Samaná

Na severovýchodě ostrova je velký poloostrov jménem Samaná, s pohořím Samaná, s provincií Samaná, s hlavním městem Samaná a od pevniny oddělený zálivem Samaná. Podnebí je zde typicky tropické, rostou zde hlavně palmy a banánovníky. Krajina podél cesty tedy byla zajímavá, cesta nám rychle utíkala. Podél jižního pobřeží poloostrova jsme dojeli až na úplný konec poloostrova (a i ostrova Hispaňoly), do městečka Las Galleras. Dál už je jen Atlantik a Porto Rico.

My jsme dostali pěkné skoro sousední pokoje v nové budově hned za recepcí, velké a světlé, s výhledem na palmový háj a mořský záliv, část našeho zájezdu ale takové štěstí neměla a dostala pokoje malé, staré a s nefungujícím příslušenstvím. Rychle jsme vybalili a šli jsme na večeři. Tradičně byla výborná, zapíjeli jsme tentokrát Cube libre.

Hned po večeři jsme si obsadili místa v sousedním amfiteátru, kde v 2100 začínal program Epochy. Výborně jsme se bavili. Dobří tanečníci tancovali a napodobovali zpěv nejznámějších světových melodií.

Představení zahájil rej pralidí doby kamnenné na hudbu z filmu Flinstounovi včetně pravozidla, středověk zastupoval menuet, z Vivaldiho Čtvera ročních období bylo vybráno Jaro, od Strausse samozřejmě Na krásném modrém Dunaji. Jazzová éra byla takticky opomenuta a představení pokračovalo Elvisem a jeho Falling in Love a Jaillhouse rockem. A už jsme byli v současnosti, muzikály zastupovalo Chicago, Pomáda (Tell me more) a Hříšný tanec s hlavní představitelkou černou jako bota, zato i se skokem nad hlavu partnera. Whitney Houstone měla titulní píseň z Osobního strážce, pak se dostalo i na místní rytmy a krátkou ukázku merengue. Na závěr byla ještě show z baterkami a stroboskopickým světlem, trochu devalvovaná nasvíceným kouřem kazícím stroboskopický efekt.

Hodně se nám líbilo, dobře zvládnutá nenáročná zábava pro turisty. Představení trvalo asi hodinu a skončilo dříve, než by začalo nudit. Rozcházeli jsme se na pokoje a skoro každý si broukal nějakou melodii.

Ráno jsme se nasnídali a ještě před návratem do pokoje jsme šli hledat pláž. Trochu nás zmátla jemná travička s řídkým porostem palem, ale opravdu to byla hotelová pláž. Jen úzký několikametrový pás podél moře je písčitý. Na trávě jsou volně k dispozici lehátka, je možné najít si stinný kout pod nějakou palmou, které jsou pečlivě zbavené ořechů větších než tenisák. Tráva na zemi je velice pohodlná, není tak rozpálená sluncem jako písek, výborně se po ní chodí bosky, písek nešpiní ručníky a plavky.

Nebyli jsme si jistí, zda je zde dostatek lehátek, a tak jsme poslali děti, aby se převlékly do plavek a hlídali pak naše lehátka. Mezitím jsme obhlíželi okolí. V palmovém hájku tvořícím pláž je několik hřišť na míčové hry včetně kroketu, půjčovna kajaků, restaurace s barem, „bazánky“ pro ochočené leguány a pěkné jezírko s ostrůvkem pro barevné kachny. A v jezírku se sluní velké vodní želvy.

Děti se po chvíli vrátili a my jsme se šli také převléci a vyzvednout ručníky. Ty se vydávají na kartičky v boudě u bazénu (samozřejmě bazén má také restauraci a bar, je zde možné si půjčit různé společenské hry nebo zahrát si stolní fotbal). Kromě výdejce ručníků hlídá boudu i pestrý ochočený papoušek, který ochotně z bidýlka přeleze na prst a pak putuje po ramenách a hlavě nadšeného turisty.

Při návratu na pláž jsme narazili na dalšího nečekaně ochočeného tvora – velkého leguána. Ten se vyhřívá na slunci, ale snese i vytržení ze spánku, když si ho turisti hladí po hřbetě nebo hlavě. Jeho kůže sice vypadá jako pancéřovaná, ale ve skutečnosti je leguán příjemně suchý a měkký.

