Barahona, Lago Enriquillo

Naložili jsme kufry do vozíčku za autobus a vyrazili na západ. Chvíli jsme jeli hlavním městem, najednou se zdálo trochu větší než při pěší procházce. Postupně zástavba řídla, po pár desítkách minut jsme už jeli volnou krajinou, jen občas se kolem silnice objevila vesnička, dřevěné jednoduché domečky, ale krásně barevné – zelené, modré, fialové, červené, žluté. Kolem je pořádek, většina života se odehrává před domy.

Krajina byla nejdříve zamědělská, hlavně banány a asi melouny, živé ploty bugenvilií brání zlodějům k lehkému přístupu k polím. Projeli jsme jedním větším městem, krajina začala strácet svou svěží zeleň, vjížděli jsme do nejsušší části Dominikánské republiky a vůbec celého ostrova Hispaňoly. Banány byly vystřídány kaktusy a yukami.

V druhém větším městě jsme na 20 minut zastavili u motorestu, my jsme neodolali prodavači kešu, balíček za 20 pesos nám přišel celkem levný, vzali jsme pro každého jeden. Při jejich chroupání jsme pozorovali život na parkovišti, jeden z domorodců najednou nervózně začal gestikulovat směrem k papírovému pytlíku opisujícímu kruhy na asfaltu. Než jsme pochopili, co se děje, rychlost se začala zvyšovat a najednou prudký vzdušný vír vynesl pytlík, ale i vše ostatní v okruhu několika metrů do výše desítek metrů. Včetně kamenů a husté clony prachu. Naštěstí se vír po pár vteřinách rozpadl a pytlík se snášel v pomalé spirále zpět na parkoviště.

Vegetace už byla tvořená jen kaktusy, když se před námi objevila Barahona, cíl naší cesty. Na recepci hotelu jsme byli opáskováni nesnímatelnými barevnými all inclusive páskami na ruce. Naše pokoje přímo sousedili, z balkónů a oken jsme hleděli do tropické zahrady s chlebovými stromy, mangovníky a kokosovými palmami plnými kokosáků. Pod námi křičeli ve voliéře dva papoušci.

Už byl večer, bazén ani moře jsme nevyužili.

Pláž Karibského moře je pěkně písčitá, ale písek se na ni prý snad dováží. Stín poskytují slunečníky z palmových listů, kousek od břehu je ostrov bujně porostlý tropickou vegetací. Dnes ale na koupání bylo pozdě a ani zítra to nebude lepší. Na koupání v Karibiku si budeme muset pár dní počkat. Po pláži běhal černoch a tahal za sebou pneumatiku uvázanou na provaze kolem pasu. Mezi pláží a hotelem je zahrada s houpačkami a pár stánků se suvenýry. Houpačky jsme využili, stánky ne.

Večeři formou švédských stolů jsme si naservírovali v restauraci u bazénu.Byli jsme zde téměř sami, pro dvacet lidí se asi nevyplatilo moc vyvářet, výběr byl neobvykle chudý. Ale jedním z jídel byly nám prozatím vzácné mořské plody, to nám k pochutnání stačilo. Kusy chobotnic a kalamáry, škeble, nějaký druh krevet a hlavně nasekané trupy langust, které se nám zdály nejchutnější. Jako příloha rýže v několika variantách, pití tentokrát bez omezení včetně piva a koktejlů.

Obsluha byla poněkud nevšímavá. V době hlavního jídla se obvykle nechodí k baru, aby nevznikaly fronty, objednává se jen u číšníků. Ty ale bylo dnes nutné ulovit, jinak se snažili nevšímavě proklouznout kolem. První piňakoláda nám samozřejmě chutnala, v dospělé verzi s rumem i dětská verze bez něj. Zde je dokonce nealkoholická verze brána jako standard a verze rumová se musí speciálně objednat – con alcohol je s alkoholem, sin alcohol je bez něj. Rum je španělsky ron. Personál v těchto ne tak exponovaných letoviscích obvykle nemluví jinak než španělsky, snad jen na recepci jsou vyjímky.

Po večeři se děti zhouply na houpačkách a šli jsme brzy spát, zatímco někteří kolegové testovali možnosti baru.

Ráno jsme se vydali dále do vnitrozemí k jezeru Lago Enriquillo. Cestou nás Alena bavila vyprávěním o rybářích, kteří vozí turisty na ostrůvek uprostřed jezera. Vždy večer před výletem prý telefonicky potvrdili svou připravenost, turisté ráno ve 400 vstali a po pěti hodinách cesty dorazili k jezeru, kde se dověděli, že zrovna vypověděl motor. Takže se mohli vykoupat v sirném jezírku na břehu jezera a vrátit se domů.

