Puerto Plata, Playa Grande

Po poledni jsme dorazili na pobřeží do města Puerto Plata. Projeli jsme městem až k lihovaru Brugal, kde někde měla být restaurace s objednaným obědem. Hledali jsme ji skoro hodinu, jezdili jsme uličkami pořád dokola, řidič i Alena žhavili telefony (Frank nás opustil již při odjezdu z Barahony, musel doprovázet další zájezd). Nakonec jsme zaparkovali u nenápadné restaurace v boční uličce.

Přestože stolů zde bylo hodně a včechny volné, personál nás natlačil ke dvěma stolům tak hustě, že jsme jedli se zvednutými lokty jako v letadle. Jídlo celkem šlo, jen nás udivil způsob krájení nebo sekání porcí z kuřete. Zřejmě používali nějaký porcovací stroj sekající kuře (ale i hovězí) bez jakéhokoliv systému, kritériem snad byla jen přibližná velikosti porce.

Na závěr byl moučník a káva, která nám už skoro začínala chybět.

Do továrny na lahvování a balení rumu Brugal to bylo coby kamenem dohodil. V zákaznickém centru nám promítli krátký film o výrobě a destilaci rumu, pak následovala prohlídka provozu, zde jedné velké haly se třemi linkami. Jedna stáčela bílý rum, další dvě hnědý.

Rum se zde sváží již hotový v cisternách a sudech, zde se jen plní do lahví. Ale i to je zajímavé sledovat. Prázdné láhve jsou automaticky ze zásobníku skládány na pás, kde jsou ještě jednou vymyty a pořádně vyprázdněny. Na karuselu se tryskami naplní odměřeným množstvím tekutiny a ještě se stihne přidat uzávěr. Další pracoviště přidá viněty. Linka se pak rozšíří a lahve rozdělí do čtyř řad, aby mohla být naplněna krabice 5x4 lahve. Tady musí občas zasáhnout lidská obsluha a láhve dorovnat. Už ručně je krabice uzavřena a zalepena, nejnáročnější manuální prací je skládání krabic na palety podle přesného balicího schématu. V hale je hluk a cinkot, ale jistě jsou i horší provozy. Na rozdíl od doutníků zde mají zaměstnanci zakázáno užívat produkty své práce, ale to se v Dominikánské republice tak přísně nekontroluje.

V prodejně jsme dostali vynikající daiquiry s anýzovou příchutí, docela silné, takže jsme jej museli dopít i po dětech. V prodejně mají rum za vskutku režijní ceny, ale nám se nechtěl tahat celý zbytek zájezdu, koupili jsme jen Jirkovi modrou kšiltovku s logem Brugal, za 100 pesos. Udělala mu velkou radost.

Do našeho hotelu v Cabarette to bylo ještě hodinu cesty po pobřeží, pěkné okolí ale špatná cesta, plno výmolů a hustý provoz. Hotel byl už opět all inclusive, stejně jako všechny následující. Dostali jsme tedy pásky na ruce, tentokrát černé s nápisem VIP, nejelegantnější z celé dovolené. Ubytovaní jsme byli v bloku 6 s východem francouzským oknem přímo k bazénu. Děti se šly koupat (prozatím si vody moc neužily), my jsme vybalili. Cestou na večeři nás nemile překvapilo množství lidí jak v naší nejbližší restauraci u bazénu, tak i v hlavní restauraci u vchodu do areálu. Prakticky si nebylo kam sednout.

Rozhodli jsme se tedy nejdříve projít. Dali jsme se podle šipek směrem ke pláži, cestou jsme míjeli nejupravenější místa areálu s jezírky a můstky. Pak nás upoutal šikovný barman v malém baru, vyzkoušeli jsme jeho piňakoládu a byla výborná. Na rozdíl od jiných hotelů, kde ji rozlévají připravenou z kanystrů (sice taky dobrou, ale přece jen, čerstvá je čerstvá), zde ji skutečně šlehal v mixéru ze surovin. A Janička si všimla zastrčené restaurace vzadu za bazénkem a barem.

