Egypt 2004 - Sharm el Sheikh

Po přistání v Sharm el Sheiku následovaly obvyklé formality s vyplňováním příletových formulářů, víza se kupovala (15 USD) formou vlepených známek do pasu (pro děti zapsané u rodičů nebyla potřebná). Hned na letišti jsme vyměnili dolary na egyptské libry. U všeho asistovali místní egyptští delegáti, kteří ale na rozdíl od dovolené 1999 uměli česky docela obstojně, takže žádný problém nenastal.

V příletové hale už čekal i Marek FIRO, český delegát pro Sherm el Sheik. Opět nás trochu znervóznělo jeho: „Tak to jste vy čtyři, ta poznávačka!“, ale bez řečí jsme pokračovali do autobusu číslo 8. Tam jsme od něj po chvíli dostali další informace ohledně hotelu, ale většina informací se týkala pobytových klientů. Stejně jako ostatní jsme zaplatili po 20 USD bakšišné (do 12 let polovinu) a po půl hodince jízdy jsme vystoupili před našim hotelem Three corners Palmyra.

Docela nečekaně nás na recepci ujistili, že pokoje budou za chvíli připravené (obvykle bývají až po obědě, ale tentokrát to v celém Egyptě fungovalo velmi dobře). Bylo kolem 7:30, bufetová snídaně byla k dispozici už i pro nás, takže jsme se najedli a napili. Pokoje ještě nebyly, usadili jsme se tedy do křesílek před recepcí a odpočívali.

Dostali jsme nakonec pěkný suite pokoj, s dvěma místnostmi (manželské postele v jedné, paland v druhé), obě s vlastní koupelnou. Z obou místností se šlo na balkon s výhledem na soustavu bazénů - nejhlubší s barem, dětský a rozlehlý mělčí bazén s mnoha zákrutami mezi jednotlivými křídly hotelu. Hned jsme je i využili.

Ale v bazénu jsme nezůstali, chtěli jsme vyzkoušet i pláž. Před hotelem stála moderní stříbrná dodávka, přesně v celou a v půl odjíždí na pláž, ve čtvrt a třičtvrtě jede zpět. Cesta trvá asi 10 minut, šlo by to i pěšky, ale v egyptském klimatu by to bylo zbytečné trápení. Hotelová pláž je poměrně malá, je zde výdejna ručníků a bar, u vody je něklik desítek velkých palmových slunečníků, pod které se vejdou i čtyři lehátka. Obsluha od ručníků je ochotná, lehátka přetáhne přesně podle přání a prostře na ně ručníky. Personál baru obchází hosty a nabízí all inclusive nápoje a nebo koktejly mimo program all inclusive, které se musí platit, ale na pláži je stačí podepsat na účet pokoje.

Moře bylo obrovským zklamáním. Prvních 70 metrů je vody těsně nad kotníky s občasnou dírou průměru 4-5 metrů do hloubky maximálně 75 centimetrů, dno je silně korálové a kamenité, sem tam mořský ježek, bez bot prostě trápení. V dálce to vypadá, že mělké dno padá naráz do hloubky, příboj a vlny ale znemožňují pohodlný vstup a výstup k plavání do volného moře.

Za cenu několika bolestivých poranění chodidel jsme se pokusili probojovat k hranici možnosti plavání, ale do pořádné vody jsme se nedostali. Rozhodně nás nenapadlo, jak si už pozítří tuto pláž oblíbíme a jak se nám bude líbit, že se kvůli ní budeme chtít do Palmyry vrátit – vše je totiž jen v botách. S dobrými mořskými botami není problém se do vody dostat (pokud nejsou extrémní vlny) a šnorchlování na útesu mezi stovkami různě barevných a různě velkých ryb je naprosto srovnatelné s jinými šnorchlařskými ráji v Karibiku nebo jihovýchodní Asii. Dnes jsme ale po hodině bahnění v horké vodě v dírách mezi odumřelými korály silně znechuceni odcházeli zpět do hotelu s rozhodnutím najít si jinou pláž.

Brzy odpoledne jsme nechali děti v bazénu a odešli jsme na schůzku s delegátem. Hotel Palmyra má pro podobné účely vyhražený stylový diskotékový sál v podobě umělé jeskyně. Zde chvíli Marek hovořil o hotelových možnostech a o fakultativních výletech, poslouchali jsme jen na půl ucha v domění, že se nás to netýká, a čekali jsme na informaci o našem zítřejším odjezdu do Káhiry. Na toto téma ale řeč nepřišla, takže když ostatní odešli, začali jsme se vyptávat.

