Egypt 2004 - Káhira

Autobus byl pěkný a moderní, místa jsme měli slušná, takže jsme většinu cesty prospali. Stejně nebylo nic vidět, jediný zajímavější okamžik byl krátký tunel pod Suezským zálivem/průplavem, který má ale tak pozvolný vjezd a výjezd, že jsme vodní hladinu vůbec nezahlédli. Před Káhirou byla krátká zastávka na občerstvení (po nejméně 5 hodinách jízdy mnohými toužebně očekávaná).

Program jsme zahajovali v Egyptologickém muzeu, kde se nesmí fotit, takže dokumentace nám chybí. Protože se otevírá až v 9 hodin, museli jsme chvíli čekat, turnikety byly uvolněny snad na vteřinu přesně.

Za zachování kulturního dědictví vděčí Egypt z velké části vynikajícímu archeologovi Augustu Mariettovi. Tento učitel z Boulogne se vylodil u břehů Nilu v roce 1850 a zúčastnil se sběratelského honu na cenné památky. Nejprve jednal stejně jako jiní. Když prohledal Serapeum v Sakkáře, poslal tajně do Paříže výsledky svého pátrání. Území Egypta díky němu opustilo více než sedm tisíc předmětů. Pak ale došlo k obratu a z Marietta se stal zuřivý obhájce faraonských pokladů. Vedl vykopávky v Thébách, Gíze a v Tanisu (dnešním San al-Hagar). V roce 1857 mu tehdejší vládce Egypta Saíd paša poskytl pravomoc i finanční prostředky k založení Odboru pro starověké památky. Mariette zavedl přísná opatření, aby zabránil vývozu nálezů ze země. V malém přístavu Bulaq nedaleko Káhiry založil muzeum. Sám si do něj vyrobil police a ozdobil zdi výjevy ze starého Egypta. Když v roce 1881 zemřel, Egypt mu uspořádal královský pohřeb. Dnes má důstojný sarkofág na zahradě nového Egyptologického muzea v Káhiře, průvodci se o něm ale obvykle nezmiňují a turisté jej přecházejí bez povšimnutí.

V roce 1902 se exponáty přestěhovaly z nevyhovujícího Bulaqu do nové budovy na káhirském náměstí Tahrír, kterou navrhl francouzský architekt Marcel Dourgnon v neoklasicistním stylu. Šlo o vůbec první stavbu na světě, která byla již od samého začátku koncipována jako muzeum. Od té doby se v ní začaly shromažďovat předměty z nejrůznějších nalezišť takovou rychlostí, že nikdo neměl čas je zanášet do inventáře. Osudy královských mumií byly i po přestěhování pohnuté. V roce 1922 prohlásil egyptský král Fuád I. za urážlivé, že jsou obnažená těla jeho předků neustále vystavována očím veřejnosti. Rozkázal vystavět pro ně mauzoleum. Budovy se však zmocnili nacionalisté a uložili do ní svého hrdinu Sád-Zaghluda. Mumie byly proto bez ladu a skladu uloženy v salonu ředitele Odboru pro starověké památky, jímž byl v té době kanovník Etienne Driton. Ten byl nucen každé ráno sloužit mši tváří v tvář nabalzamovaným faraonům. V roce 1923 byla sbírka muzea obohacena o tisíce předmětů, které nalezl britský archeolog Howard Carter v Údolí králů v pověstné hrobce faraona Tutanchamona (14. století př. n. l.). Z pěti tisíc kusů faraonova pokladu jich bylo vystaveno pouze 1700. Zbytek byl uložen v podzemí, kde jej teprve nedávno objevil egyptologický výbor.

Náš průvodce samozřejmě o Marriettovi neměl ani tušení, takže jsme si jeho zajímavě pojatý náhrobek se sochou a sarkofágem našli sami vlevo při pohledu čelem k hlavnímu vchodu. Jako obvykle je nutné na začátek přetrpět výklad. Náš dnešní průvodce Káhirou mluvil česky podstatně lépe než Muhammed z Mojžíšovy hory, ale na zajímavosti výkladu to znát nebylo. Přestože jsme zaregistrovali alespoň pár zajímavostí, byli jsme rádi, když jsme konečně dostali rozchod a mohli si muzeum prohlédnout podle svého.