Cestovka Caribissimo se rozhodla situaci vyřešit a koupila za vlastní prostředky nový motor, který teď rybáři používají a udržují za peníze Caribissima. Zvědavě jsme čekali, jak dopadneme my.

Krajina kolem jezera je vyprahlá, prší zde jen opravdu vyjímečně. Občas jsme minuli malou barevnou vesničku, děti v modrobílých uniformách právě chodily do školy. Krátkou zastávku na odběhnutí do přírody jsme měli u sochy bojovníka za samostatnost Enriquilla, podle kterého se jezero jmenuje. Prý se zde se svými partyzány nějakou dobu skrýval.

Po necelých dvou hodinách jsme dorazili k jezeru a nějakou dobu pokračovali po stále užší a horší cestě vinoucí se kolem břehů. Dorazili jsme k našemu cíli a dověděli se, že motor sice běží, dokonce i ten starý, takže pojedeme všichni najednou na dvou lodičkách, ale prozatím není benzín (samozřejmě náš příjezd byl včas avizován). Prý máme počkat dvacet minut. Pochopili jsme, že dvacet minut dominikánských, takže máme určitě přes hodinu čas.

Už kolem autobusu se začali objevovat zdejší leguáni, někteří delší než metr. My je už známe z Mexika, pro ostatní včetně našich dětí něco úplně nového. A i pro nás byli noví svou délkou a svou nebojácností, s jakou čekají na odpadky, které bleskurychle likvidují.

Houštím jsme šli provázeni drakovitými leguány asi deset minut k sirnému prameni, jehož odtok je upraven do jezírka příjemně nazelenalé barvy. Tady jsme složili batůžky a využili čas k balíčkovému obědu. Sendviče jsme k nelibosti leguánů snědli kompletní, ale když došlo na ovoce, dočkali se i oni. Slupky banánů a pomerančů asi považují za prvotřídní pochoutku, protože tak-tak stihly dopadnout na zem a už je nejbližší ještěr likvidoval. Dokonce se občas o ně pořádaly i souboje.

Najedli jsme se, napili, umyli si ruce sirnou vodou, namazali se tím nejsilnějším opalovacím krémem, který jsme měli a asi po 90 minutách došla zpráva, že benzín dorazil. Jinou cestou jsme došli ke slanému jezeru, které leží asi 30 metrů pod hladinou moře a je tedy bezodtokové a tím pádem i patřičně slané. To nás v loďce ale netrápilo. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a společně se chystali vyrazit. Na mělčině u břehu dováděly tři mladé Dominikánky, k plavání se ale neměly – místní lidé jsou obvykle neplavci. To nám potvrdily svými gesty, když se jich náš soused posunky a svéráznou němčinou ptal: „Swimmen nicht?“.

Naši rybáři zamířili loděmi k pravému břehu, brzy jsme mohli rozeznávat detaily pobřeží. Mezi kaktusy a tuhou trávou se občas objevil osamocený kus dobytka, hlavně hrbatí zebu, nás ale zaujali polodivoce vypadající koně. Kromě Hanky jsme si ani nevšimli růžových skvrn na mělčinách, které hned správně identifikovala jako plameňáky.

Zpočátku byli hodně daleko, takže jsme si nebyli úplně jistí, ale dalekohledy to potvrdily. Dostávali jsme se blíže a blíže a za chvíli jsme se dokonce dostali do fotitelné vzdálenosti. Nejhezčí byl pohled na hejno těchto skoro červených ptáků, kteří najednou jako na povel důstojně vzlétli, obkroužili kolečko a zaujali místo o pár desítek nebo stovek metrů dále. A takových hejn jsme viděli několik. Celkem se počet plameňáků musel počítat na stovky rozdělené do hejn o desítkách kusů.

I Alena byla překvapena. Občas zde prý vídává pár osamocených kusů, ale dnešek je skutečně rarita. A ještě doplněná příbuzným druhem trochu světlejších ptáků s kachním zobákem, kteří vytvořili také jedno hejno. Na rozdíl od plameňáků ale létali spíše individuálně než v hejnu.

