Vodopády Iguaçu

Na letišti jsou zmatky, největší ze všech přeletů, budeme mít zpoždění. Dvakrát se mění gate. Let do Sao Paula trvá 5 hodin, máme display na opěradle před sebou, můžeme si tedy navolit každý svůj film. Já sleduji Auta (Cars), mám ale problém s angličtinou, připadá mně až moc slangová, možná je ale jen má úroveň nedostatečná.

V Sao Paulu kvůli zpoždění nečekáme tak dlouho, jak bylo plánované, rovnou přestupujeme na krátký let do Foz do Iguaçú. Přilétáme hodně po půlnoci a rovnou jedeme na hotel.

Vodopády Iguaçu

Vodopády Iguaçu, které jsou hlavním důvodem návštěvy města Foz do Iguaçu, jsou asi nejúžasnějšími vodopády na světě a žádným návštěvníkem Brazílie by neměly zůstat opomenuty. Širší než Viktoriiny vodopády a vyšší než Niagara nabízí v délce téměř 3km nezapomenutelný pohled na bezmála 300 vodopádů a kaskád padajících do hloubky až 80m. Vodopády se nachází na hranicích mezi Brazílií a Argentinou a nelze opomenout jejich návštěvu z žádné strany. Lze říci, že brazilská strana nabízí návštěvníkovi celkový pohled na vodopády a naopak argentinská strana umožní dostat se až do těsné blízkosti jednotlivých vodopádů a padajících mas vody. Celý zážitek je kromě osvěžení vodní tříští a okouzlení nesčetnými duhami doplněn i divokou bujnou vegetací okolních pralesů s množstvím tropických rostlin i exotických zvířat.

Toto město je výchozím bodem pro návštěvu největší přírodní atrakce Brazílie a možná i celé Latinské Ameriky - vodopádů Iguaçu. Největším rozvojem město prošlo v době výstavby hydroelektrárny Itaipú, kdy se populace zvýšila z původních 31.000 lidí v roce 1973 na 190.000 osob v době dokončení stavby v roce 1991. Město také leží blízko hranice s Argentinou a Paraguayí.

K důkladné prohlídce obou stran se doporučují 2 dny, kdy každý z nich lze strávit na jiné straně hranice. Vodopády jsou v obou zemích součástí přírodních rezervací (v Brazílii 550 km čtverečných a v Argentině 1550 km čtverečných), které jsou jedinečné ukázky místního ekosystému. Většina plochy rezervace je nepřístupná, ale v okolí vodopádů jsou vytvořeny stezky, kde lze pozorovat bohatou faunu i flóru. Téměř 2000 druhů rostlin je možné vidět ve 4 různých vrstvách lesa, také je zde nepřeberné množství motýlů, ptáků a živočichů. V parku např. uvidíte kolibříky, tukany nebo hravé nosály.

Na brazilské straně je největší atrakcí vyhlídka na Garganta do Diablo, (řeka zde pádá do houbky 90 metrů a tvoří cca 14 vodopádů s průtokem 13.000m3/s). Je to až hypnotizující pohled na neskutečné masy vody padající do hlubin a vytvářející neustálý mlžný opar. Připravte se na jemnou sprchu. Další pohled na vodopády nabízejí vyhlídky ve spodní části. Odtud je možné vyrazit na divokou projížďku lodí do těsné blízkosti vodopádů. Jedinečný pohled na vodopády nabízí vyhlídkový let helikoptérou.

Na argentinské straně je možné jet vláčkem od vstupu do parku až k začátku lávky, vedoucí na hranu vodopádu přímo u Garganta del Diablo. Kromě této atrakce existují 2 okruhy stezek, které umožní navštívit jednotlivé vodopády a procházet se deštným pralesem. Ve spodní části parku lze zdarma přejet loďkou na ostrov San Martín, kde jsou také chodníky a vyhlídky.

Bydlíme v hotelu Muffato Plaza, celkem pěkném, nejvíce se nám líbí bazén s příjemnou vodou. Ale na recepci nás obsluha dostane tím, že mluví jen portugalsky tak důsledně, že anglicky nerozumí ani číslovky, takže dostat správný klíč je pro většinu výpravy docela problém. Teď se ukazuje, že rychlokurz portugalštiny v letadle z Amsterodamu do Sao Paula (slovíčka připravená z internetu) nebyl zbytečný.

Jediným bodem programu je dnes návštěva vodopádů a argentinské strany. Nasedáme do mikrobusu a přejíždíme do Argentiny, celkem jedeme necelých 40 minut. Zastavujeme na parkovišti a kolem argentinské vlajky vcházíme do areálu národního parku.

Procházíme kolem na zemi rozložených stánků s indiánskými výrobky, ale prozatím nemáme čas. Pavel na informačním středisku objednává loď na odpolední cestu pod vodopád, asi na 16:00. Do té doby musíme stihnout všechny trasy na vodopádech.

Vcházíme na Green trail, chodník mezi přírodně vypadajícími keři s stromy. Jde se docela dobře, ještě není takové horko. Po chvíli přicházíme ke kolejím ekologické železnice – vláčku vyjíždějícího ze vstupní části areálu a jedoucího s jednou zastávkou k okruhu nad Ďáblovým chřtánem. My ovšem mineme zastávku a pokračujeme do pralesa po kovové lávce. Takovýmito lávkami se chodí po většině tras na argentinské straně vodopádů, jednak to je pohodlnější pro starší a méně zdatné turisty, jednak je to ekologičtější pro zdejší prales.

