Salvador, Natal, Brasilia

Na salvadorském letišti byly trochu zmatky, nečekal nás mikrobus, Pavel tedy sehnal čtyři taxíky. Bohužel se do našeho nevešly oba naše kufry, nosič tedy jeden z nich popadl a utíkal s ním pryč. Varováni před zloději jsme vyrazili za ním, abychom zkontrolovali, kam jej vlastně chce naložit. Uložil jej do správného auta, bohužel tato chvilková ztráta koncentrace nás stála malý Olympus mjú 700, který jsem měl přidělaný na pásku ledvinky. Obvykle na něm mám položenou ruku, asi při úprku za kufrem jsem polevil a na hotelu už jsem foťák neměl. Jiný z nosičů jej pravděpodobně odřízl žiletkou. Vždy jsem si myslel, že zrovna toto se mně konkrétně stát nemůže, že si opasek uhlídám…

Salvador de Bahía

Salvador je duší Brazílie. Město krásně umístěné u zátoky Všech svatých bylo od počátku politickou, ekonomickou i administrativní silou Brazílie. Město je rozděleno na horní a dolní část. Horní část představuje největší a nejlépe dochovaný koloniální architektonický komplex v Brazílii. Slavná oblast Pelourinho s úzkými, dlážděnými ulicemi s domy s výraznými pastelovými fasádami a nádhernými bohatě zdobenými kostely uchvátí každého návštěvníka. Celá atmosféra dávných časů je ještě zdůrazněna černošskými obyvateli, kteří se zde prochází v bělostných krojích a se kterými se určitě necháte vyfotografovat. Stále budete narážet na výrazné africké vlivy v hudbě, tanci, jídle, oblečení i zvycích. A po okouzlení městem jistě neodmítnete odpočinek na nádherných zlatavých plážích.

Doporučené výlety:

Historický Salvador (Horní město)

Panorama Salvadoru (Dolní město)

Ostrov Itaparica

V Salvadoru jsme byli ubytovaní ve stylové poussadě (rodinném penzionu) Villa Carmo ve starém městě – Pelourinhu.

Staré centrum Salvadoru je vzorovou ukázkou koloniální architektury. Pestrobarevné fasády domů jsou doplněny balkony, okna zdobená mřížemi a okenicemi. Ulice jsou úzké a strmé – celé staré město je kopcovité. Domy mají rozdílný počet pater při pohledu z ulice a při pohledu od moře, stojí totiž na hraně svahu, strana od moře je proto vyšší. Do úzkých uliček se jen těžko vejdou davy lidí, všude je permanentní zmatek, hluk a tlačenice, klid nastává až těsně nad ránem.

Naše poussada má právě tolik pokojů, kolik jich potřebujeme pro ubytování naší výpravy. Pokoje mají velmi rozdílnou úroveň, jsou všechny velmi stylové, až efektně jsou vybaveny starým, dřevěným masivním nábytkem. Některé jsou krásně velké, s výhledem na oceán, kromě almar a postelí jsou zde i křesílka, stolečky a houpací sítě (hamaky). Takové jsou ovšem jen dva. Další jsou průměrně velké, s výhledem do rušné ulice, ale s toaletou a sprchou na chodbě – každý pokoj má sice vlastní příslušenství, ale musí se přes chodbu. A dva pokoje jsou miniaturní, s výhledem do zanedbaného světlíku, vyčištění zubů u rohového miniumývadélka nad WC mísou vyžaduje akrobatický výkon hodný hadí ženy – bohužel takový je i náš pokojík. Jediný rozměr, který zde není poddimenzovaný, je výška pokoje, ta je dostatečná. Ale ty dva dny to vydržíme. Jako bonus je zde trezor zdarma, v jiných hotelech se musí platit. I ten trezor je ale stylový – zabudovaný do zdi a skrytý za obrazem.

Do jídelny musíme sejít po strmých dlouhých schodech do přízemí (ze strany ulice, od moře jsme v prvním nebo druhém patře). Jídelna je na terase nad prudkým svahem, s výhledem na přístav. Vzhledem ke stále teplému počasí je jídelna otevřená a působí velmi vzdušným a příjemným dojmem.

Ještě odpoledne (spíše již k večeru) vycházíme na prohlídku města. Ulice nás na jednu stranu uchvacují svou malebností, na druhou ale trochu straší zmatkem, hlukem a davy lidí – čerstvě ukradený foťák je stále příliš aktuální, kameru vytahujeme z batohu neseného na břichu jen na nezbytně dlouhou dobu pro pořízení záběru, peněženku kontrolujeme přiloženou rukou.

Jdeme od poussady dolů dlážděnou ulicí, kolem kostela plného mladých lidí (asi školní slavnost) dojdeme na náměstí, kde se terén opět zvedá do kopce. Po levé straně si za dobrovolné vstupné prohlížíme další kostel, pak kolem modrého domu s muzeem místního světoznámého spisovatele George Amadea (Mulatka Gabriela) pokračujeme opět úzkou uličkou dále. Tady nám Pavel ukazuje nenápadný průchod, který se sice tváří jako vchod do domu, ve skutečnosti to je ale cesta do/z favely, chudinské čtvrti. Dnes jej střeží policista, Pavel ale vzpomíná, jak ho tady nedávno přepadli, obrali a zmizeli v favele.

Potkáváme stylově krojované ženy se sukněmi vyztuženými obručemi, spíše než o tradici jde ale už jen o turistickou atrakci a focení za peníze. Ulička ústí na hlavní náměstí, rušné davy lidí, obchodníky se vším možným a tanečníky bojové capueiry. Nejdříve míříme doleva ke dvěma kostelům zasvěceným sv. Františkovi (každý jinému), jeden je otevřený a přístupný, nicméně kostely nám splývají, žádný není tak výrazně odlišný od ostatních, abychom si byli schopni jej zapamatovat.