Začali jsme samozřejmě Tutanchamonovým pokladem, nejvíce se nám pochopitelně líbila slavná maska z 12 kg zlata, pečlivě vytepaná a vyzdobená. Ale i ostatní části pokladu jsou velmi efektní ať už množstvím zlata nebo řemeslným zpracováním.

Dalším bodem prohlídky, na který jsme se už dlouho těšili, protože při poslední návštěvě muzea jsme jej nestihli, byla prohlídka faraonských mumií vystavených ve speciálním sále se stálými podmínkami. Platí se zde nové vstupné, ale jeho cena je úměrná významu vystavených mumií, takže nebylo proč váhat.

V nevelkém sále je asi 15 mumií různého vzhledu. Některé jsou úplně celé omotané látkovými páskami, takže z nich není vidět vůbec nic, jiné mají vidět hlavy a část mumií má volné i dlaně a chodidla. Některé mumie jsou vyschlé až na lebku, ale poměrně hodně faraonů má zřetelně viditelné rysy obličeje včetně vlasů různé barvy od světlých přes rezavou až po tmavé. Také na prstech jsou často zachované i nehty.

Část mumií jsou královny, část méně známí faraonové, ale je zde i několik faraonů velmi známých na čele s tím nejznámějším – Ramsesem II., jehož mumie patří k nejlépe zachovalým. Ještě i po tisíciletích vzbuzuje úctu.

Obešli jsme si sál s mumiemi dvakrát, na další podrobnou prohlídku už děti neměly sílu (muzeum není klimatizované a i ráno je zde dusno). Posadili jsme je na lavičku a zbytek času jsme si prohlíželi exponáty bez nich. Blížil se rychle čas odjezdu, vyběhli jsme proto rychle koupit nějakou vodu – už jí bylo velice potřeba – a mrknout se do obchodu se suvenýry.

Oproti očekávání zde nejsou ceny nijak přemrštěné, nakoupili jsme proto pár dárků. Náramky se skarabei, přívěsky na krk, sošky skarabeů.

Od muzea jsme pokračovali do Papyrusového institutu, kde jsme viděli proces výroby papyru doprovázený překotným komentářem místní Arabky, která během čtyřměsíčního pobytu v Praze pochytila češtinu natolik, že kadence jejich slov připomínala kulomet. Ale celkem se jí dalo rozumět.

Bylo sice právě poledne, tedy největší žár, nás ale čekaly pyramidy, tedy místo beze stínu. Naštěstí v autobusu klimatizace funguje, takže jsme se snažili naakumulovat chladnější prostředí, abychom pak chvíle mimo autobus lépe zvládali. Chvíli čekání před areálem jsme si zpestřili pozorováním místního policisty na velbloudovi před siluetou Rachefovy pyramidy.

Hned první pyramida, u které začíná prohlídka areálu, je největší a nejznámější pyramida, jediný zachovalý div ze sedmi divů světa, Cheopsova (Chufuova) pyramida, nazývaná také Velká pyramida.

strana základny: 230,38 m
výšky pyramidy: 146,5 m
sklon stěny: 51
° 50c 35cc

Zde jsme měli možnost nejdříve navštívit nitro jedné z malých sousedních pyramid – hrobek královen. Po šikmé strmé chodbě asi 1,3 m vysoké jsme se v předklonu nořili pod úroveň země, abychom skončili v malé pohřební komoře. Do té se slézalo dokonce po krátkém žebříku, nás se ale do malé komory vešel celý náš autobus, čímž se vzduch stal nedýchatelným. Okamžitě jsme byli propoceni na až na kůži a nastal tlačenice před výstupem zpět nahoru, protože každý se chtěl nadýchnout čerstvého vzduchu co nejdříve. Dokonce i polední egyptský žár se nám zdál najednou snesitelnější.

Dostali jsme dost času na prohlídku pyramidy, mohli jsme i vystoupat až k současnému vchodu.

