skoro až jazzovou), někdy i zazpívá. Do každého džípu dostáváme balenou vodu, bude se hodit.

Cesta přes Addis není moc zajímavá, i když se Berhaniu snaží ukazovat různé zajímavé objekty - největší etiopskou průmyslovou továrnu (textilku), budovanou železnici do Djibuti, státní byty v patrových domech připomínajících naše sídliště. Provoz je hustý, zácpy jsou hlavně kolem velkých kruhových objezdů, kam je potřeba se vecpat násilím za občasného zaskřípění plechů. Ale sotva opustíme hranice hlavního města, přichází až nečekaná exotika.

Zděné domy mizí a projíždíme vesnicemi s domečky postavenými z dřevěných konstrukcí vyplněných větvemi a slámou, střechy zpočátku rovné plechové jsou brzy vystřídány tradičním střechami z uschlých trávových došků. Asfaltová silnice je užívána jako hlavní komunikace pro pěší i zvířata, provoz je spíše řidší, jen ve větších městečkách zhoustne o modrobílé trojkolky připomínající asijské tuk-tuky nebo motorikši.

Kousek za Addisem zastavujeme uprostřed přírody, kopečky kolem nás jsou porostlé trávou a křovinami, mezi kterými se pase dobytek. Scenérie je nádherná, bude se pořád měnit, ale vždy bude krásná. Hlavním cílem zastávky ani tak není focení nebo obdivování přírodních krás, ale poprvé využijeme to, čemu Mule říká bushtoilet. Nejhezčí etiopské záchody, čili využití přírody za nějakým keříčkem, muži vlevo, ženy vpravo. Budeme je využívat několikrát denně prakticky celou cestu. Důležitá je rychlost, protože ač krajina vypadá naprosto opuštěně a liduprázdně, do pár minut se odevšad vynoří zvědavci, kteří nás pozorně sledují na každém kroku. Kdoví, jestli už někdy takto z blízka viděli bělochy.

Vyjeli jsme ráno brzy už proto, že máme cestou plánované dvě zastávky. Na první z nich musíme odbočit z hlavní cesty doprava a jet pár kilometrů mimo trasu po nezpevněné hliněné cestě. Hned po opuštění asfaltky se ráz okolí mění. Dřevěné hranaté domy s plechovou střechou rychle mizí a jsou nahrazeny tradičními kulatými chýšemi s dřevěnou konstrukcí vypletenou větvemi, kuželovitá střecha je tvořena dřevěným rámem pokrytým svázanou uschlou trávou. Nejčastěji je pár domečků po hromadě jako malá osada, případně jen jedna rodina má svůj dům uprostřed dvora ohraničeného trnitým proutěným plotem. Na dvoře často stojí ještě otevřený přístřešek - střecha na kůlech, kde se před sluncem přes den a před chladem na noc schovává dobytek. Někdy je před vchodem do chatrče ohniště mezi několika kameny, které paní domu využívá jako kuchyni.

Cestou oběma proudy proudí davy lidí, běžný jev v celé zemi, pořád se všichni přesunují odněkud někam, i kilometry od obydlených míst je cesta pořád plná lidí směřujících za nějakým nejasným cílem. A když je v blízkosti trh, tak davy ještě zhoustnou. To vše se mísí se stády krav, ovcí a koz roztaženými přes celou šířku cesty. A o oslech, kteří si dělají, co chtějí, už jsem psal. Nechtěl bych se tu živit jako řidič. Kozy jsou neuvěřitelně šikovné při šplhání po zdánlivě svislých skalách a stěnách, několikrát se o tom můžeme přesvědčit, když přejíždíme vyschlá řečiště, kam se kozy slézají po kolmém srázu napít.

Většina přejížděných řek je vyschlá, období dešťů je na samém začátku. U občasných louží nebo zbývajících potůčků ve vyschlých řečištích se shromažďují ženy peroucí prádlo, muži se tu zase koupou - nejsou stydliví, komplet se svlečou a koupou se nazí. Dokonce v jednom městě (ještě na hlavní cestě, ne tady v "divočině") prostředkem proti nám kráčí nahý chlap a nikdo se nad tím nepozastavuje. Nejdříve ho pokládám za nějakého místního blázna, ale něco podobného pak vidíme ještě několikrát. Prostě občas nějaký muž se rozhodne chodit nahý a hotovo.

Od příležitostné vody, která je vždy kalná a temně hnědá, roznášejí ženy a děti žluté kanystry s vodou do svých domovů, často i několik kilometrů. Děti se tak zapojují do domácích prací snad od pěti-šesti let. Takový drobeček dostane pětilitrový kanystr a jde s ním čtyři kilometry k vodě, nabere kalnou tekutinu, hodí si kanystr na hlavu a vrací se domů. Techniky nošení těžkých kanystrů jsou různé, ale nesení na hlavě je nejrozšířenější. Ženy někdy nosí na hlavě hadr stočený do věnce, na který náklad usadí, často se ale obejdou i bez něj.

Na oslech jsme pozorovali zvláštní dřevěné konstrukce, nebylo nám jasné, co je jejich účelem. Až po chvíli jsme zahlédli pár oslů, kteří na konstrukci měli usazené dva velké kanystry s vodou, konstrukce je určena právě k uchycení těchto kanystrů. Voda zřejmě slouží k pití a vaření, umývání asi domorodci moc nedají, na to je voda moc vzácná. Zajištění vody věnují dlouhou a důležitou část každého dne. Ale jak můžou tu hnědou vodu pít, to mně není jasné.

Veškerá půda, kam až oko dohlédne, je pečlivě obdělána a využita k pěstování různých plodin. I vzdálené kopce jsou pokryty barevnými obdélníky políček až samotné vrcholky. Etiopané jsou opravdu hodně pracovití. To už musí být opravdu neúrodná země, třeba celá skalnatá, aby nebyla kultivována. A i pak je využita aspoň k pastvě. Ovšem krajina je velmi různorodá a pořád se mění, takže je pořád na co se dívat, nejraději bych měl kameru puštěnou na nahrávání v kuse celou cestu - krajina, lidé, zvířata, chatrče, vesnice - vše je nesmírně exotické a zajímavé.

Nás ovšem čeká první plánované zastavení. Přestože vytesané monolitické kostely jsou doménou severní Lalibely, i zde na jih od Addisu jeden takový do skály vtesaný kostel stojí. Adadi Mariam – jediný monolitický kostel v jižní Etiopii, ze 13. století, z doby císaře Lalibely. A právě od těch známějších lalibelských kostelů se dost liší, takže určitě stojí zato se u něj zastavit. Je totiž mnohem přírodnější, nemá nad sebou ochranou novodobou střechu, naopak jeho strop tvoří původní zatravněná skála, takže vlastně už z malé vzdálenosti ani není pořádně vidět.

Před sebou vidíme malý kopeček, spíše jen mírně vyklenutou vyvýšeninu s křížem na vrcholku. Vůbec nevypadá na kostel. Až když přijdeme blíže, zpozorujeme kolem travnaté kopule hluboký kruhový příkop. Ten byl do skály vytesán jako první, ovšem vždy po jeho prohloubení se hned vytesala a vyzdobila příslušná interiérová část kostela uprostřed. To muselo vyžadovat vynikající prostorovou představivost a dobré stavební plány.

Kamenný kostel měl několik výhod. Předně zde v okolí nebylo pořádně z čeho stavět, hlíny na nějaký druh cihel bylo málo, kameny jako takové tu nejsou a vytesávat pravidelné kvádry ze skály by bylo obtížnější, než vytesat rovnou kostel. Skála je dobrá přírodní izolace chránící před rozmary počasí. A konečně při napadení země nájezdníky byly povrchové stavby často zničeny a vypáleny, ovšem kamenný kostel se vypálit nedá. Při muslimských atacích byl tedy aspoň zasypán, což se kladně projevilo v tom, že zůstal zakonzervován v dobrém stavu až do odkrytí v minulém století. Nyní pořád slouží svému původnímu účelu, stále se tu konají bohoslužby a mše.

Do kostela se sestupuje po vytesaných schodech na vnější straně příkopu. Ženy musí používat své schodiště a vchod, muži také. Vevnitř se ale volně promíchají. Na dně příkopu se musíme pochopitelně zout a teprve pak můžeme vstoupit. Vše je podobné ostatním kulatým či čtvercovým kostelům, jak to známe už z Addisu, jen je vše vysekané do skály. Tedy vnější chodba, prostřední chodba a střed s nejsvětější svátostí, tabotem, kam nesmíme ani nahlédnout, natož vstoupit. Kamenné stěny jsou zakryty různými závěsy, kusy látky kryjí i naivistické obrazy - ovšem jen jako ochrana před světlem, nikoliv před námi. Naopak, nám je civilně oblečený kněz rozhrne, abychom si je mohli pořádně prohlédnout. Opět dostáváme výklad, jsou nám předvedeny obřadní bubny, můžeme si prohlédnout vzácnou knihu s ilustrovanými modlitbami nebo biblickými příběhy (zejména o panně Marii a jejích zázracích, proto se tu podobným knihám říká Mirákl).

Při rozchodu si projdeme kamenné chodby lemované obloukovými okny, celé to vypadá velmi romanticky, vytesání kostela musela být ohromná práce zasluhující i dnes obdiv. Obejdeme si kostel i na povrchu, ženy navštíví místní toalety a litují, že nešly do přírody. Kolem poletují zajímaví ptáci velikosti našeho menšího kosa, ovšem s jasně oranžovým břichem. Až doma je identifikuji jako bělořity oranžovobřiché.

Návštěva kostela při cestě na jih představuje určité zdržení a zajížďku, ale určitě ji doporučuji, měla by být povinná, a to i pro toho, kdo už viděl nebo se naopak chystá do Lalibely. Adadi Mariam je úplně jiný a má zcela zvláštní atmosféru. A kromě toho zde na rozdíl od Lalibely nepotkáte mimo místního kněze jiného člověka (aspoň v mimosezóně), což přispívá k příjemnému dojmu z návštěvy.

Vracíme se na hlavní tah a pokračujeme v cestě na jih. Opouštíme území Oromů obklopující Addis a vjíždíme do kraje Gurare, kde je doma náš řidič. A přímo ve vesnici Tyia, kde Berhaniu bydlí (cestou zpět za týden uvidíme i jeho ženu a jednu z dcer), nás čeká další zastavení, u stél chráněných UNESCEM. Odbočku ke stélám by bylo snadné přehlédnout, zkorodovaná cedule je téměř nečitelná. Přitom stély jsou jen pár metrů stranou.

Uprostřed travnaté louky s několika stromy tu stojí svislé i povalené stély, náhrobní kameny asi z 12. až 14. století. Většina z nich je uspořádána do mírného oblouku otevřeného k jihu, severně od hlavní skupiny je několik kamenů zřejmě na čestném místě vyhrazeném nějaké významné rodině. Na těchto stélách se nejlépe zachovaly reliéfy, jejichž význam se nám Mule snaží objasnit, máme ovšem pocit, že většina výkladu jsou nějaké oficiální domněnky, avšak s jistotou se význam reliéfů asi zjistit nedá.

Zatímco Mule se snaží, naši pozornost odvádějí velké myši, prohánějící se mezi náhrobky hlavní skupiny. Až se dostaneme blíže, tak zmizí a uvidíme jen díry do země, kde žijí. Obcházíme hlavní skupinu, studujeme další reliéfy. Tady jsou konečně některé jednoznačné. Na zemi leží kámen, který původně stál svisle a na hlavní stéle byl posazen menší kámen tak, aby výsledek znázorňoval člověka. Na hlavním kamenu je nezaměnitelný reliéf povislých ženských prsou. Takže zde je vše jasné, náhrobní kámen patří ženě.

Dostáváme rozchod na focení. Mule nás vede k jednomu menšímu stromu (nebo většímu keři), něco jako naše planá švestka (trnka). Rostou na něm plody velikosti menších šípků různé barvy, od červené po černou. Právě černé plody jsou už zralé a jsou jedlé. Nenecháme se přemlouvat a zkoušíme - jsou výborné, něco jako borůvky, i když ne tak sladké. Sníme jich poměrně dost, snad to nebude mít nějaké následky (nemělo).

Ještě zastávka u vstupního domečku, kde se prodávají suvenýry. Žádná průmyslová výroba jako v jiných zemích, zde co kus to originál, vše ručně vyrobené, nenajdou se dva stejné kousky. Uděláme místním dvěma ženám tržbu, my například kupujeme dřevěnou figurku domorodce s koženým přehozem kolem krku, která nám v polici doplní podobně velkého Masaje z Keni a štíhlou dvojici černochů z JAR. Jinde už je pak neuvidíme, podobně to je s většinou suvenýrů, na každém místě jsou jiné. Pokud se zaváhá, žádné příště už nebude.

V městečku Hossaina stavíme na oběd. Místní jídlo jsme zkusili včera (injara nás moc nezaujala), takže dnes chceme zkusit něco kosmopolitnějšího a objednáme si pepper steak. Chyba! Nemá to se steakem nic společného, tenký hovězí plátek je tuhý, špatně se kouše, je zalitý UHO, univerzální hnědou omáčkou neurčité chuti. Místo hranolků je bez vysvětlení rýže. Zklamání. Ještě to jednou nebo dvakrát později zkusíme s hovězím nebo kuřetem na nějaký mezinárodní způsob, než si uvědomíme, že je lepší zůstat u tradičních místních jídel.

Stále se vzdalujeme od klasické civilizace do míst, kde jsou naše auta raritou. Opustili jsme náhorní planinu ve středu Etiopie a sjíždíme o 1.000 - 1.5000 metrů níže, pořád jsme ovšem kilometr nad mořem. Začíná se oteplovat, jsme rádi za tříčtvrťáky a trička s krátkými rukávy, které jsme na dnešek zvolili, přestože v Addisu na to počasí příliš nevypadalo. Čeká nás týden tepla.

Asfalt nenápadně mizí a začíná převládat písek. Starší lidé podél cest nás spíše ignorují, někteří mladší na nás mávají a volají, děti předvádějí různé tance charakteristické pro oblast, kterou právě projíždíme. Doufají, že zastavíme a dáme jim nějaký ten birr, je jich ovšem tolik, že bychom brzy byli na mizině. Prakticky každých pár desítek metrů nějaký klouček vrtí zvednutou nohou, skáče sounož nebo s nohama od sebe, kmitá koleny, někteří dokonce dělají stojky. Jsou neprosto neúnavní, vůbec to nevypadá, že by si uvědomovali beznaděj svého počínání. Snad to dělají i proto, že je to prostě baví, provozují to jako nějaký sport. Jen dnes jich míjíme určitě několik stovek.

Půda kolem je vyprahlá, už není obdělaná na každém možném místě. Asi je tu na to dost sucho. Ve vegetaci podél cesty náhle převládají deštníkové akácie, pravá Afrika. Později odpoledne zastavujeme u řeky, která skutečně teče a není vyschlá, dokonce kousek proti proudu padá z útesu jako vodopád. Petr plánuje, že cestou zpět bychom se mohli jít podívat pod něj, ale nakonec nám na to nezbude čas. Nic se neděje, uvidíme několik hezčích vodopádů a pěkně z blízka.

Poslední zastávka je asi hodinu před cílem u jezera Abaja. Abaje je vlastně větší dvojče jezera Chamo, jehož návštěvu s pozorováním krokodýlů a hrochů máme na programu zítra. A jak už to u dvojčat někdy bývá, jsou obě naprosto rozdílná. Abaja je mnohem větší, o něco hlubší a hlavně jeho vody jsou temně hnědé. Většinu ryb sežrali krokodýli, a když pak už neměli co jíst, tak ponechali vybrakované jezero být a zmizeli. Zato Chamo je krásně modré, rybnaté a uživí stále početné krokodýly a hrochy, nemluvě o vodním ptactvu. Obě jezera odděluje jen úzký předěl, tak tenký, že jej místní nazývají Božský most. Nejlépe tento přírodní most vyniká při pohledu z našeho dnešního cíle, města Arba Minch, odkud jsou vidět obě jezera najednou.

