Sao Paulo, Rio de Janeiro

Po přistání v Sao Paulu byl teprve večer – ušetřili jsme 4 hodiny časovým posunem. Naše trable pokračovaly dlouhým čekáním na druhý kufr. Na pásu se objevil asi jako poslední zavazadlo ze všech, navíc měl uražené jedno kolečko. Na reklamacích byli ochotní, ale nepřistoupili jsme na jejich návrh, ať jim kufr necháme, že jej opraví a doručí nám jej kdekoliv po Brazílii. Sepsali jsme jen protokol o škodě a vyreklamovali jsme vše až po návratu v Praze (společně s druhým kufrem poškozeným při letu zpět – asi do 10-ti dnů jsme pak od KLM dostali úplně nové kufry). Zbytek dovolené jsme pak kufr museli tahat v ruce nebo jej smýkat po zbytku konstrukce kolečkového mechanismu.

Ostatní tak na nás museli chvíli čekat, ale chápali naše obtíže. V příletové hale nás čekal mladý světoběžník Ondra, toho času šestým rokem žijící v Brazílii (ženatý s Brazilkou a čerstvý otec syna). Nasměroval nás ke směnárně (kurs nic moc, na ostatních letištích pak byl vždy lepší) a následně do autobusu. Hotel Sao Paulo Inn byl sice ve čtvrti, kde prý policajti nosí běžně zbraně odjištěné, ale my jsme tady nic nebezpečného nezažili.

Sao Paulo

Město Sao Paulo je hospodářsky nejdůležitějším centrem celé Brazílie. V minulosti právě odsud vycházely skupiny dobrodruhů, tzv. bandeirantes, kteří v honbě za otroky, zlatem a drahokamy došli až na sever k Amazonce a na jih k řece Rio de la Plata a významně se zasloužili o rozšíření území Brazílie až do těchto oblastí. Je zde soustředěno téměř 50% veškerého brazilského průmyslu a sídlí zde nejvýznamnější brazilské společnosti. Z těchto důvodů je pravděpodobně nejkosmopolitnějším městem Brazílie. V současnosti má již přes 20 milionů obyvatel, je největším městem Jižní Ameriky a jedním z největších na světě. Je zde možno navštívit řadu zajímavých míst, ale určitě nepatří k hlavním turistickým cílům návštěvníků Brazílie. A pokud sem nepřijíždí za obchodem, či ze zvědavosti spatřit největší jihoamerické město, většinou zůstává mimo trasu jejich cest po Brazílii.

Dnes jsme ještě večeři neměli, byli jsme stejně najedeni z letadla. Po náročné cestě jsme ani moc nevybalovali, stejně hned ráno pokračujeme dále.

Klasická hotelová snídaně, jako byla zde, se bude prakticky s jedinou výjimkou Amazonie opakovat i v dalších dnech. Pečivo, párečky, smaženice z vajíček, salámy a sýry, džem, občas jogurt. Kafe silné, ale nijak zvlášť dobré – káva je sice u nás k Brazílii přiřazována, ale místní to tak necítí. Pěstuje se zde, ale vyváží se obvykle surová, aby se pražená dovezla zpět (podobně jako ropa se rafinuje v cizině a benzín je zde proto poměrně drahý, alespoň na zemi s tak velkou produkcí). Káva je často rovnou oslazena, my pijeme hořkou a tak jsme byli občas zklamaní. Zato džusy vynikající.

Pokoje ještě nemusíme vyklízet, to kvitujeme, je to tak pro nás mnohem pohodlnější. Před hotelem nás zdraví paní Eva, brazilská rodačka s českými rodiči. Žila 7 let i v Praze, takže česky mluví skoro bez přízvuku, manžela má v jeho rodném Švýcarsku, kde se stará o starou maminku, stejně jako Eva v Sao Paulu. Ani jedna z maminek není ochotna změnit světadíl, manželství tak funguje jen na dálku s občasnými návštěvami. Eva sice není zkušenou průvodkyní, s trémou přiznává, že jsme její první výprava (do Sao Paula turisti přiletí spíše omylem nebo kvůli levnější letence), ale na jejím výkonu to není znát.

Vyrážíme pěšky přes most nad dávno neexistující řekou, první pouliční prodavači roztahují prostěradla se svým sortimentem podél chodníků a Eva nařizuje schovat foťáky a kamery. Sao Paulo se příliš nechlubí svým světovým prvenstvím v pouliční kriminalitě.

Mrakodrapy jsou zde tak nějak malebně barvité, je vidět, že jsme spíše ve starším centru. Tradiční zdivo ještě převládá nad sklem a železobetonem i u výškových budov. Překvapuje nás množství telefonních mušlí, jsou na každém rohu ve dvojicích nebo trojicích tvaru trojlístku, nejčastěji zelené. A nečekaně často používané i v nynější éře mobilů.

Zastavujeme před kostelem, právě odbíjí celá. Interiéry kostelů Čechy v cizině obvykle tak neohromují, jsme zhýčkaní těmi českými, které by se v této konkurenci určitě neztratily. Proto hned pokračujeme za roh do levé ulice, kterou začíná obchodní zóna, sortimentově organizovaná. Naše ulice je ulicí obchodů s nářadím, jsou jich zde desítky, jiné obchody se tu ale nevyskytují, mají totiž své zóny. I prodej nářadí může vypadat esteticky, ulička má atmosféru. Králem větších obchodů je obvykle barevný elektrický generátor poháněný kovovým vodním kolem s průměrem až do dvou metrů.

Po schodech scházíme do kolmé ulice s textilem, lidí je zde podstatně více, svíráme proto důkladně své kamery v batozích pověšených protentokrát na břichu. Ulice končí u haly, před kterou se dáváme dohromady a společně vstupujeme do potravinové tržnice. A hned za vstupní bránou začíná barevná exploze – stánky s ovocem, pojmenovat zvládáme asi každý desátý druh, a to ještě jen přibližně. Eva se nám snaží jednotlivé druhy přiblížit, ale většina ani nemá český název, a jsou zde i takové, které neumí pojmenovat brazilská rodačka ani portugalsky. A na každém dalším stánku objevujeme plody, které ještě na předchozích pultech nebyly.

Nejvíce nás dostává kešu. Tak to jsme si opravdu představovali úplně jinak. A mysleli jsme, že se pěstuje pro oříšky, kdežto pro Brazilce to je hlavně ovoce na vynikající džus (kešu = portugalsky caju [ka:žu], džus tedy suco caju [súko ka:žu]). Oříšek v tvrdém zeleném obalu visí pod žlutým až červeným ovocem velikosti jablka, přímo proti stopce.

