Čína - Peking

Peking, Beijing, Pej-ťing – hlavní město Číny, na severu Východočínské nížiny; 7,0 mil. obyvatel, aglomerace 10,8 mil. (1991). Významný průmysl strojírenský, chemický, petrochemický, spotřební. Významný dopravní uzel; mezinárodní letiště, říční přístav. Dvě univerzity (1898, 1950). V centru tzv. Zakázané město s císařským palácem z 15. stol. a dalšími památkami.

Začátky osídlení od 2. tis. př. n. l., do 10. stol. uváděn pod jménem Ťi, 936 – pol. 12. stol. jižní rezidence v kitanské říši. V roce 1215 dobyt Mongoly, 1264 – 1368 sídelní město dynastie Jüan, 1421 – 1927 a znovu od 1949 hlavní město Číny.

Pro Peking dostáváme velký autobus, jakoby nás bylo dvakrát tolik, aspoň si můžeme udělat pohodlí. Music nás vítá a hned dodává, že pokoje na hotelu ještě nejsou připravené, ostatně nic jiného jsme tak brzy ráno nečekali. Takže místo na hotel odjíždíme do typicky šedivého pekingského rána směrem k olympijskému areálu. Ten sice na oficiálním programu nebyl, ale je to samozřejmě povinná zastávka pro všechny turisty. Areál je vidět a snadno poznat z hlavní cesty (asi osmiproudé) podle novinářských ubytoven, vysokého mrakodrapu nahoře podivně zvlněného do jedné strany, takže vypadá poněkud nesymetricky a snad až nestabilně, hlavně ta vyšší vybočená část, která má připomínat čínský znak pro slovo Štěstí.

Na parkoviště vystupujeme do kombinace prádelny a parní sauny. Již ráno teplota přes 30 stupňů a vlhkost skoro absolutní. Ono ta šedivá obloha prý již není smog, jako to bývalo před olympiádou, ale jen vzdušná vlhkost, tedy nízké mraky. Budiž. My jsme bohužel oblečeni z letadla, tedy dlouhé kalhoty a trička, takže nám moc příjemně není, brzy jsme úplně propoceni. Míříme neomylně přímo k hlavní dominantě – Ptačímu hnízdu, hlavnímu olympijskému stadionu opletenému ocelovou konstrukcí napodobující ptačí hnízdo spletené z větviček.

Návrh stadionu byl vybrán v roce 2002, jeho autorem byla švýcarská architektonická firma Herzog & de Meuron. Výstavba stadionu byla ukončena v březnu 2008 (po 52 měsících) a stála přibližně 3,5 miliardy jüanů (500 miliónů dolarů). Na Národním stadionu se odehrál zahajovací ceremoniál Letních olympijských her 2008, který režíroval Čang I-mou . Stadion bude také místem, kde se budou kona atletické a fotbalové soutěže. Kapacita stadiónu je 91 tisíc diváků.

Kolem stadionu je snaha udržovat travnaté a květinové záhonky, všude jsou cedulky žádající o ochranu zeleně typu: „Tráva je přítel!“, nebo „Travička se směje, že na ni nešlapeš.“, každý nápis jiný a všechny podobného typu, člověk neví, co je vážné a co už parodie. Ale hlavní prostranství je samozřejmě nedozírná betonová plocha. Vpravo stadion, u něj věž se znakem olympiády, vlevo Vodní kostka, plavecký stadion, za ní další haly jiných sportovišť. Středem vede široká alej snad 20 metrů vysokých (ne-li více), černých, kovových fantaskních rostlin s osvětlením, minimálně část je napájená solárními panely. A všude plno Číňanů, areál je pro ně takovým novodobým poutním místem. Jsme trochu otupělí únavou, horkem a vlhkostí, dovnitř se ani nehrneme, ta zvláštnost prý je stejně hlavně ve vnějších tvarech, uvnitř už se jedná o standardní stadiony a haly.

Pokoje stále nejsou, pokračujeme tedy dále do centra. Autobus nám zastavuje nedaleko hlavního náměstí, my ale prozatím míříme jinam, k futuristickému kosmickému vejci nového věku ponořenému do zárodečné tekutiny (oficiální výklad), k Velkému národnímu divadlu, správněji však Národnímu centru dramatických umění, z roku 2007. Obří kopule s délkou 212m, šířkou 144m a výškou 46m je obklopena umělou vodní plochou, vstupuje se do ní podzemními tunely. Plášť je zpola titaniový, druhá půlka skleněná. Škoda, že nesvítí slunce, sklo, titan a voda se v něm musí asi zázračně lesknout. Naprostá moderna, až skoro šokující, uprostřed historického světa.

Ale ono jak se to s tou historií kolem vezme. Sami se po pár stovkách metrů přesvědčujeme. Ten historický svět v okolí není jen Zakázané město čínských císařů, ale i náměstí Tchien-an-men (Nebeského klidu), lemované rádoby historizujícími stavbami éry čínského reálného socialismu, jako je Velká síň lidu, naproti ní Národní muzeum čínské historie naproti a uprostřed Mauzoleum Mao Ce-tunga. Vše předimenzované stavby sovětského typu. Na největší náměstí světa s rozlohou 440000 m2 (více, než má celý Vatikán) vstupujeme odvážným překonáním asi deseti proudů jednoho směru hlavní silnice obkružující náměstí, přestože máme zelenou na přechodu, je to trochu kaskadérský kousek. Auta zastavuji jen neochotně, a oč déle po naskočení červené ještě projedou, o to dříve před naskočením zelené vystartují. Procházíme kontrolním rámem, abychom jim to tu nevyhodili do vzduchu, a ocitáme se zhruba uprostřed delší strany náměstí. V dáli před sebou vidíme Bránu Nebeského klidu (která dala náměstí jméno), nejdůležitější vstup do Zakázaného města. A nad prostředním z pěti vchodů známý obří obraz Maa, i z této dálky dobře viditelný.

Dostáváme rozchod a toho hned využívají místní, aby si nás na památku vyfotili. Někteří jakoby náhodou se staví před nás a my jim tvoříme pozadí, jiní se jakoby fotí, najednou se ale fotoaparát stočí na nás, cvak a honem zpátky, já nic, já muzikant. Najdou se i odvážlivci, kteří si přímo řeknou o svolení, zavěsí se do vyhlídnuté oběti a nechají si od někoho pořídit fotku v důvěrném objetí s bílým Evropanem (tedy častěji Evropankou, dvacetileté štíhlé blondýny jako je Jana mají největší úspěch, ale i skoro 190cm vysoký sedmnáctiletý Jirka si na nezájem nemůže stěžovat). Stáváme se tak na chvíli vyhledávanými celebritami. S několika foceními se tak probojujeme až na čelo náměstí, pod fotku velkého Maa za magistrálou. Při procházení druhé strany náměstí obcházíme několik set metrů dlouhý osmistup čekajících na prohlídku mauzolea. Naštěstí jsme tam byli při minulé návštěvě, takže dnes stát nemusíme. Tehdy nás zaujala hlavně forma dobrovolného vstupného: protože platit vstup na národního hrdinu se nesluší, koupí si každý Číňan před vchodem růži z velkého kontejneru a položí ji do úplně stejného kontejneru před Velkým Vůdcem. Po vyprázdnění jednoho a naplnění druhého stačí kontejnery prohodit a prodává se dál.

