Čína - Šanghaj

Na xi´anské nádraží zase musíme kus cesty pěšky, je mnohem menší než v Pekingu, u nás by ale patřilo k největším. Opět davy lidí včetně čekárny „Soft seats“. Vagón je dokonce ještě trochu lepší, než byl ten předchozí – na kupé přibyly 4 LCD televizory se 3 programy, bohužel všechny čínské, umývárna je pro několik lidí najednou, celkově je vidět, že vůz je modernější. I se nám zde lépe spí. Cesta je trochu delší a už ne tak zajímavá, ale pohodlné cestování se dobře snáší. Do dvacetimilionové Šanghaje přijíždíme pěkně odpočatí.

Šanghaj, Shanghai – město na východě Číny při ústí řeky Chang Jiang do Východočínského moře; aglomerace kolem 20 mil. obyvatel – největší město Číny. Je nejvýznamnějším průmyslovým a obchodním střediskem Číny. Město leží v pobřežní rovině a zčásti na ostrovech. Významná dopravní křižovatka; je to nejdůležitější čínský (a i největší světový) přístav, dvě letiště. Muzea, divadla, opera. Středisko vzdělanosti: několik univerzit (nejstarší založena v roce 1895), vědeckovýzkumné ústavy, akademie věd.

Dnes máme trochu volněji, nic nás netlačí, v klidu se na pokojích můžeme vybalit (i když velké kufry ještě nemáme, přijdou až večer, byli jsme včas varováni, takže jsme s tím počítali). Pěkný pokoj, hezký výhled, hned za hotelem non-stop market s levnou vodou (a potravinami vůbec – včetně místní 50% pálenky, půllitr za 8 yuanů, tedy asi naši dvacku).

Po obědě nás bus vyveze přímo na Nanjing Road, hlavní třídu města. Šílené lidské mraveniště, mezi hemžícími se šanghajci se proplétají kola, rikši a kyvadlově jezdící vláčky, třídu křižují normální ulice s běžným provozem, auta se prodírají mezi chodci, kteří semafory a červenou barvu naprosto neberou na vědomí. A barvy, barvy, barvy. Neony, billboardy, reklamy. Přes den to ani tak nevyniká, jako když se začne stmívat, ale jen tato třída spotřebuje tolik elektřiny, že asi někde bude muset mít svoji elektrárnu. Třídu lemují obchody a obchodní domy, převládá oblečení různých značek. My nejdříve zamíříme směrem k řece, dojdeme na konec obchodní zóny a nahoru se chceme vyvézt vláčkem.

Vláčky vypadají jako turistické vláčky u nás, tady je ale kromě turistů využívají hlavně místní jako kyvadlovou dopravu přes pěší zónu. Za 2 yuany (5 Kč) se svezou ty asi 2 km nahoru a ušetří si čas i námahu. Problém je se do vláčku dostat, protože Číňani obecně naprosto nerespektují frontu. Vyhrává silnější a dravější, slušný Evropan má trochu problém se přizpůsobit. Protože jsme 4, nakonec se nám daří se tak chytře rozprostřít do délky, že chytneme jednu sedačku dříve, než nás domorodec surově odstrčí. Sedíme sice 4 na místě pro 3, tu chvíli to musíme vydržet. Projíždíme lidským mraveništěm a obdivujeme tu neuvěřitelnou barevnost a mumraj kolem nás.