Autobusem jsme pak popojeli na plošinu mezi dalšími dvěma pyramidami:

Rachefova (Chefrenova) pyramida

strana základny: 215,25 m
sklon stěny: 53o 10
c
výška 143,5 m

Menkauerova (Mykerinova) pyramida

strana základny: 104,6 m
výšky pyramidy: 66,45 m
sklon stěny: 51
° 20cc

Racheova pyramida má na vrcholku viditelné zbytky původního obložení, kterým byly původně obloženy všechny pyramidy, takže jejich stěny byly hladké. U Menkauerovy pyramidy je podobné obložení viditelné naopak ve spodní části. Původně bylo spodní obložení z červené žuly, asi od 15 metrů se změnilo na bílý vápenec, takže pyramida byla také známá jako Dvoubarevná.

Do Menkauerovy pyramidy jsme se zašli znovu podívat dovnitř, jako jediní z autobusu, ostatní poučeni trápením z předešlé hrobky si už na tuto anabázi netroufli. Vchod je zde trochu vyšší a širší, takže lidé se mohou dokonce vyhnout. Cesta je pohodlnější, ale vzduch o moc lepší není. Možná díky vstupnému zde bylo méně turistů, chvílemi jsme zde byli i sami. Odmítli jsme výklad vlezlého strážce a sami jsme prozkoumali všechny dostupné prostory včetně pohřební komory z červené žuly, orientované nezvykle severo-jižně. Sedlový strop je tvořen devíti páry obrovských červených žulových kvádrů, ze strany komory vybraných do tvaru klenby. Prostora působí díky tomuto efektu impozantním dojmem.

Před komorou je další menší místnost se šesti úzkými výklenky, jejichž účel není jasný, ale tvar a velikost výklenků připomíná prostor pro uložení člověka – že by zde původně bylo faraonovo služebnictvo pro jeho posmrtný život?

Z galerie v polovině vstupní chodby je nenápadná odbočka do dalšího prostoru – ocitli jsme se zde neočekávaně nad stropem pohřební komory, žulové kvádry jsme si tedy mohli prohlédnout i z vrchní neopracované strany. Končí zde zřejmě dlouhý tunel, kterým byly do pyramidy kvádry dopraveny ze západní části pyramidy.

Vrátili jsme se na planinu spokojeni se zážitkem mnohem silnějším než při prohlídce méně významné hrobky u Velké pyramidy.

Stihli jsme přesně dobu srazu a pokračovali k tzv. Panorámě, místu kousek za pyramidami, odkud je nejhezčí pohled na všechny tři pyramidy. Právě z tohoto místa pochází většina fotografií pyramid, vzhledem k poloze planiny na plošině nad úrovní města pyramidy odsud vypadají jakoby stály uprostřed pouště a ne na kraji dvacetimilionového velkoměsta.

Popojeli jsme k poslední části areálu, ke Sfinze před Rachefovou pyramidou.

Velká sfinga, místními lidmi nazývaná Abu el-hol „Otec děsu“, představuje kolosální sochu ležícího lva s hlavou muže, panovníka. Je 73,5 m dlouhá a 20 m vysoká. Byla vytesána z výběžku vápencového skalního podloží. Eroze vypreparovala jednotlivé vrstvy a vtiskla památce její dnešní podobu.
Sfinga je orientovaná poměrně přesně ve východo-západním směru s hlavou k východu. Tělo Sfingy bylo původně pomalováno načervenalou okrovou barvou jejíž zbytky jsou také patrné na pokrývce hlavy. Podle nejnovějších výzkumů byla původně dokončena pouze přední, z dálky viditelná část.

Na místě na kterém stojí, byly lomy, v nichž se těžil kámen na stavbu jádra Chufuovy pyramidy. Stavba tedy mohla být zahájena v této době, nikoliv však dříve. Navzdory některým informacích sdělovacích prostředků, mezi egyptology stále převládá názor, že Sfinga je dílem Racheovým a že vznikla teprve při stavbě jeho pyramidového komplexu.

