Čína - Xi'an

Když už se do našeho vlakového kupé poskládáme, je cestování velmi pohodlné. Nebýt frašky se zákazem tekutin v zavazadlovém voze, bylo by lépe, nakonec ale i tak nějak zavazadla poskládáme pod postele, pod stoleček a do nepříliš vysokého výklenku nad dveřmi a chodbou (široký je dost, ale kufr se tam nevejde na výšku). V kupé jsou čtyři čistě povlečené postele, klimatizace, poličky na šaty (i s ramínkem), světla. Nic nám tu nechybí. Na jedné straně vagonu záchod (také čistý), na druhé umývárna. Obsluha nabízí jídlo a pití, na rozdíl od zbytku Číny nehorázně drahé. Čaje ke snídani si přesto objednáme.

Dokud to jde, sledujeme krajinu z okna, projíždíme nejdříve industriálními perifériemi hlavního města, výhled nic moc. Po setmění čteme a vykládáme, jednotvárný rytmus kolejí nás brzy ukolébá ke spánku. Nejsme zvyklí spát ve vlaku, proto spíme ne zcela klidně, po cestě do Šanghaje to bude už mnohem lepší. Ráno vstáváme s rozedněním a sledujeme mnohem hezčí krajinu. Z jedné strany hradba třítisícového pohoří, z druhé zemědělská oblast, políčka a chudé vesničky, údolí a částečně vyschlá řečiště řek, které vyhloubily v měkké sprašové půdě romantické kaňony. Kolem osídlených míst malebné mohylky hrobů, občas ozdobené květinovými koši a věnci, když je hrob čerstvý, nebo když má pohřbený výročí. Ani za několik zbývajících hodin jízdy nás výhled nezačne nudit. Přijíždíme do Xi´anu ráno, rovnou se jedeme na hotel ubytovat, posnídat a trochu se dát dohromady.

Xi’an, dříve Čchang-an – město ve střední Číně, správní středisko provincie Shaanxi; 2,8 mil. obyvatel (1991). V pol. 11. stol. př. n. l. na západním břehu řeky Feng-che (jihozápadně od současného města) založeno první hlavní město Feng. Jeho čtvercový půdorys s pravoúhlým křížením ulic se stal vzorem urbanistického řešení čínských měst. Hradby s 13 branami, k nimž vedly hlavní třídy (široké přes 100 m), měly obvod 35,5 km. Po roce 904 Čchang-an ztrácel na významu. Teprve za Mingů se začal rekonstruovat pod jménem Si-an.

Nejznámějším chrámem Xi´anu je Velká pagoda divoké husy z roku 652 (dynastie Tchang). Chrám respektuje tradiční symetrické rozdělení, dominantou je samotná vysoká pagoda. Snad ještě více než jinde se zde pálí vonné tyčinky, možná na památku mnicha, který v sedmém století vykonal dalekou cestu do Indie, přivezl cenné svitky, uložil je do zdejší pagody a stal se tak národním hrdinnou.

Na oběd se stavujeme ve velké restauraci, tentokrát netradičně s bufetovým stylem. Stoly s jídly zdobí lampiónoví draci, kromě čínských jídel jsou k dispozici i tradiční smažené hranolky, na druhou stranu i docela ucházející suši se sojovkou a wasabi. A ve „stánku“ před draky připravuje kuchař místní specialitu – xi´anské nudle. Chutnají úplně stejně, jako ty klasické, ale pozorovat jejich výrobu je docela zajímavé. Kuchař uválí těsto do dlouhého válečku, který vezme za konce a obloukem nad hlavou jej vytáhne do dvojnásobné délky. Konce spojí a splete do copánku, takže získá váleček původní délky, teď už ale ze dvou pramenů. A znovu zdvojnásobit a přeložit. A znovu a znovu. Po několika minutách už je váleček tvořen velkým množstvím tenkých pramínků, které se nespojují do jedné masy, jak by se dalo čekat, zůstávají asi díky zvláštní konzistenci těsta nespojené. Po mnoha cyklech se pramínky ztenčí na průměr nudle. Pak stačí konce odříznout a máme hrnec dlouhých a tenkých nudlí.

Po obědě se vydáváme na hradby. Městské vnitřní hradby tvoří pravidelný obdélník o celkové délce 14 km, výšce 12 m a šířce 15–18 m. Rozměry jsou impozantní, výška snadno překonává okolní zástavbu a šířka většinu našich hlavních silnic. Cesta po hřebenu hradeb je lemována cimbuřím, takže chodec po hradbách si vůbec nemusí uvědomovat výšku nad terénem. Je zde zapracováno neuvěřitelné množství materiálu. Každých pár set metrů stojí hlídková věž, obvykle je u ní možné sejít a vyjít z hradeb. K pronajmutí jsou k dispozici elektromobily, kola a dvojkola. Ta dvojkola nás lákají, ale nemáme dost času a ani počasí není úplně ideální na nějaké sportovní výkony. I ve stínu (kterého nahoře moc není) teplota dosahuje skoro 42 stupňů. Takže to vzdáváme.

Pozdní odpoledne strávíme v Muslimské čtvrti, cesta k Bubnové věži je jedno velké tržiště, hlavně jídlo a suroviny pro domorodce. Nejčastější sortiment? Prasečí kopýtka se strženými paznehty, klouby s chrupavkami, kandované ovoce, křepelčí vajíčka uvařená přímo na špejli, koření, kurkuma. Dobrou chuť.