A naše domněnka se potvrdila – celý poznávací okruh jsme si objednali pouze my čtyři, což ale nebránilo jeho realizaci. Pro čtyři lidi se ale samozřejmě nevyplatí samostatný průvodce, takže nás budou různě šoupat podle momentální situace. Ta ovšem ještě není dořešena, takže zůstáváme v Sharmu. Jediná jistota je výlet na Mojžíšovu horu pozítří v noci a pak se uvidí. Ostatní informace se budeme dovídat postupně telefonem.

Rozloučili jsme se a vrátili se k bazénu zhodnotit situaci. S programem poznávačky toho moc dělat nešlo, rozhodli jsme se proto co nejdříve pořídit si boty do vody a poohlédnout se po možnosti nějakého fakultativního výletu na zítřek.

Za recepcí hotelu je pasáž s několika obchůdky, v jednom z nich jsme se zeptali na vodní boty a mile jsme byli překvapeni moderním a sportovním designem nabídnutých bot se silnou gumovou podrážkou a textilním svrškem v jasných barvách se zdrhováním na šňůrku kolem nártu. Jen jsme se obávali ceny, po chvíli smlouvání jsme se ale od ceny 80 liber za pár dostali na 160 liber za čtyři páry a dát zhruba 200 Kč za pár tak pěkných bot (viděli jsme turisty chodit v nich jako v teniskách, i mimo pláže po obchodech a památkách) nám připadlo docela slušné. Podle velikosti jsme si pořídili dvoje modré, jedny krémově béžové a jedny svítivě oranžové.

A hned na recepci jsme si na hotelové vývěsce vyhlídli koupací výlet do Sharks bay, Žraločí zátoky, na prý nejhezčí šnorchlování v Sharmu. Za 2 eura na osobu je doprava i vstupné na pláž. Výlet se dělá jen třikrát týdně, ale zítřek byl zrovna jedním z těchto dnů, odjez v 900, návrat po 1400. Zaplatili jsme přímo na recepci (podpisem) a vrhli se s trochu zlepšenou náladou zpět do bazénů.

Večeře byla vynikající – dnešek byl ve stylu barbeque (jiné dny je třeba kuchyně egyptská, italská, atd.), grilované párečky a kuřátka nám opravdu chutnaly. Zapíjeli jsme sice vodou ze zásobníků, protože jsme ještě nevěděli, že se i na nás vztahuje all inclusive, kterého jsme si užívali až v dalších dnech, ale sortiment bufetu byl dostatečný, každý den jiná polívka, ovoce (jedli jsme jen to, co jsme si sami oloupali) a sladkosti. Večer jsme brzo padli unaveni do postelí a hned jsme usnuli.

Ráno jsme vstali trochu dříve (asi o půl osmé), ale proti tomu, co nás čekalo další dny, to vlastně bylo docela pozdě. Po snídani jsme se sbalili a v devět už nás čekal autobus do Sharks bay. Asi po půl hodině jsme byli na místě, z útesu nad mořem jsme po schodech sešli na pláž a obsadili si slunečník s lehátky.

Hned jsme se vrhli do vody, do které byl přece jen lepší přístup než na hotelové pláži. Voda u kraje byla sice mělká, ale při troše opatrnosti se dalo šnorchlovat. A v této mělké vodě byly občas korálové díry s několikametrovým průměrem a hloubkou, často navzájem propojené úzkými průplavy, takže se dalo proplouvat od jednoho korálového útesu k druhému.

A všude plno rybiček všech možných barev a tvarů. Na plavce jsou zvyklé, takže je možné je prohlížet úplně zblízka, občas se dokonce lehce otřou nebo svými pysky okusí, zda náhodou nejsme jedlí. Voda je čistá, problémy s viditelností nejsou, korály jsou zbarvené do všech možných odstínů všech barev.

Rybičky jsou od velikosti větší sirky (takové plavou vždy v hejnech) až po třičtvrtě metrové ryby (ty už ale nebývají tak krásně barevné). Nejvíce viditelné jsou ale barevné a pestré ryby, o kterých by se řeklo, že musely být vyšlechtěné speciálně pro akvária. Nejčastější barvy jsou žlutá a její odstíny, ale je vidět i modrá, červená, zelená a černá, některé ryby jsou pruhované, jiné mají jinak barevné ploutve než zbytek těla (oranžové ploutvičky k modrému tělu jako Dori z filmu Hledá se Nemo), jindy skvrny přecházejí z barvy do barvy plynulými duhovými přechody jako u papouščích ryb, hezké byly i stříbrné ryby s obrysem těla rámovaným neonově modrým pruhem.

Příjemným a pohodlným šnorchlováním jsme zde strávili celé dopoledne, po druhé hodině nás autobus dovezl zpět do hotelu, kde jsme se už jen koupali v bazénu, chtěli jsme jít brzy na večeři a pak spát, protože nás čekal výlet do sinajských hor. Šnorchlování v Sharks bay je sice pěkné, možná i nejpohodlnější v okolí, ale naše hotelová pláž se nám později při šnorchlování líbila více.