Vláček zastavuje na konci třídy a začátku Náměstí lidu, oblíbeném místě setkávání místních, hlavně v parcích na náměstí. Projdeme podchodem do jednoho z mnoha obchodňáků, dole v suterénu je sekce fast foodů, je jich tu několik a všechny mamutích rozměrů. Jenom harburgárnou ve stylu MacDonaldu procházíme přes 5 minut. Snažíme se držet směr a daří se nám nakonec vyjít na druhé straně zhruba ve správném místě. Procházíme krajem náměstí pod mrakodrapy, jež je z této strany lemují (efektní je hotel Radison s kopulí nahoře). Protože se nám tu nezdá tak zajímavě, u Radisonu uhneme do parku, kde se samozřejmě provozují různé aktivity. Většinu z nich ani nechápeme, zřejmě se jedná o nějaké burzy, stromy a zábradlí jsou polepeny stovkami papírů, asi inzerátů, které návštěvníci parku pečlivě studují a údaje z nich si zapisují. Zatímco tady si nás nikdo nevšímá, u blízkého altánu se hned od debatujícího hloučku odtrhne starší žena a míří k nám – jsme prý v anglickém koutku, kde se scházejí místní, aby si popovídali anglicky a každý cizinec je vítaná oběť. Hned je kolem nás hrozen lidí dychtivých diskuze, my se ale nechceme zaplést do nějaké širší debaty, protože máme spočtený čas tak právě abychom stihli nakouknout do nějakého obchodu a stihli pak sraz.

Obchody si jen letem světem proběhneme, nic nás nezaujme a ceny se nám zdají relativně vysoké, jsme na nejdražším místě města a možná i země. Přesto se pečlivěji hledajícím kolegům podaří objevit i zajímavé zboží, zejména v různých akcích a outletech (pánské košile a hedvábné kravaty, dámské svetříky). My se snažíme najít vodu, která nám za chvíli dojde, ale nabízejí nám jen Evian za nehoráznou cenu, tak ať si jej nechají. Koupíme něco později. Pořád máme čas, dnes je v plánu plavba po řece, která je nejhezčí potmě, na hotel se vracet nemá význam, takže nás vyvážejí znovu na People´s Square (ostatní tam ještě nebyli). Náměstí je tak rozlehlé, že ani my se nemusíme obávat, že bychom bloudili po již prochozených částech. Dostáváme volno přímo před efektní prosklenou budovou Velkého divadla od francouzského architekta Jean-Marie Charpentiera, za divadlem stojí vysoký hotel Marriott se zavěšenou vyvažovací koulí ve špici střechy.

V přilehlém parčíku je známé muzeum, prý nejhezčí v Číně, kombinující půdorys čtvercový a kruhový (to známe už z pekingského Chrámu nebes – čtvercová země a kruhové nebe). A třetí nepřehlédnutelnou stavbou trojúhelníku je Úřad pro městské plánování se čtyřmi „věžemi“ v rozích podepírajícími visutou plochou střechu. Pořád ještě zbývá trochu času, jsme zavezeni do turistického obchodu „vše za 100“, se sortimentem povýtce kýčovitým, i když i zde se občas něco zajímavého najde. Přestože od oběda jsme ještě nevytrávili, před plavbou ještě stíháme večeři, když se konečně začne šeřit a my odjíždíme do přístavu u řeky Chuang-phu.

Noční plavba je kouzelná – nechat se přemluvit k denní variantě by byla neodpustitelná chyba. Září město, září nasvětlené lodě. Záplava barev. Zlatožluté koloniální nábřeží Bund, které jsme kvůli rekonstrukci museli vynechat. Mosty a mrakodrapy měnící spojitě barvu. Mrakodrap se svítícím telefonním číslem shora dolů. Lodě a loďky nasvícené a vyzdobené do neuvěřitelných tvarů – s altánky v čínském stylu, s draky na přídi svítícími svýma očima na cestu. Po obrátce hypermoderní čtvrť Pudong s půlkilometrovým World Financial Center – třetí nejvyšší budovou světa a s jen o něco nižší Perlou Orientu – nejvyšší televizní věží Asie. WFC je decentně nasvícen modrou linkou po siluetě, Perla zase až kýčovitě bliká všemi barvami.

