Egypt - Luxor

Autobusem jsme odjeli k největšímu chrámu na světě - do Karnaku. Chrám byl postupně dostavován po dobu asi 2000 let různými faraony. Má dokonce 6 pilonů, z nichž ten první, největší v Egyptě a tedy i na světě, je nejmladší a není dokončený. Na umělém svahu z jeho druhé strany je možné vytušit technologii výstavby tohoto ohromného díly - kamenné kvádry se vršily na sebe a hned se zasypávaly umělým svahem. Po něm se dotáhla další řada kvádrů a podobně se postupovalo až do dosažení konečné výšky. Pak se teprve kamenné bloky opracovaly a vyzdobily, část svahu se odebrala a stejně se postupovalo až do dokončení díla. Stejným způsobem se stavěly a zdobily i sloupy.

Zde v Karnaku bylo asi největší vedro z celého zájezdu. Teploměry jsme nikde neviděli, asi je zde nepoužívají, aby nepopraskaly. Mnoha lidem to dělalo problémy, několik jich omdlelo a museli být ošetřeni.

Většina soch, které jsme v Egyptě viděli, měla poškozený obličej v oblasti nosu a úst. Staří Egypťané totiž věřili, že každý mrtvý se může vrátit do své sochy ústy či nosem a může tak škodit svým nepřátelům. Proto když vůči zemřelému neměli úplně čisté svědomí, raději mu na soše příslušné partie poškodili.

Mnoho práce vědcům a egyptologům přidal faraon Ramses II., který na chrámech a sochách svých předchůdců nechal přetesat hieroglyfy s jejich jmény jménem svým, takže to vypadá, jakoby ve starém Egyptě vše vybudoval Ramses II. Jedna z mála soch, kde jsou si historici téměř jisti, že zobrazuje skutečně Ramsese II., je zde na prvním nádvoří. Pod obrovským faraonem stojí jedna z jeho asi 50-ti manželek (a současně jeho dcera, protože se všemi svými dcerami se také oženil), proti faraonovi malá (asi po jeho kolena), přestože je také v nadživotní velikosti.

Karnak je dále známý svými dvěma obelisky, částí aleje sfing, která původně lemovala cestu z Karnaku do Luxoru, ale v první řadě je zde obrovská sloupová síň s více než stovkou sloupů až 22m vysokých - celá tato prostora je prostě gigantická.

U posvátného jezírka v karnackém chrámu stojí socha posvátného skarabea. Kdo ji prý obejde sedmkrát po směru hodinových ručiček, ten se do roka ožení nebo vdá, kdo ji sedmkrát obejde opačně, ten se do roka rozvede. Občas bylo možné někoho spatřit, jak krouží kolem sochy.

Večer jsme navštívili nasvícený chrám v Luxoru (dříve Théby). Tím, že jsme jej viděli jako jediný při umělém osvětlení, tak nás naprosto uchvátil. Bohužel ale tato atmosféra nešla nafotit. Cestou k lodi jsme individuálně poprvé navštívili luxorské tržiště a udělali první zkušenost s nákupy se smlouváním, když jsme koupili několik triček z kvalitní egyptské bavlny. Nákup trval asi 3/4 hodiny a z původní ceny asi 1.400,- Kč jsme se dostali na 350. Museli jsme ale sedmkrát odejít z obchůdku, po sedmé definitivně, ale stejně nás asi po 15 minutách dohnal ve vedlejší ulici a prodal trička za naši cenu.

Ráno jsme se vydali k posledním starověkým památkám tohoto zájezdu do thébského města mrtvých na západním břehu Nilu - do Údolí králů. Jeli jsme autobusem přes nový most, snad jediný mezi Assuánem a Káhirou. Západní břeh byl dříve osídlen jen nižší kastou obyvatel, dělníky stavějícími hrobky. I nyní je osídlen mnohem méně než břeh východní, a protože v těchto částech Egypta neexistuje (na rozdíl od Káhiry) téměř žádná migrace obyvatelstva, jsou nynější obyvatelé většinou potomky stavitelů hrobek.

První zastávkou byly Memnonovy kolosy - sochy Amenhotepa III. tyčící se do výše 18m jako jediný pozůstatek dříve velkého chrámu, který zde stával. Po jeho rozpadu a rozebrání na stavební materiál byly sochy poškozeny a ve vzniklých prasklinách se přes noc kondenzovala voda. Ta se při ranním oteplení začala odpařovat a kolosy vydávaly táhlé pískavé zvuky, proto se jim říkalo i zpívající kolosy. Ovšem po jejich opravě zhruba v době napoleonských válek zpívat přestaly.