Po desáté večer jsme vyzvedli na recepci snídaňové balíčky (děti už spaly), do odjezdu 1130 už ani nemělo smysl chodit spát. Hned po příjezdu malého mikrobusu jsme začali tušit problémy. Náš průvodce Mohammed Ali sice ovládal základy češtiny, ale jeho čeština byla nejslabší ze všech česky mluvících průvodců, se kterými jsme se později potkali. Anglicky ani jinak neuměl vůbec. Přivítal nás dotazem, zda jedeme na hrad (po chvíli diskuzí se ukázalo, že hradem myslel horu), pak po nás chtěl zaplatit 20 dolarů (pochopili jsme, že za každého), což jsme odmítli, protože výlet jsme měli v ceně zájezdu. Po telefonátu Markovi se vyjasnilo, že bakšišné za okruh je o 5 USD vyšší než pro pobyt, a že Mohammed chce doplatit zbytek. Teprve po slibu doplacení jsme tedy vyrazili. Bohužel jsme měli jen dvě normální sedačky, další dvě byly nouzové sklápěcí, které nemají opěrky a nedá se na nich pořádně spát.

Pod Mojžíšovu horu jsme dorazili o něco později, než bylo plánované. Začalo shánění baterek na výstup, nakonec vyšla jedna baterka asi na tři lidi, protože polovina donesených nesvítila.

Hora se správně jmenuje Hora svaté Kateřiny, ale říká se jí také Mojžíšova hora nebo Hora Sinaj, protože podle bible se na ní měl setkat Mojžíš s Bohem, který mu zde předal Desatero přikázání. Mojžíš jej vytesal do kamene a uložil do Archy úmluvy zhotovené podle božího návodu. Mohammed se ale k této historii nechtěl vyjadřovat, protože prý ho to jako správného muslima vůbec nezajímá.

Místo výkladu jsme se tedy vydali rychlou chůzí překonat více než tisíc výškových metrů, na což jsme měli do východu slunce asi tři hodiny. Noc byla hvězdnatá, měsíc byl ale těsně po novu, takže světlem moc nepomohl. Přes 100 km od nejbližší civilizace na pobřeží Rudého moře byla hvězdná obloha skutečně úchvatná, některá souhvězdí ani nebyla k poznání, protože měla mnohem více hvězd, než jsme zvyklí od nás.

Cesta vedla relativně prudce vzhůru, stoupalo se dlouhými serpentýnami, povrch byl kamenitý, šířka kolem metru. Světlo z baterek nedokázalo cestu pořádně osvítit, bylo třeba dávat pořádný pozor na kameny a na velbloudy. Velbloudáři celou dobu výstupu neustále nabízeli svá zvířata pro pohodlnější cestu na vrchol, místy se velbloudi drali dopředu hlava nehlava, jinde zase přinutili stoupající zástupy zpomalit.

Naštěstí nebylo moc vidět na srázy kolem cesty, jistě bychom měli větší obavy z velbloudů, kteří občas někoho i dost nešetrně vytlačovali z cestičky. Celý zástup pokračoval stejným ostrým tempem vzhůru, každé zastevení bylo těžké, protože bránilo ostatním v postupu. První dvě hodiny to ještě šlo, ale pak začala únava převažovat, projevila se i noc beze spánku a nekvalitní balíčková snídaně. Dohodli jsme se proto s Mohammedem, že bude s ostatními pokračovat nahoru a my že si odpočineme v jednom z Rest Housů podél cesty, asi 250 výškových metrů pod vrcholem. Podle nálady pak buď ostatní doženeme na vrcholu nebo se po východu slunce vrátíme k autobusu, kde byl určený termín srazu na osmou hodinu.

Rest Housy podél cesty jsou primitivní chatrče poskládané z balvanů, kde se dá koupit voda a čaj nebo karkade. Stěny a lavice podél nich jsou pokryty ručně tkanými koberci, o světlo se starají plynové lampy. Dali jsme si každý velké teplé karkade (ibiškový čaj) a v teple chatrče jsme jej vypili. Majitel asi viděl naši únavu, a tak nás přesvědčil, že východ slunce z jeho Rest Housu je krásou srovnatelný s vrcholkem hory. Donesl nám deky a uložil nás na kamenné lavice. Kolem procházely stále řídnoucí turisti, pak už jen velbloudi a nakonec jsme zde zůstali jen sami s majitelem a jedním velbloudářem, který zde asi chodíval přespat pravidelně.