Byl zde naprostý klid, třetina stolů volná, pulty s jídlem bez front. Pro nápoje se chodilo k mini-baru v rohu, což je rychlejší a pohodlnější než čekat na obsluhu. Jídlo výborné, hlavně mořské plody a nasekané langusty. Ale bylo i jiné jídlo, nejen mořské. Pouze červené víno zklamalo, připomínalo naše stolní krabicové. Najedli jsme se více, než jsme plánovali...

Cestou jsme ještě jednou (nebo dvakrát?) testovali sousední bar, na pláž jsme se nedostali, vůbec jsme nenašli vchod. Až další den jsme zjistili, že je asi na noc zavřený, aby někoho nenapadlo koupat se v divokých vodách oceánu.

U „našeho“ baru jsme si dali jen kolu na žízeň, vzali jsme si i pár pohárků na noc do pokojů.

Na dnešek byl naplánovaný náročný program po historických místech ostrova. Nikomu se ale nechtělo prosedět další den v autobuse kvůli „rekonstruovaným“ základům první osady Nového světa. V bedekrech se dokonce píše, že tyto základy jsou „kameny vysypané obrysy domů, kde si historici myslí, že asi ve své době mohly stát“. Jednomyslně jsme se rozhodli program změnit a La Isabellu vynechat. Místo toho vyjedeme v Puerto Platě lanovkou na nejvyšší horu v okolí, prohlédneme si centrum města s katedrálou a na oběd se vrátíme do hotelu. Po obědě se budeme snažit najít a navštívit nově otevřený národní park, kde ještě ani Alena nebyla a o kterém se ani nepíše v průvodcích.

Známou cestou jsme se vrátili do Puerto Platy, dolní stanice lanovky vypadal celkem nadějně, před námi byla jen jedna výprava. Bohužel se ukázalo, že lanovka je porouchaná a pojede až za 10 minut. Samozřejmě dominikánských. Po skoro dvou hodinách čekání jsme se konečně nadvakrát dostali na řadu (kabinka je pro 16 osob). Místní muzikanti sice neustále vytrvale hráli a zpívali, ale se vzrůstající nervozitou nám neutichající hlučná hudba na náladě nepřidávala. Na rozdíl od puertoplatské mládeže v řadě těsně za námi, která byla nadšená.

Čekání na perónu nám zkrátil kouzelník různými triky, více čí méně známými, od hezkých až po závěrečné nechutné nasátí několika metrů bílé nitě do levé nosní dírky.

16 minut dlouhá trasa lanovky je podepřena jediným sloupem, vše ostatní je zařízeno průvěsem lana kopírujícím svah kopce porostlý bujnou zelenou vegetací. Na vrcholku je horní stanice přímo pod kopulovitou stavbou s Kristovou sochou v latinsko-americkém stylu – mladý sympaťák vzhlíží s roztaženýma rukama na město pod sebou.

Už při nákupu lístků se k nám přidal s Aleniným svolením místní průvodce, který nás teď provedl rezervací na temeni hory. Cestou nám dával výklad u zajímavých rostlin, ukázal nám i taínskou jeskyni – v podstatě pár metrů hlubokou nezajímavou díru ve skále. Vrcholové partie jsou zde udržovány jako park nebo botanická zahrada, protknutá kilometry cestiček. Bez průvodce bychom asi těžko našli všechna zajímavá místa. Zaujal nás třeba nenápadný citronovník s velmi aromatickou vůní prohnětených listů, lilie, velcí motýli a vůbec celková klidná atmosféra. Ani hlučnější mládež nám nevadila, ve škole mají jednou za čas volný den na návštěvu důležitých míst svého města, ze které pak píšou referáty a samostané práce.

Došli jsme až na vyhlídku na opačné straně, s výhledem do vnitrozemí, jinou cestou jsme se zvolna vraceli. Náš řidič sice vyjel nahoru s námi, byl tu také poprvé, ale jako typický Dominikánec není zvyklý déle chodit, procházku již na jejím začátku vzdal a toulal se jen v okolí stanice.

Nečekaná časová ztráta z čekání na opravu lanovky nás tlačila, nedali jsme si tedy žádný rozchod a hned jsme jeli dolů. My jsme tentokrát byli v první kabince, čekání na ostatní jsme si krátili lámanou anglickou konverzací s průvodcem, který sjel s námi. Prý zde žije poměrně dost hadů, i nebezpečných, také tarantule, ale my jsme nic podobného neviděli.

