Čína - Si'an

Z Pekingu jsme se přesunuli do bývalého hlavního města Říše středu – do Si-anu. V průběhu zájezdu jsme letěli pokaždé s jinou čínskou leteckou společností různými letadly typu Boeing nebo Airbus s kapacitou obvykle do 250 cestujících. Lety trvaly většinou kolem 11 hodiny. Celkem jsme letěli čtyřikrát po Číně a přestupné lety z Prahy a do Prahy, to znamená celkem 8 letů ve 14 dnech.

Si-an, Xi’an, dříve Čchang-an – město ve střední Číně, správní středisko provincie Shaanxi; 2,8 mil. obyvatel (1991). V pol. 11. stol. př. n. l. na západním břehu řeky Feng-che (jihozápadně od současného města) založeno první hlavní město Feng. Jeho čtvercový půdorys s pravoúhlým křížením ulic se stal vzorem urbanistického řešení čínských měst. Hradby s 13 branami, k nimž vedly hlavní třídy (široké přes 100 m), měly obvod 35,5 km. Po roce 904 Čchang-an ztrácel na významu. Teprve za Mingů se začal rekonstruovat pod jménem Si-an.

Po příjezdu do Si’anu jsme nejprve navštívili Muslimskou čtvrť – typicky asijskou uličku plnou krámků a restaurací pro domorodce s voňavým exotickým jídlem připravovaným v hrozných hygienických podmínkách přímo na ulici mezi koly, domácími zvířaty, chodci a auty. Za starobylou Bubnovou věží (1380, 33m vysoká) jsme zaparkovali autobus a vydali se do uliček plných malých obchůdků se suvenýry s neodbytnými prodavači („Luka, Luka“ – zřejmě počínštěné Look up).

Další zastávkou byla procházka po hradbách z doby dynastie Ming, které pravidelným obdélníkem o obvodu cca 14km ohraničují staré město. Díky jejich výšce je z nich (a ze strážní věže s muzeem kaligrafie) pěkný výhled na město. Díky těmto hradbám s neuvěřitelnou výškou a šířkou bylo město prakticky nedobytné.

Další zastávkou bylo Regionální muzeum provincie Shaanxi, kde jsme viděli mj. možná nejstarší dochované zbytky papíru na světě. Přestože muzeum obsahuje velmi cenné exponáty, z nichž některé jsou světovými unikáty, po náročném programu jsme byli poměrně rádi, když jsme se dostali opět ven na čerstvý vzduch. Vydali jsme se autobusem k další výrazné dominantě Si’anu – chrámu Velké pagody divoké husy se 64m vysokou pagodou, která zde stojí již 1.300 let a nepodlehla ani zemětřesení o síle 8 stupňů v době dynastie Ming. Právě v době naší návštěvy zde probíhala buddhistická bohoslužba za účasti holohlavých mnichů zpívajících posvátné texty za doprovodu různých bubnů a gongů.

Do Si’anu se vydávají tisíce turistů díky jedné z hlavních turistických atrakcí Číny – terakotové armádě císaře Qin Shihuanga, která byla asi 30km od města objevena v roce 1976. Rolník, který při kopání studny objevil části terakotových soch (terakota = pálená hlína), pracuje nyní v areálu jako pouťová atrakce v prodejně suvenýrů. V tomto obchůdku koupené suvenýry podepíše, díky čemuž se prodávají několikanásobně dráž než stejné na trhu venku před budovou. Ale bez nákupu se nechce nechat ani vyfotit.

Celkem je zde ukryta armáda více než 6.000 bojovníků v životní velikosti 1,8m, s detailně propracovanou zbrojí, v různých pózách, s různými účesy a výrazy v obličejích, včetně výzbroje, vozů a koní. Armáda byla původně barevná, ale po odkrytí se barva rychle ztratila a někteří vojáci se začali rozpadat. Proto archeologové nechávají část armády zasypanou.

Součástí areálu je muzeum, kde jsou vystavena např. bronzová čtyřspřeží v položivotní velikosti. V jednom takovém voze vozili za jedné z válek mrtvého císaře po celé 3 měsíce, než jeho smrt oznámili vojsku, protože chtěli zabránit demoralizaci armády.

Nad areálem je pahorek ukrývající samotnou hrobku císaře Qina, která však ještě není prozkoumána z obavy, že při pokusu o její odkrytí by došlo ke zničení mnoha památek. Čeká se proto na dobu, kdy budou k dispozici nové archeologické postupy, které zaručí bezpečné odkrytí hrobky.

Cestou zpět jsme se zastavili v protiváze pekingského Letního paláce – v zimních lázních a horkých pramenech Huaqing Chi. Lázně byly vybudovány, aby měli císaři možnost trávit nepříjemné zimní období v přívětivějších podmínkách. U centrálního jezírka je bílá socha konkubíny Yang Gui Fei – prý nejkrásnější ženy Číny všech dob. Areál lázní je tvořen soustavou jezírek, potůčků, rybníků a průplavů, parků, travnatých ploch, altánků a menších paláců v dokonalé přírodní harmonii.

Po odjezdu z lázní nás zavedl náš čínský průvodce do místní vesnice. Zdejší vesnice jsou kombinací místností vyhrabaných ve sprašové půdě se stavbami z pálených cihel. Lidé zde žijí neuvěřitelně skromným a chudým způsobem života.

Každá rodina má od státu přidělenou půdu, na které hospodaří. Místo daní odvádí státu necelou třetinu úrody, zbytek jí musí stačit na živobytí a na výměnu za minimum dalšího zboží nutného k životu. Rodinu tvoří několik generací, většinou to je kolem 25 lidí, kteří mají společně asi jeden hektar půdy. Tato rodiny obývá hliněným plotem ohraničenou usedlost s několika primitivními staveními.

My jsme navštívili společenství 23 lidí s jedním obydlím jeskynního typu, které již dnes slouží jen jako skladiště, s jedním asi 50 let starým hliněným domem, kde je dnes např. kuchyně (místnost s jedním pracovním stolem) a jeden modernější obytný patrový dům z doma vyrobených cihel. Elektrika zde není, voda je v potoku za vesnicí, topí se jen v nádobách pod postelemi, které tvoří jediný nábytek. Vaří se v pánvi zasazené do starých obrácených necek, pod kterými se topí na otevřeném ohni, samozřejmě venku na dvoře. Všude se suší sousta kukuřice, na řetězu štěká pes, který spí pod kládami určenými asi k topení. Lidé jsou malí (maximálně 150cm oproti normálnímu vzrůstu lidí ve městech), zřejmě je to důsledek chudé a jednotvárné stravy. Děti jsou tradičně milé, ale poměrně špinavé, trpí různými ekzémy a kožními nemocemi.

Po návratu do autobusu byli všichni nezvykle zamlklí, bída, kterou jsme viděli, v nás vyvolávala při porovnání s naším způsobem života divné pocity.