Prozatím jen sledujeme stádo krav, které se přišlo k temně hnědému jezeru napít. Kousek od břehu roste z vody houština papyrusu. Jsme celí vytřesení z šotolinové cesty, takže jsme za krátký odpočinek vděčni. Přestože celý den sedíme, začíná se projevovat určitá únava, asi ještě následek noční cesty letadlem a dnešního kodrcání po nekvalitních cestách. Když v Arba Minch zastavujeme u naší lodge, jsme docela rádi.

Lodge je nad očekávání kvalitní. Dostáváme jako welcome drink šťávu z cukrové třtiny, je vynikající a personál když vidí, jak nám chutná, tak nosí další a další, až nám žbluňká v břichu. Z terasy vidíme na obě jezera, už se ale dost stmívá, na rozumnou fotku to není. Ráno se sem musíme vrátit (ona tu bude stejně snídaně, jen nezapomenout foťák). Jsme ubytování ve stylových kulatých srubech (kamenných s tradiční travnatou střechou), vybavení na úrovni minimálně ***, možná lepší. Postele velikosti queen size s pohodlnou moskytiérou na dřevěném rámu, koupelna se záchodem a sprchou, dokonce bidet. Exotika a přitom pohodlí. Ani se nám nechce na večeři, dojedeme zásoby z domova, které jsme měli na cestu a nestihli je zkonzumovat.

Ráno jsme na snídani mezi prvními, dobře se najíme, obdivujeme východ slunce nad Abajou. Nádhera.

Jezero Chamo

Scházíme se k další cestě na horním parkovišti, přes štěbetání ptáků skoro není slyšet slova. Takový rámus přece známe od snovačů. Skutečně, hned u parkoviště roste strom s větvemi obsypanými typickými hnízdy upletenými z trávy. Citrónově žlutí samečci snovače neposedně poletují z větve na větev a neúnavně štěbetají. Že by hledali partnerky do svých nově upletených hnízd? Zítra je uvidíme ještě lépe, ale to teď samozřejmě nevíme, takže se snažíme ukořistit přes změť větví rozumný snímek atraktivního ptáčka, snovaččí žluť působí pěkně exoticky.

Pokračujeme dále na jih, ale ještě před opuštěním Arba Minch si zajedeme k jezeru Chamo. Ve městě nabíráme průvodce, kteří budou kormidlovat naše dvě loďky, a kupujeme další vodu do našich džípů na další cestu. Hned po opuštění města sjíždíme z asfaltky na cestu vyježděnou v buši. Projíždíme národním parkem Nechisar, ale na žádná velká zvířata nemáme štěstí, i když by tu mohly být třeba zebry. Safari v savaně však není našim cílem, my míříme přímo k jezeru. Oproti Addisu je tu mnohem vyšší teplota, přes den určitě bude atakovat třicítku. Následujících pár dnů užijeme tříčtvrteční kalhoty a tílka.

Menší modré jezero Chamo, větší hnědé jezero Abaja

O jezeru Chamo jsem se už zmínil, je menším dvojčetem jezera Abaja, na rozdíl od kterého má čistější vodu, žije zde více ryb, kterými se živí krokodýli. A na travnatých březích se po nocích pasou hroši. K jezeru nevede žádná pořádná cesta, musí se jet vyjetými kolejemi skrz savanu. Přestože jsme tedy velká zvířata nepotkali, u jezera nás vítali ptáci, hlavně majestátní mrchožrouti marabu. Každý je zná z obrázků a filmů, ovšem málokdo si umí udělat představu o jejich skutečné velikosti. A to se nám zdají ti etiopští o něco menší, než jsme viděli třeba v Tanzánii. Rozhodně jsou více plaší, nechají nás přiblížit maximálně na 25 metrů, pak těžkopádně odletí. To v Serengeti nás nechali přijít téměř na dosah svého nebezpečného zobáku.

Zajímavý je jejich odpočinkový postoj. Odpočívají tak, že si prostě kleknou. Ovšem nohy mají v kolenech zlomeny dopředu, což vypadá poněkud nepřirozeně. Spolu s marabu tu loví (asi obojživelníky) i pár volavek a pasou se tady nějaké kachýnky. Nejdříve si myslím, že by to mohly být endemické etiopské husice, ale ty žijí v ještě vyšších polohách (Chamo je ve výšce 1235 metrů) a jsou nenápadněji vybarveny.

A zatímco se kocháme mrchožrouty, přišli se na nás kouknout opičky - kočkodani zelení. Také jsou celkem bojácní, především při pohybu po zemi. Když vyšplhají do korun akácií, jejich odvaha prudce stoupá. Jsme pro ně asi hodně zajímaví, sledují nás korunami stromů celou cestu trnitou buší od marabí loučky až k samotnému jezeru. Schválně jdeme pěšky, ještě před plavbou po jezeře si potřebujeme odskočit, na lodi to nepůjde. A šmíráky kočkodany to velice zajímá, hlavně pro ženy je to trochu zvláštní, když je ze tří čtyř metrů pozorně pozoruje opičák.

Mule s Petrem nám předvádějí soužití trnovníku s mravenci. Mezi několika jehlicemi trnovníku je občas kulatá zduřenina, která po rozlousknutí odhalí své tajemství - je plná drobných mravenečků, kteří v ní žijí. Zřejmě v oboustranně výhodné symbióze, mravenci se živí šťávami a mízou keře, trny je chrání před predátory, kteří by je jinak s chutí pochytali a snědli. Naopak na trnovník chráněný kousavým hmyzem si netroufnou bíložravci.

Přicházíme na mýtinu u jezera, auta už zde parkují a řidiči si mohou chvíli odpočinout. Bažinatým mělkým břehem se musíme dostat k lodím, naštěstí je zrádná propadající se země přikryta volně položenými prkny. Není to úplně pohodlná a bezpečná cesta. Voda je u kraje mělká a pozvolný břeh je proměnlivý podle stavu vody. Nejdříve se obsadí jedna modrá loďka s plátěnou střechou, pak nasedáme my do druhé.

Aby loď mohla nahodit motory, musí nás domorodci brodící se po pás vodou odtlačit od břehu. Jsou nebezpečnější krokodýli nebo bilharzie (to jsou ti červíci, kteří se zavrtají do kůže, miniaturní motolice způsobující schistosomózu)? Prý tady na tomto místě zrovna krokodýli nejsou. Nicméně cesta ke shromaždišti krokodýlů nazvanému Crocodile market netrvá ani 10 minut. Pravda, tomu krokodýlovi by to trvalo o něco déle, nemá lodní šroub poháněný motorem, ale já bych na to rozhodně nespoléhal.

Už po vyplutí vidím v dálce nějaké bílé ptáky, domorodec u kormidla mně potvrzuje, že to jsou opravdu pelikáni bílí, jak si myslím, ale nezdá se, že by ho to nějak vzrušovalo. On totiž na rozdíl ode mne ví, že jich uvidíme mnohem více z úplné blízkosti. Jezero je lemováno pásem hor, bohužel schovaných v ranním oparu, takže přestože panoráma jezera mezi horami vypadá docela pěkně, na focení to není, snad přes žlutý filtr by to trochu šlo, ale ten nemám. Aspoň se můžu v klidu kochat.

Blížíme se k nizoučké skupině bahnitých ostrůvků zarostlých rákosím a už z dálky vidím nějaký pohyb. Naivně si myslím, že mám africká zvířata dobře natrénovaná a tvrdím místnímu průvodci, že jsem zahlédl hrocha. Evidentně ho to překvapuje a moc mně nevěří. Oprávněně. Ostrůvky jsou osídleny krokodýly, kteří mají s hrochy rozdělena teritoria, aby si navzájem nekonkurovali a nelezli si na nervy. Tady hroch skutečně nemá co dělat. Takže to zanořující se zvíře, co jsem na zlomek vteřiny zahlédl, nebyl hroch, ale krokodýl.

Za chvíli už všichni vidíme hrbolaté klády válející se na blátivé zemi mezi rákosím. A po dalších pár metrech přiblížení spatříme otevřené tlamy lemované ostrými špičáky. Na nejbližším z ostrůvků leží nehybně tři krokodýli vedle sebe a vyhřívají se na sluníčku, otevřenou tlamou se v horkém ránu ochlazují. Loď s turisty je nechává naprosto chladnými. Všude kolem hejna bílých pelikánů, občas nějaký zatoulaný marabu, důstojně na vše dohlížejí velké šedé volavky.

Před chvílí pro mne byli pelikáni atrakcí, teď jich kolem máme desítky a ani si jich nevšimneme, přestože pelikán je hezký a majestátný pták, nečekaně velký. Ale krokodýl je krokodýl. K první skupince se sice nemůžeme dostat nějak blíže, voda kolem je pro naše čluny mělká, u dalších ostrůvků je profil dna příznivější a dostáváme se k velkým plazům relativně blízko, na některé ženy to je až příliš blízko - klidně by si krokodýly prohlíželi raději z větší vzdálenosti.

Sem tam nějaký sklouzne do vody a neslyšně plave kolem, někdy je mu vidět jen dvojice nozder, jindy i celá hlava a konec ocasu. Ale někteří zmizí pod vodou a netušíme, kde vlastně jsou. Naše loďky asi budou bezpečně nad jejich síly, přesto to není úplně příjemný pocit, mít několikametrovou dravou obludu někde pod sebou. A to nějakých sto metrů od nás chytá do ruční sítě ryby místní rybář na voru z pár kulatin, sedí na svém vratkém plavidle jen několik centimetrů nad vodou. Nevypadá, že by se krokodýlů nějak obával.

Zdejší krokodýlové nilští patří k největšímu africkému druhu a zdá se, že někteří budou možná delší než naše lodička. K jednomu exempláři se dostáváme skutečně na pár metrů. Naštěstí si nás nevšímá a s otevřenou tlamou plnou ostrých zubů se ochlazuje. Vidíme mu až do krku, protože (jak je všeobecně známo) krokodýlové nemají jazyk - respektive jazyk sice mají, ale přirostlý ke spodní čelisti, takže jako kdyby jej neměli. A nemají ani stoličky, takže svou kořist roztrhají na kusy, které polykají vcelku (to je to známé otáčení kolem osy s kořistí v tlamě, které má sloužit k potrhání na menší části), případně si utopenou oběť nechají pod vodou trochu rozložit, aby jim lépe sklouzla do krku a dále do žaludku.

Na pahýlu stromu sedí velký dravec se světlejší hlavou a pozorně sleduje vodní hladinu. Podle Muleho to je "lake eagle", orel jezerní, ale takový pták neexistuje. Ono se nám zdá přes svou velikost na jakéhokoliv orla přece jen malý. Spíše typujeme nějakého orlovce, orlosupa nebo něco podobného. Z pohupující se loďky se na tu vzdálenost nepodaří udělat dostatečně dobrou zoomovanou fotku, abych mohl doma ptáka lépe určit.

Vyrušili jsme jednoho z pelikánů a ten se rozhodl poodletět stranou. Sledujeme let mohutného ptáka, připomíná startující hydroplán. Necháme tedy ptáky a plazy v klidu a poodjedeme kousek dál, vezmeme to kolem rybařícího domorodce, právě nahazuje síť. Kousek od něj plave po hladině velká ryba. Sumec, podivně nehybný a netečný. Bodejť by nebyl, už je nějakou dobu chcíplý a to, co vidíme, je jeho nafouklá zdechlina. Rychle pryč.

Pokračujeme tedy dál, obeplouváme miniaturní archipelag porostlý travinami a na druhé straně, zřejmě aby si navzájem s krokodýly nelezli na nervy, se ve vodě pasou hroši. Bohužel v dnešním horkém dni se chladí celí pod vodou, jen při nádechu na chvíli vynoří horní část hlavy s nozdrami nad hladinu. My bychom si občasného nádechu snad ani nevšimli, ale místní průvodci registrují nepatrný pohyb kousek za loďkami a vracejí se.

Je to tak trochu bojovka, protože nádech netrvá dlouho a nikdy nevíme, kde se hlava objeví, takže než foťák najde příslušné místo na hladině, už je v hledáčku jen zčeřená voda. Mule nás naučí fintu - máme sledovat pozorně, jestli se někde na zvlněné hladině neseřadí vlnky do nenápadného šípu. Chvíli to trvá, než se naučíme rozpoznávat velmi nenápadný rozdíl mezi běžnými vlnkami způsobenými vánkem a vlnkami vytvořenými pohybem těla pod hladinou, ale po chvíli už s 75% pravděpodobností dokážeme odhadnout místo příštího nádechu a jsme připraveni stisknout spoušť. Ale ani tak moc kvalitní záběry nezískáme.

Hroch patří k nejnebezpečnějším africkým zvířatům. V počtu lidských objetí jej překonává (zato pořádně) jen nenápadný komár anopheles, šířící malárii. Ve vodě při zachování patřičné opatrnosti snad hroši až tak nebezpeční nejsou, zato v noci se chodí pást na travnaté břehy a nebezpečí nečekaného setkání s lidmi je vysoké. Většinou takové setkání končí tragicky, samozřejmě pro člověka. Proti třítunové obludě s půlmetrovými tesáky nemá člověk šanci.

Chvíli si tak s hrochy hrajeme na schovávanou, hroši jednoznačně vítězí, lepší snímky vynořené hroší hlavy by se spočítaly na prstech jedné ruky, úspěšnost je tak pětiprocentní. Škoda, viděl jsem z tohoto místa i fotky hrochů pasoucích se u břehu téměř celí nad vodou. Takové štěstí mít nebudeme. Dále čekat nemá smysl, pomalu se otáčíme a vracíme se zpět.

Ještě jednou to vezmeme kolem pelikánů, volavek a krokodýlů. Jeden krokodýl plave ve vodě kousek od nás, zdá se nám, že mezi jeho vynořenou hlavu a konec ocasu bychom se s naším člunem v pohodě vešli. Pelikánů a volavek je kolem nás snad ještě více než před chvílí. Přesto se zbytečně nezdržujeme a vracíme se pomalu ke břehu k čekajícím řidičům.

Někdo vytáhne flašku slivovice a nechává kolovat, to nám hned bude cesta lépe ubíhat. Využíváme okolních houštin k odběhnutí, nikdo neví, kdy bude zase příležitost - nevyplatí se váhat a odkládat to, po cestě jsou místa, kde se za tímto účelem zastavit nedá (hlavně kvůli všudypřítomným domorodcům, pro které jsme velkou atrakcí, a při každé zastávce nás obklopí a nenechají nás chvíli v soukromí). Stejnou cestou mezi akáciemi a trnovníky se vracíme do města, kde vyložíme naše lodníky.

Video z jezera Chamo

Cesta pokračuje mezi vesnicemi a městečky dál na jih, doprava řídne, jen v obydlených místech je hustší provoz zejména kvůli modrým tříkolovým tuk-tukům (tak se jim to ovšem neříká, tady je to prostě "taxi"). Po silnici na obou stranách proudí davy domorodců, kam jen mohou všichni pořád chodit? A samozřejmě dobytek a oslové, řidič Berhaniu musí být pořád v pohotovosti. Hlavně osel, ten je naprosto nevyzpytatelný. Tvrdohlavě zastaví uprostřed cesty a nehne se. Nebo naopak jde rovně a najednou bez jakéhokoliv vnějšího popudu zabočí doleva přímo před projíždějící auto. A to přitom zdejší druh oslů vypadá tak sympaticky a inteligentně, mají krátkou hladkou srst béžové barvy, uprostřed zad černý proužek delších chlupů. Zdání klame, s tou inteligencí to bude přesně tak, jak se u osla očekává, tedy že osel je osel.