Dlouho jsme se nemohli od ovocných stánků odtrhnout. Snažili jsme se zapamatovat všechny jackfruity, cupuaçu, guavy a maracuje, ale stejně jsme u dalšího obchodu poznali jen mango, avokádo a ananas, ostatní bylo opět nové. Prodavači nám občas dali ochutnat, nedělalo jim problém zapózovat při focení. Jen domluva je špatná, mluví se tu jen portugalsky (a většina rozumí ještě španělsky).

Sortiment se pozvolna změní až v druhé půlce haly, nejdříve je více různých oříšků a sypkých plodů, pak přibývají flaštičky s desítkami druhů olivového oleje, sýry střídají uzeniny, ale opět v desítkách druhů: nejvíce typů je stočeno jako hadi do spirál, podobných na první pohled našemu kabanosu, ale při bližším zkoumání je zřejmé, že porovnáváme neporovnatelné, tady to jsou evidentně kvalitní klobásy z čerstvého masa i sušené na způsob čabajky. Nad pultem pod střechou visí kýty šunky, ale přestože je vedro, mouchy nevidíme.

Následuje úsek ryb a mořských živočichů, krevety podle velikosti od miniaturních až po skutečné obry, chobotnice, langusty a krabi ještě hýbou klepety, ryby celé i procované do podkov nebo filetů. Některé „filety“ dosahují velikosti slušné půlky prasete, ryby musely být několikametrové. Podle Evy jsou zde ryby mořské i sladkovodní, mořské prý chuťově mnohem lepší.

Že Brazilci nejsou žádní troškaři, dokazují i hamburgry, kde náplň tvoří krájená mortadela, ale tloušťka salámové vrstvy je dobrých 8 cm, jak se takový hamburgr jí, to si nedovedeme představit.

Prostředí je natolik inspirativní, že si s Frantou začínáme tykat.

Eva nám chce ukázat další pamětihodnost velkoměsta – hlavní vlakové nádraží. To nás příliš neohromí, zvláště když se stále více a více otepluje. Na tuto roční dobu prý až neobvykle. Ale zima v našem slova smyslu tu nebývá nikdy. V měsících, na severní polokouli označovaných za letní, zde klesá teplota k 10 stupňům, méně je jen zřídka. Domy nejsou vybaveny topením, chlad se řeší navléknutím svetrů a ohřívacími elektrickými dekami. Dnes ale teplota již brzy po ránu překročila třicítku, a to je zde začátek jara.

Chvíli si Eva při hledání nádraží není jistá správným směrem, jako správná Brazilka se v těchto místech pěšky ještě nepohybovala, vždy jen autem, ale ukáže se, že jdeme správně. Nádraží trochu připomíná náš pražský wilsoňák, až na ty palmy kolem. Vedro nás trochu zmáhá, takže další cestu si zkrátíme metrem. Lístky nejsou drahé, takže si cestovka dovolí nás pozvat a zaplatit je, lístek se vloží do turniketu, který jej polkne a uvolní cestu. Metro má více míst k stání než k sezení, lépe se tak zvládají dopravní špičky. Peróny jsou prostorné a hlavně jsou ze všech stran kolejišť, takže se obvykle jedněmi dveřmi jen nastupuje a protějšími jen vystupuje. To je velmi praktické.

Vystupujeme kousek od samotného oficiálního středu města, který tvoří katedrála a náměstí před ní. Katedrála se jmenuje stejně jako čtvrť, ve které leží – Sé. Přestože se Lonely Planet snaží o různá vysvětlení netradičního jména katedrály, žádné nám neznělo moc důvěryhodně. Katedrála zřejmě není zasvěcená žádnému konkrétnímu svatému ani jiné postavě a jmenuje se tak, jak se jmenuje. A hotovo.

Ze schodiště před dvojvěžatou katedrálou shlížíme na náměstí, na kterém by měl být označen bod nula Sao Paula a okolí, bod, od kterého se počítají vzdálenosti. Ale náměstí je zabedněno dřevěným plotem, zřejmě se rekonstruuje. Všude kolem je rozmístěna policie s více než metrovými obušky, asi se chystá nějaké demonstrace. Brazilské pendreky se nám zdají ve srovnání s českými alespoň dvojnásobné.

Již jen pěšky se vracíme k našemu hotelu. Procházíme kolem prvního mrakodrapu, dnes utopeného mezi mnohem vyššími sousedními budovami – na střeše má zelenou zahradu, uprostřed které prý bydlel jeho architekt, aby dokázal bezpečnost na svou dobu nevídané stavby. Cestou také míjíme Národní divadlo, ze sousedního mostu opět nevidíme žádnou řeku, v bývalém řečišti je dnes park s autostrádou, prohlížíme zdejší formu vánočního stromu (spíše vysoké štíhlé teepee, kovový jehlan potažený červenou látkou). V bufetu kupujeme vodu, už je opravdu potřeba.

Ostatní se vracejí do hotelu sbalit si poslední věci před přesunem do Ria, mně Eva ještě pomáhá najít místo, kde by vyměnili baterku v hodinkách. Posílají nás z jednoho obchodu do druhého, bez portugalštiny průvodkyně bych byl vyřízený. Nakonec jsme úspěšní – asi 30 metrů od vchodu do našeho hotelu. V sousedním domě je restaurace, u vchodu je vitrína s hodinkami na prodej, za ní stojí prodavač se šroubováčkem a vyměňuje baterky. Zvládá asi 3 zákazníky najednou, mezi vytažením bankovek z peněženky jedním zákazníkem stačí říct cenu druhému a rozšroubovat hodinky třetímu. Testuje mou ochotu zaplatit asi vyšší než obvyklou cenu, protože před rozmontováním hodinek chce potvrdit, že skutečně jsem ochotný dát 4 realy (asi 42 Kč). Po potvrzení, že skutečně tuto částku zaplatím, teprve hodinky otevře, vymění baterii, znovu vodotěsně víčko zalepí a hodinky nařídí (to není tak jednoduché, ale nemá s tím vůbec žádný problém). Celá operace trvá asi 2 minuty. V Mladé Boleslavi bych to pod 80 Kč a čtvrt hodiny práce nepořídil, takže jsme oba spokojeni, konečně budu vědět, kolik je hodin.

Před hotelem naložíme kufry do mikrobusu, loučíme se s paní Evou, Ondra jede s námi. Mikrobus je dimenzován přesně na náš počet, část zavazadel musí ležet v uličkách a při každém vystupování/nastupování je musíme vyložit. Ale zvládáme to lehce a v pohodě.

Projíždíme periferiemi největšího jihoamerického velkoměsta, slumům zde říkají favely, ale nezdají se nám tak hrozné jako jinde, třeba v peruánské Limě nebo v Mexico-city. Ale prý jsou mnohem nebezpečnější.