Se starým náměstím prakticky sousedí modernější náměstí (dlážděné dlaždicemi, ne kočičími hlavami, jako předchozí ulice a náměstí), kašna uprostřed zkrápí okolí kapkami nesenými větrem. Pořád je teplo, trochu vlhkosti nám neuškodí. A na konci náměstí je vyhlídková terasa na přístav s horní stanicí zdejší rarity – výtahu spojujícího horní a dolní část města.

Zde přijdou ke slovu drobné mince, které jsme doposud pro jejich zanedbatelnou hodnotu ani nevnímali. Platí se za svezení 0,05 realu, kdo nemá drobné, tomu sice obsluha smění, ale zdržuje to velmi frontu.

Výtahové kabiny jsou dvě, jízda trvá chvilku, nečeká se tedy nikdy dlouho. Vecpeme se do kabiny, obsluha nás sveze dolů, a my můžeme pokračovat k tržišti za rušnou cestou. Naštěstí jsou zde semafory, dokonce vybavené vteřinovým odpočítáváním do změny světel. To zkracuje reakční dobu na změnu semaforu a urychluje provoz.

Na tržišti dostáváme rozchod, zaujmou nás hlavně rukodělné dřevěné výrobky nebo třeba „oblečení“ z poutek od plechovek s pitím (poutek k odtržení dírky na pití). My kupujeme v prvním patře tradičního trhu pestrý bubínek s hrotem uprostřed, při tření vlhkým hadrem vydává zvláštní rytmický zvuk, jedná se tedy o místní obdobu našeho fanfrnochu. Pestrá barva vypadá sice kýčovitě, ale asi se tady takové barvy skutečně používaly, takže po chvíli váhání a smlouvání se rozhodujeme přidat i tento bubínek k dalším, které již máme doma z Maroka nebo Tuniska.

Venku se mezitím setmělo, stejnou cestou se vracíme do penzionu.

Vracíme se sice setmělým, ale stále velmi rušným městem, na mnoha místech stojí improvizovaná pódia a vystupují hudební kapely. Na jídlo jdeme do restaurace s prý vyhlášenou místní kuchyní, nám tady ale nechutná, většina jídel je hodně netradičních, vše je na palmovém oleji. Hodně je kaší a omáček, masa spíše méně, a když, tak je minimálně zvláštní. Prostě není nad churascarie.

Kostely jsou stále otevřené a osvětlené, některé dokonce otevírají svá průčelí dokořán a slouží také ke koncertům. Takto to tu prý vypadá každé úterý, úterky jsou vyhrazeny hudebním produkcím dlouho do noci.

Zato otevřený obchod s vodou nemůžeme najít, nakonec někdo objeví otevřené prodejní okno naproti jedné z hudebních produkcí, takže vodu dostaneme, sice mírně dražší než v klasickém marketu, ale nijak výrazně.

Výlet na ostrovy Ilha dos Frades a Itaparica byl sice fakultativní, ale jela nás většina, i když všichni jsme nebyli. Irena se Štěpánkou se třeba večer chystaly na náboženský obřad candomblé, při kterém domorodci komunikují s duchy v transu navozeném mantrickými popěvky a tancem, Štěpánka šla tedy kousek s námi k agentuře zajišťující návštěvy těchto obřadů konaných ve favele. My ostatní jsme pokračovali stejnou cestou jako večer k přístavu. Přestože bylo ráno, bylo již velké teplo, čekání na loď by bylo utrpením, nebýt toho, že jsme si dlouhou chvíli zpříjemnili nákupem slamáků po 10 realech. Slamáky jsou každý upletený v jiném vzoru, ale všechny jsou lehké, vzdušné a dostatečně elastické na to, aby je bylo možno zmuchlat do kuličky a opět narovnat a nasadit na hlavu – takže je vyřešen i problém s přepravou v kufru.

Na lodi se sedí na lavičce zády k boku lodi, místa k sezení jsou kryta střechou. Kromě posádky nastoupila i „kapela“ – čtyři kluci s bubínky a bandžem. Ještě jsme ani nevyrazili a už hráli. V repertoáru měli známé latinskoamerické písničky (El kondor passa, Quantanamera) i nám neznámé rytmické skladby. Nejlepší byl zpěvák se zraněnou a obvázanou nohou, což mu nepřekáželo v tanečních variacích.

Pár Jihoameričanů se postupně přidalo, i nás se postupně se střídavými úspěchy snažili zapojit. Cestou jsme si mohli koupit caipiriňu, kolu nebo pražené kešu, na rozdíl od podobných cest v jiných zemích nic nebylo v ceně, vše jen za peníze (většinou kolem 5 realů).

Pluli jsme asi hodinu, nejdříve jsme mohli sledovat pobřeží Salvadoru i s Pelourinhem na kopci nad přístavem (poznali jsme i naši poussadu), pak jsme minuli obří turistickou záoceánskou loď, prokličkovali jsme mezi také obrovskými tankery, na obzoru jsme registrovali plovoucí ropné plošiny i pobřežní rafinérie s plameny komínů spalujících přebytečné plyny.

