Budapešť 2013


Popis zajímavostí je k dispozici i v textové verzi bez fotek ve formátu MS Word.

Popis zajímavostí je k dispozici také ve verzi s fotkami ve formátu pdf (po zobrazení se musí dát z menu nebo pravým tlačítkem myši Soubor-Uložit jako).

Víkend v Budapešti

Jeden z nejlevnějších zahraničních víkendů, který přitom zajímavostí a atmosférou nemusí vůbec zaostávat za mnohem dražšími eurovíkendy, můžeme strávit v Budapešti.

Výhodou je, že se do Budapešti můžeme lehce dostat třeba i autem, což čtyřčlennou rodinu může vyjít levněji než autobus. Jen je potřeba počítat s tím, že cesta bude trvat z Prahy kolem 5 hodin, z Brna samozřejmě o dvě hodiny méně :-) . S navigací se dá autem po hlavním městě Maďarska pohybovat docela dobře, jen je nutné počítat s nějakou tou zácpou v centru, podobně jako v jiných velkých městech.

Budapešť má určitě co nabídnout, ale na samotné město asi jeden víkend docela stačí, pokud samozřejmě vynecháme muzea a lázně. Město se chlubí poměrně velkým množstvím památek starých, pseudohistorických, novějších i docela moderních. Z mnoha míst se naskytnou doslova nádherné výhledy na město i okolí, široký Dunaj při svislém pohledu dolů z některého z mostů vypadá až strašidelně. Milovníci dobrého jídla určitě také nebudou zklamaní. A cenově se budeme pohybovat na podobné úrovni, jako u nás. Takže vzhůru na prohlídku.

My jsme za základnu zvolili jeden z hotelů v centru starého města, kousek za Parlamentem. Konec února jsme vybrali kvůli dětem - studentům, kterým končilo zkouškové období, a měli volno, které byli ochotni obětovat krátké cestě s rodiči. Počítali jsme s trochu lepším počasím, přece jen je Budapešť trochu jižněji. Bohužel se nám tak úplně nezadařilo, sice nepršelo a nesněžilo, ale teploty se pohybovaly pod bodem mrazu a zejména večerní procházky podél větrného nábřeží Dunaje byly poněkud méně idylické, než jsme si představovali. Ale o to více pak bylo příjemné zasednutí do některé z mnoha vytopených hospůdek na gulášovou polévku z rendlíku, kuře na paprice s noky a pár odlivek cseres nebo barack palinky (někde k jídlu i jedna štamprlka grátis).

Asi každý ví, že Budapešť je vlastně historické dvojměstí - na levém břehu řeky stávala Pešť, na pravém Buda. K cestování po obou částech se dá využít několik linek metra, nejstaršího na evropském kontinentu. Většina stanic si ponechala původní retro atmosféru tak trochu ve stylu art deco, s keramickými obklady stěn a zdobnými kovovými konstrukcemi jak od Eiffela. A u některých žlutých vlaků je člověk na pochybách, zda také nejsou původní. Oproti našemu metru připomíná cesta zdejší podzemní drahou spíše cestu tramvají po nepříliš kvalitním kolejovém svršku, drncá to a hází všemi směry, tady by člověk bez držení daleko neujel. Ale zato ta atmosféra... Lístky se dají koupit v kukaních od obsluhy přímo u vstupů na nástupiště a pozor - nejsou přestupné, a to ani v rámci jiných tras metra!

Kromě metra se rozhodně doporučuje projet si pešťské nábřeží zdejší tramvajovou linkou, která sice slouží jako běžná linka, ale turisté ji využívají jako panoramatickou vyhlídkovou jízdu s pohledy na nejatraktivnější části Budské strany města s Královským palácem, vrchem Gellert, Řetězovým mostem přes Dunaj a dalšími zajímavostmi. A určitě se vyplatí si cestu zopakovat i po setmění, protože nasvícená Budapešť má zvláštní kouzlo. Naopak pozemní lanovku ke Královskému paláci můžete s klidným srdcem oželet, je neadekvátně předražená a cestou pěšmo přes park jste nahoře možná rychleji, než kdybyste stáli frontu na lístky. Absolvoval jsem obojí a doporučuji cestu pěšky.