Před stanicí stál opravdu povedený skútr – celý kompletně očalouněný plyšovou látkou s tygřím vzorem, dokonce i se žlutýma očima. Nejdříve jsme mysleli, že si jej tak někdo upravil pro sebe, ale samozřejmě se jednalo o focení za poplatek.

Celá rezervace a její vegetace nám byla trochu povědomá, ale nevěděli jsme proč. Až u billbordu propagujícího místní muzeum jantaru nám svitlo – logo muzea je prakticky stejné jako logo Spielbergova Jurského parku, jen nápis je jiný. Celý první díl filmové série o dinosaurech se točil v exteriérech Dominikánské republiky a byl inspirován hmyzem v jantaru (dinosauři ve filmu byli naklonováni ze zbytku krve, nasáté z dinosaura komárem později zalitým pryskyřicí). Proto je místní příroda tak povědomá, i když se film určitě netočil právě na vrcholku této hory.

Popojeli jsme autobusem k pobřeží a zastavili u pevnosti San Felipe z těsně pokolumbovské doby. Pevnost chránila osadu a pozdější město před častými nájezdy pirátů z moře. Je postavena na korálovém podloží, které skýtalo dobrou základnu pro první nádvoří pevnosti. V případě napadení byly do prohlubenin v korálové hornině vztyčeny špičaté kůly a nádvoří bylo zaplaveno vodou. Nepřítel tak měl velmi stíženou pozici pro boj zblízka.

Samotné místnosti pevnosti jsou velmi nízké, buď nesloužily ke stálému bydlení nebo musel nastat nějaký geologický posun. Vnitřní nádvoří je chráněno hradební zdí s věžičkami, oceán pod námi vypadá ve své modři velmi fotogenicky.

Katedrála na hlavním náměstí je po zničení své předchůdkyně zemětřesením poměrně nová, ani vnitřní výzdoba není nijak zvláštní, moc jsme se tu nezdržovali a jeli jsme do hotelu na oběd.

Neměli jsme moc času před plánovaným odpoledním výletem, uvítali jsme proto, že v naší nejbližší restauraci se nepodává klasický oběd, ale jen pizza a těstoviny. Po sice výborných, ale přece jen podobných jídlech, to byla příjemná změna. Děti daly přednost pizze, my zase těstovinám. A samozřejmě nějaké koktejly.

Rezervaci asi 5 km vzdálenou jsme chvíli nemohli najít. Ale řidič tu správnou odbočku trefil, zastavili jsme na konci úzké polní cesty u provizorního stánku se dvěma domorodci a spoustou baterek. Evidentně jsme je překvapili, asi nemají zájemce každý den. Alena zaplatila vstupné z peněz ušetřených za nerealizovaný výlet, každý jsme dostali baterku a vyrazili jsme na louku za stánkem.

Ve skutečnosti jsme se ocitli na zpevněné cestě podél potůčku uprostřed bažiny. Stojatá voda má černou barvu, po zadupání se země otřásá a voda bublá.

Dostali jsme celkem zajímavý výklad, původně zde byl plánovaný velký naučný okruh pro tisíce návštěvníků s plavbou na lodičkách, bažinatá půda a zanášející se potok tomu ale zabránily. Potok je hluboký 2 metry, ale je až skoro po hladinu zanesen jemným bahnem. Příroda je udržována v původním stavu.

Louka postupně mizela pod nálety keřů, cesta vedla stále hlouběji do hustší a hustší vegetace, zase jsme si připomněli Jurský park, tentokrát ještě mnohem autentičtěji než v Puerto Platě. Jen dinosauři chyběli, zato motýlů bylo kolem dost.

Keře se nakonec nad našimi hlavami spojily do zeleného tunelu nad stezkou a sousední říčkou. Postup se zpomalil, protože jsme často měli potřebu fotit.

Došli jsme až k zdevastovanému srubu u pramene a jezírka pod ním. Prázdné voliéry s potrhaným pletivem smutně vzpomínaly na velkorysé neuskutečněné plány, plácek s krbem, ohništěm a posezením lákal k uspořádání nějaké večerní akce. Ke stromu u plácku najednou přiletěl kolibřík a začal v letu sát nektar z květů. Kamera ho ještě vzala, focení je ale nemožné.

