Constanza, vodopády

Naše cesta pokračovala na sever. Minuli jsme střed města a dálnicí jsme pokračovali do vnitrozemí. Po necelé hodině jsme dálnici opustili a zastavili v malé vesničce u neoznačeného dvora. Alena nám oznámila jobovku, že do hor si náš řidič s vozíkem netroufne, čekají nás prudká stoupání a serpentýny, takže vozík zůstává zde a zavazadla musí být uložena na zadní sedačky. Řidič s místními pomocníky to chtěli udělat sami, ale v rámci urychlení jsme jim pomohli. Dobře jsme udělali, náklad byl uložen bezpečně, na rozdíl od pozdějších podobných situací, kdy kufry naskládané Dominikánci bez ladu a skladu padaly lidem na hlavy.

Cesta se začala prudce škrábat vzhůru do hor. Ještě za dobrého světla nám řidič zastavil na focení u kraje cesty, ale místo nemělo ta správná zajímavá panoramata.

Postupně jsme vystoupali až do 1500 m n.m., kde začíná nejúrodnější část ostrova, údolí s městem Constanza. Údolí je velmi malebné, spíše než jako v Karibiku jsme se cítili jako v alpském podhůří někde ve Švýcarsku, jen vegetace s převládajícími palmami a banánovníky byla jiná.

Hotel si opravdu zsalouží přídomek „horský“, leží na svahu kopce s výhledy na protěší strany údolí. Alena nám zařídila výborné ubytování. Abychom jako rodina měli soukromí, dostali jsme k dispozici jen pro sebe patrovou vilu, nahoře s halou (krb, televize, křesílka, velká terasa) a jedním pokojíkem s koupelnou, po schodech se šlo do přízemí s dalšími dvěma pokoji s koupelnami.

Hořejšek jsme vyhradili obsahu kufrů, spodní patro jsme vyčlenili na spánek. Dobře jsme udělali, díky stropu z volně ložených tašek bylo přízemí v noci teplejší. Noci jsou zde totiž v této nadmořské výšce chladné, topení ale v Dominikánské republice neznají.

Večeře byla trochu později než nám personál slíbil, chuťově vše dobré, ale úplně studené. Jídlo bylo totiž dováženo ze sesterského hotelu a cestu teplé nevydrželo. Ale to byla jen drobná piha na kráse tohoto místa. Děti to hotelu rády prominuly, protože jim to vynahradil internet zdarma na počítači u recepce. Protože jsme měli hotovo, poseděli jsme trochu déle než obvykle, než jsme se odebrali do naší vily. Tam ještě děti přecvakaly několikrát všech 60 programů, chvíli sledovali i zde hrané telenovely známé od nás (prý novější díly), nakonec jsme je museli do postelí dostat přímým příkazem.

Hned při východu slunce nás uchvátil výhled z terasy do okolní krajiny. Přímo pod terasou s hotelovými vilkami je vysázen sad pomerančovníků, mandarinek a banánů, příjezdovou cestu lemují keříčkové rostliny, známé u nás jako vánoční hvězdy, většina ve žluté variantě. Za sadem vede příjezdová silnice skrz celé údolí, v dáli za ní se na opačné straně zvedají do více než dvoutisícových výšek vrcholky kopců a hor. Někde za obzorem je i nejvyšší hora Karibiku Pico Duarte 3.087 m vysoká.

I na snídani jsme ráno museli chvíli čekat, děti si tím pádem mohly zasurfovat na internetu, nás také nic nehonilo, nijak jsme tedy neprotestovali. Po snídani nás čekala příznivá zpráva – navzdory očekávání byla pro náš výlet k vodopádům Aguas Blancas k dispozici dvě auta a mohli jsme jet všichni najednou.

Jeli jsme menšími náklaďáky Hyunday s plachtou na korbě, pod kterou byla svařená konstrukce s podélnými lavicemi. Rozdělili jsme se do skupin, řidiči nám pomohli nahoru a vyrazili jsme nejdříve do centra Constanzy a posléze dále do hor na druhé straně údolí.