A ještě než by cesta začala nudit, vynořil se vpravo před námi ostrov Ilha dos Frades. Je celý zalesněný, prakticky neobydlený (pár tisíc stálých obyvatel tady asi žije, ale vzhledem k rozloze ostrova, sice nevelkého, ale ne zase úplně malého, to je zanedbatelné). Ze strany našeho připlutí tvoří pobřeží několik nevelkých zálivů s písečnými plážemi. Pláže jsou lemovány stánky s občerstvením a turisté si zde přijíždějí hlavně užít moře.

Přirazili jsme k molu, vyšplhali po schůdkách k domečku na jeho konci, zaplatili jsme symbolické vstupné a nad skalisky obnaženými odlivem jsme se po visutém chodníku dostali na pláž. Vybrali jsme si u jedné z restaurací pár lehátek a židliček kolem stolečků, tam jsme rozložili své ručníky, objednali si pití (pak jsou lehátka a židličky bezplatně k dispozici) a sledovali jsme domorodé ženy, jak nesou na hlavách svá zavazadla přes pláž.

Hned jsme vyzkoušeli oceán – Salvador je jen kousek pod rovníkem a oceán je zde teplý, voda celkem čistá, a hlavně to je první pořádné koupání v Brazílii. Copacabana na pořádné koupání není. Pěkně jsme si zaplavali, případně jsme jen nechali moře, ať nás nadnáší. U pláže kotvili rybáři, v síťce měli několik ryb, nás zaujala jedna, která vypadala jako půlmetrový skalár, a druhá, o které si myslíme, že to byla barracuda, asi 75 cm dlouhá. Alespoň zubaté čelisti měla jak barracuda. Zbytek byly nějaké tuňákovité ryby.

Pláž vypadá velmi romanticky, Pavel nám poradil, že nejhezčí pohled je na ni z přilehlého kopečku. Vydali jsme se tedy (ještě s Pepou – ten dokonce bosky) vyšlapanou pěšinou do kopce kolem srubu, na první pohled opuštěného. Ale zdání asi klamalo, protože kolem něj chodil a pásl se vyzáblý kůň. Cestička strmě stoupá až na vršek, kde stojí opuštěná kaple se zvonicí, ale už bez dveří a oken, vegetace ji vyplňuje tak, že dovnitř se bezpečně jít nedá. Za kapličkou je pozůstatek hřbitova, některé kříže ještě stojí, jiné jsou povalené. Celkově to působí až strašidelným dojmem.

Tíživá atmosféra zřejmě dopadla i na náš druhý fotoaparát, který začal stávkovat a odmítal snížit zoom na menší než 11-ti násobné přiblížení. Závada se ukázala jako fatální a zde v Brazílii neopravitelná, přestože jsem resetoval tovární nastavení a o opravu se pokoušel i pan Honza, fotograf prakticky profesionální (máme od něj nádherný kalendář z Jižní Afriky, fotografování ho sice neživí – živí ho užitá věda – ale jeho přístup k focení a hlavně výsledky jeho práce jsou na vrcholné úrovni). Po zbytek dovolené jsme tuto Konicu/Minoltu Z3 vozili v kufru. Doma po návratu 4.12. jsme zjistili, že 30.11. vypršela záruka. Konica/Minolta reklamaci přehodila na prodejce, FOTOLAB v Mladé Boleslavi reklamaci neuznal a na několik mailů na ústředí FOTOLABu nikdo neodpověděl. Pro tuto chvíli jsme byli vděční za 3,1 Megapixelový foťák na naší nové tříčipové kamaře, jinak jsme zůstali bez fotek.

Ale jinak byl pohled s vršku na pláž skutečně nádherný.

V tuto chvíli jsme ještě nevěděli, že fotoaparát nerozchodíme, takže nám to ani nijak zvláště nezkazilo náladu. Prošli jsme se na opačnou stranu až na konec pláže k druhému romantickému kopečku, ještě jednou se okoupali a už nás posádka naší lodi sháněla na pokračování cesty k ostrovu Itaparica.

Namlsaní prvním ostrovem jsme čekali něco podobného, ale Itaparica je velký ostrov, kde se přistává přímo v restauraci, ze které většina návštěvníků ani nevyjde. I my jsme zde měli oběd, docela dobrý, hlavně jsme poprvé vyzkoušeli čerstvé kešu. Ještě s Frantou a Pepou jsme se snažili spěchat, abychom se okoupali i na vedlejší pláži (pořád bylo horko a potřebovali jsme se ochladit), ale zdejší pláž je spíše pro místní. Je špinavá a částečně kamenitá. Navíc jsme neměli důvěru k individuím pohybujícím se po pláži, podezřele i kolem našich složených hromádek oblečení, takže koupání nás neuspokojilo. Opodál se koupala i Věra s Milanem, ale taky nebyli spokojeni.

Cesta zpět uběhla v pohodě, večer jsme měli volno, ale ani se nám nechtělo nikam chodit, zůstali jsme na pokoji.

Při snídani nám Věra povídala, jak objevili večer s Milanem další salvadorskou raritu, lanovku spojující dolní a horní město. Já jsem si ji pamatoval z nějakého dokumentu, ale Pavel si nebyl jistý, kde přesně je, takže jsme byli smíření s tím, že ji neuvidíme. A teď i z terasy od snídaně bylo vidět v dálce charakteristickou žlutou kabinku, nicméně podle Milana další obdobná jezdí hned z téměř sousedního domu.

Rychle jsme dosnídali a vyrazili ven, tentokrát na opačnou stranu než obvykle. A ob dva domy je skutečně horní stanice lanovky.