Druhý den je volný, ale Petr s místním průvodcem organizují výlet do čínských Benátek, města Suzhou, který si nemůžeme nechat ujít. Projíždíme ranní městskou dopravní špičkou, ještě že semafory tu nahrazují víceúrovňové křižovatky. Jsou tak spletité, že ani ten počet úrovní není lehké odhadnout, nám se zdají zhruba pětiúrovňové. Nejvyšší patro vede už po pěkně vysokých sloupech. Jen objet takovou křižovatku plynulou rychlou jízdou trvá několik dlouhých minut.

Su-čou je město s dlouhou historií, leží na dolním toku řeky Jang-c' a březích jezera Tchaj v provincii Ťiang-su.Město je známé pro své krásné kamenné mosty, pagody a pečlivě navržené zahrady, které se staly vyhledávanou turistickou atrakcí. Su-čou bylo také, počínaje obdobím vlády dynastie Sung (960-1279), důležitým centrem produkce čínského hedvábnictví; toto významné postavení si udrželo dodnes.

Našim cílem jsou pochopitelně vyhlášené zahrady. Začínáme v té nejmenší, ale považovaná za jednu z nejhezčích, v zahradě Mistra rybářských sítí. Na minimální ploše je zde důmyslně vměstnáno vše, co dělá čínskou zahradu čínskou zahradou: jezírka a vodní toky, pahorek, mosty a můstky, zídky a průchody, altány a zeleň. My ovšem máme smůlu, že zde zrovna jedna z místních škol má nějaká praktika, spousta odrostlých dětí okupuje každé volné místo, všude plno lidí, prostě jako v Číně. Trochu nám to kazí výsledný dojem. Není kam si sednout a pokochat se, není jak fotit. Škoda.

Více si užíváme další zahradu Pchan-men. Ta je mnohem rozlehlejší a dnes není tak přelidněná. Na sedmistupňové pagodě jsme dokonce skoro sami. Vystupujeme nahoru po schodech, které by si spíše zasloužily označení žebřík, z každého ochozu se kocháme výhledem do kouzelné zahrady. Jen poslední tři patra mají ochozy uzavřené, takže hledíme jen z okýnek a to není ono. A ještě další výhoda výstupu na pagodu: na ochozech trochu pofukuje, v dnešním horku velmi příjemně. Děláme si z výšky plán další cesty a vydáváme se na procházku zahradou.

Jdeme podél jezera, místy po chodnících, místy přes můstky, odpočineme v altánku na umělém vršku, prohlédneme červené ryby, naivě doufající v nějaký pamlsek, my bohužel u sebe nic nemáme. Chodíme skoro hodinu, pořád nacházíme nová panoramata, nové obrazy, nové pohledy na umělou krajinu. Už máme obejitou skoro celou zahradu, když poblíž jednoho z kanálů narážíme na útes s vodopádem, za stěnou vody tajuplné otvory do nitra „hory“. Přes jezírko pod vodopádem se dá pohodlně po kamenech přeskákat až k vodopádu a zjišťujeme, že se dá do jednoho z tunelů vstoupit. Pahorek je prošpikován chodbami, bludištěm se propracujeme přímo do komory pod vodopádem – velmi efektní. To nejlepší na konce.

Za rohem máme oběd a všímáme si Italů s velkými taškami. Nakoupili si hedvábné peřiny a povlečení, což vzbuzuje naši zvědavost a poprosíme domorodého průvodce o návštěvu hedvábné manufaktury. Nepochybuji o tom, že stejně by byla v programu. Nejdříve klasická předváděčka, rozlišení hedvábí přírodního od umělého, larvy bource morušového, spící kokony. Stroje spřádající vlákna ze spařených kokonů. To vše jsme už na různých místech v různých zemích viděli, ale tady jsme ve skutečné továrně, nejen v turistické manufaktuře. Strojů je mnoho a všechny pracují. Zaujme nás tkalcovský stav s obřími papírovými děrnými štítky spojenými do nekonečného hada, které určují právě automaticky tkané vzory. Co nás baví nejvíc? Něco nového, samozřejmě. Občas se tu stane, že se v nouzi o volná místa dva bourci zakuklí společně. Pak jsou jejich vlákna beznadějně zapletena a nedají se spřádat, proto je velký kokon rozstřižen a natáhnut na šablonu. Pak na větší šablonu a na ještě větší šablonu, až je vytažen do rozměru kola od auta. Polotovar popadnou čtyři ženy a na pokyn začnou tahat, až mají rozměr peřiny. Několik takových kusů se dá na sebe dohromady a vzniká heboučká hedvábná peřina. V marketu se ale více než peřiny nakupují halenky – přece jen jsou lehčí a lépe se budou převážet.