V korunách stromů podél cesty zahlédneme dlouhé dřevěné válce. U jednoho ze stromů zastavíme, abychom si je lépe prohlédli. Z rákosí spletené válce jsou zavěšeny za háky z větví v koruně stromů, na jednom stromě i více než deset. A vydávají bzučivý zvuk. Jsou totiž plné včel, tak zde staví úly. Uplete se válec (kolem 170 cm dlouhý, 30 cm v průměru), z včelího roje se vezme královna, usadí se dovnitř a za ní přiletí celý roj a usadí se kolem tam. A pak se jen čeká na med.

Jeden úl leží vedle stromu na zemi, můžeme si jej potěžkat - je ještě těžší než vypadá. A na keři opodál sedí roj, asi se opodál čekající chlapci chystají založit nové společenství. Mule najde i kus plástve s včelkou plnící jednu komůrku pylem a kašičkou. Vzbuzujeme tu menší pozdvižení, kolemjedoucí tuk-tuky zastavují a prohlížejí si nás jako atrakci. A my zase je.

Že vzbuzujeme pozornost, na to jsme si už zvykli. Přesto se skoro leknu, když uvidím na stromě u cesty ženu s obrovským vrhacím prakem. Naštěstí nemíří na nás. Takových vrhacích stanovišť vidíme čím dále tím více, ať už přirozených, tedy stromů, tak umělých plošin. Vždy je tam nějaká žena (nebo větší dítě) připravena hlídat a chránit pole před drzými ptáky, po kterých vrhá prakem kameny z přichystané hromádky. A občas je úspěšná, jak se můžeme přesvědčit vzápětí. U pole stojí dřevěná konstrukce, na které visí mrtvolky různých ptáků. Mají sloužit k odrazení ostatních nájezdníků. Strategie to bude zřejmě účinná, v kombinaci s aktivním pobíjením ptáků prakem, protože jinak by ji zemědělci určitě nepoužívali.

Jen je nám divné, jak si malí ptáci do velikosti leskoptve (kovově modrého ptáka se žlutýma očima, velikosti štíhlého kosa) poradí s pevnými kukuřičnými klasy. Asi nějak ano. Mimochodem kukuřici často nabízejí hlavně děti u cest jen tak opečenou na dřevěném uhlí. A i ve městech na každém rohu sedí babka s bubínkovým grilem na dřevěné uhlí a peče kukuřici (bere je ze zásoby volně položené v blátě za sebou). Odpoledne za Konsem si na jedné z fotozastávek od dětí kukuřici koupíme za 4 birry a nejdříve chutná podle předpokladu: kukuřice se přece musí vařit, aby byla měkká, ne péct nad ohněm, aby ztvrdla. A opravdu spálená zrnka jsou tvrdá - ale kupodivu na druhé kousnutí dobrá. Nejdříve máme strach, že tvrdou spálenou kukuřici budeme muset vyhodit, ale po dojedení najednou zjišťujeme, že bychom si dali další.

Ale pozor, ne vše, co vypadá jako kukuřice, je skutečně kukuřice. Pole podél cesty o kus dále totiž sice vypadá jako kvetoucí kukuřice, vysoké rostliny, široké dlouhé listy, nahoře šošolka květu. Až na upozornění Berhania si všímáme, že nevidíme žádné klasy. Ono to totiž není kukuřice, ale čirok (sorghum), což je obilovina z čeledi lipnicovitých, na první pohled (zejména z jedoucího auta) velmi podobná kukuřici. Jen místo kukuřičných klasů se zpracovávají zrnka z květu. Mele se z nich obilí a z něj se dělá hlavně kaše, sirup (melasa) a dokonce se nechá vypálit na alkohol. Patří k nejvíce pěstovaným africkým plodinám a k nejčastějším pokrmům chudých lidí a původních kmenů.

Kolem poledne přijíždíme do největšího města regionu - Konsa. V lodgi, kde budeme pozítří spát, si dnes dáme oběd. Restaurace vypadá honosně (pokoje už budou trochu obyčejnější, aspoň v porovnání s včerejším Arba Minch a dnešním Turmi), upravená zahrada s vyhlídkou na okolní kopce a hory (jsme docela vysoko nad mořem), ne tak vysoká teplota, jako v nížině. Stoly nám srážejí na zahradě pod vysokým stromem, velmi příjemné prostředí. Přímo se nabízí vybrat si z etiopských jídel. Na doporučení zkoušíme velmi oblíbené domácí jídlo, možná zde dokonce nejčastější, masovou směs tibes (čte se [tips], takže se občas při placení divíme, co nám to účtují za spropitné). Je i ve skopové verzi, my dáme přednost hovězímu a jako přílohu chleba, i když se nabízí i injara. A kukuřičnou polévku.

Polévka je docela dobrá, mohla by být i větší porce. A tibes přinášejí v miskách, k tomu na talíři pár krajíčků bílého chleba (veky). Hovězí nudličky samy o sobě jsou sice tradičně tužší, ale u malých kousků to nevadí jako u steaku, ve směsi je ještě cibule, paprika (trochu pálí) a hlavně česnek. Vše ve vlastní šťávě, ochucené právě česnekem. Moc si pochutnáme, směs je na místní poměry výborná a chleba namáčený do česnekového sósu je geniální příloha, injara by tak dobrá určitě nebyla. Tibes si dáme v dalších dnech ještě mnohokrát, určitě vždy, když si nemůžeme vybrat, tak skončíme u tibesu.

Na kafe nezbývá čas, řidiči jsou nervózní - čeká nás ještě dlouhá cesta a další program, musíme pokračovat. Zpočátku jedeme horskou krajinou, pořád ovšem mezi korzujícími davy lidí. A překvapeně sledujeme, že se občas mezi normálně oblečenými domorodci začínají objevovat zejména starší ženy od pasu nahoru oblečené jen do korálků. Dostáváme se pomalu na území primitivních kmenů.

Na jedné z fotovyhlídek si dáme zmíněnou pečenou kukuřici, bohužel stihneme koupit jen jednu a až po rozjetí zjišťujeme, že nám vlastně chutná a dali bychom si jich více. Smůla, na další vyhlídce už děti nic neprodávají, asi jsme už daleko od města. Sjíždíme z hor zpět to vyhřáté nížiny v povodí řeky Weyto a ve stejnojmenném městečku stojíme kousek od tržiště, na kterém jsme měli mít původně na chvíli přestávku. Podle Berhania tu lidé ještě před deseti lety chodili nazí, teď z okýnka vidíme prodávat v prvním stánku dres Messiho. Takže když řidiči navrhují pokračovat na pravý domorodý trh do Arbore, všichni souhlasíme.

Odbočujeme z hlavní cesty doleva na území Tsamajů. Kolem nás pozorujeme obří bavlníkové plantáže, ještě se o nich zmíním později, až budeme na návštěvě u Tsamajů. Prozatím jsou pole jen zoraná a připravená k setí (až začne pršet), takže převládá suchá prašná půda. A z ní se zvedá několik vysokých vzdušných vírů, Berhaniu říká tornáda, ale to je moc silné slovo. Kolem jednoho projedeme docela blízko a je to jen silnější vítr, který se točí dokola a zvedá ze země prach do výšky.

U cesty se objevují Tsamajové v tradičním oblečení a s tradičními doplňky - holí a hlavně stoličkou. Tu v této oblasti nosí muži ze všech kmenů pořád s sebou jako nezbytný atribut muže. Prakticky není možné potkat muže bez stoličky. Ta je vyřezána z jednoho kusu dřeva a často je zdobena rytinami (ne vždy). Je asi 15 cm vysoká, kolem 20 cm dlouhá a 10 cm široká, přičemž sedací část je uprostřed zúžená do tvaru cukrářského piškotu. Chlapi ji nosí v ruce nebo na holi, kdykoliv se zastaví, tak si na ni sednou a v noci ji mají pod hlavou, aby si nepocuchali účes (prý). Moc pohodlné spaní to nebude, navíc musí spát na zádech.

Mule se s některými muži zná a debatuje s nimi, my si ovšem nejsem jisti, zda můžeme fotit, takže s tím počkáme až na vesnice. Mule nám cestou při zastávkách ukazuje různé zajímavosti a plodiny, překvapí nás, že nejčastěji rostoucí keř podél cesty je prudce jedovatý (Mule si po ukázce pečlivě umyje ruce vodou z láhve a otře do nějakého hadru).

Krajina je čím dál pustější. Z už tak dost rozbité polňačky odbočujeme doleva na vyježděné koleje, podle nápisu na směrníku se blížíme do města Arbore.

Etnikum Arbore

Arbore, centrum stejnojmenného etnika, je velice zvláštní město. Leží uprostřed naprosté pustiny, snad po dlouhém období sucha ještě nedorazily počínající deště, a proto okolní krajina připomíná písečnou poušť s občasným živořícím stromem. Centrum etnika živícího se zemědělstvím a pastevectvím by si člověk představoval trochu úrodnější. Vesměs dřevěné domy se střechami z uschlé trávy, často na kůlech. Vypadá to kolem nás trochu jako filmové kulisy.

Zastavujeme na prostranství sloužícím zřejmě za náves (protože město je jen přerostlejší vesnice) a Mule zjišťuje situaci. Kolem nás se srocují ženy a děti a snaží se nám nabízet různé tretky, hlavně korálky. Menší děti z velké části úplně nahé, ženy nahé od pasu nahoru, kolem pasu kožené sukýnky z doma vyčiněných kozích kůží nebo po domácku utkaných pruhů látky obtočených do jakési sukně, na krku desítky korálků různých barev, převládá červená a žlutá. Muže v produktivním věku nevidíme, jen pár starců (později zjistíme, že ti "starci" mají prý kolem padesátky).

Mule bohužel zjišťuje, že termín trhu byl změněný, protože kolidoval s trhem v blízkém sousedním regionu. Následuje rychlá porada a rozhodnutí, že návštěvu města zrušíme - stejně tu není pořádně co k vidění a obyvatelé jsou evidentně zvyklí na turisty, takže chybí ta určitá autentičnost prostředí. Místo toho se budeme vracet do směru naší cesty a budeme hledat nějakou náhodnou vesničku, kde bychom neplánovaně zastavili. Všichni souhlasíme, ještě jsme u žádného kmene nebyli, tak jsme natěšeni na setkání s domorodci, kteří žijí tradičněji, než jejich sousedé ve městě. A určitě nás náhodná vesnice zajímá více než trh (ten, který jsme před hodinou či dvěma viděli z okna našeho džípu ve Weyto, nás spíše odradil).

Jen malý kousek za městem odbočí vedoucí džíp doprava k něčemu, co z dálky vypadá jako velké kupky sena. Dostáváme se do úplně jiného světa, než jsme zvyklí, ty kupky jsou z trávy postavené domy tvořící menší osadu. Mule se vydává sondovat terén. Nejdříve ze všeho musí zkusit najít někoho, kdo mluví amharsky, oficiálním etiopským jazykem, který se používá jako esperanto v celé Etiopii, protože každý kmen a každé etnikum mluví svým jazykem, často nepodobným žádnému jinému (včetně nejbližších sousedů).

Arborů je nyní asi 7.000, přitom ještě před pár lety se udávalo poloviční množství. To je dobře, vypadá to, že situace s šířením civilizace není tak zlá, jak by se někdy zdálo. Jsou skoro soběstační v zaopatřování životních potřeb. Živí se pěstováním především čiroku (sorghumu), chovají i dobytek (hrbaté krávy zebu, ovce, kozy) a drůbež. Oblečeni chodí v látkách, které si sami tkají nebo je vyměňují s okolními kmeny. Nic víc nepotřebují, přesto už znají peníze a vědí, že jsou pro ně užitečné.

Takže základem domluvy je dohoda na odměně za to, že nám dovolí si vesnici prohlédnout a vyfotit. Včetně obyvatel. A v tom je kámen úrazu. Nemáme zájem se handrkovat o každý birr a každou fotku, takže nabízíme Mulovým prostřednictvím paušální částku, samozřejmě výhodnou pro vesnici (naše výhoda bude v tom, že nebudeme muset s každým debatovat a shánět drobné, které jsou věčným problémem).

Následujeme Muleho, kolem nás se začínají sbíhat ženy a děti a je jim divné, že je nefotíme a nedáváme jim za to birry. Chováme se podle pokynů a fotíme vše kromě lidí, za takové focení se neplatí. S ostatním musíme počkat na výsledek domluvy. Ta však vůbec není jednoduchá. Rozhoduje Rada starších, několik velmi starých mužů (už se nevydávají na pastvu), kteří jsou kromě malých chlapců (kteří se ještě nevydávají na pastvu) jedinými muži ve vesnici. Normálně by měl rozhodující slovo "starosta" vesnice, ten je však právě na trhu u sousedního kmene, takže jej nahradí právě Rada starších. Dohoda přes tlumočníka z amharštiny není jednoduchá, s takovým návrhem se zřejmě ještě nikdy nesetkali a neumějí se rozhodnout. Navíc ženy a dívky nesouhlasí, chápání transakce přesahuje jejich možnosti dané historickou zkušeností - vždyť to přece vždy bylo tak, že když mne někdo vyfotí, tak mně dá do ruky dva birry, ty jsou mé a hotovo. Už jim nedochází, že když se nechají vyfotit pětkrát, budou mít jen 10 birrů, kdežto po rozdělení námi nabízené částky mezi jednotlivce to bude znatelně více.

Než se poradí a rozmyslí, schováme se pod akácii do stínu a Mule nám dává výklad o životě tohoto menšího etnika a o jižních kmenech obecně (jižní kmeny žijí v povodí řeky Omo, proto se jím říká Omotická etnika). Rada starších rozpačitě sedí vedle a nezdá se, že by vedla nějaké bouřlivé debaty, spíše na sebe nikdo nechce vzít tu zodpovědnost. Než se něco změní, jdeme se mrknout na chatrče, ty můžeme prohlížet, fotit a natáčet prakticky libovolně. I když jdeme všichni do jedné chatrče, nevypadá to, že by někomu nějak zvlášť vadilo, kdybychom jim prošmejdili kterýkoliv jiný dům - určitě by jim to vadilo méně, než kdybychom někoho vyfotili a nedali mu dva birry (dvě koruny).

Zdejší osada je uprostřed takové pustiny, že i kus dřeva je luxus. Proto si staví netradičně domy celé z trávy, vzácné dřevěné klacky jen dají trávě oporu a formu. Domy jsou skoro prázdné, pouze v jednom rohu dýmá ohniště. Jako nádoby na vodu a vaření slouží různé tykve a kalebaše. Kozy a ovce žijí v chatrči spolu s lidmi. Podlahou zůstala neupravená země, spí se stejně většinou venku, a když je někdo zhýčkaný, natáhne si pod sebe kravskou kůži. Opravdu je toho k životu potřeba minimálně.

Rada starších má trochu problémy s autoritou, ale nakonec rozhodne. Mimochodem, nikdo tady nezná svůj věk, nepoužívají kalendář a neumějí počítat. Mule ale odhaduje věk členů rady tak mezi 50 a 55 lety. Hele, vrstevníci!

Můžeme prý fotit podle libosti, i když to některé ženy pořád nechtějí pochopit a přijmout, při focení protestují a natahují ruce pro birry - když nic nedostanou, tak nás proklínají. A svobodné dívky (poznají se podle vyholené hlavy) se nechtějí fotit vůbec, pár radikálek strhne ostatní. Musí to vyřešit dodatek dohody, že mladým ženám se navíc musí přidat stovka. Tu desetikorunu na každého rádi schválíme.

Konečně snad bariéry padly. Ženy a dívky nezkušeně pózují, samozřejmě by bylo lepší, kdyby se tvářily přirozeně, ale to je příliš těžké. I když nakonec se povede i pár záběrů, kde ostražité zamračené pohledy vystřídají přirozené úsměvy. Dívky a ženy jsou oděny jen do tkaných sukní (případně zástěr z kozí kůže), od pasu nahoru je zdobí jen korálky. Nestydí se, když je tak fotíme? Samozřejmě nestydí, vždyť stydí se Češka v Maroku či Tunisku, když se na ni dívají muslimští muži, protože nemá vlasy pod šátkem a jsou jí vidět lýtka v tříčtvrťákách - pro místní ženy nepředstavitelné odhalení těla?