Zdejší svah mezi horním a dolním Salvadorem je natolik prudký, že nelze použít klasickou zubačku, ale na druhou stranu je svah bez výrazných zlomů, které by vyžadovaly postavení sloupů. Jsou tu tedy položeny koleje, po kterých kyvadlově jezdí vždy dvě kabinky proti sobě, na jedné straně jsou kola přímo u kabinky, na druhé straně jsou pod poměrně vysokou konstrukcí, tvořící tak trojúhelník, na kterém stojí žlutá kabinka. A takových lanovek je po městě několik.

Rychle jsme se vrátili a taxíky nás dovezly na letiště, odkud jsme s jedním mezipřistáním doletěli do známého turistického střediska Natalu.

Natal

Hlavní město státu Rio Grande do Norte na severozápadním pobřeží Brazílie je městem výjimečných pláží. Kromě pevnosti Forte dos Reis Magos, která byla základem pro vznik tohoto města, zde není mnoho kulturních či historických atrakcí. Všichni návštěvníci se soustředí hlavně na jízdy v písečných dunách. Na městských plážích dlouhých asi 9 km s bary a restauracemi jsou ideální podmínky pro surfování i noční život. Na mnoha místech nabízí tzv. bugeiros, řidiči bugín, výlety s jedinečnými projížďkami oblastí vysokých písečných dun. Nejkrásnější pláže jsou v okolí města a návštěva pláží Genipabu nebo Cotovelo zanechá ve všech návštěvnících nezapomenutelné zážitky. Kromě mořských pláží jsou zde i kouzelné říční pláže se sladkou vodou podél řeky Potengi.

Z natalského letiště jsme opět jeli taxíky. Letiště je moderní a zaujme hlavně tím, že prakticky nemá čelní stěnu, krytá příjezdová cesta přechází plynule do letištní příletové a odletové haly.

První věc, která nás zde zaujala, byly semafory. Na rozdíl od Sao Paula a Ria, kde jsou semafory podobné těm českým, ale i na rozdíl od Salvadoru, kde jsou odpočítávány vteřiny do změny barvy, zde jsou semafory trochu vyšší a konec zelené je odpočítáván postupným rozsvěcováním menších zelených světel po celé výšce semaforu. Hlavní zelená je tedy nahoře, ta svítí po dobu volné jízdy, naše oranžová je tu nahrazena rozsvícením menší zelené o něco níže, další vteřinu ještě o něco níže a tak dále až do rozsvícení spodní červené.

Pavel se těsně před odletem dověděl nepříjemnou zprávu, že náš hotel je v rekonstrukci, a přestože naše ubytování bylo potvrzeno, budeme bydlet jinde, prý v hotelu obdobné kategorie. Taxíky nás dovezly k náhradnímu hotelu Porto Mirim, který sice nevypadal špatně, ale pláž před ním byla ke koupání nepoužitelná. Byly zde kamenné útesy, které v kombinaci s prudkým příbojem činily koupání nemožné. Podle našeho katalogu jsme byli připraveni na osamělý hotel uprostřed pěkné pláže, místo toho jsme byli uprostřed řady hotelů od moře oddělení cestou, navíc bez možnosti koupání.

To vyvolalo u části výpravy vzpouru a Pavel byl nucený vyjednávat o změně hotelu. Ztratili jsme tak asi dvě hodiny neúspěšnými pokusy sehnat jiný hotel, což se nakonec nepovedlo. Když nám hotelová manažerka slíbila, že v případě zájmu nás hotel doveze na jinou pláž, nechali jsme se umluvit a zůstali jsme zde. Další den jsme stejně poznali, že kromě původně rezervovaného hotelu jsou všechny ostatní velmi podobně situované, jako ten náš, takže jiným hotelem bychom si stejně nepolepšili.

Nakonec jsme zde byli spokojeni. Jídlo bylo dobré, pokoje pěkné, velké a moderně zařízené, klimatizace pracovala.

Ještě večer nás taxíky dovezly k nejznámější místní tržnici, kde jsme nakoupili první suvenýry. Kromě triček ještě různé drobnosti ze dřeva a kokosových ořechů, nejvíce se nám ale líbí flaška caschasy s krabem uvnitř. Krab je evidentně větší než hrdlo láhve a docela dlouho trvalo, než jsme přišli na to, jak ho dostali dovnitř – flaška je nahoře pod hrdlem rozříznutá a po vložení kraba znovu slepená, spára je zamaskovaná nálepkou po celém obvodu flašky.

Kolem stylového kostelíku s kohoutem na střeše (zastávka na foto – právě probíhala mše) jsme se vrátili do hotelu právě k večeři.

A ráno už nás před hotelem čekaly naše buggyny. Protože dva páry nejely (kvůli problémům s páteří a tedy z obavy před nárazy), zbylo nás právě 9, tedy tři buggyny po třech. S Pepou jsme si vyhlédli buggynu v tmavě modré metalíze, v průběhu dne jsme viděli možná několik stovek buggyn, všechny prakticky stejné, ale přitom každá v jiné barvě nebo barevné kombinaci. Ta naše měla jednu nezanedbatelnou výhodu – na zadní sedačce měla koženkové čalounění, neseděli jsme tedy na tvrdém, jako někteří naši kolegové.

Buggyny nemají dveře, dozadu se nastupuje přes zadní nárazník. Vedle řidiče sedí jeden, vzadu obvykle dva, občas tři, ale prostřední má málo místa a často sedí spíše na opěradle (platí se jednotná částka za auto, proto se někdy šetří a buggynu obsadí čtyři lidé místo tří).

Po promenádě před hotely jsme po asfaltce dojeli k začátku naší trasy – přívozu přes ústí řeky Potengi. Sice se zde staví most, ale prozatím není hotový, proto se buggyny přeplaví přes řeku plochým trajektem, tlačeným zboku připojeným remorkérem. Smradlavým – seděli jsme hned vedle.