Projížděli jsme perifériemi města po úzké strmé cestě, rychlost odpovídala stavu vozovky, měli jsme dost příležitostí sledovat zblízka (a z mírného nadhledu) všední život místních obyvatel v jejich dřevěných domečcích. Otevřenými dveřmi jsme viděli, ze dům má obvykle jen jednu velkou společnou místnost, většinu času tráví Dominikánci na zápraží a v blízkém okolí. Všude je v rámci možností pořádek a celkem čisto, každou chvíli někdo velkým koštětem zametá okolí domu, podle rozvěšeného prádla to vypadá, že se často i pere. Všichni vypadají čistě a velmi dbají na úpravu svého zevnějšku.

Cesta se nenápadně zhoršovala, dostali jsme se konečně ven z města, kolem byly jen svěže zelené kopce. První zastávka byla u rozlehlých jahodových polí. Řádky s jahodami jsou chráněny černou plachtou, každý řádek má hadicí přivedené přímé zavlažování. Jesltliže js svah příliš strmý, jako jsme viděli na protějších kopcích, je půda fixována terasami.

Víceméně otevřenou korbu náklaďáku plachty naprosto nedokázaly ochránit od prachu, za chvíli jsme byli všichni úplně šedí, v záhybech oblečení, ve vlasech i na obličejích se nám usazovaly vrstvy prachového písku. Domy podél cesty prakticky zmizely, jen občas jsme projeli menší osadou. V jedné z osad jsme viděli dokonce pravou arénu pro nejrozšířenější místní lidovou zábavu – kohoutí zápasy.

Cesta se ještě více zúžila, místy to byly jen vyjeté koleje vrstevnicí obepínající svahy kopců. Jeli jsme krokem, překonávali jsme potoky a místy i prudká stoupání. Do plachet nám švihaly větve stromů. Obdivovali jsme umění a hlavně odvahu řidičů, slabší povahy se raději nedívaly do propastí pod námi.

Nakonec se před námi otevřelo trochu širší a rovnější prostranství, sloužící jako parkoviště. S roztřesenýma nohama jsme slezli z auta a Alena s řidiči nás povzbudila silným Cuba libre. Dali jsme si dvakrát.

Vyšli jsme pěšinkou na mírný kopeček s nečekanou reklamou na rum Brugal pod fousatým stromem (tzv. „Strýcovy fousy“ jsou cizopasná rostlina parazitující na stromech).

Pěšinka pokračovala můstkem přes dravou horskou říčku. A už tady jsme zahlédli proud vody padající přes skalní hranu do propasti. Vyškrábali jsme se na vyšší protější břeh, porostlý hustým tropickým křovím, vyšlapaným zeleným tunelem jsme pokračovali k vodopádu. Pěšina končí na kamenitém výběžku nad jezírkem, do kterého padá z výšky téměř 50 metrů nejvyšší vodopád Karibiku.

Po kamenech se dá při trošce šikovnosti a opatrnosti sešplhat až k jezírku, na koupání to ale moc není, protože horská říční voda je studená i v tropech. Kochali jsme se, natáčeli a fotili. Někomu se povedlo vyprovokovat naše řidiče, posilněné rumem s kolou, aby nám dokázali, že se v jezírku dá skutečně koupat.

Svlékli se oba do slipů, skočili šipkou do ledové vody a kraulovali na druhou stranu jezera. Tam vylezli na zelenou vegetací pokrytý svah a drkotali zubama. Jeden z nich nakonec našel odvahu k opětovnému skoku do vody, doplaval pod padající masu vody, asi vteřinu se nechal masírovat do zad a rychle se vrátil k pomalu modrajícímu kolegovi. Ještě pár grimas a póz s nalezenou prázdnou flaškou Brugalu a studenou vodou zpět. Po zásluze byli odměněni pár doušky pravé moravské slivovice. Aspoň se nebudou bát při prudkých klesáních na zpáteční cestě.

Strávili jsme u vodopádu asi půl hodinky, před nástupem jsme si zopakovali rituál s Cuba libre a vydali jsme se stejnou cestou zpět. Alena nám skoro s obavami nabídla návštěvu místní minizoo, bála se, abychom nebyli zklamaní, raději nám ji tedy popsala ještě chudší než skutečně je. Nicméně času bylo dost a svérázná majitelka prý vaří dobré kafe. Nenechali jsme se přemlouvat a statek se zvířaty na svahu kousek před Constanzou jsme navštívili.