Nejen Arborové, ale obecně všechny omotické kmeny jsou poměrně kontaktní - muži, ženy i děti se rádi bělochů dotýkají, chytají je za ruku. Po vyfocení se chtějí podívat na display, jak jim to sluší, přičemž se těsně a důkladně celým tělem přitisknou, aby zaclonili display před zářícím sluncem. Zajímavé je, že (na rozdíl od nás) nejenže nejsou vůbec zpocení, ale jejich dotek je suchý a nápadně studený - jakoby právě vylezli z lednice. Že by měli nižší tělesnou teplotu? Nikde jsem nic takového nečetl.

Domorodé ženy jsou vděčným fotografickým objektem, vypadají na snímcích velice malebně (vyniknou hlavně fotky ve velkém formátu, třeba v kalendáři nebo celostránkově ve fotoknize). Chvíli mně připadá trochu nevhodné dělat klasické portréty, kdy focené osobě namířím objektiv z metru přímo před obličej, ale jsou určitě zvyklé, ani nemrknou, nedávají nijak znát, že by je to obtěžovalo. Hledí každá svým stylem, některá zasněně do neurčitého bodu někde daleko vzadu za mnou, jiná přímo do objektivu, další přidá ještě úsměv. Trpělivě pózují, dokud poslední z nás neuloží aparát. Ani pak neodejdou, naopak. I pro ně je návštěva turistů zážitkem. Obklopí nás a snaží se nám prodat různé suvenýry, asi nejopravdověji působí mužské stoličky, některé vypadají přirozeně opotřebovaně dlouhodobým používáním. A když už nic nekupujeme, aspoň nás pozorují se stejným zájmem, jako my pozorujeme je.

Vracíme se k akácii, u které nás čekají řidiči s Toyotami. Rada starších sedí pořád na svých místech, focení si docela užívají, skoro to vypadá, že mají ze zájmu radost, usmějí se, nastrčí do záběru svou stoličku a vůbec aktivně spolupracují. Ale řidiči už nás popohánějí, musíme pokračovat, potmě se zdejší savanou jezdí špatně.

Když není tak sucho, jako při naší cestě těmito končinami, tak se odsud musí vrátit do Weyta a dále pokračovat do Turmi po zpevněné cestě. My však můžeme pokračovat dál vyjetou cestou, která chvílemi využívá i dobytčích stezek a vyschlých koryt řek. Berhaniu říká, že za měsíc se tudy neprojede. Pro nás je cesta samozřejmě dobrodružně zajímavá a chválíme ji, Berhaniu už tak spokojený není, pro řidiče je to složitější.

Kolem nás je savana porostlá různými nízkými trnovníky, které nepotřebují moc vláhy. Když pozorně sledujeme okolí, podaří se nám několikrát zahlédnout párky dik-diků, malých (dokonce vůbec nejmenších) antilop velikosti středně velkého psa, které se vždy pohybují po dvojicích. Na vyšších dřevinách zahlédneme občas zoborožce, různě poletují kolem kovově zářící leskoptve a žlutí snovači. A nad námi zakrouží ve výšce supi.

Za každým autem se zvedají oblaka prachu, musíme si dát pořádné rozestupy. Obzvláště když místní řidiči nesnášejí klimatizaci a raději polykají kila prachu. Až když je situace neúnosná, zavelí zavřít okna a pustí na nezbytnou dobu klimatizaci. Ovšem jen co se dostaneme na trochu lepší podklad, AC se vypíná a větráme zase okny.

Opouštíme území Tsamajů (s ostrůvkem Arborů) a dostáváme se k jednomu z nejznámějších etnik, k Hamarům.

Etnikum Hamar

Hamarů (někdy psaných také Hamer) žije v jižní části Etiopie něco přes 40.000, tedy asi jedno promile etiopského obyvatelstva, přesto patří k těm nejznámějším etnikům. Každý Etiopan považuje Hamary za něco výjimečného. Správněji by ale asi tato věta měla znít: "Každý etiopský muž považuje ženy kmene Hamar za něco výjimečného." Hamarky jsou zde totiž brány jako symbol krásy. Celkově jsou etiopské ženy považovány za hezké, bez ohledu na rasové předsudky. Ale Hamarky jsou prý nejhezčí z nejhezčích. Těžko soudit.

Ženy Hamar se snadno poznají podle typického účesu, i když ve vesnici, kterou navštívíme, jich tento účes má jen málo a jsou to právě ty, které se drží stranou a nechtějí být foceny. Při cestě autem vidíme naopak jen Hamarky s typickou červenou přilbou, ale o focení zase nemůže být ani řeč. Jak ten typický účes vypadá? Vlasy jsou spleteny do úzkých copánků, které jsou jeden vedle druhého fixovány červenou hlínou (hlinkou) a máslem tak, že nad čelem jsou ustřiženy na mikádo (jak podle hrnce) a budí dojem vroubkované červené přilby. A opravdu to vypadá hezky a působivě.

Bohužel jsme na rovníku, a přestože výška údolí řeky Omo je kolem tisíce metrů nad mořem, teploty jsou vysoké. Těla domorodců jsou zvyklá a mají nastavenu termoregulaci tak, že působí chladným dojmem (jak už jsem o tom psal u Arborů). To ovšem neplatí pro máslo ve vlasech, které se rozpouští a stéká ženám po obličeji.

Ženy jsou oblečeny do zástěrek z kozích kůží (vpředu sahá kus až ke kolenům) a bohatě zdobeny barevnými korálky. Sukýnky opět z kůže nebo z vlastnoručně utkané látky. Zástěra je poměrně úzká, takže ženám jsou vidět prsa, což jim samozřejmě nevadí, protože jsme v Africe. Zvláště důležité jsou řetězy bílých mušliček a kovové náramky na pažích. Zkusíme později při nabídce etnických suvenýrů takový náramek potěžkat a jsme překvapeni, jak je těžký. A to jich ženy někdy mají na rukách desítky. A na krku k tomu od pohledu těžké obruče, které značí, že je žena vdaná.

Hamarové, podobně jako některá jiná etnika (třeba Dasanečové, které navštívíme zítra) udržují stále živé i některé tradice, které by moderní svět nejraději nechal zmizet, tedy ženskou obřízku a kult mingi.

Obřízka probíhá tím nejhorším způsobem, kdy je odstraněno vše, co vyčnívá, zvnějšku i zevnitř, tzv. faraonská obřízka. Praktikuje se u dospívajících dívek a probíhá bez umrtvení, pokud za umrtvení nepovažujeme polití studenou vodou. Samozřejmě je samotný výkon velmi bolestivý (dívku pevně drží pět příbuzných žen), ale to není vše. Tento druh zákroku totiž končí částečným sešitím rány a následným masivním srůstem, takže o svatební noci a při porodu je často potřeba srůst znovu otevřít (nožem!). U výjimečných případů, kdy dívka nebo její rodina obřízku odmítne (což je opravdu jen zanedbatelné množství žen), jsou takové dívky nazývány zvířetem nebo chlapcem, nesmí se oblíkat ani vdát.

Kult mingi spočívá v zavržení nově narozených dětí, které nesplňují normy nebo mohou být nositelem špatných znamení pro kmen, tedy mají nějakou vadu - za vadu se ale považuje i případ, kdy horní zoubky se prořežou dříve než spodní. Takové děti jsou buď přímo staršími kmene zabity, případně jsou ponechány na břehu řeky na pospas krokodýlům. I u nás se psalo o případu, kdy jeden z mládenců nezvládl přechod do dospělosti, tedy běh přes býky: to se vedle sebe postaví osm vybraných býků, které nahý mládenec musí po hřbetech osmkrát přeběhnout s maximálně jedním zaškobrtnutím, tím se stává mužem. Zmíněný mladík podmínku nesplnil, přesto se oženil, což kmen bral jako sňatek ženy s nezletilcem a všech 15 postupně narozených dětí naházel krokodýlům. Naštěstí dnes existují humanitární organizace, které děti mingi vykupují a úspěšně nabízejí k adopci.

*****

V následujících kilometrech teď vidíme poměrně dost Hamarů, většinou kus od "cesty", jen výjimečně je někdo blíže, ale evidentně nemá zájem o kontakt. Blíží se večer, rychleji než bychom chtěli a potřebovali. V dálce vidíme Hamary při jejich večerních tancích - stojí v kruhu a skáčou podobně jako Masajové v sousední Keni a níže v Tanzánii. Dobytek je zahnán, denní práce skončeny, nastal čas zábavy. Televize tu není, číst nikdo neumí a není ani co, takže zbývá kolektivní tanec. Dnes, zítra, každý večer stejně jako před tisíci lety.

Projíždíme kolem odbočky do naší lodge kus před městečkem Turmi, Berhaniu je překvapený, že jsme nezabočili, ale připomínám mu, že máme v plánu ještě hamarskou vesnici a večerní tance. Takže projedeme Turmi a pokračujeme ještě kus dál. Téměř potmě přijíždíme do vesnice, kde Mule z Addis Abeby přes známého domluvil návštěvu. Projíždíme stády posledních opozdilců, kteří své kozy zahánějí do ohrady ze spletených trnitých větví na poslední chvíli. Před kulatými domy z větví se střechou z uschlé trávy hoří ohníčky, ženy připravují večeři.

Mladá dívka už na nás čeká. Ta nemá problémy s focením, ale u ostatních je to zase stejné, jako ve vesnici Arborů. Nastává vyjednávání o ceně. Zatím fotíme aspoň chatrče ve vesnici, ohrady s dobytkem a podobně. Domluva je nakonec mnohem rychlejší, Mule asi použil argumenty, které se osvědčily u Arborů.

Mezitím se kolem nás seběhl tradiční dav dětí a mladých dívek, který nás vede na prostranství hrající roli návsi. Muži jsou na půlroční pastvě, ve vesnici jsou jen ženy, staří lidé a děti, i když pár mladíků se nám zdá dost starých. Kupodivu právě ti znají základy angličtiny. Jsou to výjimky, protože zřejmě navštěvovali nebo navštěvují nějakou školu. Nemáme čas to zjišťovat, nastává čas večerního tance a účast je (skoro) povinná.

Tanec vypadá podivně a neuspořádaně. V kruhu jsou namačkaní hlavně chlapci všeho věku, do rytmu tleskají a vydávají rytmické zvuky, asi zpěv. Nikdo se nijak zvlášť nesoustředí, ale nějaký řád by se asi vysledoval, protože bez nějakých zřetelných pokynů či řízení začínají i končí tleskat všichni stejně. Do toho dospívající dívky (některé vypadají velmi dospěle) ve dvojicích, trojicích či čtveřicích podnikají výpady do středu kruhu, končící přidupnutím před mladíky. Pak zase pro změnu kluci vbíhají do středu a skáčou sounož do výšky. Následuje část, kdy dívky přískoky pobíhají po kruhu následovány malými nahými hošíky. Smysl nám uniká, ale asi v tom nějaký příběh bude.

Mezitím jiné ženy, které se do tance nezapojují, nabízejí na prodej všechno možné, takže trochu zbytečně odvádějí pozornost. Ono to stejně vypadá, že tancují více pro sebe než pro nás.

Nakonec poslední pokusy prodat cokoliv turistům, tedy hlavně korálky a dřevěné mužské stoličky. A prosba o pomoc - jedna dívka má ošklivě zanícenou ruku, zřejmě po nějakém kousnutí hmyzem nebo poranění o trn. Shodou okolností je pár kolegů lékařů, takže se snaží ve světlech reflektorů našich džípů podle možností s tím něco udělat. Mule jen radí nedávat antibiotika. Není prý v lidských silách vysvětlit dávkování a hlídat jeho dodržení. Zraněná dívka je buď spolyká najednou, nebo je všechny vyhodí.

Přespíme v lodgi asi 20 minut od města Turmi. Opět nádherné a romantické ubytování, postele s moskytiérami, dřevěný nábytek. Kulaté sruby jsou symetricky rozděleny na poloviny, každý pokoj pro dvojici (samozřejmě vlastní vchod i koupelna). Jenže přepážka je tenká a její střešní část je jen z proutí, takže zvukově vůbec neizoluje. Jsme rádi, že v druhé polovině jsou naše dospělé děti Jana s Jirkou a nikoho dalšího nerušíme (a nikým rušeni nejsme).

Večeříme v lodgi a tradičně brzy ráno vyrážíme dál, ale budeme se vracet na oběd, věci si prozatím brát nemusíme. Naše džípy po několika dnech cesty prašnými koryty a cestami/necestami začínají mít problémy (mám pocit, že po každé týdenní výpravě na jih je nutná generálka). Filtry se vyklepávají dvakrát denně, přesto postupně začínají odcházet různé okruhy. Bez klimatizace by se dalo přežít, bohužel zrovna postižený džíp má jako jediný okna na elektrické stahování, které také nefunguje. Nakonec se daří spustit okna dolů a džíp pojede jako první, aby osazenstvo nepolykalo kilogramy prachu rozvířeného koly vedoucího džípu.

Zastávka na opravu uprostřed trnité buše je velmi zvláštní. Zastavujeme v liduprázdné pustině, ovšem do pěti minut je kolem nás dav zvědavých Hamarů všeho věku. Odkud se asi vzali? Zřejmě kraj není tak pustý, jak vypadá. Hamarové jsou tu doma a nemají důvod se dávat vidět, jen když projíždějící auta zastaví, zvědavost zvítězí.

Nečekané příležitosti k procházce trnitou buší využíváme k bližší prohlídce vegetace, kterou jinak vidíme jen z jedoucího auta. V nejsušších místech zdejší buš netvoří stromy ani keře, ale sukulenty a kaktusy. A i ty občas mohou barevně vykvést, byť kvítky jsou většinou jen velmi drobné a nenápadné. Nejčastějšími rostlinami jsou právě různé sukulenty, kaktusy a opuncie, některé z nich se občas dají zahlédnout v našich květinářstvích jako exotické pokojové rostliny.

Velmi dekorativně působí menší strom, domorodci nazývaný Sloní noha nebo Pouštní růže (adenium obesum, česky adenium naběhlé). Berhaniu nás na něj upozorňoval už po cestě. Na první pohled je zřejmé, že (podobně jako u baobabu) tlustý kmen slouží tomuto sukulentu jako zásobník vody. Je velmi rozšířený po celé jižní Etiopii a je ozdobou místní buše. Dorůstá až do několikametrové výšky a kvete drobnými růžovými květy.

Etnikum Dasaneč

Když je auto opraveno, pokračujeme přes Turmi dále na úplný jih Etiopie, vlastně až na hranici s Keňou. Jedeme pravou africkou krajinou, kolem nás je nízký trnitý buš, země je vyprahlá a prašná. Zdánlivě vypadá bez života, až na občasné ptáky, ale při pozornějším pohledu občas zahlédneme i různé savce - zemní veverky s dlouhými ocasy (o kterých Berhaniu tvrdí, že je to "nějaká kočkovitá šelmička", s veverkou nesouhlasí, ale asi to bude spíše jazykový problém), plaší dik-dikové, výjimečně zahlédneme paviána - vždy na poslední chvíli, takže stejně jako u těch antilopek už nestihneme zastavit a pořádně si ho prohlédnout a vyfotit. Asi nečastějším zvířetem, občas přebíhajícím cestu přímo před námi, je perlička husí, k nerozeznání od našich domácích perliček.