Usadili jsme se pár metrů od moře, hned za hranicí písku. Bohužel zrovna rozhranní písku a trávy využívá sběrač odpadků jako stezku pro svého osla táhnoucího káru. A ten zrovna před námi vypustil hromadu koblížků, které nám zaváněly pod nosem nejméně hodinu, než je při zpáteční cestě sběrač sebral.

Moře nás trochu zklamalo. Je sice sympaticky teplé, ale je zakalené jemným pískem a jsou zde řasy. Až odpoledne jsme objevili volnější pruh bez řas, který byl samozřejmě na koupání příjemnější. A asi ne náhodou se v těchto místech odbývá většina organizovaných aktivit. I část naší rodiny poměrně nečekaně zaujal vodní aerobik.

Na oběd jsme odběhli do hlavní restaurace (ručníky jsme nechali na lehátkách), plážová restaurace je totiž á la carte a jen na rezervaci. Naštěstí se to netýká baru, který jsme hojně využívali celý den. Po obědě jsme dále odpočívali, trochu nás znepokojily zprávy o prvních otrávených kolezích z našeho zájezdu, které skolil průjem a zvracení. Většina z nich obědvala minulý den langustu a nikdo nepochyboval, že to je příčina všech potíží. Ale později tuto nejčastěji jednodenní nemoc dostali i lidé, kteří místo langusty měli rybu nebo kuře, naopak část langustových stolovníků problém neměla. Takže se spíše jedná o nemoc ze změny prostředí, z tepla, z vody a vzduchu, z neobvyklého jídla, z ne úplně stoprocentní hygieny vynucené okolnostmi a z kombinace toho všeho. Naneštěstí se u některých nemoc neomezila jen na jeden den, ale trápila je dní několik, někoho i do konce zájezdu.

Nás se to prozatím nedotklo, užívali jsme si tedy odpolední pohody. Děti si chtěly půjčit kajaky, bohužel byl volný jen jeden dvoumístný a jen s jedním pádlem. Přesto jsme si ho půjčili (bezplatně v rámci all inclusive) a vyrazili jsme do zátoky, děti se na místě háčka po chvílích střídaly. Naštěstí se brzy uvolnily dva jednomístné kajaky a děti si mohly užívat dosytosti. Zůstaly na moři skoro dvě hodiny a kajaky vrátily dokonce pár minut po zavírací době půjčovny v 1700, ale problém to nebyl, asi je to obvyklé.

Večerní vystoupení nás trochu zklamalo, avizované dominikánské tradiční tance byly jen umělou napodobeninou latinskoamerických karnevalů, včetně tanečnic vlnících se v rytmu samby na vyvýšených stupíncích, maskovaných harlekýnů a tanečníků v ženských krojích s míči místou prsou a pozadí. To vše rámované stovkami nafukovacích balónků postupně napadaných do publika.

To už nám připadaly zábavnější soutěže před samotným představením, lehce eroticky zabarvené. Vynikla zde kosmopolitnost ubytovaných turistů, když ze čtyř náhodně vybraných párů byl jeden z Kanady, další z USA, Francie a poslední byl dominikánský tanečník s evropsky vyhlížející partnerkou. Obecenstvo určilo jako vítěze kanadský pár s malinkou hyperaktivní partnerkou a nesmělým, o dvě hlavy vyšším partnerem.

Odpočinkový den po několika náročných celodenních přesunech jsme rádi přivítali, tento hotel jsme pro sebe vyhodnotili jako jeden z nejhezčích a nejpohodlnějších z celé dovolené.

Náš řidič s autobusem odjel hned po našem příjezdu do Las Galleras zpět do Santo Dominga, ráno jsme jeli několika taxíky zpět do města Samaná. Taxíky přijely pochopitelně později, ale nikdo nebyl překvapený. Do každého mikrobusu se nás vešlo 6, seděli jsme celkem pohodlně, cesta uběhla rychleji než autobusem před dvěma dny.