Až do Ria vede čtyřproudá dálnice velmi dobré kvality, ani provoz není tak hustý, jak bychom mezi dvěma hlavními velkoměsty čekali. Krajina kolem dálnice je nádherná. Samé kopečky, většinou zatravněné, občas stáda hovězího dobytka. Ten se nám zdá proti našim kravám trochu vychrtlý, ale to je typem, nikoliv nedostatkem potravy, té je zde evidentně nadbytek. Na loukách nelze přehlédnout věže červených termitišť, ale jejich výška většinou nepřesahuje 1m, maximálně 1,5m u těch nejvyšších. Nejprve se kocháme, ale i tak pěkná krajina po několika hodinách ukolébá k dřímotě.

Ondra navrhuje dnešní polopenzi realizovat pozdním obědem, rádi souhlasíme a řidič dostává pokyn najít motorest. Chvíli to trvá, stačíme ještě minout město s čerstvě dokončenou největší katedrálou Jižní Ameriky (upoutá spíše velikostí než krásou, ale vyloženě škaredá také není, alespoň z osmdesátikilometrové rychlost našeho mikrobusu).

Konečně zastavujeme u komplexu benzínové pumpy s několika typy restaurací, Ondra nám doporučuje brazilskou specialitu – barbecue restauraci typu churrascaria, a je to dobrý tip, tyto restaurace se stanou našimi nejoblíbenějšími. Jejich podstata je jednoduchá: zaplatí se paušál a sní se co kdo zmůže, platí se jen pití. Uprostřed je pult s předkrmy (obvyklé je sushi), přílohami a saláty (nejčastější přílohou jsou vždy rýže a špagety), každý si nandá a začne pomalu jíst. V rohu místnosti je obrovský gril s dřevěným uhlím a zde jsou přes rošty vyrovnány „meče“ s nabodanými kusy masa. Obsluha nosí jeden druh masa za druhým, každému na přání odkrojí propečený kousek, po obejití celého stolu zbylé maso dá opět opékat.

Zde začínali vepřovým, následovala kuřecí srdíčka, houstičky namazané česnekovým a bylinkovým máslem (také na roštu), vepřové jazyky, různé druhy skopového a hovězího především jako steaky. Na odlehčenou sýrové kostky a párečky. Nakonec vrchol – brazilská specialita picanha, rumpsteak obalený pláštěm tuku, který mu dodává zvláštní šťavnatost. A znovu od začátku. V tu chvíli jsme litovali, že jsme část žaludku zaplnili předkrmy, měli jsme si nechat místo raději na maso!

Gratis caschasa, kukuřičná pálenka, je nakonec příjemnou tečkou.

Po usazení v mikrobusu jsme nejdříve mysleli, že zbytek cesty do Ria prospíme, ale když jsme se začali spouštět z vnitrozemské náhorní plošiny serpentýnami k oceánu, otevíraly se před námi takové výhledy, že nás pojídelní otupělost hned přešla. Do Ria jsme přijeli opět přes favely a průmyslové čtvrti, první dojem tím byl trochu pokažený, ale když jsme se přiblížili centru, brzy jsme pochopili, proč se Rio de Janeiro počítá k nejhezčím městům na světě.

Rio de Janeiro

Jedno z největších a nejkrásnějších měst světa, nazývané CIDADE MARAVILHOSA – nádherné město. Město s úžasnou polohou mezi nádherným zálivem s rozmanitými ostrůvky a vysokým hřebenem, na němž již začíná prales. Město, kde horská pásma spadají až do centra města a přetínají kouzelné pláže. Nepřeberné množství zátok, zálivů a výběžků, světoznámé vrcholy Cukrová homole či Corcovado, to vše uchvátí srdce každého návštěvníka.

Projeli jsme známými luxusními čtvrtěmi Botafogo a Botanická zahrada, před námi nás rozpaženýma rukama vítal Vykupitel na Corcovadu, za zálivem přímo z moře vyrůstala Cukrová homole. To vše pod azurovou oblohou, která dojem umocňovala. Přestože byl čas odpolední dopravní špičky, město bylo celkem průjezdné, po pár desítkách minut jsme už vjížděli do tunelu oddělujícího známé pláže Copacabana a Ipanema od zbytku města. Nejeli jsme přímo po pobřežní promenádě lemující Copacabanu, protože poslední čtyři přihlášení byli ubytováni v jiném hotelu, na třídě souběžné s pláží, ale ne přímo na ní. Tady jsme chvíli čekali na našeho definitivního průvodce Pavla, který byl ubytován také zde.

Týden před námi totiž letěl do Brazílie kratší zájezd, jen na vodopády a do Ria. Rio de Janeiro měly oba zájezdy společné, Pavel přiletěl s prvním zájezdem a zůstal v Brazílii s námi, předchozí skupina se vrátila do ČR bez něj.

Po ubytování odloučené skupiny jsme popojeli pár stovek metrů dále, do našeho hotelu **** Copacabana Oceano, skoro přímo na slavné pláži (respektive na rohu plážové promenády a kolmé ulice). Hotel celkem pěkný, výhledy z oken ale nic moc. Pláž byla vidět jen z terasy na střeše hotelu, kde byl i malý bar, bazének a jaccuza.

Dnes už byl jen volný program, už bylo dost pozdě, takže jsme jen vyvezli kufry do našeho pátého patra a hned jsme vyrazili obhlídnout slavnou Copacabanu. Musí se přejít autostráda, nejlépe na semaforech. Provoz je hustý, v pracovní dny je dokonce čtyřproudovka s dělícím pruhem uprostřed asi do 10:00 hodin jednosměrná do centra, pak se dva proudy změní do normálního provozu, aby opět v době odpolední špičky byl provoz jednosměrný opačným směrem. Komunikace je od písečné pláže oddělena slavným chodníkem, dlážděným černobíle do vzoru vln, opticky velmi zvláštně působících. Chodník je rozpůlen na část pro pěší a část pro kola či kolečkové brusle. Ale klasických chodců je málo, většinou se zde běhá, jogging je tu pořád velmi populární, běhají všechny věkové kategorie, přestože u těch nejstarších se asi o běhu mluvit nedá, jejich cupitání nestačí ani na tempo běžné chůze.

Pláž je dlouhá 5km, tedy na pořádné proběhnutí tam a zpět dostatečná vzdálenost. Nedoporučuje se nosit na Copacabanu drahé foťáky, šperky a peníze, prý je to nebezpečné, ale na první pohled to tak na nás nepůsobilo. Cítili jsme se bezpečně, ale byli jsme zde vždy v příhodnou dobu, kdy tu už nebo ještě nebyl nával a současně jsme nebyli ani osamoceni.

Za chodníkem je řada stánků a restaurací, už v písku pláže. Pruh písku je mnohem širší, než se zdá ze známých fotografií, za stánky se vejde několik hřišť na plážový fotbal nebo volejbal a přesto zbývá dost místa na opalování a lenošení pod slunečníky. Moře je divoké, vlny vysoké, na normální plavání to moc není, spíš se jen skáče a houpá ve vlnách. I teď, počátkem jara, je oceán překvapivě teplý.