Po nějaké době je panorama nízkého buše narušeno několikametrovými červenými sloupy všude, kam až oko dohlédne. Termitiště. Samozřejmě musí následovat zastávka. Asi pět metrů vysoká termitiště stojí na mírně širší základně, ze které se tyčí úzká věž do asi pětimetrové výšky. Termiti jsou pěkně uvnitř, žádného nevidíme. Materiálem pro stavbu je hlavně okolní hlína, mravenčí trus, těla odumřelých dělníků, vše spojené slinami do hmoty na omak tvrdé jako beton (vrtat ani rozbít je jsme nezkoušeli). Už jsme dříve v jiných zemích viděli různé typy termitišť, ale tato jsou zcela určitě nejhezčí. Podivné je, že jak oblast termitích věží najednou začala, tak po pár kilometrech opět končí, úplně bez nějakého pozvolného přechodu. Prostě hustá oblast termitišť navzájem vzdálených asi 50-100 metrů od sebe najednou skončí, spíše bychom čekali, že se třeba budou zvětšovat rozestupy až do vytracena, ale opravdu to tak není a věže mizí úplně nečekaně.

Krajině se vrací její původní vzhled. Tak jedeme od Turmi přes dvě hodiny, když přijíždíme do osady uprostřed pustiny. Najednou tu uprostřed savany stojí několik zděných(!) domů. "Město" Omorate, hranice s Keňou (ta pravá hranice je ve skutečnosti o kus dál, tady je jen celní a pasová kontrola). Protože za řekou Omo už by nebyla kontrola nad pohybem lidí, zkontrolují nám tady pasy, i když až do Keni nepůjdeme. Na rozdíl od příslušníků etnika Dasanečů, kteří si z nějakých pomyslných hranic nic nedělají a chodí bez omezení až k jezeru Turkana, odkud sem jejich kmen kdysi dávno přišel.

Mule vybere pasy a jde je hromadně vyřídit. My si zatím pohrajeme s malým paviánkem přivázaným na kusu provazu opodál. Velmi ochotně od nás přijímá cucavý bonbón, ale i když je malinký, jsme na pozoru před jeho drápy a zuby. Dokonce ho to nějak rozruší, až nepatřičně vzhledem k tomu, jak je malý - hned je jasné, že je to kluk.

Na dvou stromech se hašteří snovači, jedni z nejrozšířenějších zdejších ptáků. Samečci jsou citronově žlutí, samičky oproti nim naprosto nevýrazně hnědé. Snovači jsou zdatnými tkalci, pletou si z trávy složitá hnízda. V některých zemích (jiné druhy) žijí v koloniích až několik metrů v průměru, ovšem ti středoafričtí staví hnízdo jen pro jeden pár. Souměrné hnízdo má vždy stejný tvar: nahoře protáhlá plochá část na zavěšení, pod ní koule samotného hnízda s otvorem na spodní straně. Vedle otvoru je koule protažena trochu níže, vytváří se tak důlek pro bezpečné nakladení a vysezení vajíček. Sameček hnízdo staví sám, pak si přivede samičku a hrdě ji své dílo předvádí. Ovšem samičky jsou nevyzpytatelné, když se jim hnízdečko nelíbí, bez milosti je zobákem rozmetají a rozcupují na kousky a chudáka samečka opustí. Ten se musí snažit znovu a doufat, že tentokrát bude mít větší štěstí. Ženám to připadá velmi inspirativní, muži soucítí se samečkem.

Jedno hnízdo leží shozené na zemi (netušíme, zda je to dílo bláznivé samičky, nebo za to může jen vítr). Dostávám nápad vzít je s sebou jako neobvyklý suvenýr (a zadarmo!). Bereme jej do sáčku od sušenek, v lodgi jej později důkladně nastříkáme lakem na vlasy a opravdu v příruční tašce víceméně bez poškození dovezeme až domů, kde nám bude v pracovně zdobit zeď s rituálními maskami, které jako jediný suvenýr pro sebe vozíme z cest (s neplánovanými výjimkami jako je soška koupená u stél v Tyia).

Kromě snovačů je tu hojně zastoupen i další zástupce ptačí říše, kterého už známe z poletování podél cesty. Stromy jsou obsypány efektně vyhlížejícími ptáky velikosti štíhlejšího kosa (snovač je spíše jako přerostlý vrabec) s kovově modrým leskem a žlutýma kulatýma očima. Leskoptev kovová, velmi hojně tu rozšířená, pěkná a zajímavá. Po celé Etiopii jich vidíme stovky, ale málokdy z takové blízkosti jako zde, kde se dají i hezky vyfotit.

Nicméně pasy jsou vyřízeny a my můžeme pokračovat. Popojedeme kousek dál k řece Omo, kterou vlastně vidíme poprvé, přestože se v jejím údolí pohybujeme už pár dní. Vy vyprahlé pustině kolem vypadají její břehy hustě porostlé zelení jako z jiného kontinentu. Vysoké stromy s rozložitými korunami na protějším břehu dokonce kvetou červenými kvítky. Řeka sama je kalná, voda má temně hnědou barvu. Na vysokých březích je znát, že má nízký stav vody, za pár týdnů její hladina určitě výrazně stoupne.

Řeku křižují podivné pirogy sloužící jako přívoz. Byly vydlabány každá z jednoho kusu dřeva, z kmene stromů rostoucích na břehu. A protože kmeny jsou křivé, jsou esovitě zakřiveny i úzké loďky. Na jednu stranu to vypadá divně, na druhou to možná paradoxně zlepšuje stabilitu plavidla při překonávání proudu řeky. I my se musíme na druhou stranu dostat právě těmito pirogami, přestože je volný i jeden tradičnější člun. Nabízí sice více pohodlí, většina z nás ale zůstane věrna romantice domorodých lodí.

Bohužel se ukazuje, že pro část naší výpravy jsou běžné loďky úzké, evropská pozadí se do vydlabaného kmene jednoduše nevejdou. Naštěstí je tu Obama, král mezi místními pirogami, největší a nejširší. Byl vydlabán z obzvláště silného kmene v roce, kdy byl Obama zvolen prezidentem USA, což byla vzhledem k jeho keňským kořenům mimořádná událost pro celou Afriku.

Do pirogy se sedá přímo na dno, bez nějakých sedátek. Ocitáme se tak vlastně pod úrovní hladiny řeky. Převrácení naprosto nehrozí, těžiště máme hodně nízko. A to i přesto, že loď se ovládá pomoví dlouhých kůlů, jimiž vzadu stojící převozník řídí směr (v případě Obamy a i několika další větších lodí pomáhá druhý pomocník se svým kůlem na přídi). Ani dva stojící Etiopané nepřevrátí váhu čtyř Evropanů sedících pod úrovní hladiny. Občas to dovnitř od bidla trochu šplouchne, máme strach, jak budou zezadu vypadat kalhoty po vystoupení, ale romantika je romantika, za přívoz normální lodí bychom neměnili.

A už z řeky pozorujeme na protějším břehu Dasaneče, čekající zase na převezení na naši stranu. Jak je břeh vysoký a my sedíme nízko, máme je přímo proti modré obloze, takže mohou vzniknout zajímavé snímky. Bohužel vzhledem ke vzdálenosti fotím na kameru (nemám na foťáku teleobjektiv). Zvláště efektně vyniká z profilu jedna mladá Dasanečka s vlasy upravenými po hamarském způsobu do dredů zpevněných červenou hlínou, s kanystrem ledabyle usazeným na hlavě, v kožené sukýnce, od pasu nahoru oděna jen do červených a černých korálů. Neví, že je focená, trpělivě čeká se zamyšleným výrazem ve tváři, takže se tváří naprosto přirozeně.

Výstup po strmém břehu je trochu komplikovanější. Vesnice je kousek dále, musíme popojít pěšky, už za doprovodu nedočkavých černých dětí. Přicházíme do stínu pod korunou rozložitého stromu před vesnicí a čeká nás tradiční vyjednávání.

Dasanečové (případně psaní i Dasenač, Daseneč, anglicky Dassanach) patří k těm hůře přístupným jižním etnikům, jejich území leží jihozápadně za řekou Omo prakticky na hranici s Keňou, kolem jezera Turkana. Jsou známí jako agresivní bojovníci. Živí se především pastevectvím, ale také pěstují v bažinách kolem řeky čirok (sorghum), kukuřici, fazole, různé dýně a tykve. Jako jediný etiopský kmen loví krokodýly a jedí jejich maso. V řece Omo i rybaří a chytají hlavně obrovské několikametrové (prý) sumce.

Kromě zmíněných zemědělských plodin je hlavní složkou potravy Dasanečů mléko a dobytčí krev. Býk se znehybní a šípem vystřeleným z luku z bezprostřední blízkosti se nastřelí tepna na podvázaném krku zvířete. Do přiložené kalebaše se nachytá i více než jeden litr krve, po uvolnění škrtidla krev téct přestane a ten litr zvíře ani nepocítí. Krev se pije zatepla a lidé se krví i pomažou po celém těle a obličeji.

Dasanečové udržují stále živé i některé tradice, které by moderní svět nejraději nechal zmizet, tedy ženskou obřízku a kult mingi (podobně jako jsem psal dříve u Hamarů). Muži mohou mít více žen. První z nich domluví rodiče, všechny další už si vybírá a kupuje za dobytek sám. Muž může mít maximálně pět žen, za každou si pořídí do uší náušnici, když žena umře, tak ji zase vyndá.

*****

Dohoda je uzavřena. Trnovou ohradou s nízkou brankou se doslova proplížíme do vesnice. Dasanečové bydlí v jednoduchých kopulovitých chatrčích z trávy, ovšem jejich stavbu si všemožně ulehčují a když seženou kus kartonu nebo igelitu, neváhají jej použít. Nás nejvíce překvapuje použití pytle s výrazným nápisem Nepal - Annapurna. Jak se sem ten cár papíru proboha mohl dostat?

Dobytek bydlí s lidmi, ale "ložnice" má v chatrči oddělenou prostoru. Ovšem většinou se spí stejně na zemi venku, kromě případů, že se manžel po půl roce vrátí s pastvy, pak spí s manželkou (pokaždé ale jen s jednou) uvnitř.

Blízkost Keni je znát i na oblečení žen, občas se objeví nějaký exotický materiál, jako jsou různé opičí kůže (z guaréz) nebo kůže menších kočkovitých šelem, mezi ozdobami zahládneme elegantní a nenápadné náramky z žíní ze žirafích ocasů (později si jich pár koupíme). Oblíbenou ozdobou je také ptačí pírko prostrčené dírkou pod spodním rtem (variantou u mužů je cár tvrdého papíru). Ženy jsou oblečeny jen do sukně z kůže nebo tkané látky, odhalená horní část těla je zkrášlena korálky, ruce tíží těžké kovové náramky. A na hlavě občas korále doplňuje řetěz z poněkud zrezavělých pivních víček, holt civilizace se nezadržitelně blíží.

A samozřejmě zdobení jizvami - u žen má pouze dekorativní charakter, u mužů může značit počet zabitých nepřátel. Ano, opravdu i dnes se vedou kmenové války, právě Dasanečové nejsou u okolních kmenů vůbec oblíbeni, snad proto, že přišli do Etiopie jako jeden z posledních kmenů, snad že se liší některými způsoby života (rybaření a lov krokodýlů). Ročně se prý počítá s asi stovkou obětí jen jako důsledkem sporů Dasanečů s Hamary.

Ženy jsou na nás připraveny, stojí seřazené před chatrčemi s různými nádobami na hlavách, každá s jinou (džbány, mísy, kanystry), což vypadá velmi působivě. Skupinka pak působí dojmem, že se naaranžovala podle starých fotek Hanzelky a Zikmunda. Další ženy a děti tvoří různé menší skupinky po celé vesnici. Několik maminek kojí svá miminka - kolika z nich vyrostou dříve horní zuby a maminka (nebo kmenová rada) je hodí krokodýlům?

Občas někde sedí mladá žena na zemi a její družky se jí prohrabují ve vlasech. Nejdříve myslíme, že hledají vši, ale asi jen splétají dredy (nebo dělají obojí). Několik stařen se schovává v chatrčích, nicméně zvědavost je nutí dveřmi pozorovat okolí. Pár teenegerek mně nabízí za pár birrů předvedení tanečku, nechci ale zavádět precedens dodatečných příplatků, takže nereaguji. S posměšným gestem odcházejí zkusit štěstí jinde.

Nastává fáze pokusů o prodej suvenýrů vlastní výroby, nejvíce nám vnucují vyčiněné kůže guaréz a kočkovitých šelmiček (ženetky?), které by nám stejně k ničemu nebyly, a kromě toho si nejsem jistý, jak je to u nás s dovozem - obávám se, že zakázaný. Děti mají tendenci chytat nás za ruce a držet se. Co kdybychom je chtěli adoptovat, to by bylo terno, že ano?

Pomalu se scházíme u průlezu v ohradě a opouštíme vesnici, ovšem skoro celé její osazenstvo nás doprovází až k přívozu. Vedle mne jdou celou cestu dvě malé sestřičky, odhaduji je na 8 a 10 let. Snaží se nám prodat náramky, my ovšem nechceme, a tak je naprosto ignoruji, což bývá nejspolehlivější způsob, jak je znechutit tak, že odejdou k někomu jinému. Ovšem zřejmě si nás děti rozebraly všechny, pár dětí jde s každým z nás a nepřetržitě do nás hučí svých 10 naučených anglických slovíček.

Už jsme skoro u přívozu, když starší děvčátko překvapí. Podívá se na mě upřeně a říká nečekaně dobře naučenou frází: "Mister, give me 10 birr and my sister will kiss you and will say you nice paa paa!" ("Pane, dej mně 10 birrů a moje sestřička ti dá pusinku a rozloučí se pěkným pá-pá!"). A tváří se přitom naprosto jednoznačně. Není si jistá, jestli rozumím, protože poněkud šokován vůbec nevím, jak na to reagovat, takže dělám, že jsem neslyšel. Děvčátko to tedy opakuje jako kolovrátek pořád dokola, až dokud nenastoupím do Obamy.

Ani muži tu nejsou zrovna stydliví.

Zpět jedeme stejnou cestou. U jedné jámy podél cesty, výjimečně naplněné nějakou vodou, koutkem oka zahlédnu stádo paviánů. Kvůli prachu a nechuti řidičů ke klimatizaci jedeme ve větších rozestupech, můžu tedy poprosit Berhania o couvnutí, vracíme se skoro o 100 metrů, ale stojí to zato. Kolem napajedla se sešla tlupa paviánů a vypadá to, že odpočívají. Dva vrčící džípy jim odpolední pohodu znepříjemňují, takže mohutný samec se zvedá a odchází, následuje ho celé stádo.

V naší lodgi za Turmi máme pozdní oběd. Ještě než sneseme zavazadla ze srubů, domluví Petr v kávovém altánku ukázku tradičního kávového obřadu (k nelibosti řidičů, kteří mají lepší pojem o vzdálenostech, které nás čekají). Nechají nás asi půl hodinky, ale už po vypití prvního šálku z plánovaných tří nás svolávají k další cestě. Trošičku nás to mrzí, prostředí tu bylo opravdu inspirativní, sedělo se výborně, bylo co sledovat, poslouchat, chutnat a dokonce i čichat. Ale nedá se nic dělat, kávový obřad si ještě užijeme (a pak, v povídání z Lalibely, o něm napíšu více).

Vracíme se zpočátku jinou cestou směrem na Konso, nyní už ne koryty řek a dobytčími stezkami, ale delší cestou po normální silnici, ve Weytu se napojíme na známou cestu, kterou jsme si opačným směrem už projeli včera. Opět jedeme čirokovými poli, kromě lidí a vystavených mrtvých ptáků tu mají pole před nálety ptáků ochránit i styloví strašáci upletení z trávy. A muži čím dál více místo tradiční hole nosí s sebou kalašnikov nebo aspoň nějakou karabinu. Takového drsňáka se přímo vyfotit neodvážím, jen z jedoucího auta to risknu. Přesto ze záblesku v jeho očích nemám úplně příjemný pocit.

Ale ještě před Konsem nás čeká jedna zastávka.