Závěr programu v Su-čou je plavba po Velkém kanálu. Není to taková romantika, jak jsme se těšili. Plujeme nejdříve příliš civilizovanými místy, když zabočíme do hlavního kanálu, je to trochu zajímavější, protože domy tu rostou přímo z vody. Jsou však dost zanedbané a oprýskané, ani nevypadají nijak historicky, takže se skutečnými Benátkami neporovnatelné.

Večer je jediný den, kdy nemáme jídlo zajištěno, vyrážíme tedy po návratu z výletu do blízké pizzerie. Pizza není špatná, ale je na místní poměry dost drahá, jsme v restauraci sami.

Z šanghajských chrámů je bezesporu nejzajímavější Chrám jadeitového Buddhy. Jadeitovým (nebo někdy nefritovým) Buddhou je označována nevelká soška sedícího Buddhy z bílého materiálu, který nejspíše jadeitem vůbec nebude (jadeit by měl být přece zelený), tradice ale velí, že Buddha je jadeitový… Ze stejného materiálu je i o něco větší ležící Buddha, ten už bůhvíproč tak uctívaný a chráněný není. Sedící se fotit nesmí a je celkem relativně přísně vyžadováno dodržování zákazu, u ležícího je to každému jedno, i když oficiálně by se fotit neměl Buddha žádný. Proti focení čehokoliv jiného v chrámech nikdo nic nenamítá, ani dokonce při focení modlících se buddhistů, to je však považováno minimálně za neslušné. Jinak chrám je (v dobrém slova smyslu) úplně stejný jako ostatní, přivítáme proto rádi jako změnu nenápadnou buddhistickou mši v bočních místnostech přilehlého kláštera.

Do oběda zbývá dost času, průvodci nás zavezou do obchodního domu, pro některé kolegy ideální místo na zabití času – klimatizace funguje, zboží je levné (samozřejmě po nezbytném smlouvání třeba i na pětinu původní ceny). My dál nejdeme, pěšky se raději vydáváme asi půl kilometru zpět k pagodě a chrámu, o kterých se ani bedekry nezmiňují – prostě obyčejný, ničím nepamátný a nevýznamný chrám. Ovšem architekturou, uspořádáním, velikostí, barevností ani výzdobou se od svých slavnějších kolegů vůbec neliší. Teoreticky bychom už měli mít přechrámováno, ale vždy se najde něco nového a zajímavého. Zde to jsou místnosti plné zlatých soch neobyčejných lidí, kteří sice vzorným životem dosáhli nirvány a nemuseli se už tedy znovu narodit do našeho hnusného, zlého a škaredého světa, oni se ovšem dobrovolně reinkarnovali, aby mohli nezištně dál pomáhat lidem.

A před odchodem nahlédneme do odpočinkové místnosti, kde se shromažďují mniši ke společnému jídlu – u dveří tu stojí skoro dvoumetrový papírový dům v živých barvách, v zahrádce před ním červené fáro. Zemřel významný člověk a čeká tady někde na zpopelnění. Spolu s ním budou spáleny symbolicky jeho pozemské statky, tedy jejich papírové kopie, aby mu posloužily na onom světě po přechodnou dobu, než se dále přerodí a vrátí do světa našeho. Podle velikosti domu to byl skutečný boháč. Starší příbuzná má nepietní radost z našeho zájmu a ukazuje otevíracími dveřmi, že dům je vevnitř dokonce opatřen nábytkem!