Ale plameňáci nebyli hlavním cílem. Tím byli krokodýli američtí, kteří zde mají tvořit největší volně žijící kolonii. Do jezera tady ústí říčka, v jejíž malé deltě a v brachické poloslané-polosladké vodě jezera krokodýli žijí. Nejvíce rozmnoženi byli po hurikánu a následné záplavě v srpnu 2003. Tehdy se ve městě Jimanjí protrhla hráz rybníka a 2000 lidí utonulo. Mnoho z nich říčka zanesla do jezera a už je nikdo nenašel...

My jsme viděli pěkně zblízka jeden kus asi něco přes dva metry, na amerického krokodýla slušná délka. Protože ale krokodýl odplaval směrem do jezera, seskočili naši místní průvodci odvážně do vody a brodili se k ústí říčky. Na dospělé jedince sice nenarazili, ale nadehnali nám aspoň pár půl- nebo třičtvrtěmetrových mláďat. Více krokodýlů se nám spatřit nepovedlo, nijak jsme tím nevybočili z průměru ostatních výletů do tohohto místa, obvykle se vidí jen jeden nebo dva kusy.

Rybáři nás odtlačili z mělčiny, nahodili motory a pokračovali jsme k ostrovu před námi. A netrvalo ani dvacet minut, než jsme dopluli k dlouhému molu u jeho břehu.

Molo bylo ale hodně formální. Od břehu nejvzdálenější část byla patrná už jen podle osiřelých kůlů, blíže břehu se kousek dal považovat za molo. Taky že jsme k němu přirazili a vylodili se na něj. Bohužel poslední čtyři metry opět chyběly. Oprava by zabrala asi 15 minut, dřeva je kolem dost a dost, ale asi nejsou lidi. Zuli jsme se proto a seskočili do teplé slané vody, kde jsme se hned po kotníky zabořili do jemného bahýnka.

Dobrodili jsme na břeh a po marných pokusech bahýnko setřít jsme rezignovaně obuli sandály bez ponožek na zablácené nohy. Teploměr na mých hodinkách ukazoval 38oC. Slunce nemilosrdně žhnulo.

Nejdříve se muselo kus po pláži, ale po pár desítkách nebo stovkách metrů jsme odbočili mezi kaktusy k otevřenému přístřešku se střechou z palmových listů, kde jsme na sebe navzájem počkali, případně bylo možné si po více než hodině na lodičce odskočit za kaktus. Cesta dále vedla kaktusovým lesem, nejvíce kaktusů zde je kandelábrového typu, ale dost je i kaktusů nopálového typu – s listy jako tenisové rakety (podobnými evropské opuncii) na vysokém kmenu.

Ale trny zde má veškerá vegetace. I to, co na první pohled vypadá jako příjemný keřík nebo nízká tráva, vše jsou pichlavé kaktusy. Z nopálů leželo na zemi jejich zralé ovoce, které jsme chtěli vzít na památku, ale v okamžiku jsme měli ruce a prsty plné miniaturních a téměř neviditelných jehliček se zpětnými trny, které jsme dostávali ven ještě dva dny.

Celé scenérie vypadá velmi exoticky, ostrov je úplně suchý a přežívají jen tyto kaktusy. Teplota je vysoká, vlhkost naprosto žádná. Člověk ani žádný jiný savec by zde nepřežil 24 hodin.

Houštinou kaktusů vede vyšlapaný chodníček, kterým jsme husím pochodem pokračovali do vnitrozemí. Všichni jsme byli v sandálech a každé šlápnutí mimo cestu skončilo zabodnutím kratšího či delšího trnu do prstu nebo chodidla, takže výzkumnické a objevitelské pudy jsme v sobě velmi rychle potlačili.

Ale úplně bez života ostrov samozřejmě není. Létají zde ptáci, nejvíce nějaký druh kavky nebo vrány (prý zde ale zahlédli i kolibříka). A samozřejmě leguáni. Tentokrát trochu více plašší než u sirného jezírka, ale ne natolik, aby před námi bázlivě utíkali. Spíše se nenápadně drželi trochu stranou.

Cesta končila u skupinky přístřešků a budovy „muzea“ s několika fotkami a informačními tabulemi. V muzeu sice byl chládek, ale vzduch byl zase tak nehybný, že jsme se rychle začali potit více než na slunci venku. Nejlépe bylo asi na verandě.

Před muzeem byl jediný hmotný exponát – kanoe vydlabaná z jednoho kusu dřeva. Těžko říci, zda historický nález nebo model.