Co nás ale naprosto šokuje je ropná plošina v moři pár set metrů od břehu. To má být jedna z nejhezčích pláží světa? Až večer z terasy vidíme, že plošina je plovoucí a remorkér ji vyváží z doku v přístavu na širé moře. Další dny po ní nebylo ani památky.

Dalším překvapením je řada mrakodrapů podél pláže. Nejsou to totiž hotely, jak jsme tak nějak automaticky očekávali. Jsou to asi nájemní domy, dobré 2/3 jsou ale vybydlené a neobývané. Hotely jsou většinou v kolmých ulicích a to ještě poměrně řídce. Hotelů jsme podle mapy napočítali asi 40, z toho přímo na pobřeží asi jen polovina. To je na 5 km docela málo. Domy pláž docela hyzdí, naštěstí jejich žalostný stav už z běžné vzdálenosti není na první pohled patrný. A nevypadá to, že by se chystaly nějaké rekonstrukce.

Ale zpět na pláž: skoro všechna hřiště jsou neustále využívána. Sportuje se pořád naplno. Chvíli se neubráníme a musíme zastavit a pozorovat asi osmi až desetileté kluky hrající fotbal. Míč se po písku pohybuje špatně a nevyzpytatelně, většina přihrávek a střel tak jde vzduchem. To je vynikající škola kopací techniky, kterou by těmto klukům u nás záviděl leckterý profesionál.

Pokračujeme k vodě. Teď k večeru je zde již poloprázdno, ale přes den je pláž plná. Brazílie je křesťanská země a není tu u žen obvyklé koupání bez horního dílu plavek, ale používaný horný díl svým minimalizmem často konkuruje spodnímu dílu, u Brazilek skoro bez výjimek ve střihu tanga. Mladé Brazilky jsou ještě relativně štíhlé, ale přes boky určitě širší než Evropanky. A od 13-ti až 14-ti let začínají rychle kynout v pase i bocích a přibývat na váze. Komplexy ale z toho nemají a své tvary neskrývají pod zbytečným nebo volným oblečením. Trička jsou upnutá, sukýnky krátké.

Rychle se šeří, se sundanými botami se brouzdáme alespoň krajem oceánu, Kristus na Corcovadu z naší části pláže není vidět – je schován za hřebenem jednoho z mnoha bližších kopců. Zato na Cukrovou homoli ještě osvětlenou červeným zapadajícím sluncem vidíme nádherně.

Potmě se vracíme do hotelu, obhlídneme nejslavnější pláž světa i z vrcholu našeho hotelu a večer vybalujeme zavazadla, protože tady budeme spát několik nocí. Začínáme přicházet Riu na chuť, ale neubráníme se srovnávání s Kapským Městem. Nedokážeme se rozhodnout – je hezčí Rio nebo Kapské Město? Prozatím možná vyhrává jihoafrické město, ale v dalších dnech uznáme, že Rio de Janeiro se mu krásou asi může rovnat.

Ráno po snídani jsme se spojili s první skupinou, o něco početnější. Víceméně náhodně jsme se rozsadili na korby tří terénních polonáklaďáčků, které zvolil Pavel na cestu na Corcovado. Na tuto dominantu města se dá vyjet buď pozemní lanovkou, nebo autem s dostatečně výkonným motorem. Lanovka ovšem bývá dost obsazená, takže my pojedeme džípy.

Aby nás Pavel všechny zvládl, přizval ještě dnes Ondru, který se posadil k nám, měli jsme tedy po cestě i výklad o Riu, ve kterém Ondra šestým rokem žije. Projeli jsme Copacabanou, minuli jsme známý hotel Plaza, první a nejznámější hotel Copacabany, ve kterém bydlívají při pobytu v Riu celebrity typu prezidentů (Havel, Bush) nebo hvězd showbyznysu (Rolling Stones). Tunelem jsme podjeli jeden ze zalesněných hřbetů klesající do oceánu, minuli jsme guvernérský palác a dostali se do bohatých čtvrtí na zelených svazích nad centrem s výhledem na oceán.

Občas jsme nad a před sebou zahlédli ostroh Corcovada a zapochybovali, jak tam může auto vyjet (zadní strana není tak prudká, ale ta z města není vidět). Frantovi na noze přistála kudlanka nábožná. Opatrně ji vzal a pustil ji na svobodu.

Cesta stoupala strměji a strměji, zatáčka střídala zatáčku. Vegetace houstla, kolem cesty se les proměnil v prales. Motor dostával zabrat, cesta se zužovala. A těsně pod vrcholem již se dvě auta nevyhnou a průjezd je řízen zřízenci. Řidiči nás vysadili a odjeli zaparkovat své džípy. Dostali jsme 3/4 hodiny na prohlídku areálu.

Corcovado

Nejvyšší bod horského hřebenu v Riu, 704 m vysoký vrchol viditelný ze všech míst v Riu. Pozemní lanová dráha vystavěná již v roce 1884 zaveze turisty až k samému vrcholu a poskytne nezapomenutelné pohledy na město, stejně jako kouzelný průjezd pravým pralesem. Socha Krista – Vykupitele, vystavěná na samém vrcholu v roce 1931, se již dávno stala hlavním symbolem města. Její výška je 30 metrů, váha 1 145 tun a rozpětí rukou je 28 metrů.

Vystoupali jsme pár posledních schodů, hrdinně jsme pohrdli eskalátorem, a už jsme stáli pod černým podstavcem, na kterém se tyčí třicetimetrová tisícitunová socha Krista – Vykupitele. Socha je ze železobetonu pokrytého mozaikou, třemi miliony kousků kamene mastku. Jen tato povrchová úprava trvala několik let práce. Monumentalita sochy vyniká jak v její blízkosti, tak z dálky, kdy je umocněná výškou skály, na které stojí.

Kristus je samozřejmě dominantou Corcovada, ale na vrcholek se jezdí také kvůli pohledům na město z ptačí perspektivy.

Socha hledí na západní část města směrem k pláži Ipanema, před sochou je vyhlídková plošina, samozřejmě plná turistů, kteří si neváhají lehnout na zem na záda, jen aby získali efektní snímek Krista. Z plošinky je vidět laguna a dostihové závodiště – Jockey club.

Kristus hledí dopředu, nevidí tak na druhou z městských dominant, Cukrovou homoli. Ukazuje na ni svou levou rukou, podobně jako na bohaté čtvrti Flamengo a Botafogo, za kterými se homole tyčí z vod mořského zálivu.

Pořídili jsme pár fotek městského panorámatu, prošli jsme krámky pod podstavcem a byl asi právě čas na návrat do džípů.

S komplikacemi se nám podařilo vyjet z nejužšího místa, dolů jsme jeli stejnou cestou s jednou výjimkou – zastavili jsme na vyhlídce u helioportu, odkud létají vrtulníky na krátký let kolem Corcovada nebo jiných míst Ria – podle zájmu a množství peněz pasažérů.

