Santo Domingo

Přistání bylo hladké, až později jsme se dověděli o menších komplikacích páru našich kolegů sedících vzadu trochu dále od ostatních Čechů, kteří začali vstávat hned po dosednutí na plochu. Letušky je přinutily sednout a připoutat až do zastavení letadla, ale oni zase spolu s okolními cestujícími zůstali sedět. Netušili, že jejich okolí cestuje z Havany do Amsterodamu a v Santo Domingu nevystupuje. Až když letušky začaly zavírat dveře, povedlo se jim na poslední chvíli vystoupit.

Kufry dorazily v pořádku, turistické karty jsme měli zaplacené už od FIRO Touru a vyplnili jsme je již doma. V příletové hale nás čekala delegátka a průvodkyně Alena, která již druhým rokem žije v Dominikánské republice a chystá se zde zůstat nastálo. Pracuje pro místní cestovní kancelář Carribisimo, ta zde zastupuje většinu českých cestovek a prakticky od toho okamžiku jsme nebyli FIRO Tour, ale Carribisimo. Cestovka i její španělsky mluvící průvodci mají i místní licence, což velmi zjednodušuje cestování.

Kufry jsme naložili do vozíku za malým autobusem, do kterého se vešlo právě nás 20 plus průvodce a řidič, vzadu mohla zůstat neobsazená sedadla nad koly, kde se nedá sedět kvůli nohám, a část pětky. Všechny autobusy jsou v Dominikánské republice úplně stejné, jen v nejznámějších letoviscích jsme později zahlédli několik autobusů velkých evropského typu. Dominikánci jsou zřejmě trochu útlejší přes boky než standardní Češi, protože na dvojsedačku se vždy vešlo 11/2 člověka, zbývající „půlka“ visí do uličky. Sedadla jsou kromě toho nepříjemně koženková, ale díky spolehlivě fungujícím regulovatelným klimatizacím se to dalo vydržet.

Vydali jsme se směrem k hlavnímu městu vzdálenému 30km od letiště a pak večerním Santo Domingem až do samotného středu jeho nejstarší části, kde na rohu náměstí s nejstarší katedrálou Nového světa a sochou Kryštofa Kolumba stál náš hotel. Cestou jsme projeli kolem obrovského majáku – památníku Kryštofa Kolumba, řeku jsme překonali po otáčivém mostě v noci pouštějícím námořní lodě proti proudu řeky dále do vnitrozemí.

Místo dvou sousedních pokojů nám na recepci nabídli jeden čtyřlůžák, vzhledem k pozdní hodině a únavě nás i dětí nám to připadlo výhodnější než běhat po chodbě s oblečením a kartáčky na zuby, protože věci v kufrech jsou samozřejmě pomíchané. Ještě jsme měli zajištěnou večeři, přestože jsme z letadla byli skoro přejezení.

V přízemní restauraci otevřené do náměstí pulzoval život, část restaurace byla přenesena ven pod obrovskou korunu jednoho ze stromů stojících v rozích náměstí, my jsme ale zůstali uvnitř pod větráky zastupujícími klimatizaci.

Většina si zvolila ze dvou nabídnutých druhů jídel vepřový kotlet, přílohy se lišily. Někdo chtěl hranolky (tady spíše opečené brambory), někdo zůstal u nejčastější místní přílohy – rýže, my jsme si dali platanos fritos, opečená kolečka zeleninových banánů nevhodných k jídlu za syrova. K pití byl zdarma půllitr vody, za sedmičku místního piva („plzeňského typu“ – pilsener type) se platily 2 dolary.

Kotlet byl vynikající, brambory jsou lepší než banány ale aspoň jsme je zkusili, později si je ještě několikrát dáme, abychom měli nějakou změnu oproti obvyklé rýži.

Brzy jsme popřáli zbytku výpravy dobrou noc a odešli do pokoje přeorganizovat kufry a spát.

Ke snídani jsme měli volbu mezi kontinentální snídaní nebo omeletou z vajíček a šunky. Abych se blýskl svou španělštinou, oznámil jsem číšníkovi naši volbu „quattro huevos“ a na upřesňující dotaz jsem dodal „fritos“, takže jsme nakonec místo omelety dostali buličí/volská oka. Ale snědli jsme je s chutí, a to jsme netušili, že omeleta bude naší nejčastější snídaní a rádi si ještě dáme i jiné úpravy vajíček. K pití byla káva s mlíkem „café con leche“– obvyklá příprava v latinsko-amerických zemích je zalití malého množství extrémně silného kávového koncentrátu mlékem. My mléko moc nemusíme, takže jsme si dali americké preso odpovídající zhruba našemu, jen mléko se k němu nedává automaticky a musí se o něj požádat (a obsluha se diví, proč že jsme si nedali con leche). Místo džusu, jak ho známe od nás, se podávala hustá koncentrovaná šťáva vymačkaná z čertsvých pomerančů. Vynikající.