Konečně máme uklizené a připravené pokoje, jedeme se ubytovat. Hotel pěkný, apartmánový. Pokoje mají tedy za chodbičkou se vstupem do koupelny menší obýváček se sedačkou a stolem, z něj se jde do kuchyňského koutu s lednicí, sporákem a vybavením (mikrovlnka, rychlovarná konvice), nebo do velké ložnice s televizí. Každý den dostáváme na osobu po půllitru vody, sáček rozpustné kávy, čaj normální a jasmínový (na čaj převařená voda bez problémů pitná), hřeben, kartáček na zuby s minipastou, samozřejmě různá mýdla, gely, krémy. A na pobyt jedny jednorázové přezůvky, stejně jako kartáčky odlišené barevně, abychom si je poznali. A tak to bude i na dalších hotelech.

Máme trochu problém s dopravou na pokoj – schodiště je z lobby zamčené, výtahů sice dost, ale jen jeden do naší části hotelu a našeho patra. Ovšem přivolávací tlačítko stejné pro všechny výtahy. Pokud přivoláme jiný, na pokoj se nedostaneme. Musíme počkat, až jej někdo použije a odjede, pak teprve zkusit štěstí znovu. Není to úplně ideální, ale vždy se nějak na pokoj dostaneme. Dáváme se trochu dohromady a jedeme na první oběd, naprosto výjimečně přímo na našem hotelu. Jinak na hotelech se budou odbývat jen snídaně, na obědy a večeře jezdíme jinam, nejčastěji pokaždé do jiné restaurace, dvakrát jsme někde jen výjimečně.

Čínské jídlo je samostatná kapitola. Sedí se kolem kulatého stolu, 10 míst je asi minimum. Před každým je malý talířek, asi jako pod kafe. Vedle mistička na rýži s porcelánovou lžičkou, hrneček na čaj, hůlky a někdy i vidlička. A sklenice na nápoj, jeden je vždy v ceně – pivo, voda, sprite, nebo cola. A prostřední část stolu zabírá velký skleněný kruh (poloměr asi o 40cm menší, než stůl samotný). Čaj se louhuje v konvičce, když dojde, zalije se znovu horkou vodou, klidně i vícekrát, přesto je stále výborný. Obsluha nosí talíře s jednotlivými chody a pokládá je na točicí kruh uprostřed. Vždy je jedna velká mísa s rýží (bílou, žlutou, zeleninovou, jak kdy), když dojde, dostaneme novou.

A druhá mísa s polévkou, objeví se nejčastěji až chvíli před koncem, protože polívkou se zde končí. Bývá velmi hustá, vypadá jako vývar v rosolu s kousky masa a nudlemi, zbytek jsou variace na toto téma. Pevné části se vyjí hůlkami, zbytek se vysrká a vypije. Hlasité srkání není neslušné, naopak, je žádané.

Jídla jsou různá. Tak 3–4 s masem, zbytek zelenina. Celkem k jednomu jídlu může být třeba 15 chodů. Maso skoro vždy jedno ve stylu kung-pao s medem a mandlemi, hovězí plátky na cibulce a pórku, kuřecí kousky nasekané asi automatem bez ohledu na kosti, nebo u nás obvyklé porcování. Různé masové směsi, vyškvařené obalované maso, těstové taštičky plněné mletým masem, ryba, sem tam něco neidentifikovatelného, jak kdy. Zeleninové směsi se často podobaly – pórek, mořské řasy, lilek, papriky, houby, výjimečně brambory, luštěniny, oříšky. Ale u každého jídla aspoň jeden chod s něčím, co jsme ještě neochutnali.

Nabírá se na svůj malý talířek polévkovou lžičkou, vidličkou, nebo hůlkami. Kdo si netroufá, jí vidličkou (hůlkami si může přistrkovat), zkušenější jí hůlkami, jídlo je velikostí tomu přizpůsobeno. Spodní hůlka je pevně fixovaná prostředníkem, nebo prsteníkem, vrchní je pohyblivá a ovládá se palcem a ukazováčkem. Dá se to naučit celkem rychle a brzy jsme tak jedli rychleji, než tou vidličkou. My jsme byli s jídlem velmi spokojeni, ale některým kolegům se zdálo, že se jídla příliš často opakují a prostě nad českou kuchyni není.

Po obědě regenerujeme na pokojích, později odpoledne vyrážíme na „Hutong Tour“, aneb Rikšami po hutongu (butony = chudinská čtvrť). Autobus nás zaveze ke známé Bubnové věži, dominantě této části Pekingu, typické červené stavbě s několika poschodími, nahoře střecha se vzhůru zahnutými rohy. Strmými schody se stoupá do patra, které celé zabírá jedna velká hala s několika ležícími bubny, dřevěnými a potaženými kůžemi. Bubnováním se dříve oznamoval čas, proto je zde několik ukázek historického měření času, nejefektnější jsou hodiny vodní, z několika nádob nad sebou voda čůrkem teče z té horní do spodnějších a spodnějších, hladina na měřítku ukazuje čas. A jednou za půl hodiny voda přiměje malého kovového mandarína k tlesknutí činely.

Kolem haly je ochoz s výhledem na Peking, ten nás ale nezajímá, protože se dokončila půlhodina a nastupuje několik bubeníků, kteří secvičenou skladbu bubnují palicemi na těch největších bubnech s průměrem i kolem dvou metrů. Hezké. Horší je, že venku začíná prudká bouřka, setmělo se, voda padá skoro ve spojité mase, ani kapky nejsou vidět. To se asi na rikšách nesvezeme. Zkoušíme půlhodinku čekat, pak přebíháme na autobus a místo do hutongu jedeme do čajovny, kde nám předvedou skromný čajový obřad.

Jde samozřejmě hlavně o obchod s čajem. Ale nejdříve jsme usazeni do stylové místnosti, před předvádějící Číňankou je na stole další dřevěný ministoleček s konvicemi a skleničkami. Ukazuje nám různé způsoby čaje a jeho spařování, pomocnice nám vždy nalijí šáleček či skleničku na ochutnání – čaj černý, zelený, jasmínový, s žen-šenem… A samozřejmě zajímavosti a rarity: hrnečky měnící barvu podle teploty, soška chlapečka prudce čurajícího po zalití horkou vodou, jasmínové kuličky se v konvici rozvinou do zajímavých tvarů. A největší úspěch má čajová kulička velikosti vlašského ořechu, která ve sklenici během minutky rozkvete do nádherného květu – a takový čaj se dá pít a dokonce několikrát znovu přelít. V přilehlé prodejně dělají kolegové tržbu, my nakoupíme totéž znatelně levněji až později v obchodním domě.

Snídani ráno provázejí trochu zmatky, míst málo a turistů (čínských) hodně, není místo na sezení a obsluha nestačí uklízet. Ale nakonec se najíme, i když v jídelně strávíme více času, než jsme plánovali. Stíháme odjezd na minutu přesně, nic se neděje. Čeká nás krásný den, slunce svítí, obloha modrá. Bude to tak už po celý zbytek našeho pobytu v Pekingu, teploty tak 37-40, přes noc klesnou na 27 stupňů. Autobus je stejně jako hotel klimatizovaný, tam si vždy od vedra odpočineme, venku vyhledáváme stín.

Hned první bod programu je pro nás nový – park Pej-chaj u Severního jezera jsme minule neměli. Docela rozlehlý park leží mezi Zakázaným městem a starým hutongem s Bubnovou věží, včera večer jsme na něj hleděli z ochozů věže, než začalo lít. Vstupní brána stojí hned před celkem velkým jezerem, porostlým lotosy. Lotosové květy známe hlavně jako velká poupata, tady je ovšem většina z nich rozvitá do červených květů se žlutým středem, neodbytně připomínajícím sprchovou hlavici: citrónově žlutý pravidelný kužel postavený na špičku, se základnou perforovanou sítí dírek v pravidelných rozestupech, jen čekáme, kdy začne stříkat voda.

