Egypt - Assuán

Večer nás egyptští průvodci informovali, že budíček bude ve 400 a snídaně bude formou balíčku ve 415. Na hotelové buzení jsme nespoléhali a vstali podle našeho budíku. Snídaně sice byla relativně včas, ale na recepci nám oznámili, že vše je o hodinu posunuto. Jen tak jsme si oblečení na chvíli lehli, když zazvonil telefon a v něm se ozval český hlas našeho nového průvodce Romana. Odjíždělo se podle původního termínu, jen nám dvěma někdo dal špatnou informaci. Všichni ostatní již byli dávno nastoupeni v autobuse a čekali na nás. Nic by se nestalo, stejně jsme ještě tradiční půlhodinku stáli, jen bohužel byla všechna místa pro dvojice obsazena a museli jsme sedět každý jinde, já dokonce vzadu na pětce uprostřed, což není zrovna nejlepší místo v autobuse.

Projeli jsem několika vojenskými kontrolami, které zde po atentátu na turisty před několika roky jsou zhruba každé dva kilometry (a na nich vojáci se samopaly evidentně ostře nabitými) a dostali jsme se na shromaždiště konvojů. Přes poušť se zde totiž může cestovat jen dvakrát denně v konvojích doprovázených vojáky. Čekání tentokrát bylo poněkud kratší, a tak jsme už po několika desítkách minut mohli vyrazit do pouště (okraj Sahary, která zde přechází v Libyjskou poušť) směrem k Rudému moři a letovisku Hurghádě na jeho břehu.

Cesta pouští je pro středoevropana samozřejmě velmi romantická, přestože v těchto místech vypadá poušť jinak, než jsme si ji představovali podle obrázků a filmů. Nejsou zde typické písečné duny a přesypy, povrch krajiny tu tvoří vrstva velmi hrubého červenavého písku až štěrku a drobných kamínků, rovina je ohraničena horským hřbetem nejdříve v dálce, později dále od Káhiry i blízko cesty. Hory jsou kamenité a stejně bezútěšně pusté, bez sebemenších známek rostlinného či jiného života. Štěrk všude kolem navozuje pocit gigantického staveniště a nepořádku, přestože na rozdíl od měst zde žádné odpadky pochopitelně nejsou (s občasnou výjimkou podél cesty).

Po necelých třech hodinách jízdy následovala půlhodinová zastávka v oáze uprostřed pouště. Oázu tvořily tři datlové palmy uprostřed náznaku zeleného trávníku a restaurace se záchody. Dali jsme si na terase kávu a vychutnávali romantiku okolí.

Druhá polovina cesty měla po pravé straně stejnou scenérii, na jakou jsme již byli zvyklí, ale po levé straně se již zelenala tyrkysová hladina Rudého moře. Kontrast vyprahlé pustiny s množstvím vody v okolním moři byl velmi zajímavý a sledování krajiny nás neomrzelo po celé zbývající tři hodiny cesty do Hurghády.

Rudé moře, vnitřní moře Indického oceánu mezi pobřežím severovýchodní Afriky a Arabským poloostrovem; plocha asi 450 000 km2, max. hloubka 3 040 m. Spojeno průlivem Báb al­Mandab s Adenským zálivem (na jihu) a Suezským průplavem se Středozemním mořem (na severu). Teplota vody v létě 27 – 32° C, v zimě asi o 5°C nižší; salinita 39 – 42‰ (jedno z nejteplejších a nejslanějších moří světa). Četné ostrovy a korálové útesy. – Významná oblast námořní dopravy (přístavy Suez, Elat, Akaba, Jiddah). V severní části přímořský cestovní ruch (Elat, Hurgháda).

Hurgháda, nově postavené turistické centrum na břehu Rudého moře, zásobeno vodou je několik set kilometrů dlouhým vodovodem z Luxoru.

Po chvílích zmatků se povedlo najít náš hotel Hor Palace a mohli jsme se ubytovat. Hotel byl celkem pěkný, bydlelo se v apartmánech uprostřed exotické zahrady, vybavení pokoje nás ale mírně zklamalo, pokoj vypadal trochu ošuntěle, klimatizace byla hlučná a dokonce jsme zde viděli poprvé a naposled komáry, naštěstí vůbec nekousali.

Vydali jsme se samozřejmě hned na pláž, abychom si užili koupání, než přijde večer, který zde v tuto roční dobu začíná velmi rychlým západem slunce již po páté hodině odpolední. Pláž byla pěkná, tyrkysově zelená voda teplá, všude na břehu i ve vodě hodně různých škeblí a ulit, občas kusy korálů. Lehátka a slunečníky byly k dispozici v dostatečném množství. Prostě pohoda.