Přicházíme k rozcestníku, v lese vpravo od chodníku slyšíme šustění, kterým se prozradil leguán, jeho mimikry jsou ale tak dokonalé, že ho na zemi jen těžko rozeznáváme mezi kořeny a listím, navíc se plazí směrem od nás. A pak to přijde – přicházíme na vyhlídku, ze které poprvé vidíme vodopády.

Tento Horní okruh vede po vrchní hraně vodopádů, celou dobu trasy je vidět i podkova vodopádů vlevo před námi. Některé vodopády přecházíme po můstcích, dostáváme se až k nim takřka na dosah. Voda teče přímo pod námi. Ale ty největší a nejhezčí vodopády vidíme před sebou.

Trasa končí u vodopádu >Salto Mbigua s výhledem na asi nejhezčí Salto San Martin. Dostáváme se k řece nad vodopádem, sledujeme kormorána polykajícího rybu s průměrem těla evidentně větším než je průřez jeho krku, přesto ji polkne.

Fotíme a natáčíme velmi opatrně, protože vzduch je prosycen kapkami vodní tříště. Létá tady několik motýlů, bez bázně nám sedají přímo na ramena. Ale hlavní atrakcí je samozřejmě panoráma vodopádů před a pod námi.

Začínají se zde hromadit davy turistů, proto vyhlídku opouštíme a vracíme se trochu klidnější cestou zpět na rozcestí a dále ke stanici vláčku.

Vláček jede průsekem v pralese, výhledy na vodopády tady sice nejsou, ale zato vláček doprovázejí desítky velkých motýlů, nejvíce je žlutých a oranžových. Vlak jede každou půlhodinu, je dost velký na pojmutí všech zájemců. Bylo by možné jít podél kolejí i pěšky, ale vzhledem k délce cesty a žádným průhledům na řeku by to nemělo význam.

Od horní stanice vede přímo nad řeku můstek dlouhý více než kilometr. Řeka Iguaçu je zde nad vodopády široká několik kilometrů (2–3), ale je mělká do jednoho metru, alespoň teď, na počátku období dešťů. Pohled pod nohy vypadá malebně, dno řeky je barevné, jsou zde vidět ryby a kousek před koncem pozorujeme i pěkného kajmana.

A pak to přijde, slyšíme hučení, dostáváme se do vlhké vodní tříště, balím kameru do aquapacku. Míjíme trosky lávky zničené při povodni před pár lety a dostáváme se na plošinu přímo nad největším vodopádem, podkovou Ďáblova chřtánu. Do hloubky 90 m tady padá každou vteřinu 13.000 kubíků vody. V mžiku jsme promočeni, ale nemáme čas to vnímat. Do teď jsme srovnávali vodopády Iguaçu s Viktoriinými vodopády na Zambezi v Africe, které se nám zdály možná méně malebné, ale určitě ne méně ohromující. Ale tady názor revidujeme – takový zážitek z bezprostředního přiblížení tak ohromné mase vody u Viktoriiných vodopádů není, v tom jsou Vodopády Iguçu lepší.

Nemůžeme se odtrhnout, podívaná je monumentální i poetická – při pohledech na permanentní duhy v odtokovém kaňonu. Tato vyhlídka je nejpůsobivějším místem celých vodopádů, ať už z argentinské nebo z brazilské strany.

Dlouho nám trvá, než se odhodláme vyhlídku opustit a vrátit se k vláčku. Kajman je na svém místě, ale my teď hledíme více na druhou stranu, protože tam se na stromě usadil ledňáček.

Vláčkem jedeme na prostřední zastávku, vystupujeme a vydáváme se známou cestou k rozcestníku mezi trasami. Ráno jsme tady viděli leguána, teď na skoro tomtéž místě pózuje mnohem lépe viditelná agama, vypadá jak gumová hračka a ani se nehne.

Projdeme kolem majáku, jehož smysl nám uniká, a dostáváme se na louku s několika restauracemi, kde si uděláme přestávku na oběd.

Spolu s Jardou a Jindřiškou, našimi nejčastějšími partnery u stolu, vybíráme bufetovou restauraci s venkovním posezením pod obrovským fíkusem. Dáváme si pirožky s hovězím masem. Kousek od nás stojí palma plná hnízd snovačů, kteří zde na rozdíl od Afriky nejsou žlutí, ale černočervení. Hluční jsou však stejně.

Po jídle pokračujeme dále, ocitáme se přímo na ose odtokového údolí vodopádu Salto San Martin, máme tedy výhled přímo na tento vodopád, v této části vodopádů nejmohutnější (mohutnější je už jen Ďáblův chřtán, ten je ale z argentinské strany vidět pouze svrchu z dříve navštívené lávky, z panoramatického pohledu si je možné jej prohlédnout jen ze strany brazilské).

Dostáváme se na trasu Dolního okruhu, z kterého jsou ty nejfotogeničtější záběry vodopádů. Stejně jako u Ďáblova chřtánu i tady by Viktoriiny vodopády prohrály. Postupujeme dopředu jen velmi pomalu, na každé vyhlídce zastavujeme a máme dojem, že ani bez tohoto záběru bychom se rozhodně neobešli.