Již době 18. dynastie pravděpodobně došlo k její první rekonstrukci a za vlády Thutmose IV. Byly odstraněny písečné návěje a vybudovány ohradní cihlová zdi. Mezi předními tlapami byla postavena malá svatyně, z níž se do dnešních dnů dochovala stéla z červené žuly se slavným nápisem. Vypráví o tom, jak mladý Thutmose IV. znaven lovem v okolí pyramid usnul u Sfingy. Ve snu k němu Sfinga promluvila a požádala ho, aby z ní odstranil návěje písku. Za tuto službu mu byl přislíben královský trůn. K dalšímu čištění došlo v Římské době, za Marka Aurelia a Septima Severa. K poslednímu velkému čištění okolního prostoru došlo až ve 20. letech minulého století.

Chám sfingy před předními tlapami Sfingy byl objeven Baraizem v roce 1925-26. Na základě archeologických a stavebních okolností se předpokládá, že chrám Sfingy byl postaven Rachefem, ale až v době, kdy již stál panovníkův údolní chrám, tak i Sfinga. Mezi oběma chrámy však neexistovalo přímé spojení.

Přestože se už začínaly ozývat naše žaludky, ještě před obědem jsme stihli navštívit prodejnu parfémových esencí. Ta nás trochu zklamala, protože byly problémy s místem na sezení pro všechny lidi z našeho autobusu, z téhož důvodu ani nebyl servírovaný obvyklý čaj nebo karkade, na které jsme se těšili.

Posledním bodem prvního dne byl pozdní oběd v turistické restauraci, ostatní čekala cesta zpět do Sharm el Sheiku, ale my jsme přestoupili do mikrobusu k výpravě z Hurghady, která měla dvojdenní výlet a pokračovala s námi na nocleh a druhý den programu. Ubytováni jsme byli v ***** hotelu Cataract, který nevypadal špatně, ale my jsme měli smůlu na služby – nejdříve nešel odemknout pokoj, pak chyběly ručníky...

První den Káhiry byl pro nás víceméně opakováním z naší návštěvy Egypta v roce 1999. Ale dnešek byl pro nás kompletně nový. Program začal v areálu Sakkary, 15km za Káhirou. Všichni společně jsme navštívili hrobku Merreruka, vezíra faraona Tetiho, a jeho manželky. Zde jsou perfektně zachovalé basreliéfy, což bylo velkým zážitkem pro děti, pro které to bylo první setkání s tímto druhem výzdoby. Také je zaujaly falešné dveře a zachovaná barevná Merrerukova socha ve výklenku poslední místnosti hrobky, ke které byly přinášeny oběti.

V následném rozchodu jsme individuálně prozkoumali místnosti v manželčině části hrobky, které jsou zdobeny neméně efektním způsobem. Hrobka ještě po ránu nebyla příliš rozpálená, což přispělo k zanechání hlubokého dojmu v nás všech.

Ještě před návratem do autobusu jsme opět sami pokračovali do nitra Tetiho pyramidy.

strana základny: 78,5 m
sklon stěny: 53° 13`
výška 52,5 m

Strážce byl tentokrát celkem příjemný, nechali jsme se tedy provést prostorami pyramidy a dobře jsme udělali, protože nás upozornil na místa, která by jinak určitě unikla naší pozornosti. Tetiho pyramida má výsadní místo mezi pyramidami tím, že stěna mezi předsíní a pohřební komorou je vyzdobena tzv. Texty pyramid, velmi efektně vytesanými do stěn. Strop pohřební komory je pokryt hvězdnou oblohou a má znázorňovat podsvětí. V komoře je doposud i prázdný kamenný Tetiho sarkofág. Vše jsme pozorně prohlídli a našemu průvodci jsme nechali pár dirhamů jako bakšiš.

Před pyramidou jsme neunikli prodavačům suvenýrů, ale alespoň jsme usmlouvali celkem dobré ceny za pohledy, papyrusové záložky, kalendář na další rok z napodobeniny papyrusu a další podobné suvenýry. Inspirovali jsme tím k nákupům i další kolegy z našeho zájezdu, takže „náš“ prodavač nám ještě nadšeně děkoval.

Z autobusu jsme přinesli fotoaparát a udělali jsme odsud i pár záběrů největšího taháku sakkarského areálu – Džosserovy stupňovité pyramidy.