Uprostřed jezera je navršen rozlehlý umělý ostrov (obvod 1,5km) s kopcem, jemuž vévodí Bílá Dagoba z roku 1651, postavená na počest první návštěvy dalajlámy v Pekingu namísto dříve zde stojícího Kublajchánova zimního paláce. Na ostrov míří Most věčného klidu. Než na něj vstoupíme, sledujeme volnočasové aktivity domorodců na korzu před mostem. Dva dědci drží v rukách dlouhé štětce, které namáčejí do vody a píší na dlažbu vodou kaligrafické znaky, prý snad čínské básně. Vše pomíjí, báseň si každý může přečíst (pokud tedy umí číst čínské znaky) jen několik minut, než ta nádhera uschne. Jeden stařík píše rychle a energicky, normálním písmem, druhý si dává načas, klidně a soustředěně maluje znaky písma pečetního. Pak se na chvíli oba dají do řeči, ten klidnější se poškrábe v zadku a pokračují dále ve své pomíjivé práci.

O kousek dál si starší žena vyfukuje bubliny bublifukem, za ní je taneční párty. Asi třicítka lidí různého věku si pouští reprodukovanou hudbu, znící sice čínsky, ale s evropským rytmem. A do toho tancují párové tance, zkoušejí krokové variace, nacvičují figury. Někdo se s někým zná, jiní ne. Mladá dobře tančící žena v zelených kalhotách si vyhlídne postaršího šedivého tanečníka, který rovněž vyniká nad okolními kolegy, dají se dohromady a už rozjíždějí pózy jak na taneční soutěži. I když občas je směs evropského a asijského tance s prvky tai-chi skoro směšná.

Za mostem na ostrůvku sice začínají chrámy, nás však nejdříve upoutají další a další projevy čínské družnosti. Podél břehu nad vodou trčí několik altánů, v každém se provozuje nějaká zábava. Hned první nelze přeslechnout, několik desítek lidí s nadšením a vervou zpívá písně evidentně budovatelské, v pochodovém rytmu, ryčné a jásavé. Kapelník stojí uprostřed a mává pažemi, až máme strach, že vzlétne. Druhý altán je decentnější, zpěv je méně jistý a je doprovázen reprodukovanou hudbou – klasické karaoke. Před slavnostní bránou k chrámům učí tatínek synáčka malovat kaligrafické znaky vodou. Pod stromy několik dvojic hraje něco mezi tenisem a badmintonem s pomalu létajícím opeřeným míčkem. A podobný míček s péřovými střapci slouží k fotbalovému bagu v několika kroužcích opodál. Hráči spíše postarší a překvapivě nejméně polovina žen. Obdivujeme silné padesátnice či šedesátnice, jak jim to jde, míček létá vzduchem z jedné strany na druhou, tu nakopnutý nártem, tu kolenem a když je přihrávka obzvlášť povedená, následuje nádherná patička, klidně by to šlo do Borce nakonec v Televizních novinách na Nově.

V parčíku několik individualistů cvičí tai-chi, jeden nebezpečně vyhlížející mladík s šátkem kolem čela trénuje kung-fu. Vedle je něco jako škola tai-chi, Mistr předcvičuje celý v černém, jen vlasy má šedivé a za ustupující pleší stažené do bohémského ohonu, neupravené dlouhé vousy ještě drží původní čerň. Jak z čínského filmu. Napodobuje ho několik epigonů, více je opět žen. Na Mistra zdaleka nemají.

Pokračujeme dále do kopce k dagobě. Hned za vstupními dveřmi prvního průchozího chrámu hlídkují čtyři králové, každý šéfuje jedné světové straně. Mají různou barvu a každý má nějaký atribut, podle kterého jde určit – třeba Král severu drží v ruce krysu. Podobně hlídají všechny chrámy. Procházíme několika budovami ve stylu chrámů, vše září sytými barvami, před olympiádou tu stačili všechny památky renovovat. Kryté galerie a schodiště kolem nádvoří stoupají vzhůru, mezi zelení stromů kolem doplněných kamennými útvary, dovezeným kdoví odkud, někde od moře. Až dojdeme k sněhobílé dagobě na vrcholku s výhledy do všech stran, návštěvníci samozřejmě okupují hlavně terasu s výhledem na Zakázané město. Dagoba se teď zdá poněkud menší, než vypadala z dálky, pořád je ovšem zajímavá, protože stylem se výrazně liší od ostatních pekingských staveb, spíše bychom ji očekávali někde v Myanmaru nebo Laosu. Dolů z kopce to jde rychleji, už proto, že scházíme parčíkem a ne skrz chrámy. Music už na nás čeká, koupila mezitím lístky na loď, která právě přiráží ke břehu.

Loď tradičně v čínském stylu zaujme střechou ve stylu chrámových střech, se zvednutými rohy a bohatou malovanou výzdobou. I z jezera se pohledy vracíme k ostrovu s dominantní dagobou na vrcholku, ostatní směry už tak atraktivní nejsou, protože nad stromy se objevuje moderní zástavba. Po přistání u břehu se blížíme konci parku, mezi stromy prosvítá efektní Stěna devíti draků z litého emailu – 27 metrů dlouhá a pět metrů vysoká zeď, na blankytně modrém pozadí devět zlatožlutých draků odrazuje od vstupu do parku démony a zlé duchy. Oni totiž ti démoni neumějí zatáčet, proto před vstupy do parků, chrámů, ale i obyčejných domů často stojí zeď, kterou člověk obejde, zlý démon ji však překonat ani obejít nedokáže. A aby obyčejná zeď nehyzdila park, je zde takto nádherně vyzdobena reliéfními emailovými dlaždicemi.

Cestou zpět obcházíme jezero po břehu, kousek trasy vede parkem v klasickém čínském stylu, menší jezírka spojená průplavy, červení japonští kapři žebrají housky, plno efektně klenutých můstků i tam, kde by stačilo kanál překročit, altány a kryté chodby i otevřené galerie, procházíme umělými tunely skrz umělé skály a útesy, bílé zídky s orientálně kruhovými průchody. A plno zeleně a zvětralých či vodou omletých balvanů. Necháme se párkrát vyfotit (ta mladší část rodiny) a spěcháme si odpočinout od vedra do klimatizovaného autobusu, který nás veze na oběd.

A na největší vedro jsme si nechali nejteplejší místo Pekingu, kamenné Zakázané město. To bývá tak vyhřáté, že i císaři je na léto opouštěli a ujížděli jinam, do Letního paláce, nebo alespoň nejhorší část dne přečkali v některém z parků, nejčastěji v Pej-chaji. Dnes do Zakázaného města proudí davy turistů bez ohledu na počasí. A většina z náměstí Tchien-an-men stejnojmennou bránou pod portrétem Mao Ce-tunga. My ovšem zvolili jednu z klidnějších bočních bran.