Věci jsme si mohli nechat na pokojích a vyrazili jsme na pěší prohlídku starého centra Santo Dominga, která samozřejmě mohla začít přímo před hotelem u nejstarší katedrály všech Amerik (Severní, Střední i Jižní). Bohužel byla neděle a katedrála byla pro turisty zavřená, aby věřící (95% obyvatel) měli klid na mši. Prohlédli jsme si ji tedy zvenku a postáli jsme chvíli před sousední sochou Kryštofa Kolumba.

Začalo trochu mžít, naše deštníky ale zůstaly na pokoji v hotelu, k pevnosti prvních guvernérů jsme šli se vzrůstajícími obavami o další vývoj počasí, které průvodkyně Alena příliš nerozptýlila, protože déšť prý zde není tak vyjímečný, jak jsme si mysleli. Pevnost se líbila hlavně dětem, je tu spleť různých místností navzájem propojených chodbami a schodišti, které mohly zkoumat bez vážnějšího nebezpečí úrazu, když se ovšem pomine občas chybějící schod nebo prkno v příklopu zakrývajícím různé díry.

Z věže pevnosti je celkem pěkný výhled na řeku ústící do blízkého Atlantiku. Nahoru se mohlo vyšlapat po opotřebovaném kamenném schodišti, Alena nás tam sice netlačila, ale my máme vyhlídky rádi takže jsme těch pár schodů s chutí vyběhli. Mžení na chvíli ustalo, děti běhaly někde samy (občas jsme je zahlédli dírou v podlaze zkoumat haly o úroveň níže, přestože na věži byly samozřejmě také).

Od pevnosti vede další místní americké „nej“, tentokrát nejstarší kamenná ulice Calle Las Damas. Kromě luxusního Sofitelu v jedné z historických budov zde stojí několik zajímavých staveb, třeba dům Hernána Cortéze, pokořitele říše Aztéků, nebo nedávno zrekonstruovaný národní památník (s pohřbenými dominikánskými velikány, nám samozřejmě většinou neznámými, stojí zde i čestná stráž, na rozdíl od naší Hradní stráže s mnohem volnějšími pravidly).

Na jedné z vlajek v památníku nám Alena popsala dominikánskou vlajku a v ní skrytou symboliku. Podobně jako jinde i zde červená symbolizuje prolitou krev, modrá zase karibské nebe, bílý kříž rozdělující vlajku na čtvrtiny značí křesťanské vyznání většiny obyvatel.

Prošli jsme celou Calle Las Damas až na Španělské náměstí. Řeka je zde kontrolována hradbami s několika zrezivělými děly.

Dominantou náměstí je dům Diega Kolumba, guvernéra Hispaňoly, syna Kryštofa Kolumba. Pěkná, hranatá, patrová kamenná stavba s arkýřovými terasami na obou podlažích, z obou stran paláce (do náměstí i k řece). Diego zde úřadoval a bydlel s celou rodinou, dvě děti si přivezl ze Španělska a dalších pět se mu narodilo tady. Palác je zrekonstruovaný a slouží jako muzeum. Některé místnosti jsou zařízeny v původním duchu (kuchyně, pracovna), jiné jsou muzeální.

Na vyvýšenině na druhém břehu stojí megalomanský maják-památník Kryštofa Kolumba. Vysoká a mnohapatrová stavba s půdorysem křesťanského kříže, občas z ní večer šlehají laserové paprsky kreslící kříže i na obloze, ale ani Alena to jetě nikdy neviděla.

Stavba památníku k pětistému výročí objevení Ameriky (středověkými Evropany) výrazně ublížila státnímu rozpočtu a celé ekonomice Dominikánské republiky. Jsou zde jedny ze dvou pozůstatků Kryštofa Kolumba, o jejichž pravosti Dominikáci nepochybují, stejně jako Španělé o těch svých. Jinak je prý památník totálně nezajímavý, má ohromovat jen svou velikostí, takže jeho návštěva není v programu cestovních kanceláří, ani té naší.