Hned po seskočení nás přivítal statný pštros, volně běhající po louce před restaurací. Na pohlazení jsme nenašli odvahu, zlé oči a ostré drápy vzbuzovaly respekt. Asi oprávněný, protože po pár minutách pštrosa raději zavřeli do stáje.

V klecích tu byl k vidění párek papoušků, procházel se kolem páv, nám se nejvíce líbily opičky. Od papoušků jsme si „půjčili“ ptačí zob, na natažené dlani jsme ho nabídli opičkám, které si ho bleskurychle sebraly a snědly.

Kousek níže jsme cestou zaregistrovali oslíky, sešli jsme tedy asi sto metrů zpět a chtěli jsme si listy z vozu s krmením získat přízeň nejhezčího oslíka stojícího opodál u ohrady. Nestáli jsme mu ani za mrknutí, ani šťavnaté listí nepomohlo. Ostatní větší osli postávali za plotem v ohradě a těm naše listy chutnaly.

Nakonec si ale náš malý favorit koutkem oka všiml Jirky sedícího na kládě, který ho evidentně zaujal. Hned k němu popošel a nechal se s oddaným výrazem hladit a krmit. My ostatní jsme ale byli dál jen vzduch.

Vrátili jsme se do stylově vyzdobené restaurace a chtěli jsme si dát zdejší vyhlášené punčové kafe. Bohužel nešla elektrika, která byla potřebná k přípravě některé ze složek, zůstali jsme tedy u kávy normální, ale stejně výborné.

Majitelka prý hostům často zpívá merengue, ale jako moderní zpěvačka potřebuje mikrofon a zesilovač, přišli jsme tedy při výpadku elektriky i o její vystoupení. Ale nudící se řidiči našli dominikánské lidové nástroje ležící na pultu – bubínek, rumba-koule a „valchu“ stočenou do válce s držátkem. Nic jiného nebylo potřeba. Pustili se do rytmického hraní, zpěvu a tance, kterému neodolala ani majitelka.

Improvizované vystoupení trvalo asi dvacet minut a nám se líbilo. Někteří kolegové se snažili i připojit, ale na místní neměli. Dokonce ani tak jednoduchý nástroj jako jsou rumba-koule Češi neumějí správně dominikánsky ovládat.

Po obědě jsme si objednali koně na projížďku, ale už samotné objednávání probíhalo tak podezřele, že nás ani nepřekvapilo, když na dohodnuté místo nikdo nepřišel. Po akademické čtvrthodince jsme pěšky vyrazili na prohlídku okolí hotelu. Děti už měly vypozorována zajímavá místa, hned nás vedly na kachny v malé vodní nádrži. Bylo odsud vidět i na koňskou ohradu, kde se pár kovbojů marně snažil odchytit do lasa nějakého koně. Možná to měl být ten náš, ale pokusy byly tak beznadějné, že koním od lovců přímé nebezpečí určitě nehrozilo.

Zamířili jsme do zahrady s ukázkami typického ovoce, od avokáda přes mango až po citrusy (prý velmi sladké citróny, pomeranče, mandarinky a obrovské grepy). Zahlédli jsme i pár keříků kávy, několik dalších stromů a keřů plodilo ovoce nám naprosto neznámé. Mezi stromy se pásly přivázené kozy a ovce.

Přešli jsme na stráň pod vilami do citrusového a banánového háje, na který máme výhled z naší terasy. Většina plodů byla pěkně zralá, nebyli jsme si ale jistí, jak je ovoce ošetřované a zda se vůbec smí trhat, kromě toho jsme nedostatkem ovoce rozhodně netrpěli, u každého jídla je k dispozici ovoce prakticky v neomezeném množství.

Obešli jsme přední stranu hotelového areálu a ocitli jsme se na louce s hřišti za hotelem. Děti (a nejen ony) se zhouply na houpačkách. Ve voliérách na nás pokřikovalo hejno andulek a korel, nad námi kroužil sup (ve Střední Americe prý supi nežijí, jim podobní ptáci jsou místní malí kondoři, ale pro nás je kondor majestátný pták z vrcholků And).

Stromy jsou zde obalené „strýcovými fousy“, keřové velkokvěté ibišky s nejčastěji červenými květy dosahují mnohametrové výše a tvoří husté živé ploty. Pozorovali jsme chvíli okolí z laviček, které jsou zde připraveny k večerním akcím, nedaleký krb určitě dokáže vytvořit zajímavou atmosféru.