Zakázané městoVšechny budovy komplexu jsou umístěny na severo-jižní ose areálu, který měří 960 metrů na délku a 760 na šířku. Na severu komplex otevírá Polední brána navazující na Vysokou bránu. Za branou Nejvyšší harmonie následuje přibližně uprostřed komplexu skupina ceremoniálních budov – síň Nejvyšší harmonie postavená v roce 1627; síň Dokonalé harmonie, ve které se císař připravoval na ceremonie, a síň Střežení harmonie. V nejokázalejší síni Nejvyšší harmonie se konaly korunovační obřady, oslavy narozenin císaře a novoroční oslavy. je komplex budov vybudovaných v Pekingu v nitru Vnitřního města během vlády dynastie Ming. Město je obehnáno zdí a palácovým příkopem. Zdi jsou zdobeny věžemi zakrytými několikapatrovými střechami se žlutými taškami. Dnes se Zakázané město de facto nazývá Palácovým muzeem – i když jeho kompletní sbírky byly za 2. světové války vyrabovány Japonci, a to, co zbylo, bylo povětšinou odstěhováno na Taiwan.

Vedle obřadní části se oddělená zdí a branou Nebeské čistoty nachází soukromá císařská část, skládající se rovněž ze tří budov: paláce Nebeské čistoty, rezidenčního paláce Pozemského klidu a mezi nimi umístěné síně Velkého spojení. Filosofie umístění harmonicky zrcadlí a propojuje mužský a ženský prvek.

Celkem bylo na území Zakázaného města vystavěno kolem 800 budov a spolu s rozlehlými zahradami tvoří uzavřený celek. Císařský palác byl v roce 1987zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Z jihu Zakázané město uzavírá brána Nebeského klidu. Většina budov postavených za dynastie Ming byla zničena a v období dynastie Čching byla znovu vybudována. Do roku 1911 bylo Zakázané město nedostupné. Teprve po pádu dynastie bylo zpřístupněno obyčejným lidem.

Celé zakázané město je obehnáno zdí a vodním příkopem. Zdí je obehnáno i Vnitřní město, vyhrazené dříve pouze císaři, na rozdíl od města Vnějšího, odkud řídily Říši středu centrální úřady. Naprostá většina budov je vybudována přísně symetricky kolem hlavní severojižní osy, o to sympatičtěji působí řídké výjimky z tohoto přísného pravidla. Zdi a stěny jsou výhradně červené, oblé došky na střechách v císařské zlaté barvě, vše ostatní (dřevěné stavby a části budov) pomalováno různobarevnými ornamenty, všechny barvy jsou čerstvě renovovány kvůli olympiádě, takže město působí čistěji a svěžeji, než před deseti roky. Zeleň prakticky žádná, kromě nepříliš rozlehlé Císařské zahrady u východu z areálu, takže slunce se má do čeho opírat a co rozpalovat. I všech 9999 zdejších místností je jistě dostatečně vyhřátých. Rozlehlá dlážděná nádvoří jsou skoro rozžhavena, jako plech v troubě. Turisti se mačkají v krátkém popoledním stínu paláců a dalších staveb.

Paláce jsou si dost podobné, byly vybudovány ve stejném stylu a liší se hlavně svou velikostí. Vyniká největší dřevěná budova na světě – Síň Nejvyšší harmonie (1627) s císařským trůnem. Ovšem kdo jej chce vidět, nesmí se bát tlačenice. Dovnitř se nesmí a tak všichni nahlížejí a fotí od otevřeného hlavního vchodu zajištěného ohrádkou proti násilnému vtlačení obětí dotlačených davem na nejvýhodnější místo.

Zakázané město je úchvatné, ale může trochu i zklamat toho, kdo by od něj čekal to, co nabízejí chrámové a parkové komplexy, tedy zdobnost a barvitost. Zakázané město je především důstojné a jako takové může začít po chvíli nudit. Lépe je od jeho prohlídky moc neočekávat, pak je prohlídka zajímavým zážitkem a sondou do života bývalých císařů a jejich dvora. A je dobré si všímat i detailů, nejen monumentálního celku. Bronzové sochy (želvy, jeřábi, draci), ozdoby štítů střech, zdobené bronzové hasicí nádoby, sluneční hodiny, basreliéfy na schodištích – to vše je prostě dokonalé, v detailu je síla.

Ráno nás opět překvapí modrá obloha. Máme v plánu Velkou zeď, takže blankyt je velmi vítaný. Cesta do Badalingu vede kolem hrobek dynastie Ming a naši průvodci nám naplánovali opačný program, než který se obvykle absolvuje – nejdříve hrobky, pak zeď. Nejsme si jistí, zda je to dobře, bouřka z prvního dne je stále v paměti, raději bychom využili počasí a nejdříve pospíchali ke zdi, než se zkazí. Ale místní nás uklidňují, po bouřce je pár dní počasí jisté a pěkné, tak snad to dopadne i nám – a večer jsme pak rádi, protože jsme si užili v Číně neobvyklé prázdnoty na památkách. U hrobek ještě nebylo plno (všichni byli na zdi), na Velké zdi už nebylo plno, všichni odjeli na hrobky. Máme tak unikátní zážitky z liduprázdné Cesty mrtvých k hrobkám dynastie Ming i osamělé Velké čínské zdi v pozdním slunci, s modrou oblohou (polední slunce by oblohu na fotkách vysvětlilo do běla).

Po odbočení z dálnice, kousek před areálem hrobek, stavíme na chvíli ve výrobně perlových šperků. Krátká přednáška a ukázka na začátek: nožem rozevřená perlorodka, do které byly před několika lety vloženy zárodky dnešních perel – malá zrníčka písku. Jeden tvor vyprodukuje v této velkovýrobě až 30 perel, většinou nevalné kvality, pro nás je to výhoda, protože si je můžeme na památku rozebrat. Skutečné kvalitní perly se sklízí asi jinde a jinak. Ještě ukázka rozdílu mezi perlou pravou a umělou, neplatí automaticky, že pravá je hezčí. Co platí je to, že pravá je dražší. Hlavní cíl exkurze je tradičně rozlehlý obchod, vše doposud byla jen nutná předehra. Nám se dříve perly líbily, hlavně ty černé, časem se však vkus mění a dnes bychom si nevybrali, a to ani za rozumnější ceny.

Samotný areál Hrobek dynastie Ming až tak zajímavý není. Tradiční brány, tradiční chrámy, tradiční bubny a zvony symetricky podél hlavní cesty, na konci největší budova s ochozem nahoře – máme pěkný výhled po okolních horách. Hrobky totiž leží na konci údolí sevřeném hřebenem kopců tvaru k jihu otevřené podkovy. Podle čínských představ ideální místo na věčný odpočinek. Zaujala nás propracovaná jadeitová pohřební maska ve zdejším muzeu, symbol hrobek, a pak očistný rituál prováděný domorodými Číňany při opouštění areálu Branou života. Ta odděluje svět živých od světa mrtvých, je proto povinností při návratu ze sebe setřást prach místa mrtvých a zvolat hlasitě a vesele: „Už jsem venku!“. Pozorování hlavně větších skupin je docela zábavné, navzájem se před sebou všichni předvádějí a třesou se a křičí s vervou. Menší skupinky jsou uměřenější. A otřeseme se a zakřičíme si i my.

Popojedeme kousek dále ke známé Posvátné cestě mrtvých. Od brány na jejím počátku už musel i císař pěšky až k hrobkám – ještě pár kilometrů do kopce. Na jeho cestě jej hlídají kamenné sochy zvířat, vždy pár stojí z každé strany cesty na nohou, identický pár pak o kus dále odpočívá vsedě či vleže. Snad se prý někdy mění, možná o půlnoci. My to dnes neuvidíme, možná příště. Draci, lvi, sloni, velbloudi, ovce. A za nimi vojáci různých hodností v nadživotní velikosti, ti už všichni stojí. Právě toto fotogenické místo teď máme sami pro sebe, kromě nás tu není ani noha, jen pár prodavačů suvenýrů znuděně doufá, že si něco koupíme. Není problém se vyfotit třeba na hřbetu velblouda, případně pohladit slona po chobotu, drakovi jakoby vypíchnout oči. Co koho napadne.