Nebe je azurově modré bez jediného mráčku, jeho modř kontrastuje s bílou napěněnou padající vodou a se zelení pralesa, zde doplněnou nádhernými palmami v popředí. Jsme nadšeni.

Panoramatickou stezkou se dostáváme stále blíže k prvnímu vodopádu, který jsme ráno viděli z Horního okruhu, k vodopádu Salto Dos Hermanas. Ráno jsme byli nad ním, teď se dostáváme k lavici, která jej půlí – voda dopadá z výšky na kamenitý práh, odkud se odráží znovu do hloubky. K tomuto prahu vede můstek zakončený šestiúhelníkovou vyhlídkovou plošinou.

Na plošince se samozřejmě shromažďují davy lidí, ale povede se nám dostat se až k zábradlí přímo u proudů padající vody. Pohled zase trochu jiný než svrchu, máme pocit, že voda je všude kolem nás. Vidíme ji řítit se seshora i padat do hloubky pod námi.

Vodní tříšť láme sluneční paprsky do duhy snad nejjasnější z těch, které jsme doposud viděli.

Scházíme po schůdcích dolů k řece, před námi prchá velký leguán, je tak rychlý, že ho vidíme jen my vepředu. Schody končí u tentokrát přírodního chodníku mezi skalnatými balvany, poprvé opouštíme kovové nadzemní stezky.

Opatrně šplháme dolů, cestou pozorujeme, co nás bude čekat v příštích okamžicích: nafukovací člun s lidmi v červených záchranných vestách míří k hlavnímu proudu vodopádu Salto San Martin, těsně před náporem proudu vody ale na poslední chvíli otáčí a nechává se unášet proudem. Následuje prudký obrat, plný plyn a tentokrát člun našim zrakům mizí přímo pod vodopádem, až k nám doléhá křik a jekot. Z bílé mlhy se člun vynoří teprve po několika vteřinách. Někteří kolegové a kolegyně by v tuto chvíli zřejmě vydrželi i bez této atrakce, ale jiná cesta už není, my budeme člunem pokračovat dále po proudu řeky, nikdo se tomu vyhnout nemůže.

K přístavišti lodí přicházíme mírně před dohodnutým časem, v klidu se svlékáme do plavek, fasujeme záchranné vesty a zelené pytle ze silného igelitu. Do těch ukládáme šaty a vše, co si přejeme uchránit před vodou. Foťáky prozatím mohou zůstat v rukách a uklidíme je až na pokyn, já ovšem kameru balím do aquapacku hned, pak by na to nemusel být dostatek času.

Připlouvá naše loď, nasedáme a sledujeme brazilské turisty, kteří pojedou s námi. Připadá nám, že naprosto netuší, co je čeká, protože zůstávají oblečení v džínách a tričkách, na očích sluneční brýle. Nicméně bez ohledu na to odrážíme a míříme do kaňonu Ďáblova chřtánu. Až pod něj se doplout nedá, peřeje to nedovolují, ale zajíždíme k menšímu vodopádu Salto Dos Mosqueteros, který padá z výšky ostrova Isla San Martin (oddělujícího kaňony vodopádu Salto San Martin od kaňonu Ďáblova chřtánu).

Hledíme nad sebe na vodopád, na přídi si stoupá kameraman v silné pláštěnce, do které má zabalenou i profesionální kameru kromě vodovzdorného objektivu. Dostáváme pokyn schovat fotoaparáty a kamery.

Najednou bez varování zařvou motory vytočené do obrátek a my dostáváme ránu do hlavy hlavním proudem vodopádu, do kterého jsme zamířili. Projedeme proudem vody, otáčíme se a vše absolvujeme znovu opačným směrem. Pochopili jsme, že se jednalo o trénink na hlavní plavbu pod Salto San Martin, ovšem Brazilci vedle nás se tváří, že nechápou vůbec nic. Sedí jak zmoklé slepice se strnulými výrazy a z jejich oblečení kape voda. Naše nadšení rozhodně nesdílí.

Obeplouváme ostrov Isla San Martin a dostáváme se na dno údolí, které jsme dopoledne pozorovali z obou okruhů. Míříme k hlavnímu vodopádu.

Loď nejdříve opíše nejvyšší rychlostí velký okruh v prudkém náklonu, ozývají se první spontánní vzrušené výkřiky, slyšet jsou především samozřejmě ženské hlasy. Pak už příď směřuje pod vodopád. Hluk padající vody přehlušuje i ryk motorů, cítíme na tvářích vodní tříšť a před námi se zvedá bílá mlha.

A už jsme pod vodopádem. Není to nic hrozného, padající voda je příjemně teplá a v okolním vedru je osvěžující. Náraz vodopádu není o nic prudší než déšť za prudké bouřky. Nebo možná trochu prudší je, ale ne o moc. Křik je spíše výrazem emocí, vzrušení je maximální. Nevidíme vůbec nic, jen bílou tmu. Motory polevují a proud nás vynáší ven z vodopádu.

Následuje úlevný smích a všichni naráz mají potřebu sdílet své dojmy s ostatními, snad kromě Brazilců, kteří jsou nějací zamlklí. Člun otáčí a cestu do vodopádu absolvujeme ještě dvakrát. Rádi bychom pokračovali, ale naše plavba musí pokračovat.

