Egypt - Káhira

Do Káhiry jsme přiletěli pozdě v noci (brzy ráno), takže aklimatizační šok nebyl tak hrozný, přestože teplota ve 200 ráno mohla být kolem 25 stupňů (teploměr jsme nikde po celou dobu zájezdu neviděli, asi by jim tady v tom horku popraskaly). Pro kolegy z Jeseníků, kteří odjížděli z domu za chumelenice, to byla příjemná změna. Kordonem vojáků jsme prošli z letadla do autobusu, který nás dovezl k letištní příletové hale. Odbavení proběhlo bez problémů, jen kamery se musely nechat zapsat do pasu a museli jsme zaplatit první z mnoha bakšišů, tentokrát letištním nosičům za přenesení kufrů z odbavovacího pásu k našemu shromaždišti, což bylo asi 5 metrů.

Za odbavovacím prostorem nás čekali tři Arabové s cedulí EXIM, kteří nás navigovali prázdnou halou do přistaveného autobusu. Prázdná hala kontrastovala s obleženou plochou před letištní budovou – vojenská ochranka totiž dovnitř nepustila nikoho bez letenky, a tak se celé arabské rodiny utábořily před letištěm, kde čekaly na přílet svých blízkých. Naši průvodci zařídili naložení a přivázání kufrů na střechu autobusu a nastoupili za námi. Jeden z nich se za obdivných pohledů zbývajících dvou ujal slova:

„Dobrý den, já být Muhammad Ali a umět česky. Teď vyberu 25 dolarů bakšiš jak bylo psát v programu.“ Tím jeho znalosti češtiny (ale i ostatních jazyků) končily. Podobně jazykově vybaveni byli i oba jeho kolegové, pochopitelně až na tu češtinu, ze které neznali ani ty dvě věty.

Po půlhodince stání a rozpačitých úsměvů našich průvodců najednou řidič bez jakéhokoliv vnějšího podnětu zavřel dveře a rozjel se. Protože jsme si mezitím stačili říci, že jsme s různých zájezdů a máme tudíž jet na různá místa (někteří začínali programem v Káhiře, další měli pobyt v Hurghádě, jiní včetně nás měli poznávačku s počátkem v Hurghádě), byli jsme trochu nesví z toho, kam vlastně jedeme.

Po složitém vysvětlování jsme s gest našich průvodců pochopili, že je hodně hodin a že proto pojedeme všichni na hotel, kde přespíme a ráno budeme pokračovat. To se nelíbilo hlavně nám, co jsme podle programu měli celé dopoledne strávit v Hurghádě koupáním v Rudém moři a zbytečnou nocí v Káhiře bychom o celý tento půlden přišli. Po mohutných protestech nastala tedy další změna: Káhira včetně pyramidového pole v Gíze a Egyptologického muzea se přesune z posledního dne na první a tím zůstane celý obsah programu zachován. Protože jsme už začínali chápat, že v arabském světě není nikdy nic jisté, usoudili jsme, že je nejjistější vidět pyramidy co nejdříve, jinak by se totiž mohlo asi lehce stát, že by na ně nemusel zbýt čas. Takže jsme změnu akceptovali (nic jiného stejně nezbývalo, protože autobus stál před hotelem).

Po půlhodince v recepci se zjistilo, že hotel má jen asi polovinu volných pokojů, než bylo potřeba. Prakticky bez protestů jsme se přesunuli o ulici dále do jiného hotelu, kde nás kolem čtvrté hodiny ranní ubytovali. Apartmá bylo sice obrovské (dva klimatizované pokoje s halou a koupelnou o rozměrech většího třípokojáku), ale neměli jsme moc náladu pokoje prohlížet, raději jsme se uložili k spánku. Po chvíli nás vzbudil telefon, zvali nás z recepce na večeři (v pět ráno), prý dokonce dva lidé šli, nás to pochopitelně ani nenapadlo. Pak už jen svolávání k ranní modlitbě muezínnem z minaretu mešity asi 30 m od oken našeho pokoje a mohli jsme konečně spát.

Káhira, arabsky El-Qâhira, anglicky Cairo – hlavní město Egypta, na Nilu; 10 mil. obyvatel (přes pracovní týden prý 19 mil.). Největší město Afriky, významné hospodářské, obchodní, finanční, kulturní a politické středisko arabského světa. Významná dopravní křižovatka; mezinárodní letiště, říční přístav. Pět univerzit (islámská 970; další 1908, 1919, 1950, 1975), vědeckovýzkumné ústavy, knihovny. Historické památky. Staré město je součástí světového kulturního dědictví; četné mešity (zejm. ze 14. – 16. stol.), staré arabské městské domy. – Základem starověká pevnost Babylón, 641 opevněný tábor Fustát, v 9. stol. poblíž založeno město Katái, 969 spojením obou založena Káhira. Od roku 973 hlavní město Egypta. Ve středověku významné centrum obchodu a vzdělanosti.