Za přívozem jsme projeli nějakou osadou a už řidič zahnul na dlouhou písečnou pláž. Prozatím to na nějakou velkou romantiku nevypadalo, všechny buggyny jely stejnou trasu a jeli jsme tedy v koloně. Ale už na pláži se kolona začala trhat a jednotlivá auta postupně odbočovala na různé trasy. My jsme si ještě včera večer připlatili a máme tedy dnešní výlet trochu prodloužený – místo čtyř hodin můžeme jezdit celý den, řidiči nemusejí spěchat a můžeme jet delší cestou.

Ke konci pláže se začaly po levé straně zvedat písečné duny porostlé občas křovím. Odbočili jsme na jednu z dun, řidič předvedl pár smyků a prohrábnutí kol, ale spíše jen tak, aby se neřeklo. Na duně byly vyjeté koleje, jezdí se tudy asi často – a brzy jsme se dověděli proč. Na vrcholku duny je jedna z nejznámějších zdejších scenérií, která je na všech reklamních fotkách Natalu – pohled na lagunu sevřenou dunami.

Chvíli jsme se zdrželi, a protože každé auto zde pobylo různou dobu, kolona se zde roztrhala definitivně a odtud už jsme jeli maximálně naše tři auta za sebou. Velmi často ale museli řidiči řešit problémy s motory, takže častěji jsme jeli úplně sami nebo ve dvou.

Jeli jsme teď chvíli po hřebenech dun, další vyhlídka následovala asi po 1 hodině. Opět na vršku duny, tentokrát ale s výhledem na nejznámější západní pláž Natalu jménem Genipabu. Sesedli jsme, náš ochotný řidič nám dokonce udělal společnou fotku.

Kousek od nás projížděla dunami turistická velbloudí karavana, ale nám velbloudi nepřipadnou jako typicky brazilské zvíře, takže nás k projížďce nezlákali.

Pod dunou je menší osada, projeli jsme jí k mořskému břehu a dostali se tak na začátek pláže Genipabu. Pláž začíná výběžkem porostlým palmami, které skrývají stylovou restauraci. Jedna palma roste skoro vodorovně a buggyny projíždějí přímo pod ní, minou restauraci a jedou po úzké pláži mezi oceánem a prudkým písečným svahem.

Po Genipabu jsme projeli několik méně známých pláží, až jsme dojeli k ústí další řeky. Ta se musí opět přeplout, trajekt zde ale nahrazují minivory, právě jeden pro každou buggynu (s řídkými výjimkami pro buggyny dvě). Auto najede doprostřed voru a majitel bidlem odráží ode dna vor přes řeku na druhou stranu.

U nalodění a vylodění prodávají prodejci caschasu, tentokrát v kokosových skořápkách vydlabaných do podoby lidské hlavy. Pavel si koupil hned tři, a nebyl sám, kdo zde nakoupil. Ale jedna z jeho hlav byla výjimečná – na první pohled připomínala jasně tvář prezidenta Klause, jen brýle chyběly. Hlavy měly jen jednu chybu – nedaly se utěsnit, pálenka se z nich tedy musela vypít co nejdříve. Nevím, nevím, zda Pavel svého nákupu při následujících přeletech trochu nelitoval, igelitka se třemi hlavami byla do letadla velmi nepraktická.

Popojeli jsme další kousek a zastavili jsme na pláži u zálivu chráněného před vlnami zčásti přírodním a zčásti umělým molem. Voda zde byla klidná jako v bazénu. A teplá jako v termálním bazénu.

Hned nás obklopily děti a nabízely možnost pohlazení zelených leguánů, to jsme si nemohli nechat ujít a dva leguánky jsme si na chvíli půjčili.

Posadili jsme se pod slunečníky ke stolečkům z tradiční umělé hmoty, běželi jsme se vykoupat a než nám stačili připravit pití, už u nás byl kluk s malou opičkou, malpou kapucínskou. Jak byla malá, tak byla milá, a jak byla milá, tak byla agresivní. Nejraději by kousala a škrábala, naštěstí je tak malá a slabá, že když se dobře chytí, tak nemá šanci. Takže další drobné padly na půjčení opičky.

Svou druhou šanci vytušili půjčovatelé leguánů a než se Hanka nadála, měla kromě malpy v rukách ještě leguána nejdříve na rameni, a když nereagovala, tak i na hlavě.

Naštěstí právě přinesli objednaný „bláznivý ananas“, koktejl ve vydlabaném ananasu, jehož šťáva byla doplněna caschasou, nějakým sirupem, tekutou čokoládou a dalšími ingrediencemi. Velmi osvěžující.

Ještě jednou jsme se vykoupali, pak jsme zaplatili, nasedli do aut a pokračovali dále. Řidiči se tentokrát snažili vytřást nás trochu na dunách, ale jediným výsledkem byl ztracený kšilt, pro který se řidič vrátil raději pěšky, aby se nedostal do nějaké kolize s případným dalším autem.

Až závěrečný kolmý sjezd z vrcholku jedné z nejvyšších dun vypadal poměrně dramaticky, chvíli jsme měli pocit, že z duny spíše padáme, než že ji sjíždíme.

Přijížděli jsme k místu, které ani Pavel neznal, protože buď se zde jezdí jen při celodenním výletu, nebo je tato atrakce zde úplně nová. Vyjeli jsme na vyvýšeninu, kde od několika přístřešků vedla lana upevněná v dálce a v hloubce laguny v údolí. Na lanech jsou kladky a na nich úvazy, do kterých se dá sednout a za 5 reálů sjet do laguny.