Když už jsme u lanovky a Královského paláce, začněme tedy svou prohlídku památek v budské části. Na druhou stranu Dunaje přecházíme přes výše zmíněný Řetězový most, dokončený roku 1849, nejhezčí z mostů maďarské metropole. Vstup na most střeží vždy dvojice lvů před pilíři s mohutnými branami na obou stranách, škoda, že lvi nemohli most uchránit od zničení za druhé světové války (naštěstí byl roku 1949 znovu obnoven v původním vzhledu). Středem vede vozovka, po stranách chodníky pro pěší. Z mostu je na jedné straně výhled na Královský palác, na opačné straně zase na Parlament.

Dominantou budínského (abych použil i správný český tvar: maďarská Buda je správně česky Budín) břehu je samozřejmě Královský palác, někdy se mu říká i hrad. Na začátku jsme řekli, že při dvojdenním víkendu vynecháváme muzea, takže hradem jen proletíme a prohlédneme si Matyášovu fontánu, palácové muzeum, galerii a knihovnu necháváme na jindy.

Než se vydáme z vršku s Královským palácem dolů, vrátíme se ještě kousek k nejfotografovanějšímu místu města, Rybářské baště. Přes pseudohistorický vzhled je poměrně nová, byla postavena teprve počátkem XX. století. Vypadá jako cukrkandlový kýč, ale k Budapešti prostě patří stejně jako doslova hnusná stavba hotelu Hilton, která s Baštou sousedí a nepochopitelně kazí ráz místa.

A kazí výhled nejen na Rybářskou baštu, naprosto nevhodným sousedem je i pro skutečně historickou stavbu Matyášova chrámu (stavba začala roku 1248). Střecha z glazovaných barevných tašek spolu s vysokou věží připomíná Svatoštěpánský chrám z nedaleké Vídně. Korunovační chrám maďarských králů je pojmenován po Matyáši Korvínovi. V klenotnici ukazují vystavenou mj. i kopii maďarských korunovačních klenotů (originály jsou k vidění při prohlídce Parlamentu).

Když se vrátíme z kopce dolů k řece a vydáme se ve směru líného proudu, dostaneme se pod další vrch, pojmenovaný Gellért, po mučedníkovi, který se snažil obrátit místní pohanské obyvatelstvo na křesťanskou víru, za což byl svržen z kopce dolů v sudu. Dnes tu stojí jeho památník v pseudoantickém duchu (prostě samé "pseudo", ještě nás jich pár čeká), sloupová půlkruhová arkáda kolem světcovy sochy na úbočí vrchu. Celý vrch je zalesněn a proměněn v park s prý nejhezčími pohledy na trochu jinou část města, než jsme viděli od Rybářské bašty, a s nejhezčími procházkami mnoha romantickými zákoutími. Na vršku samotném stojí citadela z poloviny XIX. století s tři metry silnými stěnami. A z celého města je viditelný památník Osvobození z roku 1947 se sochou Svobody 14 metrů vysokou (s podstavcem dokonce 40 metrů).

Až se pokocháme (což nám za větrného únorového dne moc dlouho netrvalo), můžeme sejít na druhou stranu. Ještě než se dostaneme až dolů pod kopec, zabočíme ve směru směrníku k jeskynnímu kostelu. Sice se platí vstupné, ale v jeho ceně je audio systém s výkladem v angličtině. Fotka je jen z jedné z kaplí, celý kostel je poměrně rozsáhlý.

A pod Gellértovým vrchem stojí nejhezčí městské lázně, pojmenované jak jinak než Gellértovy lázně. I když nemáme čas, je možné zdarma si prohlédnout vstupní halu secesní budovy lázeňského hotelu a nakouknout do stylového bazénu ve stejném secesním duchu. Opravdu nádhera, stojí to za to nakouknutí, i když samozřejmě okoupání by bylo lepší - ale návštěva zdejších lázní je na celý den, takže si musíme nechat zajít chuť.

Celkově je třeba počítat na Budín s jedním celým dnem, maximálně lze k němu přihodit nějakou drobnost z východního břehu. Když už jsme takto daleko na severu, můžeme přejít přes most a ještě kousek si zajít k možná nejméně známé budapešťské stavbě, kterou ovšem rozhodně a každopádně doporučuji k prohlídce.