Etnikum Tsamaj

Zdá se, že čím blíže jsme k městu Konso, tím jsou vesnice podél cesty civilizovanější. V jedné takové menší osadě, kterou projíždíme, uděláme zastávku a podíváme se, jak žijí současní Tsamajové. Hned po vystoupení z džípu obdivujeme (byť zdálky) pěkného dudka chocholatého a zoborožce Jacksonova na stromě uprostřed kulaté ohrady pro dobytek z proutí. Muleho domlouvání na podmínkách nabývá na profesionalitě, dovede dohodnout pravidla ve stále kratším a kratším čase.

Pokud bych o Tsamajích psal před rokem či dvěma, možná by zde teď byly popsány jiné informace. Tsamajové totiž procházejí údobím velkých změn, otázkou je, zda k lepšímu. Deset tisíc příslušníků kmene žije na území, jehož velkou část skoupil nejbohatší Etiopan šejk Mohammed Hussein Ali Al Amoudi (žije kromě Etiopie i v Saudské Arábii) a proměnil je na bavlníkové plantáže. Už kvůli svým polím nechal postavit nové komunikace a další infrastrukturu. To všechno nemohlo nepoznamenat život Tsamajů.

Takže ještě před rokem rodily Tsamajky stejně jako před tisíci lety ve svých chatrčích, kdežto dnes je běžné, že je odveze auto do porodnice, tedy spíše do zdravotního střediska, které poskytuje i tyto služby (mimochodem, děti se rodí téměř bílé, ale netrvá dlouho a dostanou barvu po rodičích). Většina tsamajských osad má zhruba do 25 km nějakou formu zdravotnického zařízení, to je naprosto úžasný údaj, už proto, že jejich území leží ve vysoce rizikové malarické oblasti.

Tsamajové jsou převážně rolníci, dokonce mají vlastní pozemky, i tím se liší od ostatních kmenů v okolí. Samozřejmě se částečně věnují i pastevectví, ale pěstování plodin převažuje. Je to asi dáno i nižší nadmořskou výškou jejich území. Té je přizpůsoben i vzhled chatrčí. Už to nejsou prosté kopule z trávy, jako u předchozích etnik, ale trochu (skutečně jen trochu) sofistikovanější domy, i když to na první pohled není tak vidět.

Do jednoho takového domu všichni najednou úzkým a nízkým otvorem zalezeme, abychom si jej prohlédli zevnitř. Tak především je dům stavebně rozdělen na dvě části - stěny a střechu. Kulaté stěny jsou vypletené řídce proutím (takže jimi může proudit vzduch a ochlazovat tak průvanem vnitřek domu), na stěnách je posazena kuželovitá střecha - na jednoduchou konstrukci z větví je vpletena tráva tak, aby po ní déšť stékal a nepršelo dovnitř. Země je z udusané hlíny, ale místa, kde se sedí, jsou pokryta vyčiněnými kůžemi z krav a koz. Samozřejmostí je kuchyňský kout. A pozor, pod střechou, asi tak ve výšce 120 cm (takže není třeba schodů) je z větví vyrobeno patro s ložnicí! Prostě luxus.

Teď něco inspirativního pro muže. Naproti vchodu, u kuchyňského koutu, má žena připraveny kožené zástěry. Z kraví kůže obyčejnou na vaření, nás však bude zajímat ta druhá, kozí. Tu si žena musí nasadit pokaždé, když jakékoliv jídlo či pití podává manželovi, byť by to bylo opravdu jen dvouvteřinové podání něčeho, co si mohl sám lehce vzít. Takže pokud zrovna vaří čirokovou kaši a manžel si žádá podat vodu, musí kravskou zástěru sundat, obléct si zástěru kozí, podat vodu, sundat kozí a navléct kravskou zástěru. Kaše je spálená.

Na prvním snímku tsamajské GPS (hůlka zaznamenává do písku pohyb ženy), stoličku na třetím snímku si Jirka koupí jako suvenýr

Tsamajové také v něčem o staletí (či tisíciletí) předběhli dobu. Své manželky, hlavně v první fázi manželství, opatřují od nepaměti hlídacím systémem, něco jako GPS (tak tomu zařízení říká Mule). Jen technicky je zařízení poněkud jednodušší a nepotřebuje ke své práci družice. Každá novomanželka nosí povinně koženou bederní zástěru, která je vzadu protažena a je do ní všita hůlka. Protože půda ve vesnici je písčitá, zanechává žena za sebou čáru, která ji usvědčuje z toho, kudy chodila. Manžel tak má dokonalý přehled. Zařízení sice má své mouchy, ale nebuďme hnidopiši.

Větší dostupnost civilizovanějších končin má ještě další důsledek, Tsamajské ženy už nechodí všechny od pasu nahoru zdobené jen korálky, jako předešlá etnika, ale relativně často jsou oblečené do látek či kožených přehozů pošitých hustě mušličkami, které je zakrývají až ke krku. I když časté výjimky ještě existují, nicméně zřejmě to nebude dlouho trvat. Zejména mladé dívky si dávají záležet na úpravě vlasů, ovšem spíše na doplnění účesu přidanými ozdobami - korálky, šňůrkami, jehlicemi a sponami (zřejmě koupenými ve městě - že by za peníze od turistů?), které někdy zakryjí celý původní účes.

S focením prakticky není problém, jen občas nějaká maminka nechce, aby se fotilo její miminko, prý dětem focení bere duši. Děti samotné si to nemyslí, když otočím display kamery tak, aby se v něm viděly, jejich nadšení nezná mezí. Smích, tlačení se před objektiv, dovádění, prostě jedna velká zábava a radost. A i maminky se rády podívají, jak jsou vidět na kameře, byť se přece jen chovají decentněji. Některé si neodpustí sáhnutí na display.

Děti z rozpustilosti utvoří kruh a začnou skákat tak, jak to znají od dospělých. Když se k nim přidá Mule a Petr, doslova se svíjejí smíchy. Na druhou stranu to přijde poněkud směšné i nám - hlavně ten kontrast malých dětí a dvou urostlých chlapů uprostřed jejich kruhu, Mule i Petr jsou docela vysocí.

Vypadá to, že Mule má naši cestu promyšlenou, od kmenů civilizaci vzdálenějších cestujeme k etnikům, která se již pomalu přizpůsobují době. A je otázka, jestli to je či není dobře. Já svou odpověď a svůj názor mám. Nemyslím, že budou žít lépe a šťastněji. Možná budou žít déle, lépe oblíkaní a obklopeni věcmi, ale šťastnější proto asi nebudou.

Opouštíme vesnici a míříme do města Konso, kde máme zajištěný nocleh. Projíždíme rovinou rozparcelovanou na široké lány, na kterých zanedlouho poroste bavlník. Infrastruktura je téměř připravená, dokonce projíždíme kolem zavlažovacího vodního zdroje, kde vodu čerpá vítr roztáčející vrtuli na stožáru. Cestu nám zpestří Petr s Terkou, kteří se usadí v zahrádce na střeše džípu vedle rezervy a pár kilometrů jedou "po africku". Auto s nimi docela uhání, mají se v zatáčkách co držet.

Do lodge, kde jsme už jednou obědvali, přijíždíme potmě. U večeře neriskujeme a dáváme si hovězí tibes s chlebem, který už máme vyzkoušený a víme, že je vynikající. Kupodivu i tady ve městě je elektrika v lodgi vyráběna generátorem, takže nám ji opět před jedenáctou vypnou, stejně jako včera v Turmi.

Etnikum Konso

Ráno jsme si přivstali, čeká nás opět dlouhá cesta, nejdříve však vyrážíme jen kousek za Konso do oblasti vesnice Gesergio. Příroda si zde zakouzlila a podobně jako v americkém Bryce kaňonu i zde za pomoci deště, větru a erose vytvarovala v hlinité půdě údolí červených hliněných věží. Opravdu, přírodní památka Hoša je na fotkách k nerozeznání od Bryce kaňonu, ovšem ten zde není tak známý, takže pro turisty používají místní průvodci připodobnění "Přírodní New York" - chce to sice dost fantazie, ale asi je možné připustit, že s určitou mírou fantazie věže mohou připomínat mrakodrapy.

Džípy zůstávají stát vedle cesty v piniovém hájku, my se jdeme podívat na skály zblízka. Stojíme na horní hraně útesu nad údolím, které jakoby roztrhlo zdejší rovinu hlubokou a širokou jizvou na dvě části. A pod námi se otevírá strž hliněných věží, úzkých stěn, útesů a různých dalších útvarů, vše v cihlově červené barvě. Svislé strany údolí a povrch všech věží i stěn je rozbrázděn vertikálními rýhami, štěrbinami a žlaby, věže jsou podle míry tvrdosti materiálu občas zdobeny prstenci odolnější hmoty nebo naopak vymletými kruhy v rozpustnějších místech.

Od naší vyhlídky vede směrem do nitra strže několik hliněných žeber, po jejichž horní hraně můžeme popojít kousek dál mezi skály, takže se dají pořídit i různé záběry typu "já a hliněné město". Anebo z nějakého takového útesu fotit okolí trochu zevnitř, když už se na dno údolí nemůžeme dostat. U první vyhlídky je několik altánků, zřejmě určených buď prodejcům suvenýrů, nebo možná na pikniky či jen na ochranu před pálícím sluncem, teď po ránu jsou ještě prázdně. Ale naše přítomnost samozřejmě neunikne místním obyvatelům žijícím v chatrčích opodál, takže další procházka podél horního okraje strže je provázena davem dětí nabízejících všemožné suvenýry, mezi nimiž jednoznačně vedou sošky waka, malé napodobeniny místních totemů, které kmen Konso vztyčuje nad hroby svých mrtvých.

Zdá se, že z každého místa se objevují stále nové a nové pohledy na údolí hliněných věží, takže vyplácáme několik desítek snímků, které pak při prohlížení vypadají všechny stejně, takže bude následovat promazání. Asi se vyplatí kromě makropohledů na věže dělat i detaily, protože na měkkých věžích se lehce uchycují rostliny, které dokážou přežít s minimem vody, tedy nejvíce různé kaktusy, aloe a opuncie. A na jednu z věží se fotogenicky usadil zoborožec Jacksonův, ovšem tak daleko, že i kamerový zoom s ním má problémy. Je tak vzdálený, že hodně kolegů ho ani nevidí.

Necháme se od dětí ukecat a kupujeme jednu waku, připomíná masku, které sbíráme - není jisté, zda seženeme nějakou skutečnou, protože jsme doteď u kmenů žádné masky neviděli, takže waka ji může částečně nahradit. A jen tak z plezíru nám nějaký klouček ukazuje nevzhlednou houbu, o které tvrdí, že roste pod zemí. Pod zemí přece rostou lanýže, kdyby to byl lanýž, tak by měl v Evropě docela slušnou cenu. Když děti vidí, že nás houba zaujala, najednou jich všichni mají plné ruce a chtěli by nám je po birru prodat. Jenže když je pořádně sledujeme, vidíme, že houby nevyhrabávají zpod země, ale trhají je na pařezech, takže to nejsou lanýže, ale nějaký druh měkkého choroše. To "pod zemí" asi bylo způsobeno špatnou angličtinou, kde nám chtěl kluk říct, že neroste "na zemi".

Vracíme se zpět k džípům a jedeme místní polňačkou k hlavní cestě, potřebujeme se dostat na druhou stranu, kde stojí ve svahu typická vesnice etnika Konso. Bohužel se zase objevují problémy s džípy. Z našeho auta řidiči vykanibalizovali baterku pro džíp, který špatně dobíjí, ovšem výsledkem je, že teď už mají problémy s nastartováním džípy oba. Ráno nepomohlo ani startování přes kabely a musely se baterky zase různě přehazovat. A teď se vždy Berhaniu snaží stát na kopci, aby mohl startovat rozjezdem auta ze svahu. Takže zatímco my navštívíme vesnici, auta odjedou do města a řidiči se pokusí nějak s tím něco udělat.

Konsové patří k těm větším a civilizovanějším etnikům. Je jich asi čtvrt milionu a centrem oblasti je stejnojmenné moderní město Konso. Typické jsou pro ně pohřební desky waka. Konsové jsou zase o stupínek blíže civilizaci v našem slova smyslu, než všechny kmeny z předchozích dnů. Dokonce chodí oblékáni jako ostatní Etiopané z velkých měst a ze severu země. Specialitou tohoto etnika jsou terasovitá políčka s rozvinutou formou pěstování různých zemědělských plodin (a kávy), obklopující jejich vesnice.

A vesnice samotné jsou ještě zajímavější, už svou velikostí a počtem obyvatel. Již se zde objevují i domy s kamennými stěnami, lidé nebydlí společně s dobytkem a dokonce ve vesnici mají velký, patrový obecní dům, takovou radnici. Každá rodina má svůj pozemek důkladně ohraničený trnovým plotem se zdobenými vraty. Uvnitř je dvůr a několik domů - na kůlech kulatá střecha jako částečně otevřená stáj pro domácí dobytek, uzavřený sklad s kamennými stěnami, speciální dům pro kuchyni a obytný dům. A několik keříků kávovníku. Sice všechny stavby kulaté a se střechou spletenou z uschlé trávy, ale už by si člověk dokázal představit, že by se tu dalo bydlet a žít. Samozřejmě pořád vše bez elektriky, vody, kanalizace, septiků a podobně.

*****

Kromě Muleho nás provází i jeden z místních obyvatelů. Vesnice je opravdu úplně jiná, než u kmenů z níže položených oblastí (Konso leží výše, dokonce zde není ani malarická oblast). Do vesnice se vstupuje chodníčkem mezi kamennými zídkami tvořícími na svahu terasy, pod vesnicí tady leží celé terasovité pole, kde si Konsové pěstují obilniny, kávu, čirok nebo kukuřici. Chodník je zpočátku zleva chráněn kamennou zdí, která později dále ve vesnici přechází do plotů s podezdívkami z kamene, nad nimiž jsou hustě a neprostupně spletené větve. Zdobenými vrátky se dá vstoupit (nebo my teď můžeme za chůze nahlížet) do prostorných dvorů, kde stojí obytné i užitkové domy vždy jedné rodiny.

Rojí se kolem nás děti, není jich ovšem tolik, jako jinde. Dojdeme po delší chůzi na náves, kterou považuji za střed vesnice, ale místní průvodce mne vyvádí z omylu, je to jen větší křižovatka vesnických cest, vesnice je mnohem větší, než abychom už byli v jejím středu. V tom případě tu musí bydlet několik stovek lidí, oproti osadám jiných etnik opravdu velké sídlo. Vidíme tu s překvapením studnu s rezatým vodovodním kohoutkem. Prý byly snahy dovést aspoň na náves vodu trubkami ze vzdálenějších a níže položených studní (to by znamenalo použití čerpadel), ale to se neosvědčilo, tradice byla silnější a brzy ucpané trubky nikdo nikdy neopravil.

Ono to vypadá, že stejně je pro domorodce důležitější kořalka areka než voda. Aspoň tak soudím podle toho, že jsme potkali několik obyvatel s kanystry areky, ale žádného s vodou. Areka je klasická samohonka z ořechů arekové palmy. Chutná přesně tak, jak se od ní očekává - asi jako u nás kdysi tzv. výčepní lihovina (pro pamětníky), tedy bez zvláštní chuti, účelem není pochutnat si, ale dostat do žil nějaký ten alkohol. Někteří z nás přímo z kanystru zkusili a nebylo to špatné - ale ani nijak vynikající. Ještě se s arekou setkáme později u Dorzů a na severu.

Už z dálky vidíme Obecní dům. Je mnohem vyšší než ostatní domy. Stojí na kůlech, je tedy možné se pod něj schovat do stínu a třeba hrát oblíbenou deskovou hru s kuličkami. Hrací deska je připravena, ležet či sedět se dá na několika kůžích roztáhnutých na zemi.