Na závěr ve vstupní bráně je téměř povinností pošimrat na hlavě obrovitánskou želvu se stélou na krunýři. Zajistíme si tak podobně dlouhý život, jako má želva. A místo na parkoviště obcházíme areál kolem kasáren do obyčejné čínské vesnice. Nikomu nevadí, že otevřenými dveřmi jim nahlížíme do soukromí, stejně nic nevidíme – za vstupními dveřmi stojí protidémonová zeď, ne tak hezká, jako v parku Pej-chaj, ale zhruba stejně účinná. Takže nejzajímavější jsou pro nás různě upravené nákladní bicykly.

A pokračujeme k Badalingu. Už ji vidíme, vítá nás Velká čínská zeď. Nevěřte blbostem. Z vesmíru rozhodně vidět není. Dokonce i první čínský tchajkonaut Jang Li-wej se zvědavým novinářům vysmál a v Číně se nenápadně přepisují učebnice. Zmínka o viditelnosti Zdi z nich mizí. Mýtus o její viditelnosti z Měsíce je básnická licence světoběžníka Richarda Halliburtona z roku 1938. Tomu to nezazlívejme, ale my se zamysleme: Velká zeď je široká v nejširších místech kolem 10 metrů. Při vzdálenosti Měsíce kolem 380 000km je Zeď při pohledu z něj viditelná asi tak stejně, jako 1mm tlustá čára ze vzdálenosti kolik? Ano, správně, 38km. Kdo vidí milimetrovou prasklinu na omítce nákupního střediska Černý most (na okraji Prahy) při pohledu z Mladé Boleslavi, pak má šanci zahlédnout Zeď z Měsíce...

Čínská zeď, čínsky Wan-li čchang-čcheng, Zeď dlouhá deset tisíc mil – čínské obranné zdi proti útokům kočovných kmenů a států ze severu, jejichž nejstarší stavby započaly v 7. stol. př. n. lNa stavbě se podílelo kolem 100.000 trestanců, státních otroků a příslušníků obcí. Zemřelí dělníci byli zazdění přímo do zdi, protože na sklaním podkladu by bylo velmi těžké vykopat klasický hrob. Za Mingů zeď zrekonstruována do dnešní podoby; od Liao-ningu až po střední Kan-su měří včetně větví 6.300km. Nejzachovalejší je východní část. Kamenná zeď je v základech široká 7m, její výška i s cimbuřím dosahuje 6 – 9m, v koruně zdi vede komunikace široká 3 – 5m. Po zdi může jít vedle sebe i deset lidí. V intervalech 300 – 500m stojí strážné věže, nezřídka dvouposchoďové (kolem 25. 000). Nejudržovanější úsek v Badalingu, asi 80km severně od Pekingu.

Takže je Velká čínská zeď jen nějakým nezajímavým plotem kdesi v Asii? Na hodinách dějepisu možná, ale kdo ji viděl na vlastní oči, nikdy na to nezapomene, je prostě úžasná, svým způsobem odsuzuje k bezvýznamnosti stavitele egyptských pyramid. Navršit za 40 let hromadu kamenů na jednu hromadu (byť s určitými technickými těžkostmi) je oproti několikasetleté práci statisíců svobodných dělníků, otroků a trestanců vlastně odpočinková práce. A mnohé ze stavitelů bychom při rozebírání Zdi i našli – asi nelze odhadnout, kolik jich zde zahynulo a bylo zazděno, protože zazdít je méně práce než kopat v kamenité půdě hrob. Zeď byla budována ve 4 etapách, od roku 210 BC (tedy před Kristem), do roku 1620. Zdá se osmnáct set let mnoho? Při pohledu na Zeď určitě ne.

Celková délka všech úseků Zdi (Zeď není zcela spojitá a má několik odbočujících větví) je přes 6200km. Občas se objeví i jiné údaje, až přes 8000km, ale do toho se už započítávají i přírodní bariéry typu neschůdných horských srázů a širokých řek. Průměrná šířka u paty je 7–8 metrů, v koruně obvykle 5 metrů. Výška mezi šesti a deseti metry. Představme si hradby o výšce průměrného patrového rodinného domku i se štítem, šířka asi jako okreska mezi vesnicemi a vzdálenost jako mezi Prahou a právě Pekingem. Tak to je Velká čínská zeď. Ale není to zeď Polabskou nížinou. Většinou vede skrz prudká pohoří, nahoru a dolů, se spoustou zatáček. Strmější úseky jsou tvořeny schody, na nejstrmějších místech se musíme přidržovat rukama. Každých pár set metrů věž pro vojenskou posádku a hlídky, celkem 25000!

V současnosti je několik úseků Zdi zrekonstruováno a zpřístupněno turistům, známý je zejména Badaling, asi 80km od Pekingu. Dobrá dostupnost je zde vykoupena davy a davy turistů, hlavně Číňanů, pro které je návštěva Zdi takřka povinná, už sám velký Mao prohlásil, že každý správný Číňan musí zdolat aspoň kousek Zdi (správně, zdolat: procházka po zdi je právě kvůli její strmosti i určitý sportovní výkon). A když to řekl Mao, Číňané poslechnou.

Od nástupu na Zeď se většina turistů vydává doprava, kde je Zeď přece jen trochu mírnější. Ale i levý úsek, hlavně po první věž, připomíná nejrušnější Václavák. Když se však na Zeď vydáváme později odpoledne a vytrvale se prodereme mezi Číňany až na vzdálenější místa, třeba až na konec přístupné části, najdeme si mnoho romantických pohledů a dokonce se nám povede pořídit i pár záběrů úplně prázdné VELKÉ ČÍNSKÉ ZDI. A nikdy na to nezapomeneme.

A ještě to pro dnešek není všechno. Večer nabízí Petr možnost ochutnat pravou Pekingskou kachnu (nebo to nechat na zítřek a zkusit její levnější náhražku). Na jednu stranu nás to láká, na druhou vzpomínáme, jak před lety na takovou večeři všichni zúčastnění nadávali – zdálo se jim to drahé, kachna vychrtlá a připálená, maso žádné, tuku hodně, všichni měli hlad a některým se dokonce udělalo špatně (asi byli na té ne zcela úplně pravé kachně). Proto jdeme raději s ostatními i na řádnou večeři, jen se šetříme, aby se i kachna ještě vlezla. Ostatní pokračují na hotel a my s Petrem vyrážíme do nočního Pekingu. Taxíky nám nestaví, Petr tedy nastuduje jízdní řád městských autobusů – zrovna nám jede ten správný. Platíme směšně nízké jízdné a po pár stanicích jsme na místě. Ještě přejít osmiproudou cestu se zákazem přecházení a semaforem nastaveným nastálo na červenou a můžeme si vyzvednout čekací lístek.

Jen v asi pěti restauracích na světě se dostane PRAVÁ pekingská kachna. A způsob přípravy se v nich mírně liší, to, čemu celý svět říká Pekingská kachna, se dostane jen na jediném místě, v restauraci Quanjude v Pekingu. Restauraci založil sedlák a později císařský kuchař Jang Čhüan-žen za vlády císaře Tongzhiho (dynastie Qing) roku 1864. Přes veškeré dějinné zvraty si v ní můžeme na tradiční kachně pochutnat i dnes, dokonce je stále v rukách potomků zakladatele. Restaurace Quanjude je kousek od hlavního pekingského náměstí Tien-an-men, má sedm pater, asi 41 jídelen a salonků, může v ní jíst současně 2000 lidí! Přesto se na volné místo musí čekat, až krojovaná hosteska zavolá (čínsky) číslo, které jsme si vyzvedli u vstupu na prostranství před budovou, plné čekajících hostů posedávajících na připravených židličkách.