V Samaná jsme se chtěli co nejdříve nalodit na naši loď, bohužel počet lidí postižených střevními problémy narostl a před nástupem na člun bez WC všichni postižení potřebovali navštívit toto zařízení v kanceláři majitele člunu. Než se všichni vystřídali, ti první by pomalu mohli jít znovu. Nakonec byla naše zavazadla naložena na příď a my jsme se také usadili na sedátkách podél obou boků. Kapitán vylezl na své kormidelnické stanoviště na konstrukci nad našimi hlavami a vyrazili jsme.

Malebné zátoce dominují dva osamělé ostrůvky spojené s pevninou efektními obloukovými mosty, pozůstatky plánu bývalého prezidenta Duarta, který chtěl na ostrůvcích postavit hotely, ale nestihl to. Docela to je škoda, asi by byly dost pěkně usazené do zeleně ostrovů, které jsou nyní smutně nevyužité. Zde by se hotely opravdu hodily, na rozdíl od jiných pláží, kde se jejich stavbě naštěstí podařilo zabránit a uchovat tak přírodu v relativně zachovalém stavu, jako byla Playa Grande s langustovým obědem.

Motory se ukázaly být ještě výkonnější, než na první pohled vypadaly. Když kapitán dal plný plyn, řítili jsme se zálivem docela slušnou rychlostí. Pár kilometrů z přístavu k našemu prvnímu cíli, ostrůvku Baccardi, jsme urazili za pár minut. Kapitán se k molu přiblížil efektní prudce klopenou zatáčkou, voda stříkala do všech stran, ale vnitřek lodi zkropen nebyl. Dva lidé na tom byli tak nedobře, že si na další hodinu v lodi netroufali a zůstali raději na ostrově, asi s lítostí. Nás ostatní totiž čekal výlet za velrybami.

Druh plejtváka jménem keporkak sice žije v chladnějších mořích, ale skupiny trávící většinu života u kanadských břehů se na měsíc mezi 15. únorem a 15. březnem stěhují do zdejšího teplého zálivu, aby zde porodily svá mláďata. Na ploše několika kilometrů čtverečních se zde shromažďuje postupně až 300.000 jedinců (ne najednou, ale celkem za měsíc). A protože tyto velryby vydrží bez nádechu asi 50 minut, je téměř stoprocentní pravděpodobnost, že turisté na malých loďkách vždy nějaké vynořené kusy zahlédnou.

Ke každé vynořené skupince se mohou přiblížit dvě lodě, ale každá maximálně na 40 minut. Tím jsou velryby chráněny před přílišným obtěžováním, přestože se netváří, že by jim čluny nějak zvláště vadily.

Už z dálky jsme viděli ostatní lodě křižující moře ve snaze přiblížit se co nejblíže. A netrvalo dlouho, a už jsme je spatřili také. Mnoho snímků bylo vycvakáno zbytečně, protože jsme byli evidentně daleko na pořádný záběr, ale nedalo se to ovládnout, každý chce mít vyfocenou velrybu a nebyli jsme si jistí, zda ještě nějaké uvidíme. Byl to ale úplně zbytečný strach.

Za pár minut jsme se připojili k ostatním lodičkám a měli jsme několik skupinek velryb přímo před sebou, mohli jsme je pozorovat prozatím z této vzdálenosti a čekali jsme na uvolnění pořadí, abychom se mohli přiblížit až na nejbližší možnou vzdálenost.

Posádka nám sice rozdala nějaké sušenky a nalila Cuba libre, ale my jsme se spíše věnovali pozorování, natáčení a focení. Zvláště, když se nám uvolnilo pořadí a my se dostali ještě blíže těmto obrovským savcům. Velryby se nejčastěji ladně vyhouply prohnutým hřbetem nad hladinu jako nějací obrovští delfíni, ale občas předvedly i jinou variantu svých tzv. skoků. Někdy jsme zahlédli i bradavčitou hlavu, několikrát charakteristickou ocasní ploutev vyzvednutou nad hladinu při prudkém ponoru, nejefektnější byla ale kombinace všeho – jeden ze skoků probíhá tak, že vynořená hlava se zprudka nadechuje, následuje lukovitě prohnuté tělo a před ponořením prudký pohyb ocasem ze strany na stranu doprovázený tříští vody vymrštěné ocasem do dálky několika metrů. K tomu těsně před zanořením pod hladinu vyfoukne keporkak svým hlavovým otvorem vodotrysk.