„Ráno“ – kolem jedenácté – jsme si konečně prohlédli náš apartmán a byli jsme velice spokojeni. Dokonce jsme měli krásný výhled na Nil, pochopitelně bylo nutné odmyslet si všechna smetiště kolem hotelu a mezi hotelem a Nilem. Snídaně nás rovněž uspokojila a když v přistaveném autobuse čekala kromě známých egyptských průvodců i česká průvodkyně, začali jsme se konečně cítit jako na organizovaném poznávacím zájezdu.

Po obligátní půlhodince čekání se rozhodl řidič vyrazit na cestu do čtvrti Gíza – k pyramidám. Provoz v dvacetimiliónové Káhiře je pro cizince naprosto hrůzostrašný svou hustotou, absencí jakýchkoliv pravidel nebo předpisů a neustálým troubením a blikáním všech řidičů. Náš autobus se však bravurně proplétal bohatšími i chudými čtvrtěmi Káhiry, přejeli jsme most přes Nil a my jsme se nepřestávali divit, proč jsou všechny domy kromě hotelů rozestavěné. Vysvětlení je jednoduché – u nezkolaudovaných domů se neplatí daň a nemusí se vracet půjčky. Proto jsou všechny soukromé domy navždy nedostavěné, po dokončení dalšího patra se hned začne stavět ještě další, ovšem to už zůstane jen ve fázi sloupů. V některých ulicích byly jediné dokončené stavby menší domečky s mnoha věžičkami a se spoustou malých otvorů. Že se jedná o holubníky nenapadlo nikoho z nás, vysvětlení naší průvodkyně nás dost překvapilo.

V příjemně klimatizovaném autobuse jsme prozatím nedokázali odhadnout úroveň venkovní teploty. Když jsme pak zastavili (už na dohled od pyramid) u pěkného hotelu v indickém stylu kvůli výměně peněz, byl náraz horkého vzduchu po otevření dveří opravdu až nečekaný. Hotel stál uprostřed zelené zahrady plné exotických palem a jiných rostlin, v tuto chvíli jsme netušili, že to je poslední zeleň, kterou dnes vidíme.

A pak jsme už zaparkovali pod Cheopsovou pyramidou, nejvyšší z pyramid. Velkým překvapením je, že přestože na fotkách vypadají pyramidy jako uprostřed pouště, ve skutečnosti stojí hned za posledními chatrčemi Káhiry. Protože jsou ale na mírném písečném návrší, město není při pohledu na pyramidy vůbec vidět. Dalším překvapením je, že velké pyramidy jsou jen tři, kolem nich je už jen několik menších pyramidek a to je zde v Gíze vše.

Kolem autobusu se hned seběhli prodejci všech možných suvenýrů a majitelé velbloudů nabízejících projížďku. Situaci kontrolují místní policisté také na velbloudech. Průvodkyně nám dala podrobný výklad již po cestě, takže bez zbytečného zdržování jsme se vrhli k pyramidě.

Pyramidy jsou podkládány z obrovských balvanů, které zde byly dovezeny po Nilu, protože v okolní poušti se takové kameny nevyskytují. Člověk je na jejich velikost připraven, proto se zpočátku nezdají tak obrovské, ale čím blíže jsme byli, čím více jsme museli zaklánět hlavy při pohledu na vrchol, tím více jsme obdivovali tu obrovskou masu kamene nashromážděnou zde v nelidských podmínkách prakticky bez použití jakékoliv techniky před několika tisíciletími.

Pyramidy v Gíze vytvořila 4. dynastie Staré říše kolem roku 2600 př. n. l. Velká Cheopsova pyramida je 137m vysoká, základnu má přes 200m dlouhou a skládá se z více než 2,5 miliónů kamenných kvádrů obrovských rozměrů. Prý ji stavělo 100.000 dělníků po dobu 20-ti let.

Po pyramidách se pochopitelně nesmí lézt, nicméně na několik prvních stupňů jsme vystoupit mohli. Sebrali jsme čerstvě oddrolený kamínek na památku a nechali jsme na sebe působit atmosféru tohoto místa. Odolali jsme prodavačům suvenýrů (prozatím) a majitelům velbloudů, kteří nabízeli projížďku nebo alespoň vyfocení na velbloudu, přestože focení mělo být grátis. Kolegyně ze zájezdu tomu uvěřila, nasedla na velblouda a ten se s ní i s majitelem rozběhl do pouště několik set metrů od pyramid. Tam uprostřed tábora velbloudářů musela zaplatit 10 dolarů, protože fotka je sice zadarmo, ale toto už prý byla vyjížďka. Skupina Arabů kolem byla působivým argumentem pro zaplacení. Po dopravení zpět byla ráda, že stihla nastoupit do čekajícího autobusu, takže místo prohlídky Cheopsovy pyramidy zaplatila 10 dolarů za nechtěnou projížďku na velbloudovi.