Nad Obecním domem se můžeme podívat do typické rodinné usedlosti. Vrátky se dostáváme do oploceného prostoru, místní chlapec ukazuje, kde co je. Káva jim roste přímo na dvoře, v zadním altánu (kuželovitá střecha na kůlech bez stěn) je ustájen dobytek, hlavně kozy. Ostatní domy jsou vystavěny solidněji, materiálem pro kruhové stěny jsou kameny, střecha tradičně z travnatých došků na dřevěné kuželovité konstrukci. Právě kamenné stěny dávají domům zdání mnohem větší solidnosti, než spletené větve u kmenů z nížin, jejichž chatrče připomínají jen dočasné přístřešky, kdežto zde máme pocit, že vidíme opravdové domy.

Kromě altánu se stájí je jeden dům určen jako sklad, další slouží rodině jako obývák a ložnice, speciální dům je i na vaření. Právě před ním se suší maniok. Je sice za sirova jedovatý, tento však už je dostatečně vysušený, takže můžeme i ochutnat (je víceméně bez chuti).

Uprostřed vesnice stojí pamětní monument z dřevěných sloupů. Každých 80 let je vsazen nový sloup (očištěný kmen stromu) a lze tak sledovat historii obce. A na plošině pod památníkem se odehrává i předsvatební zkouška, kdy ženich musí dokázat svou schopnost postarat se o rodinu tím, že přehodí přes ramena a hlavu velký oblý kámen, což není vzhledem k jeho váze a tvaru úplně jednoduché, nicméně průvodce to zvládne bez přípravy v kalhotách a košili.

Náhrobky waka v addisabebském muzeu

Typickým znakem Konsů jsou pohřební desky waka, podobné vyřezávaným totemům. My máme smůlu, kvůli pokaženým autům strávíme před vesnicí po skončení prohlídky poměrně dlouhý čas čekáním na opravu džípu, k velké radosti zejména dětí, pro které jsme obrovskou atrakcí. Takže jsme se na klasické pohřebiště nedostali a na waky se podíváme až poslední den v muzeu v Addisu.

Při čekání na opravu auta máme dost času prohlédnout si místní verzi autíček pro děti a dětské televize. Vše je vyrobeno z dřevěných špalíčků a destiček. Vesničané se moc často do města nedostanou a tak znají hlavně auta, kterými se u nich občas staví turisté, proto jsou všechna autíčka téže značky jako naše džípy (mají nápisy Toyota), které právě čest značce zrovna nedělají (ale musím uznat, že mají za sebou hodně náročný týden).

Ale nejhezčí suvenýr (a hračka pro děti)? Televize! Dřevěný rámeček s otočnými kolíky po stranách, na kterých je navinutý proužek papíru s příběhem, který se kupředu posouvá točením příslušného kolíčku. Nesmí chybět nápis "plasma". Která pohádka vede? Přece ta o prvním tmavém prezidentovi USA s africkými kořeny. Na většině televizek je Obama s rodinou. A vedle je možné koupit i jeho portrét nakreslený nějakými přírodními pastelkami. To je to pravé naivní umění!

Konečně přijíždějí džípy, i když ne s dobrou zprávou. Oprava se nedaří, vypadá to, že se budeme muset na zpáteční cestu rozdělit do tří zbývajících džípů, v zavazadlovém prostoru jsou provizorní sedadla, snad se tam s bágly nějak porovnáme. Prozatím jedeme jen do Konsa, kde už nás první skupinka (co odjela dříve) v nějaké hospůdce čeká.

Naproti místu, kde se snaží řidiči o opravu, vede ulice s řadou krámečků. V jednom z nich nám Petr s Mulem domluví ochutnávku etiopské speciality - čaje z moringy (moringa olejodárná - Moringa oleifera). Podle našeho řidiče Berhania jeden šálek denně léčí vše od plynatosti po rakovinu. Záhadou je, proč se pak Etiopané nedožívají vyššího věku, když mají takový zázrak. Sesedneme se do kruhu na miniaturní stoličky u krámku, do kterého se vejdou maximálně dva zákazníci, a skoro evropsky oblečená černoška nám uvaří do miniaturních hrníčků po porci moringového čaje. Chutná normálně, prostě bylinkový čaj. Kolegové si jej chtějí koupit domů, jenže čaj se tu prodává jen ve velkých pytlích minimálně kilových. Kupují tedy jeden pytel a pak si jej rozsypou do menších sáčků.

Mezitím přicházejí řidiči s radostnou zprávou - auta jsou opravena. A skutečně, od této chvíle už bude jízda včetně startování bez problémů. Známou cestou se vracíme do města Arba Minch (cestou míjíme velmi barvitý místní trh), kde jsme spali svou první noc na jihu (a druhou v Etiopii). Právě při noclehu jsme v jedné místní restauraci nechali objednat na dnešní pozdní oběd grilovanou rybu.

Restaurace na první pohled moc důvěry nevzbuzuje, obyčejný špinavý dvorek s provizorní střechou, oprýskané stoly, každá židle jiná. Na záchod se prochází kolem kuchyně, kam je lepší se nedívat, projde se dvorem a na jeho druhé straně jsou typické záchody, které by člověk raději vyměnil za kus přírody, kdyby to šlo. Ale už s první přinesenou rybou bere skepse za své. Sladkovodní ryba tilapie (česky okounovec, říká se jí i "ryba sv. Petra") je chycená přímo v jezeře Chamo. Podává se tu grilovaná, což je nejběžnější způsob úpravy. Ovšem překvapivě efektní je v naší hospůdce způsob servírování této docela velké ryby na kovovém stojánku v porci pro dva. Vypadá moc hezky a sliny se jen sbíhají. Každý si může ze své strany rybu obírat na talíř, jako příloha jsou vařené brambory a různá zelenina (rajčata, papriky, zelí, cibule). Na tilapii sice moc masa není, takže ani z takového obra se člověk nepřejí, ale na dobré najezení a pochutnání to stačilo.

Etnikum Dorze

A začali jsme stoupat. Pohoří Guge není od Arba Minch daleko, ale musí se vyjet nahoru do kopců, kde Dorzové v třítisícových výškách žijí. Už cestou vidíme jejich předvoj - samozřejmě děti. V jedné serpentýně s výhledem do nížiny mají na odpočívadle trhovci rozložený svůj sortiment, poněkud odlišný od nížinných kmenů. Na bidlech v několika řadách nad sebou tu visí desítky a desítky barevných šálů, šátků a přehozů. Od jemných bílých, které jsou skoro průsvitně jemné a mají kraje zdobené barevnými pruhy (slouží hlavně pro ozdobu) po teplejší přehozy, které mají chránit před zimou. A čepičky všech možných druhů a tvarů.

Dospělí prodejci se asi také někde pohybují u svého zboží, ovšem dětský pěvecký a taneční smíšený sbor je zatlačuje do pozadí. Děti od batolat po začínající teenegery stojí v hustém kruhu a tančí a zpívají tak, jak to znají od rodičů. Nápěvy a melodie, které tu zaslechneme, uslyšíme večer i od dospělých Dorzů, ale děti to snad prožívají ještě více. Malé holčičky vrtí vystrčenými zadnicemi do rytmu, což samozřejmě při jejich věku vypadá skoro směšně, do toho jedna z nich předzpěvuje a sbor odpovídá. Dvě nejstarší zpěvačky trošku soupeří a snaží si navzájem dokázat, že si zaslouží být předzpěvačkou, přitom však dodržují pravidla a fair play, poctivě se v předříkávání po každém čísle střídají. A zatímco jedna má sólo, druhá se sborem dělá vše proto, aby píseň vyzněla co nejlépe.

Řidiči to nevydrží a spolu s chlapci vnášejí do tance a zpěvu mužské motivy, tedy především sounožné poskoky. Berhaniu je nejstarší a má mírnou nadváhu, což při poskocích vypadá vesele. Aby dojem byl dokonalý, má nasazenou hezkou modrou hučku, kterou sebral na stole jednoho z prodejců (podobně jako Mule). Dokonalé vystoupení. Večer uvidíme vystoupení dospělých Dorzů, ale na bezprostřednost, snahu a nadšení svých dětí mít nebudou.

Čas je neúprosný, musíme pokračovat dál a výš, až do 2.900 m n.m., kde stojí centrum kmene, městečko stejného jména Dorze. A z džípů vystupujeme přímo před symbolem Dorzů, sloním domem. Když se v Etiopii řekne Dorze, nikoho nenapadne ani tkaní látek, ani výroba keramiky, což jsou řemesla, ve kterých jsou Dorzové nejlepší, ale každý řekne: "Sloní domy." Snad to souvisí s tím tkaním látek, ale Dorzové si pletou i domy (z trávy a listů nepravého banánovníku ensetu). A pořádné domy, až sedm metrů vysoké. Nahoře mají dva větrací otvory kryté zástěnkami, dole vchod krytý stříškou. Celkově pak dům vypadá jako sloní hlava, proto sloní domy (i když se někdy říká i "rybí domy", podobají se nejen sloní hlavě, ale z jiného úhlu i rybě).

Jsou tak vysoké, protože v oblasti žijí termiti, kteří dokážou za rok odežrat z domu i několik desítek centimetrů, naštěstí od země, se kterou dům není napevno spojený, a rovnoměrně, takže domu snížení o sežraný kus nevadí, prostě se trochu sníží. Jen se opraví vchod (proto má obvykle jinou barvu než zbytek domu) a bydlí se dál, dokud se výška domu nedostane pod tři metry, pak se dům opustí a rodina si uplete nový.

To vše vidíme in natura přímo před sebou. A do domu, před kterým nám řidiči zastavili, se jdeme podívat. Není to žádný předváděcí dům, jak nás na první pohled napadlo podle neobvykle uklízeného dvorečku kolem, ale je to skutečně živý dům, kde bydlí rodina s dvěma dětmi. Sice je nevidíme, ale třeba ohniště je plné žhavých uhlíků a na palandě nahoře zbyl neuklizený talíř od oběda.

V tmavém domě je několik sekcí. Když se rozkoukáme a posvítíme si mobily, vidíme, že vlevo od vchodu jsou postele, dole spí rodiče, na horní palandě děti. Vpravo je oddělený prostor pro kozy a ovce, jejich přítomnost přímo v domě je nanejvýš žádoucí a praktická, protože v noci, kdy je velká zima, pomáhají dům zahřívat. A ještě jeden účel má jejich ohrada. Ženám se nebude líbit. Dorzové občas své ženy zmlátí, hlavně po návratu z tedžové hospody. Ani nepotřebují důvod. A některé ženy to prý berou i jako důkaz neupadávajícího zájmu o sebe od manžela. Když už to ale začíná být za hranou, snaží se žena utéct do ohrady s dobytkem, kde platí právo azylu. Tam za ní manžel prostě nesmí, a kdyby to udělal, tak to bude řešit obecní rada. To se ale nestává.

V zadní části domu je za paravánem sklad, nahoře visí nádoby na přípravu jídla a ještě výše žluklé máslo zabalené do listu ensetu. Kupodivu není špatné, chutná trochu jako gorgonzola. Dám si zítra ráno ke snídani pořádnou porci.

Na dvorku před hlavním domem stojí dva domy starší, jeden stále ještě používaný jako kuchyně, druhý už je jen nízkou ruinou, do které se téměř nedá vlézt, slouží jen jako sklad, než jej termiti definitivně zbaští. A když dvůr venkem obejdeme, zjišťujeme, že jsme přímo na místě, kde budeme nocovat. A přímo ve sloních domech.

Několik jich je tu vystavěných do kruhu kolem veřejné budovy, sloužící jako restaurace a společenská místnost. Vše patří rodině mladšího rastafariána Makonnena, který se nás hned ujímá a organizuje ubytování. Pro naši čtyřčlennou rodinu je určen největší dům s dvěma postelemi, ovšem tam se budeme příliš mačkat, takže prosíme o přidělení dalšího, protože vidíme, že pár jich zůstalo volných. Ty neobsazené jsou však malé, takže Jana a Jirka budou bydlet každý sám.

Dům je upleten z listí a tomu budou odpovídat jeho izolační možnosti. Nadmořská výška je znát, už teď jsme se rychle převlékli do dlouhých kalhot a mikin. Obáváme se (a oprávněně), že teplota v chýších se od té venkovní nebude příliš lišit. Už i proto, že když zavřeme dveře, tak je nahoře mezera skoro deseticentimetrová. Země je pokryta rohoží ze stejného materiálu jako stěny, na zemi leží větve s listy, což má sloužit jako repelent proti hmyzu (některým kolegům to nepomůže, na blechy listí prostě nefunguje). Dvě bambusové postele se studeným povlečením (nebo vlhkým - to se nepozná), ze stropu visí na drátu žárovka jako symbol luxusu pro turisty, stejně nám na noc elektriku vyráběnou generátorem vypnou. Nic víc v chatce není, ono by toho ani víc nebylo potřeba.

Za jedním z domů je stavba s dvěma záchody a nefungující sprchou. Záchody jsou takové, že i rastafarián Makonnen usoudí, že lépe je jít do přírody - jenže ta je trochu z ruky. Měly by se zalévat vodou, jenže ta brzy dojde a jediný kohoutek s tekoucí vodou na vnější zdi restaurace spíše kape, než teče, takže se o doplnění nikdo nestará. Použití záchodu se k ránu stává věcí osobní odvahy.

Nemáme důvod se zdržovat ve své chýši, jen se dooblečeme a vyrážíme na společnou prohlídku okolí. Personál našeho "resortu" je připravený nám předvést typické ženské práce. Za rohem (u kulatých domů to zní divně) sedí žena a spřádá bavlnu - na rozdíl od tkaní to dělají ženy. Tkají naopak jen muži. A kousek dál dvojice žen připravuje známé dorzské jídlo, chlebovou placku kočo z dužiny listů nepravého banánovníku enset. Po návštěvě nějakých italských turistů kdysi dávno se Dorzové naučili kočo turistům představovat jako "dorzskou pizzu".

Enset je víceúčelová rostlina. Z jeho listů, které připomínají listy pravého banánu, se vyrábí všechno možné, i když sloní domy jsou asi nejdůležitější. Samozřejmostí jsou různé rohože a podložky, ovšem z řapíků se dají extrahovat i poměrně pěkná a pevná vlákna, použitelná místo drátů, provazů a nití. Právě tato vlákna jsou odpadovým produktem při drcení dužniny listů na kaši na dřevěném struhadle.

Ke vzniklé nevábné hmotě se přidá něco, co nám Mule představil jako tvaroh, i když někdo z nás typoval spíše kvasnice. Já se přikláním ke tvarohu, na kynutí těsta totiž není čas. Vzniklá hmota se hned zpracuje do hustého těsta, to se provzdušní rozkrájením na proužky. Vše se opět prohněte, pak rozkrájí a tak dále, aspoň pětkrát za sebou. Pak teprve se na list ensetu vytvaruje kulatá placka, opravdu připomínající pizzu, přikryje se druhým listem a na otevřeném ohni se na železném plátu chvíli peče.

Když se vrátíme do společenského domu, usadíme se do pohovek a křesel pokrytých dekami a následuje přípitek arekou, kořalkou z ořechů arekové palmy, velmi oblíbenou v celé Etiopii. Připíjíme po dorzsku. Petr jako šéf skupiny zakřičí zplna hrdla: "Jo, jo, jo, jo, jóóó!" (povede se mu to až na podruhé, první pokus byl podle Muleho hodně opatrný a tichý, takže se musí opakovat). A my sborem odpovídáme: "Jó, hóóó!" A pak teprve můžeme vypít nažloutlou tekutinu z malých porcelánových hrnečků, chuťově nevýraznou, i když ta procenta z ní cítit jsou.

Teď přichází ochutnávka koča, dorzské pizzy. Placka spíše než pizzu připomíná vzhledově bramborák, každý si kousek utrhne a namočí v dipu, což jsou chilli papričky v oleji. Placka má sama o sobě neutrální chuť, takže po namočení do pálivé omáčky cítíme hlavně chuť chilli. Není to špatné, určitě by se to dalo jíst, z té jedné placky se ale všichni nenajíme.