Skupinku jsme museli pomocí našich rychlých motorů doslova pronásledovat. Po každém ponoření následovalo několik vteřin napětí, kde se velryby vynoří a prudký pokus o přiblížení před dalším jejich skokem. Několikrát se nám povedlo dostat do vzdálenosti jen několika desítek metrů od velryb delších než naše loď. Tehdy jsme i slyšeli jejich písně – naříkavý, poměrně vysoký proměnlivý tón. A mráz po zádech běhal i při prudkém nadechnutí a vydechnutí, kdy nasávaný a vypuzovaný vzduch sviští jak prasklá pneumatika.

Po chvilce se kapitán svrchu ptal, jestli nám to stačilo. Začali jsme protestovat, proč ostatní 40 minut a my jen chvíli, než jsme pohledem na hodinky zjistili, že naše čtyřicetiminutovka právě uběhla. Tak rychlý běh času nepamatujeme. Kapitán měl pochopení a ještě nám deset minut přidal, naštěstí se naše skupina velryb rozhodla vydat směrem k Baccardi a tak jsme v jejich blízkosti nakonec strávili skoro 70 minut. A v tom nastaveném čase jsme měli nejhezčí zážitky, kdy se dvakrát velryby vynořily hodně blízko naší lodi a my jsme uchváceni sledovali ladné pohyby obrovitých kolosů. Škoda, že zdánlivě pomalý pohyb je natolik rychlý, že s focením je potíž. Když jsem chtěl fotit vynořenou hlavu, dostal jsem už jen prohnutá těla, při pokusu o fotku ocasní ploutve (což je okamžik nečekaný a vyjímečný, u jednoho z dvaceti skoků) zbyla na fotce mořská hladina.

Každopádně velryby znamenaly další z vrcholů zájezdu, 65 USD za tento fakultativní výlet se určitě vyplatilo.

Definitivně jsme se rozloučili s keporkaky a zamířili k Baccardi. Efektní přibližovací manévr byl tentokrát doplněn o 360o otočku, následovanou naším potleskem. Molo vede nad písčitým krajem moře plným celých i rozbitých škeblí různých tvarů. I my jsme si nějaké odvezli.

Pěšinkou mezi palmami nás Alena zavedla pod kruhovou střechu naší primitivní all inclusive restaurace, kde budeme mít za hodinku a půl oběd. Dali jsme si nějaké koly, částečně s rumem, částečně bez, a vydali se k jediným toaletám na malinkém ostrově (jen severní strana ostrova je přístupná turistům). Cestou jsme odmítali prodavače všeho možného, jen jednoho jsme se nezbavili – za dolar nám vylezl na nahnutou palmu a nechal se natočit (a vyfotit). Až do koruny by vylezl za dalších 10, ale my už jsme své záběry měli, takže jsme mu poděkovali.

Severní pláž je místo, kde se točila reklama na rum, který dal ostrovu jméno. Přestože zde asi lidská ruka přírodě nepomáhala, je to místo naprosto kýčovitě krásné. V pozadí barevné dřevěné restaurace, pak písečná plocha na beach volejbal, palmy, bílý písek a tyrkysové moře. Dokonce i křiklavě červeno-modré reklamy na rum Brugal jsou tu tak nějak barevnější než jinde.

Není zde hlava na hlavě, turisté užívající si okolní nádhery sami o sobě na fotkách vypadají malebně. Za 50 pesos je možné si pronajmout lehátko a užívat si okolní exotiky. Při focení není třeba hledat záběry, prostě se aparát nasměruje kamkoliv a zmáčkne se spoušť. Není možné pořídit nezajímavý nebo nepěkný záběr.

Usadili jsme se na lehátku, děti se vydaly do moře, my jsme hlavně točili a fotili. Občas kolem proletěli šedí pelikáni, jeden se usadil kousek od nás na mořské hladině. Čas do oběda uplynul ani nevíme jak.