Večeře samozřejmě vynikající v pěkném skleněném altánu uprostřed zahrady, na výběr bylo z desítek druhů jídel a exotického ovoce. Po večeři jsme obhlídli okolí hotelu, které bylo nasvíceno množstvím barevných světel a neonů, všude plno krámků se suvenýry a celkem rušný večerní život. Lehčí šok nám způsobila skupina asi čtyř nebo pěti velbloudů nehybně ležících u chodníku, které jsme považovali za umělou atrakci typu houpačka, když se pohnuli až v okamžiku, kdy jsme je těsně míjeli.

Brzy ráno byl budíček, následoval přesun na další seřadiště a opět cesta konvojem přes Saharu směrem k Luxoru. Tentokrát jsme projížděli přímo soutěskami skal, které se tyčily přímo nad silnicí. Při zastávce v oáze jsme si mohli prohlédnout malou a špinavou mešitu pro cestující Araby, na kávu byla taková fronta, že jsme si nechali zajít chuť.

Scenérie se začala postupně měnit, hory ustupovaly dále od silnice, dokonce jsme občas zahlédli klasickou písečnou dunu. Na náladě nám trochu ubrala porucha klimatizace našeho autobusu, kterou řidič asi tři čtvrtě hodiny opravoval, mezitím co jsme se my potili v autobuse (venku bylo ještě hůře). Luxorem jsme jenom bez zastávky projeli a pokračovali jsme dále na jih do Assuánu. Klimatizace autobusu odešla nyní již definitivně a přes hodinový pokus o opravu jsme museli pokračovat bez ní, což bylo na hranicích únosnosti. Naštěstí všichni přežili. Byla to ovšem jediná závada na klimatizace, kterou jsme v Egyptě zažili.

Do Assuánu jsme přijeli s několikahodinovým zpožděním, museli jsme proto upravit program, který původně počítal s ubytováním a krátkým odpočinkem na lodi. Místo toho jsme pokračovali do známého kamenolomu, z kterého pochází kámen mnoha staroegyptských monumentálních staveb. Zdejší atrakcí je nedokončený obelisk, který se při vylamování ze skály rozlomil a staří řemeslníci ho nechali v původním nedodělaném stavu ležet uprostřed lomu. Je na něm přehledně vidět postup používaný při lámání kamene. Obelisk by byl největším obeliskem z jednoho kusu kamene, ale odborníci na statiku se domnívají, že při své délce (resp. výšce) se rozlomit musel.

Další cesta vedla k obrovské Assuánské přehradě, vybudované před několika desítkami let za pomoci několika dalších zemí. V malém přístavu jsme nastoupili do lodičky pro asi dvacet lidí a vydali se na přehradní jezero. Na cestu nám hrál sotva desetiletý Arábek na zvláštní nástroj podobný malinké kytaře s pouhou jednou strunou, na který se přes jeho jednoduchost dala zahrát melodie, byť arabsky monotónní. Šokem pro nás byl i majitel plavidla, který svou žízeň zaháněl přímo vodou z Nilu, pro Evropana evidentně smrtelně závadnou.

Cesta k ostrovu Philae trvala asi dvacet minut. Ostrov tvoří vrcholek dřívějšího kopce nad zatopeným chrámem. Ten byl asi dvacet let pod hladinou přehrady, když bylo rozhodnuto o jeho záchraně. Byla postavena kruhová hráz kolem chrámu, voda byla vyčerpaná a chrám rozebrán na cca 40.000 očíslovaných kusů, které byly převezeny na ostrov a zde znovu sestaveny do původní podoby. První setkání se staroegyptským chrámem je impozantní a pohled na chrám zalitý zapadajícím sluncem působí neskutečným dojmem. Obrovský pilon (vstupní brána), sloupové síně a nádvoří, obrovské plochy zdí pokryté místo vedle místa basreliéfně provedenými hieroglyfy (tedy nikoliv vyrytými, ale naopak vystupujícími ze zdi – naprosto nepochopitelné!). Po prohlídce s našimi průvodci Romanem a jeho místním kolegou, který si nechává říkat Medvídek, následuje volno – rozchod a toulání po ostrově, sledujeme západ slunce a již za počínající tmy se vracíme do Assuánu.

Zbývá jen tradiční návštěva zlatnické manufaktury a ubytování v našem bydlišti pro následující tři dny, tedy v lodní kajutě lodi Královna Hatšepsovet.