Máme se jít podívat do vesnice na zdejší chloubu - družstvo sdružující dorzské tkalce a keramiky. Pouštíme se prudkou blátivou stezkou dolů, odpoledne před naším příjezdem asi pršelo, takže to docela klouže. A nejhorší je, že na křižovatce cestiček zjistíme, že ta, kterou jsme měli pokračovat, je neschůdná. A my musíme složitou oklikou znovu do kopce pokračovat dál. Obcházíme celou vesnici (vlastně městečko), cestou nám Mule ukazuje "dorzské jablko", strom opravdu zdánlivě podobný jabloni (aspoň velikostí), místo sladkých jablek na něm však rostou plody vzhledově i chuťově podobné pálivé paprice. Mule důležitě varuje, že jsou hodně pálivé, nicméně mně to nijak extrémní nepřišlo.

Založení družstva se Dorzům vyplatilo. Dříve byli vydáni napospas obchodníkům, kteří na jejich práci vydělávali i stovky procent rabatů, teď je obchodní činnost jedním z oddělení družstva. Kromě toho mohli zavést určitou specializaci, kdy každý dělá to, co mu jde nejlépe. Celkově prý jim družstvo přináší jen a jen pozitiva. Možná to takto opravdu funguje, pokud je to v malém a na bázi dobrovolnosti, snad to tak zůstane i dále.

V systému hal se teď večer už nepracuje, jen jeden či dva tkalci zůstali, aby nám předvedli práci na stavu. Stav je stejný jako všude jinde na světě, žádné speciálnosti si nevšímám. Výrobky slouží především k praktickým účelům a běžnému nošení, přesto i tak mohou být pěkné a vkusné. Různé šály a přehozy se nosí po celé Etiopii, velká část produkce tedy odchází do Addisu a dále do celé země.

Neplánovaně jsme s Hankou navštívili i jednu místní školu. Při cestě velkou a dlouhou vesnicí si potřebujeme odskočit, dokonce by i bylo kde, ale neustálá přítomnost několika desítek zvědavých dětí, které se od nás nehnou ani na krok, nám pozici výrazně stěžuje. Až jeden z větších chlapců pochopil a ptá se lámanou angličtinou, jestli opravdu chápe správně, že hledáme toaletu. Po našem už zoufalém souhlasu ostatní odhání a vede nás na školní toalety v sousedním školním areálu. No, v přírodě za stromem by to bylo lepší, ale na druhou stranu zase lepší v soukromí než před zraky desítek čumilů, že ano. A právě o škole tvrdí, že do ní chodí ve dvou směnách 3.000 žáků. Tomu se mně nechce věřit, mám pocit, že se o řád spletl a chtěl říct 300, ale trvá na svém. Prý studuje ve městě a zítra právě odjíždí na internát, proto umí trochu anglicky. Dostal 20 birrů na učebnice a měl ohromnou radost. To mu ovšem nebrání v tom, aby nám nezačal nabízet různé cetky právě s poukazem na to, že si tak vydělává na ty učebnice. To už známe nazpaměť.

Součástí družstva je i keramická dílna, my přicházíme od školy trochu později, ale nezdá se, že bychom o něco významného přišli. Snad nejzajímavější jsou tu vypalovací minipece, které se vlastně skládají kdekoliv na kousku rovné země ze tří kusů vypálených tvarovek, mezi kterými se zatopí. Až se nechce věřit, že takový malý ohníček dokáže vyvinout žár dostatečný k vypálení hlíny a vzniku povrchové glazury.

Tím skončila oficiální prohlídka řemesel a Petr se evidentně těší na to, co nám chce ukázat teď. Vede nás k barabizně kousek od cesty, otevírá dveře a vcházíme do velmi temného prostoru tedžhausu, hospody, kde se pije medové víno.

Na zapití jídla a při posezení v hospodě totiž domorodci v Etiopii nepijí pivo, jako všude jinde na světě (i když se pivo běžně nabízí a i my jsme hlavně pivo sv. Jiří pili ke každému jídlu a ochutnali jsme i další druhy), ale pije se nápoj zvaný tedž, v podstatě medové víno (s přídavkem chmele, rakytníku a prášku z větviček keře gesho) různé síly. Správný tedž se uchovává ve velkých plechových konvicích, ze kterých se nalévá do skleniček tvaru chemické kádinky (amharsky berele). Chutná asi jako náš burčák a je podobně zrádný. Dlouho nic a najednou se člověk ráno někde probudí, místo hlavy střep. Nejlépe chutná v tedžhausu (amharsky tej betoch). Etiopané se nescházejí v hospodách, ale v tedžhausech, kde se nic jiného neprodává, jen se nalívá tedž. Kádinka vyjde asi na 5 birrů, přičemž kurz ke koruně je asi 1:1, takže za búra. No nekupte to.

Po rozkoukání vidíme, že dlouhá úzká místnost má po každé straně dlouhý stůl sbitý z nepříliš opracovaných prken, deska je široká právě na odložení kádinky, s jídlem nebo podobnými výmysly se tu nepočítá. Převážně u lavic na straně ke stěně sedí chlap vedle chlapa, jak jsou všichni černí, tak v té tmě nejsou ani pořádně vidět, než si oči zvyknou. A každý má před sebou kádinku se žlutým mokem. Některým se už podivně lesknou oči, vzadu u pultu se potácí dvě postavy v náznaku nekoordinovaného tance (jedna ruka nad hlavou, jako na Slovácku). Středem pobíhá výčepní s obří čajovou konvicí, ze které dolévá do kádinek.

Sedáme si na volná místa (někteří značně nesví a s obavami) a objednáváme náš první tedž. I když hygiena prostředí se limitně blíží nule, tedži jako nápoji nemůžeme nic vytknout, je opravdu výborný, sladký a příjemný. Něco jako dobrý burčák, ale s medovou příchutí. A vůbec v něm není cítit alkohol, musí být opravdu hodně zrádný.

Fotky z tedžhausu jsou na počítači upraveny, v tedžhausu je taková tma, že by na nich jinak nebylo nic vidět

Tedžhaus snad ze zákona musí být tmavý, špinavý, hlučný a na první pohled životu nebezpečný. Ale zdání klame. Ta tma, špína a hluk jsou neoddiskutovatelné, ale jinak je tedžhaus snad nejbezpečnějším místem na světě. Tedž totiž neprobouzí agresivitu, ale naopak vyvolává takové to přátelství s neustálým připíjením a chytáním kolem ramen. A dokonce ani nakouřeno tu není, Etiopie je v podstatě nekuřácká země, místní lidé nekouří, přestože to žádné zákazy neregulují. Jako běloši jsme samozřejmě ihned centrem pozornosti, kdyby ostatní hosté měli foťáky, tak by se všichni s námi chtěli pořád fotit. Protože je nemají, tak se také chtějí s námi fotit, ale na naše foťáky, a fotky jim musíme hned ukazovat za nadšených ovací a smíchu. Abychom špatně nedopadli (tedž je opravdu zrádný), raději se po pár kádinkách včas loučíme. Místo podání ruky se tu při vítání a loučení dotýkají pravá ramena, levá ruka může žoviálně plácat po zádech.

Vracíme se do našich sloních domů. Část výpravy jde na večeři, my ji dnes naposled vynecháme a dojíme zásoby sušenek a oplatků. Tak se do toho zabereme, že nás musí volat na posezení u vatry, kterou mezitím Dorzové připravili prakticky hned před naší chýší. Každý si odněkud přitáhne židličku a sedáme si do kruhu kolem ohně, zapáleného pomocí kořalky areky. Z druhé strany kruhu se začíná nalévat tedž.

Dorzové se pouští do zpěvu a po úvodní písni se přidává tanec. Tanečníci jsou oblečeni ve svém denním oblečení, přes které mají přehozené různé kůže a přehozy napodobující lidové kroje. Tanec jako takový je jedna velká improvizace, každý se prostě nějak nekoordinovaně zmítá, máchá oštěpem nebo holí a snaží se tvářit děsivě. Kam se hrabou na děti, které nám tancovaly cestou na zastávce v sedle se stánky. Písničky poznáváme, ty jsou stejné (slova i melodie), ale děti se svou bezprostředností a snahou se nám líbily mnohem více.

Asi proto už od druhé nebo třetí písně nás Dorzové vtahují do kruhu, nijak naléhavě, takže kdo nechce (což jsme my, protože tanec nepatří k našim silným stránkám, a to ani takto improvizovaný), tak nemusí. Jako vrchol vystoupení se mně osobně líbila píseň, kterou hrál na kytaru a předzpěvoval slova (ostatní odpovídají) majitel osady, náš rastafarián Mako (Makonnen).

Taneční vystoupení zakončuje ukázka skoků přes bidlo nad ohněm. Začíná se nízko, ale postupně se laťka zvyšuje. Kromě toho vždy v okamžiku skoku někdo chrstne do ohně areku a vatra vzplane vysokým plamenem. Ne každý skok se povede, dokonce jeden takový nepovedený láme tyč v půli a musí se přinést nová. Jinak se ale nikdo nezraní. Po skocích už se jen zpívá, dojde i na nás, máme předvést něco českého. Jako tradičně trvá výběr písně déle, než její samotné provedení. Není jednoduché vybrat písničku, kterou všichni znají a je přitom vhodná. Ale nějak to zvládneme ("Okolo Hradce" je jistota, která nezklame).

Kolem půlnoci se zvedáme a s pár dalšími kolegy přejeme dobrou noc. Část výpravy a Dorzů ještě chvíli vydrží, ale do půl hodiny po nás jdou také. Dorzové si ustelou na verandě otevřeného společenského domku. Mně se zdá v noci docela chladno a budí mě zima, ostatní si však nestěžují, takže to bude jen má rozmazlenost.

Ráno stejně vstáváme brzy. Návštěva blízkého vodopádu je sice nepovinná, ale jdeme všichni, nikdo si nechce přispat, i když vyrážíme už v 5:30. Tradičně je mírný problém se startováním, ale roztlačení džípu to vyřeší a můžeme jet. Vodopád je celkem kousek, jedeme jen pár kilometrů. Džípy zůstávají u cesty, dál musíme pěšky. Bohužel nějaký místní zemědělec čerstvě rozoral pole, takže nezbývá, než se opatrně brodit hroudami kamenité hlíny. Další cesta už je lepší a hezčí. Pěknou loukou se blížíme k lesíku, kterým teče potok s nádherně čistou vodou, břehy hustě porostlé mechem, až to vypadá skoro pohádkově.

Proti proudu jdeme vyšlapanou lesní cestičkou asi půl kilometru. A před sebou mezi rozestupujícími se stromy vidíme proud vody padající z výšky do jezírka před námi. Dá se sejít až k tůňce pod dopadem, tam odsud se však nedostane do snímku celý vodopád, raději tedy fotíme z cestičky. Zůstáváme jen pár minut, po nafocení dokumentace se otáčíme a stejnou cestou se vracíme, víc času nepotřebujeme.

Dorzové mezitím vytáhli stoly ven na prostranství u včerejší vatry, čeká nás snídaně, sice trochu chudší než jindy, zato stylová. K čerstvému bílému pečivu dostáváme skleničku marmelády, arašídové máslo, nějaký sýr, ale hlavně dorzské máslo, které mně dost chutná. Tím, jak je vyuzené, kyslé a žluklé připomíná chuťově gorgonzolu. Ostatním zas tolik nejede, aspoň na mne zbývá větší porce. Ty další přílohy zase nechávám já jim. Káva je výborná, jak jinak - v Etiopii je vždy dobrá.

Zpátky do Addisu jedeme stejnou cestou úmorných dvanáct hodin. Naštěstí je pořád na co se dívat - exotická krajina (nejdříve vyprahlá, ve vyšších výškách ve středu země pěkně zelená), ještě exotičtější vesničky s kulatými dřevěnými domy, tancující děti, stáda dobytka a tvrdohlaví oslové. Jedna zastávka na oběd (nic moc), další neplánovaná ve vesnici Tyia, kde řidič Berhaniu zastavuje u svého domu a dává dceři po cestě koupené ovoce, které se tady severněji už nevyskytuje. Zdravíme se nejen s dcerou, studující v Addisu na vyšší škole, ale i s manželkou, které jen máváme, protože zůstala stát kousek dál před domem. Celkem má Berhaniu čtyři děti, další dceru a dva syny nevidíme. Berhaniův dům kousek stranou od hlavní cesty je asi nejhezčí v celém městečku, je dokonce zděný (prý jsou tu ještě další dva zděné, ty jsme ovšem neviděli). Je vidět, že práce řidiče u cestovky z hlavního města je velice prestižní.

A poslední zastávka je opět trochu překvapením. Jen kousek stranou od hlavní je archeologické naleziště Melka Kunture s několika expozicemi. Musíme chvíli čekat, než se povede sehnat správce s klíčem, přestože do samotné lokality jsme se dostali snadno i bez nich. Správce nám jen odemyká čtyři kulaté domečky s expozicí vybudovanou za peníze UNESCA. V každém je jiná expozice: Prehistorická Afrika, Geologie a vulkanologie, Paleoantropologie a Prehistorie Melka Kunture.

Uvnitř jsou zajímavé exponáty podle zaměření toho kterého domečku, těžko říci, co je originál a co zdařilá kopie. Vidíme různé minerály, kosterní pozůstatky lidské i zvířecí, keramiku, na panelech legendu a popisy. Na zemi leží třeba i kopie stop z Olduvaiské rokle, které jsme viděli v Tanzánii (taky v kopii, místo originálního nálezu je tajné a je nyní zasypané půlmetrovou vrstvou štěrku a zeminy, aby se uchránilo pro další generace). Bereme do rukou různé nosorožčí i lidské kosti a nikdo nám to nezakazuje. Ono při frekvenci návštěv muzea evidentně ohlazení od doteků nehrozí, moc výprav sem asi nezabloudí.

Největší raritou je odkryté naleziště (kryté jen plechovou střechou na kůlech). Mezi kameny se tu válí skoro milion let staré kosti tak, jak je kolem ohniště zanechali naši předchůdci homo erectus nebo první homo sapiensové. Asi by nebyl problém si takový suvenýrek strčit do kapsy a odvézt domů - což pochopitelně neuděláme. Další potvrzení toho, že všichni pocházíme ze střední Afriky, tady to všechno začalo (nebo v Keni či Tanzanii, to se přesně určit nedá). A v tom je kouzlo a genius loci tohoto jinak skutečně nenápadného místa. Vrátili jsme se zde ke kořenům...

V Addisu je problém s hustou dopravou, na hlavní přístupové cestě je havárka, ostatní jsou ucpané. Kromě toho Berhaniu mine sjezd z víceproudé cesty a složitě se vracíme. Popojíždíme krokem, plech na plech, vzdálenosti mezi auty jsou často milimetrové. Nakonec ale dorážíme do známého hotelu z první noci. Loučíme se Mulem (toho ještě uvidíme) a s řidiči - tradičně pravé rameno na pravé rameno.

Berhaniu nám chce dát adresu a prosí o nějaké fotky. S adresou je trochu problém, protože mně ji chce nadiktovat, ovšem já se obávám, že jeho složité jméno si nezapíšu dobře, takže mu vrazím papír a tužku, ať mně to napíše sám. Jenže Berhaniu, přestože anglicky mluví celkem plynně, tak nezvládá latinku, psát umí jen amharskými klikyháky. Takže to musíme nějak dát dohromady společnými silami. Pošta v Etiopii sice zásilky nedoručuje, jak je tomu zvykem u nás (ani neexistují adresy, jména ulic, čísla popisná a podobně), ale Berhaniu má PO BOX na addisabebské hlavní poště (asi jediné místo, kam lze do Etiopie něco poslat). Z domu mu pak pošleme malou fotoknihu s jeho fotkou na první straně - bohužel nemáme šanci se nikdy dozvědět, jestli dorazila a jak se mu líbí.

Náš řidič Berhaniu

Po individuální večeři - my si zajdeme jen do hotelové restaurace - jdeme hned spát, ráno 4:30 budeme vyrážet na letiště a odlétáme na sever.

Video z návštěv různých omotických etnik