V jedné z místností Diegova paláce jsou pochopitelně i kopie Kolumbových lodí s velitelskou Santa Marií (doprovodné Pinta a Niňa). Z XVI. století pochází několik barevných ručně psaných knih, které jsou zde volně vystaveny ve skleněných vitrínách, nijak nechráněny před světlem nebo střídáním teplot. Fotit se smí i s bleskem, ke kolorování byla použita přírodní barviva, která prý s věkem a světlem spíše zjasní než aby barvy bledly.

Před budovou roste mahagonový strom, který ale vypadá naprosto nudně a fádně. Nás odchytl prodejce CD s místní hudbou. Vždy si CD kupujeme kvůli pozadí pro video, tady jsme po chvíli smlouvání dali pět dolarů za dvě CD (merengue a nějaký další místní druh hudby). Jedno jsme doma nerozchodili vůbec, z merengue se dá použít 11 prvních písní z asi 16 nahraných, pak se počítač kousne. Možná by CD fungovala na přehrávačích, ale proto jsme je nekupovali. Nicméně účel byl splněn, 11 písniček stačilo.

Opět začalo poprchávat, Alena se proto rozhodla navštívit Muzeum jantaru, které bylo jinak plánované až ve městě Puerto Plata. Dominikánská republika má dva národní polodrahokamy – organický jantar a druh mramoru jménem larimar. Jantar je zkamenělá pryskyřice, ten zdejší je z pryskyřice listnatých stromů – obvyklé jantary nalézané jinde jsou spíše ze stromů jehličnatých. Nejcennější jsou kusy s uvězněným hmyzem nebo jinými drobnými živočichy, třeba ještěrkami. I zdejší muzeum několik takových kamenů vystavuje, u drobnějších kousků je před nimi zvětšovací sklo, aby bylo lépe vidět strukturu kamene a zalitý hmyz. Hlavně děti zaujal model pravěkého kmene s kapající pryskyřicí, která pohlcuje pramravence, vše několikanásobně zvětšené.

Také kusy kamene larimaru jsou vystavené, ale je jich mnohem méně než jantaru, asi že v nezpracované podobě není tak efektní.

Na nádvoří nám nabídli kávu a pití, limonády refresco jsou nejčastěji u nás známé produkty coca-cola/sprite/fanta nebo pepsi/7UP/mirinda. Jsou zde pěkné toalety, kterých bylo celkem potřeba, na stromě cizopasí živořící orchidejka a několik bromélií. Ve výklencích jsou panenky bez obličeje, symbol multirasové dominikánské společnosti (běloši-indiáni-černoši a všechny druhy míšení těchto základních ras, panenku si každý může představit podle sebe).

Nakonec nastal čas nakupování. Největší úspěch měly stříbrné prsteny Happy hour, které mají dvojitý kroužek a u kamínku miniaturní pantíky. Z jedné strany je kamínek larimarový, ale když se objímky otočí, objeví se zrubu kamínek jantarový. Je zde povoleno v rozumné míře smlouvání (t.j. každou žádost o slevu podpořit argumentem typu: „Budu platit hotově!“, nebo: „Při více kusech chci množstevní rabat!“). Z asi 80 dolarů jsme se dostali na 55, ale museli jsme se sdružit s ostatními, aby se jich vzalo více než deset. Což nebyl problém.

Mezitím přestalo pršet a vyklubalo se z mraků slunce. Kolem ruin prvního kláštera a kolem ruin první nemocnice jsme došli na hlavní obchodní třídu, vyměnili jsme si peníze (1USD = 28 pesos, vzhledem k all inclusive ale moc peněz není třeba, jen na občasný bakšiš, dárky a třeba na pivo při výletech, nám bohatě stačilo vyměnit 50 USD na osobu, ale vše se dá kdekoliv platit i přímo v dolarech).

Hlavní třída končí na náměstí u našeho hotelu, dostali jsme tedy před obědem dvouhodinový rozchod.

S hotelem jsme se rozloučili obědem. Servírovala se vlajka – národní jídlo z dušeného vepřového, rýže a fazolové omáčky. Prý tato kombinace připomíná barvy dominikánské vlajky. Nám tedy nepřipomínala (chyběla modrá), vzhled masa nás také neuchvátil, ale chuťově bylo jídlo až nečekaně vynikající. Tak dobrou jsme již nikdy později nedostali.