Vydrápali jsme se do nevysokého svahu a pokračovali opuštěnou krajinou. Nad námi kroužil sup. Vyšlapaná cesta končila na palouku, za kterým byl mohutný skalní převis. Pod převisem je prostranství kryté z jedné strany skálou, z druhé částečně uměle navršeným kamenným valem s trůnem pro kouzelníka vúdú.

Val slouží i jako hlediště, dříve se zde turistům předváděly vúdú rituály, kouzelník ale na týden odjel do Kanady. Už je to 6 let a ještě se nevrátil.

Stěny jsou ozdobeny kresbami a rohatými lebkami dobytka zebu, největší lebka krášlí opěradlo trůnu. Udělali bychom i více fotek, ale průvodce už rozsvítil svou baterku a zamířil do podzemí chodbou v zadní části převisu. Nechtěli jsme si nechat nic ujít a vyrazili jsme hned za ním. Chodba strmě klesá, místy je hodně úzká a i nízká. Schody jsou spíše přírodní a sestup je poměrně náročný, nic pro klaustrofobiky. Trochu jsme místy otloukli strop svými hlavami a odřeli stěny foťáky a kamerami volně visícími na krku, než jsme sestoupili do hloubky 18 metrů pod povrchem.

Tady je miniaturní plošinka a za ní začíná malé jezírko průzračně čisté vody, asi 3 metry hluboké. Teprve teď nám průvodce řekl, že zde je slibované koupání v podzemní laguně. To byla zbytečná chyba, protože kdybychom to věděli již nahoře, mohli jsme se svléci do plavek v pohodlí. Zima by nám určitě nebyla, teplota byla kolem 25oC. Takto ale byl ve velmi stísněném prostoru docela velký problém, jak ze sebe dostat oblečení, fotoaparáty, kšiltovky, ledvinky, batůžky a vše ostatní, a také kam to vše uložit.

Nakonec to většina lidí vzdala, jiní se obětovali jako nosiči a drželi ostatním jejich svršky. Jen asi 6 lidem včetně Aleny se povedlo svléci do plavek a vyzkoušet vodu prý 23o teplou. Do vody se dalo buď skočit nebo pomaleji vstoupit přes podvodní schod u levé stěny. Mně se voda zdála pěkně teplá a osvěžující, děti by uvítaly teplotu trochu vyšší.

Chvíli jsme si užívali netradičního koupání za svitu baterek, ale déle jsme už nemohli zdržovat ostatní, kteří mezitím vystoupali ven. Oblékání by bylo ještě horší než svlékání, vylezli jsme tedy v plavkách a převlékli se až nahoře.

Na sousedním palouky jsme podělily malé domorodce připravenými bonbóny a pokračovali jsme k dalším dvěma jeskyním, už bez jezírek a koupání, zato s krápníkovou výzdobou. Zvláště třetí jeskyně byla pěkná, průvodce nám na krápníky vyťukal melodii vánoční písně Rolničky – Jingle Bells.

U autobusu jsme vrátili baterky (nějaké zůstaly popadané a nenávratně ztracené v nitru jeskyní) a podělili srocené děti bonbóny. Přesně podle předpokladů byl pak problém je setřást, lezli nám až do autobusu, ale s tím se počítá. Proto jsme čekali až na odjezd.

Asi dvouhodinová procházka se nám hodně líbila, ocenili jsme to i spropitným sympatickému průvodci.

Večer jsme se ještě na chvíli dostali k moři, už bylo ale chladněji, oceán byl studený a byly na něm vysoké vlny. Později jsme se dověděli, že celý den byl zákaz koupání (zde červená vlajka). My jsme aspoň smočili nohy v rozbouřeném šedém Atlantiku.

Večeřeli jsme v naší oblíbené restauraci u vchodu na pláž, v baru obsluhoval stejný barman jako včera. Děti zůstaly věrné bezalkoholové piňakoládě, my jsme zkusili alexandra, sladkého a hodně kokosového.

Ráno jsme trochu podcenili příchod na snídani, vše bylo obsazeno, po pár minutách nám ale číšník prostřel na stolečku venku před restaurací, kde bylo nakonec příjemněji než uvnitř.