Do hotelu jsme se vrátili po poledni, dostali jsme krátké volno na regeneraci a před druhou jsme se hromadně vydali na Copacabanu do restaurace na oběd. Opět to byla restaurace typu „sněz, co můžeš“, tentokrát ale nebyly hlavním chodem steaky, ale typická masa v omáčkách, většinou tmavé barvy, často s fazolemi. Jako příloha rýže. Samozřejmě spousta salátů a ovoce, přesto většina lidí byla z domorodé kuchyně zklamaná. Steak je prostě steak.

Jako aperitiv nebyla caschasa, ale pomerančový likér.

Odpolední a večerní program jsme dnes měli rozdělený. Část z nás projevila zájem o návštěvu fotbalového zápasu na stadionu Maracaná, zbytek fotbal nezajímal natolik, aby byli ochotni zaplatit asi 900 Kč za lístek. S těmi tedy odjel Pavel na tramvaj do Santa Teresy, kterou s fotbalovými fanoušky absolvuje zítra.

Lístky na zápas se daly koupit přímo na hotelové recepci, zrovna dnes hrálo domácí Flamengo, jeden z nejlepších brazilských klubů. Přihlásilo se nás 13, na recepci nás vyzvedla brazilská průvodkyně Sylvia, naložila nás do autobusu, po cestě jsme přibrali ještě další 4 fanoušky z jiných hotelů na Copacabaně a vyrazili jsme. Dostali jsme v autobusu základní výklad o stadionu a Flamengu, dokonce v angličtině, což v Brazílii není vždy pravidlem. Sylvia každou větu začínala slovy: „People, look!“ – „Lidi, hleďte“, a všechno, co jsme cestou míjeli, bylo „very, very nice“ nebo „very, very good“. Ke konci cesty jsme už Sylvě hlasitě pomáhali s tím jejím very, very.

Maracaná patří k největším světovým stadionům. Má oválný tvar, s vysoko zvednutými zastřešenými tribunami, na které se kdysi vešlo na 200.000 diváků, po změně pravidel, kdy FIFA zakázala místa na stání, byl stadion přebudován a nyní má kapacitu 120.000 sedících diváků.

Autobus nám zastavil před hlavním vchodem, už se tu hloučkovali první domácí příznivci v dresech a s vlajkami domácího Flamenga. Situaci kontrolovala jízdní policie, ale jejího zásahu nebylo potřeba, hostujících fanoušků bylo tak málo, že to na konflikt nestačilo. Prošli jsme turnikety a našli si místo na tribuně „bílá 12“. Okamžitě se kolem nás vyrojily desítky prodavačů všeho možného – čepic, dresů, popcornu, piva, vody, oříšků, zmrzliny a podobného sortimentu. Ceníkem měli obvykle potištěné tričko na zádech.

Zápas sledovalo asi 25.000 fanoušků. Nebýt toho, že se shlukli na dvou tribunách, byl by stadion úplně prázdný. Hostující fanoušci měli sice vlastní sektor, ale bylo jich jen několik desítek.

Domácí mužstvo nastupovalo za nadšení fanoušků, nástup hostů provázelo bučení.

Zápas sice začal náporem Flamenga, ale v osmé minutě uteklo levé křídlo hostů a Flamengo prohrávalo 0:1. Zápas byl kouskovaný množstvím faulů provázených zraněním, každou chvíli muselo na trávník vjet vozítko, kterým jsou zranění odváženi za postranní čáru k ošetření.

Úroveň hry byla slabá, přestože se hrálo semifinále brazilského poháru, hra silně připomínala zápas dvou mužstev ze spodní části tabulky české ligy. První poločas sice fanoušci ještě vydrželi, ale bylo vidět, že dnes se svým týmem spokojeni nejsou.

V přestávce na trávník nastoupil děda asi 65 let starý, který si nadhodil míč a celou přestávku mu už nespadl na zem, celou dobu dribloval oběma nohama. Asi to byl nejlepší výkon dne. Po přestávce hra pokračovala v podobném duchu, jako v první půli, fanoušci přestali Flamengo povzbuzovat a naopak začali na své hráče bučet. My jsme se docela dobře bavili, zvláště když začal komik Franta zápas hlasitě komentovat. Ale domácí fanoušci nesli stav těžce.

Nakonec dostalo Flamengo ještě jeden gól a fanoušci začali hromadně odcházet. Bučení už nepřestávalo. My jsme nemohli spustit oči z tlustého fanouška před námi, který při každé zkažené přihrávce vyvalil oči a vytlačil ze sebe zabučení, které muselo být slyšet i na protilehlé tribuně. Nemohli jsme se udržet a smáli jsme se už nahlas, k velké nelibosti ostatních diváků. Až jsme měli strach, aby na nás pak někde nečekali, takže jsme se trochu krotili.

Mezitím se zešeřilo, hřiště osvítily reflektory, když najednou začal být úprk diváků mnohem masovější než do té doby. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že začalo pršet a diváci utíkají z nižší části tribuny, na kterou padá déšť, do vyšších částí chráněných střechou (kde jsme seděli my již od začátku). Neměli jsme s sebou deštníky, ale naštěstí se letní liják brzy vyčerpal a konec zápasu už byl opět bez deště.

Sylvia na nás čekala na smluveném místě, odvedla nás k autobusu a místo Flamenga chválila hostující tým ze severu země. Byl very, very good.

Cestou řidič zpomalil u slavného sambodromu, ale už byla tma a moc jsme toho neviděli.

Na hotel jsme se vrátili kolem půlnoci, právě tak včas, abychom se stihli trochu vyspat na zítřejší program. Ten ale začínal na úplně stejném místě.

Z hotelu jsme tentokrát jeli autobusem, obě skupiny najednou. Známou cestou jsme dojeli k Maracaná, nešli jsme dovnitř hlavním vchodem, ale kolem stadionu jsme se dostali k administrativnímu centru a zřejmě i VIP vchodu.

Pavel šel dovnitř se skupinou, která nebyla večer na fotbale, my ostatní jsme měli chvíli volna, kterou jsme strávili před vstupem do útrob stadionu na místě s čestnými stopami nejlepších fotbalistů všech dob.

Největší zájem byl o chodidla Edsona Arantese do Nascimento – známějšího pod fotbalovým jménem Pelé. Asi se nenašel nikdo, kdo by se nevyfotil s nohou položenou na jeho stopě. Ale jsou zde i chodidla Eusébia, Romária, Beckenbauera a dalších.

Vyfotili jsme se navzájem před plakátem zaplněných tribun, pobavila nás tráva z hrací plochy prodávaná v drnech po 10 dolarech, žízeň jsme zahnali kokosovým mlékem (z ořechu uloženého v mrazáku, takže i mléko byl pěkně vychlazené).