Až na pár výjimek jsme to všichni zkusili. Celá cesta vypadá hrozivěji s vrchu než při samotném průběhu jízdy. Úvaz nejede nijak rychle a ani výška nad terénem není závratná. Ale zážitek to bezesporu je. Lano se pohupuje a přistání do vody je obvykle formou žabky, zadek se odrazí od vody a tělo poskočí o pár (desítek) metrů dále, kde cesta definitivně končí.

Musí se vyháknout z úvazu, doplavat k voru opodál, nějak na něj vylézt a nechat se dovézt ke břehu. Tady už čeká čtyřsedadlová „lanovka“ – vozíček vytahovaný elektrickým navijákem po kolejích za příšerného rachotu.

Všichni zájemci se vystřídali a pokračovali jsme dále. Po několika dalších sjezdech s dun jsme zaparkovali buggynu do stínu pod červeným rohovníkem a sledovali jsme sjezd z duny na prkně do malé lagunky. Nikomu se do této atrakce moc nechtělo, ale když to vypadalo, že pokračovat se bude až za chvíli, vydal jsem se to zkusit já.

Vozíček podobný tomu předchozímu mne vyvezl na dunu, tam jsem si sedl na zelené prkýnko asi 30x70 cm přivázané na lanku. Rovnováha se udržuje rukama, ale obsluha vše jistí právě lankem. A v tom je kámen úrazu. První polovinu duny jsem byl prakticky jen spouštěný, velmi pomalu. A pak najednou mne pustili, destička se nečekaně stočila doleva a měl jsem co dělat, abych se na ní udržel. Musel jsem hodně zbrzdit a do laguny jsem dojel za posměchu publika šnečím tempem.

Na kameře jsem doma poslouchal komentáře přihlížejících potenciálních zájemců: „Rychleji! Nebrzdi! To je špatná reklama!“ A nato Hanka: „To bylo prd. Hlavně mu to neříkejte, nebo bude chtít jet ještě jednou!“

Vyrazili jsme na další cestu, ale hned při výjezdu od sandboardingu nás zaujal strom kešu se žlutými plody, které jsme si samozřejmě chtěli vyfotit.

Irena se Štěpánkou dostaly hlad, řidiči buggyn tedy zajeli k restauraci na pobřeží. Moc se nám tu ale nelíbilo, protože se tady nedalo koupat, domluvili jsme se tedy s řidiči a ti popojeli o kousek dále, kde byla další restaurace, u které byl lepší přístup do moře. Část šla obědvat, my ostatní jsme se koupali, přestože moře zde bylo tak mělké, že když jsme se chtěli rozumně ponořit, museli jsme podat solidní sportovní výkon a vydat se snad několik set metrů od břehu, abychom byli alespoň po pás ve vodě.

Raději jsme se po chvíli vrátili na břeh, protože na pořádné plavání bychom museli jít ještě o kus dále a kdyby už ostatní skončili s obědem, museli by na nás čekat, než se přebrodíme zpět.

Moře zde vyvrhlo na břeh hodně různých korálů, vydali jsme se po pobřeží a snažili se najít ty nejhezčí úlomky korálů a škeble. Hlavně korály se nám líbily. Ty zdejší jsou pěkně větvičkové a hrají všemi barvami, našli jsme žluté, červené, modré i zelené verze. Když jsme je ale doma po návratu vytáhli z kufru, byly stejně všechny přibližně stejnobarevné, něco mezi žlutou a bílou.

Na břehu byl palmový háj, jako další suvenýry si někteří z nás našli malé kokosové ořechy, menší než tenisové míčky. To už se k nám přidali i naobědvaní kolegové, mohli jsme znovu nasednout a vyrazit po pláži dále.

Projeli jsme kolem další osady, zahnuli jsme do vnitrozemí a opět jsme se ocitli v písečné poušti. Aby se vesnice uchránila před pískem, jsou kolem ní vysazeny řady travnatých keříčků, které zadržují písek. Vypadá to zajímavě, zatravněné pásy vytvářejí pěkný geometrický vzor. Projeli jsme těmito zábranami, přejeli několik dun a po pravé straně se otevřelo údolí zalité vodou. Tato laguna má vodu čistší než ty předešlé, které jsme viděli, asi že je větší. Na jejím břehu stojí restaurace a ta byla našim posledním dnešním cílem.

Pod palmovými slunečníky jsou rozmístěny plastové stoly a židle, přesně na rozhraní písku a vody. Podle přání je možné sedět buď na suchu, nebo přemístit židle i se stolem třeba přímo do vody. My jsme nejprve skočili do vody, plné drobných rybiček, laguna je hluboká a dá se v ní krásně plavat. Obeplavali jsme bójkami vyznačenou oblast a vrátili jsme se na břeh objednat si pití. Největší úspěch mělo coco-locco, vydlabané kokosové ořechy doplněné caschasou, my jsme si ale dali výbornou piňacoladu. Posadili jsme se na kraji laguny s nohama ve vodě a užívali si zdejší pohody.

Po návratu k buggynám nás už čekala jen zpáteční cesta zpět do hotelu, prakticky stejnou trasou.

Ráno jsme se sbalili, a přestože odlet byl až po poledni, my jsme vyrazili chvíli po snídani, protože jsme měli ještě další program. Nejprve jsme se nechali mikrobusem zavézt k nejznámější natalské pláži Ponta Negra, kterou už někteří naši kolegové znali. Oba páry, pan Honza s manželkou Ivanou a Milan s manželkou Věrou, které nejely s námi na buggyny, se podle slibu hotelového personálu nechali včera dovézt na tuto pláž a zde se koupaly. Ponta Negra je na všech plakátech v Natalu, je několik kilometrů dlouhá a známá je hlavně její vzdálenější část, kde se přímo z moře zvedá zalesněný kopec, jehož zeleň půlí široký pás žlutého písečného přesypu.