Pouštíme se dolů proudem, řeka je plná peřejí, náš nafukovací člun si s nimi ale hravě poradí. Bez sebemenšího zpomalení se ženeme mělkou kamenitou řekou mezi zpěněnými vlnami, jindy by to stačilo na skvělé pobavení, ale po zážitku s vodopádem nás to už nemůže zaujmout. Po 1 hodince přirážíme k molu a vystupujeme. Na břehu obdivujeme desítky motýlů, kteří se zde slítají asi napít se z řeky, která je zde o něco klidnější než jinde.

Musíme vyšlapat pár schodů do kopce, cestou se převlékáme z mokrých plavek zpět do suchého. Nahoře na kopci nasedáme na korbu terénního náklaďáku, před nás se staví Argentinka s mikroportem a jedeme džunglí zpět k východu z národního parku. Nemáme moc štěstí, z množství živočišných druhů, o kterých průvodkyně vypráví, nevidíme nic. Pozorujeme tedy aspoň flóru, poslušně otáčíme hlavami směrem, kde nám ukazuje různé zajímavosti, ale nás po návratu z Amazonie nějakou palmou palmito určitě neohromí.

Prales je sice pěkný, ale bez živých tvorů to není ono. Jsme tedy vděční alespoň za několik čejkovitých ptáků, kteří poskakují po trávníku v cíli naší cesty.

Autobusem se vracíme do hotelu, po večeři se ještě stíháme vykoupat v bazénu.

Prvním bodem programu je ráno návštěva Paraguaye. Minibus nás proveze bez problémů přes hranice do Ciudad del Este, prvního města na paraguayské straně. Zaparkujeme v parkovacím domě a vyrážíme na trh. Nic až tak zajímavého, aby to stálo za nákup, neobjevujeme. Když se ale po 1 a půl hodině vracíme na místo srazu, vidíme, že občas někdo něco koupil. Vyhrál Pepa, který koupil velký kufr. Cestou zpět musíme na hranicích vystoupit, prý jsou zde občas důkladné prohlídky, ale dnes nás po 10 minutách celník pouští. Minule prý zabavoval CD-čka a vyměřoval clo na foťáky, přestože vůbec nebyly kupované v Paraguayi. My jsme proto fotoaparáty ani kamery s sebou nebrali.

Po návratu do hotelu vyrážíme opět přes město směrem k vodopádům. Dnes ale nemíříme do žádného z národních parků, zůstáváme před vjezdem do brazilského NP, kde je helioport, odkud vzlétají vrtulníky na vyhlídkové lety nad vodopády. Rozdělili jsme se na čtveřice, ve čtveřicích jsme se pak dohodli, kdo bude sedět vpředu vedle pilota, kdo vzadu u oken. Letíme s Jindřiškou a Jardou, pouštějí mne dopředu, Hanka bude vzadu uprostřed, J + J u oken.

Létají dva vrtulníky, let trvá jen pár minut, takže přestože je před námi několik zákazníků, nečekáme nijak dlouho. Přilétá náš vrtulník, necháváme bágly u Pavla a nastupujeme podle pokynů personálu.

Vzlétáme a prakticky ihned vidíme před sebou ze zelené roviny pralesa stoupat bílý oblak vodní tříště nad vodopády. Fouká, let není ani zdaleka tak klidný jako v Zimbabwe nad Viktoriinými vodopády, krajina také není tak rozmanitá jako v Africe. Argentinci se navíc nepohodli s Brazilci o trasách letů, tvrdí, že prý hluk plaší zvěř a nutí létat brazilské vrtulníky příliš vysoko. Přesto je to samozřejmě zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít, ani za ty peníze (necelé 2.000 Kč).

Během pár okamžiků jsme nad vodopády, nejatraktivnější je pochopitelně Ďáblův chřtán, kolem něho se točíme nejvíce. Pilot poctivě střídá otočky doleva a doprava (místy hodně prudké, máme se co držet), žádná strana není ošizena. Vidíme krásně řeku Iguaçu, jak plyne zelenou rovinou, najednou se roztahuje do šířky a v několika podkovových vodopádech padá o skoro stovku metrů níže. Hladina nad vodopády je jako zrcadlo, odlesky slunce jí dávají kovové vzezření.

Naše kroužení trvá jen něco přes 5 minut, ale stíháme si vše nejen natočit a nafotit, ale i prohlédnout. Vracíme se zpět, míjíme se s druhým strojem s našimi kolegy letícími nás nad vodopády vystřídat. Přistáváme a říkáme si, že teď by Viktoriiny vodopády vyhrály. Let nad nimi se nám líbil více, trhlina na Zambezi nám připadá jako mnohem unikátnější přírodní útvar než zdejší pokles terénu.

Když už jsme všichni opět na zemi, vydáváme se hned naproti helioportu do Světa ptáků. Pavel nám jej vychválil, takže se docela těšíme. Ale první minuty jsou zklamáním, řada klecí, před nimi vyšlapaná pěšina, v nich sice pěkní papoušci, ale přece jen v klecích, jaké jsou k vidění v každé ZOO. Totéž z druhé strany, navíc žádný stín, jen pálící slunce.