Mezitím skončila prohlídka druhé skupiny a my jsme se tedy mohli autobusem přesunout na pár set metrů vzdálený sambodrom. Sambodrom je vlastně kilometrová ulice odnikud nikam, z jedné strany lemovaná tribunou. Využívá se jednou ročně, na jaře při karnevalu.

Karneval trvá jeden týden a jeho vrcholem je defilé tanečních samba škol právě před tribunami na sambodromu. Přípravě na karneval věnují členové škol celý rok a často i většinu vydělaných peněz. Kostýmy jsou sice nádherné, ale jejich bohatosti odpovídá i jejich cena.

U sambodromu je obchod se suvenýry, kde je možné si za 3 realy (30 Kč) půjčit kostým a nechat se v něm vyfotit třeba i na samotném sambodromu. A turisti to občas využijí, také jsme si několik cizích lidí v krojích vyfotili.

Nakoupili jsme nějaké suvenýry a pokračovali jsme dále. Přejeli jsme k zátoce a najeli jsme na 13 kilometrů dlouhý most, který spojuje Rio de Janeiro se sousedním městem Niterói. Svého času to byl nejdelší most na světě, o svůj primát sice už přišel, ale pořád je to velkolepé technické dílo.

Kousek před Niterói má most dokonce vlastní „kopec“, aby pod ním mohly proplouvat i velké lodě. Auta na mostě doprovází mořští ptáci.

A už při sjezdu z mostu na pevninu je vidět další zajímavá stavba – muzeum současného umění od nejznámějšího brazilského architekta Oscara Niemayera, připomínající létající talíř.

U talíře muzea jsme měli fotozastávku, krásná je nejen budova muzea, ale i pohledy přes zátoku na sousední Rio.

Stejnou cestou jsme se vrátili zpátky do Ria. Autobusem jsme projeli staré centrum města, na náměstí u divadla jsme vystoupili a Pavel domluvil oběd v nárožní restauraci. Jídlo bylo dobré a kromě toho nás potěšil malý kalendář na následující rok, který jsme tu dostali.

Další zastávkou byla Niemayerova katedrála.

Opět budova velmi netradiční, tentokrát ve tvaru indiánské pyramidy. Zvenku strohá, zevnitř nádherně barevná stavba. Dvanáctiúhelníkový kužel má totiž čtyři své strany prosklené barevnými mozaikami, které propouštějí vnější denní světlo. Strop je z bílého skla tvořícího tvar kříže. A v prostoru se vznáší kříž visící na předlouhém laně.

Samozřejmě je zde nádherná akustika. Prošli jsme si katedrálu a potěšilo nás, že se zde myslí nejen na duchovno, protože je možné zde využít i toalety.

A nebyl by to Niemayer, aby nepřidal ještě speciální zvonici bez vnějšího pláště, připomínající vzdáleně naše cvičné hasičské věže.

Pěšky jsme se od katedrály přesunuli na blízké náměstí, kde jsme si prohlédli kostel s lavicemi ze vzácného dřeva pau brasil, které dalo jméno celé zemi. Autobusem jsme popojeli dále, chtěli jsme lanovkou vyjet k dalšímu známému kostelu, ale spodní stanice lanovky je v budově, která dnes je zavřená – je totiž neděle. Ale k chrámu je možné vyjít i pěšky, takže se nic neděje. Kostel je zdobený dřevořezbami a zlatem, podobný styl je v Latinské Americe k vidění poměrně často. Takže více než samotný kostel nás zaujal probíhající křest v jedné z kaplí a hlavně kolibříci před kostelem. A také krásné červené květy heliconie.

Nasedáme do autobusu a necháme se přivézt pod spodní stanici lanovky na Cukrovou homoli.

Cukrová homole – PAO DE AÇÚCAR

Vrchol vysoký 390 m, který prudce ukončuje horský hřeben přímo na pobřeží. Jeden z nejznámějších a nejvyhledávanějších cílů turistů, přímo uprostřed města nad pláží Copacabana. Po výjezdu lanovkou na vrchol kopce se nabídne úchvatný pohled na Rio, velikou zátoku zařezávající se do pevniny i na scenérii hor protínajících město. Na jedné straně oceán s množstvím drobných ostrůvků, na straně druhé město zakončené dalším symbolem města – vrcholem Corcovado se sochou Krista.

Na samotný vrcholek homole se musí vyjet nadvakrát. Nejdříve nás první lanovka nad zády horolezců zdolávajících téměř kolmou a hladkou stěnu vyvezla na mezistanici. Tady se musí vystoupit a přejít kousek pěšky.

Už tady jsou pěkné výhledy na město, takže nijak nespěcháme a užíváme si večerního mírného poklesu teploty. Mimo jiných rostlin a stromů nás zaujal jackfruit – chlebovník s opravdu pořádnými plody. Ale chceme se dostat až nahoru, takže po pár minutách pokračujeme ke stanici druhé části lanovky a vyjíždíme až na samý vrcholek Cukrové homole.

Na vrcholku je vyhlídková plošina, obchod se suvenýry a park upravený do vzhledu pralesa, pouštíme se zkusmo dolů pěšinkami, ale nevidíme jejich konec, možná vedou až někam dolů pod homoli, raději se tedy vracíme, abychom se mohli dále kochat výhledy.

Z vyhlídkové plošiny máme před sebou Rio jako na dlani. Vidíme v dálce Corcovado, pod námi je několik malých romantických pláží, vlevo padá soumrak na Copacabanu, někde tam je náš hotel. Ani pohled na moře není nezajímavý. Z moře se noří desítky ostrůvků různé velikosti.

Hledáme nejhezčí výhledy a nakonec se nám nejvíce zalíbí plošinka s pohledem na Copacabanu. Sice už bychom měli jet dolů, ale přemluvíme Pavla, aby nás ještě chvíli nechal, že bychom chtěli i noční snímky. Všichni souhlasí a vyplatí se – noční Rio je nádherné.

Ráno nás před hotelem čekají mikrobusy klenotnické firmy H.Stern, aby nás odvezly na prohlídku asi nejvýznamnější jihoamerické klenotnické firmy. Už při nástupu dostáváme symbolický dárek – kovový přívěšek se symbolem Cukrové homole. Další dárek dostáváme při vstupu do areálu firmy, tentokrát trojúhelníkový hranol, který lze rozbalit a odkrýt tak tři kulatá okýnka s krystalem akvamarínu, turmalínu a citrínu.

Exkurze vede chodbami s průhledy do dílen, kde se vyrábějí šperky – brousí se kameny a usazují se do zlatých prstenů, náušnic, náhrdelníků a dalších šperků. Ve vitrínách jsou další ukázky šperků a samozřejmě i safírových hodinek – chlouby firmy H.Stern. Ovšem ne všechny šperky a hodinky jsou pravé, často se jedná o velmi realistické hologramy, které nás přímo nutí šáhnout si do prázdna a přesvědčit se, že se jedná o klam.