Oběd je hodně netradiční. Jsme v mongolské restauraci, kde si do mističek vybíráme syrová masa (nad mísami je vždy obrázek s druhem masa – ovce, kohout, prase a kráva), přidáme nudle a zeleninu, nakonec vybereme a zkombinujeme několik z asi dvaceti různých omáček (sojová, vinná, zázvorová, kari, chili, česneková, …). S miskou se jde k okénku, za kterým u pánve metrového průměru stojí tři kuchaři s metrovými hůlkami. Prvnímu se odevzdá miska, ten ji vysype na pánev a položí bokem. Párkrát směs přehodí a posune druhému. Ten pokračuje v míchání a třetí v řadě dokončuje – dodělá směs, shrne si ji na hromádku a dlouhým rychlým pohybem vsype do připravené misky (de facto chytá ve vzduchu pod úrovní pánve). Necelá minuta a hotovo. Dost nám naše směsi chutnají, každý si ji přece připravil podle své chuti. Dokonce jdeme na druhé kolo.

A po obědě nejstarší část Šanghaje, staré čínské město. Celá menší městská část tvořená několikapatrovými dřevěnými domy v červené barvě, zdobenými vyřezávanými ornamenty, balkónky, střechami se zvednutými rohy. Hezky malebné. Uprostřed jezírko a přes něj růžový Most devíti zatáček, efektně nadevětkrát zalomený vždy do pravého úhlu na střídačku doleva/doprava, to kvůli zlým démonům. V jezírku sochy, zelené ostrůvky, vodotrysky, červení japonští kapři. Uprostřed je most přerušen slavnou čtyřsetletou čajovnou, kde pil čaj každý, kdo něco ve světě znamená, třeba anglická královna. Z druhého břehu se objevují zajímavé kontrasty, kdy je vidět dva staré ornamentální domy a mezi nimi WFC, jedna z nejmodernějších a nejvyšších světových staveb, před domy obří modrý „zub“, symbol EXPA 2010.

My pokračujeme do zahrady zahrad, Yu-yuan. Kdo byl nebo se chystá do Číny a měl by čas jen na jednu zahradu, měl by zvolit Yu-yuan. Vše nejlepší, co mají ostatní zahrady, je zde koncentrováno do naprosto nenapodobitelných kombinací. Jakoby zde byla posbírána nejhezčí místa zahrad jiných a zde byla položena vedle sebe tak, aby tu bylo jen to nej. Umělý pahorek s nebezpečně přilepeným visutým altánem, jezera s hladovými červenými kapry, obloukové můstky, kryté galerie, labyrinty chodeb a průchodů, jeskyně a tunely, kruhové průchody zdmi s nazlobenými siluetami draků na hřebeni. Bonsaje, čajovny, divadlo na malinkatém náměstí. Lidé s méně rozvinutým orientačním smyslem okamžitě nabývají dojmu, že jsou definitivně ztraceni a už nikdy netrefí ven, zvláště, když se po desáté ocitají na stejném místě, přestože vždy jej opustili jinou cestou a jinou se vrátili. Přitom jsou zde místa, kde je člověk úplně sám a může v klidu a intimitě klidně rozjímat (pokud má čas).

Bohužel nás právě nenápadně zradilo počasí, doposud tak pěkné. Zcela znenadání začíná pršet, my máme deštníky v autobuse. Schováváme se do altánku poblíž vchodu/východu a stáváme se tak nejfotografovanějšími lidmi města. Totiž altánek je tak pěkný, že jej fotí každý, kdo do parku vejde (a i v dešti přicházejí další a další lidé). Většina z nich jsou Číňané a pro ty je to svátek – první altánek a hned s bělochy, no nefoťte to. Začíná nás to i bavit a už máme nacvičený úsměv, který fotografy evidentně těší. Bohužel v 17:00 park zavírá a musíme ven.