Kolem 545 se začalo pomalu rozednívat, kolem nás se začalo objevovat moře stovek vrcholků bezejmenných hor a kopců, táhnoucích se do nedohledna všemi směry. Pomalu jsme se probouzeli a z terasy před chatrčí jsme spolu s velbloudem obdivovali panoramata okolní krajiny. Náš hostitel neměl pravdu, když říkal, že východ slunce bude stejně pěkný jako z vrcholku. I podle pozdějších rozhovorů s ostatními náš pohled byl určitě hezčí. Úplně sami těsně pod vrcholkem, v relativním pohodlí, jsme z kamenné terasy měli celou krajinu jak na dlani. Slunce se začalo vynořovat přímo před námi a rychlost jeho výstupu nad obzor byla neuvěřitelná. Celá krajina se zbarvila do ruda, nebe těsně nad obzorem přecházelo z temné bordó barvy přes oranžovou a žlutou až do blankytně modré. Zatímco na vrcholu se tísnily davy, přes které nebylo obzor ani vidět, všude hluk a tlačenice, nás se nic podobného netýkalo. Jen jsme tiše stáli a pozorovali divadlo přírody.

Koupili jsme si ještě vody na cestu, rozloučili se s příjemným majitelem a vydali se na cestu zpět k autobusu. Volným tempem jsme sestupovali tichým úbočím hory, cestou jsme potkali jen několik arabských dětí prodávajích tretky turistům, které ale čekaly na hlavní davy valící se z hory, my čtyři jsme pro ně ani příliš zajímaví nebyli. Hory byly pořád ještě rudé vycházejícím sluncem, sem tam podél cesty přežvykoval velbloud.

A už po necelé hodině jsme byli dole u kláštera sv. Kateřiny, o kterém jsme ale už od včerejška věděli, že je dnes zavřený. Prohlídli jsme si jej alespoň zvenku, stejně prý uvnitř moc zajímavý není, snad až na mumii sv. Prokopa. O klášter se stará asi 10 koptských křesťanských mnichů, žádného jsme ale nepotkali.

Usadili jsme se u stolu před restaurací asi dvacet minut před osmou, asi po deseti minutách se začali objevovat první turisté, přesně v osm dorazili i naši kolegové z mikrobusu. Posnídali jsme zbytek našich balíčků, dali si další karkade (a zjistili jsme, že i karkade se prodává v sáčcích jako náš čaj, a dokonce je výborné i z těchto sáčků). A po chvíli jsme vyrazili našim mikrobusem dál.

Jako náhradu za zavřený klášter nám egyptská cestovka zajišťující výlet nevrhla návštěvu známého střediska Dahab na východním pobřeží Sinajského poloostrova spojenou s obědem. Celkem rádi jsme souhlasili. Dahab je asi na poloviční cestě do Sharm el Sheiku a tak cesta zpět byla mnohem příjemnější.

Po určitých komunikačních problémech s Mohammedovou češtinou jsme si v Dahabu prohlédli místní promenádu a turistické tržiště, mezitím Mohammed vybral jednu z restaurací přímo nad mořem (s výhledem na Saudskou Arábii v dálce za zálivem) jako místo pro dnešní oběd. Dali jsme si pizzu a špagety, obojí docela dobré. Do Sharmu jsme se vrátili kolem třetí, ještě jsme nechali naše unavená těla odpočinout v bazénu.

Poslední volný den v Sharm el Sheiku jsme strávili na pláži a u bazénu. Pláž už se nám nezdála tak hrozná jako při první návštěvě. S botama se chodilo po mělkém moři docela dobře, v „dírách“ se dalo sedět po krk v horké vodě a pozorovat žluté rybičky, ale hlavně šnorchlování na hraně útesu je úchvatné. Moc jsme litovali, že jsme nevzali kameru a foťák.

Trochu obtížné je dostat se do vody a z vody přes prudkou hranu útesu pokrytou korály ostrými jak žiletky. Ale pak ve vodě je kolmá korálová stěna hrající všemi barvami a padající do hloubky až pod hranici viditelnosti, kolem které jsou hejna rozličných ryb, zase trochu jiných, než v Sharks bay včera. Hodně pěkný podvodní zážitek. Dalo se šnorchlovat hodiny bez přerušení a bez omrzení.

Kromě nápojů nosených obsluhou na pláž zdarma jsme vyzkoušeli i speciální míchané koktejly, nebyly sice špatné, ale asi bychom se bez nich obešli. Po obědě jsme už zůstali jen v bazénu, stihli jsme ochutnat v bazénovém baru Cuba libre a Gin Fizz (děti nealkoholickou Floridu, kterou si dávaly i u večeře), ale nestálo to za moc. Večer jsme šli dříve spát, protože nás ráno čekalo rozloučení se Sharmem a cesta do Káhiry. Zaplatili jsme hotelový účet a vyzvedli si snídaňové balíčky, abychom se ráno nesdržovali, uložili jsme se ke spánku a ve 230 jsme už seděli v autobusu do Káhiry.