Popojeli jsme několik desítek metrů k vedlejší Chefrénově pyramidě. Ta je sice o několik metrů nižší, ale díky své poloze na mírné vyvýšenině může připadat minimálně stejně vysoká jako Cheopsova pyramida. Od té se liší hlavně zachovalým obložením své špičky. Původně byly takto obloženy všechny pyramidy od shora až dolů, takže byly pěkně hladké. Ovšem pouze zde se zbytky obložení dochovaly.

Po krátké prohlídce jsme odjeli kolem přírodního divadla s tribunami, kde se před pár týdny odehrálo představení Verdiho Aidy v reálných kulisách, na kopeček v poušti za pyramidami, odkud pochází většina známých fotografií pyramid – všechny tři velké pyramidy se před námi tyčily v celé své velikosti. Vycvakali jsme spoustu fotek a natočily pár záběrů na kameru a poprvé jsme neodolali prodavačům suvenýrů – nakoupili jsme asi dvacet modrých obsidiánových skarabeů celkem v přepočtu za asi dvacet korun (dobrý suvenýr a dárek z dovolené pro známé a příbuzné), sadu „šperků“ z kovu se zasazenými obsidiánovými skarabei a pohledy.

Poslední pyramidu, Mykerinovu, jsme si mohli prohlédnout i zevnitř. Po úzkých strmých schodech jsme se vydali do nitra pyramidy. Šlo se poměrně obtížně, navíc jsme podvědomě očekávali, že se v nitru pyramidy trochu ochladíme (jak jsme zvyklí z velkých staveb v našich klimatických podmínkách). Opak byl pravdou, nitro pyramidy je za tisíciletí vyhřáté na teplotu okolní pouště, navíc tisíce turistů neustále vydýchávají vzduch, který se nestíhá dostatečně rychle obnovovat. Klaustrofobici by asi měli velké problémy, však také několik lidí dovnitř nešlo. Prázdné pohřební komory nejsou nijak zajímavé, ale celkový dojem z procházky po nitru pyramidy je určitě pozitivní.

Pokračovali jsme k poslední zdejší atrakci, pyramidy ze strany od města hlídá obrovská Sfinga, po staletí zasypaná pískem, ale nyní pečlivě udržovaná. Stojí vlastně na dně vyhrabané jámy, ale přesto její horní část majestátně vyčnívá nad okolní terén. Na obličeji Sfinze chybí dvoumetrový kus nosu, prý ustřelený napoleonskými vojáky, který se nyní nachází v Britském muzeu v Londýně.

Od Sfingy jsme se vydali pěšky do výrobny parfémů. Přestože tyto návštěvy dílniček a výroben typických místních výrobků bývají zaměřeny silně komerčně, zde nás příjemně překvapila klimatizovaná místnost s rudými tapetami a spoustou krásných flakónků na poličkách podél stěn. Všichni jsme s povděkem uvítali možnost chvíli si sednout v příjemně chladném prostředí a vypít si zde šálek studeného ibiškového čaje. Dokonce i přednáška o výrobě koncentrovaných parfémových esencí byla docela zajímavá a hodně lidí si koupilo koncentráty pro přípravu parfémů imitujících nejznámější světové vůně.

Po příjemném odpočinku jsme pokračovali autobusem k Egyptologickému muzeu. Odevzdali jsme zde kamery do úschovny (nesmí se natáčet a fotografovat s bleskem) a vydali se do rozlehlé budovy muzea. Z desítek tisíc exponátů pochopitelně zaujaly ty největší – obrovské sochy v typickém staroegyptském stylu, několik vystavených mumií (většina mumií je ve speciální části muzea za další vstupné, my jsme je z časových důvodů museli oželet ve prospěch prohlídky Tutanchamónova pokladu), sarkofágy a pohřební předměty z mnoha hrobek, zlaté ozdoby a samozřejmě nálezy z Údolí králů, nejvíce z Tutanchamónovy hrobky. Zlato na několika sarkofázích a na slavné masce váží určitě několik desítek kilogramů, udivující je i úroveň řemeslného zpracování sarkofágů a masky. Dojem nám kazily jen neustálé nepovedené pokusy našich arabských průvodců o výklad (česká průvodkyně s námi nebyla, protože několik lidí si myslelo, že propašují fotoaparáty dovnitř, ale samozřejmě neprošli vstupní prohlídkou a průvodkyně jim tedy zůstala hlídat fotoaparáty před budovou).

Blížil se večer, ale stihli jsme ještě navštívit výrobnu papyrusových obrázků s předvedením výroby papyrusu (neodolali jsme a koupili alespoň záložky do knih) a zlatnictví (zde jsme vzhledem k cenám odolali lehce, přestože mnoho lidí nakupovalo i zde). Po návratu do hotelu nás čekala výborná večeře a usínali jsme sice poměrně unaveni, ale spokojeni a plni zážitků.