Čína - Peking

Peking, Beijing, Pej-ťing – hlavní město Číny, na severu Východočínské nížiny; 7,0 mil. obyvatel, aglomerace 10,8 mil. (1991). Významný průmysl strojírenský, chemický, petrochemický, spotřební. Významný dopravní uzel; mezinárodní letiště, říční přístav. Dvě univerzity (1898, 1950). V centru tzv. Zakázané město s císařským palácem z 15. stol. a dalšími památkami.

Začátky osídlení od 2. tis. př. n. l., do 10. stol. uváděn pod jménem Ťi, 936 – pol. 12. stol. jižní rezidence v kitanské říši. V roce 1215 dobyt Mongoly, 1264 – 1368 sídelní město dynastie Jüan, 1421 – 1927 a znovu od 1949 hlavní město Číny.

Po příletu a vyřízení všech formalit nám naložili kufry do nákladního autobusu a my jsme i s naší pekingskou průvodkyní odjeli na oběd do restaurace.

První setkání s čínským jídlem bylo velice příjemné, stejně jako i všechna další jídla (měli jsme plnou penzi). Sedí se zde obvykle po 8 až 10 lidech kolem kulatého stolu s kulatou otočnou deskou uprostřed, na kterou se nosí talíře a mísy s jednotlivými chody. Těch bývá třeba i 20 a každý si bere, na co má právě chuť. Jako poslední bývá obvykle hustá polévka, na pití normální nebo jasmínový čaj a voda nebo pivo. Jí se hůlkami, ale na požádání Evropané mohou dostat i vidličku (nůž není potřebný, protože jídlo je obvykle připraveno na použití hůlek, je tedy nakrájeno na kousky a různé hrudky). Na polévku je malá porcelánová lžička, ale občas je polévka tak hustá až rosolovitá, že se dá jíst i hůlkami. Větší část naší výpravy pokusy s hůlkami brzy vzdala, ale několik z nás nemělo vidličku celý zájezd v ruce.

Restaurace jsou velmi často umístěny uprostřed vlastních nádherných zahrad, což byl i případ naší první restaurace.

Po obědě jsme se jeli ubytovat do hotelu, ve kterém jsme pak strávili tři noci v Pekingu. Všechny hotely byly nádherné a perfektně vybavené. Vstupní haly a recepce byly většinou v mramoru, sklu a chrómu, pokoje vybavené novým nábytkem, vždy s televizí s minimálně 15 čínskými a několika anglicky mluvenými kanály. Osvětlení se ovládá z konzoly u postele včetně plynulé regulace intenzity světla. Součástí vybavení je zde vždy rychlovarná konvice s porcelánovými hrnečky a několik sáčků čaje. Minibar jsme sice nevyužívali, ale zato vybavení koupelny jsme ocenili vždy – každý den nové kartáčky na zuby s pastami, tekutá sprchová mýdla, šampony, balzámy, pěny do koupele, hřebeny, koupelové čepice, pilníky na nehty, vše s logem hotelu. V každém hotelu byly přichystány jednoduché jednorázové přezůvky, často byly k dispozici přípravky na čištění obuvi. A v Pekingu jsme měli k dispozici dokonce dvoupokojový apartmán (televize v každém pokoji). V několika pokojích místo okna byly prosklené celé stěny. Obvykle jsme bydleli výše než v desátém patře, takže jsme mívali nádherné výhledy.

Časový posun jsme zvládli celkem bez problémů, takže jsme ještě odpoledne mohli pokračovat dalším programem. Naše první setkání se starobylou čínskou architekturou byla návštěva Chrámu nebes. Tento chrám byl po většinu roku obývaný pouze několika lidmi, kteří se starali o jeho údržbu. Jen dvakrát ročně se zde konala velká slavnost s modlitbami za dobrou úrodu, které se jako hlavní osoba účastnil císař se svým dvorem.

Chrám leží uprostřed obdélníkového oplocení, které symbolizuje Zemi, ale jeho budovy mají většinou kruhový půdorys (symbol Nebes). Kruhová je i budova hlavního chrámu, která je přes 33m vysoká s průměrem asi 24m, stejně jako ostatní stavby je z malovaného dřeva a je postavena bez jediného kovového hřebíku nebo svorky. Střechy z tradiční keramiky se zvednutými okraji jsou zde všechny v modré barvě – barvě nebes.

Po návštěvě Chrámu nebes jsme ještě stihli navštívit pěkný park nad Zakázaným městem s vyhlídkovým altánem pagodového typu na vrcholku menšího kopce, ale protože se již začalo stmívat a padala večerní mlha, Zakázané město jsme pod sebou spíše tušili než skutečně viděli. Ale ani nám to příliš nevadilo, protože park byl pěkný sám o sobě.

Den jsme zakončili příjemnou večeří.

Druhý den pro nás začal návštěvou největšího náměstí na světě – náměstí Tien’an men. Nejdříve jsme odevzdali zavazadla, fotoaparáty a videokamery do úschovy průvodkyni a šli jsme si prohlédnout mauzoleum Mao Ce Tunga a jeho balzamované tělo. Několik set metrů dlouhý osmistup se zdál zpočátku strašně dlouhý, ale protože v mauzoleu se nesmí zastavovat, postupovali jsme poměrně rychle a během necelé půlhodiny jsme byli vevnitř. Celou dobu nám čekání zpříjemňovalo provolávání propagandistických hesel z amplionů umístěných podél fronty a pohled na monumentální budovatelské sousoší ve stylu socialistického realismu – celé to hodně připomínalo naše bývalé První máje. Škoda, že jsme nerozuměli heslům, která byla provolávána jen v čínštině.