Chvíli se potulujeme po starém městě a pak už jedeme na poslední večeři v Číně. Ta je pojata trochu slavnostněji, vítá nás špalír personálu tleskající a zpívající. Při večeři nás baví vystoupení folklórních tanečnic a hudebníků, po večeři si prohlížíme „hadovicu“, kořalku s hady na baru.

Poslední noc, poslední necelý den. Letíme až večer, na hotelu jsou na nás hodní a můžeme zůstat do 16:00. Včera večer jsme s místním průvodcem dohodli, že mu a řidiči dáme nějaké drobné, když nás dopoledne zavezou do Pudongu a zpátky našim autobusem. A teď vyrážíme do nejmodernější části Číny, mrakodrapové čtvrti s nejvyššími budovami města, Číny, světa. Už most přes řeku je ve své výšce úchvatný, nájezd by byl tak prudký, že je rampa udělána jako spirála o 360 stupních, aby stoupání bylo překonáno rozumným způsobem. Projíždíme kolem budov tak vysokých, že z autobusu nedohlédneme jejich výšku. Na otevřeném prostranství stojí dvojice věží – mrakodrap s hotelem Ťin Mao (421 metrů, 88 pater) a ještě vyšší World Financial Center (492 metrů, 101 pater, třetí nejvyšší budova na světě). WFC má v horní části obdélníkový otvor (kvůli snazšímu proudění větru), takže budova evokuje představu obřího otvíráku na pivo. Původně měl být otvor kruhový, ale to by příliš připomínalo nenáviděnou japonskou vlajku. Nad otvorem je vyhlídková terasa, která je ovšem většinou nad úrovní mraků a neposkytuje tak žádaný rozhled.

My míříme k sousední další dominantě – Perle Orientu, nejvyšší televizní věži v Asii, 468 metrů je vrcholek antény, 350 metrů nejvyšší podlaží, 263 metrů vyhlídková observatoř. Spodní obří koule je podepírána soustavou ramen, od ní už vede jen hlavní tělo věže s druhou koulí a anténou. Vstupujeme do věže skrz bezpečnostní kontroly s rámy a roentgeny, z každé láhve s vodou, kterou máme s sebou, musíme před kontrolerem poctivě upít. Pak už kolem výstavy z krátké historie věže nastupujeme do jednoho z 6 výtahů a liftgirl nás vyveze do 263 metrů. Její výklad v čínštině a angličtině je přesně vypočtený na dobu jízdy zdviže. Výhled je ohromující, mumraj uvnitř také. Obcházíme dokola a hledíme z výšky na mrakodrapy pod sebou. Jen WFC nás znatelně převyšuje.

A po schodech scházíme o jeden level níže. Tady je o poznání tišeji a volněji, těsno je jen podél stěn. Tam je totiž pevná podlaha, která je po několika metrech vystřídána tvrzeným sklem. A na to se většina Číňanů bojí vstoupit a raději se tlačí u zdi. Jen občas odvážlivec rychle přejde po traverze držící sklo, nechá se vyfotit v této odvážné pozici a rychle zpět. Jen děti jsou nebojácné a lezou po skle po kolenou a shlížejí dolů. A ještě cizinci. Ono to není jednoduché, chce to přemoci instinkty a udělat první krok. Vždyť když to doteď udrželo tolik lidí, tak dnes se snad podlaha neproboří. Chvíli se o nás pokouší mírná závrať, ale do několika vteřin si rychle zvykáme a už si netradiční vzdušnou procházku užíváme. Dokonce skleněná stěna kolem nás končí asi ve 2 metrech a následuje 10 cm odkrytého volného prostoru. Nemůžeme se nabažit, je to ještě lepší, než jsme čekali.