Udělali jsme pár snímků a popojeli kousek dále, kde nám nechal Pavel zastavit u ovocného trhu. S jednou z prodavaček domluvil ochutnávku jejího sortimentu, takže jsme mohli zkusit, jak chutná všechno to exotické ovoce, které jinak většinou ani nedokážeme pojmenovat. Všechno bylo výborné, překvapilo nás třeba největší ovoce na světě – chlebovník jackfruit, je opravdu nečekaně osvěžující.

A kromě ovoce všichni fotili i Brazilce s dvěma hromadami svázaných živých krabů.

Zbýval poslední bod natalského programu – prohlídka největšího stromu na světě. Asi před sto lety zde začal růst geneticky zmutovaný strom kešu, který na rozdíl od ostatních stromů svého druhu neustálým růstem prodlužuje své větve.

Kmen není nijak neobvyklý, na první pohled se ničím neliší od jiných stromů kešu. Ale jeho větve rostou hodně do šířky, když už jsou moc těžké, gravitace je skloní k zemi, kde naberou fiktivními kořeny sílu k dalšímu rozmachu a opět rostou chvíli do výšky (a do šířky, přirozeně). Vzniká tak nepřehledná houština větví a pseudokmenů, táhnoucí se stovky metrů na všechny strany. Každým rokem přirůstá do šířky o několik metrů.

Areál stromu je oplocený, na kraji stojí vyhlídková věž, protože jinak než z výšky si jde jen těžko udělat představu o rozloze tohoto unikátu.

Místní průvodce nám podal krátký výklad, pak jsme se prošli mezi větvemi k vyhlídkové plošině a pokochali jsme se z ní i pohledem shora na obrovskou zelenou plochu „koruny“ stromu. U východu bylo možné nabrat si na památku pár kešu ořechů ve slupce nebo si koupit pražené kešu ve stáncích se suvenýry.

K letišti to bylo jen asi 10 minut cesty. Odbavili jsme se a trochu delším letem jsme přeletěli do hlavního města země, do Brasilie.

Brasilia

Brasília je hlavním městem Brazílie vybudovaným koncem 50.let 20.století v geografickém středu země. Vyrostla v neobydlené pustině během 5 roků díky nezměrné snaze prezidenta českého původu Joscelina Kubitschka a řady dalších architektů, návrhářů a stavitelů. Nejvýznamnějším z nich byl architekt Oscar Niemeyer. Bylo vybudováno město, které je ukázkou moderní architektury. Je vystavěno ve tvaru letadla (při pohledu shora), v jehož trupu jsou všechny vládní budovy a památníky, v pilotní kabině je náměstí s Prezidentským palácem, budovou Kongresu a Justičním palácem a na křídlech jsou obytné budovy. Ve městě bylo vybudováno i rozsáhlé umělé jezero. Výstavba tohoto města je jedním z největších světových stavebních úspěchů 20. století a uchvátí zejména milovníky moderní architektury.

Před letištěm nás tentokrát čekal velký a vysoký autobus s mladým průvodcem. Přes pokročilou odpolední hodinu nás ještě čekala prohlídka tohoto zajímavého města, které trochu nepochopitelně stojí stranou zájmu českých cestovek. Zabořili jsme se do tradičně hlubokých a měkkých sedaček, nás 13 se v obrovském autobusu úplně ztrácelo.

Kola autobusu byla vybavena stejně jako kola většiny nákladních automobilů dynamy, která umožňují automatické dohušťování pneumatik během jízdy.

Brzy jsme si uvědomili obrovskou výhodu uměle postaveného města, a to kompletně a komplexně vyřešenou dopravní infrastrukturu. Při budování na zelené louce bylo možno navrhnout dopravní tepny prakticky bez semaforů, které by zdržovaly provoz. A když už někde semafor výjimečně stojí, je to na takovém místě, kde to nevadí.

Město má tvar letadla, my jsme projížděli jeho trupem od pomyslného ocasu až ke kabině. Trup letadla tvoří úřady a státní budovy, křídla jsou obytné (a hotelové) komplexy. Vše je uprostřed zeleně, každý kousek volné země je parkem nebo alespoň travnatou plochou. Většina domů stojí na sloupech, město bylo vybudováno na místě bývalého pralesa a zpočátku mělo problém s hady. Ale řešení se sloupy má výhody v deštivém klimatu města i dnes.

Zrovna zde hostoval významný brazilský cirkus, viděli jsme jej po straně hlavní magistrály, na jedné z křižovatek nás bavil klaun valící se v kruhové konstrukci přes přechod.

Zhruba v místě napojení pravého křídla letadla k trupu stojí jeden ze symbolů města, katedrála vyprojektovaná kým jiným než Oscarem Niemayerem. Moderní kruhová stavba s elegantně prohnutými svislými nosníky působí dojmem spíše křehkým než monumentálním, ovšem jen při vnějším pohledu.

Stavba je na vrcholku protažena do výšky štíhlým křížem. Vpravo je samostatně stojící zvonice, vlevo křtitelnice ve tvaru obrovského pecnu chleba a před katedrálou stojí symbolické sochy. Kolem katedrály je vodní příkop, podobně jako bývá u jiných Niemayerových staveb. Do chrámu se vchází podchodem.