1. etapa – základní mastaba
strana základny: 71,5 m
2. etapa – přestavba na pyramidu
strana základny: 109 x 121 m
výšky pyramidy: 62,5 m

Na světě je jen málo památek, které by v dějinách lidstva měly tak významné místo jako je Stupňovitá v Sakkáře. Spolu se stavbami, které ji obklopují, tvoří hrobový komplex druhého panovníka 3. dynastie Necericheta, známého spíše pod pozdějším jménem Džoser. Bez nadsázky zle říci, že komplex je významným mezníkem ve vývoji monumentální architektury v Egyptě a na celém světě. V Džoserově pyramidě byla poprvé uskutečněna myšlenka monumentálního královské hrobu ve tvaru pyramidy.
Stavbu vedl později zbožtěný Džoserův syn Imhotep.

Počátky archeologického výzkumu jsou spojeny s Napoleonovým tažením na přelomu 18. a 19. století. V roce 1821se podařilo pruskému generálovi Johanu Heinrichovi von Minutolimu otevřít přístupový tunel vedoucí od severu pod Stupňovitou pyramidu. Podzemní galerii pod pyramidou a v ní asi 30 mumií z Pozdní doby objevil v roce 1837 anglický badatel Perring. Krátce po něm zde pracovala i německá expedice vedená Lepsisem. Opravdu systematické výzkumy zahájil až ve dvacátých letech minulého století anglický archeolog Cecil Firth. K němu se záhy připojil mladý francouzský architekt Lauer. Po něm se komplexem zabývalo ještě řada odborníků, ale za převážnou část výzkumů vděčí egyptologie především jemu.

Celý areál Stupňovité pyramidy nebyl vymezen pouze ohradní zdí, ale také obrovským příkopem o rozměrech 750 x 600 m a šířce 40 m. Účel tohoto příkopu není zatím znám.

Ohradní zeď zdobí výklenky po celém obvodu, mezi nimiž bylo 15 nepravidelně rozmístěných vstupních bran. Pouze jedna, ve východním průčelí, poblíž jihovýchodního rohu byla skutečná.
Do komplexu se stupuje jediným vchodem Tvoří ho chodba na jejíž konci jsou v kameni napodobena dvě otevřená křídla obrovských vrat. Za nimi pak cesta do nitra komplexu pokračuje dlouhou chodbou či síní s 20 páry vápencových sloupů, které dosahovaly výšky 6 m.

Celému komplexu vévodí Stupňovitá pyramida, které je již zkoumána několik desítek let. Nových poznatků přibývá avšak spousta otázek zůstává dosud nezodpovězených. Výzkumy prokázaly, že původní stavební projekt Stupňovité pyramidy byl několikrát změněn a její současná podoba je výsledkem dlouhodobého vývoje s prvky experimentu a improvizace. Na počátku měla stavba podobu mastaby (M1), která byla postupně dvakrát rozšířena, nejprve rovnoměrně na všech čtyřech stranách (M2), následně pak pouze k východu (M3). Mastaba získala již v etapě M3 stupňovitý tvar.

Stupňovitá mastaba byla posléze v dalších dvou etapách přestavěna nejdříve na čtyř (P1) a nakonec na šestistupňovou (P2) pyramidu, která měla obdélníkovou, východo-západně orientovanou základnu.
Důvody pro přestavbu mastaby na pyramidu nejsou zcela vysvětleny. Podle některých egyptologů k přestavbě došlo z náboženských důvodů. Podle dalších měla Stupňovitá pyramida představovat gigantické schodiště, po kterém by mohla duše zemřelého panovníka stoupat vzhůru k nebesům. Pyramida také mohla představovat počáteční pahorek, který se při stvoření světa vynořil z pravodstva. Podle českého astronoma Křivského se stavitelé hrobky nechali inspirovat tvarem vycházejícího a zapadajícího slunce, kdy za určitých podmínek dochází k iluzi deformace slunečního kotouče do tvaru stupňovité pyramidy. Stavba by tedy vyjadřovala ideje slunečního náboženství, kdy by se král stal nesmrtelným jako slunce, každý večer by umíral, aby se ráno znovu narodil.