Autobusem popojedeme kousíček dále a vystupujeme na neobvyklém nádraží. Pudong totiž spojuje s šanghajským letištěm nejrychlejší vlak světa. I když ono to vlastně ani vlak není, nemá klasické koleje, jen betonovou dráhu s kovovými vodiči na pilonech nad úrovní terénu. A souprava nemá kola, nepotřebuje je. Pohybuje se totiž na magnetickém vzduchovém polštáři kousek nad zemí, proto se jmenuje Maglev, MAGnetická LEVitace. Kupujeme zpáteční lístky a vycházíme (opět skrz kontrolní rámy) nahoru na perón. Zrovna nám jedna souprava ujela, jezdí ale každou půlhodinu, rádi počkáme. Aspoň pěkně vidíme po pár minutách příjezd aerodynamické soupravy od letiště.

Soupravu otevírá zevnitř stewardka poté, co pasažéři z letiště vystoupili druhou stranou. Uvnitř je za dveřmi místo na zavazadla, následuje část vagonu v úpravě 3+3, další vagon je už 2+2, sedačky elegantní, modré. Kolem poledne moc cestujících není, máme každý svou dvojsedačku s oknem. Rozjezd téměř nevnímáme, jízda je samozřejmě bez drncání naprosto plynulá, zrychlení postupné, skoro není cítit, metro se rozjíždí možná prudčeji. Ale tady rychlost vytrvale narůstá, sledujeme ji na ukazateli nade dveřmi. Jen jednou vlak trochu cukne – prý nás právě minula protijedoucí souprava. Součet dvou rychlostí spolu s nevelkou délkou souprav způsobí, že protijedoucí souprava prostě není okem postřehnutelná. A to přesto, že máme nějaký líný spoj, rychlost se zastavuje na trapných 300km/h a dále neroste.

Na letišti pečlivě zkoumáme jízdní řád a zjišťujeme, že maximální rychlostí nejezdí všechny spoje, je to totiž tak energeticky náročné, že se to nevyplatí. Proto také maglevy (německý výrobek) nevytlačí leteckou přepravu, která nakonec vychází i provozně levněji. Na rychlý spoj musíme 3 hodiny čekat. To nám vyhovuje, je čas na jídlo, jdeme do KFC na rodinný kbelíček, což nám vychází právě tak na naši přestávku. Zpět cestuje už více lidí, musíme se snažit být včas na místě, abychom se vůbec do vlaku dostali.

A opravdu se tentokrát zrychlování nezastavuje, naprosto rovnoměrně čísla nabíhají dál a dál, až se zastaví na 431km/h! Neskutečné. Při pohledu dále do krajiny se to ani nezdá, ale objekty blíže dráze jsou nerozeznatelné. Auta na souběžné dálnici předjíždíme, jakoby stála. Až později pojedeme touto cestou na letiště, budu se snažit maglev vyfotit, ale na snímku budu mít jen rozmazanou šmouhu. Přitom necítíme žádné drncání (až na škubnutí při míjení souprav). 32km z letiště zdoláváme asi za 6 minut a něco (oficiálně je jízdní doba 8 minut, ale to určitě neplatilo).

Plni dojmů se naposled vracíme do hotelu, přejíždíme opět most a jsme na naší straně řeky. Než posedávání v recepci volíme raději dřívější přesun na letiště, budeme čekat tam. Zbavíme se posledních peněz, něco pojíme, a před půlnocí vzlétáme směr Paříž. Povedlo se dobře zapůsobit u odbavení, takže máme dokonce palubenky vedle sebe, na rozdíl od ostatních. Čeká nás 12 hodin letu. Servis opět výborný, jako po cestě tam, noc prospíme, cesta tak ubíhá lépe. V Paříži 90 minut stačí právě na přesun, další hodinka a půl a Praha. Konec dovolené…

Šanghaj

Suzhou