Většina výpravy se usadila ve stínu, nás ale zaujala panoramata a ani leguánů jsme nebyli dostatečně nabaženi, takže jsme sami vyrazili na průzkum okolí, vedro nevedro. A opravdu jsme pod keřem našli vypaseného leguána. Zkoumavě a nedůvěřivě si nás prohlížel, pak se snažil i zbaběle ustoupit, ale neměl šanci. Prostě jsme se rozhodli udělat si s ním fotku a tak neměl šanci, dokud se nám to nepovedlo.

Kromě několika dalších, ale už asi menších leguánů, jsme narazili i na nějaké ještěrky podobné našim českým hnědým ještěrkám a na jednu krásně duhově modrou, štíhlou a rychlou, připomínající scinka (možná to byl modrý scink). Ta byla tak rychlá, že byl problém odchytit ji alespoň do kamery, foťák neměl šanci.

Hodně opatrně jsme našlapovali, abychom se vyvarovali zabodnutí trnu do nohy, úspěšní jsme byli jen částečně. Pořídili jsme tedy pár snímků s kaktusovým lesem a panoramatem modré jezerní hladiny v pozadí a už se začali kolegové řadit ke zpátečnímu pochodu.

Cestou jsme ještě jednou obdivovali obrovské nopály, Jirka si zabodl kus kaktusu s minimálně deseti trny hluboko do nohy (naštěstí tento druh nemá zpětné háčky a v tom horku je asi vše sterilní, protože ani později se rána nezanítila a během pár hodin po poranění nebylo ani památky).

Nalodění přes chybějící molo proběhlo v podobně humorném duchu jako vylodění, pár bot skončilo ve vodě, některé byly zapomenuty na břehu, ale nakonec vše dobře dopadlo a mohli jsme vyrazit zpět. Na lodičce se poprvé začala objevovat drobná štípnutí, prý od malých mušek, skoro neviditelných (také jsme je nikdy neviděli, ale věříme). Dost bolí, dlouho nemizí a repelent pomáhá pouze velmi omezenou dobu. Vzhledem k blízkosti malarických oblastí v nedalekém Haiti jsme jen doufali, že to byly skutečně mušky a ne Anopheles. Mušky nás obtěžovaly celou další dobu našeho zájezdu, pokousaní jsme se vraceli i z naprosto nečekaných míst, kde bychom je určitě nepředpokládali. Ale není to tak hrozné, aby to kazilo náladu.

Do horkého prostředí Lago Enriquillo jsme vyrazili jen v tílkách a kraťasech, namazali jsme se pořádně opalovacím krémem s ochranným faktorem 16, ale teď se začalo ukazovat, že to nestačilo. Děti se asi natřely důkladněji, ale my jsme už byli červení jako raci. Ještě nás to nepálilo, ale večer už jsme to cítili.

Naštěstí zpáteční cesta byla rychlejší, už jsme nelovili krokodýly a plameňáky, za půl hodinky jsme se tedy mohli chladit v sirném jezírku. Ne všichni našli odvahu se ponořit do mírně zapáchající vody, ale my jsme si přidělených 25 minut užili a vydrželi bychom i déle.

Autobusem jsme pokračovali dále kolem jezera, po několika naprosto pustých kilometrech se znovu objevily malé barevné vesničky s bohatší vegetací kolem dřevěných domků, zastoupenou hlavně banánovníky. V jedné z těchto vesniček řidič zastavil u mercada na nákup studeného piva oblíbené značky President. Dominikánský průvodce Frank, aspirant na místo dominikánského konzula v Praze, nakoupil zásobu místního rumu nejlepší značky Brugal a nějaké chlazené koly. Každý vyfasoval umělohmotný kalíšek a poprvé (ale rozhodně ne naposled) jsme ochutnávali tradiční Cuba libre.

Samozřejmě jsme nejdříve ochutnali rum samotný, ale je to zbytečné plýtvání. Náš český „rum“ vyráběný destilací kdoví čeho (řepa, žito) je krásně aromatický a chutný. Bohužel to není to, čemu říká rum ostatní svět. Pravý rum je vyroben jen z cukrové třtiny a samotný je téměř bez chuti, bílý rum typu Baccardi dokonce úplně bez chuti. Zato v míchaných nápojích je vynikajcí, podpoří a zvýrazní aróma ostatních složek, dodá koktejlu sílu a dokonce i nové nečekané chutě a vůně. Takže jsme si rádi nechali dolít kelímky kolou. Správné Cuba libre se nejčastěji míchá 1 díl rumu na 2 díly koly, ale v Dominikánské republice se rumem zásadně nešetří a poměr se často obrací, a to i u bílého rumu VAT151, který má 75%.