Nová budova Národního divadla vyvolávala v době své stavby a otevření (2002) podobně rozporuplné reakce, jako třeba Kaplického blog u nás. Projektovala jej bez výběrového řízení architektka Mária Siklósová, osobní známá vládního zmocněnce pro stavbu, proti čemuž protestovala (pochopitelně) celá tamní architektonická obec. Ale výsledek je přes všechny kontroverze velice působivý. Supermoderní budova se tyčí jakoby na palubě obří lodi, jejíž příď vyčnívá z jezera. Vedle samotného divadla si mohou návštěvníci vychutnat pohled na Dunaj ze zikkuratu se spirálovitým chodníčkem po obvodu, případně zabloudit v živém zeleném labyrintu. Památku starého národního divadla připomíná průčelí antického chrámu vynořující se naležato částečně z dalšího jezírka. Kromě toho všeho je všude plno bronzových soch jednak největších maďarských herců historie, jednak fiktivních postav - např. tradiční postava sedící na lavičce a lákající k vyfocení s rukou kolem ramen, nebo například propuštěný herec mířící s dvěma kufry propriet k výstupní propyleji. Já osobně bych tuto neznámou část města, kterou nezmiňují ani knižní bedekry, zařadil do kategorie "must see", proto jí věnuji více fotek, než ostatním známým místům.

Opačným příkladem je budova Parlamentu, kterou jste na fotkách už viděli tolikrát, že přiložím jen méně kvalitní záběr z protějšího břehu Dunaje - neměl jsem štěstí na světelné podmínky. Budova z roku 1904 (opět vypadá starší, další "pseudo", tentokrát míchanice stylů - novogotický, renesanční, barokní, ...) je 268 metrů dlouhá, 123 metrů široká a kopule sahá do výšky 96 metrů. Celý areál zabírá 65.000 m2. Konají se i prohlídky pro veřejnost.

Když už jsme tedy v Pešti, pokračujme od Parlamentu k Bazilice sv. Štěpána. Vzhledem k tomu, že je spolu s kopulí Parlamentu se svými 96 metry nejvyšší stavbou ve městě, nelze ji minout. A pozor - dokončena byla asi kdy? Roku 1905, ještě po Parlamentu. Kdy by to byl řekl. Ale ono u nás se Sv. Vítem to je vlastně podobné. Do baziliky se prý vejde 8.500 lidí, ale podle mne na to nevypadá. Je možné vystoupat nahoru na věž a užít si opět krásné výhledy - Budapešť je město mnoha vyhlídek.

Když budeme pokračovat dále po proudu Dunaje, dojdeme k Velké tržnici. Nenechte se zmást tím, že vypadá jako nádraží. Je to skutečně tržnice a skutečně stojí za návštěvu. I když naplánujete nákupy, aspoň prohlédnout si ji můžete. Ale nenakoupit by bylo škoda. Typickým suvenýrem je mletá paprika, čabajky a jiné uzeniny, ale třeba i nakládaná zelenina - pozor na ni, lépe vypadá, než chutná, je to spíše dárek a suvenýr než pochoutka.

Nesmíme zapomenout na hlavní turistickou ulici Váci utca, něco mezi pražskými Příkopy a Celetnou. Pokud vám nevadí mírně vyšší ceny (ale není to tak hrozné, jak by se mohlo očekávat), můžete si tu dát v některé z hospůdek něco dobrého na zub - už jsem zmiňoval gulášovku nebo kuře na paprice s pálinkou jako aperitivem.

Kousek dál stojí za pozornost jedna z největších evropských synagog - Velká synagoga a kousek od ní Židovské muzeum s památníkem holocaustu. Ale synagog je v okolí více, i Budapešť má svou Židovskou čtvrť.

Živou Andrássyho třídou lze dojít k náměstí Hrdinů (lepší je využít metra) s Památníkem Tisíciletí - 36 metrů vysokým sloupem se sochou archanděla Gabriela a mnoha dalšími sochami postav z maďarských dějin.

A hned za náměstím je vchod do Městských sadů. V těch se dá pobavit v městské ZOO nebo populárním Vidam parku - něco mezi Matějskou v Praze a vídeňským Pratrem. Ovšem pokud nejste příznivci tohoto druhu atrakcí, tak zamíříte spíše k hradu Vajdahunyad. Pokud ještě nemáte oblíbeného "pseuda" plné zuby, tak se pokochejte imitací sedmihradského (rumunského) města Hunedoara. Na jednom místě tu jsou splácené opět všechny stavební styly, hlavně románský, gotický, renesanční a barokní. Kupodivu celek vypadá skoro jako pohádková kulisa a nijak to nedráždí turistovo oko, takže hrad patří k oblíbeným cílům.

Jistě by se dalo psát dál a dál, nezmínil jsem až na výjimky třeba budapešťské mosty a ostrovy (známý Markétin ostrov), nepsal jsem téměř o lázních, nepozval jsem na plavbu po Dunaji a podobně. Ale to už si všechno při návštěvě Budapešti objevíte sami.