Oběd celkem ušel, ve zdejších podmínkách byl výběr ze dvou druhů masa celkem dostatečný. Většina kolegů byla ráda, že dnes nejsou krabi ani langusty. Chvíli jsme poseděli (nad cuba libre) a volně jsme se vydali zpět k molu. Nasbírali jsme krásně kroucené mušle (Janička) a nalodili se zpět k našim zavazadlům na loď.

Cesta vedla stále stejným směrem, na jih přes zátoku Samaná. Přes rychlost našich motorů jsme pluli přes půl hodiny, většina z nás ale stejně po pár minutách upadla do spánku. Probudilo nás až výrazné zpomalení plavby před ostrovem – nepřístupnou skálou pár set metrů od břehu pevniny. Vrch skály je porostlý hustou vegetací a je doslova v obležení stovek různých ptáků, od racků přes volavky a ibisy až po mohutné pelikány a elegantní fregatky. Nikdo je zde nemůže rušit, a tak si užívají klidu a bezpečí tohoto místa.

Nejvíce se nám líbily právě fregatky, připomínající velké vlaštovky, vznášejcí se bez pohybu křídel vzduchem. Samečci mají pod krkem rudý vak, který umějí nafouknout do neuvěřitelné velikosti a nalákat tím samičku.

Ptačí ostrov je začátkem biosférické rezervace Los Haitises, táhnoucí se mnoho desítek kilometrů podél zdejšího pobřeží a zasahující i hluboko do vnitrozemí. Pobřeží je zde velmi členité hluboké zálivy střídají ostré výběžky pevniny. V moři jsou rozesety desítky ostrůvků, většinou skoro pravidelného věžového tvaru, dole strmá skála, nahoře zelená čepice trávy a keřů.

Náš kapitán si to namířil přímo kolmo ke břehu, vjeli jsme do jedné ze zátok a až těsně před nárazem do břehu prudce zatočil kormidlem doleva, loď se naklonila na levobok a voda stříkala skoro až na břeh. V maximální rychlosti jsme trefili uzoučkou mezeru mezi ostrovem v ústí zálivu a výběžkem peniny oddělujícím další zátoku s ostrůvkem. Na úrovni špice pevniny kapitán změnil maximální levý rejt na maximální pravý, loď se naklonila opačně a vřítili jsme se do další zátoky.

Tímto stylem jsme projeli asi deset zátok a obepluli deset ostrovů v jejich ústí, než loď zpomalila. Břehy zálivů jsou porostlé hustou vegetací, z vnitrozemí nepřístupnou. Zátoka, ve kterí jsme zpomalili, je ústím řeky, voda je zde brachická a nízké močálové břehy pokrývá husté mangrove táhnoucí se do nedohledna. Jen na jednom místě je mangrove přerušeno dřevěným molem, u kterého jsme přirazili.

Lidé postižení střevní chorobou zmizeli v okolních křovinách, my ostatní jsme pokračovali úzkým chodníčkem do vnitrozemí. Kolem nás byla bažina a mangrove, uhnout ze stezky nebylo kam. Místy bažinu kryl haťový chodník, který nás také nakonec dovedl k velké jeskyni. Průvodce z lodního personálu a Alena sice měli akumulátorové výkonné svítilny, ale jeskyně měla na opačné straně zřícený strop, kterým pronikalo celkem dostatečné množství světla. Pod vzniklým oknem stojí informační tabule s ukázkami tradičních motivů taínských skalních kreseb. Nás ale více zajímaly samotné kresby o kus dále. Nejčastějším motivem jsou mořští ptáci, ale i jiná zvířata. Známé jsou i otisky dlaní.

Procházka mezi mangrovy a do jeskyně sice není moc dlouhá, ale nám se líbila. Příroda je zde skutečně neporušená a mangrove vypadá exoticky. A původní kresby dávných obyvatel mají také svou atmosféru.

Vrátili jsme se neradi do lodi, kde nám náladu spravila další pořádná porce rumové koly (kolou byl rum jen mírně ovoněný), k tomu jsme dostali i několik kusů čerstvého šťavnatého ananasu – čerstvý ananas je úplně jiné ovoce, než si doma občas koupíme. Aby vydržel transport, musí se ananas sklízet nezralý, dozrává až po cestě, tím ale pozbývá sladkosti a šťavnatosti.