Pekingská kachna se chová ve zvláštních chovech, s ideálními podmínkami ke krmení. Správně vykrmená je po 65 dnech života, má asi 2 kg a poslední čtyři týdny byla krmená šiškami z prosa, pšeničné řezanky a mletých fazolí mung, přičemž jí byl znemožněn pohyb. Výsledkem je obzvlášť tlustá vrstva sádla a podkožního tuku. Zabitá kachna je nejdříve spařena horkou vodou a potřena cukrovým sirupem, takto je i několik dní sušena teplým vzduchem. Před samotnou přípravou je jí pod kůži napumpován stlačený vzduch a do vyvrhnutých útrob je nalita vařící voda. Takto je zevnitř vařena a zevně restována ve speciálních pecích, které odrážejí horký vzduch přírodního ohně (používají se jen zvláštní nearomatické dřeviny) od stropu pece zpět na zavěšenou kachnu.

Celý postup je samozřejmě složitější, ale pro představu to snad stačí. Kachny připravují jen speciálně vyučení kuchaři, kteří je pak na stolečku přímo před hosty i naporcují, na rukou rukavice a přes ústa roušku. Právě porcování vyžaduje zvláštní dovednost. Kachna se naporcuje na přesně definovaných 120 kousků, ani o jeden více či méně by nemělo být. Každý kousek obsahuje kus kůžičky, sádla a masa. Zbylé maso, které nesplní podmínku napojení na sádlo a kůži, se zpracuje jinak a není součástí porce. Naopak do ní patří odřezaná křupavá kůžička z hrudní kosti na zvláštním talíři a také rozporcovaná hlava včetně mozečku a očí. Je zajímavé, že samotný jeden kousek není příliš chutný, je cítit sádlem a kůžička v něm zaniká. Skoro by se řeklo zlatá česká kachna se zelím. Ale ta finta je jinde. Kachna se totiž jí zabalená v tenoučké placce (mandarinská omeleta).

Hůlkami se na talířek přemístí z napařovací nádoby placka, uchopí se jeden až tři kousky kachny, namočí se do černé omáčky (směs ústřicové omáčky, sojové omáčky, omáčky hoisin, cukru a sezamového oleje), přibalí se kousek jarní cibulky a zabalí se do psaníčka. Pak lze rukou vložit do úst, případně ukousnout menší sousto. Celý proces názorně předvede obsluhující servírka.

A najednou jsme někde úplně jinde. To, co se nám rozplývá na jazyku, nelze věrohodně popsat. Jeden z největších zážitků z Říše středu a z kulinářských zážitků obecně. Nakonec už jen vychutnat křupavou kůžičku z hrudi, vydloubnout očičko z hlavy (chutí připomíná mozeček) a netěšit se na polévku. Tu sice podávají již k jídlu, ne jako poslední chod, což je obvyklé čínské pořadí, ale chuťově je zklamáním. Kachní tuk je v ní cítit až příliš. My jsme si navíc objednali i jatýrka na škorpiónech, tedy játra ve známém trojobalu smažená společně s malými štíry a podávaná na krevetových lupíncích. Také vynikající, včetně škorpiónů. Ti jsou nebezpeční jen při vstříknutí jedu do krve, v trávicím traktu žádné riziko nehrozí, proto se jedí i s žihadlem a jedovými žlázami. Chutnají jako oříšky, nebo chipsy.

A cena za tento zážitek? V pěti lidech jsme kachnu nedokázali ani sníst, přestože jsme baštili, až nám za ušima praštělo. K tomu dvě porce placiček, omáčka a cibulka, smažená jatýrka na škorpiónech, pro každého porce polévky, tři sedmičková piva, dvakrát Sprite. Cena 493 juanů včetně povinného spropitného (ale z pětistovky nám vrátili do juanu), tedy asi 1300 Kč. Bez těch jatýrek bychom se do 1000 vešli, no neberte to. Zdarma certifikát s pořadovým číslem. Naše kachna byla v pořadí 115 891 149.

A na závěr do druhého patra do Síně slávy. Na fotkách desítky kožených obličejů a prkenných postav vzpřímeně sedících za stoly, jen jedna fotka se vymyká – podivně zkroucený ve snaze získat co nejlepší záběr, neetiketně vystrčený zadek na své spolustolovníky, obličej zakrytý fotoaparátem, ale díky přehazovačce nezaměnitelný bývalý československý premiér Marián Čalfa!

Do hotelu se vracíme metrem (s přestupem), kousek dvoupatrovým autobusem a zbytek pěšky. I cesta metrem a autobusem může být zážitek. Pro nás, ale i pro domorodce, kteří se v MHD s Evropany asi často nepotkávají.

Předposlední pekingský den, opět jasno a modro. Peking se probouzí, lidé využívají ranní teploty (ani v noci neklesá pod 25 stupňů) k aktivitám, které později budou v horku nepříjemné. Tak třeba přímo na ulici stříhá dáma v improvizovaném holičství zákazníka. Občas někdo cvičí, i když tchai-chi už není tak populární, jako bylo dříve. Směšně působí pochodující starší lidé, kteří občas změní orientaci své chůze a pochodují pozadu, prý tak zaměstnávají druhou půlku mozku. Cha, cha.

Nás čeká nejdříve Chrám nebes (1420). On to vlastně ani není chrám v pravém slova smyslu, protože nejposvátnější místa jsou otevřená k nebesům, žádné stěny, žádné stropy. Proto se někdy místo Chrám nebes říká přesněji Oltář nebes. I když i klasické stavby zde najdeme, od jiných míst se odlišují kruhovým půdorysem (kruh znamená Nebe, čtverec/obdélník zase Zemi) a blankytně zářivými modrými střechami.

Samotný hlavní oltář je soustava kruhových zmenšujících se teras, na vrcholku už je jen kamenný posvátný kruh. Kolem je čtvercová ohrada (na úrovni nejnižší terasy, Země je totiž pod Nebem). Zde se odehrávaly každoroční modlitby císaře za dobrou úrodu. O areál se celoročně staralo jen pár vyvolených mnichů, vše směřovali ke slavnostnímu ceremoniálu, kdy se jedenkrát ročně stal Oltář středem dění v Říši. A hlavní modlitbu císař prováděl právě na kruhovém kameni uprostřed symbolických Nebes. Dnes se na kameni nutně musí vyfotit každý Číňan – protože jich ale je skoro půldruhé miliardy, je na kameni pořád tlačenice. Přesto se i Evropani protlačí a zvednutými rukama napodobí starobylý zvyk.

Za umělými Nebesy je pláň, kolem tisícileté túje a chvojky, nejhezčí z nich se jmenuje Sedm draků podle sedmi srostlých hlavních kmenů, dodávajících jí obzvláštní malebnost. Pláň končí areálem „kláštera“, několik budov jak jinak než symetricky rozmístěných, pomyslným vrcholem a centrem je nádherná kruhová Síň modliteb za dobrou úrodu, asi 40 metrů vysoká, dřevěná, postavená bez použití jiného materiálu.