Při stavbě bylo použito několika jednoduchých a efektivních metod. Vrstvy zdiva nebyly uspořádány ve vodorovných, ale do středu do středu skloněných vrstvách, což výrazně zvyšovalo stabilitu stavby. Základním stavebním materiálem byly vápencové bloky velikosti sušených cihel z hlíny.
Původní přístupovou cestu do podzemí pyramidy tvoří od severu tunel umístěný v podlaze zádušního chrámu v severo-jižní ose původní stavby M1. Na jeho začátku je schodiště, na konci pak svislá šachta, jejíž horní část procházela původně celou nadzemní stavbou M1 až na střešní terasu. Na dně šachty, v hloubce asi 28 m, se nachází pohřební tzv. žulová komora. Nad jejím stropem je ještě jedna komora tzv. manévrovací,ve které byla mumie připravována na spuštění do komory pohřební. Spouštěla se kruhovým otvorem v její podlaze, který byl poté uzavřen žulovou zátkou o hmotnosti 3 tun. Z pohřbu se dochovaly pouze nepatrné kosterní pozůstatky.

Složitý systém chodeb a komor obklopující pohřební komoru vytváří skutečný labyrint. Je velmi obtížné určit, které části představují původní projekt a které jsou pozdějším dílem zlodějů. V bezprostřední sousedství pohřební komory jsou čtyři galerie vzájemné spojené chodbami. Některé z nich nikdy nebyly dokončeny.

Přibližně ve stejné fázi ve které vznikala pohřební komora, bylo podél východního průčelí hrobky vyhloubeno jedenáct asi 30 m hlubokých šachet, z jejíchž dna vybíhaly směrem k západu chodby, které byly vzájemně mezi sebou spojeny. Šachty byly připraveny pro pohřby členů královské rodiny. Ve stavební fázi M3 byly vchody do šachet překryty zdivem tohoto rozšíření.

Jižně od pyramidy je tzv. jižní dvůr o rozměrech 180 x 100 m. Na jeho jižním straně se nachází tzv. Jižní hrobka. V hloubce 30 m byl uložen sarkofág orientovaný východo-západním směrem. Hrobka byla pravděpodobně vytvořena ve stejné době ve které vznikala Severní pod masivem pyramidy na rozdíl od ní však již byla orientována severo-jižně. Rozdílnost v orientaci jinak téměř totožných hrobek je vysvětlována odklonem od astrálního kultu ke kultu slunečnímu. Význam této komory není zcela znám. Mohla symbolizovat tzv. jižní hrob v Abydu, nebo mohla určitým způsobem sloužit při svátku Sed.
Před severní stranou pyramidy byl umístěn zádušní chrám – centrum panovníkova kultu. Svou delší osou je orientován východo-západně.

Popojeli jsme přímo k areálu Džosserovy pyramidy, který byl ohraničen dlouhou zdí. Za hlavním vchodem jsme si ještě společně vyslechli výklad k těmto prvním kamenným stavbám světa, ale pak už jsme mohli pokračovat sami dále do prostor kolem pyramidy, kde kdysi faraon Džosser běhal při slavnostech Sed na důkaz toho, že je schopný vládnout dalších 30 let.

Pyramida samotná je sice menší než její následovnice v Gíze, ale tím, že stojí izolovaně, vypadá impozantně. Klidným tempem jsme si ji obešli, z její zadní části k ní přiléhal chrám, je zde i hluboká díra s vchodem do nitra pyramidy. V kamenné stavbě stojí i faraonova socha (ale originál je v Egyptologickém muzeu), kterou je možno si prohlédnout dvěma vyvrtanými otvory.

Když už jsme měli prohlídku větší části areálu za sebou, nechali jsme se zlákat velbloudářem ke krátké projížďce dětí na velbloudovi. Za celkem rozumnou cenu asi 30 liber tak děti získaly jedinečný zážitek ze Sakkary.

Závěrečné minuty jsme věnovali prohlídce známé zdi s kobrami, nahlédli jsme i do hluboké díry, kterou byla těžena zemina při podhrabání sarkofágu. Ten se tímto způsobem dostal až na úroveň podzemní komory, do které byl už rovnoběžným tunelem celkem pohodlně dopravený.

Palmovými háji jsme popojeli pár kilometrů ke škole na výrobu koberců. Zde se děti učí tkát koberce, ale nic nového jsme zde neviděli, podobné dílny jsou skoro ve všech arabských zemích (a nejen arabských).