Za námi je výběh pštrosů a emu, ale opět pro nás nic nového. Začínáme být malinko rozpačití, pokračujeme po cestičce k lesu, tam je vchod do nějaké voliéry s turniketovým vraty – vrata, chodba a druhá vrata, oboje vrata by neměly být otevřena současně, ptáci tak nemají jak uletět. A hned za vraty na dřevěném zábradlí první kontakt s přírodou – pochoduje tu nějaký perličkovitý pták s pestrou hlavou a skoro vůbec se nebojí. Sáhnout na sebe nenechá, ale proti focení nic nemá.

Chvíli si ptáka prohlížíme, pak pod keřem zahlédneme dalšího. Pokračujeme dále do voliéry a ptáků vidíme čím dále tím více, všichni pěkně pestří, u většiny ani nehádáme druh. Snad jen nějaké ibisy a jeřáby poznáváme, přestože ibise nachového jsme ještě neviděli. Vypadá stejně jako jeho bílí nebo tmaví kolegové, jen má krásně červenou barvu, včetně dlouhého zahnutého zobáku, pro ibise typického.

Trochu déle stojíme u krmítka s papouškem, začíná se nám tu líbit. Cítíme se v kontaktu s opeřenci, kteří sice nejsou ochočeni, ale vědí, že zde se lidí bát nemusí a neutíkají před nimi. Uprostřed voliéry (rozměry přesahující nám známé klece z našich zoologických zahrad, včetně trojské nebo královédvorské) je torzo stromu s přístřešky, tady je něco podobného sově a krásní bílí ptáci s chocholkami a nadýchanými ocasními péry.

A pak jsme si všimli většího srocení davu před sebou – ve větvích stromu tam sedí tukan s černým zobákem. Vypadá opravdu impozantně a tváří se, že si je toho vědom. Jeho obrovitý zobák jakoby byl přilepený žlutou páskou k hlavě s červenými tvářemi a velkýma černýma očima nad oranžovou náprsenkou. Sedí a nechává se obdivovat.

A další sedí opodál – jen je nám něco divného. Po chvíli pochopíme, ten druhý má naopak zobák oranžový (s černou špičkou), kolem očí oranžové kruhy, přední část hlavy a náprsenka bílé. Prostě hlava se zobákem jsou inverzí předchozího kusu. I proužek připomínající pásku na přilepení zobáku k hlavě je tentokrát tmavý. Na první pohled stejní a přitom úplně jiní.

Lidem už se okoukali a místo se uvolnilo, postupujeme trochu dopředu a tady už tukani posedávají přímo na zábradlí mezi námi. Ještě se jich malinko bojíme, ale za chvíli se odvážíme pohladit je po zádech a ocasních perech. Tváří se na to značně nedůvěřivě, ale drží. My však vidíme, že jim to není příjemné, tak je necháváme na pokoji.

Chce to značné přemáhání, abychom šli dále. Jsme unešeni.

Projedeme ještě jednou podobnou voliérou, pak mineme klec s harpyjemi – vypadají velice majestátně a vůbec se nedivíme, že jejich klec průchozí není. Mineme i klec s množstvím ara papoušků, právě se sprchují, moc se jim to líbí a dávají to najevo ohlušujícím křikem. Vidíme, že i do jejich klecí se dá jít, ale vchod je jinudy, postupem času tam dojdeme.

Pokračujeme dále kombinací tropické zahrady a pralesa. Kromě první voliéry s více druhy ptáků mají tukani ještě jednu voliéru, kde jsou až na drobné výjimky jen oni, tady jsou dokonce ochočenější, strávíme tu skoro stejně času jako v první části parku.

A po další chvilce odbočuje ze značeného okruhu parkem vedlejší smyčka do voliéry motýlů a kolibříků. Ta je plná živé a husté vegetace, nejdříve se všímáme motýlů, vzadu je pak líheň a terárium se sklípkany a různými vývojovými stádii životního cyklu motýla. Housenky i kukly samozřejmě známe, ale poprvé vidíme čerstvě z kukly vylíhnutého motýla se zmačkanými vlhkými křídly, která v průběhu dvou desítek minut naší přítomnosti v této voliéře vyschnou a zpevní se.

Ale vtom se nám něco mihne nad hlavami a zůstane viset ve vzduchu u nádobky s umělohmotnými květinami, aby to opět rychlostí blesku zmizelo ve větvích stromu nad námi. Kolibřík! Díváme se pozorněji a teprve teď si všímáme, že je jich kolem nás více. Jsou nádherní, už jsme kolibříky několikrát viděli (Peru, Dominikánská republika, zde v Riu), ale nikdy ne takto zblízka. Chápeme už, proč se jim říká živé drahokamy. Když na ně zasvítí slunce a oni začnou vířit svými křídly při letu na místě, blýskají se jejich barevná pírka jako odlesky briliantů.

Bohužel v té nejhezčí fázi jsou běžným fotoaparátem nezachytitelní. Fotit se dají nejlépe, když sedí na větvi, pak je ale zabarvení jejich peří mnohem méně výrazné, už proto, že si sedají do stínu.