Kult Mao Ce Tunga je zde evidentně stále živý a jeho hlavní zásluha, tedy sjednocení a založení současné Číny, převažuje nad drobnými přehmaty, které stály život tisíce lidí. Číňané berou návštěvu mauzolea jako životní zážitek a hledí na velkého Maa s nefalšovaným dojetím, mnoho z nich skutečně pláče.

Těsně před vchodem do mauzolea je kontejner plný kytic, které Číňané kupují a odevzdávají je v budově mauzolea do úplně stejného kontejneru pod sochou Maa. Nikomu nevadí, že po naplnění kontejneru (a současném vyprázdnění venkovního kontejneru) se oba kontejnery pravděpodobně vymění. Asi se to zde bere jako forma dobrovolného vstupného do mauzolea.

Samotné náměstí Tien’an men je opravdu obrovské, prý má přes 40 hektarů. Zažili jsme zde návštěvu čínského parlamentu ruským velvyslancem, při které bylo náměstí armádou vyklizeno snad během pěti minut. Několik desítek (nebo několik set?) vojáků slušně ale naprosto nekompromisně vytěsnilo několik tisíc návštěvníků pryč z hlavní plochy až za jednosměrnou šestiproudou komunikaci, která náměstí obkružuje. Jediný problém byl, že chodci čínské řidiče nezajímají ani na přechodu, takže prokličkovat přes autostrádu bylo poměrně náročné zvláště pro starší lidi.

Jednu stranu náměstí tvoří brána Nebeského klidu s několikametrovým portrétem Mao Ce Tunga nad hlavním vchodem do Zakázaného města. K pěti branám vede pět mostů přes kanál tvořící vodní příkop, prostředním mostem a bránou mohl dříve chodit pouze císař a i dnes jsou z pietních důvodů most i brána uzavřeny. Dalšími čtyřmi branami jsme vstoupili do paláce čínských císařů – do 500 let uzavřeného Zakázaného města. Město je ohraničeno 10m vysokou zdí a zaujímá plochu 720.000 m2.

V celém zakázaném městě převládá červená barva budov a žlutozlatá barva střech spolu s bíle vydlážděnými plochami různých prostranství a nádvoří. Prochází se neustále různými červenými branami, v areálu je několik vodních příkopů rozdělujících Zakázané město na zóny dříve přístupné jen určitým skupinám lidí. Celkem je zde asi 9.000 budov různé velikosti od malých altánů až po obrovské budovy-sály.

Největší budovou je Sál nejvyšší harmonie, který je zároveň i největší dřevěnou budovou na světě. Uvnitř je trůn, na kterém sedávali při korunovaci čínští císařové (a kde byl natáčen v reálech i známý film Poslední císař).

Kolem centrálních prostranství Zakázaného města se rozkládají obytné části rozdělené podle určení např. na místa pro ubytování a odpočinek vlivných císařských eunuchů nebo na město konkubín. Konkubíny měly ve své části velmi příjemné prostředí s množstvím zeleně v několika parcích s umělými scenériemi dotvářenými obrovskými kameny opracovanými vodou, které byly dováženy z moře.

Protože většina veřejných prostor Zakázaného města je vydlážděna, panují zde v létě obrovská vedra (Peking je zhruba na stejné 40. rovnoběžce jako Barcelona nebo Neapol v evropském Středomoří). Protože vedro bylo úmorné i pro příslušníky císařského dvora, odjížděl prakticky na celé léto celý dvůr do 40km vzdáleného Letního paláce na břehu nádherného jezera Kunming. Stejnou cestou jsme se vydali i my, i když jsme takové teplo neměli (ale tepleji než v Čechách zde bylo určitě).

Letní palác má střechy laděné opět do jiné barvy – tentokrát do zelené s občasným problesknutím zlaté. Uprostřed jezera je několik ostrůvků, největší z nich je spojen s pevninou známým 17-ti obloukovým mostem. Podél břehu je zastřešená barevná kolonáda 728m dlouhá, obklopená parky a altány. Tato kolonáda končí pod kopcem Dlouhověkosti s Bronzovým pavilonem a s velkou buddhistickou pagodou.

Samozřejmě jsme nelitovali námahy a vydali jsme se nahoru strmými schody a chodbami. Odměnou nám byl výhled na celý areál jezera a paláců z ptačí perspektivy. Poprvé jsme se zde setkali se sochou Budhy (nesmí se fotit) a s dary, které poutníci skládají k jeho nohám, včetně např. misek rýže, ovoce nebo nedopitých limonád a coca-coly.

Na konci areálu Letního paláce „kotví“ na jezeře Kunming mramorová loď císařovny Ci’xi. Ta byla v době svého panování nucena vést několik většinou neúspěšných válek, přestože ji více zajímal společenský život. Po jedné z prohraných válek (2. opiová válka) chtěla po senátu prostředky na vybudování a údržbu společenského centra v Letním paláci, což ji senát vyčerpané a zničené země pochopitelně neschválil. Naopak schválil prostředky na vybudování obranného loďstva. Císařovna však nechala místo celé flotily postavit jen jednu loď, a to ještě ve vnitrozemí na jezeře Letního paláce – zato však mramorovou. Proti nepřátelům sice nepomohla, ale jako společenské centrum byla vynikající.

V parku zde rostly zvláštní stromy gingo – jinany dvojlaločnaté.