Na závěr je pochopitelně prodejna. První stanoviště ještě nabízí obyčejné skleněné kameny s cenami kolem 50 dolarů, což je na cenovce napsáno jako 50 a malé U$. My si vybíráme ale až u dalšího pultu přívěšek za 75 dolarů. Alespoň si to myslíme, protože po dotazu na cenu prodavačka nic neříká, ale píše cenu na papír. Platím kartou a po zaplacení vidím na lístku 750$ . Protestujeme a prodavačka říká, že přece nemůžeme chtít pravý akvamarín za 75 dolarů. Cena je totiž správná, finta je v psaní ceny, kdy nám prodavačka cenu napsala jako 75 a malinké O$, podobně jako na počátku U$. Nechtějí zde zákazníky okrást, jen je chtějí přinutit koupit si šperk desetkrát dražší, než měli v úmyslu. Asi bychom nebyli první, kdo by se doma při čtení výpisu divil.

Platbu nám stornují, na nákup jiného šperku nám již nezbývá čas, takže smůla.

Cestou zpět se nenecháme dovézt k hotelu, ale vystupujeme u botanické zahrady. U vstupu je sousoší převádějící do třírozměrné formy známý obraz H. Mattise Tanec, za ním jezírko s želvami.

Botanická zahrada má v horní části umělý prales, Irena se Štěpánkou tam viděly stádo opic, asi makaků, my jsme to štěstí neměli. Vloni tady zase turisté ze Soleady potkali lenochoda.

Orchidárium nás zklame, protože moc orchidejí zrovna nekvete, zato stromy tu jsou úžasné. Zahlédneme několik krásných motýlů, na stromech lze spatřit exoticky vypadající ptáky. Botanická určitě stojí za návštěvu, strávili jsme tu příjemné asi dvě hodiny.

Do hotelu se vracíme autobusem MHD – Pavel mávnul, jinak by autobus nezastavil, platí se jednotná cena bez ohledu na cílovou stanici, a to průvodčímu u turniketu v přední části autobusu.

Odpoledne nás čekal výlet otevřenou tramvají do čtvrti Santa Theresa, který už druhá polovina skupiny absolvovala, když my jsme byli na fotbale. Pěšky jsme došli ke stanici metra, kterým jsme jeli asi 7 stanic. Ve výstupní stanici byl nějaký problém s uzavřeným výstupem na naší straně, ale policista nás nasměroval k jinému východu. Tím nám trochu znepříjemnil orientaci, ale na druhou stranu jsme se tak dostali k náměstí, z něhož vede ulička, na které stojí známá kavárna Colombo. Pavel si byl skoro jistý, že dnes bude zavřená (stejně jako když tu byl s první skupinou), přesto nás nechal chvíli čekat a šel obhlídnout situaci. A už o pár minut později na nás z rohu mával, že můžeme jít, kavárna je otevřená.

Následovali jsme Pavla do uličky s domy v koloniálním stylu, od kterého se liší jen průčelí právě kavárny Colombo, kde barevnou fasádu a dřevěné balkonky okolních domů nahrazuje sklo, zrcadla a kov spíše v secesním duchu (ale určitě ne v čisté secesi).

A podobně je vyveden celý interiér kavárny. Dřevem obložený strop, stěny celé pokryté velkými zrcadly zasazenými do dřevěného vyřezávaného obložení. Podlaha a desky kulatých stolů z mramoru, dřevěné vyplétané židle. Zrcadla jsou kolem barových a obslužných pultů nahrazena policemi od podlahy po strop, plnými různých lahví, takže celkový dojem z pohledu na police nevybočuje z atmosféry celé kavárny – opět převažuje sklo.

Vyhlédli jsme si u pultu za vstupem lákavě vyhlížející zákusky, snažili jsme se zapamatovat si jména těch, na které jsme měli chuť, protož nám bylo jasné, že portugalsky psaný jídelní lístek nám asi nepomůže. A k pití nám Pavel jednoznačně doporučil zdejší specialitu – kapučíno, což je ve zdejším pojetí rozpuštěná čistá hořká čokoláda s čepicí husté šlehačky posypanou čokoládovými hoblinkami.

I zákusek i kapučíno byly výborné. Kavárna je klimatizovaná, což při vedrech, která zrovna v Riu panovala, bylo velice příjemné. Užili jsme si tady velmi pohodovou poetickou půlhodinku.

Ani se nám nechtělo zpět ven do toho horka. Naštěstí to ke stanici tramvaje nebylo daleko. Už se tady tvořila fronta. Vstup na perónek je uzavřen, pokladna se otevírá asi tři minuty před odjezdem tramvaje. Tramvajky jezdí po jednokolejné trati s výhybkami pro míjení dohromady tři, při délce cesty tam a zpět to znamená odjezd zhruba po dvaceti minutách, bez přesnějšího jízdního řádu. Bylo nám jasné, že do první tramvaje se nedostaneme, ale ta naštěstí přijela už po pár minutách, takže jsme věřili, že nebudeme čekat déle než půl hodiny.

Žluté tramvaje jsou opravdu hodně staré. Konstrukce a sedačky jsou ze dřeva, kovové díly jsou značně zkorodované, až to nebudí důvěru. Na jednu sedačku se vejdou asi čtyři lidé, řad je několik za sebou, ale další značné množství pasažérů visí na stupátkách vně vozu, přidržujíce se madel. Průvodčí zkontroluje lístky zakoupené v pokladně (cena lístku je asi 6 Kč, cestovka proto nemá problém zařadit tento výlet do oficiálního programu jako plně hrazený), u cestujících přiskakujících ve stanicích nebo i za jízdy vybírá jízdné průběžně po cestě, mezi řadami přelézá venkem, pokud někdo potřebuje vystoupit, dá to strojvedoucímu vědět zataháním za špagátek nad hlavou, který končí zvonečkem u strojvedoucího.

Druhá tramvaj přijela dokonce dříve než za očekávaných 20 minut, byli jsme skoro první na řadě, takže jsme si chytli pěkná místa v zadní části vagónku.

Cesta začíná průjezdem kolem katedrály, následuje jízda po starém viaduktu, kdy se tramvaj rozkmitá v podélném směru, asi kvůli nerovnosti kolejnic, které nebudou o moc mladší než tramvaj. Začínají přiskakovat další cestující. Dopředu se s nimi počítá, už na počáteční stanici nenechá obsluha tramvaj plně obsadit, aby bylo možné přistupovat. Tramvaj totiž není brána jako turistická atrakce, ale je to regulérní způsob dopravy do Santa Theresy hlavně pro domorodce.