Kolibříci jsou prostě nádherní, líbí se nám stejně jako tukani (a za chvíli se nám tak budou líbit i arové). Chodíme od jednoho konce voliéry k druhému a zpět, kolibříci posedávají na svých větvích, ale každou chvíli se zvednou, přiletí ke krmítku (té nádobce s umělohmotnými napodobeninami květů, ze kterých prýští cukrová voda), zavěsí se do vzduchu a opisují svými křídly osmičky takovou rychlostí, že lidské oko není schopné je postřehnout. V tu chvíli je vidět jen torzo jejich barevného, nejčastěji zeleného tělíčka obklopené blýskáním odlesků světla na neviditelných křídlech.

K odchodu od kolibříků nás nakonec přinutí jen utíkající čas. Blíží se doba naplánovaného srazu, všichni se náhodně potkáváme před vstupem do poslední voliéry, kterou jsme již viděli z druhé strany, vcházíme do klece papoušků ara. Nad hlavami nám posedává a občas přeletí asi dvacítka velkých papoušků, převládají odstíny zelené, někteří jsou modří (dva různé odstíny), nejvíce je oranžovo-modrých. Sprcha už je zastavena, papoušci se teď líně suší.

Pavel nám vykládá, jak obvykle tady papoušci usedají lidem na ruce a ramena, také bychom to rádi vyzkoušeli, ale žádný z ptáků se k tomu nemá. Milan vystupuje na kameny podél cestičky a natahuje opatrně ruku k papouškům na pahýlu stromu a opravdu se mu daří nabrat papoucha na předloktí.

Po nezbytném focení se Milanovi daří předat ho dále a vzít si jiného. Za chvíli už takto chováme skoro každý svého aru.

Nejochotněji se s námi fotí modro-oranžoví papoušci, ti jsou také nejživější a nejdrzejší. Musíme být stále na pozoru, jinak hrozí od jejich zobáků stále nebezpečí klovnutí, varováni tabulkou před voliérou si také hlídáme brýle a podobné lesklé předměty. Ovšem co jsem neuhlídal je má čepice. Když si mně sedá ara na hlavu, beru to jako cirkusový kousek, ale jen do té doby, než mně uštípne knoflík kryjící spojení jednotlivých dílů čepice na jejím vrcholku.

Hodnější jsou arové modří. Ti jsou kamarádští, rychle se s námi spřátelí a nechají se i hladit. Jen když si na ruku přidáme ještě menšího zeleného papouška, modrý ara po něm žárlivě sekne zobákem.

Opět jako u kolibříků – ani od papoušků se nám nechce, ale musíme jít. Z areálu parku se vychází přes prodejnu, před ní stojí dva kluci s papoušky a nabízí focení. My ovšem máme fotky hezčí a zadarmo :-).

Vracíme se na hotel, chvíli se koupeme v bazénu, dnes je ještě otevřený bar, takže až k vodě nám donesou caipiriňu. Po večeři nás čeká ještě jeden bod programu, jedeme se podívat na večerní představení „Světlo a stín“ do elektrárny Itaipu.

Hydroelektrárna Itaipú

Největší vodní elektrárna na světě vyvolává rozporuplné reakce. Pro jedny je to ukázka lidských možností, pro druhé megalomanské dílo, které negativně ovlivnilo ekonomiku i přirodu Brazílie.

Elektrárna leží na řece Paraná a je společným dílem Brazílie a Paraguye. Se stavbou se začalo v roce 1973 a od roku 1984 byly každý rok do provozu uvedeny 2 turbíny. Od roku 1991 jich je v provozu 18, každá s výkonem 700 MWh a s celkovým výkonem 12.600 MWh. V roce 2004 bylo plánováno uvedení do provozu dalších 2 turbín, které měly zvýšit celkový výkon až na 14.000 MWh. Roční produkce elektrárny se pohybuje mezi 75-90 GWh ( v roce 2000 to bylo 93,4 GWh - světový rekord ), což pokrývá 95% roční spotřeby Paraguaye a 25% roční spotřeby Brazílie.

- cena celé stavby je vyčíslena na 30 miliard USD, což je jeden z důvodů velkého zahraničního dluhu Brazílie

- 434.000 barelů ropy by bylo nutné potřeba na výrobu stejného množství energie v tepelné elektrárně jako v Itaipú

- výška hráze je 196 metrů ( 65 patrová budova )

- délka hráze je 7.700 metrů

- objem betonu použitého na stavbu je 12.57 milionů m3

- plocha vodní nádrže 1.350 km2, délka 170 km

- počet přesídlených osob 4.4 milionů

- objem železa a oceli by stačilo na 380 Eiffelových věží

Mikrobus nás doveze až před vstupní areál, tam Pavel kupuje vstupenky a nasedáme do velkého pohodlného autobusu. Ten nás veze chvíli areálem až k tribuně s výhledem na hráz, kterou ale spíše tušíme, než vidíme, protože je ukryta ve tmě. Sedáme si na tribunu tak, abychom viděli na promítací plátno a zároveň nám žádný sloup nebránil ve výhledu k hrázi. Kolem nás je plno nadšených Brazilců, kteří sem jezdí podívat se na svou národní chloubu, jako u nás se jezdí na Karlštejn.

Na pódium nastupuje muž s vizáží herce seriozních rolí s mladou partnerkou, v rukách mají mikrofony a sleduje je kamera, takže detaily vidíme i na plátnech před sebou. Začíná show, oba moderátoři začínají vychvalovat elektrárnu střídavě anglicky a portugalsky. Po asi 5 minutách začíná propagandistický film, připomínající naše týdeníky z padesátých let.