Ještě před večeří jsme se sbalili na další cestu. Studené jídlo už nás nepřekvapilo, chuťově ale bylo opět docela dobré. Sice jsme v tomto hotelu neměli all inclusive, ale nealkoholické pití bylo k dispozici skoro neomezeně, balenou vodu jsme si mohli vzít i do zásoby na noc a na zítřejší cestu.

V celém údolí nešla pořád ještě elektrika, hlavní budova má naštěstí svůj generátor. A když jsme se vrátili do naší chaty, elektrika byla obnovena snad do tří minut. Stihli jsme tedy vše dokompletovat a děti opět cvakaly dálkovým ovladačem televize.

Ráno jsme naložili kufry opět na zadní sedadlo autobusu a vydali se stejnou cestou zpět. V místech, kde jsme jeli před dvěma dny již potmě, je Constanza obklopena nekonečnými kávovníkovými plantážemi. Samozřejmě jsme na chvíli zastavili.

Kávovník je keř s plody, které postupně červenají. Zralé červené bobulky se otrhají, zbaví se dužnatého obalu a tvrdá „pecka“ – kávové zrno – se praží do podoby, jak ji známe my.

Vrátili jsme se do dvora s naším vozíkem, přeložili jsme zavazadla do vozíku, kolegové ze zadních sedadel si konečně udělali trochu pohodlí a vyrazili jsme po dálnici do jednoho z největších měst ostrova, Santiaga.

Santiago je m.j. sídlem dominikánské smetánky, bydlí zde nejbohatší dominikánci. K vidění tu toho ale moc není, snad ještě památník nazývaný prostě Monument. Chvíli jsme bloudili po městě, než jsme našli obrovskou tabákovou fabriku patřící Leónu Jimenézovi, stejně jako jeden z místních největších bankovních domů – banka León (se symbolem lva ve znaku). Jimenéz, jeden z nejbohatších Dominikánců, zde v Santiagu dokonce i žije.

Hlavním vchodem nás nepustili, centrum pro veřejnost je o kus dále. Návštěvníci si mohou prohlédnout ruční výrobu doutníků, asi je pořád plno, protože zde na exkurze jezdí i školní výpravy – protikuřácká osvěta zde asi příliš nefunguje.

Počkali jsme, až vypadnou Němci blokující manufakturu, a šli jsme si prohlédnout šikovné ruce řemeslníků. V dílně jich sedí asi 10, z toho jedna žena. Většina si bafe doutník, ruce se jim míhají v nacvičených pohybech, na turisty jsou tady zvyklí.

Doutníky se vyrábějí ručním balením a městnáním tabákových listů do roličky, přebytky jsou ořezány půlkulatým ostrým plechem. Vrchní vrstva je z nejhezčích listů slepených k sobě speciálním francouzským lepidlem. Množství sbalených listů a tuhost vzniklého polotovaru by měly být u všech doutníků stejné, záleží velmi na zkušenosti baliče. Zárodek doutníku se vloží do formy a nechá se lisovat v ručním lisu. Na závěr se ořežou a dobalí špičky, navleče se barevný proužek a doutníky (jeden jako druhý) se zabalí do krabice.

S dílnou sousedí prodejna, na zdech a ve vitrínách jsou vystaveny krabice s nejznámějšími doutníky, každá značka má i svůj vzorník s přesným jménem každého tvaru. Ceny doutníků jsou vysoké, především těchto značkových. Správně se doutník kouří s požitkem a v klidu, jeho vykouření trvá i přes dvě hodiny. Možná i proto naši kolegové nějakou tržbu v prodejně udělali.

Díky utraceným penězům v prodejně jsme dostali kartičky na kelímek čepovaného studeného piva v místním bufetu. Po sjezdu z hor zde bylo už zase vedro a studené pivo nás potěšilo. Bohužel jej nebylo možné nahradit jiným nápojem, takže jsme pivo vzali i dětem.

Pokračovali jsme ze Santiaga dál na sever k Atlantickému oceánu. Kolem Santiaga se pěstuje tabák, u jednoho z polí se sušičkou uprostřed jsme na chvíli zastavili.