Nechali jsme nalít ochutnávku i dětem a rádi jsme zbytek po nich dopili.

Alena nás instruovala o chování na haitském trhu, hlavně o nedůtklivosti domorodců na focení a natáčení, a po pár desítkách minut jsme zaparkovali autobus na parkovišti u haitské hranice. Na haitské straně je každodenní trh, na který mají Dominikánci volný přístup a pouští zde i turisty. Haiťani, přestože žijí s Dominikánci na jednom ostrově Hispaňola, mají úplně jiné antropologické předky. Dominikánci jsou potomci původních indiánů Taínů, dobyvatelských Španělů a různých míšenců, Haiťané mají za předky černé otroky dovezené z Afriky, mluvící francouzsky. Jsou černí jak afričtí černoši. Haiti je mnohem chudší a je výrazně poznamenané diktátorskými režimy. Proto zde na trhu rádi vidí dominikánské zákazníky, z jejich pohledu bohatší. Ale vědomi si své chudoby, neradi se fotí. Fotoaparát jsme tedy nechali v autobuse a na kameru jsme náhodně natáčeli od pasu.

Hlavním sortimentem jsou zemědělské plodiny, které si Dominikánci odvážejí po pytlech. Pro nás to byla jen krátká zastávka na nasátí tísnivější atmosféry západní části ostrova, řídké nákupy kolegů se omezily na rum a cigarety (2/3 zájezdu kouřily). Drželi jsme se pro jistotu pohromadě a po dvaceti minutách už jsme byli zpět u autobusu.

Vzhledem k ochutnávkám rumu a pití studeného piva jsme museli u první benzínky zastavit na záchod, naproti benzínce jsme obdivovali nádherně starobylé hasičské auto s nápisy Bomberos. Další cesta vedla dále kolem jezera, minuli jsme město Jimanjí, poničené před nedávnem hurikánem a následnou povodní. K památníku bojovníka Erinquilla jsme přijeli z druhé strany a stejnou cestou jako ráno jsme se vrátili ještě před setměním do hotelu.

Děti byly plné energie, otestovaly ještě jednou houpačky, ale už byl čas jít k večeři. V našem hotelu se ubytovaly i týmy cyklistů právě absolvujících etapový závod kolem Dominikánské republiky, noc byla trochu divočejší, protože mladí cyklisté ve vedlejším pokoji nezapřeli latinsko-americký temperament, ale nic hrozného to nebylo. Výhodou obsazeného hotelu byla bohatá večeře, s včerejškem nesrovnatelná. Nás potěšily na přání dělané palačinky jako příjemný zákusek po večeři.

Ráno po snídani jsme vyklidili pokoje, odjezd byl stanoven na devátou. Bohužel start cyklistického závodu byl o něco dříve, než se nám povedlo vyjet. Z Barahony se dá jet prakticky jen zpět až k Santo Domingu, stejně jsme jeli my i závodníci. Asi 5 minut nám chybělo, abychom stihli závodníky předjet před uzavřením silnice. Možná kvůli poslední cigaretě kouřících kolegů nás teď čekalo několik hodin cesty za závodním peletonem, udržujícím slušný průměr kolem 40 km/h.

Večer se povedlo kolegům seznámit se i s českým zástupcem v řadách závodníků, naším paralympikem Ježkem, jezdícím i s jednou amputovanou nohou rovnocené závody se zdravými cyklisty.

Nečekané sdržení způsobilo, že v době oběda jsme byli teprve na místě, kde jsme předvčerejšky kupovali pražené kešu. Alena operativně změnila místo oběda a spolu s Frankem nám pomohli objednat si oběd zde. Personál byl poněkud chaotický, na takové návaly (20 lidí) nebyl evidentně zvyklý, ale vše dobře dopadlo. K pečenému kuřeti jsme si dali rýži (hranolky nevypadaly důvěryhodně) s fazolovou omáčkou. A po dobré zkušenosti z minula jsme vyhlíželi prodavače kešu, který se skutečně objevil. Protože neměl drobné, vzali jsme rovnou 5 balíčků, aby to bylo za rovnou stovku.

Na předměstí Santo Dominga závod končil, pobavil a dojal nás sólojezdec, který se ve snaze nenechat se dostihnout dalšími dvěma jezdci těsně před cílem věnoval situaci za sebou tak důkladně, že minul správnou odbočku a musel se vracet a proplétat ulicemi již otevřenými pro automobilový provoz.