Film končí a domorodci vědí, co bude následovat. Zvedají se ze svých míst a hrnou se k zábradlí před tribunou. A v dálce 8 kilometrů před námi se začíná nasvětlovat odzadu celá hráz.

Celý proces osvětlování hráze provází působivá melodie od Vangelise, vrcholící mohutným forte při osvětlení poslední části hráze, nám nejbližší a zároveň nejmohutnější části s turbínami. Chvíli pozorujeme mohutnou stavbu, brzy nás ale pořadatelé svolávají zpět do autobusů a vydáváme se na cestu podél hráze.

Projedeme podél sekce s turbínami, na konci se otáčíme a jedeme zpět, aby si užily obě strany autobusu.

Cesta trvá asi 10 minut, pak zamíříme ke vstupnímu areálu a vidíme, jak světla zhasínají a hráz se noří opět do tmy.

Vychází se tradičně přes prodejnu se suvenýry, my ale míříme hned do svého mikrobusu a vracíme se do hotelu, na poslední noc v Brazílii. Čeká nás smutné balení.

Ráno s menšími problémy opouštíme hotel – skoro každému pokoji se snaží naúčtovat něco z minibaru, ale stačí říci, že jsme nic neměli a účet je s omluvou opraven. Asi zde spoléhají na jazykovou bariéru, která je zde až výjimečná. Při večerním návratu měla opět službu recepční, která anglicky nerozuměla ani jednoduchým číslovkám. Kdo neuměl čísla portugalsky, musel najít kus papíru a tužku.

Kufry jsou naloženy do nákladního mikrobusu, který míří přímo na letiště, nás čekají vodopády z brazilské strany.

První zastávka posledního dne je u trojmezí Brazílie – Argentina – Paraguay. To leží na soutoku řek Parané a Iguaçu, kousek pod vodopády. My stojíme u žlutozeleného brazilského milníku, přes řeku Iguaçu vidíme na světlemodrobílý argentinský a červenomodrobílý paraguayský obelisk za řekou Paraná. Vody obou řek se opět chvíli nemíchají a plynou již jen jako řeka Paraná paralelně ve světlém a tmavém pruhu.

Dlouho se nezdržíme a po chvilce vystupujeme z mikrobusu kousek za helioportem známým ze včerejška a vcházíme do areálu vodopádů.

Z brazilské strany vidíme přímo před sebou krásnou podkovu argentinských vodopádů. Výhledy jsou skutečně až kýčovité. Jdeme svažujícím se chodníkem stále níže, celou dobu s vyhlídkami na vodopády. Na každé vyhlídce fotíme, protože panorama se pořád mění. Až na fotkách vidíme, že změny jsou dané hlavně přibližováním k vodopádům, které ale fotografie smazává, takže fotky s různých vyhlídek vypadají hodně podobně.

Po cestě míjíme restauraci s venkovními stolečky, potkáváme skupinu Čechů, překvapí nás hlavně to, že mluvíme s asi deseti muži, ženu ale vidíme jen jednu. Více než Češi nás však zaujme náš první nosál. Šmejdí kolem restaurace, v dostatečné vzdálenosti od obsluhy. Nebojácně se blíží k nám, ale udržuje si odstup, pohladit by se nenechal. Ostatně při pohledu na jeho drápy to ani nemáme v úmyslu. Později uvidíme jeho kolegu rozpárat jednomu z turistů igelitku jedním máchnutím shora až dolů.

Nevidí u nás jídlo, jako nezajímavé objekty nás opouští a mizí v křoví. Ale přicházejí z druhé strany dva další, značkovaní červenou známkou v uchu. Ani toto označení neznamená, že by je personál restaurace vzal na milost. Bez milosti jsou koštětem vykázáni ven z areálu.

Nosál je pro brazilskou část národního parku erbovním zvířetem, mají ho sice ve znaku, úctu k němu však rozhodně nechovají. Jako škodná je personálem odháněn, turisti naopak je velice hýčkají a klidně obětují i tu igelitku, stejně jako různé oplatky i jiné pamlsky. Nosálové mají různé odstíny, od světle hnědé až po skoro černé. Ocas vždy pruhovaný.

Nejsou klasicky ochočeni, spíše se naučili využívat turistů jako jednoduchého zdroje potravy a nebát se jich. Jindy prý zde nosálů bývá více, my jsme jich zase tolik neviděli. Hlavně nebyli na obvyklých místech u parkoviště, kde je několik restaurací, na loudění pamlsků proto ideální místo. Ale personál je asi vyhání, takže nejsou.

Dále sestupujeme níže k řece, cesty zde jsou sice zpevněné, ale de facto přírodní, nechodíme po visutých kovových chodnících jako na argentinské straně. Po většinu cesty je po jedné straně sráz, po druhé svah, takže devastace přírody nedisciplinovanými turisty chodícími mimo značené cesty zde nehrozí. Občas se chodník rozšíří do vyhlídky na argentinskou část vodopádů, ta je někdy vysunuta nad svah na kovové konstrukci.