Vyrazili jsme podél pobřeží na východ. Asi po 50 km jsme měli první zastávku na statku se zahradou plnou typických rostlin. Jeden ze zaměstnanců nás zavedl nejdříve do kakaové části. Kakaovník je keř velikosti stromu (nebo strom vzhledu keře), blízko kmene visí asi 15-20 cm dlouhé tobolky nejprve zelené, později do červena. Když se tobolka rozsekne mačetou, má bílou dřeň, ve které jsou hvězdicově rozlořeny trojice hnědých bobů. Ze zralých plodů se vyberou, nechají se usušit a umelou se na kakaový prášek. Bílá dřeň je sladká a děti ji cucají místo bonbónů. My jsme také cucali a chutnalo nám.

Viděli jsme i nám neznámé různé druhy ovoce, znali jsme až banány, zde pěstované ve dvou variantách, jako sladké k přímé konzumaci nebo tužší ke smažení jako příloha platanos fritos. Na ukázku tu mají i miniananas, ale asi opravdu jen pro turisty, protože je skutečně maličký.

Nejzajímavější byla zastávka u hromady kokosových skořápek, kde nám šikovný domorodec mačetou odsekal nejen zelenou dužninu, ale i hnědou skořápku ořechu, takže nezbývalo než vypít mléko a sníst s chutí osvěžující bílou dřeň.

U vchodu už pro nás byla přichystána ochutnávka všech možných druhů ovoce, nejvíce byly zastoupeny citrusy. Vše bylo ihned doplňováno, mohli jsme si brát v neomezeném množství. Za pár drobných jsme si dali i dobré kafe, jen hygiena asi nebyla stoprocentní.

Koupili jsme ještě pár sáčků domácího kakaa a pár sáčků piniových oříšků, prohlédli si sousední obchůdek se suvenýry a pokračovali jsme dále. A nejeli jsme snad ani půl hodiny, když jsme dorazili k jezírku s modrobílými lodičkami.

Tentokrát jsme se vešli do jedné lodičky a vpluli jsme do známé mangrovové laguny Gri-Gri. Mangrovové porosty jsou tvořeny různorodým společenstvím rostlin, stromů a keřů, se vzdušnými kořeny, kterým nevadí občasné záplavy ani slaná voda. Jsou oblíbeným shromaždištěm ptáků, hlavně volavek a ibisů, ve vodě žijí samozřejmě ryby, ale kořeny jsou výborným útočištěm i pro mnoho druhů krabů všech velikostí.

Nepřehlednými mangrovými houštinami jsme propluli hlavním kanálem řeky, která tudy ústí do moře. Nad hlavou nám létali bílí ptáci, na kořenech se dařilo zahlédnout slunící se kraby. Kanál se najednou rozšířil do zátoky s brachickou, smíšenou sladko-slanou vodou. Vyjeli jsme zátokou na volné moře a zamířili jsme podél pobřeží k asi 15 minut vzdálené jeskyni. Moře bylo vyjímečně klidné, mohli jsme proto vplout až do jejího nitra a obdivovat zde modou barvu vody kolem nás.

Cestou zpět jsme pobřeží kopírovali ještě z mnohem menší vzdálenosti, mohli jsme tak obdivovat romantiku zálivů a osamělých malých pláží. Ještě jednou jsme propluli mangrove, stejnou cestou ale opačným směrem. Docela jsme věřili steskům majitele lodi, že turisté nejezdí, sami jsme to viděli. K práci se prý dostane tak dvakrát do týdne. Přidali jsme mu tedy pár drobných bankovek spropitného, což ho docela potěšilo.

Byl už skoro čas oběda, naštěstí k Playa Grande nám už zbýval jen kousek cesty. Zdejší pláž je vyhlášená svou romantikou, je často focená do katalogů a opravdu oprávněně. Není sice úplně liduprázdná, stojí zde asi 10 malinkých stánků – kuchyní, ale turistů je zde minimum.

Zabrali jsme si tradiční umělohmotné stolečky a židle, přesunuli si je do stínu (my neuváženě pod kokosovou palmu obsypanou kokosáky, takže nám náš řidič doporučil rychle se přestěhovat) a objednali si jídlo. V ceně jsme měli nealkoholické nápoje a hlavní jídlo výběrem ze tří variant: kuře, ryba nebo langusta. Aby se nám lépe vybíralo, ryby a langusty nám přímo předvedli v syrovém stavu. Jirka si dal rybu, my ostatní langustu. Z kolegů asi 2/3 volily langustu, zbytek rybu, kuře snad bylo jednou nebo dvakrát.