Nejdříve jsme mysleli, že máme smůlu, protože právě probíhala mše a dovnitř se nesmělo, jen kousek za vchod po pomyslné zábrany, navíc jsme byli v krátkých kalhotách a tílkách. Ale brzy jsme pochopili, že máme vlastně spíše štěstí, protože zpívaná mše dodala vnitřnímu velkolepému prostoru nádhernou duchovní atmosféru.

Zevnitř už se dá o monumentalitě mluvit bez diskuzí. Vnitřní prostor je obrovský, nicméně díky pravidelným tvarům je obdařen vynikající akustikou. Stěny katedrály vitrážované světlým sklem jsme si tak mohli vychutnat za poslechu písní, které nám ani nepřipadaly náboženské, snad až na častější výskyt slova „santo“. Jinak melodie a provedení působily spíše jako zlidovělé popové popěvky, zpívané několika zpěváky za doprovodu kytar a samozřejmě ostatních účastníků mše.

Jednoduchý oltář s knězem za ním stojícím se v dálce úplně ztrácel. Církevní výzdobu tvoří několik visících, jakoby plechových moderně pojatých andělů, kteří až v porovnání s velikostí člověka udiví svou velikostí, ovšem v prostorách katedrály nijak nepatřičnou.

Vydrželi jsme zde stát, poslouchat a kochat se moderní architekturou celkem dlouho. Tato stavba by musela zapůsobit i na zapřisáhlého nepřítele současných stavitelských stylů.

Na opačné straně magistrály stojí rovněž originální Národní divadlo ve tvaru pyramidy, ovšem každá její stěna je vyvedena v jiném pojetí, aby reprezentovala některou z jiho- a středoamerických starobylých kultur./SPAN>

Trvalo opravdu dost dlouho, než jsme se nabažili a mohli jsme pokračovat dále směrem ke kabině letadla. Po stranách stály tentokrát úplně obyčejné paneláky, až na nápisy na bočních stěnách. Takovýto prostý tvar přisoudili architekti města ministerstvům, která jsou si podobná jako vejce vejci. Blok ministerstev vede až zajímavým palácům po stranách před další dominantou města, dvojvěží Kongresu, jak se tady říká výkonné moci, čili u nás by se řeklo vládě. Budova Kongresu je nejvyšší budovou města a žádná vyšší stavba zde nesmí být nikdy postavena (samozřejmě až na televizní věž). Před Kongresem jsou dvě budovy ve tvaru talíře, jeden dnem vzhůru, druhý dnem dolů.

A za Kongresem začíná Náměstí tří mocí s pamětní bustou prezidenta Kubitscheka, před kterou jsme si vyfotili Frantu, který prý je jeho vzdáleným potomkem.

Jedné ze tří mocí je myšlen Kongres, duhou Prezidentský palác a třetí Justiční palác. Před Prezidentským palácem stojí známá socha na památku domorodých obyvatel.

Uprostřed náměstí je stožár se stále vlající brazilskou vlajkou obrovských rozměrů, za ním symbolické mauzoleum brazilských významných osobností, před stožárem věčný oheň a dlouho nám vrtala hlavou zvláštní stavba připomínající kolíček na prádlo. Jejím účelem, který nám prozradil místní průvodce, jsme byli mírně řečeno překvapeni. Nejzajímavější stavbou náměstí je totiž – holubník.

Autobusem jsme vyjeli prakticky ven z města, směrem k nejbohatší čtvrti města, která ale nebyla našim cílem. Tím byl zvláštní most zavěšený na třech obloucích, z nichž ten první začíná vpravo od vozovky, ale končí vlevo, prostření naopak a třetí opět stejně jako první. Vypadá to velmi efektně a most se tak řadí k ostatním architektonickým skvostům města.

Na konci mostu jsme se obrátili, znovu jej přejeli a odbočili z předchozí trasy opět ven z hlavního města. Chvíli jsme jeli řídce osídlenou krajinou, zastavili jsme až u nenápadného sídla brazilských prezidentů. Nízký palác v kombinaci bílé a modré stojí uprostřed zelené travnaté plochy hlídán hradní stráží. Ze známých staveb města vypadá určitě nejskromněji.

Začalo se stmívat, do města jsme se vrátili již za tmy. Projeli jsme osvětleným Náměstím tří mocí s nasvícenou vlajkou, pak kolem katedrály, samozřejmě i ve večerním osvětlení efektní. Minuli jsme televizní věž a už se před námi objevil Memoriál prezidenta Kubitcheka s jeho sochou stojící na pilíři uprostřed oblouku, takže připomíná zkřížený srp a kladivo – možná je to úmysl, prezident prý byl trochu komunistického zaměření.

Zastávku jsme měli u generálního štábu armády, před kterým stojí obelisk a oblouková stavba, obelisk s obloukem z určitého úhlu pohledu připomínají kord či šavli. Vystoupili jsme a vyzkoušeli akustiku pod obloukem. Generálové zde nepotřebují ampliony, a přesto jsou slyšet. Dupnutí nohou vyvolá efekt startující helikoptéry, ale naše „Vínečko bílé“ příliš neznělo, asi by to chtělo spíše nějaký vojenský pochod.

Poslední stavbou, která nás z autobusu zaujala, byl vojenský kostel stejně futuristického tvaru jako ostatní budovy.

Ubytovaní jsme byli v 5* hotelu Nacional, pokoje samozřejmě na úrovni, dokonce s připraveným dárkovým kosmetickým balíčkem, zato na recepci nikdo neuměl anglicky, to nám připadalo skoro k neuvěření.

Video: Salvador de Bahia, Natal, Brasilia