Pomalou chůzí scházíme až úplně na úroveň řeky Iguaçu. Před námi vidíme na kůlech klikatou lávku nad rozbouřenými vodami, na jejím konci je plošina. Dostáváme se na ni, přímo do středu podkovy tvořené vodopády, a můžeme sledovat hučící řeku řítící se do propasti všude kolem nás, kromě strany, z které jsme přišli. A voda padá i od naší plošiny dále dolů, vidíme několik duh, to vše za cenu drobné leč husté vodní tříště v ovzduší všude kolem nás.

Naštěstí je stále horko a ochlazení vodními kapkami přijde vhod. Horší je to s foťáky a kamerami.

A už prakticky vidíme cíl naší cesty, vyhlídkové molo pod impozantním vodopádem, s několikapatrovou budovou s restauracemi, obchůdky a spodní stanicí výtahu k horní hraně vodopádu, kde na nás bude čekat náš mikrobus.

Zde již vodní tříšť není tak hustá, asi proto, že vodopád dopadá až kus pod námi. Prohlížíme se padající vodu z bezprostřední blízkosti, víme, že zde náš zájezd končí a bude nás čekat již jen zdlouhavá cesta domů.

Kromě vodopádu sledujeme i rorýsy, které jsme samozřejmě již viděli, ale ne takto detailně. Rorýs umí létat velice rychle, protože má úzká šípovitá křídly. Ta jsou tak úzká, že jim neumožňují vzlétnout ze země a ptáci musí hledat místo k odpočinku ve výškách, ze kterých se mohou pustit a letět. Zdejší rorýsi umějí proletět bouřlivou vodní clonou padajícího proudu a usadit se na skále za ní, chráněni tak před dravci. Sedí jich zde stovky, každou chvíli některý pustí skálu a propadne proudem ven, jiný zase přiletí z lovu hmyzu, po hlavě rozrazí vodu a sedne na skálu ke svým druhům.

Výtahem se necháme vyvézt nahoru (po chvíli stání ve frontě), skrz kovovou konstrukci, po které musíme odejít, se loučíme s vodopády. Slibovaní nosálové nejsou, nasedáme tedy do mikrobusu a jedeme na letiště.

Přelítáme do Sao Paula, chvíle zpoždění nám nevadí, nebudeme muset tak dlouho čekat. Překvapuje nás, jak pečlivě nám při odbavení kontrolují stav kufrů a všechny závady s naším podpisem poznamenají na pásku s čárovými kódy přelepující držadlo. Ale když později kufry poničené zdejšími přelety reklamujeme, nemáme žádný problém s uznáním reklamace.

V Sao Paulu máme dost času, procházíme se po hale, zastavujeme u stánku klenotnické firmy Stern, nám známé z Ria svými ne příliš etickými praktikami. Zde je to ale pravý opak. Milá prodavačka hned navazuje kontakt, tradičně otázkou, odkud jsme. Nezávazně nabízí prohlídku šperků, my vzpomínáme na přívěšek s akvamarínem a necháme si ukázat, jaké podobné by měli zde. A jeden se nám opravdu líbí, za poloviční cenu než v továrně v Riu. Když prodavačka vidí náznak zájmu, nasazuje psychologii a dává nám přívěšky (máme již z Ria podobný s Cukrovou homolí, tady dostáváme motiv nosála).

Připíná řetízek Hance na krk a odchází do místnosti za prodejnou, nás nechává bez dozoru i se šperkem na krku. Důvěru nezklameme a čekáme. Po chvíli se vrací s dvěma štamprlkami malibu. Nenecháme se přemlouvat. Obvykle těmto psychologickým kouzlům bez problémů odoláváme, ale tady jsme se zastavili s úmyslem koupit, a tak tedy nakonec kupujeme.

Prodavačka nám šperk pěkně balí, přidává kožený váček na cestovní úschovu šperku, dostáváme záruční list a dokonce certifikát pravosti s fotkou a popisem (druh kamene, váha v karátech, brus a provedení šperku – prý, kdybychom chtěli šperk použít na zástavu u banky). Mezitím už u nás stojí Pepa a kupuje manželce prstýnek s náušnicemi u druhé prodavačky.

Naše prodavačka zachytí můj pohled směrem ke štamprlkám a ptá se, zda si dáme ještě jednou. Souhlasíme s podmínkou, že si dá i ona. Oba obchody, náš i Pepův, tak hromadně zapíjíme s ochotně se připojivšími prodavačkami.

Při letu přes oceán máme smůlu, dostáváme místa oddělená uličkou a snad poprvé má naše skupina takovou kombinaci palubenek, že se nemáme jak a s kým vyměnit. Já tedy sedím vedle pana Honzy a jeho ženy Ivany (také jí manžel koupil prstýnek s několika kameny od Sterna), Hanka je přes uličku vedle Jindřišky a Jardy.

V Praze reklamujeme kufry, jsou poničené prakticky až k nepoužití. Po sepsání protokolu dostáváme kontakt na firmu, která nám prý kufry opraví. Po několika dnech je opravdu rozvozová firma vyzvedává a za dalších pár dnů dostáváme kufry fungl nové, snad dokonce lepší, než jsme měli.

Do Prahy jsme přiletěli už dopoledne, po vyřízení reklamace nás taxi veze do firmy, vyzvedáváme auto a přes hypermarket (musíme nakoupit potraviny) se vracíme domů až pozdě odpoledne.

Video: Vodopády Iguaçu