K pití nad rámec oběda zdarma jsme dětem vybrali hustou piňakoládu z vydlabaného ananasu, vidličkou se pak vyškrábe i příjemně nasáklá dužnina. My jsme si dali coco-loco, bláznivý kokos. Kokosovému ořechu se odsekne špička a mléko se doleje bílým rumem. Obojí bylo po 80 pesos, ale stálo to za to. I piňakoláda i coco-loco nám dodali jako nealko polotovar s lahví bílého rumu VAT151, 75%. Trochu jsem dětem ochutil i jejich ananasy, nám jsme chtěl přidat rumu více, ale nějak mně ujela ruka. Domorodec se zděsil, že jsem to přehnal, ale nám náš nápoj chutnal naprosto skvěle!

V blízkém palmovém hájku jsme se převlékli do plavek a než nám připravili náš oběd, šli jsme si zaplavat do teplého moře. Pláž je opravdu krásná, koupalo by se dobře, jen vlny jsou trochu větší než by bylo příjemné, navíc jsou poměrně nevyzpytatelné. Děti už chvíli plavaly (my jsme čekali na nápoje), vlny je občas přelily, ale nijak hrozně. Hanka se bála o kontaktní čočky, ale vyhodnotil jsem vlny jako s trochou opatrnosti docela bezpečné. Ovšem když jsme se dostali do hloubky něco nad břicho, přišly znenadání a bez jakéhokoliv varování tři nebo čtyři vlny nejméně dvoumetrové, samozřejmě v této nevelké hloubce už se zpěněným hřbetem. Přes veškeré skákání nás naprosto nemilosrdně přelily a vláčely po pláži. Čočky sice díky pevně sevřeným očím přežily, ale nechtěli jsme dále riskovat jejich ztrátu, a tak šla Hanka ven a já ze solidarity s ní.

Děti jsme přivolali trochu blíže ke břehu, ale těm občasné přelití nevadilo, takže dováděly v oceánu dál.

Všiml jsem si, že místní děti si ukazují něco na stromě. Šel jsem to omrknout a uviděl asi dva metry nad zemí štíhlého zeleno-černého hada, asi 120-130 cm dlouhého. Prý je to „Had zelený“ a vůbec není jedovatý. Asi. Had se pomalu sunul výš a výše, serpentýny těla ale zůstávaly na místě, takže aby jeho pohyb byl vidět, nesměl se pozorovat tvar těla, ale detail některé jeho části. Přesunul se tak do vyšších částí stromu, až jsem ho ztratil z dohledu.

A už nám nesli náš oběd. Každý dostal talíř s vybraným jídlem, přílohy (rýže, smažené banány a salát) byly volně k dispozici na společném stole. Ryba byla sice s hlavou a ploutvemi, ale jinak čistě vykuchaná a celkem dobře se obírala. Naše langusty byly rozsekané tak, aby se dobře dostávalo k jejich bílému masíčku. Příbory byly třeba jen na přílohu, langusta se jedla rukama. A byla výborná. Jen zažívací trakt byl trochu neestetický, někomu by mohly vadit i kulaté oči na některých klepetech. Byli jsme až překvapení, kolik masa je na na jedné langustě. Dojídali jsme se skoro násilím, ale přece to tam nenecháme, kdoví kdy se nám zase naskytne příležitost dát si čerstvou langustu.

Po hlavním obědě jsme si dali kávu, protože jí uvařili více, vyšlo na nás dokonce po dvou šálcích. K jídlu nám hráli na kytaru dva starší domorodci známé místní písně (včetně El Condor Pasa nebo Guantanaméry), ale výkon to byl spíše tristní.

Celou dobu chodili kolem nás prodejci všeho možného, neodolali jsme jen půvabné taínské hlavičce ze zkamenělého dřeva, pěkné bílé barvy, po chvilce smlouvání za 200 pesos.

Převlékání proběhlo opět v přírodě a velmi, velmi neradi jsme nasedali do autobusu na zbývající úsek dnešní cesty.