Cesta začíná prudce stoupat, za chvíli je nám jasné, že normální tramvaj by tudy nevyjela, ať už kvůli převýšení, tak pro malý poloměr zatáček. Lidé přistupují a vystupují, místy se otevírají nádherné výhledy na město. Po třiceti minutách, které nám připadají velice krátké, tramvaj končí ve slepé koleji, otáčí se zacouváním do úvratě.

Trochu delší zastávka je na náměstíčku v Santa Therese, kde nastupuje nějaká turistická výprava, celkově ale jede dolů méně lidí. Využíváme toho a zkoušíme na vlastní kůži, jaké to je viset za madla z tramvaje.

Nadšeni vystupujeme na dolní stanici, fotíme se naposled ve stojícím voze a prosíme Pavla, aby s námi zašel ještě pod viadukt, odkud by se mohly pořídit zajímavé záběry tramvaje na mostu. Pavel ochotně souhlasí, cesta je sice trochu delší, než jsme počítali, u viaduktu čekáme 10 minut na první projíždějící tramvaj, ale jsme spokojeni. Vracíme se stejnou cestou metrem do hotelu.

Hned spěcháme na večeři do churrascarie na Copacabaně, ta zdejší se kromě masa specializuje na suši, druhů mají skutečně hodně, vybere si každý. A když ne suši, tak určitě karpačo, nebo něco jiného. Jen je třeba dát pozor, aby se člověk nepřejedl předkrmů dříve, než se začne nosit maso.

Po večeři nás ještě upoutalo sklízení ze stolů, obsluha má propracovaný systém skládání talířů na ruku do obrovské růžice, jeden číšník tak sklidí při jedné cestě celý stůl pro 12 hostů.

Část výpravy zůstává v restauraci, my a hrstka dalších spěcháme do hotelu, protože jsme si fakultativně připlatili Samba show. Jsme trochu skeptičtí, počítáme s tím, že turistická show nemůže nahradit zážitek z pravého karnevalu, ale uvidíme aspoň něco. Přijíždí pro nás brazilsky pohodlný autobus – zdejší autobusy často jezdí dlouhé trasy, proto se nešetří na pohodlí. Rozestupy mezi sedačkami i šířka sedačky jsou až předimenzované, do měkoučké sedačky se člověk přímo zaboří. Jedeme Riem asi půl hodiny a už zdálky nás vítá nápis oznamující největší samba show na světě.

Sál je sice prozatím poloprázdný, nejlepší místa pod pódiem jsou však už obsazena. Zkušený Franta nezaváhá a zamíří na balkón, my s ním. Naše místa nakonec vyhodnotíme jako jedny z nejlepších v sále, jsme zboku přímo nad pódiem, výhled máme nádherný. Škoda, že jsme podlehli informacím průvodců, že se nesmí natáčet na kamery. Ti, co neposlechli, klidně točí celé představení. A je co točit.

Ještě před začátkem představení obchází obecenstvo velmi úsporně oblečené tanečnice (kromě bohatého střapce na hlavě) a přemlouvají hlubokým důvěrným hlasem zejména muže ke společné fotce za 10 dolarů. Přitom ruka tanečnice hladí turistu po ramenech a zádech. Překvapivě mnoho mužů se nechává fotit, tanečnice jsou při focení velice těsně nalepeny na partnera, což pomáhá získat další zákazníky. Již více oblečené hostesky pak ruší při představení roznášením vyvolaných fotek a inkasováním peněz.

Brazilci patří mezi nejmuzikálnější národy světa. Díky svým africkým kořenům je hudba v Brazílii součástí společenského života a je neoddělitelně spjata s tancem. Mezi nejznámější brazilské tance patří samba. Je považována za základ brazilské muziky a kořeny pocházejí od afrických přistěhovalců v Bahíi. Pravděpodobně byla poprvé představena v roce1917 na karnevalu v Rio de Janeiro. Od té doby získala neuvěřitelnou popularitu mezi obyvatelstvem a je považována za národní muziku.

Představení začíná přesně, překvapivě většina vystoupení není věnována sambě. Začínají černí bubeníci, které jejich rytmické číslo evidentně baví a baví i publikum. Pokračují brazilské folklórní tance, capueira a jiné, všichni tanečníci a tanečnice mají bohaté kostýmy, občas ale karnevalově vyzývavé.

Až v druhé půlce nastupují pravé karnevalové samba tanečnice v kostýmech, které se snad ani nedají popsat, je třeba je vidět. Tanečnice v těch nejhonosnějších kostýmech už ani nemohou tančit, jen se pohybují mírným přísuny nohou, malinko se pohupují v bocích a všechny se naplno usmívají na okolí. Hrozí nebezpečí, že při rychlejším pohybu by je jejich kostým převážil, udržují rovnovážný stav jen skvělým vrozeným smyslem pro rovnováhu.

Tanečnice přicházejí po jedné, každá pomalu protančí promenádu po molu vycházejícím z pódia do publika a pak se zařadí mezi ostatní. Obecenstvo je nadšené. Už kvůli těmto kostýmům se vyplatí samba show vidět. Argumenty, které jsme slyšeli od kolegů, kteří se nezúčastnili, jsou naprosto nepodložené – že viděli karneval v televizi nebo na hotelu v rámci animačního programu při večeři – to jsou naprosté nesmysly. Jediným akceptovatelným argumentem, proč nevidět tuto samba show, by mohla být účast na samotném karnevalu.

Konec estrády je mírně rozplizlý, konferenciér se snaží v mnoha jazycích dostat na pódium zástupce jednotlivých zemí, zábava se tak stává poněkud německo-mexicko-americkou. A japonskou, samozřejmě. Odjíždíme do hotelu maximálně spokojeni.

Ráno nás čeká přelet do Salvadoru. Hotel budeme opouštět v 10 hodin. Večer si uvědomujeme, že jsme se ještě nestihli okoupat na Copacabaně, nastavujeme tedy budík na šestou.

Recepční jsou překvapeni našimi plavkami, vědí, že máme odjíždět a pro jistotu nám to ještě jednou připomínají. Přeběhneme autostrádu a prázdnou pláží míříme k moři. Nejsme tu sami, již v tuto hodinu jsou zde lidé, převážně sportující. Voda sice není úplně teplá, ale koupat by se dalo, nebýt ovšem velkých vln a vratných proudů, které jasně ve vodě cítíme. Vlezeme do vody asi po pás, mezi dvěma vlnami se párkrát rychle ponoříme, ale není to ten pravý požitek. Nicméně koupali jsme se na nejznámější pláži světa.

Autobus nás svezl na letiště, bez problémů pak proběhl let do Salvadoru, bývalého hlavního města Brazílie. Ke svačině byla zapečená bagetka se sýrem, poněkud nasládlá, tradiční jídlo největších brazilských aerolinií TAM, na kratších letech střídané studenou bagetou, již ne tak sladkou.

Video: Sao Paulo, Rio de Janeiro