Xi´anské muzeum nám nepřijde nijak extra zajímavé, protože si na něm místní docela zakládají, je prohlídka povinná, my po prvním společném okruhu vynecháme doporučené zopakování individuální a v místní umělecké galerii si dáme presso. Do hotelu se dostáváme relativně včas na to, abychom ještě stihli hotelový bazén. Kromě jedné vytrvalkyně úplně prázdný, krásně se zregenerujeme.

V Xi´anu spíme jen jednu noc, ráno tedy opět balíme velké kufry do vlaku zvlášť bez tekutin a gelů, zbytek s sebou do autobusu. Máme vlastně jen jeden bod programu (prehistorickou vesnici Banpo lze s klidným svědomím pominout, sice je 6000 let stará, ale vykopávky nejsou nijak zvlášť zajímavé ničím jiným, než svým stářím, kdybychom ji vynechali, asi by to většině nechybělo) – a to Terakotovou armádu císaře Čchina. Jeden z největších čínských císařů Čhhin si nechal ve 3. století př.n.l. vybudovat hliněnou armádu 6000 bojovníků ve skutečné velikosti, s různými postoji a tvářemi, různým oblečením a úpravou vlasů, pomalovaných a vyzbrojených skutečnými zbraněmi, aby ho i po smrti chránili. Armáda měla i své koně (hliněné) a vozy. Vše nechal zakopat poblíž pohřební mohyly. Ze zakopané armády se stala legenda, ve kterou se postupem času přestalo věřit. Až v roce 1987 vykopali rolníci při hloubení studny hliněnou hlavu a nevědomky tak učinili jeden z největších archeologických objevů minulého století.

Areál je kus cesty za městem, od velkého parkoviště se musí ještě pěšky skrz trhovce se suvenýry až do samotného areálu se třemi halami a kruhovým panoramatickým kinem. Kinem začneme. Sál s kruhovým půdorysem nemá sedačky, jen zábradlí na opírání. Kolem dokola je asi dvacet pláten oddělených tenkými lištami, uprostřed každé promítačka promítá obraz na plátno naproti. Scény byly snímány zřejmě z jednoho místa právě dvaceti kamerami současně, do kruhu. Divák se tak ocitá uprostřed děje, postavy přecházejí plynule z jednoho plátna na druhé. Film začíná ukázkou, jak se usazují v prehistorii sprašové hlíny z říčních naplavenin, pokračuje boji císaře Čchina (trochu směšně působí umírání raněných, kteří se ve smrtelné křeči vždy otočí se zděšeným výrazem do kamery a pak teprve se zhroutí mimo záběr), výrobou hliněné armády, císařovým pohřbem, vyrabováním zbraní povstalci a končí až vytažením džberu s hliněnou hlavou v roce 1987. Jako normální film by to byla nuda, panoramatický 360stupňový efekt je ale zajímavý a film tak skončí dřív, než by začal nudit.

Hala číslo 1 je největší a nejznámější. Jsou jasně patrné dlouhé řady vojáků ve čtyřstupech. Ale zdaleka ne všichni vojáci jsou odkryti. Po vykopání totiž do několika hodin ztrácejí barvu, a proto je archeologové raději nechávají na původním místě neodkryté, než bude vymyšlena technologie zabraňující zvětrávání a oxidaci terakotových těl vojáků. Takže fotky trochu lžou. Na každé to vypadá, že zachycuje pouhý krátký úsek dlouhé řady, ve skutečnosti je na fotce většinou celá odkrytá část. Dá se říct, že ve skutečnosti armáda nepůsobí tak monumentálně, jako na fotkách, a pro některé návštěvníky je tak trochu zklamáním. Ale děkujme trpělivosti čínských archeologů, jinak už by třeba byla nenávratně poškozena celá armáda, takto je větší naděje na záchranu alespoň její části do budoucna. Stejně ostatně postupují i v samotné Čchinově hrobce. Umělá mohyla zůstává zakonzervována a neotevřena, přestože skrývá jistě neuvěřitelné bohatství. Archeologové se totiž obávají, že při současných metodách výzkumu by mohlo dojít k poničení hrobky a dalším nenapravitelným škodám. Kéž by tak osvícení a ochotni potlačit své osobní ambice byli archeologové všude na světě.

V druhé hale je k vidění i velitelské stanoviště s několika čtyřspřežími, kde stojí osamocené koně, protože vozy v agresivní spraši dávno podlehly času. V halách za provozu probíhá i další výzkum a restaurování, části expozice jsou tak trochu turisticky znehodnoceny. Ve skleněných vitrínách jsou pak vystaveni typičtí zástupci jednotlivých hodností a profesí: pěšák, lučištník, vozataj s koněm, nižší důstojník a generál. Zblízka je vidět i technologie výroby, kdy na duté bezhlavé tělo byla přidána hlava s typickými rysy konkrétního vojáka. A nakonec je součástí areálu i malé muzeum, hlavními exponáty jsou bronzové zmenšeniny císařových povozů (asi 1:2, tedy přesto docela velké). V jednom takovém prý císaře vozili ještě 3 měsíce po jeho smrti. Aby vojsko jeho úmrtím nebylo demoralizováno, raději císařovu smrt tajili.

Celkově je lepší neprolehnou přílišnému očekávání. Armáda je samozřejmě zcela fantastická a úžasná. Kdo ale čeká nedohledné čtyřstupy vojáků rozlité do šíře, bude zklamán.

Xi´an