Kousek za kolosy končí poslední zbytky zeleně a pokračuje se několik kilometrů pouští v obrovském horku do vyprahlého Údolí králů. Od parkoviště se jde kolem mnoha stánků se všemi možnými suvenýry ke vstupu do údolí, odkud se pokračuje malým silničním vláčkem k hrobkám. Bohužel je v hrobkách zakázáno focení s bleskem a kamery. Vstupenka platí do tří libovolných právě otevřených hrobek mimo Tutanchamónovu, která se platí zvlášť. Protože zástupy turistů přinášejí do hrobek světlo a vlhkost, což škodí bohatě zdobeným freskám na zdech, jsou hrobky otevírány střídavě, takže teprve při vstupu do údolí se turisté dozvědí, kterou z nich dnes mohou navštívit.

Nám naši průvodci předvedli dvě hrobky dle jejich uvážení a třetí jsme si mohli vybrat sami. My jsme si vybrali Ramsese III. a zvolili jsme dobře.

Hrobky jsou dlouhé a strmé chodby, které se místy rozšiřují do různých výklenků a místností na uložení pohřebních darů. V nejvzdálenější místnosti býval umístěn sarkofág s faraonovou mumií. Všechny stěny a stropy jsou pokryty neuvěřitelně barevnými výjevy a hieroglyfy, snad každý centimetr čtverečný byl využit. Chodby mají obvykle čtvercový průřez o hraně cca 4 m. Sarkofágy v pohřebních komorách jsou z jednoho kusu kamene (víko samozřejmě také) a rozměry jsou často jen o pár centimetrů menší než rozměry chodeb. Při strmém spádu chodeb a při váze sarkofágů je naprostou záhadou, jak je tam bez jakékoliv techniky mohli dostat. Navíc aby nebyly poškozeny malby, nebylo možno použít při svícení loučí, které zanechávají saze, ale vše bylo asi nasvíceno jen soustavami zrcadel - nepochopitelné.

V Údolí králů samotném jsme strávili asi hodinu a půl, což stačilo k tomu, abychom pochopili, že se jedná o jedno z nejnehostinnějších míst na světě. Když jsme viděli obrovskou rozlohu okolní pouště a kopců, nebylo možné si nepředstavit, kolik asi neobjevených hrobek se zde skrývá pod nánosy písku. Ukrýt malý a nenápadný vstup do chodeb k hrobkám obyčejným zasypáním pískem zde není nejmenším problémem a hrobka tak lehce může zůstat navždy neobjevena.

Po cestě k autobusu nás začal obtěžovat prodavač sošek z černé žuly. Protože jsme byli v časovém stresu a nakupovat jsme prozatím nechtěli, snažili jsme se ho odbýt a zbavit. Po našem vytrvalém odmítání ale tak dlouho slevoval z ceny a přidával další sošky, až nás to začalo zajímat. Kvalitu sošek nám dokázal prudkými údery soškou do železného zábradlí, které na sošce nenechaly nejmenší stopu. Protože jsme neznali ani přibližně obvyklou cenu, nasadili jsme naši nabídku dost nízko. Výsledkem bylo, že při vstupu do autobusu jsme dostali tři černé žulové sošky (kočka, Nefertiti a Tutanchamónova maska) a jednu ručně opracovanou kočku ze zeleného alabastru za celkem 15 egyptských liber (150,- Kč). Této ceně nechtěl věřit ani místní arabský průvodce, který myslel, že jsem za vše dali liber 50, což by odpovídalo cenám, které za podobné výrobky dali lidé později.

Následoval přejezd do vedlejšího údolí k chrámu královny Hatšepsovet (Hatšepsut). Tato královna vládla místo svého nezletilého syna, ale protože jako žena nemohla oficiálně vládnout, prohlásila se za muže a nechávala se zobrazovat s mužskými atributy včetně např. plnovousu. Její obrovský a zachovalý chrám se smutně proslavil před několika lety (1997), kdy teroristé z okolních kopců postříleli asi 150 turistů.

Po cestě zpět jsme se zastavili v manufaktuře na výrobu alabastrových předmětů. Po krátkém předvedení ručního opracování alabastru a vysvětlení rozdílů mezi bílým, žlutohnědým a zeleným alabastrem nastalo tradiční nakupování. Nám se zdály ceny dost vysoké, naopak míra ochoty ke smlouvání dost nízká, takže jsme s nákupem počkali do Luxoru, kde jsme pak alabastrovou Nefertiti koupili podstatně levněji (a s dárkem - našimi jmény napsanými na papyru v hieroglyfickém přepisu).

Manufaktura byla pěkně malovaná. Zde platí takový zvyk, že po absolvování posvátné cesty do Mekky a získání titulu hadží si majitel domu vymaluje dopravní prostředek, jakým cíle dosáhl. Majitel továrničky tam zřejmě dojel na velbloudu.

Odpoledne jsme měli ještě chvíli volna na nákupy, které jsou zde asi nejvýhodnější z celého Egypta. Večer následoval přejezd v konvoji do Hurghády a ubytování v hotelu Royal.