Propluli jsme několik dalších zátok, už mírnějším tempem, u jedné z nich si kapitán odložil střechu své nadstavby. Brzy jsme pochopili proč. Zamířili jsme do nitra mangrovové bažiny, větve stromů se nad námi uzavřely a s nadstavbou bychom neprojeli.

Občas jsme zahlédli volavky, na vzdušných kořenech se vyhřívali krabi. Cesta byla spletitá a místy tvořily kořeny labyrint, kterým se naše loď těsně proplétala. Nic nenasvědčovalo tomu, že kapitán sleduje nějaký konkrétní cíl a že bude umět z bludiště vyplout.

Další občerstvení na sebe nenechalo dlouho čekat, rumu už začínal být tak akorát, slabší povahy raději pily čistou kolu. Ananas byl nahrazen dužninou kokosového ořechu, prakticky v neomezeném množství, každý podle chuti.

A najednou se černá hladina před námi rozestoupila a my jsme přirazili ke břehu improvizovaného přístavu, kde na nás čekal autobus. Rozloučili jsme se s posádkou, nádoba s nápisem „Tip“ (spropitné) nezůstala prázdná.

Autobus bohužel přijel bez vozíku, o kterém prý řidiči nikdo neřekl. Tentokrát nás řidič s pomocníkem nenechali nakládat si zavazadla, ale naložili je sami. Výsledkem bylo, že těžké kufry naskládané bez jakéhokoliv systému na sebe padaly na rozbitých cestách lidem na zadních sedadlech na hlavy.

Prvních několik desítek kilometrů tvořily cestu jen projeté koleje v pusté krajině. Později se začaly objevovat první vesnice, ale na kvalitě cesty se to příliš neprojevilo. Až po asi hodině se objevily náznaky asfaltu.

V jedné vesnici jsme zastavili u usedlosti rodiny Johnssonových. Část kolegů sice chtěla pokračovat ihned dále, ale jiní včetně nás se na zahradu vyloženě těšili. Jeden z majitelů se nás ujal a provedl nás malou částí svého hospodářství, které se podle jeho slov rozkládá všude kolem až do nedohledna. Zaujal hlavně pomerančovníkový háj s korunami stromů oranžovými množstvím pomerančů.

Každý jsme dostali svůj pomeranč, nožem rozříznutý na poloviny. Zdejší pomeranče jsou tak šťavnaté, že je nelze klasicky oloupat a sníst. Stačí jen přiložit půlku k ústům a za nepatrné pomoci zubů nebo horního rtu ji doslova vypít. Když náš průvodce viděl, jak nám chutná, natrhal nám ještě další hromadu, my už jsme ale byli tak plní, že jsme si je schovali na hotel a nakonec jsme je dovezli až domů do Čech.

Část sadu byla osázena banánovníky, další zase kakaovníky. Opět jsme si zacumlali kakaové boby v bílé dřeni, chutnají skvěle. Pomalu jsme se vrátili k domečku u vchodu, kde na nás netrpělivě čekal znuděný papoušek. Byli jsme pro něj vítaným zpestřením odpolední nudy, rád se nechal vzít na ruku a procházel se po nás. Už jsme ho chtěli odložit, ale moc se mu nechtělo. Nakonec ho ale upoutala sirka na stole, kvůli které mu stálo zato slézt a ozobat jí hlavičku plnou síry. Snad to přežil.

V tmavé kuchyňce nám ve velkém hmoždíři předvedli drcení upražené kávy, drť pak místní holčička nasypala do váčku připomínajícího použitou ponožku a vylouhovala ve vroucí vodě bublající v kotli nad ohněm. Pak už jen přelila černou vodu do hrnečků a nabídla nám k ji pití. Káva není špatná, jen je přirozeně sladká, na což nejsme zvyklí. Ale chutnala nám.

Před autobusem rostl právě kvetoucí kávový keř. Kdyby nám jej Alena neukázala, ani bychom nepoznali, že ty jemné bílé kvítky rostou na kávovníku.