Areál je pro nás malebný ještě z dalšího důvodu. Kolem je tradičně veřejný park, kde se shromažďují místní ke společnému trávení volného času. Takže zase: vodní kaligrafie, sborový zpěv, karaoke, tanec párový i individuální i hromadný, flétnový orchestr, šachy, dáma, domino, badminton, bago s opeřeným míčkem (zde typicky ženská záležitost), pouštění draků, pletení a háčkování, výuka zpěvu, výuka baletu, hromadné tchai-chi, něco jako aerobik s předcvičovatelkou (ale ta nekřičí, jako ty naše), kung-fu, cvičení s fábory, … Nevíme, kam se dříve dívat. Nikdo se nestydí, nikomu nevadí pohledy ostatních, focení či nahrávání na kameru. Baví nás to, pozorovali bychom to hemžení klidně celé dopoledne.

Místo toho končíme v „klinice přírodní medicíny“, překlimatizované třídě jako ve škole. Krátká přednáška o východní medicíně a léčitelství (tak krásný žen-šen jsme ještě opravdu neviděli), pak nastupují tři dvojice – vždy „profesor“ s tlumočnicí. „Profesoři“ jsou jistě speciálně vybíraní podle vzhledu, zastupují tři základní mužské typy, jak si asi představujeme slovutné lékaře. V bílých pláštích, pod nimi obleky, jako čínské Chicago Hope. Jen je divné, že ti slovutní profesoři nemluví anglicky (skutečně je vidět že nerozumí, to se pozná podle zvědavých pohledů na asistentky tlumočící naše odpovědi na jejich otázky).

Všichni se prostřídáme u výslechu, každému změří puls, zhodnotí jeho věk, tělesnou stavbu a vzhled vůbec, a pak chytrými otázkami stanoví diagnózu, která se hodí téměř na každého. Výsledkem je doporučení nákupu přírodních léků přímo zde na klinice, řádově nejméně 1.500,- Kč na osobu. Dokonce někoho i nachytají. Momentálně nezpovídaní mohou využít masérů a masérek zdarma (očekává se symbolický bakšiš kolem 10 yanů, tedy 26 Kč). Někteří jsou mírní, já mám zrovna smůlu na rasa, mám pocit, že mně utrhne ruku v rameni a ještě předtím udělá díru do bicepsu.

V restauraci, kde obědváme, mají nádherného zlatého bůžka štěstí.

Po obědě trochu měníme druh památek – na rozdíl od klasických čínských chrámů jdeme na prohlídku Lamaistického chrámu Yonghegong ze 17. století. Slouží současné Číně jako příklad toho, jak se kladně chová k tibetské menšině, přestože s původním posláním už toho moc společného nemá. Několik mnichů tu ještě žije, hlavním účelem chrámu je však být turistickou atrakcí. Zajímavá je už forma vstupenky – malý CD disk s krátkou prezentací chrámu a jeho oficiálních představitelů. Chrám je celkově podobný čínským chrámům, osová severojižní symetrie budov, pět hlavních síní a nádvoří, bohatá výzdoba, záplava Buddhů, králů, démonů kladných i záporných, sta a tisíce soch a sošek, až marnivá barevnost, všude zlatá, červená, modrá, zelená. Pozornost přitahují buddhistické svastiky na hrudích některých soch, obrácené ovšem na druhou stranu, než nacistické Hakenkreuze.

Nejhezčí stavbou je v řadě síní právě poslední Pavilon desetitisíců radostí, členitá, rozlehlá a zdobená budova, uprostřed které stojí socha stojícího Budhy 18 metrů vysoká, vyřezaná z jednoho kmene stromu. Žádná podobná nikde jinde ve světě není, proto je zapsaná v Guinessově knize rekordů. 18 metrů je opravdu dost, socha je částečně zapuštěna do země a chrám byl postaven už nad hotovou sochou.

A hned po prohlídce konečně dokončíme program prvního dne, zhatěný bouřkou. Projedeme na dvoumístných cyklorikšách starou chudinskou čtvrtí – hutongem. Náš rikša má co šlapat, v tom horku mu to vůbec nezávidíme. Naštěstí pro něj brzy následuje první zastávka, prohlédneme si typické stavení (prý jsou všechny prakticky stejné). Tradiční severojižní orientace, uprostřed dvorek, kolem nizoučké domečky, společný venkovní záchod se sprchou, společná kuchyně. Život se odehrává hlavně na dvoře, domečky slouží jako ložnice. Přestože jsou celkem „moderně“ vybavené televizí, rychlovarnými konvicemi a podobně, žít bychom tu nechtěli, je to zde příliš titěrné a soukromí prakticky schází, zato ruchu až až. Nijak zvlášť zajímavá zastávka.

Pokračujeme dál, dostáváme se k průplavu, tady bylo dříve prý centrum obchodu s opiem. Při pohledu do okna-výkladu sousedního domečku se zdá, že minulý čas není na místě. Ležící skoro neoblečený domorodec vypadá, že právě dohulil. Rikša-tour celkem zklamává, dalo by se bez ní jistě obejít, tak ještě ta Bubnová věž stála za návštěvu.

Zato další bod programu, nečekaný, je skvělým zážitkem. Zastavujeme na tržišti uprostřed jedné z ulic, řada stánků je půl kilometru dlouhá a nabízí takové potraviny, které jen tak někde nejsou k vidění. Exotické, barevné, zábavné. Většina sortimentu na špejlích, částečně předupravená, definitivně dodělaná až na přání zákazníka – tedy obvykle narychlo ponořená do vařícího oleje a okořeněná. Špejle se dobře drží, takže se dá vše jíst celkem bez zašpinění. To je opravdový fastfood!

Chobotnice, sépie, mořské hvězdy, hadi suchozemští i mořští, mořské houby různých druhů, ryby malé, ryby větší, ryby velké, krevety, sladkovodní raci, škeble a škebličky, sumýši (mořské okurky), šašliky vepřové, hovězí i skopové, beraní penisy, býčí varlata, hmyz, dvaceticentimetrové stonožky, včelí larvy, brouci, švábi, škorpióni malincí (po deseti), škorpióni střední (po pěti), škorpióni velcí (po třech) a škorpión obrovský (po jednom), kobylky a cikády, potemníci, červi, těžko identifikovatelná masa, různé ovoce, těstovinové taštičky plněné všeličím. Jen se sliny sbíhají.

Začínáme malinkými „jablíčky“ v karamelu, pokračujeme chobotničkami, hadem, mořskými houbami a hvězdicí, jako zákusek obrovské cikády, na závěr pocukrovaný ananas. Vše výborné, ceny od 5 do 35 yuanů za porci (13 až 100 Kč). Vyhrávají chobotnice, cikády a karamelová jablíčka. Ne všichni jsou tak odvážní, dá se říct, že tak jako my neexperimentuje už nikdo. Jsme maximálně spokojeni a nečekaně jsme si pochutnali.

A to nás čeká večeře, dnes u největšího stolu, vejde se nás kolem něj všech 20. Před restaurací ještě foto zajímavého dopravního prostředku – takového cyklovlaku a poslední noc v Pekingu.

Ráno odevzdáváme kufry sbalené do zavazadlového vagonu, podle podivných čínských pravidel v nich nesmí být žádná tekutina. Do kupé si pak budeme moci vzít cokoliv. Úplně naopak, než v letadlech, komplikace ale podobné. Do příručního zavazadla tak musíme dát spoustu zbytečných věcí, která nám jej zbytečně zvětšují a zvyšují jeho váhu. Předpověď počasí na elektronické hotelové tabuli slibuje hezký den, v Letním paláci by vedro nemuselo tak moc vadit.