V kobercové dílně nás předal náš průvodce do dalšího autobusu. S trochou nesnází jsme si našli čtyři volná místa v zadní části autobusu, ale jednoznačné pozitivní byla změna průvodce. Ten nynější byl profesorem češtiny na Káhirské univerzitě s několikaletou zkušeností z pobytu v Praze (kde se mu mimo jiné narodily obě jeho dcery). Jeho čeština byla nejlepší ze všech egyptských průvodců, navíc byl nečekaně vtipný a jeho komentáře byly velmi trefné.

Třeba rozdíl v řízení auta v Čechách a Egyptě je podle něj ten, že v Praze, když je zácpa, tak všichni stojí. V Káhiře ale řidiči vidí, že v protisměru je volněji a tento nevyužitý prostor okamžitě operativně použijí k předjetí kolony. V Praze jedou po dvouproudé silnici maximálně dvě auta vedle sebe, v Káhiře se jich tam vejde pět i více.

Ve staré části Káhiry jsme projížděli městem mrtvých – kolem obrovského hřbitova (muslimové nesmí být zpopelněni), kde hrobky o rozměrech našich vil okupují bezdomovci – prý až půl milionu. Peníze ušetřené na nájemném pak investují do nákupu aut a satelitních televizí. A když zemřou, tak je prý jen odstěhují o patro níže.

Prohlídku staré Káhiry jsme zahájili v Alabastrové mešitě Mohammeda Aliho v areálu káhirské Citadely. Pod mešitou jsme si nechali udělat hromadné foto celé naší výpravy (kterou jsme znali teprve pár minut), pak jsme pokračovali přímo do mešity.

Mešita je postavena v tureckém stylu, tedy s mnoha kupolemi, kruhovými minarety a s nádvořím, uprostřed něhož je rituální studna pro očistu před modlitbou. Vše je obloženo alabastrem (druhem mramoru).

Oblečení mužů není kontrolováno vůbec, u žen jsou důležitá zahalená ramena. Proto jsou zde k dispozici zelené šněrovací pláště, do kterých jsou ženy s nevyhovujícím oblečením hned u vchodu oblečeny.

Náš průvodce nás usadil na koberci pokrytou zem (boty jsme pochopitelně u vchodu museli sundat a nést si je v ruce) a vykládal nám chvíli o islámu, včetně předvedení modlitby. Tu jsme si ale mohli po chvíli prohlédnout i v reálu, protože muezin začal svolávat věřící k modlitbě.

Z terasy před mešitou je asi nejhezčí pohled na Káhiru, která odsud vypadá jako celkem pěkné město.

Následoval oběd a po něm opět parfumérie, kterou ale ostatní naši kolegové ještě neabsolvovali, proto jim připadala mnohem zajímavější, než nám. My jsme si alespoň v sousedním obchůdku nakoupili levnou vodu.

Posledním bodem návštěvy staré Káhiry byla prohlídka exteriéru nejstarší univerzity světa Al-Azhar z roku 970 a stejnojmenné mešity. Nejvíce nás zaujaly obrovité slunečníky, ovšem v době naší návštěvy složené.

S univerzitními budovami sousedí i známý bazar Khan al-Khalílí, kde jsme měli rozchod. Asi by se nám více líbil před návštěvou Istanbulu, protože na tamější Velký ani Egyptský bazar zdaleka nemá. Koupili jsme si jen dřevěného hada šikovně udělaného z malých částí tak, že v roztřesené ruce se kroutí jako živý, pár balíčků sáčkovaného ibiškového čaje karkade a stojan s propiskou ozdobený Tutanchamonovou maskou.

V restauraci jsme si dali vynikající ledové karkade, asi nejlepší z celého Egypta. Před autobusem jsme ještě koupili od pouličního prodavače chlebové placky, které jsme pak v autobuse snědli, ale nebyly nic moc. Dokonce se nám zdálo, že cítíme mezi zuby i zrníčka písku. Marocký chleba je mnohem lepší.

Náš skvělý průvodce nás na okraji Káhiry opustil a do Hurghády jsme již jeli jen s anglicky mluvícím Egypťanem a českou delegátkou dokonale neinformovanou o čemkoliv.