Letní palác Yiheyuan je uměle vybudovaný areál zabírající 300 hektarů půdy asi 12 km od centra Pekingu. První úpravy se datují do 12. století, ale definitivní podobu dostal až za slavné císařovny Ci-xi na přelomu 19. a 20. století. Jeho centrem je uměle vyhloubené jezero Kunming s několika ostrůvky, ten nejznámější je spojený s břehem Mostem sedmnácti oblouků. Je z něj nádherný pohled na částečně umělý vrcholek s pagodou nazvanou pro svůj tvar Buddhova kadidelnice.

My začínáme na jiném nenápadném ostrůvku s umělými skalkami, altánem a obloukovým můstkem, odkud je také výhled do celého areálu a my si tak můžeme udělat představu o jeho rozlehlosti. Kromě jasných dominant upoutá i zvláštní konstrukce na protějším břehu před císařskými paláci – černé sloupy nahoře spojené zlatým ráhnem, kladkostroj pomáhající při naloďování císařovny Ci-xi, která byla poněkud při těle, a dostat ji do loďky na oblíbenou projížďku po jezeře byl docela slušný logistický problém. Ostatně hned do těch míst zamíříme a prohlídneme si císařskou část zblízka.

Paláce jsou podobné těm menším ze Zakázaného města, snad to způsobuje ta zlatá císařská barva keramických došků na střechách. Mezi paláci a nádvořími kromě otevřených cest a chodníků vede i krytá galerie, od jezera uzavřená zdí s malými okny různých tvarů, vybarvenými malbami na skle tak dovedně, že průhledy na jezero působí dojmem fantaskních krajin z čínských obrazů. Na skle je třeba namalováno rákosí s ptákem, které při průhledu na jezero v pozadí působí zvláštním 3D efektem. U každého okýnka máme dojem, že pozorujeme úplně jinou krajinu.

Zděná chodba pak končí u počátku jednoho z nejefektnějších míst areálů – Dlouhé chodby, 728 metrů dlouhé dřevěné galerie, chodníku krytého střechou v čínském stylu, podepíranou dřevěnými sloupy. Střecha je z vnitřního podhledu bohatě malovaná nejen klasickými ornamenty, ale skutečnými obrázky a výjevy ze života císařství. Nádhera, zvláště když je vše čerstvě zrestaurováno.

Pod nejvyšším vrcholkem je možné za zvláštní (mírné) vstupné pokračovat nahoru do kopce na prohlídku altánů a chrámů kolem pagody. Systémem krytých teras, chodníků a schodišť postupujeme na vyšší a vyšší úrovně, se stále hezčími a hezčími výhledy na jezero. I samotné chrámy, síně a nádvoří patří k těm nejzajímavějším v Pekingu. Už kvůli tomuto místu je výhodné naplánovat si návštěvu Letního paláce ke konci pobytu, protože vše ostatní by pak už mohlo být zklamáním. Samozřejmě jako jinde i zde jsou exteriéry zajímavější než vnitřní části budov, které jsou si stále podobné.

Nejefektnější průhledy na jezero a okolí jsou od pagody Buddhovy kadidelnice. A nejen na jezero. Po stranách jsou symetricky umístěny Pavilony skvostných mraků, nepřístupné síně a altány zakomponované do okolní zeleně a dotvořené efektními umělými skálami a útesy kolem. Tím, že nejsou obsazeny turisty, působí zvláštním uklidňujícím dojmem. Skoro se nechce z teras vracet se zpět dolů. Je možná i cesta vzhůru, ale za cenu nového zaplacení vstupu při návratu, takže většina turistů se od pagody vrací zpět k jezeru, tak jako i my.

A míříme od jedné dominanty k druhé. Nejznámější raritou nakonec není ani umělé jezero, ani most, ani pagoda nebo galerie, ale paradoxně loď. Samozřejmě ne obyčejná. Mramorová loď. Loď, která stála možná na počátku úpadku tisícileté říše. Loď – altánek císařovny Ci-xi. Stárnoucí císařovna sice nenáviděla bílé cizáky z Evropy, její nenávist však přehlušila její pohodlnost a rozmařilost. Před státnickými starostmi začala utíkat do klidu Letního paláce a jeho rozkvět byl pro ni osobně důležitější, než starost o ohroženou říši. Válkami a povstáními zdecimovaná země měla poslední možnost záchrany tradičních hodnot císařství, a to vybudovat pořádné válečné loďstvo, které by Evropany zadrželo již na moři, bojovat s nimi až na pevnině bylo naprosto neúčinné, převaha jejich palných zbraní byla nepřekonatelná. Velká rada proto schválila císařovnin návrh na vybudování válečného loďstva a námořní akademie a uvolnila poslední zbytky peněz z daní sedřených ze zbídačeného lidu. Císařovna potřebám navzdory nechala postavit jen jednu loď, na vnitrozemském jezeře Kunming, a to ještě mramorovou! Čínské vojsko bylo poraženo, dny říše sečteny. Po smrti císařovny Ci-xi nastoupil na trůn malý Poslední císař, zemi zachvátilo povstání a Říši desetitisíce let nahradila lidová republika Mao Ce-tunga (samozřejmě je tento historický exkurz poněkud zjednodušený, ale jako výklad k Mramorové lodi snad postačí).

Loď není celá mramorová, z mramoru je vlastně jen její základ a paluba, dřevěná nádstavba je mramorovým vzorem jen imitovaná. K boji se loď pochopitelně nehodila, ale jako místo pro pořádání dvorních zábav, dnes bychom řekli mejdanů, byla skvělá a nenahraditelná. Titanic říše se potápěl, ale kapela na Mramorové lodi hrála do posledních chvil…

U lodi mramorové je i přístaviště lodí skutečných. Kyvadlovou dopravou se můžeme přeplavit na hlavní ostrov, lodě tvarem trochu imitují tu kamennou, ale barvy mají mnohem živější. Sedíme pod lodním altánem a vychutnáváme si panoramata úchvatného pobřeží. Na ostrově samotném nic až tak zajímavého není, restaurace a prodejna suvenýrů uprostřed parku s cestičkami a schůdky odnikud nikam. Zato Most sedmnácti oblouků je zblízka ještě impozantnější, než ze vzdálených vyhlídek. Užíváme si jeho přechod, na konci už vidíme tradiční lidové zábavy, pouštěčů draků je ještě více, než obvykle, asi jezero vytváří příhodné podmínky.

A to je konec pobytu v Pekingu. Autobus nás veze na nádraží. Bohužel platí další nepochopitelné pravidlo, autobus nesmí zastavit přímo u nádraží, nezbývá než kus dojít po svých. A řidič nám to příliš neulehčí, když nesprávně odbočí na špatný sjezd a přidá nám tak dalších pár set zbytečných metrů. Před nádražím obrovská tlačenice, nějak se propracujeme ke vchodu a projdeme prohlídkou s bezpečnostním rámem a roentgeny na zavazadla, davem Číňanů se doslova prodíráme do čekárny „měkkých sedadel“, tedy čekárny pro první třídu a lůžkové vozy. Tam je ovšem taky narváno, rychle skočíme do marketu nakoupit něco k jídlu a už nás pouštějí na perón. Tady si teprve uvědomujeme velikost jednoho ze 4 hlavních pekingských nádraží, perónů je několik desítek a cesta na ten správný je docela turistický výkon. Konce chodby nedohlédneme, když odbočujeme na náš perón číslo 19. Pražské hlavní nádraží musí Číňan považovat za stanici na úrovni menšího okresního města.

>

Peking

Velká čínská zeď